Godspeed, John Glenn! 
Hluboký vesmír 1: Odysea začíná 
Studentský přívažek 
Temné nebe prohrává 
"Nač stahovat kalhoty, když brod ještě daleko." 
Vzhůru ke dnu! 
Jižní pól v přímém přenosu
 

 
  
Nejstarsi kosmonaut sveta (foto NASA)Godspeed, John Glenn! 
 
Na Floridě je zase rušno. Avšak snad jen vědci a technici plně registrují, že se podařilo "na poslední chvíli" odstartovat první sondu Deep Space programu New Millenium. 24. října ve 13.08 UT se vznesla z komplexu SLC-17A raketa Delta 2/7326 a když byla 550 kilometrů nad Indickým oceánem, oddělila se od ní unikátní sonda, jež během svého letu vyzkouší dvanáct nových druhů nových technologií, které, když se osvědčí, budou pomáhat kosmickému výzkumu v příštím století. Prvním cílem je průlet kolem planetky 1992 KD v červenci 1999. Sonda se ozvala poprvé 97 minut po startu a třináct minut poté se rozevřely dva panely slunečních baterií nového typu. Vše zatím dokonale funguje, iontové motory by měly být vyzkoušeny asi za čtrnáct dní. První informace o sondě připravil (jako vždy pohotový) Jirka Dušek, ale v IAN se k ní budeme ještě víckrát vracet. 
Všichni se totiž soustřeďují na něco jiného: 26. října ve 14 hodin našeho času začalo ostré odpočítávání ke startu STS-95 raketoplánu Discovery. Asi by proběhlo bez větší pozornosti, kdyby to nebyl "Glennův let". Po 36 letech se znovu vydává do vesmíru první skutečný americký kosmonaut -- a to je důvod k tomu, aby se novináři už týdny snažili o "úplné pokrytí". Na světlo dne vyplouvají dávno zašlé vzpomínky. Dokonce došlo i na veterána zpravodajských relací, legendárního Waltera Cronkita, který ve službách CNN a CBS komentoval všechny lety Mercury, Gemini i Apollo a na penzi odešel měsíc před premiérou raketoplánů. Nyní je mu 81 let, zevrubně se seznámil se vším, co souvisí s raketoplánem a je připraven neméně dobře než Glenn, o němž lakonicky konstatuje: "Nic se nezměnilo. Je to stále stejně pozoruhodný muž a má mimořádnou schopnost soustředit se na svou práci". 
Kde jsou hranice možnosti letět do vesmíru? Být kosmonautem je v našich představách spojeno s dokonalým zdravím a mládím (nebo aspoň středním věkem). Od čtvrtka to přestane platit, protože na oběžnou dráhu se poprvé vydává muž ve věku 77 let. Chtělo by se říci stařeckém věku -- ale u tohoto kosmonauta to jaksi není na místě. 
Do křesla raketoplánu usedá John Glenn -- "americký Gagarin" a vedle přemožitele Atlantiku Lindbergha jeden z nejskvělejších amerických hrdinů tohoto století! Velitel výpravy Brown, který ještě nechodil do školy, když Glenn vzlétl poprvé, řekl: "Bez odvahy senátora Glenna, s níž roku 1962 uskutečnil svůj historický let, bychom se dnes nepřipravovali ke startu." 

