Galaxie v závoji horké mlhy 
Jak umírají hvězdy? 
Plodný stařík 
Tak už dost! 
Družice v kapse u saka 
  
Přílohy IAN: 
Expedice Úpice '00 
Prohlídka Měsíce 
Amatérská prohlídka oblohy 
Slunce 99 
Rozcestník IAN 
Diskuze čtenářů
 
  
Galaxie v závoji horké mlhy 
  
Už je to tak. Do závoje se halí nejen cudné princezny ale i Galaxie, ve které se nachází Země, Slunce a vlastně drtivá většina všech hvězd viditelných na noční obloze. Samozřejmě bez dalekohledu. Ovšem na rozdíl od lepých děv, jež využívají poloprůhledného tylu či jiné látky, přikrývá se náš hvězdný ostrov horkým plynem rozpínajících obálek supernov. 
Hypotéza, že supernovy, tedy explodující velmi hmotné stálice, prakticky nepřetržitě pumpují extrémně horký plyn do rozsáhlého hala nad rovinou Galaxie, je stará více než 45 let. Potvrzena však byla teprve nedávno, díky záznamům malé, ale výkonné ultrafialové observatoře FUSE (Far Ultraviolet Spectroscopic Explorer). Existenci horkého plynu sice prokázala už starší pozorování, nicméně teprve pomocí tohoto vesmírného dalekohledu se v galaktické koróně podařilo odhalit přítomnost klíčového pětkrátkrát ionizovaného kyslíku OVI. 
Jeden z řešitelských týmů mise FUSE totiž důkladně prostudoval ultrafialové záření přicházejících z kvasarů a dalších velmi vzdálených zdrojů. V jejich spektru přitom objevil stopy po atomech galaktického kyslíku. "Pětkrát ionizovaný kyslík je velmi citlivým indikátorem, že někde existuje plyn s teplotou až půl milionů stupňů Celsia," prohlásil na tiskové konferenci pořádané během zasedání Americké astronomické společnosti v Atlantě Blair D. Savage (University of Wisconsin-Madison). Podle představ astronomů, atomy ohřály a vysoko nad rovinu Galaxie vyhodily rozpínající se obálky supernov. Ionizovaná oblaka se přitom nacházejí ve všech směrech a sahají do výše pět až deset tisíc světelných let, tedy do oblastí, kde už se pohybuje jen málo hvězd či jiných objektů. Zde se pomalu ochlazují a pomalu padají zpět do roviny Galaxie. (Viz animace, mpeg, 4,3 MB) 
"Pozorovali jsme absorpci ultrafialového světla na vlnových délkách odpovídající pětkrát ionizovanému kyslíku, jenž se nachází někde mezi námi a vzdálenými objekty. Je ho velké množství a v prostoru je rozmístěn nerovnoměrně," dodal Savage. Dodejme, že FUSE startovala na oběžnou dráhu v červnu 1999. Má za úkol provádět spektroskopickou inspekci v dalekém ultrafialovém oboru od 90 do 120 nanometrů, tedy v části elektromagnetického spektra nedostupného ze Země. 
A k čemu je její objev horké koróny Galaxie zajímavý? Je dalším střípkem do mozaiky chemické evoluce našeho nejbližšího okolí. Jednotlivé hvězdy se zde rodí z rozsáhlých oblaků plynu a prachu, v průběhu věků se vyvíjejí a nakonec umírají. Pokaždé významnou část ze své původní hmotnosti vrátí zpět do okolního prostoru. V Galaxii tudíž dochází k rozsáhlé výměně hmoty a energie mezi stálicemi a mezihvězdným plynem. FUSE tak poskytuje další poznatek k pochopení ekologie Galaxie. 
 
