Drak si pouze zakuckal 
Záblesky Taurid 
Hubble Deep Field podruhé 
Napuštěný, roztočený a zastavený, vypuštěný 
Ozónová díra trhla rekord

 
  
Drakonidy radarem (autor Petr Pridal)Drak si pouze zakuckal 
 
Ve čtvrtek osmého října se mnozí z vás určitě chtěli podívat na déšť Drakonid. Předpovídání takových úkazů je však značně nejisté a nikdo z odborníků ve skutečnosti vůbec neví, co všechno se může stát. Meteory mohly ve čtvrtek pokrýt na několik desítek minut celou oblohu, ale také jste nemuseli spatřit vůbec nic. Dnes můžeme říci, že správná byla -- bohužel pro nás -- druhá varianta. Nehledě na krajně nepříznivé počasí (prakticky nad celou Českou republikou bylo zataženo, v horším případě pršelo), přilétly Drakonidy o několik hodin dříve než se původně očekávalo. Jak ukázala radarová pozorování Astronomického ústavu v Ondřejově, trvala vysoká aktivita roje asi čtyři hodiny s maximem kolem 17. hodiny letního času. 
Drakonidy byly tudíž nejlépe pozorovatelné z Asie. Dle japonských a čínských pozorovatelů byla největší zenitová hodinová frekvence více než pět set meteorů v hodině. Jelikož zenitová hodinová frekvence udává počet spatřených meteorů, kdyby se radiant roje nacházel v zenitu a vy jste na obloze spatřili nejslabší hvězdy jasné 6,5 magnitudy, bylo množství skutečně pozorovaných "padajících hvězd" menší -- kolem jedné až dvou stovek. V Evropě jsme se vzhledem k doznívající aktivitě museli spokojit s počtem ještě o řád menším. Co se dá dělat, taková už je astronomie. Nicméně doufejme, že nám vyjdou koncem listopadu Leonidy. 
 

Jiří Dušek
Podle tiskové zprávy ČAS, Dutch Meteor Society a International Meteor Society
 
 
  
Foto J. DusekZáblesky Taurid 
 
I když jste Drakonidy neviděli a přestože o Leonidách pochybujete, chcete přece jen nějakou tu padající hvězdu vidět? Pak se zkuste dívat na oblohu koncem října a začátkem listopadu. Tehdy má na obloze své skromné představení meteorický roj Taurid, drobky uvolněné z jádra komety Encke. Většinu roků na obloze spatříte pouze jeden dva tři pomalé meteory za hodinu, vylétající za souhvězdí Býka. Dva japonští astronomové David J. Asher a K. Izumi však prohlédli šedesátileté záznamy Nippon Meteor Society, a všimli si, že v některých létech se pozoruje poměrně značný počet jasných Taurid. Vše naznačuje, že právě letos může nastat "bohaté" období. Asher a Izumi vás proto všechny upozorňují: dívejte se mezi 25. říjnem a 10. listopadem na oblohu. Dost možná, že spatříte nějakou pěkně "vypasenou" Tauridu. Bylo by to takové drobné odškodné za letošní nevydařené Drakonidy. 
 
Jiří Dušek
Podle Sky and Telescope 11/1998
 
 
  
Kliknutim ziskate snimek kamerou NICMOS pole DHFHubble Deep Field podruhé 
 
Snad každý astronom vám řekne, že nejužitečnější snímek Hubblova vesmírného dalekohledu je HDF -- Hubble Deep Field, i když na první pohled to zase příliš poutavý obrázek není. Na tomto snímku se podařilo skvělému obíhajícímu dalekohledu pořídit momentku těch nejvzdálenějších objektů známého vesmíru, a to je určitě důvod, proč jsou tím astronomové tak nadšeni. Náš pohled do minulosti je však velmi omezen kosmologickým červeným posuvem, který maximum vyzařování takto vzdálených těles stěhuje do infračervené oblasti. Náš průhled do Všehomíra byl až dosud zkreslen, jelikož HST neměl žádný detektor pracující v infračerveném  světle k dispozici. Naštěstí se však situace zlepšila instalací zařízení NICMOS (Near Infrared Camera and Multi-Object Spectrometer ), které -- jak už z názvu vyplývá -- je maximálně citlivé právě na vlnové délky okolo jednoho mikrometru (milióntina metru). 
Rodger I. Thompson (University of Arizona v Tucsonu) provedl velmi podrobnou prohlídku známého HDF právě pomocí zařízení NICMOS. Během expozic, které trvaly dohromady plných deset dní, zachytil na svých snímcích mnohem slabší galaxie, jejichž vzdálenost nyní odhadují vědci na dvanáct miliard světelných let. Thompson šel dokonce tak daleko, že identifikoval jednotlivé objekty na HDF (ve viditelném světle) a zjistil, že "skvrnky", které jsme dříve považovali za samostatné slabé galaxie, jsou vlastně jen zhustky hmoty, v nichž vznikaly kdysi dávno hvězdy. Tyto oblasti jsou tedy součástí mnohem větších galaxií! 
Současná pozorování HST jsou jen začátkem nové éry výzkumu vzdálených galaxií a kvasarů, které leží až na samé hranici stvoření. Nyní nastupuje fáze pečlivé, až mravenčí astronomické práce, která přinese své ovoce za mnoho let. Jedno je však jisté již nyní: až bude na oběžné dráze Hubblův teleskop vystřídán novým, ještě citlivějším dalekohledem, bude podobných objevů přibývat ještě mnohem rychleji. 
 
