Sladký polibek mechanického Valentýna 
Jedna planeta za druhou 
Pozor vyletí ptáček! 
Mohou za to blesky 
Newtonova premiéra 
Stačí kapka a je... 
  
Přílohy IAN: 
 

Jeden z prvnich blizkych zaberu Erosu (foto JHU/NASA)Sladký polibek mechanického Valentýna 
  
V pondělí 14. února v 16 hodin 33 minut našeho času provedla sonda Near Earth Asteroid Rendezvous zásadní manévr: Nakrátko zapálila svůj hlavní motor a ladně se přehoupla do jemné náruče blízkozemní planetky Eros. Obě tělesa byla v té době přes 250 milionů kilometrů daleko. 
Podle prvních informací, které se dostaly na veřejnost, se NEAR v těchto chvílích pohybuje po mírně protáhlé dráze, kdy se k planetce přibližuje na 350 a vzdaluje až na 450 kilometrů. Nic jiného, až na intenzivní snímkování, však nedělá. Pozemní kontrola totiž musí nejdříve pečlivě zmapovat tvar planetky a vypočítat její hmotnost. To proto, že gravitační pole Erosu není nijak intenzivní, tisíckrát menší než u Země, a při zbrklých manévrech hrozí buď odlétnutí zpět do volného prostoru, nebo pád na tvrdý povrch.  
Elektronická kamera, kterou si čerstvá umělá družice s sebou přivezla, má samozřejmě jenom omezené schopnosti: její úhlové rozlišení totiž roste s klesající vzdáleností a nyní ukazuje útvary větší než třicet metrů. I tak je na co se dívat. Předně záběry pořízené během přibližování s velkou pravděpodobností vyvrátily existenci satelitů větších než dvacet metrů. Samotný povrch pak odborníky překvapil množstvím různorodých kráterů. V jednom z nich (o průměru pět kilometrů) se třeba podařilo zahlédnout zvláštní skvrnu, která patří do při nárazu odkrytých podpovrchových vrstev.  
Specialisté také doufají, že se už brzo dozví, jaké je vlastně chemické složení Erosu: Může být uplácán z jednoduchých sloučenin, které zbyly po vzniku sluneční soustavy, ale stejně tak mohl být v minulosti jako součást většího tělesa přetaven a nyní ho tvoří těžší horniny s obsahem kovů. Současně ve vzduchu visí otázka, zda je planetka celistvá a nebo zda se jedná o slepenec řady menších kusů. 
Poté, co budeme znát přesné rozměry a hmotnost, provede NEAR sérii dalších manévrů, které ji přivedou na dráhu ve výšce kolem 150 kilometrů, kde začne pracovat i laserový výškoměr. V polovině dubna bude sonda Eros sledovat ze vzdálenosti jenom padesát kilometrů a na řadu přijde i citlivý magnetometr spolu s rentgenovým/gama spektrometrem. 
 
Podle zpráv na Internetu
 
 
Jakým způsobem uniknete z povrchu planetky Eros?
rychlým během
jízdou ve speciální vozidle
vystřelením rychlostí 2,5 km/s
 
