Bude se osahávat o něco kratší dobu? 
A zase nic? 
Sebevražedné komety 
Hvězdářská antiročenka 1999 
Ruská fregata vyplula 
  
Přílohy IAN: 
  
  
Endeavour odleta, foto NASABude se osahávat o něco kratší dobu? 
  
V pátek jedenáctého února v 18 hodin 44 minut našeho času konečně začala další výprava raketoplánu Endeavour. V útrobách se kromě šesti astronautů choulil i unikátní radar, jehož mikrovlnné ruce osahají v dalších dnech valnou část naší planety. 
Všechno pracovalo bez problémů, kosmický letoun se vyšvihnul do výšky 240 kilometrů a po krátké chvíli vysunul teleskopické rameno s přijímací aparaturou. Šedesát metrů dlouhý nosník byl vztyčen za pouhých sedmdesát minut, takže po několika nezbytných manévrech mohla v sobotu nad ránem začít rutinní práce: třírozměrné mapování zemského povrchu s rozlišením pouhých třicet metrů.  
První sekvence mapování začala nad jihovýchodní Asii a pokračovala směrem k východnímu pobřeží, přes severní Pacifik. Endeavour se pohybuje po dráze skloněné vůči rovníku pod úhlem 57 stupňů a Zemi obletí jednou za devadesát minut. Radar v pásech o šířce 225 kilometrů tak osahá 70 procent zemského povrchu v rozmezí 60 stupňů severní šířky a 56 stupňů jižní šířky, kde žije na 95 procent všech obyvatel. Jenom první den prozkoumal plochu o velikosti poloviny Spojených států. Posádka kromě toho poskytla exkluzivní rozhovory pro americké televizní stanice CNN, NBC a Fox News. 
Bohužel záhy se objevil nečekaný problém s unikajícím dusíkem ze systému drobné orientační trysky na špici antény zajišťující správné nastavení celého sytému. Tryska má sice tah pouze 0,1 newtonu, nicméně vzhledem k umístění dokáže otočit celým letounem. Podle údajů palubních přístrojů však z ní pomalu a jistě uniká palivo. Její funkci sice dokáže nahradit i samotný Endeavour, bohužel ne na původně plánovaných jedenáct dní. Důsledkem této nehody proto může být zkrácení letu a nesplnění celého "kartografického" úkolu. Na definitivní rozhodnutí se však stále ještě čeká. 
 
Podle zpráv na Internetu
  
den začátek letu max. výška  konec letu
čas výška  azimut čas  výška  azimut čas  výška  azimut
14. února 18:24:49 10 NW  18:27:00 71 NNE 18:28:01 27 ESE
15. února 18:11:14 10 WNW 18:13:25 88 18:15:28 11 SE 
16. února 17:57:37 10 WNW 17:59:48 68 SW  18:01:59 10 SE 
V tabulce je předpověď přeletů (v SEČ) raketoplánu Endeavour nad Prahou. Vzhledem k malosti České republiky platí, v rámci tolerance minut a několika stupňů, pro celé území státu. Uveden je okamžik začátku letu (čas, výška ve stupních a azimut; W - západ, E - východ, S - jih, N - sever), maximální dosažená výška a konec letu, kdy zmizí za obzorem, či častěji v zemském stínu. Raketoplán bude zhurba stejně jasný jako Sírius (-2 mag). Předpovědi pro libovolné místo získáte na www.heavens-above.com
  
 
  