Rudolf Novák
Podle NASA News 98-32
 
 
  
Vypustene tekute zrcadlo (foto NODO)Napuštěný, roztočený a zastavený, vypuštěný 
 
Tento pokus pravděpodobně znáte, nebo si ho určitě dokážete představit: Do vědra přivázaného na delším laně nalijte vodu. Nádobu roztočte a podívejte se, jak vypadá povrch hladiny -- získá tvar paraboloidu. Možná si řeknete, co je na tom tak zajímavého? Hodně, obzvlášť pro konstruktéry velkých hvězdářských dalekohledů. Zrcadla, kterými jsou tyto přístroje vybaveny, resp. jejich odrazné plochy, totiž mají stejný tvar jako vodní hladina v rotujícím džberu. 
Odpověď na otázku "Co je na tom tak zajímavého?" však není ještě úplně zodpovězena. Představte si, že místo vědra použijete speciální nádobu, u které zaručíte konstantní rychlost otáčení, a místo vody rtuť. Hladina tekutiny opět získá tvar paraboloidu a kromě toho začne skvěle odrážet světlo. Umístíte-li do ohniska takového zrcadla vhodný přístroj, máte na světě skutečný hvězdářský dalekohled! 
Vypadá to zvláštně, ale jak se přesvědčilo již několik konstruktérských týmů, dalekohled s tekutým zrcadlem lze nejen postavit, ale lze s ním dokonce získat i hodnotné vědecké výsledky. Jak ovšem uvádí Ermanno F. Borra (University of Laval, Kanada), mají taková zrcadla přece jen jednu podstatnou nevýhodu: nelze se s nimi dívat jinam než přesně do zenitu. Jinak vám nevznikne kvalitní odrazná plocha, Prstencova mlhovina M 57 v Lyre (foto NODO)nehledě na možnost, že "zrcadlo" steče na podlahu. Tuto špatnou vlastnost lze ale z části odstranit speciální CCD kamerou, která umožňuje sledovat hvězdu tak, jak se její obraz pohybuje po čipu. Kromě toho lze sčítat expozice z několika nocí. S využitím zvláštní optiky se tak u zrcadla o průměru tři metry běžně zachytí objekty až 23. velikosti (tj. téměř stotisíckrát slabší než nejslabší hvězdy viditelné největšími dalekohledy lidových hvězdáren). Ostatně na přiloženém snímku (Prstencová mlhovina v Lyře) najdete přesvědčivý výsledek. Při vhodně zvoleném tvaru nádoby přitom vystačíte jen s několika kilogramy rtuti. (U experimentálního zrcadla o průměru 2,7 metru stačilo pět kilogramů.) Zajímavá je i stabilita rtuťové plochy -- i když se procházíte v těsné blízkosti zrcadla, hladina se ani nehne. Vlnky, které ničí kvalitu optické plochy jsou zcela bezvýznamné. 
Ermann Borra však současně dodává podstatnou výhodu, která hovoří jasnou řečí ve prospěch tekutých zrcadel: výrobní cena takového dalekohledu je podstatně menší než přístroje klasické konstrukce. Slovo "podstatně" znamená deset až stonásobně nižší náklady! 
 