John Glenn a dva americti prezidenti (foto NASA, CNN) 
Nejstarší kosmonaut se narodil 18. července 1921 v Cambridge ve státě Ohio a vyrostl v malém městečku New Concord, kde měl jeho otec instalatérství a prodával automobily. Na tisíc obyvatel tam připadá šest kostelů, ale ani jediný "mekáč" -- a duch tohoto místa se pevně otiskl do charakteru mladého muže. 
Johnovo druhé křestní jméno je Herschel -- po anglickém astronomovi, který objevil planetu Uran a po mamince možná pocházel z Moravy. Nomen omen? John se stal bakalářem technických věd (dnes má k tomu ještě devět čestných doktorátů) a učarovalo mu letectví. Když ho povolávací lístek přivedl k námořnictvu, měl už za sebou 65 letových hodin. Stal se poručíkem letectva námořní pěchoty, ale ještě před odjezdem do války se stihl vrátit domů, aby se oženil se svou přítelkyní z dětských let Annou Margaret, rozenou Castorovou. Dnes mají Glennovi dvě dospělé děti, dvě vnoučata -- a patří mezi tu menšinu leteckých manželství, která vydržela křest kosmickým ohněm. 
V roce 1943 Glenn narukoval do Tichomoří, na Marshallovy ostrovy (155. Marine Fighter Squadron). Padesátdevětkrát vzlétl proti Japoncům, kteří sedmkrát rozstříleli jeho letadlo jako řešeto -- jednou mu kamarádi napočítali 300 zásahů. Po válce sloužil v Číně a na ostrově Guamu (218. Marine Fighter Squadron), dva roky působil jako instruktor pilotáže v texaském Corpus Christi -- a pak znovu bojoval, tentokrát v Koreji. Absolvoval 90 bojových letů (63x jako příslušním 311. Marine Fighter Squadron, 27x jako pilot USAF na letounech F-86 Sabrejet) a sestřelil tři sovětské Migy (hm, o tyhle informace musely být naše medailonky v šedesátých letech chudší). Po návratu se stal zkušebním letcem a podílel se na vývoji nových letounů, tři roky pracoval ve Washingtonu a studoval na Marylandské universitě. 
V červenci 1957 se stal poprvé hvězdou, když uskutečnil první přelet amerického kontinentu  nadzvukovou rychlostí. V letadle F8U Crusader mu to z Los Angeles do New Yorku trvalo 3 hodiny 23 minut. Mám v archivu jeho vystoupení v americké televizi z doby, kdy letěl první Sputnik. Už tehdy vypadal jako "správný americký hoch" ze škatulky, takový Mirek Dušín. 
Devátého dubna 1959 představil tehdejší ředitel NASA první kandidáty na let do vesmíru a Glenn mezi nimi nemohl chybět. Všichni byli mladí a skvělí. Z pěti set letců po prvním kole výběru zbylo třicet dva: měli vysokoškolské vzdělání, nejméně 1500 nalétaných hodin (Glenn jich měl 5000 a jen 1500 na tryskáčích) a byli téměř dokonale zdraví. Následovaly lékařské testy, hraničící s mučením. Museli absolvovat přetížení na centrifuze, při němž po krátkou chvíli jejich krev vážila bezmála jako olovo. Museli zvládnout složité pracovní úkony v horku, bolestivém hluku, nesnesitelných vibracích i v beztížném stavu. Přísnými prověrkami jich prošlo jen sedm... Sedmička projektu Mercury. "Mohlo nás být sedm osamělých běžců, ale my jsme se vědomě chovali jako tým", konstatoval Wally Schirra. Ale jak se ukázalo už na první tiskové konferenci, Glenn měl ještě něco navíc: Věděl, co chtějí novináři slyšet, stal se jejich miláčkem -- a také oblíbencem svých šéfů. Ovšem kolegům šel nesnesitelně na nervy. Všichni byli typickými vojenskými letci, měli rádi chlapskou zábavu a občas se napili (já vím, do čítanek s velebnou pravdou Jiřího Washingtona o sekyrce to asi nepatří). Jen Glenn žil téměř asketicky, byť žádnou zábavu nezkazil. Všichni milovali rychlá auta a hezká děvčata, jen Glenn jezdil každý víkend svou starou Peugeotkou za manželkou a dětmi.. "Jeho moralizování provokovalo k ohnivým výměnám názorů mezi piloty", vzpomíná později jeden z veteránů Mercury Deke Slayton. 
1962, 1998 (foto NASA, CNN)
A přesto se neměl stát prvním. Den před inaugurací Kennedyho sdělil šéf programu Robert Gilruth svému týmu, že prvním, kdo po balistické dráze nakoukne do vesmíru, bude Allan Shepard, po něm Guss Grissom, třetí Glenn a tak dále. Než se všichni vystřídají, bude hotová raketa, která je dokáže vynést až na oběžnou dráhu.  Jenže když se Shepard konečně dostal ke svému čtvrhodinovému balistickému skoku (5. května 1961), měl svět už tři týdny skutečného kosmonauta -- Gagarina. Za další tři týdny president Kennedy vyhlásil plán přistát do konce desetiletí na Měsíci a americký program musel nabrat na rychlosti. Co na tom, že Grissom se po přistání málem utopil, politici rozhodli, že třetí start už povede na oběžnou dráhu. A tak se třetí Glenn stal přece jen prvním. 
Neměl to jednoduché: start se znovu a znovu odkládal, pořád nebylo něco hotovo. 27. ledna byl Glenn v kabině už pět hodin, když dvacet minut před startem let znovu zrušili. "Když jsem vydržel čekat tři roky, počkám ještě pár dní!" 
Po deseti odkladech a dvou měsících se dočkal 20. února 1992. Jeho tělo několik desítek sekund vážilo šestkrát víc než na Zemi, ale po pěti minutách si mohl vychutnat pocit beztížného stavu, odpovídat na otázky odborníků a prohlížet si Zemi i vesmír. Při přeletu nad Austrálií pozoroval, jak na jeho počest obyvatelé Perthu rozsvěcují a zhasínají světla. Letos se tato akce má prý zopakovat znovu. 
Hodinu a čtvrt po startu prožíval své první svítání ve vesmíru. Při pohledu z kabiny strnul: copak mám loď vzhůru nohama a dívám se na hvězdy? "Tady Friendship 7! Pokusím se popsat, co tady mám. Letím v obrovském množství maličkých částeček, které zářivě svítí, jako by fosforeskovaly... Sledují kabinu a vypadají jako malé hvězdičky." 
Tisíce světélkujících objektů, jako když se za letní noci díváme na roj světlušek! Názorně (snad až příliš) jsme to viděli ve filmu The Right Stuff. "Je jich tu celý závoj. Víří okolo kabiny, přelétávají kolem okna a všechny jasně září. Jsou od sebe vzdálené asi tak půldruhého metru, ale vidím je i pod sebou."  Nikdo netušil, o co jde. Gagagin ani Titov se o něčem podobném nezmiňovali. A aby věc byla ještě tajemnější, brzy poté světlušky zmizely. Objevily se při dalším oběhu, opět při svítání. Glenn je chtěl vyfotografovat, jenže pro barevný film bylo málo světla... Až při dalších letech se podařilo zjistit, že jde o zbytky zmrzlé vody a zplodin hoření raketových motorků. 
1962, 1998 (foto NASA, CNN)
Po přeletu nad Tichým oceánem se objevily první závady. Automatický pilot selhal a Glenn musel přejít na částečné ruční řízení polohy. Poté zklamal systém tepelné regulace a teplota v kabině stoupla na téměř čtyřicet stupňů Celsia. Ale mnohem víc se začali potit na Zemi. Telemetrické údaje hlásily, že beryliový štít, který měl kabinu chránit při zpátečním průletu atmosférou, se uvolnil. Byla to pozvánka do pekla, sdělující, že při návratu kabina nejspíš shoří! Až do konce letu nikdo nevěděl, že poplach byl falešný. Technici navrhli alespoň nouzové opatření: neodhazovat brzdicí rakety, protože jejich kovové pásky obepínaly i ochranný štít a mohly ho aspoň zpočátku přidržet. 
Glennovi sice pravdu nikdo neřekl, ale na počátku třetího obletu už vytušil, že se něco vážného děje. Přesto zachovával ledový klid -- vždyť za války se několikrát vrátil s tak těžce poškozeným letadlem, že šlo rovnou do šrotu. Dokonce ještě žertoval: "Prosím, abyste za 45 sekund předali zprávu pro velitelství námořní pěchoty ve Washingtonu. Sdělte jim, že mám povinné čtyři hodiny za měsíc odlétané a žádám o jejich proplacení!" Až těsně před sestupem mu Shepard sdělil: "Nejsme si jisti, zda máš nebo nemáš uvolněný štít". Ani pak Glennovi výrazně nevzrostl puls! 
Po úspěšném návratu Glenn mohl prohlásit: "Můj let prokázal řadu věcí. Snad nejdůležitější byla zkušenost, že člověk do vesmíru patří... Při dlouhodobých letech na Měsíc bude muset stále víc spoléhat sám na sebe, opravovat systémy udržující kosmickou loď v činnosti." 
A jeho president to doplnil: "Před námi leží nový oceán a věřím, že Spojené státy se v něm naučí plavat a nezůstanou na druhém místě"
Další a další lidé vzlétali do vesmíru, ale Glenn mezi nimi už nebyl. "John ví, že je hrdina, ví, že je o něj zájem a vždycky se snažil, aby zvětšil svou popularitu. Ne ze zištných důvodů, ale proto, aby byl dokonalým americkým hrdinou," konstatoval jeden z jeho spolupracovníků. 
Glenn se vrátil z vesmíru jako hrdina velikosti Lindbergha. "Národ se nad letem prvního Američana kolem Země doslova posadil na zadek. Prvenství Rusů bylo sníženo na něco, co přece dovedeme také," napsali později dva jeho kolegové, Shepard a Slayton. "V New Yorku jej přivítaly špalíry čtyř milionů řvoucích, slávu provolávajících lidí, házejících na něho konfety i květiny". Mimochodem, sebralo se jich tehdy po ulicích 3700 tun -- rekord, jaký nebyl nikdy překonán. 
1962, 1998 (foto NASA, CNN)
Glenn této popularitě příliš nevzdoroval. Když v lednu 1964 jako první z týmu dobrovolně odešel, nikdo toho asi moc nelitoval, snad jen nejbližší kamarád Scott Carpenter, který se s ním loučil jako Capcom při startu slovy: "Godspeed, John Glenn!". A nikoho ani nepřekvapilo, že před odchodem do výslužby čerstvě povýšený plukovník oznámil kandidaturu na místo senátora za demokratickou stranu ve svém domovském státě Ohio. Vítězství měl skoro jisté, ale osud chtěl jinak: v únoru uklouzl ve vaně, těžce se zranil a bylo po volební kampani. 
Jako by tento osud nevěděl, že Glenn se nikdy nevzdává! Vydělal si slušné peníze v soukromém byznysu a brzy se znovu objevil na veřejnosti po boku Roberta Kennedyho při jeho prezidentské kampani. A roku 1974 konečně zasedl na senátorské křeslo. "Veřejná činnost je korunou mé životní kariéry", nechal se tehdy slyšet. 
 
