Marcelgrün - další planetka v redakci IAN je na světě 
Pouhá spekulace? A co když ne?  
Endeavour podruhé 
Rentgenový bolid  
Pikosatelity? Úspěch! 
Těšme se!  
  
Přílohy IAN: 
 
 
  
Marcelgrün - další planetka v redakci IAN je na světě 

Je nám všem v redakci velmi milou povinností poblahopřát dalšímu "majiteli kusu skály", jež bude na časy věčné (nebo v nejhorším jen o něco málo kratší dobu) putovat nad našimi hlavami. 
Jako první odstartoval planetkový Jiří Grygar ještě dávno před tím, než vznikl náš elektronický magazín. K šedesátým narozeninám mu ji věnoval jeho dlouholetý kolega Luboš Kohoutek. 

(3336) Grygar = 1997 PX1  
Objevil: L. Kohoutek, 26. 10. 1971, Bergedorf 
Pojmenována na počest Jiřího Grygara při příležitosti jeho 60. narozenin. Český astronom, působící v Praze, přispěl k našim znalostem o meteorech, kometách a proměnných hvězdách. V České i Slovenské republice je také znám jako velmi úspěšný popularizátor vědeckých poznatků a jako autor několika populárně-vědeckých knih pro veřejnost. (MPC 26424) 

Tři roky nato přidělili do správy kletští hvězdáři Zdeňku Pokornému další nenápadný asteroid, na to si jistě naši věrní čtenáři dobře pamatují. Realitní kancelář, kterou by si jistě mohl otevřít, aby z toho měl krom slávy také nějaké ty peníze: 

(10205) Pokorný = 1997 PX1 
Discovered 1997 Aug. 7 by M. Tichý and Z. Moravec at Kleť. 
Named in honor of Zdeněk Pokorný (b. 1947), Czech astronomer who works at the Nicolas Copernicus Observatory and Planetarium, as well as at Masaryk University in Brno. He started his career with studying the giant planets, but his main work consists of education and the popularization of astronomy. He created many programs for the Brno Planetarium and is the author of the first Czech astronomical multimedia CD-ROM "ASTRO 2001". In 1991 Pokorný founded and served as the first president of the Association of Observatories and Planetaria in Czechoslovakia. Name endorsed and citation prepared by J. Tichá. (MPC 34633 - 1999 May 4) 
  
V následujícím odstavci jste měli najít onanii psanou v nejhorším editoru světa (Mrkvosoft Wordu) na téma planetky Inastronoviny. Ať se však snažím sebevíc, nemohu nějak přijít na to, jak napsat, že jsme rádi, že náš projekt se někomu líbil natolik, že jej přenesli obrazně mezi hvězdy, a nepřipadat si při tom divně... Prostě: 
  
(9665) Inastronoviny = 1996 LA 
Discovered 1996 June 5 at Kleť. 
IAN, or Instantní astronomické noviny, is a Czech Internet Astronomical Newspaper founded by Jiří Dušek and Rudolf Novák in Brno in 1997. The webpages of the IAN report the latest reliable astronomical information to the Czech public. (MPC 36948 - 1999 November 23) 
  
Nakonec přikládáme posledního z "oceněných". Marcel Grün tak nyní bude navěky strašit své nepřátele z nebeské výše a kynout na své přátele následující citací: 
  
(10403) Marcelgrün = 1997 WU3 
Discovered 1997 Nov. 22 by J. Tichá and M. Tichý at Kleť. 
The Czech astronomer Marcel Grün (b. 1946) is director of the Prague Planetarium. His main field of interest is education and popularization of astronautics, cosmonautics and space exploration. (Minor Planet Circular No. 34200 - 2000 January 24) 
  
Přiložený snímek planetky (10403) Marcelgrün byl pořízen v noci z 22./23. listopadu 1997 expozicí 60 sekund 0,57-m f/5,2 zrcadlovým dalekohledem Observatoře Kleť vybaveným CCD kamerou SBIG ST-8. Planetka je označena šipkou. Foto Jana Tichá a Miloš Tichý P.S. Jde o snímek pořízený objeviteli planetky v rámci objevové série. 
Přehledový maratonek redakčních planetek máte za sebou. Vsadím se, že nenajdete magazín, který by vlastnil přímo nebo zprostředkovaně tolik mimozemských pozemků. Až tady na Zemi nebude k hnutí, odstěhujeme se každý na svůj kus šutru a pokud bude existovat meziplanetární Internet, budeme vydávat hypernoviny od tam. A pokud to půjde, budeme mít každý svoji květinu.  
 