Planetka 2000 BF19 na snimku SpacewatchA zase nic? 
aneb asteroid 2000 BF19 
  
Začátkem minulého týdne, přesněji v pondělí 7. února 2000 večer, oznámil italský astronom Andrea Milani z University v Pise, že jeho automatický monitorovací výpočetní systém, který je součástí webovských stránek zvaných NEODys čili Nearth Object Dynamic Site, detekoval z dosud známých dat pro blízkozemní planetky další případ "virtuálního impaktoru" -- tělesa, které může ohrozit Zemi srážkou. 
Jednalo se o asteroid typu Apollo označený jako 2000 BF19. Nalezli jej astronomové z amerického projektu Spacewatch 28. ledna 2000 a byl do té doby pozorován pouhých šest dní. Milaniho první výpočty ukázaly možnost střetu téhle planetky se Zemí v roce 2022 s pravděpodobností 1:1000000  (1 ku 1 milionu). To se na první pohled může zdát docela děsivé, ale ve skutečnosti je tato pravděpodobnost pod úrovní pravděpodobnosti srážky s dosud neznámým asteroidem. Také v Turínské škále, vytvořené loni pro hodnocení rizika hrozícího od blízkozemních těles, zaujímalo pořád ještě 2000 BF19 nejnižší "bílou" hodnotu 0, čili "pouze" těleso od něhož nehrozí pravděpodobně žádné následky.  
V tomto okamžiku zasáhl do hry zkušený astronom a dlouholetý pozorovatel NEOs z Austrálie, Robert McNaught a získal 8. února další přesná astrometrická měření. Na základě jeho dat a dalších Spacewatchových pozorování z 1. a 5.února šlo spočítat, že je nová dráha daleko od původního Milaniho katastrofické verze a že je možnost impaktu prakticky vyloučena. Dalších padesát let se 2000 BF19 nepřiblíží k Zemi více než na nějakých 0,038 astronomických jednotek (tj. blíže než 5,6 milionu kilometrů).  
Asteroid 2000 BF19 tak následoval příkladu svých čtyř předchozích "bratránků", které vzrušily v minulých letech astronomy, zbytek lidstva a hlavně novináře. Možná si i z příspěvků v IAN vzpomenete na asteroidy označované J. Ticha, foto P. Bartos1997 XF11 a 1999 AN10. I pro ně byla pravděpodobná srážka po získání dostatečného počtu astrometrických měření v delším časovém období v podstatě vyloučena, stejně jako pro méně známý loňský případ 1999 RM45. Pouze pro poslední z nich, 1998 OX4, zůstává velmi malá pravděpodobnost srážky se Zemí v roce 2038 na úrovni 1 ku 10 milionům. Pro tuto planetku však máme pozorování jen z osmi dnů následujících po objevu. 
Jak podotkl Gareth V. Williams z Minor Planet Center, pro těleso pozorované během pouhých šesti dnů  je možné spočítat tolik variant dráhy vyhovujících dosavadním pozorováním, že vyřešení problému s asteroidem 2000 BF19 po získání dalších přesných měření poloh planetky, není ničím příliš zvláštním.  
Asteroid 2000 BF19 s velikostí zatím odhadovanou na cca 700 metrů by pro nás byl určitě "pěkný dáreček" a je zajisté dobře, že následná pozorování možnost srážky vyloučila. Je však otázkou, jak mají astronomové prezentovat tak citlivé otázky jako je možnost srážky s třičtvrtě kilometrovým tělesem. Rozhodně je nemohou utajovat (viz film Drtivý dopad coby odstrašující příklad). Informace o možnosti ohrožení lidské civilizace střetem s kosmickým tělesem mohou navíc přispět k podpoře vědců zabývajících se danými otázkami. Informace ve sdělovacích prostředcích o možné srážce s asteroidem, která je po čtyřiadvaceti hodinovém úsilí mnoha astronomů naštěstí(!) "vynulována", však mohou na širokou veřejnost zapůsobit opačně. Voláme-li  dlouho pokusně "hoří", může se stát, že až začne hořet doopravdy, nikdo ani nezvedne hlavu dokud mu nezačne hořet přímo před nosem. A to už v případě požárů i v případě blízkozemních asteroidů bude hodně pozdě. 
Vzhledem k prudce narůstajícímu počtu nových objevů blízkozemních asteroidů hlavně zásluhou projektů LINEAR, Spacewatch, Catalina Sky Survey a LONEOS (viz statistiky objevů NEOs dle jednotlivých hledacích projektů na neo.jpl.nasa.go) bude přibývat podobných "virtuálních" detekcí virtuálních impaktorů z prvních známých dat a z prvních výpočtů dráhy. Můžeme doufat, že většina z nich se úspěšně vyřeší podobně jako kauza 2000 BF19 po získání dalších následných pozorování a opakovaných propočtech drah i možných těsných přiblížení asteroidů k Zemi. Musíme však mít dostatečné kapacity na další objevy, jejich následnou astrometrii, výpočty. 
 
  
 