  
Zaber na okoli HD163296 (foto Grady, Devine, STSCI/NASA)Jedna planeta za druhou 
  
Hubblovu dalekohledu se podařilo objevit další dílnu, kde se vyrábějí nové planety. Leží v souhvězdí Střelce a její učedníci pracují na zadaném úkolu zhruba miliony let. 
Skvělá kosmická observatoř podobných objektů ulovila v minulosti celou řadu. Ostatně není divu, jde o jeden ze stěžejních úkolů speciálního zobrazovacího spektrografu na palubě. Tentokráte se ale podařilo zahlédnout stálici zachumlanou do oblaku plynu a prachu, ve kterém existuje zvláštní trhlina. Její přítomnost může být důsledkem existence rodící se planety. Hvězda uprostřed má označení HD 163296 a leží kolem čtyř set světelných roků daleko. Útvar se nachází asi 50 miliard kilometrů od centrální hvězdy, tedy zhruba sedmkrát dál než Pluto od Slunce. A protože je jeho úhlový průměr 0,4 vteřiny, má faktickou šířku asi padesát astronomických jednotek. 
Hubblův spektrograf, který dokáže rozpitvat světlo v širokém oboru vlnových délek počínaje ultrafialovým oborem a konče blízkou infračervenou oblastí, však odhalil i plyn tryskající rychlostí několika tisíc kilometrů za sekundu ve směru osy rotačních pólů. "Pokud je trhlina výsledkem právě probíhající tvorby nových těles, pak je pro nás systém HD163296 nesmírně poučný," komentovala záběry Carol Gradyová. Podle našich mlhavých představ planety vznikají z hustých oblaků plynu a prachu. V nich nejdříve kondenzují drobná zrníčka, která se rychle spojují do větších a větších těles, až se nakonec vytvoří zárodky o průměru několik tisíc kilometrů. Ty si v chladnějších oblastech na sebe nabalí i okolní plyn (vodík a helium) a dají tak za vznik obrům typu Jupiter či Saturn. Právě taková tělesa však ve svém okolí vymetou zbylý stavební materiál a zabrání vzniku dalších velkých planet.  
U velmi mladé HD163296 dokonce sledujeme, jak na ni stále ještě padá materiál ze zárodečného oblaku. "Jedním z důsledků je i přítomnost polárních výtrysků, jejichž životnost se pohybuje kolem stovek tisíc roků," popsala na zasedání Americké astronomické společnosti záběry Carol Gradyová. "Máme veliké štěstí, že jsme je objevili u stálice, která je stará kolem čtyř milionů roků. Naskýtá se tak myšlenka, že se planety rodí nejen krátce po vzniku hvězdy, ale že jsou výsledkem jakýchsi pravidelných 'spršek' materiálu padajícího do centra, jejichž část poté utíká ve směru rotační osy." Hmotnost HD163296 se odhaduje na dvě Slunce. Pokud má pozorovanou trhlinu v zárodečném disku skutečně na svědomí planeta, pak má nejspíše hmotnost kolem jedenapůlnásobku Saturnu. Je přitom velmi pravděpodobné, že bude i nadále tloustnout.  
Kaz na pleti oblaku plynu a prachu bychom bez Hubblova dalekohledu pravděpodobně nikdy nespatřili. Jeho spektrograf, který dokáže najednou  rozebrat světlo mnoha zdrojů v zorném poli o průměru kolem dvaceti pěti úhlových sekund je totiž vybaven speciálním clonkou. Nachází se v ohnisku optické soustavy a zvládne zakrýt oslnivou centrální hvězdu, avšak nechat výhled na její nejtěsnější, velmi slabé okolí. Mimo dosah jsou tak pouze oblasti těsně přiléhající ke stálici. (Zdá se, že právě v této oblasti, ve vzdálenosti 180 až 330 astr. jednotek je u HD163296 disk také z části vyčištěn.) 
  
Snímek a model systému HD163296. V horní části je záběr z Hubblova spektrografu, jehož clonka zakrývá centrální hvězdu. Trhlina vpravo nahoře je více než nápadná. Na prostředním obrázku je spektrum blízkého okolí hvězdy s úhlovým rozlišením 0,2" (tj. 25 str. jednotek). Dopplerův jev tak prozrazuje, že se oblasti v horní části (na horním snímku vlevo nahoře) od nás vzdalují, zatímco v dolní části přibližují rychlostí 400 kilometrů za sekundu. Tato informace umožnila astronomům sestavit prostorový model systému (dole).
  
V případě HD163296 se astronomům podařilo vystopovat podobu disku už od vzdálenosti 180 astronomických jednotek. Vynikající kvalita observatoře přitom umožňuje sledovat i strukturu polárních výtrysků. Podoba zdejších zhustků naznačuje, že vznikají s periodou pět let. "Můžeme spekulovat," přidal k prezentaci svůj hlas i David Devine, "že jde o výsledek existence další planety, která pravidelně narušuje disk a ve výsledku vytlačuje materiál směrem ke hvězdě. Jeho část pak uniká pryč." 
"Pětiletý odstup jednotlivých oblaků může odpovídat pětileté periodě oběhu," přidala se Carol Gradyová. "Pokud je to pravda, pak se těleso nachází v oblasti příhodné pro život. Dosud jsou ale na něm velmi nehostinné podmínky. Na druhou stranu, ale zhustky ve výtryscích nemusí mít s probíhající tvorbou planet nic společného. Lze je vysvětlit i jiným způsobem, například působením jiného průvodce, třeba hnědého trpaslíka." 
Pozorování HD163296 nám tedy zatím pouze ukazuje to, jaké podmínky panují u velmi mladých hvězd. K nějakým dalším závěrům jsou však nezbytné další a další pozorování. Proto se Hubble letos vrhne na další podobné stálice. 
 