Podle tiskové zprávy University of Wisconsin-Madison
  
kresba Jon LombergJak umírají hvězdy? 
Zajímají vás osudy jednotlivých hvězd? Přemýšlíte nad vlastnostmi neutronových hvězd? Uvažujete o černých dírách? O konci našeho Slunce? Chcete se seznámit s bílými trpaslíky? Jestliže zní vaše odpověď ano, pak vás určitě potěší, že redakce Instantních astronomických novin spolu s Hvězdárnou Valašské Meziříčí zahajuje nový virtuální seminář na téma: Jak umírají hvězdy? Na vaše dotazy, týkající se konkrétně bílých trpaslíků, neutronových hvězd a černých děr, bude odpovídat známý popularizátor Jiří Grygar, ředitel brněnské hvězdárny Zdeněk Mikulášek a Zdeněk Stuchlík ze Slezské univerzity v Opavě. Otázky prosím posílejte do redakce, odpovědi budeme průběžně uveřejňovat ve zvláštní příloze našich novin. Takže ještě jednou: Viruální seminář Instantních astronomických novin, který začíná tímto dnem, věnujeme bílým trpaslíkům, neutronovým hvězdám a černým dírám. Těšíme se na vaše dotazy a ještě více na odpovědi trojice odborníků.
 
 
 
Ukryva se pod ledovym krunyrem vodni ocean? Foto JPL/NASAPlodný stařík 
  
Sonda Galileo není z nejmladších, v průběhu uplynulých roků u Jupiteru utrpěla nejeden šrám. Protože se však i nadále cítí vcelku dobře, souhlasili úředníci NASA s prodloužením jejího provozu co nejdéle to půjde. První letošní zprávy přitom názorně ukazují, že to bylo velmi správné rozhodnutí. 
Americká observatoř třetí den nového roku prolétla pouhých 351 kilometrů nad povrchem Európy, u které se zaměřila na detailní studium magnetického pole: jeho intenzity a rozložení. Žádné nové záběry ledového měsíce sice nepořídila, nicméně krátce poté, čtvrtého ledna, mrknula na tři malé Jupiterovy satelity: Amaltheu, Thebe a Metis. Nakonec provedla několik zajímavých měření Ió. 
Jak známo, sonda má nefunkční hlavní komunikační anténu. Proto se s námi domlouvá prostřednictvím mnohem pomalejšího záložního vysílače a proto musíme pokaždé na  výsledky jejích studií pár dní až týdnů počkat. Informace jsou vždy nahrány na její palubní magnetofon, upraveny, zkomprimovány a poté, v závislosti na vytížení sítě pozemských radioteleskopů NASA, vysílány do řídícího střediska v kalifornské Pasadeně. 
Měření magnetického pole Európy k nám dospělo na začátku tohoto týdne a hned vyvolalo oprávněný rozruch. Magnetometr na palubě Galilea totiž odhalil změny pole, které svědčí ve prospěch domněnky o existenci elektricky vodivé vrstvy pod kůrou satelitu, najspíše slaného, tekutého oceánu. "Na základě těchto objevů se můžeme domnívat, že pod povrchem Európy existuje vrstva tekuté vody," řekla doslova Margaret Kivelsonová. "Vůči přírodě se snažím být obezřetná, ale jde o velmi přesvědčivý argument." 
"Jupiterovo magnetické pole se u Európy mění každých pět a půl hodiny. Takové změny přitom může způsobit podpovrchový slaný oceán, který je dobrým elektrickým vodičem. Výsledkem je podobné magnetické pole jako u Země, jenom s tím rozdílem, že se jeho severní pól nachází poblíž rovníku satelitu a že se neustále pohybuje. Každých pět a půl hodiny tak změní svoji orientaci." 
Severní magnetický pól se u Európy podařilo identifikovat už při minulých průletech. Teprve nyní však odborníci mají k dispozici pádné důkazy o jeho změnách s časem. Vodní led, byť slaný, přitom tento jev způsobit nemůže. Není totiž dobrý vodič. "Na rozdíl od slané tekuté vody, jakou najdeme například v pozemský oceánech," dodala opět Margaret. Výsledek z magnetometru, na první pohled pro širokou veřejnost nezajímavého detektoru, tak pěkně zapadnul k předcházejícím indicií o existenci vodní zásobárny v těsné blízkosti největší planety sluneční soustavy. 
 