STS-95
OV-103 Discovery F-25 
  
Hlavní motory SSME (Space Shuttle Main Engines -- všechny typu Block-2A), SSME 1: 2043, 2: 2044, 3: 2049, urychlovací (startovní) bloky SRB (Solid Rocket Boosters), Montážní sada 96, RSRM letová sada 68, vnější nádrž ET (External Tank)  ET-98, 2. exemplář nového odlehčeného typu. 

Plánovaný start: 29. 10. 1998 z KSC LC-39B (mobilní plošina MLP-2), plánovaná dráha: 28,45 stupňů, výška 550 km, plánovaný návrat: 7. 11. 1998 v 16.49 UT na KSC-SLF. 
   
Posádka: 

  • Curt Brown, velitel, 5. let
  • Steve Lindsey, pilot, 2. let
  • Dr. Scott Parazynski, let. specialista MS-1, 3. let
  • Dr. Steve Robinson, let. specialista MS-2, 2. let
  • Pedro Duque, let. spec. MS-3 (ESA - Španělsko), 1. let
  • Dr. Chiaki Mukai(ová), spec. užiteč. zatížení PS-1 (NASDA), 2. let
  • senátor John Glenn, spec. užiteč. zatížení PS-2, 2. let
Nákladový prostor: 
  • Spacehab-SM (Single Module) -- Hermetický výzkumný modul v přední třetině prostoru, spopojený s kabinou raketoplánu tunelem. Jde o tzv. krátkou versi FU-1, která má za sebou již tři kosmické lety při výpravách STS-57, STS-63 a STS-77. Tentokrát bude vybavena mj. zařízením Microgravity Glovebox, jednotkami pro růst bílkovinných krystalů PCAM a APCF, jednotkou STES pro difusi par, separátorem ASP, komerčním bioreaktorem BioDyn, amatérským spojovým zařízením SAREX-II a experimentem DSO-630 pro monitorování srdeční činnosti J. Glenna.
  • SPARTAN-201-5 (Shuttle Pointed Autonomous Research Tool for AstroNomy) --  5. let vědeckého subsatelitu NASA/GSFC (Goddard Space Flight Center) o hmotnosti 1351 kg pro astronomické úkoly, zkonstruovaný pro vícenásobné používání. Družice v hodnotě téměř 10 mil. USD je tříose stabilizována pomocí trysek na argon, jehož zásoby vystačí na dva dny samostatné činnosti. Získané informace se nepřenášejí na Zemi, nýbrž ukládají v palubní paměti o kapacitě 1010 bitů (asi 3 km pásky). V závěrečné fázi samostatného letu se zapínají poziční světla, usnadňující nalezení.  Tento let je opakováním předchozího letu, zaměřeného na součinnost se sondou SOHO při pozorování Slunce a slunečního větru. Na palubě je koronograf v integrálním světle WLC (White Light Coronograph) z HAO v Boulderu, ultrafialový koronální spektrograf UVCS (Ultraviolet Coronal Spectrograph) ze Smithsonian Astrophysical Observatory v Cambridge. Sekundární experimenty: cílový terč pro laser VGS a folie pro zachycení beryliových iontů slunečního větru. První exemplář subsatelitu Spartan startoval poprvé při letu STS-51-G roku 1985, avšak při svém druhém startu v lednu 1986 byl zničen při katastrofě raketoplánu Challenger. Toto bude 5. let verze 201: předchozí starty STS-56 (1993), STS-64 (1994), STS-69 (1995), STS-87 (1997) - neúspěšný. Na lůžku subsatelitu je umístěn kanystr se středoškolskými experimenty SEM-4 a zobrazovací systém s kamerou a laserovým dálkoměrem VGS (Video Gudance System).
  • HOST (HST Orbital Systems Test) -- plošina UASE, použitá při STS-48 pro vypuštění družice UARS roku 1991 a upravená pro 4 experimenty, související s příští údržbou Hubbleova kosmického teleskopu HST:
    • nový chladicí systém (Reverse Turbo Brayton Cycle Cooler),  který by měl umožnit přístroji NICMOS delší životaschopnost  než nynější dewarovy nádoby,
    • nový počítač řady 486,
    • polovodičová paměť pro záznam naměřených dat,
    • optický kabel s kapacitou 4 kbit/s. 
  • IEH (International Extreme Ultraviolet Hitchhiker), 3. let, tentokrát s následujícími experimenty:
    • SEH (Solar Extreme Ultraviolet Hitchhiker) pro měření toku ultrafialového záření v souvislosti s výzkumem vysoké atmosféry,
    • UVSTAR (Ultraviolet Spectrograph Telescope for Astronomical Research) pro měření krátkovlnného ultrafialového záření ze vzdálených objektů, jako je Jupiter, horké hvězdy atd.,
    • STAR-LITE -- zařízení pro pozorování astrofyzikálních cílů,
    • CONCAP-IV (Consortium for Materials Development In Space Complex Autonomous Payload) -- systém pro napařování tenkých vrstev,
    • PANSAT (Petite Amateur Navy Satellite) -- malá amatérská družice projektu STP Ministerstva obrany USA pro záznam a vysílání digitálních dat v pásmu UHF, kterou postavili studenti US Navy Postgraduate School. Má tvar koule o průměru 0,48 m a hmotnosti 57 kg, je podobná družicím GLOMR/SECS z let 1985 a 1990,
    • kanystr se středoškolským experimentem.
  • kanystr GAS s experimentem CRYOTSU pro testování nové techniky termoregulace (USAF a NASA/GSFC)
  • kanystr GAS s experimentem G-467 (ESA -- testování systémů termoregulace, opakování G-557 z STS-60)
  • kanystr GAS s experimentem G-779 (Bellarmine College -- testování činnosti umělého srdce a krevního oběhu   v mikrogravitaci)
  • kanystr GAS s experimentem G-357 (Caltech -- studium gama záblesků, opakování G-056 z STS-77)
  • RMS -- standardní mechanický manipulátor, vybavený novou kamerou ACVS (Autotrack Computer Vision System)
Hlavní úkoly letu: vědecké experimenty v laboratoři SpaceHab, připravené NASA, NASDA a ESA a zaměřené na lékařství, biologii a mikrogravitaci v návaznosti na výzkum v laboratoři Neurolab na jaře t.r. (mj. série připravená ve spolupráci s National Institute on Aging, související s procesy stárnutí a vlivů kosmických letů -- osteoporóza, úbytek svalové hmoty, poruchy orientace v prostoru, poruchy spánku), manipulace s autonomním subsatelitem Spartan (opakování neúspěšného letu z listopadu 1997 pro pozorování sluneční korony a slunečního větru v koordinaci s programem sondy SOHO), vyzkoušení techniky pro údržbu HST při třetí expedici a kontrola činnosti kanystrů s přístroji IEH-3.
 
