Hubblova konstanta pod gravitační lupou 
Glennovi se daří skvěle 
Měsíc a červi 
Transneptunické těleso spatřeno na Kleti 
75. narozeniny planetária 
Planetky s českými a slovenskými jmény
 

 
  
Kvasar PG 1115+080 v infracervenem svetle (foto STSCI/NASA)Hubblova konstanta pod gravitační lupou 
 
Mezi hlavní úkoly Hubblova kosmického dalekohledu patří určení velikosti (jak jinak?) Hubblovy konstanty. O co se vlastně jedná: všechny body vesmírného prostoru se od sebe vzdalují a to tím rychleji, čím jsou od sebe dál. Mezi rychlostí v a vzdáleností r přitom existuje jednoduchý lineární vztah s koeficientem úměrnosti H, tzv. Hubblovou konstantou (v=r.H). 
Právě na základě tohoto vztahu se také hodnota H zjišťuje. Změří se rychlost, jakou se galaxie vzdaluje, a nějakým způsobem se určí i její vzdálenost. Existuje však mnoho komplikací, které nám brání zjistit tuto konstantu přesněji. Největší problém nastává právě při měření vzdálenosti. 
Proto na Hubblově dalekohledu běží tzv. klíčový projekt s jasným cílem: "Udělejte to jak chcete, ale zjistěte hodnotu Hubblovy konstanty s přesností na deset procent." Kosmické observatoři se již podařilo v některých blízkých galaxiích sledovat tzv. cefeidy -- pulsující hvězdy, díky kterým lze velmi spolehlivě měřit vzdálenosti. Z rozboru kupy galaxií v souhvězdích Panny a Vlasů Bereniky tak vědecký tým v minulých létech odvodil hodnotu H=80+-17 kilometrů za sekundu na megaparsek. A to je bohužel průšvih. 
Hubblova konstanta totiž neudává pouze rychlost rozpínání vesmíru. Určuje i jeho stáří. Z hodnoty 80 km/s/Mpc přitom vychází stáří vesmíru 14+-2 miliardy roků. Bohužel věk nejstarších objektů -- hvězd v kulových hvězdokupách -- se odhaduje na 12 až 18 miliard let. Čtenáři jistě určitě pochopí, že stálice nemohou být starší než vesmír, do kterého patří. Celá situace je však značně komplikovaná, ve hře je mnoho různých faktorů jako teorie hvězdného vývoje, skrytá hmota, nedostatečné znalosti o hvězdách apod. Přesto zůstává Hubblova konstanta, resp. určení její co nejpřesnější hodnoty důležitým úkolem pro astronomy. 
Kromě toho, že se porovnává rychlost vzdalování galaxií s jejich vzdálenostmi (určené např. v klíčovém projektu díky cefeidám, ale i jinými méně věrohodnějšími postupy), existují i další metody. Výsledek jedné takové studie v minulých dnech zveřejnili pracovníci Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics a University of Arizona. Ve viditelném a infračerveném oboru spektra se podívali na dvě desítky gravitačních čoček. Tento jev vzniká zakřivením paprsků elektromagnetického záření vzdáleného objektu (zpravidla kvasarů) v gravitačním poli hmotné galaxie, jenž se nachází mezi námi a zobrazeným objektem. Dle prvních výsledků, které se objeví v prosincovém čísle prestižního časopisu The Astrophysical Journal, vychází Hubblova konstanta na 68 kilometrů za sekundu na megaparsek. Tedy rychlost vzdalování galaxií vzroste o 21 kilometrů za sekundu na každý milion světelných roků. 
Vědecký tým se podíval například na kvasar PG 1115+080, jenž je jedním ze vzácných případů, kdy čočkující galaxie leží téměř přesně na spojnici objekt-Země. "Pomocí gravitační čočky je zobrazen pouze jeden kvasar z pěti set," prohlásil Christopher D. Impey z UA Steward Observatory. "Díky zakřivení paprsků elektromagnetického záření v gravitačním poli bližší hmotné galaxie astronomové na Zemi pozorují dva, tři, čtyři a eventuálně i pět obrazů jednoho vzdáleného kvasaru. Jelikož světlo zdroje prochází poněkud jinými částmi čočkující galaxie, světlo jednotlivých obrazů k nám přichází v poněkud jiných okamžicích. Jestliže známe tento rozdíl, můžeme velmi přesně určit i škálu vzdáleností." Časové zpoždění jednotlivých obrazů PG 1115+080 bylo donedávna měřeno pouze s využitím pozemské techniky, avšak teprve výsledky z Hubblova dalekohledu umožnily s dostatečným rozlišením studovat všechny změny. Na infračervených snímcích jsou přitom vidět nejen čtyři obrazy jednoho vzdáleného kvasaru, ale i prstenec, jenž je spojuje, a také eliptická čočkující galaxie. (V ideálním případě, Země, čočky i kvasaru na jedné přímce, bychom pozorovali jen tento světlý, tzv. Einstenův prstenec.) 
První dobrou zprávou je, že výsledky této studie souhlasí s dosavadními závěry klíčového projektu, kdy se Hubblova konstanta určila na základě pozorování cefeid. K podobné hodnotě došly i další současné projekty. Další dobrou zprávou je, že pomalejší rozpínání zaručuje dostatečně velký věk a maže rozpor se stářím hvězd v kulových hvězdokupách. 
 