Podle zprávy Jet Propulsion Laboratory
 
Která otevřená hvězdokupa je k nám nejblíže? 
Otevřené hvězdokupy jsou skupiny desítek až stovek hvězd,  
které vznikly společně a díky gravitační interakci  
zůstávají po desítky milionů let pohromadě.
Skupina Velké medvědice
Plejády
Hyády
 
  
  
Provizorní kontrolní modul v detailu i po pripojeni k ISS (kresba NASA)Tak už dost! 
  
Zdá se, že americkému Národnímu úřadu pro letectví a kosmonautiku brzo dojde trpělivost. Pokud Rusové do konce tohoto roku nedostanou na oběžnou dráhu klíčový servisní modul, budou z celé stavby diplomaticky vyšachování. Američané totiž připravují náhradní řešení: Místo Zvezdy by k orbitální základně raketoplán dopravil Provizorní kontrolní modul. Americký výrobek za americké peníze by tak dočasně či nastálo nahradil ruský segment. 
Servisní modul je prvním zcela ruským příspěvkem k Mezinárodní kosmické stanici (cena 350 milionů dolarů), jehož prvořadým úkolem je poskytnout prvním posádkám dostatek prostoru. Vychází z konstrukce osvědčeného Miru: Váží devatenáct tun, je třináct metrů dlouhý a s rozevřenými slunečními panely má třicet metrů na šířku. K dispozici zde budou tři průchody pro další moduly či dopravní lodě Progress a také čtrnáct oken. Zvezda zajistí vhodné životní podmínky na stanici, rozvod elektrické energie, postará se o kontrolu letu i orientaci základny. Na starosti bude mít také komunikaci s řídícím střediskem. Později většinu jeho úkolů převezmou další komponenty z americké dílny, v tomto okamžiku však zůstává klíčovou částí bez níž nelze pokračovat ve výstavbě. Kromě toho hrozí také ztráta dvojice již vypuštěných modulů: Podle původních předpokladů měla Zarja s Unity bez Zvezdy pracovat po dobu nejvýše šestnácti měsíců. Dnes už zárodek stanice o několik měsíců přesluhuje a může se tak vymknout kontrole. 
Podle pradávného rozpisu se měla Zvezda pomocí nosiče Proton na cestu vydat už v létě 1998. Šílené zpoždění bylo z počátku způsobené nedostatkem financí na ruské straně. Když už byl modul téměř hotov, došlo v červenci a říjnu loňského roku ke dvěma selháním rakety Proton. Následující vyšetřování, uzavřené teprve před několika dny, pak ukázalo, že chyba byla ve výrobě motorů druhého stupně. Dodavatel je slíbil vyměnit, nezvládne to však dříve než do konce června. Před startem Zvezdy se také počítá se dvěmi až třemi ověřovacími lety s jiným nákladem.  
  
A co na to Mir? 
Podle čerstvého sdělení Ruské kosmické agentury se v březnu orbitální stanice Mir dočká další návštěvy: dvojice kosmonautů a jednoho herce. Podle současných plánů, které musí odsouhlasit ruská vláda, se 30. března k základně na 45 dní vydá Sergej Zaletin a Alexander Kaleri. Doprovázet by je mohl Vladimir Steklov, jenž později ztvární kosmonauta nedobrovolně opouštějícího kosmickou základnu. Pravděpodobně poslední posádka s sebou odveze některé vědecké přístroje a provede opravy zajišťující další let stanice bez posádky. Zatím však není jisté, kdo to celé zaplatí. Od konce loňského srpna je Mir opuštěný a zachránit ho mohou pouze peníze ze soukromých zdrojů. Žádný větší balík se přitom sehnat nepodařilo. Dle Sergeje Gromova, má společnost Energia, která zodpovídá za provoz Miru, slíbenu částku 20 milionů dolarů od společnosti Gold&Appel sídlící na Panenských ostrovech. Prvních sedm milionů už prý dodala.
  