Za redakční realitku Rudolf Novák
 
 
   
Predstava o vnitrni strukture Europy (kresba NASA/JPL)Pouhá spekulace? A co když ne? 

Myšlenka, o které před čtvrt stoletím vážně uvažoval jen šílenec, se pomalu ale jistě stává "salonfähig": pokud vůbec někde ve sluneční soustavě najdeme mimozemský život, pak to bude zřejmě jen na Jupiterově družici Europa! Stále sílí nepřímé důkazy o tom, že pod zmrzlou krustou této družice přece jen existuje tekutá voda. Odtud je už pouze malý krůček ke spekulaci: jak známo, voda je nezbytný atribut života. Kde je tekutá voda, může být (či dokonce už je?) nějaký život. Řada vědců si už docela vážně pohrává s myšlenkou, že v obrovském oceánu pod vrstvou věčného ledu mohou žít mikroorganismy podobných velikostí jako jsou bakterie nalezené hluboko v pozemních mořích. Nezodpovězenou otázkou samozřejmě zůstává, mají-li zde dost energie potřebné k základním chemickým reakcím, udržujícím život.  
Zachováte-li si stále ještě notnou dávku skepse, můžete tyto spekulace směle odrážet s poukazem na to, že přímé důkazy jsou zatím v nedohlednu. Ale nepřímé důkazy přibývají. V časopisu Nature z 27. ledna 2000 uvádí Christopher Chyba, že tolik potřebnou energii mohou obstarat například nabité částice, jež ve velkém množství neustále dopadají na povrch satelitu. Tyto částice, jejichž zdrojem je Jupiter, "mohou produkovat organické a oxidační molekuly, jež jsou schopny zásobovat energií podstatnou část biosféry Europy". 
Na Zemi všechny živé organismy používají jako základní stavební prvek uhlík -- ten vytváří vše od buněk po DNA. Mnohé organismy získávají potřebnou energii z molekul na bázi uhlíku, jako jsou třeba cukry, rostliny a řasy zase čerpají energii ze slunečního záření procesem, který známe jako fotosyntézu. Jenže hluboko pod ledem na Europě určitě není dost slunečního světla, aby tu probíhal proces podobný fotosyntéze.  
Zivot najdeme skutecne vsude, podivuhodne kolonie bakterii v termalnich podmorskych pramenu, foto archiv IANRychle se pohybující nabité částice s vysokou energií, které drží pohromadě velmi intenzivní magnetické pole Jupiteru, však mohou být oním hledaným zdrojem energie, alespoň podle Chyby. Pokud takové ionty napálí do ledové vrstvy na povrchu družice, molekuly zmrzlé vody a oxidu uhličitého se promění v nové organické sloučeniny, jako například formaldehyd. Víme už, že jedna z nejobyčejnějších bakterií na Zemi -- hyphomicrobium -- přežívá ve formaldehydu jako jediném zdroji uhlíku. Christopher Chyba se domnívá, že podobné mikroby krmené formaldehydem mohou docela v pohodě žít v podpovrchovém oceánu na Europě. Navíc nabité částice mohou urychlovat chemické reakce, kterými se produkují okysličovadla, jako je kyslík nebo peroxid vodíku; tyto látky se pak mohou zapojit i do reakcí s formaldehydem. 
Nedávno zveřejněné snímky družice, získané kosmickou sondou Galileo, ukazují praskliny -- místa náhle roztaveného ledu, ve kterých by se oceánské mikroby mohly bezprostředně dostat do kontaktu s okysličovadly a organickými zdroji potravy. Christopher Chyba uvádí, že povrchový led na Europě se periodicky recykluje vnořením do oceánu každých asi 10 milionů roků. Také tímto procesem by se organismům žijícím hluboko v oceánu postupně dodávaly molekuly, zabezpečující jejich život. 
Zajímavý je i tento číselný odhad: kolik mikrobů může existovat v mořích na Europě? Chybův odhad je hodně opatrný: zhruba jeden v krychlovém centimetru. To je hluboko pod hodnotou, známou z moří na Zemi: tam jsou jich statisíce v krychlovém centimetru.  
Vraťme se ale k problému, zda pod ledovou vrstvou Europy je skutečně voda. Bez oceánu tekuté vody mezi skalnatým jádrem a ledovým příkrovem, tlustým řekněme tak asi 80 až 170 km, by byly totiž všechny naše předchozí úvahy jen "spekulací na druhou". Jak přítomnost vody dokážeme? "Nezbývá než se tam vydat," míní Chyba. K letu na Europu se připravuje sonda Europa Orbiter, která použije k detekci vody radar. Půjde-li vše podle plánu, přiletí sonda k družici v roce 2008. O něco později snad další sonda také přistane na jejím povrchu. Prokáže-li se, že tam voda doopravdy je, stane se Europa určitě cílem mnoha dalších kosmických misí. Ale nepředbíhejme příliš...i spekulovat je třeba s rozvahou. 
 

