SOHO téměř uzdraveno 
Jeden zajímavý obrázek... 
Nespletl se Newton? 
Námluvy NEAR s Erosem začínají 
Eros 
Setkání členů APO

 
  
SOHO téměř uzdraveno 
 
Sluneční observatoř SOHO (Solar and Heliospheric Observatory), která se vymkla kontrole 24. června tohoto roku, nám konečně poslala nové a velmi kvalitní snímky naší nejbližší hvězdy. Technikům se přitom podařilo uvést do provozu již devět z dvanácti přístrojů sondy. 

Snimky ze SOHO Extreme Ultraviolet Imager Telescope (15. 10. 1998)
"Vědci na obou stranách Atlantiku netrpělivě čekají na obnovení provozu SOHO", komentoval poslední výsledky Roger Bonnet, vědecký ředitel Evropské kosmické agentury. "Díky zvláštní péči i zručnosti pracovníků ESA a NASA, a také spolupráci s výrobci a vědeckými týmy, svět znovu získal svého největšího "hlídacího psa" Slunce. SOHO přitom potřebujeme více než v minulosti, jelikož aktivita naší mateřské hvězdy v následujících letech poroste." 
"Upřímně řečeno mne čerstvé snímky nesmírně vzrušují. Všichni doufáme, že v nejbližší budoucnosti začnou přístroje SOHO pracovat stejně dobře jako před nehodou", doplnil Dr. Joseph Gurman, americký vědecký ředitel SOHO a spoluautor dalekohledu EIT, který snímkuje Slunce v extrémním ultrafialovém oboru a který pořídil přiložené portréty. 
V současnosti je v provozu devět ze dvanácti vědeckých přístrojů. Čtyři z nich jsou již v plném provozu, zbývajících pět nyní prochází testovací fází. Všechno přitom ukazuje na to, že zařízení pozemští technici navrhli velmi dobře -- ani na jednom z nich nejsou žádné stopy po dlouhodobém působení vesmírného chladu. 
SOHO se vymklo kontrole -- v důsledku série pozemních i konstrukčních chyb -- koncem června tohoto roku. Sonda je umístěna v jednom z Lagrangeových bodů, na spojnici Země-Slunce, ve vzdálenosti jeden a půl milionů kilometrů. Observatoř se podařilo lokalizovat pomocí radioteleskopu v Arecibu teprve 23. července. První rádiové signály se zachytily 3. srpna, a již o pět dní později bylo možné se SOHO alespoň omezeně komunikovat. Do poloviny září probíhalo rozpouštění hydrazinu v nádržích (pohonné látky), 16. září pak mohlo být zastavena rotace sondy a zajištěna její správná orientace směrem na Slunce. Od té doby se postupně oživují jednotlivé přístroje. 
Před nečekanou nehodou -- za dva roky svého provozu -- pořídila SOHO kolem dvou milionů snímků o celkové velikosti jednoho terabajtu. Jedná se přitom o naprosto unikátní observatoř, která astronomům umožnila současně studovat nitro i atmosféru Slunce, stejně jako sluneční vítr -- proud částic tekoucích směrem od hvězdy. Na základě jejích výsledků bylo dosud publikováno na dvě stě vědeckých prací a mj. objeveno několik unikátních, dosud neznámých jevů. Všichni astronomové proto pevně doufají, že SOHO bude pracovat i nadále, nejméně pak do roku 2004. 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv na Internetu (foto NASA/ESA)
 
 
  
Very Large Telescope (foto ESO)Jeden zajímavý obrázek...  

