Betelgeuse 
 
Betelgeuse je nejjasnější polopravidelná pulsující hvězda na obloze. Světelné změny této hvězdy probíhají v rozmezí 0,0-1,3 magnitudy. To znamená, že je možné Betelgeuse odhadovat pouhým okem. 
První, kdo si světelných změn povšiml a svá pozorování publikoval, byl Sir John Herschel. Ve své knize "Outlines of astronomy" (Náčrtky astronomie) z roku 1849 popisuje, že světelné změny byly nejvýraznější v letech 1836-1840, zatímco v dalším období byly mnohem méně výrazné. V roce 1849 se amplituda změn začala zvětšovat a to takovou měrou, že ji Herschel v prosinci 1852 uváděl ve svých záznamech jako nejjasnější hvězdu severní oblohy. Musela tedy být jasnější než Arkturus (-0,04 mag). V roce 1894 byla Betelgeuse pravděpodobně také v maximu. Ve 20. století vykazovala zvlášť výrazná maxima v letech 1925, 1930, 1933, 1942,1947 a minima 1921 a 1941. V desetiletém období 1957-1967 byly zaznamenány jen slabé výkyvy jasnosti. 
Horke skvrny na BetelgeuseZ těchto pozorování se dá odvodit hlavní perioda světelných změn na 2070 dní, tedy 5,7 roku. Na světelné křivce alfa Ori se však vyskytuje mnoho nepravidelností. Jak je běžné u typu SRc, k němuž tato hvězda náleží, projevuje se také sekundární perioda, jejíž délka je 400 dní. 
Betelgeuse je největším jasným veleobrem do vzdálenosti 1000 světelných roků. Je řádově 10000krát svítivější než Slunce. Na základě spektroskopické studie se došlo k závěru, že se průměr hvězdy během cyklu může zmenšit až o 60 procent. Průměr se mění v rozmezí 920-550 Slunce. Na vlnové délce dva mikrometry je nejsilnějším infračerveným zdrojem na obloze. V ultrafialovém oboru je dvakrát větší než ve vizuálním. Vzdálenost Betelgeuse je 620 sv. let a její absolutní hvězdná velikost činí -5 mag. Slunce by ve stejné vzdálenosti mělo jen 10,5 mag. Skutečný průměr alfa Ori je dvě miliardy kilometrů. Kdybychom ji umístili do středu sluneční soustavy sahala by až za dráhu Jupitera. Má tedy miliardkrát větší objem než Slunce. Povrchová teplota určená ze spektra je 3000 kelvinů. 
Betelgeuse je jednou z mála hvězd, které jsou rozlišitelné jako kotoučky a nikoli jen jako body. Její disk je teoreticky v dosahu velkých dalekohledů, protože její úhlový průměr je 0,125". V roce 1975 byl učiněn první úspěšný pokus o získání teplotní mapy povrchu. Při tomto pokusu byla využita speciální technika a 395 cm reflektor na Kitt Peaku. Na disku hvězdy byly zjištěny skvrny, tedy místa s různou teplotou. 
Další takový experiment byl proveden na La Palma (Kanárské ostrovy). Tam se jim podařilo zobrazit tvář alfa Ori pomocí speciální neredundantní maskové metody. Dosáhli rozlišovací schopnosti 0,035". Pozorování bylo prováděno na 710 nanometrech (konec červeného a začátek infračerveného záření). Také při této sérii byly pozorovány horké skvrny o teplotě 5000 kelvinů. Zdá se, že nejpravděpodobnější příčina výskytu těchto skvrn je existence velkorozměrových vzestupných proudů v atmosféře hvězdy. Schwarzschild již v roce 1975 tvrdil, že povrchy červených obrů mohou vykazovat několik gigantických vzestupných buněk. Právě tato hypotéza byla použita k vysvětlení nepravidelných fotometrických a polarimetrických fluktuací právě u alfa Ori. Velikost změn a jejich časová posloupnost pak souvisí nepochybně s jasností pozorovaných horkých skvrn. 
 
srovnávací hvězdy
A beta Ori Rigel V=0,19 mag
B alfa CMi Prokyon V=0,37 mag
C alfa Tau Aldebaran V=0,92 mag
D beta Gem Pollux V=1,16 mag
 
Rádiová pozorování našeho veleobra alfa Ori poskytla další důkaz o existenci kolosálních konvekčních buněk, pomocí nichž můžeme vysvětlit ohromné rozměry její atmosféry. Vědci z Taiwanu oznámili, že tyto buňky ženou plyn vzhůru až do sedminásobku poloměru fotosféry (viditelného povrchu). Pořídili snímek Betelgeuse na vlnové délce sedm milimetrů pomocí rádiového teleskopu VLA. Snímek je pořízen ve falešných barvách (obrázek jsem nakreslil podle rádiového snímku). Podle S. M. Whita z University of Maryland snímek VLA nezachytil konkrétní konvekční buňky, ale jejich přítomnost může být odvozena z "hrbolatého" tvaru hvězdy v rádiovém oboru. Vědci věří, že buňky mohou také odpovídat horkým skvrnám, jež vidíme na snímcích pořízených v optickém a ultrafialovém oboru pomocí HST. 
Ti z Vás, kdo by se chtěli na pozorování Betelgeuse podílet uveřejňujeme mapku (autor Luboš Brát, projekt Meduza). Další materiály o proměnných hvězdách naleznete na adrese astro.sci.muni.cz
 
Petr Sobotka