Zajímavé úlovky gravitačních detektivů 
Jak umírají hvězdy? 
Bubble with Hubble? No Trouble! 
Kolik je vlastně asteroidů v blízkosti Země? 
Mladé stařenky  
Nový Hubble na rýsovacích prknech 
Tři týdny v balonu 
  
Přílohy IAN: 
Expedice Úpice '00 
Prohlídka Měsíce 
Amatérská prohlídka oblohy 
Slunce 99 
Rozcestník IAN 
Diskuze čtenářů
 

  
  
Zaber z HST na zdrojovou hvezdu (STSCI a Dave Bennett)Zajímavé úlovky gravitačních detektivů 
  
Princip gravitační mikročočky je velmi jednoduchý. Mezi nás a hodně vzdálenou hvězdu se postaví jiné těleso, v jehož gravitačním poli dojde k ohybu světla. Tento jev se projeví  pozvolným nárůstem jasnosti vzdálené stálice a podoba světelné křivky nám pak prozradí několik vlastností jinak neviditelné mikročočky. Přestože hledání i pozorování takových unikátních jevů není nic jednoduchého, hvězdářům se v uplynulých letech daří čím dál tím lépe. 
Předně na právě ukončeném zasedání Americké astronomické společnosti v Atlantě oznámili, že se jim tímto způsobem podařilo zahlédnout hned dvě osamocené černé díry. Možná si řeknete, co je na tom vlastně tak zajímavého? Hodně. Je totiž nutné podotknout, že ať jsou černé díry jakkoli reálné, zatím jsme je objevili jen v několika velmi zvláštních případech. Pomiňme ohromné černé díry v centrech galaxiích, jejichž hmotnosti se počítá na miliony Sluncí. Zástupce výrazně nižších váhových kategoriích, jenom několikrát větší než naše mateřská hvězda, jsme dosud objevili jenom na základě efektů kterými ovlivňovaly chod  obyčejných, zářivých hvězd, s níž sdílely společné těžiště hmotnosti.  
"Naše pozorování ukazuje, že se ve vesmíru vyskytují i osamocené černé díry a že, aniž by vytvořily neutronovou hvězdu, právě v tomto stavu končí svůj vývoj některé velmi hmotné stálice," shrnul podstatu objevu David Bennett z University of Notre Dame.  
Dva zabery mikrococky pozemskymi dalekohledy, 28. 4. a 15. 11. 1996 (NOAO, Cerro Tololo Inter-American Observatory)Astronomům, sdružených do tří sofistikovaných projektů, se dosud podařilo zahlédnout na čtyři stovky gravitačních mikročoček. Dvě z nich, z roku 1996 a 1998, objevil experiment MACHO (Massive Compact Halo Object), který se realizuje na australské hoře Stromlo ještě před dosažením nejvyšší jasnosti. Na základě upozornění se na něj podívali i další observatoře a podařilo se tak sestavit velmi kvalitní světelnou křivku. Oproti všem ostatním podobným jevům bylo velmi zvláštní, že celý úkaz trval abnormálně dlouho: osm set dní v prvním případě, respektive 500 dní ve druhém. (Obvykle se pozoruje pouze desetinu této doby.) Hned od počátku tudíž bylo zřejmé, že se mezi nás a vzdálené stálice postavily velmi hmotné objekty, v prvním případě kolem šesti Sluncí. 
