Velký atraktor a skrytá hmota hýbou světem 
S novým rokem, staré problémy 
Jak umírají hvězdy? 
Připravte se, zatmění už klepe na dveře 
  
Přílohy IAN: 
Expedice Úpice '00 
Prohlídka Měsíce 
Amatérská prohlídka oblohy 
Slunce 99 
Rozcestník IAN 
Diskuze čtenářů
 
 
  
Foto ESOVelký atraktor a skrytá hmota hýbou světem 
  
Evropská jižní observatoř patří zcela jistě mezi nejvýznamnější "bašty" současné astronomie. O tom, co všechno lze v Chile zkoumat a jakými unikátními prostředky, jsme vás informovali již mnohokrát. Dnes se zaměříme na přístroj, o kterém se sice moc nemluví, ale jim získané výsledky jsou doslova úžasné. Máme na mysli Wide Field Imager na La Silla. 
Pro některé oblasti astronomického výzkumu je velmi důležitým atributem velikost zorného pole pozorované části oblohy. Důvodů je hned několik --  v prvé řadě se na velké ploše podaří zachytit úměrně velké množství různorodých objektů a krom toho lze také zkoumat struktury, které by na snímcích s menším zorným polem zanikly. Mnoho nejrůznějších objevů bylo učiněné právě na základě takových přehlídkových expozic.  
Pro podobné snímání je určena také naše širokoúhlá kamera WFI.  Na matici supercitlivého CCD čipu, jež dokáže detekovat až devadesát procent dopadajícího světla, lze najednou zachytit srovnatelnou část nebe, jakou zabírá Měsíc v úplňku. Čip, který je umístěn v ohnisku více než dvoumetrového reflektoru na hoře La Silla, napočítáte celkem šedesát milionů pixelů, tedy elementů "lapajících" fotony záření. Astronomové, kteří mohou s tímto přístrojem pracovat, tak mají k dispozici velmi slušný nástroj pro širokoúhlé záběry. Do dnes publikovali již několik katalogů čítajících mnoho tisíc objektů, které na svých přehlídkových expozicích objevili. V kombinaci s VLT (Velmi velký dalekohled) mohou dokonce pořizovat nejen snímky, ale také spektra zajímavých částí nebe.  Představme si ale některé obzvlášť povedené snímky. 
Klknete a uvidite obrazek v plnem rozliseni (jpg, 536 kB)První z trojice zajímavých oblastí je AXAF Deep Field. Přiložený snímek vznikl kombinací téměř třiceti samostatných záběrů v modrém filtru s celkovou expoziční dobou asi sedm hodin. Čeho zajímavého si všimnout? Je toho věru dost... V prvé řadě nesmírného množství jednotlivých galaxií, které jsou rozhodně nejčastějším typem objektu. Pomocí speciálního softwaru, jenž analyzoval snímky matematickými metodami, dospěli astronomové k úžasnému výsledku: Pokud byste provedli stejné operace jako použitý software rozlišující hvězdné a nehvězdné objekty, dostali byste se při sčítání jednotlivých galaxií k šílenému číslu téměř sto tisíc. Některé z nich jsou zároveň silnými zdroji rentgenového záření, jak je patrné z pozorování družicí Chandra.  
Pole bylo vybráno tak, aby nám ve výhledu bránilo co možná nejméně mezihvězdného materiálu, který se nachází v naší Galaxii a funguje jako "mlha". Díky tomu můžeme pozorovat skutečně zajímavé rozdělení slabých galaxií: Kolem hvězdné velikosti rovné asi dvaceti magnitudám (v modrém filtru) je na snímku více galaxií než hvězd našeho hvězdného domova.  Tak slabé hvězdy už neuvidíte ani v největších amatérských Klknete a uvidite obrazek v plnem rozliseni (jpg, 1,2 MB)dalekohledech -- jsou asi milionkrát slabší než ty, co zahlédnete na tmavé obloze. Pokud bychom se zaměřili na objekty, jejichž hvězdná velikost je ještě o čtyři magnitudy menší, zjistili bychom, že galaxií je už asi pětkrát víc než hvězd. Dosah snímku je asi dvacet šest magnitud a pokud by byla obloha ve všech směrech homogenní, znamenalo by to, že s touhle kamerou spatříme asi patnáct miliard galaxií jasnějších než dvacet šest magnitud. Docela zajímavá čísla, viďte? 