  
Nektere komety sledovane observatori SOHO (foto ESA/NASA)Sebevražedné komety 

Podivuhodně výkonná mise Solar and Heliospheric Observatory, známá spíše pod zkratkou SOHO, sleduje dění na povrchu naší mateřské  hvězdy teprve čtyři roky, přesto se paradoxně stala nejlepším lovcem komet v krátkých dějinách lidské astronomie. Na svoji pažbu si totiž kapesním nožem vyryla již stodvacátýdruhý zářez. 
Je to už sto roků, co si německý astronom Heinrich Kreutz všimnul, že se několik vlasatic, které podle všeho zakončily existenci v pekelné náruči Slunce, pohybuje po velmi podobných trajektoriích. Této skupině se dnes říká Kreutzova a jenom samotné SOHO objevilo na devadesát dva členů.  
Zásadní zbraní při nečekaně úspěšném zátahu na sebevražedné vlasatice je ultrafialový koronograf LASCO. Tento dalekohled má v ohniskové rovině speciální terčík, jenž sice zakrývá oslnivé Slunce, umožňuje však v ultrafialovém oboru sledovat okolí až do vzdálenosti dvacet milionů kilometrů. Prvořadým úkolem je monitorování dění v horké atmosféře, hlavně tzv. koronárních ejekcí, během kterých se z povrchu uvolňuje ohromné množství materiálu odtékajícího dál do sluneční soustavy. Tu a tam se pak mohou taková oblaka nabitých částic srazit s naší Zemí a ovlivnit chod umělých družic, ohrozit kosmonauty a také způsobit pořádné bolení hlavy mnoha pozemským techniků. 
Objevování komet na záběrech z koronografu je vedlejším, avšak velmi užitečným výsledkem. Ty nejjasnější ledové kusy, které se při letu zcela vypaří, či se výjimečně prosmýknou kolem a nějakým zázrakem přežijí, zpravidla odhalí mezinárodní tým experimentu LASCO. Protože jim ale občas něco unikne, dostávají svoji šanci i amatéři. Záběry z detektoru, stejně jako krátké animace, jsou totiž prakticky ihned na Internetu k volnému použití. Umírající kometu tudíž můžete objevit i vy. 
Právě tohle byl případ jubilejní sté vlasatice, kterou si SOHO na svůj účet připsalo v minulých dnech. "Nenápadné světlé skvrnky jsem si všimnul na záběrech z předcházejícího dne," komentoval úlovek ze 4. února 2000 Kazimieras Cernis z Institutu teoretické fyziky a astrofyziky v litevském Vilniusu. "Sice nebyl vidět žádný chvost, nicméně na asteroid se jednalo o příliš mlhavý objekt. A protože se na šesti následujících záběrech rovnoměrně pohyboval po obloze, bylo velmi pravděpodobné, že se skutečně jedná o kometu. Proto jsem požádal odborníky z týmu kolem SOHO o ověření." Jen několik hodin předtím přitom německý amatér Maik Meyer objevil 98., 99. a pátého února dokonce 101. kometu. Sto druhý úlovek pak přišel tentýž den, tentokráte přímo z řešitelského týmu sluneční observatoře. Všimnul si ho Douglas Biesecker, který mimochodem prostřednictvím sluneční observatoře objevil už 45 vlasatic. Reálnost a unikátnost všech těles byla krátce poté potvrzena centrálou Mezinárodní astronomické unie. 
Jenom málo komet objevených sondou SOHO neskočilo krátce po svém objevu v ohnivé náruči Slunce. Ze sto dva pouhých devět: Například SOHO 102, 101, 100 a třeba i SOHO 49, která byla v květnu 1998 dokonce z jižní polokoule krátce pozorovatelná i bez dalekohledu. Drtivá většina však patří do zmiňované Kreutzovy skupiny. 
Před třemi sty roky se astronomové domnívali, že komety našemu Slunci přinášejí dostatečné množství teplodárného paliva. Samozřejmě se mýlili; jedná se o malé sněhové koule, často o průměru jen několika desítek metrů, které se v extrémních podmínkách horké atmosféry rychle vypaří. Za teploty několika milionů stupňů pak intenzivně září všechny možné i nemožné prvky. Netřeba přitom zdůrazňovat, že přírůstek hmotnosti naší domácí hvězdy je směšně zanedbatelný. 
Většina Kreutzovic vlasatic má s velkou pravděpodobností stejný původ. Samotné SOHO jich objevilo 92, už předtím však podobné exempláře sledovaly sluneční observatoře P78-1 a SMM: dalších šestnáct exemplářů. Zdá se, že se vesměs jedná o pozůstatky jediné "superkomety", zřejmě té, kterou nám popsal řecký hvězdář Ephorus roku 372 před naším letopočtem. Její jádro se totiž značně přiblížilo ke Slunci a vlivem slapových sil se rozpadlo nejméně na dva kusy. Ostatně něco podobného se v roce 1992 stalo vlasatici Shoemaker-Levy 9. Její jádro ze směsi vodního ledu a prachu, okořeněné dalším látkami mělo jen malou soudržnost. Při těsném průletu kolem Jupiteru se proto rozpadlo na řadu menších komet, které se v létě 1994 zřítily do atmosféry samotné planety. 
  