Definitivní důkaz přinesl v polovině loňského roku Hubblův kosmický dalekohled. Díky svému ostřížímu zraku totiž spolehlivě identifikoval zdrojovou hvězdu prvního jevu a provedl také několik pečlivých měření její jasnosti. Ukázal přitom, že zdroj tvoří vlastně dvě velmi těsné hvězdy, které ze Země díky neklidné atmosféře splývají v jednu. Co je ale mnohem důležitější: nenašel žádné stopy po gravitační čočce. Pokud by se za ní ukrývala hvězda o hmotnosti šest Sluncí, musela by jí observatoř zahlédnout. Prázdné okolí tak nahrává domněnce, že zjasnění způsobila černá díra. (Zůstává však přibližně pětiprocentní pravděpodobnost, že se za pachatelem ukrývá bílý trpaslík nebo neutronová hvězda.) 
Vzhledem k délce trvání celého úkazu se na světelné křivce podepsal i pohyb Země kolem Slunce. Na základě Prubeh celho zjasneni druhe mikrococky z roku 1998pozorované nesymetrie se pak podařilo věrohodně odhadnout i vzdálenost mikročočky na dva kiloparseky, tedy šest tisíc světelných let. 
Za čtyřmi sty dosud ulovenými mikročočkami se tedy ukrývají nejméně dvě osamocené černé díry. Nejde o tučný úlovek, nicméně pro astronomy, ať už pozorovatele či teoretiky, má nesmírný význam. Sděluje jim, že v podobě černých děr končí svoji kariéru i osamocené stálice a tedy, že jsou jejich hrubé představy o vývoji hvězd správné. 
Možná vás napadne ještě jedna otázka: Pokud se tímto způsobem podařilo objevit exotické díry, kdy se dočkáme planety podobné Zemi? Už od dob Koperníka a možná ještě déle astronomové pátrají, zda a především kolik vzdálených sluncí zdobí planetární soustavy. Teprve nyní, s příchodem druhého milénia, se však dopracovali k věrohodným údajům. Odborníci sdružení do mezinárodní sítě PLANET (Probing Lensing Anomalies NETwork) totiž odhadli, že soustavu podobnou našemu Slunci, včetně planet typu Země, najdeme u méně než 45 procent všech stálic. Bohužel, všechna dosud známá extrasolární tělesa tvoří úplně jiné světy, s největší pravděpodobností nevhodné pro rozvoj jakéhokoli života. 
Analýza několika let intenzivního studia noční oblohy dopadla také špatně. PLANET se nezabývá jenom teorií, naopak. Úkolem této sítě několika observatoří na jižní obloze je co nejpodrobněji monitorovat všechny objevené gravitační mikročočky. Na průběhu změn jasnosti vzdáleného zdroje se totiž nepodílí jenom čočkující těleso, ale také všechny jeho planety. Ty vypadají jako krátké, ale nápadné bliknutí, na obyčejné, standardní světelné křivce.  
Nesmírná síla této metody tkví v tom, že dokáže odhalit planety o velikosti Neptunu ve vzdálenosti několik astronomických jednotek od mateřské stálice. Během několika roků, po zdokonalené přístrojové i výpočetní techniky, se podaří vystopovat i objekty o velikosti Země. Jiné způsoby jinoplanetnických detektivů tak citlivé nejsou a dost možná ani nikdy nebudou. Například přesným měřením radiálních rychlostí dnes dokážeme objevit pouze planety s hmotností zpravidla větší než Jupiter, která se ale pohybují velmi blízko, tak do vzdálenosti Merkuru či Venuše.  
  

