Dr. Z. Pokorny (foto IAN)Planetária na rozcestí 
 
Důvody, proč se po celém světě budovala (a bohudík stále ještě budují) nová planetária, bývají zajisté rozmanité. Někdy stojí u zrodu nového planetária jen ochotný sponzor, nikoli jasná idea, k čemu vlastně přístroj bude sloužit. V evropských zemích to naštěstí není situace typická. Investor (zřizovatel) většinou počítá s tím, že planetárium bude využito při výuce, zejména školní mládeže, a k tomuto účelu se planetárium skvěle hodí. 
Chceme-li planetárium využít pro popularizaci astronomie (zejména když nijak nespecifikujeme návštěvníky planetária a uvažujeme tzv. širokou veřejnost), není situace již tak jasná a bezesporná. Právě tomuto problému se nyní budeme věnovat, a záměrně necháme stranou i další možná použití planetária, např. v pořadech ryze uměleckých (kulisa či doplněk hudebních produkcí apod.). 
Mnohá i proslulá planetária se dnes ocitají na rozcestí. Kam napřít své úsilí? Nejsou-li planetária hluboce angažována ve školní výuce astronomie (která přece jen garantuje poměrně stálý příliv návštěvníků), svádějí tyto instituce trvalý boj o svou klientelu. Tradiční způsob popularizace astronomie v planetáriu, který dlouho a téměř bytostně provázel projekční planetária od doby svého vynálezu ve 20. letech, dnes nemůže uspokojit ani nepříliš náročného diváka. 
Ovšem ani tzv. severoamerický model typu Vesmírná Odysea či Hvězdné války není životaschopným způsobem popularizace astronomie v planetáriu. Vydáme-li se cestou lákání návštěvníků dokonalou a překvapující simulací kosmických dějů, brzy zjistíme, že neobvyklost napodobenin, která by podle plánu měla přivést do planetária masy diváků, velmi rychle vyprchává. Jsou jiná a dokonalejší lákadla, a nakonec i ta nejvěhlasnější planetária v takovém boji o návštěvníka musí podlehnout, protože potřebné technické vybavení spolyká závratné sumy peněz. 
Přesto věřím, že existuje schůdná cesta, jak lze planetária využít při popularizaci astronomie, takže ani v dnešním věku se planetárium nemusí stát "kulturním dinosaurem", jemuž hrozí vyhynutí. Nicméně jistá omezení tu jsou. Poukazuje na ně již následující úvaha H.–U. Kellera ze stuttgartského planetária; Kellerův pohled je natolik realistický, že může posloužit jako východisko k širší diskusi celého problému. 
"Planetária již nelze publiku prezentovat jako nějaký technický zázrak. Nejsou ale ani vhodným místem pro okázalé divadlo, nemohou konkurovat rockovým koncertům, superdiskotékám či širokoúhlým kinům. Planetária jsou instituce astronomické, jež v  úzké spolupráci s profesionálními astronomy zprostředkovávají poznatky moderní astronomie a příbuzných oborů širokému publiku. Mají za úkol uspokojovat touhu člověka po vědomostech, ukazovat mu jeho postavení ve vesmíru. Mohou přispět k rozvoji toho, co lze nazvat kosmické uvědomění, nezbytné pro pokojný život mnoha lidí v  přece jen těsném prostoru na povrchu naší Země. Planetária jsou instituce kulturní jako muzea, galerie či školy. Aby úspěšně pracovala, potřebují profesionály -- nikoli amatéry. Planetária jako vzdělávací zařízení musí mít pro svou činnost nezbytné finanční prostředky a personál, provoz planetária nelze hodnotit podle běžných měřítek rentability. Návštěvníky by neměla lákat nadmíru různorodá nabídka všelijakých pořadů, nýbrž zajímavé astronomické vzdělávací pořady, které si získají své stálé posluchače. Představení v planetáriu by určitě neměla být rozvleklá a odtažitá. Hudba a "zvláštní efekty" slouží k uvolnění, zábavě, ale i k prohloubení zážitku. Pořady mohou (a měly by být) i náročné -- vždyť každý návštěvník nemusí nutně porozumět všemu až do posledního detailu. Poznání svých hranic vědomostí -- to je ostatně také důležitý výchovný prvek." (Hans–Ulrich Keller: Hat das Planetarium eine Zukunft?, Sterne und Weltraum 4/1987, 198. Překlad: Zdeněk Pokorný) 
Planetárium je kulturní instituce. Očekává náhodné návštěvníky, má ale i své stálé příznivce. V tomto ohledu je srovnání např. s divadlem dokonalé. Proto pořady popularizující astronomii musí být v zásadě dvojího druhu: 
  • úvodní (seznamovací) pořad: budeme předpokládat, že návštěvník jej shlédne při své první návštěvě planetária;
  • pořady pro stálé návštěvníky, pro něž samotný přístroj a jeho technické možnosti už nejsou novinkou.
