M. Grun, foto IANCesta ke hvězdám 
Rozhovor s Marcelem Grünem, ředitelem Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy 
  
Hubblův kosmický dalekohled, rentgenová Chandra a spousta dalších observatoří zaplavují celý svět nádhernými záběry vesmírných objektů, ale náklady na tyto vesmírné observatoře jsou značné a za stejnou cenu lze pořídit řadu menších specializovaných sond či postavit podobně výkonné dalekohledy zde na Zemi... Která cesta je podle Vás lepší a efektivnější? 
  
V každém případě symbióza všech těch cest dohromady. Výlučně podporovat jeden z extrémů by nebylo výhodné a také se to naštěstí neděje. Myslím si, že velké observatoře jsou nenahraditelné a bude se v nich i v budoucnosti, v příštím desetiletí, nepochybně pokračovat. Na druhé straně je už jasné, že mnohé malé družice dovedly a dovedou přinejmenším vytyčit cestu ku předu a nebo doplňovat pozorování velkých observatoří. Konkrétní příklad: Kromě sluneční observatoře SOHO je tady malá a poměrně levná družice Trace, která za půl roku provozu shromáždila kolem milionu snímků. Podobně je tomu s družice Yohkoh (Jókó). Obě ty družice jsou v zásadě malé a relativně levné. 
Američani mají také celý program středně mohutných družic Explorer, z nichž některé jsou zaměřeny na kosmickou astronomii: na infračervená pozorování, na mikrovlnná pozorování nová družice SWAS -- a další se chystají. Takže si myslím, že družice střední třídy (tam patří satelity o hmotnosti kolem 500 až 600 kg v ceně odpovídající několika stům miliónům dolarů) jsou mimořádně efektivn a mají skvělou perspektivu. 
  
Možná je to tím, že ty velké družice mají lepší public relations, které zaplavují svět těmi obrázky a dělají tiskové konference, kdežto ty malé šetří každým dolarem... 
  
Tak úplně to pravda asi není, protože třeba ve Spojených státech patří všechno pod NASA a ta se stará velmi mateřsky, aby žádné z jejích dítek nebylo opomíjeno. Samozřejmě velká observatoř, zvlášť když se na ní něco nepovede, má mnohem větší publicitu. A jak známo, publicita je mezi novináři obvykle úměrná počtu trablí, no a takový Hubblův kosmický teleskop těch trablí měl tolik, že si myslím získal srdce novinářů. Ne tím, čím naše srdce, tedy kvalitními výsledky, které jsou obvykle nudné, ale problémy, o kterých se mohlo tak báječně psát. Ostatně si Zaber z Astronomickeho festivali 99, zleva Harmanec, Grun, Pokorny a Palous, foto J. Lunervzpomínám, jak se pan profesor Zdeněk Kopal na své poslední přednášce v Praze ostře vyjadřoval proti Hubblovu teleskopu. To bylo ovšem právě v době, kdy s ním byly ty největší problémy. Pan profesor to považoval za skandál v astronomii, výsledek italské astronomické mafie a za obrovský krach... A přitom on sám byl jedním z velkých průkopníků kosmické techniky. 
  
Teď v poslední době se hodně začínají rozvíjet tzv. nanosatelity. Myslíte si, že má tento způsob pronikání do vesmíru budoucnost? 
  
