Země pod radarem 
Nikdy neříkej nikdy 
Bleskový průvodce po Galaxii 
Rentgen srdce M 31 
Valentýn pro planetku Eros 
Jízdní řád sondy NEAR 
  
Přílohy IAN: 
 
 
  
Kresba Ball Aerospace & Technologies Co.Země pod radarem 
  
Vesmírný letoun Endeavour se během několika následujících hodin vydá na svoji další ambiciózní misi. Úkolem již 97. výpravy amerického raketoplánu není nic menšího než důkladné ohledání povrchu valné části naší planety. Její výsledky pak ovlivní řadu lidí: od utajovaných vojáků po obyčejné výletníky. 
Motory Discovery se mají podle ideálního scénáře zažehnout v pondělí 31. ledna, v 18 hodin a 47 minut našeho času. Ještě o víkendu se ale hodně spekulovalo o neplánovaném zdržení kvůli vadnému těsnění u čerpadla hlavních motorů. Podobná chyba se totiž objevila u prosincového letu Discovery k Hubblově observatoři. Inženýři však provedli detailní, více než třídenní testy, a doporučili dodržet původní plán. Pokud se tedy raketoplán od země neodlepí, pak jenom díky nepříznivému počasí.  
Na jedenáctidenní let si šestice astronautů s sebou do vesmíru vezme velmi zvláštní zařízení: speciální mikrovlnný radar pro třírozměrné mapování zemského povrchu. Krátce po startu se otevřou dveře nákladového prostoru a z něj se vysune na šedesát metrů dlouhá konstrukce. Kombinací záznamů z radaru uvnitř raketoplánu s odrazy zachycenými anténou na konci ramene, pak odborníci sestaví třírozměrný model velké části Země. 
Že nepůjde o snadný úkol, dokumentují následující údaje: Radar pracující na vlnové délce 5,2 centimetru každou sekundu sesbírá 180 megabitů dat. Současně bude v provozu i vysílač na vlnové délce tři centimetry, kterým poteče "jenom" 90 megabitů za sekundu. Všechny informace uchovají magnetické pásky na palubě Endeavouru. Jejich kapacita odpovídá 15 tisícům běžných CD ROMů. A to ještě není všechno. Celé mapovací zařízení bude mít odběr 900 kilowattů, což je na samé hranici možností letounu. 
Pokud nenastanou problémy, pak po ročním zpracování získáme velmi dobrou mapu Země s rozlišením třicet metrů. V dosahu se přitom objeví osmdesát procent planety, 60 stupňů na sever od rovníku a 56 stupňů na jih. Nadmořskou výšku změří s přesností nejméně 16 metrů a v některých případech dokonce ještě třikrát lépe. Výsledky této mise proto ovlivní celou škálu nejrůznějších oborů: počínaje geologií, přes ekologii, archeologii a kartografii až k architektuře. Poněkud kontroverzní dopad bude mít i pro vojáky, kteří jsou ostatně hlavními sponzory dvousetmilionové výpravy. Informace totiž poslouží v leteckých simulátorech i při navádění střel s plochou dráhou letu...  
Právě z vojenských důvodů bude ke všeobecné dispozici jenom omezená verze třírozměrné mapy: Spojené státy s rozlišením 30 metrů na pixel, zbytek světa ještě třikrát méně. V porovnání s tím, co dosud máme, to bude výrazný pokrok, odborníci -- bohužel ti méně movití -- se však těšili na dokonalejší výsledky... 
 
Podle materiálů NASA
  
 
  