Roku 1984 se neúspěšně snažil získat kandidaturu na vicepresidenta. V kampani utopil tři miliony dolarů, které pak deset let splácel. Po čtyřech volebních obdobích prohlásil, že příštích voleb se už nezúčastní. A 16. ledna letošního roku jsme se dozvěděli neuvěřitelnou zprávu: John Glenn bude zařazen do posádky amerického raketoplánu! 
Usiloval o to od poloviny roku 1996. Ukázalo se, že po celá léta si udržuje výbornou fyzickou kondici, denně cvičí a žije zdravě. A stále vášnivě rád létá, před dvěma roky dokonce vytvořil na svém dvoumotorovém Beechcraft Baron rychlostní rekord. Má na kontě 9000 letových hodin, z toho 3000 na proudových letadlech. Za dva roky zhubl o 11 kilogramů -- při svém prvním letu vážil 77 kg, nyní 81 kg. Poslední rok absolvoval víc lékařských testům než kterýkoliv jiný pozemšťan za celý svůj život. O nikom jiném se nevedou přesné lékařské záznamy plných 42 roků. V červenci 1997 našel přímluvu u Billa Clintona: "Jsem pro..." a letos v lednu se dočkal konečného rozhodnutí. 
Třicátéšesté výročí svého startu oslavil tím, že poprvé po dlouhých rocích opět usedl na centrifugu. Obří rameno ho roztočilo a několik minut vážil třikrát víc, než na Zemi. S úsměvem zvládl totéž, co o polovinu mladší kolegové. Pravda, "není už tak pohyblivý", konstatovali lékaři, ale "bez problémů splňuje veškerá kritéria na současné kosmonauty". Šéf ruské kosmické agentury Jurij Koptěv s uznáním prohlásil: "U nás máme sice řadu sedmdesátiletých kosmonautů, ale žádný z nich už není zdráv"
Posadka letu STS-95 (foto NASA)Je to skutečně neobvyklé rozhodnutí, protože NASA má pro přijetí nováčků jasné kritérium 45 let. Ale Národní ústav pro výzkum stárnutí i další lékaři jsou nadšeni. Mezi efekty kosmického letu a stárnutím je značná podobnost -- potíže spánku, poruchy rovnováhy, úbytek svalů a řídnutí kostí, potíže s krevním tlakem i poruchy imunitního systému... Glenn bude výjimečně kvalitní "laboratorní morče", jak se sám s humorem označuje. "Cílem mého letu není žádný výlet, jde o základní vědecký výzkum. Je to zajímavá práce pro budoucnost mnoha milionů lidí", říká. 
V současnosti obsahuje americká populace 35 milionů osob ve věku nad 65 let, v polovině příštího století jich bude 100 milionů, každý pátý Američan. Pro ně pro všechny -- i pro ty mladší, kteří jednou také zestárnou -- může být Glennův let mimořádným přínosem. Ovšemže není typickým americkým důchodcem ("kdo by do vesmíru vyslal nemocného?" klade Glenn sám řečnickou otázku), ale není ani jediným, kdo se těší dobrému zdraví. Kupříkladu když Bush ve věku 72 let skončil s prezidentováním, začal se věnovat parašutismu... Glenn (i další) jsou dobrým příkladem ostatním, že "aktivní stáří" nemusí být prázdná fráze. Profesorka Marylanské university Augustine DiGiovannaová k tomu říká: "Je věk kalendářní, biologický a psychický. Johnu Glennovi je 77, ale myslí mu to lépe než v pětadvaceti." 
Představitelé NASA i sám Glenn ujišťují, že dva lékaři -- kardioložka Chiaki Mukaiová a traumatolog Scott Parazynski -- nejsou na palubě kvůli němu. Ostatně, bude to zvláštní americko-japonsko-evropská posádka. Veliteli bylo pět let, když se Glenn vrátil poprvé z vesmíru. A benjamínek výpravy, jediný nováček Španěl Pedro Duque za Evropskou kosmickou agenturu se narodil až rok poté. 
Devadesátýdruhý let raketoplánu, 67. po tragédií Challengeru začne 29. října ve startovním oknu od 20.00 do 22.30 našeho času a měl by skončit 7. listopadu. Když Glenn letěl do vesmíru poprvé, strávil v něm necelých pět hodin, uzavřený do kabinky o velikosti telefonní budky. Nyní má před sebou devět dní v letounu, velikostí odpovídajícímu dopravnímu letadlu. A spoustu vědeckých úkolů, protože cílem letu není jen "výzkum Johna Glenna", ale i výroba na oběžné dráze, vývoj nové techniky, astronomická pozorování se subsatelitem Spartan... "Jsem na palubě proto, abych byl aktivním členem posádky a trénuji se jako aktivní člen posádky", prohlašuje specialista užitečného zatížení plukovník Glenn. 
Zbývá otázka, možná trochu zbytečná: proč právě Glenn? Proč ne jiný letec-veterán nebo sportovec v seniorském věku? Proč NASA nedávno odmítla přání jednoho ze svých nejzkušenějších letových specialistů raketoplánu, absolventa pěti universit Story Musgrava? Na letadlech má nalétáno ještě o pár tisíc hodin víc než Glenn a když se v listopadu 1996 ve věku 61 let jako zatím nejstarší člověk po šesté vrátil z vesmíru, bylo mu jasně řečeno, že končí... Opravdu rozhodovaly jen vědecké důvody nebo je to naopak jen propaganda? Objektivní odpověď zahrnuje od každého trochu. 
  