Podle zpráv na Internetu

  
  
2685 Masursky očima Cassini (foto NASA/JPL)Pozor vyletí ptáček! 
  
Každou noc pátrají astronomické teleskopy, ať už amatérské nebo profesionální, svým ostřížím zrakem po různých zajímavých objektech noční oblohy. Odhalují nám  různé dramatické události ve vesmíru, jako jsou exploze supernov, srážky obřích galaxií, nebo rozšiřují již početnou rodinu sluneční soustavy objevy nových komet či asteroidů. Nějak tak byla odhalena i planetka Masursky číslo 2685, mrňavý balvan ve známém pásu mezi Jupiterem a Marsem. Je tak malý, že studie jeho základních vlastností, jako například velikosti, odrazivosti, typu či rotační periody byly pomocí pozemských zařízení možné. 
Naštěstí ke slovu se nečekaně dostala sonda Cassini, jenž vstoupila do pásu  asteroidů v polovině listopadu 1999. Podařilo se jí totiž 23. ledna tohoto roku pořídit unikátní záběry tohoto trpaslíka a to v době, kdy ji do okamžiku nejtěsnějšího přiblížení 1,6 milionu kilometrů chybělo pouhých pět hodin. 
Díky několika záběrům vědci odhadli průměr  asteroidu na zhruba 15 až 20 kilometrů a při snímkování zároveň úspěšně vyzkoušeli některé části družice, přesněji řečeno automatické zaměřování. Vedoucí celého projektu Carolyn C. Porco z Laboratoře pro planetární a měsíční výzkum při Arizonské univerzitě dokonce snímky označil za významný předěl: jedná se přece o první portréty tělesa sluneční soustavy pořízeného sondou  Cassini, které nebylo nikdy detailně zkoumáno ze Země.  
Zajímavé je, že jedním z partnerů  projektu Cassini  je prostřednictvím Evropské kosmické agentury i Česká republika. Sonda byla vypuštěna 15. října 1997 a má před sebou ještě dlouho cestu. Jejím cílem je totiž planeta Saturn, ke které dorazí v červenci 2004. Takže kdoví kolik zajímavostí a nových objevů ještě přinese... 
 

Podle zpráv na Internetu
 

  
Blesky v Jupiterove atmosfere (foto JPL/CALTECH/NASA)Mohou za to blesky 
  
Celá dsetiletí se snaží astronomové najít zdroj energie, který udržuje v činnosti velké atmosférické struktury na Jupiteru, včetně struktury největší -- tzv. velké červené skvrny. K tomuto problému zveřejnil Andrew Ingersoll se spolupracovníky z Cornellovy univerzity, Kalifornské univerzity a NASA v časopisu Nature z 10. února zajímavou studii: uvádí v ní, že atmosférické víry jsou jasně spojeny s bouřemi a blesky, jež těmto atmosférickým strukturám dodávají potřebnou energii. Své tvrzení zakládají na sériích snímků, které pořídila sonda Galileo. Na denních snímcích samozřejmě blesky vidět nejsou, ale na záběrech stejných oblastí jen o několik hodin později se blesky zjevují naprosto zřetelně (nezapomínejme, že den i noc na Jupiteru trvají necelých 10 hodin). "Bouřky a bleskové výboje ve dne nevidíte také proto, protože je zastiňují čpavková oblaka horních vrstev atmosféry," sděluje Ingersoll. "V noci však výboje probleskují a vy dokonce můžete z jejich intenzity odvozovat jejich hloubku. Zvlášť výhodné jsou ty noci, kdy na sledovanou oblast dopadá trocha měsíčního světla od některého z velkých měsíců, například Ió." Nesvítí-li žádný měsíc, na obrázcích z Galilea spatříme jen záblesky tvaru drobných kuliček, které odpovídají bleskům. Je-li však horní atmosféra trochu přisvětlena, je vidět nejen záře z blesků, jež jsou asi tak 100 km pod svrchními mraky, ale i víry, které vytvořila turbulence bouřkových mračen. 
Planetární astronomové vědí již od dob letů sond Voyager, že na Jupiteru jsou blesky. Vědí také, že zonální proudění a víry v atmosféře jsou udržovány energií menších vírů. Nyní však poprvé přicházejí důkazy o tom, že samotné atmosférické víry jsou živeny bouřkami, které se odehrávají pod nimi. 
"Blesky dokazují,  že tam dole je voda, protože nic jiného nedokáže v hloubkách 80 až 100 kilometrů kondenzovat,“ míní Ingersoll. "My tak můžeme použít blesky jako jakási signální světla, která nám označují místa, kde prudce padají směrem dolů dešťové kapky a naopak se zvedají sloupy plynu. To je vlastně onen zdroj energie pro atmosférické víry." 
 