Trimetr NASA Orbital Debris Observatory NASA Space Debris Observatory je vybavena dalekohledem s největším tekutým zrcadlem na světě. Hladina rtuti je v ideální podobě paraboloidu udržována díky otáčení nádoby (jedna otočka za 6,02315 sekundy). Jakmile se ale přestane točit, rtuť zcela jednoduše steče na dno a je po zrcadle (viz přiložený záznam, 1,2 MB mpeg). Cena observatoře byla skutečně směšná. Zde je výčet: budova (architekt, náklady) 75 tisíc dolarů, zrcadlo 60 tisíc, vrchní část dalekohledu 110 tisíc, optický korektor 35 tisíc, CCD kamera 75 tisíc, personální náklady (2 roky) 80 tisíc. Po několika měsících zkušebního provozu pracuje observatoř zcela samostatně, automaticky řízena, dokonce není nutná ani trvalá přítomnost technika. 
  
  
  
 
 
Teleskopy s tekutým zrcadly jsou tudíž velmi vhodné pro "chudší" vědecké týmy a menší instituce. Je však jasné, že v mnoha oborech jsou takové přístroje nepoužitelné, existuje ale spousta možností, kde své uplatnění najdou. Patří mezi ně i speciální observatoř Národního úřadu letectví a kosmonautiku (NASA). 
Ve dne vypadá NASA Orbital Debris Observatory (v překladu asi Observatoř vesmírných odpadků, zkráceně pak NODO) stejně jako každé jiné astronomické pracoviště. Najdete ji nedaleko Cloudcroftu v americkém státě Nové Mexiko a má podobu klasické bíle natřené hvězdárny. Když ale vejdete dovnitř, spatříte největší dnes existující dalekohled s tekutým zrcadlem. Hlavní odrazná plocha -- kontejner s rtutí, jenž se otočí přesně za 6,02315 sekundy, má průměr tři metry. Světlo odráží přitom stejně kvalitně jako skleněné zrcadlo -- stálo však jenom dvacetinu ceny. Slouží především ke hledání kosmických odpadků, tedy malých těles, jež se pohybují v blízkosti naší planety (proto to zvláštní pojmenování observatoře). 
Jak známo, za několik desítek let vesmírných letů, jsme prostor v okolí Země škaredě zaneřádili. Nachází se zde aktivní i již dávno nepoužívané umělé družice, poslední stupně nosných raket a co je nejhorší -- i množství drobných odpadků -- krytů, trosek úmyslně i neúmyslně zničených sond atd. Ty všechny ohrožují dosud aktivní tělesa: při srážce s drobnou částečkou, třeba jen odprýsklého laku, totiž dochází vzhledem k velkým vzájemným rychlostem obou těles k menšímu i většímu poškození umělé družice a v nejhorším případě i k jejímu zničení. Proto se NASA, ale i další kosmické agentury, snaží vesmírné smetí monitorovat -- následně pak odhadovat jejich nebezpečnost a samozřejmě i plánovat ochranu aktivních satelitů a orbitálních stanic. 
Tradičně se kontrola kosmického smetiště prováděla pomocí radarů, s nimiž jsme získávali velmi slušný přehled o tělesech větších než deset centimetrů. Jelikož však jejich účinnost rychle klesá se vzdáleností od Země, použití radiolokátorů je omezeno jen na tzv. nízké a střední oběžné dráhy. Kromě toho nelze o odpadcích získat další zajímavé informace, jako například typ povrchu a odrazivost. 
Z tohoto důvodu přišly v posledních letech na řadu optické dalekohledy, které jsou schopné v blízkosti planety odhalit i menší úlomky a dokonce mohou sledovat tělesa i na geostacionárních dráhách. Jen musíte mít dostatečně velký objektiv. 
 
Stopa po průletu sovětského telekomunikačního satelitu Molnija. Přerušení vzniklo díky rotujícímu sektoru před CCD kamerou. Z úhlové rychlosti a průběhu intenzity stopy bylo možné odvodit, parametry prakticky kruhové dráhy, dále pak symetrický tvar a albedo 0,1 (tj. odráží pouze deset procent dopadlého světla). Snímek NASA Orbital Debris Observatory. 
  