"Godspeed, John Glenn!" 
 
 Marcel Grün
 
 
  
Sobotni start Deep Space 1 (foto NASA)Hluboký vesmír 1: Odysea začíná 
 
Planetka 1992 KD, ledová jádra komet Wilson-Harrington a Borelly jsou bezesporu velmi atraktivními cíly. Hlavním úkolem půltunové družice Deep Space 1, která se do vesmíru vydala tuto sobotu, je však něco jiného: první praktický test iontového motoru a autonomního navádění. 
Název experimentální laboratoře -- v českém překladu Hluboký vesmír 1 -- nepřipomíná známý hollywoodský sci-fi seriál náhodu, jedná se totiž o skutečný výlet do budoucnosti, výlet během kterého se odzkouší nové technologie pro příštího století. 
Deep Space 1 je jako první meziplanetární sonda vybavena tzv. iontovým motorem poháněný reaktivní silou iontů urychlených elektrostatickým polem. Na rozdíl od běžně používaných chemických trysek sice dosahuje tahu pouze zlomků newtonů, ovšem po velmi dlouhou dobu týdnů či měsíců. Pro meziplanetární výpravy tedy naprosto vyhovující. 
Celý princip je velmi jednoduchý (viz obrázek): Xenon se nejdříve ionizuje a pak jsou jeho kladně nabité ionty urychleny napětím o velikosti tisíc tři sta voltů. Rychlostí kolem 100 tisíc kilometrů za hodinu vylétají ven z trysky a dávají tak za vznik reaktivní síle stejné, jako když si položíte na ruku list papíru (90 Funkce iontoveho motoru (zdroj NBS News, JPL)milinewtonů). Za tryskou se pak nachází tzv. neutralizátor, který do proudu kladně nabitých urychlených iontů vysílá elektrony. (Jinak by se kosmické těleso nabilo na vysoký záporný potenciál, jenž by přitahoval kladné ionty zpět a rušil tak funkci motoru.) 
Motor DS-1 má průměr pouze třicet centimetrů. Sonda si s sebou veze asi osmdesát kilogramů xenonu (dost na celé tři roky letu) a potřebnou elektrickou energii 2500 wattů dodávají sluneční panely nové konstrukce. Během jednoho dne provozu iontového motoru lze DS-1 urychlit o dvacet až třicet kilometrů v hodině (celkově pak o 13 tisíc kilometrů v hodině). Motor je tak desetkrát účinnější, než konvenční trysky na tekuté či pevné palivo pracující se stejným množství pohonné látky. 
Dalším významným experimentem je autonomní navigační systém. U dosavadních výprav se polohy meziplanetární sondy zjišťovaly na základě vysílaného radiového signálu. Kamery též pravidelně snímkovaly planety sluneční soustavy, vybrané asteroidy a komety, čímž se ověřovala poloha vesmírné observatoře. Postup byl jednoduchý: Sonda určila, kam se tato přirozená tělesa promítají mezi mnohem vzdálenější hvězdy, a bylo možné zpětně vypočítat její přesnou polohu. 
 
Základní údaje o sondě Deep Space 1
Rozměry: tělo sondy 1,1x1,1x1,5 m, spolu s přístroji 2,1x1,7x2,5 m, s rozvinutými slunečními panely pak dosáhne šířky 11,8 metru.
Váha: celkem 490 kg, z toho 377 kg sonda, 31 kg hydrazin (pohonná látka) a 82 kg xenonu pro iontový motor.
Elektrická energie: 2400 wattů ze slunečních panelů.
Přístroje: Iontový motor, vylepšené sluneční panely, autonomní navigační systém, miniaturní integrovaná kamera, plazmový experiment, nový telekomunikační systém, mikroelektronické prvky.
Raketový nosič a dráha sondy: Na oběžnou dráhu DS-1 vynesla Delta 7326 (první použití tohoto modelu) v sobotu 24. října kolem druhé hodiny našeho času. Primární část mise (test zařízení) říjen až prosinec 1998, průlet kolem planetky 1992 KD 28. nebo 29. července 1999.
Peníze: 94,8 M$ vývoj, 43,5 M$ start, 10,3 M$ náklady na misi, 3,7 M$ věda, celkem 152,3 M$.
 