Jiří Dušek
Podle zpráv NASA a dalších materiálů
 
 
  
Papajici John Glenn (foto NASA)Glennovi se daří skvěle 

Minulý týden ve čtvrtek krátce po dvacáté hodině našeho času se do vesmíru vydal nejen raketoplán Discovery, ale též "šest vesmírných hrdinů a jedna legenda -- John Glenn". První Američan, který v roce 1962 oblétl Zemi, se i přes svůj věk 77 let cítí skvěle. První slova, která nám tento kosmický veterán poslal, byla asi tři hodiny po startu ve výšce 550 kilometrů nad Havajskými ostrovy: "Je to krásné," vzkázal řídícímu středisku stejně jako před třiceti šesti lety, "nulové G a cítím se skvěle." 
Již 95. start amerického raketoplánu se obešel prakticky bez problémů. Detailní popis odletu si můžete přečíst na zvláštní stránce, průběžně vytvářené během čtvrtka 29. října. V pátek se posádka věnovala mnoha různým úkolům, z nichž asi ten nejzajímavější bylo vypuštění malého satelitu PANSAT (Petite Amateur Naval Satellite), postaveného vysokoškoláky Naval Postgraduate School v Kalifornii. Poslouží k praktickým pokusům vojenských studentů. Glenn současně překonal svůj dosavadní rekord v délce pobytu ve vesmíru: naposledy (a vlastně poprvé) zde pobýval čtyři hodiny a padesát pět minut. Ostatně na téma "co dělá Glenn", není NASA vůbec skoupá: za chvíli budeme znát i to, kdy si (s prominutím) uprdl. Dle tiskových zpráv byl například v pátek značně rozveselen, když se mu na brýle přilepil kousek ovesné kaše. 
Glennovi se též podařilo zahlédnout půlnoční světla milionového australského města Perth u západního pobřeží kontinentu, a zopakoval si tak své pozorování z 20. února 1962. "Měl jsem skutečně dobrý výhled," řekl kosmonaut řídícímu středisku, když se Discovery pohyboval ve výšce pět set kilometrů nad Austrálií. "Vidím světla ve dvou centrech. Zdá se, že se Perth poněkud rozrostl." Astronauti pořídili Slunecni observator Spartan 201 (foto NASA)několik portrétů a Glenn slíbil představitelům města, že jim pošle oficiální kopii. 
V dalších dnech se stal hlavním studijním objektem právě John Glenn. Kolegové mu "vysáli" několik vzorků krve a sám kosmonaut naplnil pár lahviček vlastní močí. Poslouží ke studiu adaptace tak starého člověka na beztížný stav. 
Poslední víkendový den se také posádce podařilo úspěšně vypustit satelit Spartan 201, který má za úkol během následujících dvou dní studovat vnější části sluneční atmosféry a slunečního větru. Observatoř vystrčili dálkově ovládanou robotickou rukou kolem osmé hodiny našeho času. O několik minut později, po manévru, jenž potvrdil bezvadný stav Spartanu, pilot Curt Brown na chvíli zapálil trysky raketoplánu a poodlétl s Discovery o několik desítek kilometrů dál. Observatoř znovu chytnou v úterý. 
Dnešním dnem se historický let překulil do své druhé poloviny. Discovery přistane na Kennedyho kosmickém středisku v sobotu 7. listopadu. 
 