Různé metody studující vzdálené hvězdy jsou citlivé na planety různých hmotností a vzdáleností. Přiložený obrázek naznačuje, že zatím nejperspektivnější je podrobná analýza gravitačních mikročoček. Tímto způsobem bychom velmi spolehlivě odhalili i našeho Jupitera (J) či Saturn (S). 
  
Samozřejmě, že gravitační mikročočky mají své nevýhody. Především systémy, které pozorujeme, jsou nesmírně daleko a tak je nemůžeme sledovat jinými způsoby. A navíc se musíte dívat velmi, velmi pečlivě. Vždyť zjasnění způsobené planetou trvá jen několik hodin, nejvýše pár dní. "Pokud něco usilovně hledáte a přesto to nenajdete, pak se naskýtá dvojí vysvětlení; buď jste nehledali dostatečně usilovně a nebo hledaná věc neexistuje," zhruba charakterizoval problémy této metody Scott Gaudi z Ohio State University. 
Projekt PLANET proto nedokáže říci přesný počet existujících planetárních systémů, nicméně nám dává do ruky horní odhad: Na základě 23 sledovaných událostí v roce 1998 a 1999  vychází, že nejméně třicet procent všech hvězd doprovází těleso Jupiterova typu, o stejné hmotnosti i vzdálenosti jakou má král naší sluneční soustavy. "Studium radiálních rychlostí pak ukazuje, že u asi deseti procent všech hvězd leží planety mnohem blíže," dodal během prezentace v Atlantě Scott Gaudi. "S tím, co máme nyní k dispozici, bohužel nedokážeme odhadnout konkrétnější limit pro počet dvojčat našeho Jupiteru. Ovšem díky tomu, že PLANET neobjevil jedinou planetu hmotnější než tři Jupitery ve vzdálenosti našeho Jupiteru, vyplývá, že obdobná tělesa nejsou obecně nijak rozšířená." Prostě soustav podobné té naší příliš mnoho není, nejvýše tak deset procent. 
 
Podle zpráv na Internetu
  
kresba Jon LombergJak umírají hvězdy? 
Zajímají vás osudy jednotlivých hvězd? Přemýšlíte nad vlastnostmi neutronových hvězd? Uvažujete o černých dírách? O konci našeho Slunce? Chcete se seznámit s bílými trpaslíky? Jestliže zní vaše odpověď ano, pak vás určitě potěší, že redakce Instantních astronomických novin spolu s Hvězdárnou Valašské Meziříčí zahajuje nový virtuální seminář na téma: Jak umírají hvězdy? Na vaše dotazy, týkající se konkrétně bílých trpaslíků, neutronových hvězd a černých děr, bude odpovídat známý popularizátor Jiří Grygar, ředitel brněnské hvězdárny Zdeněk Mikulášek a Zdeněk Stuchlík ze Slezské univerzity v Opavě. Otázky prosím posílejte do redakce, odpovědi budeme průběžně uveřejňovat ve zvláštní příloze našich novin. Takže ještě jednou: Viruální seminář Instantních astronomických novin, který začíná tímto dnem, věnujeme bílým trpaslíkům, neutronovým hvězdám a černým dírám. Těšíme se na vaše dotazy a ještě více na odpovědi trojice odborníků.
 
 

Kompozice Palomarske prehlidky oblohy a zaberu z HST (zdroj IAN), kliknutim se podivate na zaber z HST v plnem rozliseniBubble with Hubble? No Trouble!  
  