První druh pořadů nemůže chybět v repertoáru žádného planetária. Je nezbytný pro návštěvníka, který sem přichází poprvé nebo po dlouhé době (podobně by se měl lišit program při prvním poslechu koncertu vážné hudby od programu při pravidelných návštěvách koncertů). Jaký by však měl být námět takového pořadu? Planetárium dokáže dobře imitovat oblohu. Zdálo by se tedy, že pořad by mohl být dostatečnou náhradou skutečného pozorování. Jakkoli je tento námět lákavý, zaslouží si kritický pohled. K problému se vrátíme poté, kdy rozebereme obecné otázky popularizace astronomie. Jisté však je, že nikdy bychom neměli připustit "kosmický souboj mezi přednášejícím a nestvůrou z prostředka místnosti". 
Tato kapitola se týká popularizace astronomie. I když jsme si tento pojem již vymezili v úvodní kapitole, připomeňme si ho ještě několika větami. Při popularizaci určitého vědního oboru chceme vzbudit zájem jak o konkrétní obor, o jeho poznatky, tak i o obecné metody vědeckého výzkumu. Rádi bychom, kdyby divák, posluchač či čtenář se zájmem a porozuměním pronikl alespoň kousek pod povrch našeho vědního oboru, aby měl onen těžko definovatelný pocit, že věda už není pro něj něčím cizím, že jí -- byť jen trochu -- začíná rozumět. 
Návštěvníka planetária lákáme už samotným výběrem atraktivních astronomických témat. Jsou jimi ta, jež věda v současné době intenzivně studuje. Nepochybně tudíž souvisejí s tzv. základními (věčnými) otázkami o původu vesmíru, Země, života na ní, o možnostech přežití naší civilizace. Budeme-li taková témata nazývat astronomickými hity, pak se při popularizaci zaměřme právě na ně, nikoli na témata již vyčpělá a uměle oživovaná. 
Při popularizaci není třeba rozebrat vybraný problém ze všech stran, lze hovořit jen o nejpřitažlivějších věcech. Tím se popularizace liší od výuky, kde systematičnost výkladu je nezbytná. Ovšem na druhé straně ani při popularizaci si nemůžeme dovolit přílišná zjednodušení, vedoucí až k vulgarizaci. Věřme, že většinou rozpoznáme, zde leží ona pomyslná hranice, kterou není radno překračovat. 
Návštěvník populárně-vědeckého pořadu nemusí rozumět všemu až do posledního detailu. Je zde hostem -- svého druhu partnerem, nikoli osobou poučovanou a zkoušenou. Na rozdíl od výuky jsou též formy popularizace mnohem volnější než formy výuky, více se uplatní dramaturgie. 
 
Proč astronomii popularizujeme právě v  planetáriu? 
 
Tato otázka je závažná. Doplňme ji: čím se tato popularizace liší třeba od popularizace prostřednictvím televize, psaného slova, klasické přednášky? Především si musíme uvědomit, že popularizace astronomie v planetáriu není náhradou popularizace jinými prostředky, ale je pouze alternativou, další možností. Neměli bychom připustit, aby planetárium bylo při ní mrtvou kulisou (byl by to určitě nemístný luxus), nemělo by však být ani "hlavním aktérem". Planetárium by nemělo být po celou dobu trvání pořadu v akci, ale jen občas -- tehdy, je-li to účelné a logické. Planetárium s výhodou použijeme k vysvětlení některých základních astronomických poznatků, k tomu se tento přístroj přímo nabízí (řekli bychom: "má silný výukový náboj"). Jenže pozor: právě při popularizaci musíme tento výukový náboj velmi obezřetně dávkovat! Nezapomeňme, že se obracíme většinou k dospělým návštěvníkům, a ti se z celkem pochopitelných důvodů nechávají poučovat jen neradi. Valná většina dospělých návštěvníků očekává, že si zde své názory potvrdí. Často jde bohužel o mylné názory a představy, nicméně korigovat je musíme pouze nenásilně a s velkým citem. Každopádně planetárium nabízí mnohem větší možnosti dramatického ztvárnění populárně vědeckého pořadu než klasická přednáška. Stojí to sice víc námahy a koneckonců i peněz, je to však investice velmi výhodná. 
