Zatmění Měsíce? Víc nic, než moc! 
U konce s dechem? 
Jak umírají hvězdy? 
Eros na dosah ruky 
Hvězdný vítr v kapse 
  
Přílohy IAN: 
Expedice Úpice '00 
Prohlídka Měsíce 
Amatérská prohlídka oblohy 
Slunce 99 
Rozcestník IAN 
Diskuze čtenářů
 
 
  
repro IANZatmění Měsíce? Víc nic, než moc! 
  
Rozmazaná skvrna s trochou fantazie v podobě Měsíce -- to byla, v nejlepším případě, jediná ukázka letošního úplného zatmění našeho kosmického souseda. Bohužel pro nás přes nás v minulých hodinách přecházela studená fronta. Místy sněžilo, místy pršelo, ale především bylo prakticky zataženo. Smutné zprávy přicházely jak z Ostravy, tak i z Prahy, Liberce, Turnovska, dokonce i Vancouveru! Jedinou možností, alespoň pro nás známou, tak zůstaly přímé přenosy po Internetu z míst, kde měli větší štěstí. (Podle pixelovatého obrazu lze říci, že zatmění nebylo nijak příliš barevné... ...nic víc.) Přesto všechno třeba na brněnskou hvězdárnou nad ránem dorazily na tři desítky návštěvníků. Zřejmě poprvé v dějinách této instituce tak probíhaly náhradní pořady pod umělou oblohou ve tři hodiny ráno... 
A co další zatmění? To nejbližší přijde už 16. července. Bohužel bude pozorovatelné z opačné strany zeměkoule: Asie, Indonésie, Austrálie, Nového Zélandu a Antarktidy. Hned to další, devátého ledna 2001, však opět zahlédneme i z České republiky. A na rozdíl od toho posledního, které skončilo jen před pár hodinami, nebudeme muset čekat až do rána. Půjde totiž o -- velmi pěkné -- večerní zatmění. Takže opět za rok! 
 
Podle Spaceviews a dalších materiálů
 

   
Comptonova gama observator pri vypousteni v roce 1991, foto NASAU konce s dechem? 
  