Podle materiálů NASA
  
 
  
Kresba NASA/DSSEndeavour podruhé 
  
Magické stopky ukryté v útrobách důmyslných počítačů se rozběhly. Stovky nejrůznějších detektorů bedlivě sledují a také neustále testují veškeré části kosmického letounu. Pokud se z ničeho neobjeví neúprosné stop, zažehne Endeavour v pátek krátce po osmnácté hodině a třicáté minutě našeho času tři hlavní, dva pomocné motory a vydá se na cestu do vesmíru. 
Úkolem jedenáctidenní výpravy mezinárodní posádky je přinést tu nejlepší topografickou mapu převážné části planety, kterou kdy mělo lidstvo k dispozici. Jakmile se raketoplán dostane na oběžnou dráhu, vysune ze svých útrob na šedesát metrů dlouhé rameno a pomocí mikrovlnného radaru a dvojice přijímačů ohmatá osmdesát procent zemského povrchu. Obdobně jako v případě Venuše, kterou stejné prohlídky podrobila sonda Magellan, tak dostaneme velmi detailní model s rozlišením pouhých třicet metrů.  
I když bude převážná část těchto informací utajována vojáky (neomezený bude přístup pouze k datům s uměle zhoršeným rozlišením 100 metrů), v případě úspěchu získáme skutečně mocnou zbraň. Dobrá 3D mapa planety poslouží při modelování koloběhu vody, v leteckých simulátorech, při hledání optimálního umístění antén pro mobilní telefony i pro leteckou navigaci. Ovlivní projekty zaměřené na kontrolu záplav, zalesnění, monitorování sopečné aktivity, výzkum zemětřesení i úbytku ledovců. Ostré záběry mikrovlnného radaru prostě použijí jak vědci, tak i vojáci a "civilové". 
Výprava mikrovlnného radaru se měla původně uskutečnit už minulé září. Nakonec byla ale odložena kvůli důkladné kontrole kabeláže celé flotily amerických letounů. Poté měl Enderavour startovat 31. ledna. I když před tím, v šibeničním termínu, technici provedli několik oprav hardwaru,  let nejdříve znemožnilo nepříznivé počasí a poté i problémy s elektronikou. Poslední chronické závady, které americké raketoplány sužují, například mnohonásobný odklad letu k Hubblovu dalekohledu, jsou tak zlomyslným výsměchem dávné představě o mnoha desítkách startů ročně. Nyní se létá jen párkrát do roka -- a  přesto se nedaří dodržet plánované harmonogramy. Proč? "Odpověď je ukryta právě v tom počtu startů," odpověděl nám Marcel Grün, ředitel pražské hvězdárny. "Dostat se na oběžnou dráhu sice umíme už řadu desetiletí, ale projevuje se známá pravda: tím, že úkol umíme zvládnout se ještě nestává lehčím. A americký kosmický raketoplán je zatím stále ještě jediným dopravním prostředkem, který to dokáže opakovaně. Endeavour má za sebou již 13 letů, Columbia 26 startů a Discovery dokonce 27." 
"Ovšem 'dakotou kosmického věku', jak o něm kdysi nadšeně snili jeho duchovní otcové (i náš pan profesor Pešek) se nestal. 'Shuttle' je sice schopen mnoha výprav, ale je to stroj velice složitý a náročný na údržbu. Let trvá obvykle týden nebo deset dní (rekord je necelých 17 dní) a jen se přistane, vezmou si orbitální letoun do parády stovky techniků a usilovně na něm pracují několik měsíců (tuším, že rekordně krátká doba mezi dvěma starty téhož letounu byla 54 dní). Víme, že orbitální stupeň má rozměry běžného dopravního letounu, ale čeká ho mnohem náročnější úkol." 
  