Planetárium vytahuje návštěvníka z jeho soukromí na populárně-vědecký pořad, a návštěvník intuitivně očekává, že nepůjde o napodobeninu filmového, televizního či rozhlasového pořadu. V tomto směru se planetárium nejvíce podobá divadlu. Proto zcela automatizovaný pořad nemůže návštěvníka plně uspokojit. Ten se těší na aktivní vystoupení odborníka (astronoma), který ho osobně seznámí s něčím opravdu zajímavým. Samozřejmě vždy nemusí jít o "divadlo jednoho herce" (pořad se může opírat např. o vystoupení hosta, kterého moderátor jen uvede), ale "divadlo bez herců" se pro účinnou popularizaci vědy opravdu nehodí. 
Při této příležitosti si podrobněji rozeberme, kdy zejména je role moderátora (odborníka) nezastupitelná. Je zřejmé, že podobně jako při výukových pořadech pro školy mohou být i tyto pořady s výhodou členěny na části prezentované moderátorem a na automatizované části, připravené např. jako diafon, video apod. Tyto předem připravené zvukové a obrazové "konzervy" použijeme většinou tehdy, popisujeme-li nějakou situaci, jež nastala, když vyprávíme příběh, který má vysvětlovaný problém doplnit. Záznam pomocí diafonu či videa umožňuje, aby text byl precizován a umělecky přednesen, synchronizace slova a obrazu může být dokonalá, líčení událostí umocní vhodně vybraná a zařazená hudba. Takové části pořadu bývají obvykle velmi emotivní, v nich útočíme více na city než na rozum návštěvníků. Při živém výstupu by toho moderátor (který není profesionálním hercem) nikdy nedosáhl. 
Na druhé straně jsou situace, ve kterých předstupujeme před publikum s problémem: rozporuplná pozorování, nejasná interpretace získaných měření, nejistý budoucí osud (vývoj) apod. Uvádíme tyto problémy, předkládáme možná řešení, diskutujeme o spolehlivosti našich představ. Právě v těchto případech je zapotřebí živé osoby, která rozvažuje, pochybuje, diskutuje. Tuto roli přece nelze přiřadit nějakému automatu! 
Návštěvníku by se v planetáriu mělo vždy dostat poučení i estetického zážitku (v brněnském planetáriu proto používáme slogan krása a poučení). Klíčová je tedy nejen samotná volba tématu, ale i jeho ztvárnění. 
 
Volba tématu 
 
Volba tématu (tedy nápad a námět v terminologii používané např. pro filmovou tvorbu) je v principu jednoduchá: vždy musí jít o téma přímo spojené se základními (věčnými) otázkami. Právě takové otázky posluchače vzrušují, právě na ně chce znát odpověď. Určitě existuje tzv. velká popularizace (např. o původu sluneční soustavy, vzniku vesmíru, o budoucnosti Země z kosmického hlediska...) a drobná popularizace (např. měření vzdáleností hvězd, jak dochází k zatmění Slunce, proč jsou hvězdy barevné...). V planetáriu musí jít primárně o popularizaci "velkou", kterou pouze tu a tam (ale nejspíš jen v nouzi) doplníme popularizací "drobnou". 
Vraťme se k problému pořadů úvodních a těch dalších. Rozdíl mezi nimi nemůže být v tom, že v úvodním pořadu systematicky vysvětlíme základní pojmy (hvězda, planeta, galaxie, pohyb objektů po obloze...) a teprve v následujících přijdou na řadu zajímavější témata. Úvodní pořad, bude-li nezáživný, plný poučování a hlavně tematicky daleko od věčných otázek, nemůže přece nikoho k další návštěvě planetária nalákat! 
Úvodní pořad se od dalších bude lišit pouze tím, že z celé množiny atraktivních témat se vyberou problémy snadno pochopitelné a diváku již poněkud známé. Vybere se jich víc a pojedná se o nich méně podrobně než v případě pořadu určeného stálému návštěvníkovi. Nijak neuškodí, ponechá-li se některé téma jen načaté (teď nemám na mysli skutečnost, že právě takové aktuální a pro diváky atraktivní problémy často představují příběhy, jejichž konce -- správná řešení -- lidstvo dosud nezná). Do těchto úvodních pořadů by nepochybně měly být uloženy nejlepší autorské nápady. 