Varianty zkazy Mars Polar Landeru, zdroj archiv IANNikdy neříkej nikdy 
  
Ambiciózní Mars Polar Lander je mrtev. Nebo snad ne? Pátrání po definitivně odepsané sondě v minulých dnech dostalo nečekaný impuls: Několik pozemských radioteleskopů možná zachytlo nenápadné kručení umírající výpravy. Možná se ale také jedná o další populistický tah NASA. 
Nová výprava k Marsu měla začít třetího prosince pár set kilometrů od jižní polární čepičky. Úkolem bylo snímkování okolí, rozbor půdy, především pak hledání vody, meteorologické studie a také první meziplanetární přenos zvuku. Laboratoř tryskových motorů (Jet Propulsion Laboratory) však s komplikovaným robotem po vstupu do atmosféry ztratila jakýkoli kontakt. Nepomohla ani série nejrůznějších katastrofických scénářů, ani vysílání Mars Global Surveyoru, umělé družice červené planety. Tým odborníků se sice snažil, ale 17. ledna bylo pátrání po jakémkoli vysílání, ať už prostřednictvím středněpásmové hlavní antény či méně výkonného UHF vysílače, definitivně zastaveno.  
Zcela nečekaně však přišla zpráva od operátorů čtyřicetipětimetrového radioteleskopu Standfordské univerzity: Ve starších záznamech prý našli velmi slabý signál, který mohl 18. prosince a 4. ledna přijít právě z Marsu. Zpoždění identifikace způsobila nevýraznost obou střípků, které se podařilo odhalit až po detailní analýze. Transfuze čerstvého optimistu, a k tomu i nezbytný humbuk ve sdělovacích prostředcích, donutil tým z řídícího centra vyslat minulý týden v úterý k Polar Landeru další sérii instrukcí. Pečlivý rozbor šumu přicházejícího od planety si však vyžádá několik dní, takže výsledek nejnovějšího pokusu dosud není znám. "Náš pokus je slepou střelbou na cíl, nikdo by si od něj neměl nic slibovat," řekl vedoucí projektu Richard Cook. "Signál zachycený Stanforským týmem je zcela jistě umělého původu, mohl však přijít ze Země nebo z její bezprostřední blízkosti Na druhou stranu bychom ale měli ověřit, zda náhodou skutečně nepřišel od Landeru." Výkon UHF vysílače sice činí pouhý jeden watt, nicméně polarita, frekvence i doba zachycení dvou "skřeků" nahrává optimistům. Odborníci nečekaný objev vysvětlují jednoduše: Sonda má zničenou hlavní anténu. Jejímu méně výkonnému vysílači pak něco brání v tom, aby se domluvil přímo s Mars Global Surveyorem na oběžné dráze. (V úvahu přichází i varianta, že je vadný přijímač na satelitu. Tím by se vysvětlilo mlčení dvou penetrátorů Deep Space 2). 
Do pátrání se v dalších dnech zapojily i jiné radioteleskopy. Holanďané dali k dispozici svoji velmi citlivou soustavu antén Dwingeloo, k Marsu míří i plechové uši v britském Jodrell Banku a italské Boloni. Jako na potvoru však Deep Space Network, běžně používaná síť antén NASA, UHF vysílač zachytit nedokáže. 
Ovšem ať už poslední pátrání dopadne jakkoli, nemá smysl těšit se na jakékoli vědecky cenné informace. Výprava je prakticky na konci své plánované životnosti a sonda je jistě hodně poškozená. Navázání kontaktu však může vnést světlo do nečekaně rychlého konce mise. 
Dva vyšetřovací týmy, jeden Jet Propulsion Laboratory, jeden NASA, totiž tápou. Na rozdíl od Mars Climate Orbiteru, kdy se brzo zjistilo, že umělá družice pro záměnu centimetrů za palce shořela v atmosféře, je osud Polar Landeru záhadou. 
Mohl svůj život ukončit v důsledku softwarové nebo hardwarové chyby už během letu atmosférou. Mohl však dosednout zcela bez chyby, avšak do naprosto nevhodného terénu. Nové ohledání oblasti přistání totiž ukázalo, že se zde nachází nepříjemně skloněné svahy, včetně velkého kráteru (označovaného "Velká díra") na okraji. Richard Zurek z JPL však odhaduje pravděpodobnost této verze na pouhých deset procent. 
Oblast, kde se má sonda nacházet, nyní detailně snímkuje Mars Global Surveyor. Ani od něj si však odborníci příliš neslibují: Drobný Lander prakticky nepůjde identifikovat, existuje ale možnost zahlédnout jeho padák. Navíc se ani nezná jeho zcela přesná poloha.  
Vysílání z Marsu, pokud se potvrdí jeho reálnost, tak pro nás bude především následujícím vzkazem: "Ano, přistál jsem na planetě. Nepříznivé podmínky mi bohužel zabránily vykonat všechny svěřené úkoly. S vypětím všech sil vám proto přeji větší štěstí při dalších pokusech. Nevzdávejte to!" 
 