SOHO nepozoruje jenom sebevražedné vlasatice, ale občas se mu do zorného pole dostanou i známé objekty. Na tomto snímku (a kliknutím i přiložené animaci) se například můžet podívat na průlet komety Hyakutake v květnu 1996. (mpeg, 580 kB)
  
Ephorus sám zaznamenal, jak se vlasatice rozpadla na dvě části, které se podle našich výpočtů ke Slunci znovu přiblížily v roce 1100. Pravděpodobně se dále rozdělily na celou řadu drobných úlomků a stvořily tak sebevražednou skupinu. 
Hypotéza je podložena především shodnými trajektoriemi komet Kreutzovy skupiny. Přilétají vždy od jihu, v úhlu 35 stupňů vzhledem k rovině ekliptiky, ve které se pohybuje Země kolem Slunce. (A také s mírnou odchylkou  většina ostatních planet.) Tak, jak v průběhu roku SOHO mění svoji polohu, přibližují se s vlasatice nejdříve z východu (únor), pak ze západu (srpen). V červnu a prosinci směřují od spodu rovnou ke Slunci. 
Ultrafialový koronograf není jediným detektorem, jenž ke své práci využívají kometární astronomové. Nečekaným sponzorem je i SWAN zabývající se studiem nehomogenity slunečního větru. Kupodivu se nedívá na Slunce, ale v jeho okolí pátrá po atomárním vodíku, který září v ultrafialovém světle a interaguje se slunečním větrem. Zařízení přitom běžně sleduje rozsáhlá vodíková oblaka, která obklopují kometární jádra. Ta vznikají rozkladem vodních molekul po paprsky slunečního záření. Takže například v prosinci 1999 Mezinárodní astronomická unie přiznala detektoru SWAN objev vlasatice 1997 K2, kterou SOHO sledovalo na celooblohových snímcích mezi květnem a červencem 1997. (Je to 93. kometa této observatoře.)  
Kreutzova kometa padajici na Slunce (SOHO/NASA/ESA)"Množství komet objevených detektorem LASCO předčil veškerá naše očekávání," komentoval úspěchy u příležitosti stého úlovku doktor Douglas Biesecker. "Důsledkem je zvýšení našeho odhadu celkového počtu Kreutzových komet. Mělo by jich být čtyřikrát více, tedy na dvacet tisíc." Je zřejmé, že jejich mateřská těleso muselo mít impozantní rozměry. Většina z úlomků je však velmi malá a ukrývá se -- až na krátké chvíle pobytu v ohnivé výhni -- bedlivému pohledu našich detektorů. Pár z nich se ale přesto podařilo prozkoumat. Do této sebevražedné rodiny totiž patří i vlasatice z roku 1882 (tzv. Velká zářijová) a Ikeya-Seki z roku 1965.  
Význam Kreutzovic sourozenců tkví především v tom, že fragmenty sledované sluneční observatoří představují vzorky čerstvého materiálu z nitra kometárního jádra. Odpařený plyn totiž lape ultrafialový koronograf/spektrometr, jenž tímto způsobem také studuje rychlost větru vanoucího ze Slunce. 
Solar and Heliospheric Observatory tak podivuhodným způsobem a hlavně naprosto nečekaně studuje jak staré vlasatice tak i ty úplně nové. Navíc v naprosto podivuhodném prostředí. 
  
podle ESA News a dalších materiálů
  
Hvězdářská antiročenka 1999 
  
Už je tady! Hvězdárna Valašské Meziříčí spolu s Instantními astronomickými novinami v minulých dnech vydala již druhý díl Hvězdářské antiročenky. Na jejích téměř sto stránkách najdete výběr zřejmě těch nejzajímavějších textů, které se v minulém roce objevily právě na těchto www stránkách. Podle našich informací bude v nejbližších dnech v prodeji na hvězdárně v Brně, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Praze a v Úpici. Na hvězdárně ve Valašském Meziříčí si ji dokonce můžete objednat na dobírku! A jaká je cena? Publikace formátu A5 s dvacítkou černobílých fotografií má doporučenou cenu 45 korun! 
 