Zimní obloha nabízí mnoho různých zákoutí, kde můžete spatřit leccos. Jsou také místa, jež jsou sice vidět z našich zeměpisných šířek celý rok, ale právě v zimě jsou tak nějak hezčí. Možná je to tím, že jiskrné zimní noci jim dodávají vážnost, nebo třeba proto, že si je můžete prohlédnout doslova "ze všech stran", neboť během dlouhé chladné noci obkrouží značnou část dráhy kolem Polárky a ukazují se jako před zrcadlem. Jedno z obtočnových souhvězdí je Kasiopeja, u které se dnes chvíli zastavíme. 
V roce 1774 objevil mezi Kasiopejou a Kefeem Charles Messier během pozorování jedné komety slabou skupinku hvězd, která dostala padesáté druhé místo v katalogu tohoto lovce vlasatic. Messier popsal mlhovinu jako bohatou, se slabým mlhavým pozadím. Právě zde se ale slavný pozorovatel spletl. Možná proto, že kupa obsahuje velké množství slabých i jasných hvězd, nebo prostě jenom proto, že jeho oči už byly degenerované neustálým hledáním mlhavých objektů. Nikdo jiný totiž mlhovinu na pozadí pěkné otevřené hvězdokupy nespatřil. Různí pozorovatelé se při popisu kupy nechali různě unášet, fakt je ale ten, že M 52 patří mezi nejbohatší otevřené hvězdokupy, které na obloze máme. Pouze pozorné oko ozbrojené středně velkým a světelným dalekohledem si však všimne slabé mlhavé skvrnky, nacházející se jen malý kousek jihozápadně od kupy. Podle některých je vidět už v malých dalekohledech, podle jiných, soudnějších, je ale spolehlivě pozorovatelná až  patnácticentimetrovým zrcadlem na tmavé obloze. Mlhovina NGC 7635, nebo raději Bublina (Bubble) bývá občas označována jako planetární mlhovina, někdy se ale soudí, že jí do tohoto stadia ještě nějaký ten pátek chybí.  
Celý útvar se nachází asi sedm tisíc světelných let od Země, napříč měří šest světelných roků. V centru mlhoviny sídlí velmi hmotná hvězda vážící asi čtyřicet Sluncí, která ztrácí látku neskutečně silným větrem opouštějícím její povrch rychlostí asi dva tisíce kilometrů za sekundu. Své jméno dostala díky vzhledu na fotografiích pořízených velkým dalekohledem. I vy si můžete na přiloženém obrázku všimnout velmi roztodivného tvaru, který skutečně vypadá jako kousek bubliny rozpínající se do prostoru bohatého na prach a plyn.  
Tak se skutečně děje. Okolí hvězdy, které vidíte na barevném obrázku v pravé spodní části jako fialovou tečku, je silně "zaneřáděno" jejími exkrementy a mezihvězdnou látkou. V takto špinavém prostoru pak může hvězda částicemi uvolňovanými z jejího povrchu vymetat bublinu, podobné přiloženému záběru. Její hranice nám ukazuje místo, kde se nachází rozhraní mezi látkou hnanou větrem od hvězdy pryč a chladným, nehomogenním mezihvězdným materiálem.  
Také proto je na barevném snímku, jenž pořídil "Hubble-Bubble" kamerou WFPC-2 na podzim roku ‘97 a ’99, tolik roztodivných útvarů, které na rozhraní vznikají díky nehomogenitám v obou prostředích. Další zajímavou zvláštností je podoba látky v bublině. Na jednom konci jako by byla otevřená, na opačné straně naopak velmi hustá a na černobílém snímku přeexponovaná. Nerovnoměrné rozložení látky v mlhovině má vlastně na svědomí i umístění centrální hvězdy. Ta totiž neleží rozhodně v jádru mlhoviny, ale je z "teplého místečka" uprostřed vyháněna raketovým efektem gradientu tlaku, jež vzniká v místě, kde je materiál tak blízko hvězdy a tak hustý, že se od něj stálice jakoby odráží hvězdným větrem na druhou stranu.  
O tom, jaké přesně panují podmínky v mlhovině, se ale vědci stále jen dohadují. Modelování prostředí je totiž díky složitému rozložení prachu a plynu kolem hvězdy v prostoru náročné. Nechejme se tedy překvapit tím, co nového nám další pozorování prozradí. 
 
Podle STSCI News
 
  
  
Planetka 1997 AC11 typu AtenKolik je vlastně asteroidů v blízkosti Země? 
  