Podle materiálů na Internetu
 
 
Jak se jmenuje třetí největší měsíc planety sluneční soustavy?
Ganymed u Jupiteru
Titan u Saturnu
Kallisto u Jupiteru
 
  
Pohled na Galaxii z boku (zdroj Adler Planetarium)Bleskový průvodce po Galaxii 
  
Anatomie Galaxie, drobného ostrova o průměru přes sto tisíc světelných roků, který se toulá pustým vesmírem a který obsahuje stovky miliard hvězd, rozlehlá oblaka plynu a prachu a nesčetné množství menších objektů, je na první pohled zřejmá: Disk zářivých hvězd s centrálním jádrem obklopuje kulové halo slabých stálic a neviditelné látky. V minulém roce však astronomové, kteří studují gravitační mikročočky, podpoření důmyslnými teoretiky objevili ještě jednu, neméně zajímavou složku. 
Začněme po pořádku. U Galaxie rozlišujeme tři části: Jádro, disk a halo. První je vlastně ohromná kulová hvězdokupa o velikosti 15x10 tisíc světelných roků, v jejímž centru sídlí několik milionů Sluncí těžká černá díra. Patří do ní méně hmotné hvězdy a červení obři s věkem k deseti miliardám roků. Výhled na jádro nám zakrývají neprůhledná oblaka mezihvězdné látky a nemá snad smysl připomínat, že leží v souhvězdí Střelce. 
Disk, do kterého patří i Slunce, je tlustý 1200 světelný roků a končí ve vzdálenosti 80 tisíc světelných let. Obsahuje zářivé hvězdy, rozsáhlá oblaka mezihvězdné látky. Jeho součástí jsou spirální ramena a na obloze vykresluje jemnou Mléčnou dráhu. 
Nejméně nápadné je halo, symetrická kulová složka s rostoucí koncentrací směrem ke středu. Tvoří ho červení trpaslíci, velmi staré hvězdy a kulové hvězdokupy. Složka má přibližně stejný poloměr jako plochý disk. Podobně rozložená je v Galaxii i neviditelná látka. O její podstatě máme sice jenom mlhavé představy, nicméně na základě gravitačních účinků víme, že je zhruba desetkrát hmotnější než pozorovaná hmota a že snad sahá až někam k blízkým satelitním galaxiím: Velkému a Malému Magellanovu mračnu. Může být namícháno z hnědých trpaslíků, chladného plynu či kdovíjakých bizardních objektů. 
Prohlídka gravitačních mikročoček, které hvězdáři sledují na pozadí Velkého Magellanova mračna však přinesla argumenty o další složce: zploštělém halu velmi starých, mrtvých stálic. V prostoru mezi oběma galaxiemi se totiž od roku 1992 pozorovala řada bílých trpaslíků, pomalu chladnoucích jader Slunci podobných hvězd o Potencialni trpaslici v poli HDF (zdroj R. Ibata a kol., NASA/STSCI)velikosti Země. Evalyn Gates (University of Chicago) a Geza Gyuk (University of California) pak sestavili model, že nová složka obsahuje na sto padesát miliard takových zbytků.  
Některé z nich se zřejmě podařilo spatřit i Hubblovu dalekohledu. Na sklonku loňského roku totiž Rodrigo A. Ibata  spolu s kolegy publikovali výsledky pátrání po pohybujících se objektech v zorném poli známého Hubblova hlubokého pohledu. Ve dvou polích, z nichž jedno bylo pozorováno v prosinci 1995 a druhé v prosinci 1997, se podařilo z nepřehledného šumu vylovit nejméně dva, velmi slabé pohybující se objekty. Podle všeho se jedná o bílé trpaslíky s hmotností kolem půl Slunce a příšerným stářím 12 miliard roků. 
Jiným příkladem objektu z tohoto hala je trpaslík WD0346+246, jehož existenci prozradil článek Nigel Hambla z prvního letošního čísla časopisu Nature. Leží v souhvězdí Býka asi 90 světlených let daleko. Pečlivá pozorování ukázala, že se v porovnání s jinými hvězdami v okolí Slunce pohybuje zřetelně rychleji (při pohledu ze Země rychlostí 1,3 úhlové vteřiny/rok), takže zcela jistě patří do kulového hala. Jeho povrchová teplota činí pouhých 3500 kelvinů, z čehož vyplývá, že musí být značně starý.  
Disk bílých trpaslíků má průměr 150 tisíc světelných roků a výšku kolem 90 tisíc světelných roků. Jeho stáří je větší než deset miliard roků, tedy více než většiny Galaxie. "Zřejmě se jedná o fosílie po prvních hvězdách," komentoval objev Evalyn Gates. Každopádně ale nevysvětluje problém skryté hmoty. Na účet nové složky lze totiž připsat nejvýše pět procent z celkové hmotnosti. "Za temnou látkou v Galaxii i ve vesmíru se tedy nutně ukrývají jiné objekty." 
 