Na chilské hoře Paranal budují astronomové a technici ESO (European Southern Observatory) soustavu čtyř velkých (8,2 m) zrcadlových dalekohledů. Celý systém (VTL -- Very Large Telescope) bude uveden do provozu kolem roku 2002, ale již dnes probíhají první testy a pozorování s jedním ze zrcadel, jenž je na observatoři přibližně půl roku v provozu. Jak jste si možná i na našich stránkách všimli, některé snímky byly dány veřejnosti pro potěchu oka jako důkaz toho, že peníze daňových poplatníků nebyly vyhozeny z okna. I dnes pro vás máme jeden moc pěkný obrázek. Je to momentka nebeského objektu, kteří mnozí z vás důvěrně znají a mnohokrát jej ve svém životě také viděli v dalekohledu: planetární mlhovina M 27 -- Činka. Tato mlhovina je velmi pěkně vidět i v malých dalekohledech na tmavé obloze jako mlhavá skvrnka v souhvězdí Lištičky, tvarem připomínající ohryzek nebo motýla. Je to objekt velmi fotogenický a tak se není co divit, že často zdobí obálky astronomických časopisů. Shodou okolností právě porovnáním dvou obálek si před několika lety všiml Leoš Ondra, že jedna z hvězd poblíž mlhoviny je proměnná. Další pozorování ukázala, že se jedná s největší pravděpodobností o dlouhoperiodickou pulsující proměnou hvězdu typu Mira. 
Přiložený snímek byl pořízen týmem vědců, kteří operují se zařízením FORS (FOcal Reducer/low dispersion Spectrograph). Tento přístroj umožňuje spektroskopická měření pozorovaného objektu, ale i přímé snímání -- to je dnešní případ. Používat se bude zejména k pozorování kosmologických červených posuvů vzdálených galaxií a kvasarů (s dosahem k 25 magnitudám), k výzkumu kup galaxií (27-28 mag), jejich morfologie a spekter, k pozorování gravitačních čoček, spektropolarimetrii bílých trpaslíků, aktivních Kliknete pro vetsi rozliseni (cca 490 kB)galaktických jader, výtrysků hmoty (jety) a v neposlední řadě i k určování chemického složení nejrůznějších objektů. FORS umí pracovat ve dvou režimech. Ten méně citlivý mód má rozlišení 0,2" na pixel, přičemž velikost pole je asi 6,8x6,8 úhlových minut, kvalitnější režim pak umožňuje snímat s rozlišením 0,1" na pixel a hrana snímku má velikost 3,4x3,4 úhlových minut. 
Na přiloženém snímku si můžete všimnout hned dvou zajímavých věcí. V prvé řadě vás asi zaujme vysoká kvalita obrazů hvězd a okolohvězdné látky, jež tvoří mlhovinu. Je to snad nejhezčí obrázek Činky, který se vám podaří sehnat. Další zajímavostí je to, že některé hvězdy jsou na snímku nápadně odmodralé tím, že se nachází v prostoru dál, než mlhovina. Velmi patrné je to u červených okrajů objektu, kde najdete víceméně jen načervenalé hvězdy. (Ty bílé jsou tedy někde mezi Sluncem a Činkou.) Některé z nich ani nevypadají, že by byly mlhovinou zastíněny -- to je zřejmě tím, že obraz mlhoviny nebyl už ve vzdálenějších partiích snímku zřetelný -- prostě nám ty hvězdy stíní látka, kterou na snímku nevidíme. Dá se soudit, že v infračerveném oboru by byla mlhovina ještě větší, než je tomu na dnešním snímku. 
U většiny našich článků bývá zvykem, že popisovaný objev je něčím výjimečný, skvělý a nenahraditelný. Tyto superlativy jsou nedílnou součástí tiskových zpráv -- příčina je jasná. Tým vědců musí vykázat, že svěřené peníze utratil dobře a může tak dostat další. Tento příspěvek berte pouze jako takovou upoutávku na mnohem zajímavější výsledky pořízené soustavou zrcadel VLT v blízké budoucnosti. Uvelebte se u svého monitoru a v klidu si pozorně prohlédněte obrázek v plném rozlišení. I když nevykoumáte nic světoborného, bude vám odměnou velmi pěkný pohled, který se vám jen tak nenaskytne. 
 