No jéje, pochopitelně že má. To je dáno celým vývojem miniaturizace a specializace. Už dávno odzvonilo velkým komplexním observatořím, které měly na sobě přístroje: tu pro výzkum geofyzikální, tu astronomický, tu ještě nějaký další. Tohle je pochopitelně nesmysl, cesta je ve specializovaných satelitech, kterých by ovšem měl být dostatek, aby pokryly nejrůznější oblasti a aby byly jejich výsledky vzájemně kompatibilní. Kromě toho je to levnější a méně riskantní. Přiznejme si, že jsme vždycky závislí na tažních koních a každý tažný kůň ba každý kůň vůbec se občas splaší. No a to se s raketami občas stává a stávat bude.  
Nanosatelity ovšem jako takové nevidím příliš perspektivní pro oblast přímo výslovně kosmické astronomie, tam je přeci jen zapotřebí komplexnější soubor systémů. Je to vidět například na observatoři AXAF, kde většinu tvoří obslužné zařízení, které se prozatím už více zminiaturizovat nedá (nebo alespoň obtížně).  
Ovšem družice malé nebo střední třídy, což nejsou nanosatelity, perspektivu v astronomii mají a myslím si, že perspektivu má i to, co se svého času začalo dělat na americké univerzitě v Rochesteru a co pak nepokračovalo, ale mně se to moc líbilo -- malý amatérský kosmický dalekohled. Ten se dokonce začal vyrábět a vlastně to celé zkrachovalo na nedostatku sponzorů, kteří by zajistili dokončení studentského teleskopu, a eventuelně zaštítili jeho vyslání na oběžnou dráhu. To je marná sláva pořád ještě nejdražší položka. Postavit si družici není dnes principiálně jednodušší než to bylo před 40 lety, ale přeci jen je to mnohem a mnohem dostupnější a je to v zásadě cesta, kterou se může vydat kterákoliv lépe vybavená vysoká škola. Na druhé straně dostat družici na oběžnou dráhu, najít si skuliny, cestičky, diplomatické cesty nebo nějakou dálnici v podobě přízně politiků, to je mnohem větší problém. 
  
Vstup komerce, komerční sféry. Četl jsem například o možnosti dopravy libovolného zařízení k Marsu nebo na oběžnou dráhu Měsíce. Takových nápadů a nabídek by bylo spousta, otázka je, jak jsou reálné? 
  
Zrovna k Marsu nebo kamkoli do vesmíru nikoliv, to jsou spíše zbožná přání obchodníků. Je ale pravda, že s otevřením možnosti startů pro komerční účely, speciálně ve Spojených státech, se otevírá cesta pro nejrůznější aplikace komerčního charakteru, z nichž některé budou, abych tak řekl s panem presidentem, smysluplné a jiné zůstanou ptákovinami. 
Některé astronomům a vůbec vědcům pomohou, nad jinými budou nepochybně skřípat zuby. Ale můžeme proti tomu protestovat, můžeme s tím nesouhlasit -- to je všechno. Komercionalizace kosmonautiky a letů do vesmíru je realitou a nedá se s ní nic jiného dělat než ji ovlivnit a využívat. Existuje například americká soukromá firma, která se chystala vyslat sondu k planetce nikoliv proto, aby planetku zkoumala, ale aby na tom vydělala. Ale vydělala, řekl bych, rozumným způsobem. Chce poskytnout vědcům příležitost dát své přístroje za finanční úhradu na sondu. To je myslím rozumná komerce, která zaslouží jen podporu.  
Taky ji původně NASA měla podporovat, ale bohužel nakonec se projektu nedostalo ani formální podpory, když neprošel sítem programu Discovery "rychleji, levněji, lépe". Co však není dnes, možná nastane zítra. Tohle se mi zdá rozumné. Stejně výzkumný ústav investuje určité peníze do vývoje aparatury a tak jako tak svým způsobem hledá uplatnění. A buďto platí vypuštění NASA -- tedy vláda, anebo na start přispívají nějaké další zdroje.  
V tomto případě by byla univerzita nezávislá na výběrových komisích úředníků, na grantových agenturách apod.. Zkrátka dostatečně finančně silný výzkumák by si mohl dovolit aparaturu vyslat na komerční bázi. Získal by z toho informace, které samozřejmě využije tak, jak je mu dáno statutem. Horší jsou takové věci jako doprava pozůstatků člověka na oběžnou dráhu nebo některých relikvií nebo pseudouměleckých děl... To je spíše zneužití než aplikace kosmonautiky, zneužití lidského důvtipu. Ale obávám se, že tady žádné zákazy ani příkazy nepomohou, tady pomůže jenom logické zdůvodňování a snaha domluvit se. Ostatně ukázka toho, že se astronomové s obchodníky domluvit mohou je systém Iridium, který je možná hezký pro amatéry, když vidí ony jasné záblesky na obloze, ale v žádném případě to není příliš příjemné pro profesionály. Tady došlo alespoň částečně k dohodě mezi radioastronomy, třeba v Arecibo, a společností, jež družice provozuje. 
  