Podle materiálů na Internetu
  
 
  
Zaber na jadro M 31 (autor NASA/CXC/SAO/S. Murray, M. Garcia)Rentgen srdce M 31  
  
Význam věcí může být relativní. Co všechno se vám například vybaví po přečtení názvu "Chladná černá díra v centru galaxie"? Právě tohle slovní spojení je součástí názvu jednoho velmi zajímavého objevu. Podařil se týmu vědců z Harvard-Smithsonianova centra pro astrofyziku a zazněl na nedávno ukončeném setkání Americké astronomické společnosti v Atlantě. 
Co se vlastně stalo? Celé to začalo prvním snímkem  galaxie M 31, nazývané též Mlhovina v Andromedě, rentgenovou observatoří Chandra 13. října loňského roku. Obrázek zprostředkovaný speciálním CCD spektrometrem ukázal v centru galaxie více než stovku rentgenových zdrojů. (Většina z nich jsou páry obyčejné stálice a neutronové hvězdy či černé díry.) Mnohem důležitější byl ale objev, že poloha jednoho zdroje poměrně přesně odpovídá již dříve známé pozici centrální supermasivní černé díry o hmotnosti třicet miliónů Sluncí.  
Ihned se objevila domněnka, zda se ve skutečnosti nejedná, vzhledem k velkému množství hvězd, o náhodu. Její vyvrácení nebylo jednoduché a podařilo se až teď. Když totiž astronomové (rentgenologové?) porovnali teplotu zdroje s ostatními, zjistili, že je mnohem menší.  
A právě to byl pádný důkaz o správné identifikaci. Plyn proudící do centrální černé díry je totiž výjimečně chladný (na záběru má modrou barvu). Jeho teplota sice musí být větší než jeden milion stupňů, avšak teplota průměrné rentgenové hvězdy je o několik desítek milionu stupňů vyšší. Jak už to ale chodí, pozorování přineslo i nové otazníky. Teplota materiálu padajícího na černou díru je až příliš nízká. Dokonce není ani slučitelná s dosavadními modely. Anomálii objektu v centru M 31 pak podtrhuje i výrazně nižší svítivost v oblasti rádiových vln. 
Pozorování družice Chandra tak opět trochu "rozmazala" dosavadní obraz o astrofyzikálních podmínkách, jenž panují v centru některých galaxií. Doufejme tedy, že další záběry naše představy opět zaostří a držme palce nejen Chandře. Leccos totiž napoví i záběry od jejího konkurenta, observatoře X-ray Multi-Mirror.  
 
Podle Chandra News
 
 
  
Zabery planetky Eros se pomalu zlepsuji... (foto JHU/NASA)Valentýn pro planetku Eros 

Za pouhých čtrnáct dní, přesně na svatého Valentýna, patrona všech zamilovaných, dostane malá blízkozemní planetka Eros nečekaný dárek: Zvídavého robota, který jí následující rok nespustí z očí. 
O pozvolném přibližování sondy NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous) jsme vás už několikrát informovali. Protože se však blíží nejkritičtější manévr celé výpravy, neuškodí prozradit, co se děje právě v těchto chvílích a především, co se stane v průběhu několika následujících měsíců. 
Zraky všech zúčastněných odborníků, kteří se dnem a nocí střídají u monitorů Laboratoře aplikované fyziky John Hopkins University, míří k datu 14. února. Tehdy NEAR opět zažehne svůj hlavní motor a přejde na oběžnou dráhu kolem Erosu. Sonda se však nenudí ani v těchto dnech. Kromě samozřejmých prověrek všech systémů pořizuje jeden záběr za druhým a pátrá po eventuálních satelitech. Ostatně na www stránkách se objevila už druhá sekvence rotující planetky (mpeg, 3,6 MB). Tentokráte ze vzdálenosti 28 600 kilometrů. 
Bezesporu nejnáročnější však bude právě Valentýn. První, nesmírně důležité vědecké záznamy, NEAR pořídí ještě před vstupem na oběžnou dráhu. Asi jedenáct hodin předtím se totiž dostane do nesmírně výhodné pozice pro spektrální mapování. Při pohledu na Eros bude mít sonda Slunce přesně za zády. Na polední straně planetky zmizí veškeré stíny a NEAR se tak na chvíli oddá studiu v nejrůznějších oborech spektra. Analýza odrazivosti slunečního světla pak odborníkům prozradí chemické složení Erosu. 
Kuriózní je, že na planetce je momentálně polární den: Slunce se totiž nachází poblíž severního pólu, takže zde nikdy nezapadá. NEAR proto získá spektrální mapu prakticky celé severní polokoule. 
V dalších dnech, poté co se usadí na oběžné dráze, už tak dobrý výhled nebude mít. Její trajektorie, kdy bude Slunce na Eros svítit stále z boku, je sice výhodná pro mapování povrchu, analýza odrazivosti krajiny plné stínů je však krajně nepříjemná. A navíc, když je na severu polární den, musí být na jihu polární noc. Druhá část planetky se tedy nyní utápí v beznadějně temném stínu. Naštěstí zhruba za půl roku, v říjnu, se situace obrátí a NEAR zhotoví mineralogickou mapu i jižní polokoule. 
Doufejme, že všechno půjde podle plánu a že se letos dočkáme velmi příjemné valentýnky: detailních záběrů jedné erotické planetky. 
 