Rudolf Novák
Foto ESO
 
 
  
Sir Issac NewtonNespletl se Newton? 
aneb vše je v pořádku 
 
Před nedávnem jsme vás informovali o nečekaném a nevysvětlitelném urychlování meziplanetárních sond Pioneer 10, Pioneer 11 a Ulysses. Anomální jev byl odhalen na základě analýzy vysílaných rádiových signálů: zrychlování směrem ke Slunci sice bylo desetmiliardkrát slabší než gravitační zrychlení Země, přehlížet jej však nešlo. Ve hře bylo z počátku mnoho různých důvodů, nakonec jej ale vědecký tým z Jet Propulsion Laboratory a Los Alamos National Laboratory redukoval na tři možnosti: systematické chyby spojené s pohybem sond, drobné efekty související s pozemským sledovacím systémem či dosud neznámý fyzikální jev. Jak se zdá -- což se ostatně dalo předpokládat, o nic tajemného se nejedná. Za zrychlení mohou sami sondy. 
Každá z nich je totiž vybavena radioizotopickým generátorem, jenž slouží jako zdroj elektrické energie. Přebytečné teplo je přitom vyzařováno do okolního prostoru, především pak směrem od Slunce. Odlétající fotony tepelného záření tak udělují sondám malé impulsy, jež ve výsledku vedou k velmi malému, ale ne zcela zanedbatelnému, zpomalování pohybu. Tak vysvětluje chování dvojice Pioneerů a Ulysseus Edward Murphy, astronom z Johns Hopkins University v americkém Baltimoru. Stejného názoru je i Jonathan Katz z Washington University v St. Louis. Vědci, kteří oznámili nečekané urychlování meziplanetárních observatoří se brání se slovy, "že tímto způsobem nelze získat dostatečné silové působení". Vše by mohla vyřešit až některá z plánovaných misí do vzdálených částí sluneční soustavy, jako například  Pluto-Kuiper Express. Zdá se však, že otázka: "Nespletl se Newton?" je i přesto zodpovězena. 
 
Jiří Dušek
Podle zprávy v časopisu New Scientist
 
 
  
Mathilde (foto EROS)Námluvy NEAR s Erosem začínají 
 
Po více než dvou letech putování prostorem se první dlouhodobá mise k malému tělesu sluneční soustavy -- planetce Eros -- stává skutečností. Sonda Near Earth Asteroid Rendezvous je nyní tak daleko od Země, že signál od ní rychlostí světla putuje téměř tři čtvrtě hodiny. Námluvy sondy NEAR s planetkou boha lásky začnou již za necelé tři měsíce. 
Mise Near Earth Asteroid Rendezvous je prvním startem amerického programu Discovery, pod který spadají levné projekty (cena do 150 milionů dolarů) s krátkou dobou vývoje (do tří let). Úkolem sondy NEAR je komplexní průzkum planetky -- jejího složení a struktury. Primárně se zaměří na stanovení velikosti, tvaru, hmotnosti, rozložení gravitačního pole, elementárního a mineralogického složení, geologii, morfologii a složení povrchu, rozložení hmoty uvnitř tělesa a existenci případného magnetického pole. 
Osm set kilogramů těžká sonda NEAR se na svoji cestu vydala 17. února 1996. V červnu 1997 prolétla Vybaveni sondy NEARjen tisíc dvě stě kilometrů od planetky Mathilde. Pořídila především množství zajímavých snímků a určila také hmotnost tělesa. 
Co se bude dít v následujících týdnech a měsících? Nejbližší době se sonda přiblíží k planetce. Pravidelně pořizované v této době poslouží k upřesnění polohy Erosu, určení jeho tvaru a rotace. Od devátého ledna 1999 pak bude sérii manévrů NEAR navedena na oběžnou dráhu kolem asteroidu. Nejdříve by měla obíhat ve vzdálenosti čtyři sta až 14 tisíc kilometrů. Následně bude dráha nadále snižována, začátkem února bude sonda obíhat ve vzdálenosti jen 85 až 200 kilometrů. Po celou dobu bude samozřejmě probíhat intenzivní výzkum. Pravidelně se bude snímkovat povrch planetky a v jejím těsném okolí se budou hledat případná menší tělesa. Odhaduje se, že by bedlivému pohledu sondy neměl uniknout žádný průvodce o velikosti větší než pět metrů. V následujících měsících provede NEAR sérii dalších manévrů, čímž se vzdálenost sníží na pouhých třicet kilometrů od středu planetky. Na začátku třetího tisíciletí, někdy v lednu 2000, se pak plánuje řízený, pomalý sestup přímo na povrch. Dojde tak ke skutečnému polibku mezi oběma "milenci". 
 