Víme již, že v první řadě je zapotřebí popularizovat astronomické hity (například o problémech se stářím vesmíru, o chybějících neutrinech...). Jen v krajní nouzi sáhneme mezi astronomické evergreeny (tunguzská katastrofa, UFO...), neboť především u nich se jen obtížně vyhýbáme šarlatánství. Zvolíme-li si pro popularizaci astronomické hity, určitě to není nemístné podbízení se návštěvníkovi; jde přece o nové poznatky a návštěvník plným právem žádá o vysvětlení, kterému by porozuměl. 
Při volbě tématu populárně-vědeckého pořadu v planetáriu platí ještě jedno pravidlo, podle významu zdaleka ne poslední. Víme-li, že v nedaleké budoucnosti (do roka, do dvou let) nastane astronomická událost, která zřejmě vzruší veřejnost (sdělovací média o ní budou hojně referovat), musíme včas na tuto situaci zareagovat a v dostatečném předstihu připravit atraktivní pořad. Takový pořad musí mít premiéru již před událostí, musí umožňovat aktualizaci podle vývoje situace, musí být uveden na veřejnost s patřičnou reklamou. Takto např. brněnské planetárium včas reagovalo na srážku komety Shoemaker--Levy s Jupiterem v červenci 1994, na přílet kosmické sondy Galileo k Jupiteru v prosinci 1995, na začátek pozorovací kampaně "komety století" Hale-Bopp na přelomu let 1996/97. Podobně se můžeme (spíš bych měl napsat musíme) připravit na avizovaný přílet každé další velmi jasné komety či předpověděný meteorický déšť (snad jen výbuch blízké supernovy se vymyká z tohoto okruhu témat). Je jasné, že se naše očekávání "velké podívané" nemusí vždy vyplnit (například kometa pohasne, sonda přestane fungovat). Patří však k umění dramaturga-astronoma, který vždy individuálně vybírá témata pořadů, aby celou situaci kriticky posoudil a aby měl co nejčastěji šťastnou volbu. 
S popsaným obecným postupem při výběru vhodných témat zřejmě mnozí souhlasí. Co však konkrétní náměty? Lituji, o nich nyní nemůže být žádná zmínka, to je věcí každého autora. 
Diskutujme ještě problematiku názvů pořadů. Pro potenciálního návštěvníka jsou názvy pořadů dosti podstatné -- vždyť jej lákají (či odrazují) a jistě by se měly stát důležitou součástí propagace díla. Název pořadu by měl být neotřelý, překvapivý, možná mírně šokující. Pro autora scénáře by volba názvu pořadu měla být závažnou záležitostí, kterou nelze při přípravě pořadu odsunout na vedlejší kolej. Nešvarem je též úporné používání tzv. pracovního názvu, který nemívá daleko k hantýrce, až se tento název stane skutečným. 
Několik příkladů názvů, které považuji za zdařilé: Jak vyrobit vesmír?; Zrozeni v chladu a ohni; Ztracené hranice vesmíru; Život v proudu slunečních neutrin; Jeden den pro Slunce; Zkáza přichází z kosmu; Výprava k černým dírám; Čekání na supernovu. -- Jak uboze vedle nich vypadají často používané a nic neříkající názvy jako například: Nové poznatky o planetách; Co víme a nevíme o kometách; Naše Slunce. 
 
Ztvárnění tématu 
 
Ztvárnění tématu (mohl bych napsat též zpracování, ale chci zdůraznit i aspekt umělecký) je nedílnou součástí pořadu. Nedbáme-li na ně v dostatečné míře, pak silně redukujeme účinek pořadu. Standardem pro posouzení kvality ztvárnění našich populárně-vědeckých pořadů mohou být (alespoň pro začátek) obdobné pořady v televizi. Není jich sice mnoho, ale hodí se pro srovnání i proto, že návštěvníci jsou na tuto úroveň zvyklí. 
Je zřejmé, že v planetáriu nelze připravit populárně-vědecký pořad bez písemného scénáře. Ten bude místy detailní, jinde možná jen rámcový. Obzvlášť pečlivě musí být připraveny začátky a konce pořadů (jde-li o "živé" části pořadu, pak je moderátor bezpodmínečně musí znát nazpaměť). Písemné scénáře navíc představují vhodnou formu publikovatelných výstupů (a jsou chráněny autorsky!). 
