Hubble je zpátky! 
Na hranici samotného snu 
Ledový nomád 
Jak umírají hvězdy?  
Přímý zásah! 
Mir do srpna, ISS nejdříve v červenci 
  
Přílohy IAN: 
Expedice Úpice '00 
Prohlídka Měsíce 
Amatérská prohlídka oblohy 
Slunce 99 
Rozcestník IAN 
Diskuze čtenářů
 

 
  
NGC 2392, kliknutim se podivate na obrazek v max. rozliseni, jpg, 511 kBHubble je zpátky! 
  
Hubblův nesmírný dalekohled je po omlazovací kůře opět při síle. Chytil druhou mízu a s chutí se znovu vrhnul na okukování blízkých i vzdálených objektů Všehomíra. Jasným důkazem jsou detailní záběry skupiny galaxií Abell 2218 a fantasticky zabarvené planetární mlhoviny NGC 2392. 
Hubblova observatoř, jejíž celková cena se v průběhu uplynulých roků vyšplhala na nepředstavitelné tři miliardy dolarů, ukončila vědecké žně 13. listopadu loňského roku, kdy vypověděl službu čtvrtý z jejích šesti gyroskopů -- klíčových částí orientačního systému. Naštěstí se už 19. prosince dočkala, původně neplánované, servisní výpravy raketoplánu Discovery. Posádka vyměnila nejen všech šest setrvačníků, ale přivezla s sebou i nový počítač, navigační senzor, vysílač, datový magnetofon a napájecí zařízení. Všechny opravy dopadly nadmíru dobře, takže je teleskop od desátého ledna opět k dispozici hvězdářům. V současnosti jsou přitom v provozu dva detektory: zobrazovací spektrograf STIS a širokoúhlá planetární kamera WFPC 2, která se během 10. až 13. ledna podívala na planetární mlhovinu "Eskymák" (NGC 2392) a skupinu velmi hmotných galaxií Abell 2218.  
Mlhovinu NGC 2392 najdete právě v těchto dnech nad svou hlavou: v souhvězdí Blíženců, pět tisíc světelných roků daleko. V malých dalekohledech vypadá jako kruhová skvrnka, na fotografii se však změní "v hlavu ukrytou v kožešinové kapuci": při troše fantazie v eskymáka nebo klauna. Ve skutečnosti je pozůstatkem po hvězdě podobné Slunci, která před několika desítkami tisíc let odvrhla vrchní části a odhalila tak horký jaderný reaktor. Proto zde sledujeme pozvolna se rozlévající planetární mlhovinu (s planetami však nemají tyto objekty nic společného), uprostřed které trůní pozvolna chladnoucí jádro, budoucí bílý trpaslík.  
Eskymák má i na vesmírné poměry velmi zvláštní podobu: Kožešinovou kapuci, jak dokumentují záběry z Hubbla, tvoří prstenec útvarů podobných kometám, jejichž chvosty míří směrem od centra umírající stálice. Jeho tvář pak vypadá jako klubko špatně smotaného provázku; ve skutečnosti jde ale o bublinu rozpínající se vlivem silného větru vanoucího z povrchu bílého trpaslíka.  
Mlhovinu tvoří dva protáhlé laloky "nad" a "pod" hvězdou. Při pohledu ze Země přitom jedna z bublin leží před tou druhou a z části ji tak zakrývá. Hvězdáři se přitom domnívají, že prstenec hustého plynu kolem rovníku vznikl ještě před ve fázi tzv. červeného obra, tedy před odhozením valné většiny vnějšího obalu hvězdy. Prostorem se totiž "plazí" rychlostí pouze 115 tisíc kilometrů v hodině. Brání tak hvězdnému větru s rychlostí jeden a půl milionu kilometrů za hodinu v úniku podél rovníku, který pak odtéká směrem nad a pod rovinu stálice a vytváří protáhlé bubliny. Ty samozřejmě nejsou nijak hladké, nýbrž je tvoří výběžky hustší a tedy i agresivnímu větru odolnější látky. Každá taková panožka je přitom jeden světelný rok dlouhá a má zhruba poloviční šířku. Poněkud rozpačité je ale vysvětlení přítomnosti "kometárních" objektů. Dost možná se jedná o místo srážky dvou různě se pohybujících vln materiálu, jisté to však není. Obrázek Eskymáka vznikl složením několika záběrů přes různé filtry. Zelená barva odpovídá záření dusíku, zelená vodíku, modrá kyslíku a fialová heliu. 
Skupina galaxií Abell 2218 leží v souhvězdí Draka, zhruba dvě miliardy světelných roků daleko. Nejde přitom o ledasjakou sešlost. Je natolik hmotná, že ovlivňuje procházející světlo; jako ohromná gravitační čočka tak zobrazuje, zesiluje, zeslabuje, různě deformuje, obrazy objektů, které leží daleko za ní. Pozemských vědátorům tak umožňuje studovat galaxie, které bychom jinak nikdy nespatřili. 
  