Jiří Dušek
Podle zpráv Nasa
  
 
  
cervi rodu OdontosyllisMěsíc a červi 
 
Mnoho živočichů na naší planetě řídí své rozmnožovací cykly podle fází Měsíce. Jedním z nich je i červ Palolo (Eunice viridis), který žije v korálových útesech teplého pásma Tichého oceánu. Rozmnožuje se jednou za rok, vždy ve stejný den, kdy je Měsíc v poslední čtvrti: v listopadu, který je v této zeměpisné délce jarním měsícem. Toho dne vyplavou zadní části těchto červů, naplněné rozmnožovacími buňkami, v ohromném množství na hladinu moře. Pro obyvatele souostroví Fidži a Samoa je tento okamžik největší slavností. Domorodci pokládají totiž tyto červy za vzácnou lahůdku, kterou mohou doslova po koších nabírat z vody a slavit velkolepou slavnost, při níž se pořádně nacpou čerstvými, dušenými a opečenými červy. Po dvanácti lunárních měsících se rozmnožovací období a tím i lidová veselice opakuje. Ani staří zkušení domorodci však nedovedou určit tento den s takovou přesností jako červi palolo sami. 
Podle fází Měsíce se řídí i červi rodu Odontosyllis žijící v Atlantském oceánu. Jejich samičky vyměšují při kladení vajíček zvláštní světélkující sekret, který vábí samečky. Toto světlo je vidět na nočním moři kilometry daleko, protože noc je vždycky tmavá. Červi totiž slaví své zásnuby zásadně ve stejnou dobu: hodinu před východem luny, v noci, kterou začíná poslední čtvrtˇ Měsíce. V této fázi byl Měsíc i 11. října 1492, kdy touto oblastí proplouval Kryštof Kolumbus. Z kapitánského můstku tenkrát pozoroval jasné světlo, které pokládal za znamení z pevniny -- jenže žádná země tam nebyla. 
 
Pavel Gabzdyl
 
 
  
1996 TL66Transneptunické těleso spatřeno na Kleti 
 
Komety a planetky -- malá tělesa ve sluneční soustavě -- jsou v poslední době jedním z astronomických hitů. Vědci zkoumají planetky mezi Marsem a Jupiterem, asteroidy v blízkosti Země i komety. Za nejzáhadnější však považují tělesa na periférii sluneční soustavy. Existenci transneptunických těles tvořících za drahou Neptunu tzv. Kuiperův pás předpokládali astronomové od 50. let, ale teprve v roce 1992 bylo objeveno první z nich. Na hledání a následných výzkumech se podílejí astronomové z mnoha zemí světa, převážně z USA a západní Evropy, pracující s největšími dalekohledy na světě. První unikátní pozorování transneptunického tělesa v České republice uskutečnili astronomové Ing. Jana Tichá, Dr. Zdeněk Moravec a Miloš Tichý z jihočeské Observatoře Kleť, známé hlavně objevy planetek. Jedná se o přesná astrometrická měření transneptunického tělesa označeného 1996 TL66, jejichž cílem bylo zpřesnění výpočtu Dva ze tri pozorovatelu 1996 TL66 -- Jana a Milos Tichyjeho dráhy. Těleso 1996 TL66, objevené na observatoři Mauna Kea na Havaji, se v době pozorování nacházelo více než pět miliard kilometrů od Země. Měření byla publikována v cirkuláři Mezinárodní astronomické unie MPEC 1997-C12. 
Těleso 1996 TL66 i ostatní známé transneptunické objekty jsou tělesa s ledovým povrchem, která mohou být vlivem gravitačního působení velkých planet nasměrována do nitra sluneční soustavy a stát se krátkoperiodickými kometami. 
Astronomové z kleťské observatoře právě v těchto dnech odjíždějí na mezinárodní workshop, pořádaný Evropskou jižní observatoří (ESO) v Garchingu u Mnichova a věnovaný právě výzkumu těles ve vnějších oblastech sluneční soustavy. Budou zde nejen prezentovat své dosavadní výsledky, ale i další plány v tomto oboru astronomie, připravované pod názvem KLENOT (viz dnešní Názory). 
 