Podle NASA News
   
 
  
Okoli 30 Doradus, foto ESANewtonova premiéra 
  
Astronomové na své plavbě rentgenovým vesmírem minuli další důležitý maják: První záběry z observatoře X-ray Multi Mirror totiž nejen demonstrovaly sílu čerstvé zbraně, ale také přiznaly novému detektoru jméno jednoho z nejslavnějších fyziků všech dob: Isaac Newton. 
Ve středu devátého února dostal svět na mimořádné tiskové konferenci ve španělském řídícím středisku Villafranca k dispozici první snímky z X-ray Multi Miror Observatory, kterou na sklonku loňského roku vyslala na oběžnou dráhu Evropská kosmická agentura. Umělá družice Země, vybavená trojicí rentgenových detektorů a jedním ultrafialovým dalekohledem, se pohybuje po velmi protáhlé dráze, kdy se od Země vzdaluje až na necelých 115 tisíc kilometrů. V porovnání s Chandrou má větší plochu zrcadel, ale menší ohniskovou vzdálenost; ve výsledku tedy zachytí slabší objekty, avšak s méně detaily. Pokaždé, když se vynoří z rušivých radiačních pásů Země, mají astronomové k dispozici 40 hodin nepřetržitého pozorování. 
První zveřejněné záběry vznikly mezi 19. a 25. lednem, přičemž Newton "zaostřil" na tři oblasti, ve kterých se nacházejí jak plošné tak i bodové rentgenové zdroje. Navíc se jedná o místa takříkajíc "státního" zájmu: část satelitní galaxie Velké Magellanovo mračno, kupa HGC-16 a hvězda HR 1099. 
Velké Magellanovo mračno sledujeme ze vzdálenosti 170 tisíc světelných roků. Je gravitačně připoutané k naší Galaxii a v podobě "cáru Mléčné dráhy" zdobí jižní oblohu v souhvězdí Mečouna. Newtonovy detektory se při premiéře zaměřily především na oblast 30 Doradus, která je učebnicovým příkladem recyklace mezihvězdné látky. Právě tady z rozsáhlých molekulových mračen totiž kondenzují jednotlivé hvězdy. Ty s hmotností do osmi Kupa galaxii HGC-16 (foto ESA(Sluncí vytvoří po několika stovkách milionů až miliardách roků planetární mlhovinu a bílého trpaslíka. Vzácné hmotnější stálice pak končí jako supernovy a zanechávají po sobě neutronové hvězdy; jádra ještě těžších a o to výjimečnějších hvězd dokonce kolabují na černé díry. V průběhu své omezené existence tak stálice do okolního prostoru většinu svého materiálu opět vrátí a z látky obohacené o těžší prvky pak vznikají nové generace stálic. 
Jednotlivé barvy přiloženého snímku odpovídají různým teplotám několik milionů stupňů horkého prostředí. Nejteplejší jsou modré části a zelené jsou přechodem k nejchladnějším červeným oblastem. Bílé a modré oblouky ve středu zorného pole představují zbytky supernovy, které při střetu ohřívají na vysokou teplotu mezihvězdný plyn. Vlevo dole jsou stopy po známé explozi z 23. února 1987. Zánik tehdy zhroucené, velmi hmotné stálice byl bez dalekohledu pozorovatelný celých devět měsíců. 
HCG-16, na kterou se Newtonova observatoř kouknula jak v rentgenovém tak i ultrafialovém oknu, nese označení podle seznamu kanadského astronoma Paula Hicksona, jenž v osmdesátých letech publikoval soupis stovky kompaktních skupin galaxií. Většina těchto útvarů je značně slabá a jen výjimečně se objeví v zorném poli středně velikých dalekohledů. 
Těsně poskládané galaxie jsou pro hvězdáře zajímavé především díky tomu, že na sebe působí neviditelnými gravitačními silami. Různě se tak deformují, stimulují epidemický vznik nových hvězd, okrádají se o mezihvězdný plyn... Studium jejich vzájemných vztahů také leccos napovídá o rozložení mysteriózní neviditelné látky. 
Na záběru se objevila několik výrazných a celé zástupy slabých rentgenových vysílačů. Mnohé z nich se podařilo sledovat i v ultrafialovém oboru, takže teď víme, že se za některými "mlhavými skvrnkami" ukrývají obyčejné galaxie. Možnost sledovat stejné zorné pole ve dvou oborech elektromagnetického spektra je největší devizou nové observatoře. Poměr jasností jednotlivých zdrojů nám totiž prozrazuje jejich teplotu a chemické složení. Případné změny jsou pak návodem k odhalení původu těchto exotických zdrojů záření vysokých spektrum HR 1099 (zdroj ESA)energií. "Výkon našeho detektoru předčil veškerá naše očekávání," komentoval výsledky Keith Mason, který je zodpovědný za ultrafialový dalekohled. "Na jeho vývoji jsme pracovali více než deset let a jeho první záběry byly skutečně fascinující." 
HR 1099 je nevýrazná hvězda na hranici viditelnosti bez dalekohledu, na kterou se díváme ze vzdálenosti asi sto světelných roků. Aniž to tak vypadá, tvoří ji dvě stálice, které kolem sebe oběhnou jednou za tři dny. Díky silnému magnetickému poli je povrch obou těles nesmírně bouřlivý: dochází zde k impozantním erupcím a výronům lávy, které doprovází vznik rentgenového záření. Soustava sice na záběrech vypadá jenom jako obyčejná tečka, do Newtonovy dílny však naštěstí patří i dva speciální spektroskopy, které stejně jako podobná zařízení v optickém oboru dokáží rozložit spršku lapené rentgenové záření. Astronomům tak prozradí, kolik fotonů dané vlnové délky od zdroje přichází a tedy, jaké je jeho chemické složení. Rozbor HR 1099 například vypovídá o přítomnosti železa, uhlíku a neonu. Další analýza záznamu pak odhalí teplotu, hustotu či rychlost jednotlivých materiálů. 
První záběry demonstrují, že je XMM-Newton Observatory skutečně dobře odvedená práce. Kalibrace jednotlivých vědeckých přístrojů začne v březnu, rutinní pozorování pak v červnu. Následujících deset let, na které se odhaduje provoz umělé družice, se tudíž máme na co těšit. 
 