Snad každý autor pořadů v planetáriu podléhá čas od času pokušení "zpestřit" pořad, připravit jej co nejatraktivnější, plný vážných slov i humoru, strhující hudby a brilantních obrázků. Bohužel výsledek často připomíná situaci z Čapkovy pohádky o pejskovi a kočičce, když pekli dort... I zde totiž platí, že méně je často více
Při režijním zpracování pořadu nesmíme moderátora (astronoma, přednášejícího, herce či jak ho nazveme) nutit do role, jež je mu cizí. V pořadech moderátor sice "hrát" musí (tedy jednat podle scénáře), ale bude hrát sám sebe (tj. popularizátora, astronoma...). Není to nijak obtížné, zejména je-li mu role tak říkajíc ušita na míru. Přesto se však každý musí na svou roli důkladně připravit. Nejde samozřejmě jen o zvládnutí textu, ale i způsobu vyjadřování. Nedbalá a nespisovná výslovnost je neomluvitelná. Velmi nepřirozeně zní, neklesáme-li hlasem na koncích vět. Doslova ohavný je pro dospělé posluchače mentorský tón, který si po jisté době osvojují někteří učitelé. Tyto a další vady přednesu lze naštěstí odstranit po poslechu nahrávky svého projevu a po proškolení odborníkem v rétorice. 
Nejen v divadle, ale i v planetáriu návštěvník uvítá, může-li si k právě shlédnutému pořadu zakoupit tiskovinu obdobnou divadelnímu programu. Zde má takový počin o to větší opodstatnění, že se jedná o populárně-vzdělávací pořad (nejde tedy jen o krásu, ale i poučení, a návštěvník bude mít zajímavé informace zachyceny vhodným způsobem právě v tomto "programu"). 
 
Poznámky k tvorbě pořadů 
 
Vytváření pořadů v planetáriu je velmi podobné tvorbě díla filmového nebo televizního v oblasti tzv. edukativní tvorby. Proto lze pravidla, obecně platná pro edukativní filmovou tvorbu, přiměřeně aplikovat i v našem případě. Uveďme si je alespoň heslovitě s poukazem na úskalí, jež hrozí autorům pořadů v planetáriu. 
Z hlediska divácké úspěšnosti i z důvodů ekonomických je v oblasti edukativní tvorby nejvhodnější tvorba autorská, při níž autor scénáře je současně režisérem. U pořadů v planetáriu ovšem nastávají situace, kdy autor scénáře je též moderátorem (průvodcem, astronomem-popularizátorem). V  tom případě je vhodné svěřit režii pořadu jiné osobě, protože být sám sobě režisérem vyžaduje neobyčejně vysokou dávku sebekritiky. 
Prvními produkty tvorby pořadu jsou nápad a námět. Nápad obsahuje myšlenku, na níž bude pořad vystavěn. Autor si donekonečna musí odpovídat na neodbytné otázky: Je můj nápad dostatečně zajímavý pro diváky? Poskytne jim něco nového? Pobaví je, uspokojí je nejen obsahem, ale i provedením? V námětu, což je již souvisle psaná informace o připravovaném díle (v rozsahu několika stran textu), se kromě nosné myšlenky musí objevit i popis dramatických prvků (tedy onen "příběh"), jež bude pořad obsahovat. Autorovi v tuto chvíli již musí být přinejmenším rámcově jasné, které materiály pro literární a především vizuální ztvárnění použije, i když scénář pořadu zatím neexistuje. 
Považuji za velmi důležité, aby autor pořadu právě v této fázi (a ne později, až po napsání literárního scénáře) diskutoval o svých záměrech s lidmi, jimž důvěřuje. Právě nyní lze snadno měnit dramatizaci pořadu, můžeme se pružně přizpůsobit existujícímu materiálu, zvolit formu vhodnou pro budoucí interprety. Ve fázi, kdy již existuje psaný scénář, je něco takového v podstatě vyloučeno. I tak v praxi nezřídka dostávám k posouzení až hotové literární scénáře. 
Pořady v planetáriu mají, podobně jako filmová či televizní díla, stránku obrazovou a zvukovou. Obrazový materiál musí být tzv. filmový, tedy "dynamický" (reprodukuje pohyb). Při projekci hvězdného nebe je dynamický prvek (díky přístroji planetária) naplněn mírou vrchovatou. O to více se musíme snažit zachovat tuto vlastnost i při prezentaci klasických obrázků. Protože astronomie poskytuje převážně statické obrázky, používají se postupy běžné v oblasti edukativní filmové tvorby: materiál nepředkládáme v hotové podobě, ale v procesu vznikání a utváření; snažíme se zdůraznit důležité detaily, neboť velký detail má v edukativní tvorbě často zásadní význam. 