Právě toho se chytli technici Deep Space 1. V paměti jejího počítače nazvaného RAD 6000 (škoda, že se nejmenuje HAL 9000…) jsou zaznamenány dráhy 250 planetek a polohy 250 tisíce hvězd. Během zkušební fáze, pořídí třikrát týdně snímky několika vybraných planetek, jejich polohy srovná se stálicemi a sama si tak určí svoji aktuální pozici ve sluneční soustavě. Jakmile zjistí, že se odchyluje od plánované dráhy k blízkozemní planetce 1992 KD, může nezávisle na pozemní kontrole provést korekce úpravou tahu iontového motoru. Programové moduly počítače RAD 6000 umožňují naplánovat optimální trasu k zadanému cíli, vzhledem ke stavu DS-1 omezit spotřebu elektrické energie, přejít do případného "bezpečnostního modu" a vůbec monitorovat veškeré funkce sondy. 
"Je to stejné, jako když si auto samo najde cestu z Los Angeles do Washingtonu, a ke všemu spotřebuje jeden litr benzinu na tři sta kilometrů," komentuje obě unikátní technologie Dr. Marc Rayman, hlavní inženýr mise Deep Space 1. 
 
  
  
  
  
  

Kometa Borelly na snímku z 9. prosince 1994 pořízeném Jimi Scottem dalekohledem Spacewatch (průměr jeden metr). Portrét (v umělých barvách) vznikl složením šesti expozic o celkové délce půl hodiny. Proto jsou obrazy hvězd řetězce několika bodů. Vlasatici objevil Alphonse Louis Nicolas Borrelly (Marseilles, Francie) během svého systematického hledání komet 28. prosince 1904. Tehdy se nacházela v souhvězdí Velryby a Borrelly ji popsal jako malou, mlhavou skvrnku o průměru jeden až dvě úhlové minuty. Na naší obloze nikdy nijak výrazně nezazářila, vždy bylo nutné k jejímu vyhledání použít alespoň malý dalekohled.

Kometa Borelly (foto J. Scotii, Spacewatch)
 
Obdobných vylepšení je na sondě několik. Jmenovat lze třeba miniaturní integrovanou kameru/spektrometr. S celkovou váhou jen dvanáct kilogramů a s objektivem o průměru deset centimetrů sestává z tradiční kamery a ultrafialového i infračerveného zobrazovací spektrometru. Kromě průzkumu planetky 1992 KD a dvojice kometárních  jader poslouží při navigaci DS-1. Pat Beachamp, z vývojového týmu dodává: "Za cenu osm milionů dolarů jsme schopni s kamerou získat asi 85 procent vědeckých údajů jako s podobným zařízením na sondě Cassini, která letí k Saturnu. Má však desetkrát nižší spotřebu elektrické energie, desetkrát menší hmotnost a stála desetkrát méně dolarů." 
Co Deep Space 1 čeká v nejbližších měsících? V první fázi bude samozřejmě testovat nové technologie. Pod dohledem pozemní kontroly se bude spouštět iontový motor a příležitost dostane i RAD 6000. Koncem července 1999 pak proletí poblíž planetky 1992 KD a pošle nám množství jejích portrétů v Deep Space 1 (kresba JPL)infračerveném, viditelném i ultrafialovém oboru spektra. Bude též studovat sluneční vítr a nabité částice meziplanetárního prostoru, včetně efektů, jenž způsobí iontový motor. 
Planetka 1992 KD byla vybrána ze stovky možných kandidátů. Pohybuje se po eliptické, k rovině ekliptiky skloněné dráze přibližně ve vzdálenosti Marsu. Na základě pozemních měření se její velikost odhaduje na tři až pět kilometrů, ale jinak není o tomto tělesu prakticky nic známo. Průlet DS-1 ve vzdálenosti deset kilometrů a pokud to bude možné ještě blíže, však umožní stanovit mnohé její základní vlastnosti: minerální složení, velikost, tvar, podobu povrchových útvarů a případné magnetické pole. 
Mise Deep Space 1 v ceně 150 milionů amerických dolarů bude oficiálně ukončena v září 1999. Národní úřad pro letectví a kosmonautiku však již nyní plánuje její rozšíření: Obejde-li se vše bez nehody, měla by sonda v lednu 2001 proletět kolem jádra komety Wilson-Harrington a o osm měsíců později se setkat i s vlasaticí Borelly. Pořídí snímky, určí složení plynoprachových obálek a prostuduje interakci kometárních chvostů se slunečním větrem. 
"Během jedné výpravy otestujeme sadu nových zařízení, podíváme se na jednu planetku a velmi aktivní komety -- co více si přát," uzavírá popis průkopnické výpravy Marc Rayman. 
 
Jiří Dušek
Podle NASA News a dalších materiálů
 
 
  
SEDSat-1 (foto University of Alabama)Studentský přívažek 
 
Na druhém stupni nosné rakety Delta 2, která vynesla na cestu meziplanetárním prostorem experimentální sondu Deep Space 1, se svezl i malý studentský satelit SEDSat-1 (Students for the Exploration and Development of Space) postavený studenty University of Alabama v Huntsville. Obsahuje komerčně vyráběnou kameru doplněnou několika filtry, jež bude pořizovat snímky zemského povrchu (z oběžné dráhy ve výšce 800 kilometrů s rozlišením dvě stě metrů). Na rozdíl od jiných umělých družic však budou dostupné široké veřejnosti prostřednictvím Internetu. 
Mikrosatelit současně poslouží i radioamatérům -- umožňuje nahrát a vrátit zprávy zaslané nadšeny po celém světě. Podrobnější informace najdete na adrese www.seds.org/sedsat
 
Jiří Dušek
 
 
  