Abell 2218, kliknutim se podivate na obrazek v max. rozliseni, jpg 490 kB
  
Pokud se pozorně podíváte na přiložený záběr, určitě lehce identifikujete řadu různě protažených obloučků, které jsou rozesety po celé kupě. Nejde o nic jiného než deformované obrazy galaxií ležící pětkrát až desetkrát dál než Abell 2218. Dnes pozorované světlo tedy tyto objekty opustilo v době, kdy měl vesmír pouze čtvrtinu dnešního stáří... Význam gravitačních čoček je snad zřejmý. Umožňují nám nahlédnout do počátků našeho světa. Prozrazují, jak tehdy vznikaly jednotlivé hvězdy a jak jednotlivé galaxie kondenzovaly na velké kupy. 
Přiloženému záběru dominuje několik spirálních a eliptických galaxií. Tak trochu se podobají ozdobám na vánočním stromku a všechny patří do kupy Abell 2218. Za červenými, drobnými tečkami vlevo od středu se pak ukrývají velmi vzdálené galaxie, které mohou být zobrazovány právě touto gravitační čočkou. K potvrzení této domněnky jsou však nezbytná další pozorování. 
Hubblův kosmický dalekohled se na kupu Abell 2218 podíval už jednou, v roce 1994. Černobílý portrét, který tehdy vyvolal značnou pozornost, odhalil na padesát vzdálených, mladých galaxií. Nový vícebarevný záběr teď hvězdářům umožní prostudovat jejich strukturu do větších detailů: je klíčem ke stáří, vzdálenosti i povrchové teplotě jednotlivých stálic. Ty nejmladší a nejteplejší se ukrývají za drobnými modrými body. Červená pro změnu identifikuje chladné, velmi staré hvězdy, resp. jejich rozptýlené světlo. 
"Díky skvělé práci astronautů je Hubble lepší než nový," komentoval pozorování Ed Weiler z NASA. "Tyto snímky jsou nejlepším důkazem." 
 
Podle STSCI News
 
 
  
Cast hlubokeho pohledu Chandry, foto NASA/GSFC (Mushotzky et al.)Na hranici samotného snu 
  