V minulých dnech byly zveřejněny nové odhady populace velkých blízkozemních asteroidů (Near Earth Asteroids, zkráceně NEAs). Výsledky byly získány na základě pozorování projektu NEAT na Havaji. Před tímto oznámením se počet blízkozemních asteroidů větších než jeden kilometr odhadoval na jeden až dva tisíce (výpočet z dat předchozích hledacích projektů, obzvláště na Mt. Palomaru a projektu Spacewatch), dle prohlášení týmu NEAT je velkých asteroidů v blízkosti Země, tj. dosahujících rozměrů nad jeden kilometr, "jen" pět se až tisíc, čili přibližně polovina dosavadních odhadů. Z tohoto by vyplývalo, že cíl NASA nalézt do roku 2010 nejméně 90 procent NEOs větších než jeden kilometr je reálnou věcí, protože ke dnešku známe takových těles 322, tedy značnou část populace.  
Nová statistika je založena na pozorování projektu NEAT v rozmezí let 1995 až 1998. Tyto údaje prezentoval David Rabinowitz z Yale University, jeden ze spolupracovníků Eleanor Helin(ové) na projektu NEAT. Snížení odhadovaného počtu blízkozemních asteroidů snižuje zároveň pochopitelně na polovinu pravděpodobnost srážky velkého asteroidu se Zemí v časové škále tisíce let. 
Program NEAT -- The Near Earth Asteroid Tracking System -- hledal asteroidy a komety pohybující se v blízkosti Země pomocí metrového dalekohledu vybaveného velkoformátovým CCD detektorem na vrcholu hory Mount Haleakala na ostrově Maui na Havajských ostrovech. Na financování projektu se podílela NASA/JPL, Caltech, a dalekohled samotný patřil U. S. Air Force. Snahou NEAT byla automatická detekce pohybujících se objektů (asteroidů) na snímcích vybraného hvězdného pole. Automatický detekční software ovšem měl, hlavně zpočátku, s detekcí problémy. Zřejmě nejúspěšnějším rokem projektu byl rok 1997. V roce 1998 objevů blízkozemních asteroidů z NEAT ubývalo, až roli světové hledací jedničky převzal "kombajn na planetky" LINEAR v Novém Mexiku. 
Statistika, obzvláště u NEAs, je věcí velmi obtížnou a ošidnou. Kvůli odhadu počtu asteroidů pohybujících se v blízkosti Země začal vlastně hledat planetky fotograficky už Eugene Shoemaker a už zmíněná Eleanor Helin(ová) na Mt. Palomaru od osmdesátých let. Snahy určit  celkovou populaci  asteroidů v blízkosti Země následovaly po úspěších projektu Spacewatch, prvního projektu hledajícího asteroidy na snímcích pořízených CCD detektorem.  
Každý další pokus a nový pohled na statistiky blízkozemních asteroidů je třeba přivítat. Nové odhady počtu velkých blízkozemních asteroidů založené na výsledcích projektu NEAT jsou mnoha kolegy považovány za přijatelné. Bude však zajímavé sledovat další vývoj, až budeme v dostatečně dlouhém časovém úseku hodnotit současný prudký přírůstek objevů ovlivněný hlavně projektem LINEAR, který prohlédne měsíčně minimálně desetkrát více plochy oblohy než prohlédl projekt NEAT. 
David Rabinowitz sám několikrát zdůraznil, že snížení odhadovaného počtu velkých asteroidů ocitajících se v blízkosti země, nikterak neznamená, že bychom měli "složit zbraně" a přestat se věnovat hlídání oblohy s cílem nalézt další potenciálně nebezpečné asteroidy hrozící lidstvu. Další odborníci podotýkají, že samotné nalezení blízkozemního asteroidu je jen začátkem. Brian Marsden, ředitel mezinárodního centra pro planetky, upozorňuje, že je třeba tato tělesa dál sledovat a získat tak dostatek přesných měření pro spolehlivé výpočty jejich drah. Poté by mělo následovat určení fyzikálních charakteristik, mineralogického složení aj. I při samotném hledání zbývají oblasti dosud nedotčené, třeba tělesa, která se mohou přiblížit k Zemi směrem od Slunce a do poslední chvíle tak zůstávají nezachytitelná. 
Ani NEAT tým samotný nepovažuje zřejmě svůj odhad snižující populaci velkých blízkozemních asteroidů na polovinu za impuls k ukončení hledání, ba naopak. Po ukončení pozorování na metrovém dalekohledu  v roce 1998, přesouvají nyní své aktivity na 1,2metrový teleskop na Haleakale a částečně také na 1,2metrový Oschin Schmidt na Mt. Palomaru v těchto chvílích vybavovaný moderním výkonným CCD detektorem. 
 