Podle JHU News
  
Jízdní řád sondy NEAR
Minulost
17. února 1996: Úspěšný start z mysu Canaveral na špici rakety Delta 2. NEAR je jednou z výprav programu Discovery.
18. února 1997: NEAR se stala nejvzdálenější meziplanetární sondou (327  milionů kilometrů), která získává energii pouze prostřednictvím slunečních panelů.  Jiné výpravy, díky velké vzdálenosti od Slunce jsou totiž odkázány na radioizotopové generátory.
27. června 1997: Velmi úspěšný průlet kolem planety Mathilde ve vzdálenosti jenom 1212 kilometrů.
23. ledna 1998: NEAR se prosmýkla jenom 540 kilometrů nad Zemí, nad jihozápadním Iránem, a definitivně si to namířila k planetce Eros.
1. dubna 1998: Stala se nejvzdálenějším meziplanetární sondou zachycenou v optickém oboru. Jeden australský amatér ji pomocí CCD kamery vyfotografoval ze vzdálenosti téměř 34 milionů kilometrů. Předcházející rekord drželo Galileo s osmi miliony kilometrů.
20. prosince 1998: V okamžiku kritického manévru při přechodu na oběžnou dráhu planetky nečekaně selhává hlavní motory sondy. Spojení se podaří navázat až po 27 hodinách. Nepoškozená NEAR přišla o 29 kilogramů paliva a možnost připoutat se k Erosu.
23. prosince 1998: Prolétá 3877 kilometrů od planetky.
3. ledna 1999: Zážeh hlavního motoru upravuje dráhu sondy a umožňuje ji, aby se s ní, za výhodnějších podmínek, po roce opět setkala.
12. srpna 1999: Poslední velká korekce dráhy.
14. ledna 2000: Začínají vědecká pozorování planetky. Kamera sleduje změny jasnosti a pátrá  po eventuálních menších průvodcích.
Budoucnost
2. února 2000: Jemná korekce k přesnému zacílení sondy. Totéž se zopakuje 8. února.
13. února 2000: Za ideálního osvětlení NEAR sleduje osvětlenou polovinu planetky v nejrůznějších oborech spektra a přináší klíčové informace o mineralogickém složení Erosu.
14. února 2000: Sonda se dostává na oběžnou dráhu ve výšce 333 kilometrů od středu planetky. Začíná více než roční výzkum a nezbytná tisková konference.
14. února až 30 dubna 2000: Snímkování z protáhlé dráhy, kdy se sonda přibližuje až na 50 kilometrů a naopak vzdaluje až na 500 kilometrů.
10. března 2000: NEAR sestupuje na oběžnou dráhu ve výšce 200 kilometrů.
30. dubna 2000: Sonda přechází na polární dráhu ve výšce 50 kilometrů, kde zůstane následujících sto dní.
30. dubna až 27. srpna 2000: Na prakticky kruhové dráze ve výšce 50 km má hlavní slovo rentgenový/gama spektrometr, který se podívá na zastoupení jednotlivých chemických prvků.
6. července 2000: Poprvé od příletu jsou všechny části planetky, vyjma těch nejhlubších kráterů kolem pólu, osvětleny. Slunce totiž visí nad rovníkem Erosu.
27. srpna až 20. prosince 2000: Opět se přechází na vyšší dráhu (50 až 500 kilometrů), kdy se ale sonda pohybuje proti směru rotace planetky.
15. října 2000: Za ideálního osvětlení vzniká spektrální mapa jižní poloviny Erosu.
20. prosince 2000: Sestup na dráhu ve výšce menší než 35 kilometrů.
14. února 2001: Ukončení výpravy.
 
Zdroj JHU/APL