"Jakmile bude raketa k dispozici, zabere nám příprava modulu ke startu 45 dní, takže první možný termín jejího odletu přichází v úvahu na konci srpna," suše konstatoval Sergej Gromov, mluvčí společnosti Energia. Ve hře jsou přitom také problémy počítačového systému Zvezdy, které by však měly být do startu odstraněny. 
Další zdržení tak zcela rozhodilo současné plány NASA: Až do podzimu se uskuteční jenom dvě výpravy raketoplánů. První na sklonku tohoto měsíce k dálkovému průzkumu Země. Druhá výprava STS-101 měla následovat krátce po vypuštění servisního modulu. Nakonec však byla rozdělena na dvě. Jarní 2A.2A provede základní údržbu dvou současných modulů Zarja a Unity. Druhá 2A.2B odletí ihned po startu Zvezdy a dokončí všechny úkoly původně plánované na jednu cestu. V obou případech půjde o raketoplán Atlantis a zřejmě i zcela identické posádky. 
NASA také pracuje na krizové variantě: Provizorním kontrolním modulu (Interim Control Module). Bude z dílny Naval Research Laboratory, neumožní sice dlouhodobý pobyt stálé posádky, ale zajistí bezproblémový let stanice do doby než se sem dostane Zvezda.  
Dle sdělení oficiálních představitelů je sice diskuze o novém modulu "předčasná", nicméně něco se určitě musí stát. Jinak se totiž NASA dostává do role naivního pokerového hráče, který neustále přihazuje do banku peníze, byť drží v ruce prakticky bezcenné karty. 
 
Podle materiálů na Internetu
 
  
  
Prave takova dvojice pikosatelitu se vyda za nekolik dni do vesmiru, foto The Aerospace Corp.Družice v kapse u saka 
  
Do vesmíru se už za několik dní vydá pomocí upravené balistické střely Minuteman několik experimentálních sond, které se pohodlně vejdou do kufříku a možná i trochu větší kapsy u saka. Fantazie konstruktérů totiž nezná hranic: už teď vznikají umělé družice s váhou menší než jeden kilogram. 
Čtrnáctý leden 2000 se bezesporu, zapíše do dějin pozemské kosmonautiky. Bude do provozu uveden nový komerční kosmodrom na Vandenbergově letecké základně v Kalifornii. Poprvé odstartuje raketa Minotaur, která vznikla kombinací vojenské balistické střely Minuteman II, vyřazené z výzbroje na základě mezinárodních dohod, a rakety Pegasus XL, která je jinak vypouštěna z letadel. K dispozici je celkem 350 střel a dopravit by měly až 340 kilogramů do výšky 650 kilometrů. Při inauguračním letu se pak do vesmíru sveze hned několik interesujících zařízení: FalconSat z dílny americké Letecké akademie, nafukovací balón o průměru tři a půl metru pro optickou kalibraci, družice ASUSat 1 Arizonské státní univerzity a OPAL ze Standfordovy univerzity. Poslední dvě jsou přitom průkopníky v progresivních nanotechnologiích. 
Satelity rozdělujeme podle hmotnosti na:  
  • standardní s více než tisíci kilogramy,
  • malé družice s hmotností v rozmezí od stovky kilogramů do jedné tuny,
  • mikrosatelity od deseti do sto kilogramů,
  • nanosatelity od jednoho do deseti kilogramů a 
  • pikosatelity s hmotností pod jeden kilogram. 
Ano je to šílené, právě OPAL (Orbiting Picosatellite Automated Launcher) jako mateřská loď vypustí hned několik pikosatelitů! Hmotnost tohoto karuselu je přitom pouhých dvacet tři kilogramů. Pomocí pružin přitom vypustí Artemis, radioamatérský Stensat a kabelem spojenou dvojice z dílny společnosti The Aerospace Corporation. Prakticky jediným úkolem je test možností takto malých technologií, především pak schopnosti komunikovat z řídícím střediskem. Miniaturizace umělých sond se každopádně za pár dní stane realitou. 
 
Podle materiálů na Internetu