Přiložený snímek transneptunického tělesa 1996 TL66 byl pořízen 180sekundovou expozicí v noci z 1. na 2. únor 1997 0,57-m f/5,2 zrcadlovým dalekohledem Observatoře Kleť CCD kamerou SBIG ST-8. Jedná se o první snímek tělesa sluneční soustavy za drahou planety Neptun v České republice. V době pořizování snímku byla planetka od Země vzdálena více než 5 miliard kilometrů. Na obrázku je označena šipkou. Zobrazené pole má velikost 5x3,5 úhlových minut. Sever je na snímku nahoře a západ vpravo.  
 
Jana Tichá
 
 
  
foto Carl Zeiss75. narozeniny planetária 
 
Ve dnech 21. až 24. října proběhlo v Jeně mezinárodní sympozium "Prospects of the Planetarium", které uspořádala firma Carl Zeiss u příležitosti 75. výročí uvedení prototypu projekčního planetária, známého "Modelu I" vyrobeného v Jeně. V průběhu 75 let doznal tento vynález nevídaného rozvoje a rozšíření po celém světě. I když výrobců planetárií je dnes ve světě více, udržuje si Carl Zeiss mezi nimi nesporně přední postavení. Sympozia se zúčastnilo 140 delegátů ze 23 zemí. 
Z přednesených referátů, ale především z demonstrací nových technologií byly zřejmé vývojové trendy sledované firmou Carl Zeiss. V projekci hvězdné oblohy dosáhl výrobce zřejmě nedostižné dokonalosti díky projektorům s vláknovou optikou (planetária Universarium a Starmaster). Vysoký jas a kontrast při nepatrných úhlových průměrech hvězd, které oko vnímá jako bodové zdroje světla, spolu s velmi zdařilou umělou scintilací podávají tak realistický obraz hvězdného nebe, jak si jen lze představit. I nejslabší hvězdy přitom mohou být tak jasné, že jsou zřetelné i při projekci diapozitivu, videa apod. V tom nemají planetária z Jeny konkurenci. Rovněž projekce planet (také Slunce a Měsíce) je v nových Zeissových planetariích vyřešena dokonale pomocí oddělených, individuálně řízených projektorů. 
Firma Carl Zeiss Jena nyní dodává tři typy projekčních planetárií. Malé planetárium SKYMASTER, model ZKP 3 (klasická optika) pro kopule o průměrech od 5 do 11 metrů, střední planetárium STARMASTER (nová generace s vláknovou optikou) pro kopule o průměrech od 12 do 18 metrů a velké planetárium Projekcni koule planetaria Starmaster (foto Carl Zeiss)UNIVERSARIUM, model IX (nová generace s vláknovou optikou) pro kopule o průměrech od 18 do 30 metrů. Podle přání zákazníka jsou možné různé varianty těchto modelů do kopulí se skloněným horizontem apod. Všechny modely mají v základním provedení komfortní ruční i plnoautomatické řízení. Velmi, ale opravdu velmi orientační ceny těchto tří typů v DEM jsou 500 tisíc, 2,2 milionu a 5 milionu, bez DPH. Zájem o Zeissova planetária je ve světě značný, firma má objednávky na několik let dopředu. 
Zlatým hřebem sympozia bylo premiérové předvedení zcela nové technologie, která zřejmě v nedaleké budoucnosti nahradí mimo jiné také dosavadní prostředky pro doplňkovou projekci v planetáriích (diaprojekce, video a dataprojekce, film, počítačová grafika, systémy s více videoprojektory, panorama, celooblohová projekce, různé efekty atd.). Novinka překonává všechny dosavadní CRT monitory a projektory, využívá trojice laseru RGB (míchání červeného, zeleného a modrého paprsku) a zatím se neví, jak se to nakonec bude jmenovat. V žádném případě by nový pojem "laserové projekce" neměl být zaměňován za dosud známá "laseria", kde laserový paprsek rejdí po kopuli planetária, vykresluje čarové mihotající se obrázky, nebo různé difrakční obrazce, efekty na mlze známé z diskoték apod. 