S použitím dat  JPL/NASA a Yale University
Příložený snímek ukazuje planetku 1997 AC11 typu Aten objevenou v rámci projektu NEAT. Snímek byl pořízen 18. ledna 1997 0,57-m f/5,2 zrcadlovým dalekohledem Observatoře Kleť vybaveným CCD kamerou SBIG ST-8. Při 180ti sekundové expozici se stopa planetky jeví jako čárka. J. Tichá a M. Tichý.
 
 
  
NGC 5253Mladé stařenky 
  
O kulových hvězdokupách se mluví prakticky jenom v souvislosti s věkem samotného vesmíru. Tyto souměrné roje totiž obsahují nejstarší známé hvězdy. Hvězdy, jejichž věk osciluje kolem deseti miliard let. Asi by vás tudíž ani ve snu nenapadlo, že se astronomům podařilo objevit kulové hvězdokupy, které se narodily teprve před jedním milionem roků. 
Kulové hvězdokupy jsou častým cílem amatérských pozorovatelů. V malých dalekohledech vypadají jako drobné kruhové skvrnky, ve větších přístrojích se rozpadají na nesčetné množství drobných hvězd. Obsahují jich desítky až stovky tisíc a všechny mají v rodném listu narození několik miliard let před naším letopočtem. To ovšem platí v naší Galaxii, kde existuje asi sto padesát takových objektů. Když ale sundáte růžové brýle a pořádně se podíváte do vzdálenějšího okolí, ukáže se, že kulové hvězdokupy nejsou jenom staré. V mnoha galaxiích totiž vznikají i v těchto chvílích. 
"Představte si, že se procházíte místností zaplněnou samými starými lidmi, a zajímá vás, jak vypadali za mlada," řekl na setkání Ameriské astronomické společnosti v Atlantě Varoujan Gorjian, jeden z členů mezinárodního týmu, kterému se podařil zajímavý objev. "Něco takového se nám, alespoň v případě kulových hvězdokup, podařilo." 
První rodící se kulovou hvězdokupu nalezli v trpasličí galaxii NGC 5253, která leží asi dvanáct milionů světelných let směrem do souhvězdí Kentaur a která obíhá kolem mnohem větší galaxie M 83. Zvláštní je, že sedmdesát procent všech infračervených fotonů a nejméně jedna třetina rádiových, která k nám NGC 5253 vysílá, tryská z jednoho jediného místa. Na záběrech ve viditelném světle, jako například pořídil Hubblův dalekohled, sice nic nenajdete, nicméně je jisté, že oblast má velikost tři krát šest světelných roků. Ostatně viz přiložené záběry. Nahoře je portrét galaxie ve viditelném světle, který pořídil Hubblův kosmický dalekohled, dole kompozice rádiového obrazu sítě Very Large Array, kde je hlavním zdrojem horký plyn ohřívaný uvnitř schovanými hvězdami, uprostřed kterého se pak nachází  drobná infračervená mlhovina. Tu zachytil jeden z Keckových desetimetrů. 
Všechny informace, které máme nyní k dispozici, naznačují, že se zde nachází oblast překotné tvorby nových hvězd: Nesmírně hustý oblak plynu a prachu, ve kterém se choulí několik tisíc velmi horkých a zářivých hvězd. Hmotnost všech stálic přitom dosahuje asi milionu Sluncí. Pro porovnání, v okolí naší Země je průměrná hustota stejně velkého prostoru směšné dvě Slunce... 
Model okoli kulove hvezdokupy v NGC 5253 za kratkou dobu (kresba autori prace)Je zřejmé, že tato hustá a malá populace zářivých hvězd, představuje zárodek nesmírně mladé kulové hvězdokupy, jejíž stáří nepřevyšuje milion roků. Podivuhodnou líheň přitom nevidíme jenom proto, že se dosud ukrývá za neprůhledným prachem. Dříve nebo později však agresivní záření horkých hvězd obálku rozbije a my spatříme něco podobného jako na přiloženém modelu. 
"Tvorbu nových hvězd ve vesmíru běžně pozorujeme. U NGC 5253 jsme však poprvé narazili na mladou superkupu, ze které se stane standardní kulová hvězdokupa.," dodala Jean Turnerová z Kalifornské univerzity. "Jde o nejmladší objekt tohoto druhu, vyvíjející se hvězdokupu, která nám ukáže, co se dělo před miliardami roků i v naší Galaxii." 
Druhý takový objekt zahlédli hvězdáři v galaxii označované Henize 2-10, jenž leží asi třicet milionů světelných let v jižním souhvězdí Kompasu. Tentokráte byla klíčem k úspěchu pouze analýza rádiového záření zachycená soustavou radioteleskopů Very Large Array v Novém Mexiku. (Observatoř je natolik pohledná, že často hraje ve vědeckofantastických filmech.) 
I tento trpaslík obsahuje drobný, ale nápadný zhustek o velikosti mezi deseti a dvaceti světelnými roky, ve kterém se může ukrývat pět set až tisíc velmi horkých hvězd. Kelsey Johnson a Cip Kobulnicky odhadují stáří této kupy na méně než půl milionu roků. 
"V porovnání se známými a běžně studovanými hvězdokupami," uzavřel prezentaci těchto objevů Chip Kobulnicky, "je to stejné, jako kdybychom dosud viděli jenom samé staré lidi a najednou objevili novorozeně pouhý den po porodu." 
 