Kdo je podle Vás nejvýznamnější astronom dvacátého století a jaký objev považujete v tomto  století za nejdůležitější? 
  
Snad ne přímo jeden objev, spíše souhrn objevů, které nás dovedly k tomu, co bych nazval poznání místa člověka ve vesmíru. Protože k tomu bylo potřeba celé pyramidy astronomických zjištění a na vrcholu, na dortu, je třešinka: Člověk nemá výsadní postavení v prostoru, je jeho nedílnou, integrální součástí, je jím ovlivňován a dovede ho ovlivňovat. 20. století umožnilo poznání této skutečnosti, příští století by mělo umožnit její pochopení.  
Astronom? Jeden? V tak kolektivní a dokonce mezinárodní vědě, jakou astronomie  vždycky byla? Zejména ve druhé polovině dvacátého století hovořit o jednom jediném by bylo nespravedlivé a mohu spíše říci, koho jsem si nejvíc vážil nebo koho si nejvíc vážím, ale neodvažuji se říci, že v dnešním století je jen jeden člověk nejvýznamnější.  
Snad ani jeden obor nemá nejvýznamnějšího člověka... Kdo je významnější -- ten, kdo obor založí, vytvoří, položí mu nějaké základy anebo ten kdo posune laťku poznání dál? Podle mně oba, tedy všichni.  
M. Grun (vlevo), Z. Mikulasek )vpravo), foto IANPokud mám říci, koho jsem si já osobně v oblasti kosmického výzkumu nejvíce vážil, pak bych neměl být nespravedlivý k těm, co mě něco naučili. Takže každý, od koho jsem se něco naučil, zaslouží být zařazen do mé galerie. Musím tam zařadit profesora Rudolfa Peška, známého průkopníka raketové techniky a trochu snílka -- jenže bez podobného snění by věda nikdy nepostoupila dopředu. Musím tam zařadit i takové, kteří věnovali svůj čas především výuce. Mám na mysli pana profesora Mohra, jehož jméno není citováno v souvislosti s objevy ani v souvislosti s českými pracemi v astronomii posledního půlstoletí... A přesto většina těch báječných kolegů, kteří tvoří současný obraz české astronomie, byla za studentských časů ovlivněna právě profesorem Mohrem.  
Z dalších lidí, kteří se u nás kosmickým výzkumem zabývali bych rád připomněl profesora Buchara, vzácného člověka a spoluzakladatele některých oborů, speciálně kosmické geodézie... 
Ale nechci být nespravedlivý vůči mnoha ostatním. Uznání zaslouží každý, kdo maličko přispěl k pokroku, anebo pomohl, aby jiní se k tomu pokroku dostali.  
  
A co kdybyste měl jmenovat nejvýznamnější sondu nebo přístroj, který jsme dopravili do vesmíru a který byl svým způsobem průlomový nebo přinesl nějaké radikální řešení a který kosmonautiku, resp. výzkum vesmíru ovlivnil zásadním způsobem? 
  
Opět je více příležitostí, protože něco jiného je výzkum kosmického prostoru a jeho poznávání a něco jiného je jeho využití. A obojí do kosmonautiky věcně patří. Nepochybně nade vším ostatním ční přistání prvních lidí na Měsíci. Moc bych si přál, aby to, že lidé dosáhli Měsíce, nebylo jen ojedinělým výstřelkem dvacátého století, ale aby to bylo něco na čem budou moci stavět ti, kteří přijdou po nás.  
   
Děkuji za odpověď. 
Na Astronomickém festivalu 1999 se ptal Jiří Dušek. 
 
Neupravený záznam originálního rozhovoru je ve formátu mp3 a má velikost 4,3 MB (18 minut)