podle ESA News
  
  
Astronaut Dominic L. Gorie s modelem raktoplanu Endeavour (foto NASA)Stačí kapka a je... 
  
Manažeři probíhající výpravy raketoplánu Endeavour jsou optimističtí. Pokud bude posádka šetřit palivem, pak se ambiciózní mikrovlnné mapování naší planety podaří dokončit podle plánu. 
Jedenáctidenní výprava Endeavouru má za úkol pomocí speciálního radaru sestavit třírozměrnou mapu Země, která se s rozlišením třicet metrů utají ve vojenských počítačích a s rozlišením sto metrů oddá vášnivému studiu uživatelů Internetu. Krátce po startu se však objevil nečekaný problém: Na konci 61 metrů dlouhého nosníku přijímací antény uniká z malé orientační trysky palivo. Tato závada posádku nemůže ohrozit, využívá se zde totiž stlačeného dusíku, zásadním způsobem však ovlivňuje nesmírně důležitou orientaci radaru. Předčasné vyčerpání paliva totiž znamená i předčasný konec mapování. 
Naštěstí funkci trysky může převzít i orientační systém kosmického letounu. Ani zde však nejsou za běžného provozu zásoby paliva dostatečné. Analyticky však došli k zajímavému řešení. Pokud začnou astronauti šetřit, půjde celou výpravu dokončit podle plánu: Proto byla ihned zavedena celá řada úsporných balíčků. Počínaje pozvolnějším řízením raketoplánu a konče změnou odtoku vody ze záchodu. Hlavní výhodou je však skutečnost, že radar, jedna z největších staveb, která kdy ve vesmíru létala, je nad očekávání stabilní. 
Až na tuto závadu pokračuje let bez problémů. Jako zajímavost zní i pozorování Janice Vossové, která ve středu v nákladovém prostoru Endeavouru, když posádka zkoušela odstranit závadu na trysce, zahlédla zvláštní objekt. Kosmickým prostorem tu putoval bílý chuchvalce o velikosti valounku, za kterým se zřejmě skrýval větší kus ledu. Raketoplán se pohybuje ve výšce 250 kilometrů a naší planetu obletí jednou za hodinu a půl. Ve středu o půlnoci už prohlédnul tři čtvrtiny plánované oblasti, přistát by měl na Kennedyho kosmickém středisku v úterý 22. února večer. 
 
Podle zpráv na Internetu