 
  
Jak se jmenuje nejbližší, bez dalekohledu viditelná hvězda? 
(Pokud samozřejmě pomineme Slunce.)
Proxima Centauri
Toliman
Sírius
  
Nafukovaci tepelny stit (kresba DASA)Ruská fregata vyplula 
  
Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna, nula... Zážeh. Doba hoření šedesát šest sekund. Odpočet teď... Tepelné štíty připraveny... Hodně štěstí... Slova podobná těmto padají asi při každém přistávacím manévru vesmírných plavidel. Jsou to chvíle velmi napínavé, kdy je nezbytné navést přistávací modul na správnou trajektorii, resp. správný úhel sestupu, aby na jednu stranu přistál (a to pokud možno v předem určené oblasti), ale na druhou stranu neshořel v zemské atmosféře. 
Konec konců, každý si to může vyzkoušet sám. V rámci projektu Inflatable Reentry and Descent Technology (zkr. IRDT) nabídla DASA (DaimlerChrysler Aerospace AG) uživatelům sítě Internet na stránce www.return-home.com možnost vyzkoušet si obtížnost přistání. Komu se to podaří, bude zvěčněn "v síni slávy" a prvních 200 nejlepších, bude dokonce odměněno věcnou cenou. Pojďme se ale podívat, co se skrývá za právě projektem IRDT. Podotkněme, že více méně úspěšně dokončeným. 
Komerční využití vesmírného prostoru se pomalu stává běžnou částí našeho života. Telekomunikační, meteorologické družice, a řada dalších systémů, to vše využíváme aniž o tom máme často vůbec nějaké tušení. Bohužel, doprava většiny takových zařízení do vesmíru zůstává i nadále poměrně nákladná. Hlavní podíl na tom má vždy zcela nová kosmická raketu, u které při každém letu všechny části postupně shoří v atmosféře.  
Odpovědí může být právě nová technologie IRDT vyvinutá německou agenturou DASA a jejím ruským partnerem firmou Lavochkin. Umožňuje totiž levný a bezpečný návrat vesmírného zařízení zpět na Zem. Oním nákladem přitom může být třeba onen vrchní stupeň rakety, který by se dal tak znovu použít ke kosmickému letu. 
V noci z úterý 8. února na středu 9. února, krátce před půlnocí našeho času, byla z kosmodromu Bajkonur vypuštěna raketa Sojuz, která s sebou nesla nový vrchní stupeň "Fregat". Hlavní náplní této mise byl test IRDT-technologie a vypuštění argentinské družice "mikroSat 2". 
Plán "Mise 2000" byl jednoduchý. Nejdříve se z posledního stupně uvolnil argentinský satelit, k průzkumu Země z výšky asi šest set kilometrů. Po té komplex pětkrát obletěl Zemi a po asi sedmi hodinách letu začal s přistávacím manévrem. Ve výšce asi 150 kilometrů se oddělil modul "Fregat" a na řadu přišly experimentální tepelné štíty, které během letu atmosférou chránily zařízení před žárem až 1 100 stupňů Celsia. Proto se rozbalily se do čtyřmetrového trychtýře poskládaného z utajovaného materiálu původně určeného výhradně pro Stupen Fregat (kresba Lavochkin)vojenské účely. Aby toho nebylo dost, po ohnivé očistě, musel trychtýř vydržet náraz o rychlosti asi 40 kilometrů v hodině. Ve výšce dvacet až třicet kilometrů se totiž štít ještě více nafouknul a při dosednutí posloužil jako ohromný airback. Přistání částečně ztlumil i speciální teleskopický tlumič. U této technologie se totiž nepočítá se standardním padákem. 
Modul Fregat tak dosednul ve středu nad ránem v jižním Rusku, nedaleko hranic s Kazachstánem, dva tisíce kilometrů od místa startu. Zadaným směrem okamžitě vystartovalo pět záchranných helikoptér a jejich posádky  začaly s intenzivní pátraní po obou zařízeních. Vše bohužel zkomplikovalo velmi nepříznivé počasí -- mlha, silný vítr, husté sněžení -- a tak se je dosud nepodařilo nalézt. Navíc zřejmě nefunguje radiomaják a tak se musí čety omezit na pouhé obhlížení terénu. Pátrání samozřejmě pokračuje dál...  
Celkový úspěch Mise 2000 bude významný nejen pro obě firmy, ale především pro další rozvoj  Evropské vesmírné agentury. Doprava kilogramu nákladu do vesmíru pomocí amerického raketoplánu vyjde na 20 000 dolarů, ale pomocí obnovitelného stupně Fregat by cena klesla na polovinu. Nový modul, vystavěný na základech sovětské výpravy Phobos k Marsu, totiž zvládne až dvacet restartů. Lze ho připojit na většinu ruských nosičů, počínaje výkonným Protonem a konče nejnovějším Dněprem. Do výšky 1400 kilometrů nad zemí přitom vynese až 4,2 tuny materiálu. Pokud tedy bude celá technologie úspěšná, což potvrdí další jarní test, pak nejen výrazně zefektivní dopravu materiálu a vzorků na Zem z Mezinárodní vesmírné stanice ISS, ale poslouží i při řadě dalších výprav. Například v roce 2003 k Marsu. 
 
Podle zpráv na Internetu