I tak by se dala nazvat vzdálenost, ve které můžeme nyní pozorovat vesmírné objekty. Díky mnohokráte citované a relativně mladé družici Chnadra, která pracuje ve vysokoenergetické části elektromagnetického spektra a zásobuje tak astronomický svět čím dál tím zajímavějšími výsledky, můžeme nyní pohlédnout téměř k samotné hranici vesmíru. 
Objev rentgenového záření, jako nedílné součásti pozadí temného nebe, můžeme zařadit přibližně tři desítky let zpátky, prakticky hned na počátek výzkumu blízkého i vzdáleného okolí Země. Nikdo tehdy přesně nevěděl, zda rentgenový jas pozadí oblohy představuje homogenní záření, podobně jako je tomu u reliktního (tedy pozůstatku po původním teplém počátku dnes chladnoucího vesmíru), nebo zda je problém v rozlišení našich detektorů. Zdá se, že mladá stanice Chandra dává jasnou odpověď.  
Podobně, jako čerstvě opravený Hubblův dalekohled nebo některé velké pozemské optické přístroje, provedla i tato rentgenová observatoř svoje "dýp-fýld", tedy něco jako "Ukaž na co máš!". Pořízený snímek s maximální možnou expozicí, nehledě na jeho vědeckou hodnotu, totiž reprezentuje zařízení jako takové.  
Svůj hluboký snímek Chandra exponovala bezmála třicet hodin. Cílem se stala oblast v souhvězdí Honících psů, tedy na severní obloze vysoko nad rovinou Galaxie, aby nerušily relativně blízké zdroje a družice mohla studovat kosmologické objekty.  
A právě tímto pozorováním se podařilo učinit skutečně významný objev, prezentovaný na ukončeném 195. zasedání Americké astronomické společnosti v Atlantě. Je totiž patrné, že lze osmdesát procent roentgenova záření v poli rozdělit mezi tři zdroje: pravděpodobně tři aktivní galaktická jádra. Ta jsou však natolik slabá, že je na optických prohlídkách pole nevidíme.  
Co to znamená? Vynásobíme-li počet pozorovaných galaxií celkovou plochou oblohy, dostaneme zajímavý výsledek. Obklopuje nás asi sedmdesát milionů podobně slabých zdrojů, většinou galaxií! Zhruba třetina těchto zdrojů je nepozorovatelných ve viditelném oboru. To také znamená, že jejich světlo je buď pohlceno strastiplnou poutí vesmírem mezihvězdnou a mezigalaktickou látkou, nebo přímo hustými mračny prachu a plynu u nich samotných. Jediné, co pak můžeme detekovat, je roentgenovo záření vznikající zřejmě poblíž supermasivních černých děr v centrech těchto objektů.  
Dalším překvapujícím závěrem je vzdálenost některých z nich. Tu astronomové odhadují na čtrnáct miliard světelných roků, podle současných odhadů Hubblovy konstanty. Podrobnější informace o tom, jak ke svým závěrům došli, ale zatím nevíme. Novinky představované na zasedání americké společnosti budou většinou v odborných časopisech teprve publikovány a tak nám nezbývá než vystačit s tím, co připravují zpravodajské servery. Do budoucna se tak můžete těšit na mnoho zajímavých článků o nových objevech z konce druhého tisíciletí. 
 
Podle Chandra News
 
 
  
Experimentalni Nomad na ceste Antarktidou (CMU Images)Ledový nomád 
  
Ledová pustina, je všude kam až oko dohlédne. Sníh, obrovské množství sněhu, jednotvárnost bílé krajiny, občas narušena černými vrcholky rozeklaných skal. Tato říše zimní královny, je říší ticha narušovaného snad jenom sněhovými bouřemi. Je nehostinná a pustá, jen malokterý z živých tvorů dokáže přežít v takovýchto podmínkách. Začíná sněhová bouře, opět zuří ledové živly a najednou v dálce, sotva na pomezí viditelnosti, objevuje pohybující se šmouha. Nedbaje bouře, se pomalu ale jistě sune stále stejným směrem. Co to může být? Ne, tohle není science fiction. Takhle může v těchto dnech vypadat zápisník odvážného polárníka z Antarktidy. Oním pohybujícím se objektem je totiž robot "Nomad", jenž v těchto končinách pátrá po meteoritech. 
Antarktida je jednou z největších a zároveň nejméně probádaných zásobáren meteoritů na naší planetě. Už v roce 1976 byla ustanovena organizace pro hledání těchto vesmírných kamenů v Antarktidě (ANSMET), jejíž členové nashromáždily během několika expedic přes deset tisíc vzorků a poskytli tak vědcům unikátní materiál k dalšímu studiu. 
Projekt Nomad, výzkumný program i samotná expedice je výsledkem spolupráce této společnosti a laboratoře pro robotiku z university Carnegie Mellon, vše pod patronací NASA. Současná expedice bude další zatěžkávací zkouškou, měla by totiž ukázat jeho schopnosti: Jak si bude počínat při vyhledávání a třídění meteoritického materiálu.  
  
CMU Images, repro IAN
Proč je Antarktida meteorickou bonanzou? Odpověď se skrývá na přiloženém obrázku. Ledový příkrov šestého kontinentu bombardují meteority stejně intenzivně jako zbytek planety. Zdejší nepříznivé podmínky pro člověka a vlastně i drtivou většinu ostatních živých organismů, však tyto kameny velmi dobře konzervují a pod ledem tak uchovají po stovky tisíc roků. Do moře pomalu stékající ledový příkrov pokrývá prakticky celý kontinent. Tu a tam ho však přerušují rozsáhlé masívy. Na jejích okrajích se pak meteority i jakékoli jiné kameny pomalu dostávají na povrch. Jejich tmavé zabarvení, v kontrastu se s bílým či čirým ledem, z nichdělá velmi snadné cíle.
  