Potenciální problémy s orientačním systémem dost možná v průběhu několika málo měsíců přinutí Národní úřad pro letectví a kosmonautiku ukončit provoz jedné z největších umělých družic Země. Comptonova gama observatoř tak v podobě ohromného meteoru zanikne někde nad slaným Pacifikem. 
Comptonova gama observatoř se na oběžné dráze ve výšce pět set kilometrů od roku 1991 oddává vášnivému studiu nejenergetičtějšího oboru elektromagnetického záření. Vybavena je hned čtyřmi detektory: zařízením pro odhalování tajemných gama záblesků, zobrazovacím dalekohledem, širokoúhlým gama teleskopem a spektrometrem. Od svého počátku, kdy se vyhoupla z útrob raketoplánu Atlantis, tak stojí po boku neméně úspěšného Hubblova dalekohledu, rentgenové Chandry a připravované infračervené observatoře, pracovně označované Space Infrared Telescope Facility 
Poskytla základní informace o gama záblescích, například o jejich naprosto náhodném rozmístění po celé obloze, a stála také u mnoha dalších objevů. Briskně udala polohu známého jevu z 23. ledna 1999, který se podařilo zahlédnout i v optickém oboru: Jeden z robotizovaných dalekohledů viděl rychle slábnoucí objekt s maximální velikostí osm magnitud. Přinesla klíčové důkazy o existenci zvláštního typu neutronových hvězd -- magnetarů. A tak dále, a tak dále. O tom všem jsme už psali. 
Comptonova observatoř v ceně kolem miliardy dolarů měla podle předpokladu konstruktérů pracovat pouhých šest let. Nicméně většina jejích zařízení je i dnes v perfektním stavu, snad až na palubní paměti, takže se zcela logicky počítalo, že ještě nějaký ten rok, možná i deset, bude gama záblesky, přicházející z dalekého vesmíru i z naší atmosféry, nadále sbírat. 
Bohužel pro astronomy, ke kterým se gama fotony neproderou skrz zemskou atmosféru, však přišly nečekané problémy. Ještě vloni v září, během setkání uživatelů observatoře, pracovala bez větších problémů, snad až na divný "signál" přicházejí z gyroskopu číslo 3. Bohužel právě on, jedna z klíčových součástek orientačního systému, devátého prosince zcela vypověděl službu a musel tak být navždy odpojen. Přestože družici k vědeckému provozu bohatě stačí zbývající dva, NASA začala uvažovat nad jejím dalším osudem. V žádném případě se totiž nesmí vymknout kontrole. 
Důvod? Observatoř je se sedmnácti tunami jednou z nejtěžších umělých družic Země. V současnosti se sice nachází ve výšce 515 kilometrů, nicméně se pomalu brzdí o řídkou atmosféru a někdy po roce 2007 se tak může zřítit až na zemský povrch. Náš vzdušný obal je sice spolehlivý štít, ale tak velký objekt zcela jistě nezničí. Dokonce se může stát, že jeho velké zbytky spadnou do obydlených oblastí, a napáchají tak nezanedbatelné škody. Vzhledem k její dráze jsou přitom "v dostřelu" takové oblasti, jako Florida, Saudská Arábie či Indie na sever od rovníku, respektive Austrálie, Paraguay a Jihoafrická republika na jihu. 
Kontrolovaný zánik v atmosféře se každopádně plánuje s definitivním koncem celé mise, za osm až deset roků. Při nečekaných problémech však přijde všechno mnohem dříve. Jedna z neověřených zpráv dokonce hovoří již o polovině března, kdy by ji série manévrů nasměrovala nad neobydlený Pacifik, jihovýchodně od Havaje. Uvažovanou alternativou je využití dostupných detektorů, například slunečního senzoru či magnetometru, kteří by po výpadku dalšího gyroskopu zajistily nezbytnou orientaci pro řízený sestup. Ve hře je i záchranná výprava jednoho z raketoplánů. 
Ano, kosmický letoun může observatoř jak opravit, tak i dopravit zpět na Zemi. Družice, stejně jako Hubblův dalekohled, byla totiž postavena tak, aby ji mohli astronauti v budoucnosti opravovat či rekonstruovat. Na rozdíl od optického protějšku se ale gama Compton kromě premiérového letu STS-37 z dubna 1991 žádné jiné návštěvy nedočkal. Vzhledem k neustálému zpoždění ve výstavbě Mezinárodní stanice je tahle cesta čím dál tím reálnější. Na druhou stranu však NASA připravuje start další gama observatoře HETE 2 a Comptona má od roku 2005 nahradit GLAST: Gamma-ray Large Area Space Telescope. 
Je zřejmé, že Comptonova gama observatoř plní své úkoly nadmíru dobře a že by s jejím odchodem citelně utrpěla celá astronomie. Rozhodnutí o jejím dalším osudu padne v nejbližších měsících. 
 

Podle Spaceviews a dalších materiálů
  
kresba Jon LombergJak umírají hvězdy? 
Zajímají vás osudy jednotlivých hvězd? Přemýšlíte nad vlastnostmi neutronových hvězd? Uvažujete o černých dírách? O konci našeho Slunce? Chcete se seznámit s bílými trpaslíky? Jestliže zní vaše odpověď ano, pak vás určitě potěší, že redakce Instantních astronomických novin spolu s Hvězdárnou Valašské Meziříčí zahajuje nový virtuální seminář na téma: Jak umírají hvězdy? Na vaše dotazy, týkající se konkrétně bílých trpaslíků, neutronových hvězd a černých děr, bude odpovídat známý popularizátor Jiří Grygar, ředitel brněnské hvězdárny Zdeněk Mikulášek a Zdeněk Stuchlík ze Slezské univerzity v Opavě. Otázky prosím posílejte do redakce, odpovědi budeme průběžně uveřejňovat ve zvláštní příloze našich novin. Takže ještě jednou: Viruální seminář Instantních astronomických novin, který začíná tímto dnem, věnujeme bílým trpaslíkům, neutronovým hvězdám a černým dírám. Těšíme se na vaše dotazy a ještě více na odpovědi trojice odborníků.
Jak se jmenuje třetí největší měsíc planety sluneční soustavy?
Ganymed u Jupiteru
Titan u Saturnu
Kallisto u Jupiteru
  
Eros pri pohledu od sondy NEAR 12. 1. 2000 ze vzdalenosti 45 tisic km, foto NASA/JHUEros na dosah ruky 
  