V Jeně byl předveden prototyp laserového data a videoprojektoru s parametry vysoko překonávajícími všechny dosud známé technologie. Hardware mnoho místa nezabere. Trojice laseru s potřebnou elektronikou může být někde mimo kopuli planetária a odtud vede optický kabel k projekční hlavici se skenerem nepatrných rozměrů, která se umístí v centru kopule nebo jinde, podle potřeby. Hlavice obsahuje i projekční objektiv a může být nasměrována kamkoliv. Promítaný obraz je po všech stránkách vynikající. Nevídaný kontrast až 1:1000, brilantní podání barev nedosažitelné dosud známými prostředky, žádné problémy s konvergencí a zaostřováním při pohybu obrazu, možnost širokoúhlé projekce na celou kopuli planetária, nepatrné rozměry projekčních hlavic, vysoké rozlišení (nepozorovatelné řádkování obrazu), možnost řízení zkreslení obrazu na kopuli a další přednosti přímo předurčují tuto technologii pro aplikace v planetáriích. Také na tom se podílí firma Carl Zeiss. Během roku 1999 by měly být v prodeji další prototypy v cenových relacích mezi 400 000 a 700 000 DEM. Sériová výroba započne asi v roce 2000 a pak lze počítat s výrazným poklesem cen. Je možné, že nová technologie časem pronikne i na široký spotřebitelský trh a vytlačí klasické televizory. Malá projekční hlava zavěšená na stropě vám vytvoří báječný obraz na celé stěně pokoje. 
Čeští planetárníci (tj. ti, kdož se starají o běh našich planetárií), kteří posmutněli po přečtení tohoto článku nechť nevěší hlavu proto, že si novou, nejmodernější aparaturu zatím nekoupí. Neboť pokročila technologie je pouze jedním ze základních předpokladů, nikoli zárukou po všech stránkách kvalitního programu planetária. O tom, jaké dojmy a poznatky si návštěvník odnese, budou dále rozhodovat především tvůrci programu, jeho obsahu, metodiky, vyvážení všech jeho složek atd. A k 75. narozeninám planetária si připijme na to, aby nám naše staré dobré aparatury ještě dlouho vydržely! 
 
Antonín Rükl
 
 
 
Planetky s českými a slovenskými jmény 
 
Pozorování planetek má v naších zemích velkou tradici. Především z tohoto důvodu je mezi planetkami řada takových, která nesou jména vztahující se k Česku či Slovensku. Jsou mezi nimi jména význačných Čechů či Slováků, jména reálií těchto zemí i další, méně očekávaná jména. Připravili jsme pro vás stránky věnované těmto planetkám. Chcete-li například zjistit, které slavné osobnosti z naši vzdálenější i bližší minulosti mají "svou" planetku, případně zjistit mnohé zajímavé informace o těchto a dalších planetkách, jste velmi vítáni. Dozvíte se také, jakým způsobem jsou planetky pojmenovávány a jaká pravidla musí jejich jména splňovat. Můžete si rovněž vyzkoušet, jaké to je navrhnout planetce jméno a že nemusí být jednoduché Váš návrh pojmenování musíte patřičně zdůvodnit. Můžete nám taky napsat případný dotaz či nechat vzkaz, na vše podstatné odpovíme. Věříme, že se vám naše stránky budou líbit. 
 
Petr Pravec, za kolektiv autorů