Pro robotiku jsou tyto procesy, tedy třídění a vyhledávání, zcela převratné. Jsou to nové vlastnosti, které posunují hranice umělé inteligence. V okamžiku, kdy robot narazí na podezřelou horninu, pořídí její snímek, setřídí dostupná data a pošle je vědcům do řídícího střediska, kde budou tyto data vyhodnoceny a bude stanoven další postup. Mezitím však sám analyzuje situaci a vyvodí vlastní závěr o povaze horniny. 
Jako oblast průzkumu byla zvolena oblast nazývaná "Sloní Moréna", která se nachází tři sta kilometrů severozápadně od polární stanice McMurdo. Právě zde se přitom podařilo objevit meteorit "Elephant Moraine poloha studované oblasti, foto CMU79001". Pochází z Marsu a dost možná obsahuje mikrofosilie živých organismů. Oblast sici již byla zkoumána (sedm výprav zde posbíralo na dva tisíce vzorků), ne však úplně. Proto bude Nomad tyto končiny brázdit asi tři týdny (vše záleží na počasí). Na cestu se vydal sedmnáctého ledna a před pár dny si na svůj účet připsal první úlovek: po několika pozemských horninách objevil kamenný meteorit o rozměrech 4x5x6 centimetrů. V oblasti, kde se zrovna nachází panuje příjemných mínus osmnáct stupňů Celsia, doplněných slabým jihovýchodním větrem. Nad jeho činností přitom dohlíží několik odborníků, kteří stanují opodál. 
Jak už bylo řečeno, není to jeho první výlet. Poprvé se na cestu vydal v roce 1997, kdy ušel asi dvě stě kilometrů pouští Atakama v Chile, tehdy ještě řízen operátorem. Minulou zimu byl testován v polárních podmínkách "Patriot Hills" v chilské oblasti Antarktidy. 
A jak tento elektronický podivín vypadá? V plné výstroji má rozměry 2,4x2,4x2,4 metry a váží 725 kilogramů.  Jeho rychlost činí převratných padesát centimetrů za sekundu a překoná i větší překážky. Na palubě nese několik vědeckých přístrojů používaných k analýze hornin: Především CCD kameru s vysokým rozlišením pro identifikaci hornin a dále kvalitní spektrometr pro chemickou analýzu. Nesmíme opomenout ani samotný "mozek", který tvoří čtyři počítače. První dva s operačním systémem WindowsNT slouží pro základní navigaci pomocí panoramatické kamery a klasifikaci materiálu, třetí s operačním systémem Red Hat Linux pro navigaci pomocí stereo kamer a pro obsluhu laserového zaměřovače, který určování vzdálenosti. Poslední se skládá z procesoru VGE a Motoroly 68060 a stará se o kontrolu všech systému "Nomadu". 
Je velmi důležité, že celý projekt má značnou perspektivu. Jedná se vlastně o prototyp zařízení, jenž součástí misí k Marsu či Měsíci. Pomocí obdobných robotů budou mít vědci k dispozici mnohem větší objem informací  než doposud. Roboti nové generace tak bezesporu přinesou doslova senzační objevy… 
 
 
  
kresba Jon LombergJak umírají hvězdy? 
Zajímají vás osudy jednotlivých hvězd? Přemýšlíte nad vlastnostmi neutronových hvězd? Uvažujete o černých dírách? O konci našeho Slunce? Chcete se seznámit s bílými trpaslíky? Jestliže zní vaše odpověď ano, pak vás určitě potěší, že redakce Instantních astronomických novin spolu s Hvězdárnou Valašské Meziříčí zahajuje nový virtuální seminář na téma: Jak umírají hvězdy? Na vaše dotazy, týkající se konkrétně bílých trpaslíků, neutronových hvězd a černých děr, bude odpovídat známý popularizátor Jiří Grygar, ředitel brněnské hvězdárny Zdeněk Mikulášek a Zdeněk Stuchlík ze Slezské univerzity v Opavě. Otázky prosím posílejte do redakce, odpovědi budeme průběžně uveřejňovat ve zvláštní příloze našich novin. Takže ještě jednou: Viruální seminář Instantních astronomických novin, který začíná tímto dnem, věnujeme bílým trpaslíkům, neutronovým hvězdám a černým dírám. Těšíme se na vaše dotazy a ještě více na odpovědi trojice odborníků.
 
 
  
Stopa po meteoritu, foto WhitehorsestarPřímý zásah! 
  