Kosmicke zrcadloTemné nebe prohrává 
 
Prakticky každá astronomická observatoř bojuje s rostoucím světelným znečištěním: předimenzované pouliční osvětlení v drtivé většině případů s nevhodnou konstrukcí stínítek, září na všechny strany a výrazně tak zvyšuje jas noční oblohy. Nehledě na zcela nesmyslné plýtvání penězi (odhaduje se, že za takové zbytečné svícení "pánu Bohu do oken" se jenom ve Spojených státech dá jedna miliarda dolarů ročně), musí se profesionální astronomové se svými citlivými detektory stěhovat do opuštěných krajin jako jsou vrcholky chilských And, sopka Mauna Kea na Havajských ostrovech apod. Ale co my ostatní? Nemáme snad taky právo na nerušený výhled na temnou oblohou posetou tisíci hvězd? Určitě ano. Proto již před deseti roky vznikla mezinárodní organizace bojující nejen za temné nebe, ale i proti dalším druhům znečištění (např. radiovému). Jmenuje se International Dark Sky Association a dne sdružuje asi dva tisíce lidí a organizací z celého světa. 
IDA především propaguje kvalitní a vhodné pouliční osvětlení. Spolupracuje při jejich konstrukci a tlačí na místní vlády, aby zavedly patřičné zákony či předpisy. I když zaznamenala několik výrazných úspěchů, zdá se, že se jedná o "boj proti větrným mlýnům". Lidská hloupost, touha po slávě a penězích bude vždy napřed. Ostatně posuďte sami: 
Ruská kosmická agentura v minulých dnech oznámila, že hodlá na začátku příštího roku vypustil rozsáhlé zrcadlo společnosti Space Regatta Consorcium, které by odráželo sluneční světlo a v noci tak o zářilo některá větší města severní polokoule. Experiment Znamja (česky zástava, vlajka) se uskuteční v únoru příštího roku, nicméně složené zrcadlo -- pokovená folie -- se na svoji cestu vydala již tuto sobotu na palubě dopravní lodě Progress. 
Tento bláznivý projekt měl být původně realizován u příležitosti oslav pěti set let objevu Ameriky Kryštofem Kolumbem v roce 1988. Vzhledem k nedostatku peněz z něj naštěstí sešlo, nicméně na vývoji velkého zrcadla se nadále pracovalo. K první praktické demonstraci došlo 4. února 1993, kdy bylo z dopravní lodi Progress M-15 rozvinuta odrazná folie o průměru dvacet metrů. Jako první tehdy "prasátko" zaznamenali západoevropané asi hodinu před východem Slunce. Ozářená část zemského povrchu měla průměr asi pět kilometrů a pohybovala se rychlostí osm kilometrů za sekundu přes jižní Francii, Švýcarsko, Německo, Česko, Polsko a Bělorusko. Počasí však tehdy nebylo nejpříznivější, a tak si "prasátka" všiml jen málokdo. 
V únoru příštího roku se Rusko chystá tento nadmíru stupidní pokus pod označením Znamja 2.5 zopakovat. V té době se totiž od orbitální stanice Mir odpoutá již nepoužívaná loď Progress, kolem níž se rozvine osm "okvětních lístků" (viz kresba), kde bude natažena odrazná. Celý experiment má trvat nejméně jeden den, během kterého budou několik hodin před východem nakrátko ozářena města jako Krakov, Kyjev, Londýn, Brusel, Frankfurt, Vancouver, Seattle, Irkutsk či Orenburg. Zrcadlo má mít průměr 25 metrů, na zemském povrchu ozáří oblast o průměru pět až sedm kilometrů, bude však pětkrát až desetkrát jasnější než Měsíc v úplňku! O jak pochybnou záležitost jde, prakticky bez vědeckého užitku, svědčí i skutečnost, že jedním z hlavních sponzorů akce je ruský průmyslový gigant "Gasprom", jenž má, jak známo, velký vliv na celou ruskou ekonomiku. 
Tím však plány "vesmírných zrcadel" ani zdaleka nekončí. Již dnes se rodí projekt Znamja 3: fólie o průměru 60 až 70 metrů, která by se měla na oběžné dráze pohybovat v roce 2000. V budoucnosti se pak dočkáme i dvě stě metrových zrcadel, jež budou osvětlovat zemský povrch o průměru až padesát kilometrů a mohou být i stokrát jasnější než Měsíc! 
Co k tomu dodat? Kdysi jsem slyšel, že jediným nerušeným místem, kam se mohou v budoucnosti uchýlit astronomové a vůbec milovníci temného nebe, je odvrácená strana Měsíce. Omyl. Majitelé mobilních telefonů, zábavných podniků a vesmírných zrcadel tam budou mnohem dříve. Na rozdíl od hvězdářů na to totiž mají peníze. Nám pak zbude jediná možnost: zajít si do planetária, pod oblohu umělou... 
 
Jiří Dušek
Podle materiálů Space Regatta Consorcium a dalších
 
 
  
Dest Leonid v roce 1966 (foto A. Scott Murrell)"Nač stahovat kalhoty,  
když brod ještě daleko." 
 