Kresba NASA
  
NASA nabízí řadu příměrů -- tak třeba každý ze tří hlavních motorů má výkon 39 lokomotiv, dvojice startovních bloků na pevné pohonné látky má výkon jako 35 čtyřmotorových letounů Boeing 747 "Jumbo" a ekvivalentní elektrická energie by stačila na celodenní provoz 87 tisíc amerických domácností...  
"Dalším -- a myslím stále významnějším faktorem -- je vzrůstající opotřebení. Když jsem měl možnost vidět Discovery v montážní budově VAB Kennedyho kosmického střediska na vlastní oči, dost mne překvapilo, jak vedle nových startovních bloků vypadá ošuměle -- jako běžné dopravní letadlo pro místní tratě. Raketoplány sice procházejí cyklickou generálkou a modernizací u výrobce, ale přesto se při přísných kontrolách projevují závady. Tato výprava STS-99 se měla uskutečnit původně už loni na sklonku léta, ale objevily se problémy s poškozením izolaci na kabelech elektrického rozvodu. Závada málem způsobila havárii raketoplánu Columbia při STS-93 -- a hned bylo o práci navíc postaráno. Bylo nutno prověřit 160 km(!) kabeláže i v útrobách letounu Endeavour, což nebyla maličkost. V závěru předstartovních příprav v lednu zase tři dny zabraly prověrky těsnění čerpadla hlavního motoru. I Discovery měl v prosinci podobnou závadu (zdeformované potrubí recirkulace kapalného vodíku), ale tentokrát to nebyl tak vážné a technici doporučili dodržet původní letový plán. Jenže to se stejně nestalo, protože bylo nutno vyměnit špatně fungující počítačovou jednotku, řídící zážeh startovních motorů a oddělení startovních bloků i vnější nádrže."  
"Od druhé poloviny 80. let si proto nikdo netroufne bagatelizovat přísná kontrolní opatření – a že si je toho NASA vědoma i ve velmi tísnivé finanční situaci svědčí mj. nedávné rozhodnutí přijmout (poprvé po 16 letech!) asi 150 inženýrů právě do oblasti údržby a testování připravenosti raketoplánu." 
"Příčinou mnoha odkladů je nevyhovující počasí -- na to jsou přesná pravidla a hlídají je neústupní meteorologové," pokračuje Marcel Grün. "V poslední době se musí americké plány rovněž podřizovat ruským zdržením při výstavbě orbitální stanice ISS... Ale jen poměrně zřídka je příčinou nedodržení letového harmonogramu nebo nervozity během letu nekvalitní práce. Tak kupříkladu den před plánovaným startem minulého letu k Hubblovu teleskopu bylo zjištění, že ve výrobním závodě dělníci při sváření právě vyráběné nádrže ET použili nevhodný materiál a vzniklo podezření (které se naštěstí nepotvrdilo), že by tomu tak mohlo být i u nádrže ET-101, která se měla vydat do vesmíru."  