Jiří Dušek
Podle zprávy Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory
  
Eros (foto Richard A Kowalski)Eros 

Eros -- největší a nejlépe prozkoumanou blízkozemní planetku -- objevili nezávisle na sobě 13. srpna 1898 Gustav Witt z observatoře Uranie v Berlíně a Auguste H. P. Chalois z Nice. Proti tehdejší tradici byla pojmenována mužským jménem -- dle boha lásky, syna Merkuru a Venuše. Na základě pozemských pozorování víme, že má tvar "brambory" o velikosti asi 35x15x13 kilometrů, která se kolem své osy otočí za 5,27 hodiny. Kolem Slunce obíhá s periodou 1,76 roku ve vzdálenosti 1,13 astronomické jednotky (170 milionů kilometrů) až 1,78 astronomické jednotky (270 milionů kilometrů). Ve dvacátém století se k Zemi Eros nejvíce přiblížil 23. ledna 1975, kdy nás dělila vzdálenost 0,15 astronomické jednotky (22 milionů kilometrů). V roce 1931, při průletu ve vzdálenosti 26 milionů kilometrů, byla planetka využita ke změření hmotnosti systému Země-Měsíc a také ke stanovené velikosti astronomické jednotky. 
Gravitační pole asteroidu je příliš slabé, nicméně sondu NEAR u sebe udrží. (Úniková rychlost z povrchu planetky činí jen deset metrů za sekundu.) Samozřejmě, že Eros neobklopuje žádná atmosféra -- proto teplota Sluncem ozářeného povrchu dosahuje sto stupňů Celsia, zatímco na noční straně klesá až na mínus sto padesát stupňů. 
Přiložený "portrét" Erose, pořídil třináctého srpna 1998, přesně sto let po objevu planetky, Richard A. Kowalski. CCD kamera byla umístěna na sedmipalcovém dalekohledu typu maksutov-cassegrain. (Kliknutím na snímek se můžet podívat i na zajímavou animaci -- gif, 545 kB.) 
  

Jiří Dušek
 
 
  
Setkání členů APO 
  
Společnost Amatérská prohlídka oblohy ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Mikuláše Koperníka v Brně pořádá tento víkend v prostorách brněnské hvězdárny Setkání členů APO. Všichni čtenáři IAN jsou srdečně zváni. 
 
pátek 16. října  
do 20. hodiny příjezd účastníků 
20:00 zahájení setkání 
20:15 - 21:00 K. Hornoch, M. Lehký, Kupujeme a pozorujeme velkým dalekohledem
sobota 17. října 
9:30 - 11:00 Z. Stuchlík, Kosmologické střepy 
14:00 - 15:30 J. Hollan, Globální oteplení očima astronoma 
16:00 - 17:00 P. Gabzdyl, Čtrnáct dní na Měsíci 
17:00 - 17:15 J. Šilhán, Kdy umřel Anděl? 
18:00 pořad v planetáriu: Z. Mikulášek, Čekání na supernovu, trochu jinak 
od 20:00 V. Znojil, Leonidy 1998, 1999 
poté valná hromada APO
neděle 18. října  
10:00 - 12:00 L. Ondra, Hvězdné střepy 
po 12. hodině zakončení setkání