Americká sonda NEAR se plíží rychlostí 75 kilometrů v hodině k malému, ale velmi zajímavému cíli: planetce Eros. Pokud se nepřihodí nic špatného, pak se v pondělí 14. února stane její družicí. Poprvé v dějinách mladé kosmonautiky tak jeden balvan o průměru pár desítek kilometrů, který se toulá poblíž Země, dostane umělý satelit. 
NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous) je první sondou projektu Discovery, jehož hlavním mottem je "rychleji, lépe, levněji". Na svoji cestu se vydala 17. února 1996. O více než rok později -- 27. června 1997 -- prolétla jen dvanáct set kilometrů od planetky Mathilde, kterou mimo jiné více než pětsetkrát vyfotografovala. V lednu roku 1998 se opět vrátila k Zemi, aby odtud byla vystřelena ke svému hlavnímu cíli. Bohužel, během finálního manévru krátce před Štědrým dnem 1998 došlo k závadě. Po výpadku spojení se tak propásl kritický okamžik k zapálení hlavního motoru a NEAR kolem planetky "jenom" prolétl ve vzdálenosti 4100 kilometrů. I když odborníků přinesl nejeden zajímavý záběr, o to hlavní jsme bohužel přišli. Další šanci, zřejmě poslední, tak pracovníci Laboratoře aplikované fyziky John Hopkins University, dostanou za pár dní. Ke komplexnímu výzkumu planetky má sonda v rukávu hned šest vědeckých zařízení:  
  • multispektrální kameru, jenž pořídí detailní mapu Erosu, včetně chemického složení; 
  • infračervený spektrometr, který se v blízké infračervené oblasti zaměří na rozložení a množství povrchových minerálů, jako je olivín a pyroxen; 
  • laserový výškoměr pro topografické mapování a ve finále k sestavení modelu celé planetky; 
  • rentgenový a gama spektrometr pro detekci záření z radioaktivních prvků na povrchu či z interakce kosmického záření s atomy povrchu; 
  • magnetometr, který se pokusí nalézt a případně i zmapovat magnetické pole; 
  • a tzv. radiový experiment pro měření radiálních rychlostí a ke studiu rozložení gravitačního pole. 
Eros -- největší a nejlépe prozkoumanou blízkozemní planetku -- objevili nezávisle na sobě 13. srpna 1898 Gustav Witt z observatoře Uranie v Berlíně a Auguste H. P. Chalois z Nice. Proti tehdejší tradici byla pojmenována mužským jménem -- dle boha lásky, syna Merkuru a Venuše. Kolem Slunce obíhá s periodou 1,76 roku ve vzdálenosti 1,13 astronomické jednotky (170 milionů kilometrů) až 1,78 astronomické jednotky (270 milionů kilometrů). Ve dvacátém století se k Zemi Eros nejvíce přiblížil 23. ledna 1975, kdy nás dělila vzdálenost 0,15 astronomické jednotky (22 milionů kilometrů). V roce 1931, při průletu ve vzdálenosti 26 milionů kilometrů, byla planetka využita ke změření hmotnosti systému Země-Měsíc a také ke stanovené velikosti astronomické jednotky.  
Zabery a vysledne modely planetky z priblizeni 23. 12. 1998, NASA/JHUDíky přiblížení sondy NEAR na začátku roku 1999 víme, že má na povrchu má nejméně dva středně veliké krátery a jeho hustota je zhruba stejná jako hustota zemské kůry. Během několikahodinového průletu sondy NEAR 23. prosince 1998 se podařilo sledovat asi dvě třetiny povrchu planetky. Multispektrální kamera získala 222 snímků, které spolu s měřeními z infračerveného spektrometru a radiového experimentu umožnily sestavit alespoň základní portrét Erosu: z rozdílného rozptylu světla a také rozložení barev je zřejmé, že se struktura povrchu planetky mění. V minulých létech jsme Eros osahali radarem -- z odrazu vyšla jeho velikost na 40,5x14,5x14 kilometrů. Nyní je ale jasné, že je poněkud menší -- počítačový rozbor získaných dat ukázal 33x13x13 kilometrů. Kolem dokola se otočí jednou za pět hodin a šestnáct minut.  
Hustota planetky je 2,7 gramu na centimetr krychlový, tedy zhruba stejná jako zemské kůry. Pro porovnání Mathilde -- planetka, kterou navštívila NEAR v červnu 1997 -- patří do kategorie C a je dvakrát "řidší". Eros je však prakticky stejně hustý jako Ida, což je asteroid (typu S), kolem kterého prolétla v roce 1993 sonda Galileo.  
Také makeup má Eros zajímavý. Na jeho povrchu existuje nápadný zářez o délce kolem dvaceti kilometrů. Tato struktura spolu s vysokou hustotou tak napovídá, že planetka je spíše homogenním tělesem než slepencem menších úlomků. Dokonce se může jednat o kus z většího tělesa. Povrch Erosu je také pokrytý krátery: Dva největší, které se podařilo zahlédnout, mají průměr osm a sedm kilometrů, tedy poloviční oproti největšímu na Mathildě. 
Gravitační pole asteroidu je příliš slabé, nicméně sondu NEAR u sebe udrží. (Úniková rychlost z povrchu planetky činí jen deset metrů za sekundu.) Samozřejmě, že Eros neobklopuje žádná atmosféra -- proto teplota Sluncem ozářeného povrchu dosahuje sto stupňů Celsia, zatímco na noční straně klesá až na mínus sto padesát stupňů.  
Do setkání zbývají ještě tři týdny, nicméně NEAR už nyní, od 14. ledna, provádí důležitá pozorování. Především Eros pravidelně snímkuje: pátrá po možných družicích a sleduje změny jasnosti. Zároveň si opticky potvrzuje, že je na optimální trajektorii, a současně ujišťuje, že náhodou nežuchne do balvanu, který se může toulat na dráze kolem planetky. 
V těchto chvílích je NEAR necelých padesát tisíc kilometrů od planetky. Druhého února provede korekční manévr, osmého února další a čtrnáctého přejde na oběžnou dráhu Erosu. Doufejme. 
 