Za několik týdnů se naše planeta setká s proudem drobných částic uvolněných z jádra komety Tempel-Tuttle. Meteorický roj Leonid, který kolem sedmnáctého listopadu navštíví při této příležitosti noční oblohu, však nebude jenom zajímavým přírodním úkazem -- ohrozí, a dost možná i zlikviduje, nejednu umělou družici Země. Ať už se jedná o reálnou hrozbu, či jen zbytečné obavy, jedno je jisté: pozemní technici a operátoři si již několik měsíců -- z preventivních důvodů -- začínají stahovat kalhoty. 
Nebezpečnými Leonidami se vážně zabývá hned několik předních organizací. Jejich letošní návrat je totiž pro majitele umělých družic značně nepříjemný. Většinu let prolétá Země kolem sedmnáctého listopadu jen řídkou částí proudu prachových částic. Na nebi tehdy pozorovatelé uvidí několik padajících hvězd vylétajících ze souhvězdí Lva. Jednou za 33 roků se ale setkáme s hustou částí roje a na noční obloze můžeme pozorovat skutečný déšť, kdy se obloha na několik desítek minut pokryje desítky tisíc meteorů. K tak bohatému návratu Leonid by přitom mohlo dojít letos či příští rok. Odborníci totiž odhadují, že tento listopad lidé především ve východní Asii spatří 200 až 5000 meteorů, v příštím roce pak ještě více. 
"Tento roj meteoroidů se tak stane největší dosud zaznamenanou hrozbou pro celé souhvězdí umělých družic Země. Každá prachová částice totiž poletí rychlostí stokrát větší než jakou vyletí kulka z kulometné hlavně," uvádí William Ailor z Aerospace Corporation v kalifornském El Segundo. 
V současnosti se kolem naší planety pohybuje na šest stovek telekomunikačních, navigačních i špionážních satelitů. Cena každého z nich činí několik set milionů dolarů. Kromě toho 450 kilometrů nad Zemí létá i orbitální stanice Mir se dvěma kosmonauty. Každé z těchto těles se stane na několik hodin, kdy proletíme rojem Leonid, potenciálním terčem pro drobná prachová zrnka. Přestože většina z nich bude mít jen mikroskopické rozměry, při rychlosti sedmdesát kilometrů za sekundu se bude jednat o fatální srážky. Satelity mohou být poškozeny, a některé i úplně zničeny. 
Nejhorší je, že si jenom málokdo troufne odhadnou, jaké riziko s sebou letošní Leonidy přinesou. Za celou dobu rozvoje kosmonautiky se totiž naše planeta s podobným oblakem prachových částic nesetkala. Jisté varování ale máme. V roce 1993 jsme se dočkali výrazného návratu meteorického roje Perseid. Jako "slzy sv. Vavřince" zdobí oblohu kolem 11. srpna. Kosmonauti na Miru tehdy slyšeli, jak drobné mikrometeoroidy bubnují na plášť stanice. Evropský telekomunikační satelit Olympus pak byl v důsledku srážky s jedním drobným zrníčkem vážně poškozen. 
"Stahování kalhot" je tedy na místě. Kosmické agentury i soukromé společnosti se rozhodly alespoň minimalizovat případné následky z průletu rojem Leonid. Kromě přímých srážek je největším nebezpečím "zrychlené stárnutí" slunečních panelů. Drobné kosmické částice je totiž mohou poškodit a snížit jejich účinnost. Odhaduje se, že v průběhu 17. listopadu panely mohou zestárnout stejně jako za tři roky provozu v normálních podmínkách. 
Proto budou u mnohých satelitů povelem ze Země panely natočeny tak, aby jejich rovina byla rovnoběžná s dráhou prachových částic roje. Sníží se tak jejich účinný průřez. Hubblův kosmický dalekohled se za tři týdny otočí zády k letícím částicím, aby se uchránil citlivý povrch jeho hlavního zrcadla. Také jeho panely se otočí tak, aby byly co nejmenším terčem. Kosmonauti na Miru pak kritické hodiny přečkají ve skafandrech v modulu lodi Sojuz. V případě nouze ihned opustí orbitální stanici a vydají se na cestu domů. 
Situaci snad nejlépe vystihl jeden z amerických vojenských expertů kapitán David Hembroff: "Pravděpodobnost, že bude zničen některý z mnoha satelitů je malá. Jelikož však šance není úplně nulová, musíme se na tuto skutečnost dobře připravit." Prostě brod se blíží -- připravte si kalhoty! 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv na Spacer.Com
 
 
  
Jezero Vostok na zaklade satelitnich snimku a sonaroveho pruzkumu (foto NASA)Vzhůru ke dnu! 
 
Na našich stránkách jsme již několikrát psali o tajemném podzemním jezeru Vostok, které se nachází v hloubce čtyři kilometry pod antarktickým ledovcem. Jelikož v nejbližších létech sehraje podstatnou roli coby "trenažér" pro výzkum Jupiterova měsíce Europy, neuškodí si o něm říci několik základních informací. 
Jezero bylo objeveno na přelomu let 1974 a 1975 během leteckého sonarového průzkumu východní Antarktidy, poblíž ruské vědecké základy Vostok. Měření naznačovala, že se zde v hloubce čtyř kilometrů nachází rozsáhlá kapsa neznámé hloubky a složení o rozloze deset tisíc kilometrů čtverečních. 
Existenci jezera potvrdila v roce 1993 výšková měřeni ze satelitu ERS-1. O tři roky později pak ruští a britští vědci dali dohromady letecká a satelitní pozorování i seismická měření a získali dosud nejdokonalejší přehled o tajemném podzemním útvaru. Jezero má rozlohu asi 14 tisíc kilometrů čtverečních, tedy stehně jako jezero Ontario na hranicích Spojených států a Kanady. Jeho největší hloubka je 510 metrů (v průměru 125 metrů). Obsahuje 1800 krychlových kilometrů vody, nad ní leží vrstva ledu tlustá 3700 metrů, přičemž jezero se nachází 710 metrů pod hladinou moře. 
Kryorobot zkoumajici Europu (kresba NASA)V současné době se provádí jeho podrobnější průzkum. V nejbližších letech se plánuje odběr vzorků a jeho přímé studium. Všechny projekty jsou však (naštěstí) omezeny mezinárodní úmluvou o výzkumu Antarktidy, jenž dovoluje pouze takové experimenty, které nemají žádný vliv na životní prostředí. Obzvlášť v ledovém jezeře, jehož stáří se odhaduje na půl milionu až jeden milion roků, mohou existovat zcela exotické organismy. Proto musí být veškerá zařízení k přímému výzkumu absolutně sterilní, aby nedošlo k nežádoucí kontaminaci s dost možná katastrofálními důsledky pro zdejší ekosystém. 
Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku plánuje rozsáhlý výzkum jezera, zvláště v souvislosti s výpravami k Jupiterově Europě. Připravuje se sada speciálních robotů, kteří budou studovat fyzikální i biologické podmínky v tomto unikátním světě. Co všechno zde najdeme, vám nikdo neřekne. A to je to nejvzrušivější. 
 
Jiří Dušek
Podle NASA
  
Jizni pol LIVE!Jižní pól v přímém přenosu 
  
Na závěr minulého čísla Instantních astronomických novin jsme vás informovali o unikátní observatoři přímo na jižním pólu. Při přípravě článku jsme ale úplně zapomněli zmínit se o automatizované pozorovatelně, která monitoruje astronomické podmínky na tomto "vrcholu světa". Provozuje ji University of New South Wales a její výsledky poslouží při plánování skutečně velké hvězdárny. Od roku 1997 zde zvláštní "budka" měří různé parametry oblohy nad jižním pólem. Každých devadesát minut pak své záznamy prostřednictvím Internetu posílá na různá odborná pracoviště po celém světě. Kromě jiného je k dispozici i aktuální snímek okolí observatoře. Podívat se na něj můžete na adrese  
 
http://bat.phys.unsw.edu.au/~aasto/