Foto NASAPosádku 97. letu raketoplánu tvoří hned šest astronautů. Velet jim bude Kevin R. Kregel, který se zúčastnil již dvou misí coby pilot a v jednom případě i jako velitel. V řídící kabině mu bude asistovat Dominic Gorie, jenž byl před časem u poslední americké návštěvy ruské stanice Mir. A mimochodem, tento vojenský letec se zúčastnil  známé operaci Pouštní bouře při osvobozování Kuvajtu. Neméně důležití jsou i tzv. specialisté, kteří pečují o vědecké experimenty. Doktorka Janet L. Kavandi se na zemi zapojila do celé řady "kosmický" projektů: od přípravy orbitální základny, přes let k Měsící či Marsu, až po využití vojenských raket. Druhá žena Janis Voss během čtyř předcházejících letů strávila v kosmu přes devět set hodin a tak je v posádce skutečným veteránem. Do Endeavouru usedne i Japonec Mamoru Mohri a zástupce Evropské kosmické agentury Gerhard Thiele. 
"Jsme velmi rádi zpátky," prohlásil při pondělním návratu na Kennedyho kosmické středisko Kevin R. Kregel. Podle současných odhadů, je přibližně osmdesátiprocentní šance, že se Endeavour v pátek dočká příznivého počasí. Po obloze v těchto chvílích plují osamocené mráčky, dohlednost je nejméně patnáct kilometrů a mírný jihozápadní vítr. Pokud k zážehu motorů v pátek skutečně dojde, pak kosmický letoun dosedne na floridskou ranvej 22. února. 
Je samozřejmé, že veškeré přípravy letu, zdržení i technika něco stojí. Raketoplány měly dopravu do vesmíru nejen "zpříjemnit", ale především zlevnit. Takže jaké jsou vlastně náklady na provoz letounu a co američtí daňoví poplatníci zaplatí právě za tento let? "Je známo, že pilotované expedice tvoří nejnákladnější položku rozpočtu na lety do kosmického prostoru," odpověděl nám opět Marcel Grün. "Může za to nejen složitá technika sama, ale i přísná kontrolní opatření. Když se nezdaří bezpilotní let, je to škoda, ale když havaruje kosmické loď a dojde ke ztrátě lidských životů, je to tragédie. Nepočítáme-li prostředky na vývoj raketoplánů v letech 1972-81, pak přímo stavba družicového stupně Endeavour stála na přelomu 80. a 90 let asi 1,3 miliardy dolarů." 
"Náklady na jeden start se oficiálně neuvádějí a pro jejich výpočet lze použít různou metodiku. Pokud vezmeme v úvahu roční rozpočet NASA na zajištění pilotovaných letů a částku vydělíme počtem startů, dojdeme k průměrné ceně jednoho letu nejméně 500 milionů dolarů. Pokud spočítáme jen přímé náklady na přípravu konkrétního letu, uvádí NASA  podstatně méně, 120 až 150 milionů dolarů (tento údaj se objevil  v oficiálních materiálech, týkajících se rozšíření montážních letů k orbitální stanici ISS)."  
"Další náklady si ovšem vyžádá užitečné zatížení -- kupříkladu jen vědecké vybavení laboratoře Spacelab stálo průměrně kolem 70 milionů, radarové zařízení pro STS-99 stálo nejméně 200 milionů dolarů atd. Je to mnoho, ale pilotované lety jsou obvykle vysoce efektivní co do zisku nových dat (v IAN se už psalo, že tentokrát se očekává tolik informací, kolik by se jich vešlo na 15000 cédéček) a nových poznatků. Kromě toho výpravy člověka dodávají kosmonautice novou dimenzi a úzce souvisejí s celým rozvojem leteckého a kosmického průmyslového potenciálu lidstva. A to stojí za pár dolarů," uzavírá povídání nejen o současném letu Marcel Grün. 
 