  
  
  
 
 
Ke stavbě takto úzce specializovaného dalekohledu klasické konstrukce však NASA chyběly peníze. Proto v Novém Mexiku vznikl největší teleskop s tekutým zrcadlem. Jak uvádí poslední výsledky, Orbital Debris Observatory byla skutečně trefa do černého: spolehlivě monitoruje na nízkých a středních dráhách tělíska od jednoho centimetru. Stejné dobré výsledky se očekávají i v případě monitorování oblasti, kde se pohybují geostacionární družice. Samozřejmě až tehdy, když bude někde na rovníku postaven podobný tekutý dalekohled. (Nesmíme zapomenout, že se s takovým přístrojem můžete dívat pouze do zenitu a geostacionární družice visí právě nad rovníkem.) V optickém oboru jsme tudíž dnes schopni monitorovat pětkrát až desetkrát menší tělesa než kdykoli předtím. 
To však není jediný úspěch tekutého zrcadla. V jednom z minulých vydání prestižního časopisu The Astrophysical Journal Rémi A. Cabanac spolu s Ermanno F. Borra a Mario Beauchmina identifikovali 206 objektů s proměnným vzhledem spektra, jež byly pozorovány, když procházely zorným polem NODO. Nic světoborného, jedná se však o první vědecký výsledek založený na datech pořízených podobným přístrojem. 
Stavba tekutých zrcadel bude určitě nadále pokračovat. Jeden belgický tým chystá dalekohled o průměru čtyři metry umístěný v Chile, zatímco University of British Columbia hodlá v příštím roce zprovoznit šestimetr. Spolu se speciálním systémem filtrů se s jeho pomocí budou určovat kosmologické červené posuvy galaxií, s nichž se sestaví třírozměrná mapa vesmíru. 
Jak uvádí Ermanno Borra, stavět lze ještě větší dalekohledy. Zrcadlo o průměru šest až osm metrů je skutečně velmi jednoduché. Konstrukčně, obzvlášť když se místo rtuti použije jiná látka, lze pak zvládnout i dalekohled o průměru třicet metrů! Tekutá zrcadla jsou tak další pěknou ukázkou toho, že i rotující vědro naplněné vodou může zásadním způsobem ovlivnit současnou astronomii. 
 
Jiří Dušek
Podle různých materiálů (foto NODO/NASA)
 
 
 
NASA/Goddard Space Flight CenterOzónová díra trhla rekord 
 
Ne každé vítězství může být slavné. Satelity Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku spolu s úřadem National Oceanic and Atmospheric Administration's (NOAA) zjistily, že ozónová díra v těchto dnech pokrývá největší plochu od začátku jejího monitorování v osmdesátých letech. Měření provedly mezi polovinou srpna a začátkem října přístroje umístěné na palubě sondy NASA "Earth Probe" a NOAA-14. 
"Je to nejrozsáhlejší dosud pozorovaná ozónová díra nad Antarktidou a současně i téměř nejhlubší", uvedl Dr. Richard MCPeters. Předběžná data totiž ukazují, že 19. září 1998 pokrývala plochu více než 27 milionu čtverečních kilometrů, což je asi o milion kilometrů více než poslední rekord ze 7. září 1996. Tloušťka ozonu pak dosáhla jen devadesáti dobsonových jednotek, přičemž nejméně bylo nad Antarktidou naměřeno 28. září 1994. 
Co se vlastně skrývá za tzv. "dobsonovou jednotkou"? Vyjadřuje celkový obsah ozónu v atmosféře. Jedna dobsonova jednotka (angl. Dobson Unit, DU) pak odpovídá takovému množství ozónu v atmosférickém sloupci, které by při hladině moře za normálního tlaku a teploty odpovídalo vrstvě ozónu o síle 1/100 milimetru. 
V průměru je ozónová vrstva Země tlustá asi 300 DU, v průběhu roku však v různých zeměpisných šířkách kolísá. O tzv. díře se mluví tehdy, jestliže její tloušťka poklesne pod sto dobsonů. 
Jak známo, vrstva O3, jež se nachází ve stratosféře (deset až třicet kilometrů nad zemí), má pro nás pozemšťany zásadní význam -- velmi účinně absorbuje jinak vražedné ultrafialové záření Slunce. Bohužel, zvláště v minulosti, došlo k zásadnímu poklesu množství ozónu -- obzvlášť v souvislosti s používáním freonů a chemických sloučenin obsahujících chlor. Jeho množství však kolísá i díky sezónním vlivům, obzvlášť proměnným meteorologickým podmínkám. Odborníci se proto domnívají, že zaznamenaný rekordní pokles ozónu nad Antarktidou je důsledkem neobvykle nízké teploty v jižních středních a polárních šířkách. V následujícím století, vzhledem k mezinárodním smlouvám, které omezily používání "ozonu nepřátelských" sloučenin, by mělo množství O3 postupně narůstat. 
 
Jiří Dušek
Podle zprávy NASA