Podle materiálů na Internetu
 
 
  
Jedna z moznych podob noveho Hubblu, zdroj TRW/BallNový Hubble na rýsovacích prknech 
  
Hubblův nesmírný dalekohled nás už deset let zásobuje fantastickými náhledy do všehomíra. A i když bude ještě nejméně stejně dlouhou dobu pracovat, začíná se uvažovat o jeho nástupci. Druhý Hubble dokonce získává první jasné kontury. 
Nová velká observatoř se zatím nazývá Next Generation Space Telescope a bude se specializovat na infračervený obor elektromagnetického spektra, který je velmi vhodný pro studium jak velmi vzdálených galaxií tak i zákoutí Mléčné dráhy, včetně bouřlivých hvězdných porodnic. 
Je prakticky dohodnuto, že dalekohled dostane jedno zrcadlo o průměru osm metrů, do jehož ohniska se pověsí několik chlazených detektorů citlivých v rozsahu vlnových délek 0,6 až 28 mikronů. Před Sluncem ho přitom ochrání velký deštník. Do vesmíru se vydá v roce 2007 či 2008 a zavěsí se v tzv. Langrangově bodu L2, tři astronomické jednotky od Slunce. V první fázi si s sebou vezmou tyto přístroje: 
  • Infračervenou kameru citlivou v rozsahu 0,6 až 5 mikronů se zorným polem 4x4 úhlové minuty. Poslouží ke studiu galaxií s velkým kosmologickým posuvem, temné hmoty, velmi vzdálených supernov, hvězd v blízkých galaxiích, velmi mladých stálic v naší Galaxii a objektů Kuiperova pásu na hranicích sluneční soustavy.
  • Infračervený spektrometr, který v jednom okamžiku pořídí spektra až sto objektů v poli o velikosti 3x3  minuty. Podívá se na zoubek hvězdných porodnic, chemického složení mladých galaxií, aktivních jader a mladých hvězdokup.
  • Infračervenou kameru a spektrometr pracující v pásmu 5 až 28 mikronů se zorným polem o velikosti dvě úhlové minuty. Cílem zařízení budou vzdálené, staré hvězdy, mineralogie okolohvězdných disků, Kuiperova pásu a kometárních jader.
  • Pokud to dovolí finanční zásoby, pak přijde na řadu i čtvrtý detektor: kamera pro rozsah 0,6 až 1 mikron, nebo další středně pásmový infračervený detektor.
Hlavní dodavatel nebyl dosud vybrán, ale hovoří se o svazku Lockheed-Martin Corp. a Ball Aerospace and TRW Corp. Celkové náklady na vývoj a provoz Hubbla se odhadují na tři miliardy amerických dolarů. Nová observatoř si vystačí s třetinou této částky. 
 