Také zvuková stránka, zejména text (v převážné míře to bude komentář) musí mít svou dynamiku. Tu obvykle zvyšujeme kladením otázek (jež často ani nemusí být pravými otázkami), na něž se divákovi dostává odpovědí. Drama, které sledujeme, se v případě edukativní tvorby neodehrává mezi lidmi, ale jde o drama věci. Divákovi nepředkládáme hotové výsledky, ale ukazujeme mu cesty, jež k těmto výsledkům vedly. 
Textové části pořadů v planetáriu (zejména části prezentované automaticky jako diafon, video apod.) mají převážně charakter komentáře. To je slovesný útvar, jehož literární hodnoty jsou patrné pouze ve spojitosti s hodnotami obrazovými. V oblasti edukativní tvorby pomocí komentáře většinou vyprávíme, proč k dané situaci došlo, zatímco obraz se soustřeďuje převážně na to, aby ukázal, za jakých podmínek se událost odehrála. Obraz a komentář by se měly doplňovat tak, aby obrazem nebylo nutné znázorňovat to, co říká komentář, a komentář by neměl sdělovat to, co je vidět pohledem na obraz (jde o tzv. filmový kontrapunkt). 
Komentář je mluvený projev, a proto by měl být mnohem bezprostřednější a živější než projev psaný. Zde zcela záleží na autorově literárním talentu a schopnostech, aby vytvořil dílo sice přesné v popisu myšlenek, ale srozumitelné všem divákům, dílo výrazné a obrazné, bohaté na slovní zásobu. Komentář by neměl být delší než 2/3 celkové stopáže díla (diafonu, videa). Není myslitelné, aby komentář, zachycený na záznamovém médiu, byl pořízen jinak než profesionálním spíkrem či hercem v dobře vybaveném nahrávacím studiu. 
Při psaní scénáře pořadu v planetáriu je tudíž zapotřebí rozvíjet obrazovou a zvukovou stránku souběžně. Nemusíme zcela dogmaticky dodržovat zavedený styl psaní filmových scénářů (tj. vlevo na stránce je uveden obraz, vpravo text); není to vhodný postup už proto, že u těchto pořadů bývá obrazová stránka velmi rozmanitá (obrazy vytváří přístroj planetária, diaprojektory, video), takže na papír formátu A4 (na výšku) scénář zapsat nelze. 
Při přípravě pořadů v planetáriu musíme v neposlední řadě přihlížet také k tomu, že produkce pořadů musí být relativně rychlá a levná. Přitom na repertoáru každého planetária by mělo být současně nejméně 3 až 5 různých pořadů. Uvážíme-li nutnou obměnu, je zřejmé, že kompletní příprava nového pořadu nemůže být záležitostí mnoha měsíců a roků, ale spíše jen týdnů či několika měsíců. 
Výši finančních prostředků vkládaných do pořadů nepochybně ovlivní předpokládaný počet návštěvníků (vstupné jistě nepokryje všechny náklady, ale regulační faktor to bezesporu je). Počty návštěvníků je třeba odhadovat střízlivě. I při vědomí všech rizik, jež podobné odhady provázejí, pokusme se o něj: budeme předpokládat, že ročně navštíví všechny populárně-vědecké pořady v planetáriu nanejvýš několik málo procent počtu obyvatel daného regionu. 
Individuální návštěvník, který přichází do planetária za poučením i pěkným a neobvyklým zážitkem, nám přináší nejen tak potřebné peníze ve formě vstupného. Pro autory představuje mnohem víc: stává se citlivým indikátorem úrovně jejich pořadů. Autoři pořadů neustále musí dbát na to, aby planetáriu (onomu přístroji) přisoudili při popularizaci astronomie právě tu roli, kterou by mělo mít: roli speciálního zařízení, jež za jistých okolností může výkladu velice prospět. Je to prostředek v naší snaze o popularizaci vědy, nikoli objekt obdivu. A že je s prací v planetáriu spojeno větší úsilí dramaturgické, scenáristické a režijní než například při obyčejné přednášce s diapozitivy? Zcela jistě ano; jedná se však o vítaný vedlejší efekt, který se na kvalitě díla příznivě projeví. 
 
Zdeněk Pokorný
Vybráno z habilitační práce Astronomické vzdělávání.