  
  
Jak se jmenuje nejbližší, bez dalekohledu viditelná hvězda? 
(Pokud samozřejmě pomineme Slunce.)
Proxima Centauri
Toliman
Sírius
 
  
Astro E se na oblohu uz nikdy nepodiva, kresba NASA/NSDARentgenový bolid 
  
Japonská rentgenová observatoř Astro E skončila svoji misi dříve než se čekalo. V noci ze středy na čtvrtek, krátce po půl třetí našeho času totiž došlo k nehodě nosné rakety M-5 a mezinárodní satelit v ceně o něco větší než sto milionů dolarů pravděpodobně zanikl v zemské atmosféře. 
Astro-E měla doplnit dvě perfektně fungující rentgenové observatoře nové generace: Chandru a XMM-Newton observatory. Japonské a americké sudičky ji totiž do útrob vložili experimentální rentgenový spektrometr, čtveřici rentgenových zobrazovačů a detektor tvrdého záření X. 
Bohužel podle prvních zpráv během letu selhal kontrolní systém rakety, která proto novému satelitu nepředala životně důležitou rychlost. Původně se měl pohybovat po protáhlé dráze ve výšce 200 až 550 kilometrů, ve skutečnosti se dostal mnohem níže, snad na dráhu ve výšce 80 až 400 kilometrů. Proto se Astro-E po krátké chvíli vrátila zpět do husté zemské atmosféry, kde nejspíš shořela. 
Pozemní kontrola se sice snažila komunikovat s raketovým motorem observatoře, který by ji mohl zachránit, všechny výsledky však byly negativní. Start rakety M-5 byl v minulých dnech už dvakrát odložen, poprvé kvůli nepříjemně silnému větru, podruhé díky závadě na sledovací stanici. Konstatování, že předcházející dva lety stejného nosiče --  v roce 1997 s radioteleskopem HALCA a s výpravou k Marsu o rok později -- byly bezproblémové, je však pro Astro E stejně platné, jako zmrzlému zimník. 
 
Podle zpráv na Internetu
 
 
  
Picosatelit StenSatPikosatelity? Úspěch! 
  
Ve středu 26. ledna se na oběžnou dráhu při premiérovém letu rakety Minotaur dostala celá série experimentálních družic, z nichž mnohé pohodlně strčíte od nákupní tašky. Jak si vedou? 
Inaugurace nového komerčního kosmodromu na Vandenbergově letecké základně v Kalifornii, nosiče postaveného z vojenské a "civilní" rakety i jednotlivých satelitů dopadla prakticky na jedničku. Známé kosmické velitelství NORAD krátce po startu zaznamenalo na oběžné dráze šest nových těles. Čtvrtý stupeň a pět umělých družic.  
Zcela v pořádku byl jak FalconSat ke studiu nabitých částic na povrchu satelitů, které se pohybují na nízkých oběžných dráhách, tak i Optical Calibration Sphere, za níž se ukrývá třímetrový balón z pokovené folie ke kalibraci experimentálního dalekohledu. 
Poněkud větší problémy má ASUSAT sestavený studenty jedné americké vysoké školy. Měl být umístěn na polární dráhu, ze které by snímkoval zemský povrch, odpovídal radioamatérům a testoval některé levné technologie. V prvních dnech sice vysílal, avšak nejspíše pro nedostatek důležité energie později umlknul. Také komunikace s multifunkční plošinou JAWSAT, od které se odpoutaly všechny zmíněné satelity, je omezená. 
Naopak skvěle si zatím vede OPAL, speciální karusel o průměru jen 25 centimetrů, či chcete-li drobná mateřská  loď, ze které odstartuje hned šest pikosatelitů. Dvojice z nich, o hmotnosti pouhých 225 gramů, velikosti 10x8x2,5 cm a vzájemně svázaných datovým kabelem, se tento týden v pondělí stala nejmenšími provozuschopnými družicemi na oběžné dráze kolem Země. Přes úvodní potíže tak vlastně splnily svůj prvořadý úkol: dokázat funkčnost těchto vskutku miniaturních technologií. Vyrobila je soukromá firma The Aerospace Corp. na základě kontraktu s vojenskou agenturou DARPA, jež mimochodem stála před několika desetiletími u zrodu Internetu. 
Tím ale představení nekončí. OPAL v následujících týdnech vyplivne ještě čtyři pikosatelity, z nichž jeden postavili washingtonští radioamatéři a druhý studentky Santa Clara University. Jejich Artemis přitom bude v morseovce vysílat adresu www stránky této skupinky nadaných žákyň. Zbývající dvě se zaměří na studium blesků... 
Ať už průkopníci dopadnou jakkoli, je zřejmé, že už s dalším startem Minotaura poletí další podobná flotila: na cestu se vydá z útrob MightSatu 2.1. 
 