Podle tiskové zprávy John Hopkins University
 
 
  
Spektra ze sondy FUSE, zdroj National Research CouncilHvězdný vítr v kapse 
  
Život hvězd, jejich zrození, nezadržitelný vývoj a nakonec i samotný zánik, je plný nejrůznějších otazníků. Proto ještě dlouhou dobu bude také předmětem neutuchajícího zájmu astronomů, kteří kousek po kousku skládají střípky této přírodní skládačky. Jeden z posledních vkladů se přitom stalo odhalení náznaku recyklace hvězdného materiálu v různých galaxiích. 
Hvězdný vítr, proud částic tekoucích rychlostí až tři tisíce kilometrů za sekundu do okolního prostoru, je známý již od šedesátých let našeho století. Čím je stálice hmotnější a zářivější, tím je její vítr intenzivnější a tím také ztrácí více materiálu. V průběhu několika desítek milionů let její existence tak odnese nezanedbatelnou část látky. Vítr zároveň zajišťuje distribuci nových prvků ovlivněných jaderným hořením do mezihvězdného prostoru, které se stávají základem pro další generace hvězd. Proto obsahují mladé stálice v porovnání se staršími kolegyněmi větší množství těžších prvků. Tímto způsobem se tedy vodík, helium a veškerý zbývající materiál recykluje a právě díky těmto procesům je vesmír takový jaký je. 
Při studiu koloběhu látky využili vědci mezinárodního týmu možnosti, které poskytuje ultrafialový dalekohled FUSE (Fast UltraViolet Spectroscopic Explorer). Tento spektroskop, který se pohybuje na oběžné dráze od poloviny loňského roku, totiž dokáže rozlišit jednotlivé části pohybujícího se hvězdného větru. Překvapením pro všechny bylo, že existují velké rozdíly v rychlosti větru u obdobně hmotných hvězd. 
FUSE se totiž podíval na dvě prakticky identické stálice z Malého a Velkého Magellanova mračno. Ukázal přitom, že od nich vane vítr mnohem menší rychlostí než u podobných hvězd v naší Galaxii. Rozdíly jsou pak i mezi nimi samotnými. Podle našich jednoduchých představ by však měly být více méně shodné. 
Teoretikové i pozorovatelé se tak začínají upírat k novému detektoru. FUSE je totiž předchůdcem ještě dokonalejšího spektrografu s názvem Cosmic Origin Spectrograph. Čtyřicetimilionový přístroj se v roce 2003 stane součástí Hubblova kosmického dalekohledu. 
 
Podle materiálů na Internetu