V úterý osmnáctého ledna prolétl nad západní Kanadou jeden z největších pozorovaných meteorů uplynulých let. Na denní obloze, v 17 hodin 43 minut našeho středoevropského času, nedaleko města Whitehorse v Britské Kolumbii došlo ve výšce 25 kilometrů k explozi, která se na základě měření z obranných satelitů vyrovnala dvěma až třem tisícům trinitrotoluenu. Obyvatelé přilehlého městečka ještě dvě hodiny poté pozorovali na obloze rozplývající se stopu (na snímku). Krátce poté se do místa pádu vydalo i speciální letadlo NASA, které zkoušelo ulovit drobná zrníčka rozmetaného kusu meziplanetárního kamene. Na něm instalovaná kamera také pátrá po možných impaktních kráter či jiných stopách v jinak prakticky neobydlené oblasti. 
Meteor nezachytily jenom senzory vojenských družic, stopy se našly i v záznamech seizmografů. Rázová vlna a zvláštní prskavý zvuk byl slyšet nad celou Aljaškou a severozápadní Kanadou. Kondenzační stopa po jeho průletu byla pozorovatelná nejméně hodin a půl, existují také záznamy o dvou zelených záblescích. 
 
Podle CCNet
 
Jak se jmenuje třetí největší měsíc planety sluneční soustavy?
Ganymed u Jupiteru
Titan u Saturnu
Kallisto u Jupiteru
 
  
Posledni sbohem ze srpna 1999 (foto RSA)Mir do srpna, ISS nejdříve v červenci 
  
Koncem minulého týdne dostal osud dvojice orbitálních základen, které se nyní toulají na oběžné dráze, poněkud jasnější kontury. Rusko totiž oznámilo, že prodlouží existenci Miru pomocí nosných raket a kosmických lodí zamýšlených pro Mezinárodní kosmickou stanici, aniž by tím nějak ovlivnilo, či nedej Bůh, prodloužilo zpoždění v její výstavbě. 
Stanice Mir je od srpna loňského roku bez posádky. Američané přitom již delší dobu Rusko nutí, aby tuto zestárlou základnu zcela odstavilo. Mají totiž oprávněné podezření, že odčerpává příliš veliké finanční prostředky nezbytné na výstavbu nové ISS. Ruská vláda s opuštěním Miru souhlasila a jeho osud nechala v rukou movitých podnikatelů. Nejméně jeden vážný zájemce se skutečně našel; počátkem měsíce totiž společnost Energia provozující stanici oznámila, že plánuje novou výpravu trojice kosmonautů. 
Koncem minulého týdne pak kompetentní ministři dali definitivní souhlas, dokonce rozhodli, že lze použít nosné rakety a dopravní lodě původně určené pro Mezinárodní kosmickou základnu. "Cena dvou dopravních Progressů, jednoho Sojuzu s lidskou posádkou a tří nosičů dosáhne půl miliardy rublů, tedy 18 až 19 milionů dolarů," prohlásil ředitel Ruské kosmické agentury Jurij Koptev.  
Stejnou částku má vláda poskytnout i na stavbu nových lodí a raket pro ISS. "Se startem Servisního modulu počítáme na konci července. V tomto roce budou následovat ještě tři lodě k ISS, jedna s posádkou, dvě dopravní," dodal Koptěv. Ještě před několika dny Rusové tvrdili, že start klíčového modulu není možný dříve než koncem srpna.  
Lety k Miru nemají nijak ovlivnit výstavbu mezinárodní základy. "Prvního února se nejdříve k ruské stanici vydá dopravní Progress. Třicátého března pak bude následovat trojice kosmonautů, kteří zde zůstanou čtyřicet pět až sedmdesát dva dní." Druhý Progress odstartuje v průběhu května. 
Energia kromě toho vyjednává se soukromou společností MirCorp, která uvažuje o komerčním využití Miru. Mohl by posloužit jako dílna na opravu a údržbu umělých družic, k vysílání na Zemi a snad i coby exkluzivní hotel. MirCorp dokonce agentuře poskytla blíže neurčený balík tak potřebných dolarů. Jeho výše sice není známa, nicméně ruské agentury již dříve oznámili, že jiná společnost Gold & Appel Energii darovala na pokrytí březnové mise sedm milionů dolarů. Gold & Appel přitom patří mezi investory MirCorp. 
 
Podle materiálů na Internetu