Podle zpráv na Internetu
  
  
   
Pohled na Eros se neustale zostruje (foto JHU/NASA)Těšme se! 
  
Těšme se! Na svatého Valentýna zaplesá srdce každého milovníka podivuhodných míst sluneční soustavy. Ten den se totiž uskuteční podivuhodně rande, rande drobné pozemské sondy s jednou pořádně velikou planetkou. 
V pondělí čtrnáctého února, po krátkém hoření hlavního motoru, vstoupí americká sonda NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous) na oběžnou dráhu kolem planetky Eros. Meziplanetární bramboru o velikosti Českého středohoří pak podrobí prostřednictvím řady nejrůznějších detektorů více než ročnímu studiu. Pořídí nám detailní mapu povrchu, mineralogického složení a pokusí se zmapovat i její útroby. 
Planetka Eros se kdysi dávno pravděpodobně pohybovala ve známém pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem, ovšem po náhodné srážce či vlivem větších planet se dnes řadí k několika stovkám tzv. blízkozemních těles, které se na své cestě kolem Slunce přibližují k dráze Země. Pomineme-li jenom na půl povedený průlet experimentální sondy Deep Space 1 kolem Braille, pak je dnešní cíl NEARu prvním pokusem o dlouhodobé studium tělesa tohoto typu. Eros přitom patří s rozměry 33x13x13 kilometrů mezi hodně veliké a současně i extrémně protáhlé planetky. 
Nejkritičtější okamžik své cesty prožije malý pozemský robot v pondělí 14. února v 16:33 našeho času. Tehdy se ve vzdálenosti pouhých 333 kilometrů od Erosu nakrátko zapálí korekční motor. O úspěchu manévru, se za další hodinu první dozví pracovníci Laboratoře aplikované fyziky John Hopkins Univerzity. 
Pokud nenastanou nečekané problémy -- a ne, že by o ně v minulých měsících nebyla nouze -- pak se v dalších několika týdnech dočkáme série manévrů, které postupně upraví dráhu NEARu. "Až dodnes se nikdo nepohyboval na oběžné dráze kolem tak malého tělesa," popsal první dny sondy vedoucí projektu doktor Robert Farquhar. "Podmínky zde budou značně nestabilní a tak musí být naše navigování zcela perfektní." Sonda se totiž může vymanit ze slabé gravitační náruče a vydat se zpět do volného prostoru, anebo -- což je ještě horší -- se může zřítit na tvrdý povrch Erosu. 
"Každopádně se krátce po navedení dozvíme hmotnost planetky i její hustoty s minimální chybou kolem pěti procent," dodal jeho kolega Andrew Cheng. Magnetometr také nahlásí přítomnost možného magnetického pole a vícekanálová kamera začne posílat záplavu detailních záběrů. 
Po prvních dvou měsících se bude NEAR pohybovat jen padesát kilometrů od Erosu. Tehdy dostane svoji šanci gama/rentgenový spektrometr. Povrch planetky totiž neustále bombarduje rentgenové světlo ze Slunce a všudypřítomné kosmické záření. Složení zpět do prostoru vyzařovaného rentgenového světla nám pak napovídá, jaké je zastoupení jednotlivých prvků na povrchu. Takže aniž bychom se ho dotkli, získáme alespoň hrubou představu o jeho chemickém složení. 
Někdy v prosinci se bude umělá družice pohybovat pouhý kilometr nad pláněmi pohledného Erosu. Veškeré jeho detektory tak dosáhnou fantastického rozlišení; například infračervený spektrometr odhalí detaily o velikosti pouhého grapefruitu... Těšme se! 
 
Podle zpráv na Internetu