Podle materiálů na Internetu
 
 
  
Flare Genesis tesne pred startem, foto JHUTři týdny v balonu 
  
V pondělí desátého ledna měli vědci na McMurdově základně v Antarktidě o zábavu postaráno: Připravovali totiž vypuštění slunečního dalekohledu Flare Genesis. Dvoutunová observatoř se na cestu vydala přesně ve 4 hodiny 14 minut našeho času a od té chvíle brázdí poklidné masy antarktického vzduchu ve výšce 36 kilometrů. Na své cestě setrvá patnáct až dvacet dní a po celou dobu nespustí z očí jediný cíl: Slunce. 
Možná se ptáte, proč si sluníčkáři vybrali právě takto nepříznivé podmínky. Důvod je prostý, využili příhodných podmínek, jenž panují v Antarktidě. Je zde léto, Slunce svítí po celý dvacet čtyři hodin (polární den) a nejvyšší teploty dosahují čtrnácti stupňů Celsia. Mohou tedy naplno využít schopnosti teleskopu po celou dobu jeho letu. Observatoř je přitom vybavena 32palcovým zrcadlem (asi 80 cm), takže dokáže zachytit na slunečním povrchu detaily o velikosti sto šedesát kilometrů, padesátkrát menší než obyčejné pozemské teleskopy. Úkolem mise Flare Genesis, jak už ostatně vyplývá z názvu, je totiž zmapovat všechny  projevy sluneční aktivity. 
Celá naše planeta je vydána na milost či nemilost "útokům" naší mateřské hvězdy. Nejznámější jsou bezesporu polární záře, které vznikají po srážce oblaků vysokoenergetických částic slunečního větru se zemskou atmosférou. Občas přitom mohou způsobit úplnou katastrofu. Varovným příkladem je rok 1989, kdy po střetu Země s intenzivní sprškou částic došlo k výpadku proudu v kanadském Quebecku a kdy lidé v letadlech nad touto oblasti byli vystaveni radiaci slušné ekvivalentní dávce rentgenového záření. Oblaka nabitých částic jsou také vážným nebezpečím pro satelity, resp. jejich elektronické vybavení a nakonec i pro samotné kosmonauty. 
Detailní záběry slunečního povrchu však mohou vědcům pomoci při odhalování příčin náhlého vzrůstu sluneční aktivity, mohou poodhalit mechanismy, jenž vedou k náhlým změnám magnetického pole Slunce, převrácení a ohýbaní magnetických siločar a řady dalších jevů. 
Vedoucím pozorovacího týmu projektu Flare Genesis je David. M. Rust z Laboratoře aplikované fyziky Johns Hopkins University. Experiment vlastně začal již v roce 1991, kdy NASA zrušila projekt slunečního dalekohledu na oběžné dráze Země. David Rust si tedy vypůjčil dvanáct miliónů dolarů z Fondu leteckých sil a vybudoval vzdušnou laboratoř létající ve výšce asi třicet pět kilometrů, to jest nad 99 procenty neklidné atmosféry. Bohužel, první devatenáctidenní let nebyl příliš úspěšný, teleskop ztratil komunikační anténu a pořízené snímky nebyly nijak kvalitní. Po oddělení od balónu musel dalekohled dokonce pět měsíců čekat v ledové pustině na vyzvednutí. Nakonec se ho ale podařilo přestavět a poslat na Nový Zéland k novému startu. Smůla se však projektu nepřestala lepit na paty a díky špatnému přepravnímu obalu se pro změnu poškodilo deštěm zrcadlo. 
Balón se v těchto chvílích houpe na heliem planěném balonu o objemu téměř milion metrů krychlových pár set kilometrů od Weddellova moře. Má sice nějaké problémy s hlavním počítačem, přesto pravidelně pořizuje detailní záběry vybraných částí slunečního povrchu. Zpět na zemi se vrátí někdy koncem měsíce. 
 
Podle Flare Genesis