Za pozornost také stojí nápadná stopa po průletu družice. Pokud byste se na snímek podívali v plném rozlišení, nepřehlédli byste určitě ještě jednu slabší, která se nachází v levé horní části snímku. Právě umělá kosmická tělesa dopravená na oběžnou dráhu Země jsou již několik let vážným problémem nejen astronomů, ale i kosmonautů. Krom toho, že znehodnocují informace uložené ve snímcích -- matematické metody zpracování obrazu pochopitelně nemohou beze ztráty informace stopy odečítat, představují také vážné nebezpečí pro ostatní družice a kosmonauty vystupující do volného prostoru. Malé úlomky a kusy dávno nefunkčních satelitů během let zahalily naši planetu do smetiště, které nám stále víc a víc brání ve výhledu. 
Astrofyzikálně zajímavé je i další místo představené Wide Field Imagerem. Jde o kousek oblohy ve směru souhvězdí Pravítka (Norma). Zde je totiž celkové množství slabých galaxií mnohonásobně menší než by mělo být. Hvězdáři nazvali místo "Zónou úniku". Postupně, jak se zdokonalovaly přístroje, zkoumaly toto místo další a další generace astronomů, kteří došli k závěru, že se v těchto místech nachází velmi exotický objekt -- tzv. Klknete a uvidite obrazek v plnem rozliseni (jpg, 487 kB)Velký hybatel (atraktor). Něco o hmotnosti asi desetkrát větší než Galaxie, s největší pravděpodobností nakupení hmoty. Hvězdáři se domnívají, že zde pozorujeme přímý projev gravitační interakce způsobené skrytou, nebo chcete-li temnou hmotou. Na přiloženém snímku vidíte kupu galaxií (ACO 3627), jež se nachází právě poblíž "Hybatele" a leží asi 250 000 000 světelných let od Slunce.  
Poslední zastávkou našeho putování zákoutími širokoúhlé kamery je skupina galaxií Abell 496. Své jméno dostala podle pořadí v katalogu George Abella, jenž ho sestavil kolem roku 1950 na základě fotografických přehlídek oblohy. Rozborem světla astronomové určili vzdálenost kupy na přibližně pět set milionů světelných let, takže délka jedné strany snímku vychází na asi čtyři a půl milionu světelného roku. Hvězdáři se přitom domnívají, že v kupě sledujeme projev velkého množství skryté hmoty, které může za roztodivné pohyby galaxií a jejich nejrůznější deformace. Na snímku najdete jak eliptické, tak spirální galaxie podobné té, ve které žijeme. Celková hmotnost kupy je asi tisíckrát větší než Galaxie, přičemž její velká část se ukrývá právě ve skryté látce. 
Krom toho, že jsou snímky pořízené širokoúhlou kamerou WFI astrofyzikální zajímavé, jsou také velmi pohledné. Bezesporu byste vydrželi dlouhé minuty zkoumat ostřížím zrakem všechny detaily, které na nich najdete. Surové záběry musely být dokonce 4-5krát komprimovány, aby se daly použít pro publikaci na Internetu. Pokud se vám podaří vykoumat na nich něco, co jsme zde opomněli zmínit, napište nám o tom článek. Rádi ho uveřejníme! 
 
Podle zprávy ESO News
  
kresba Jon LombergJak umírají hvězdy? 
Zajímají vás osudy jednotlivých hvězd? Přemýšlíte nad vlastnostmi neutronových hvězd? Uvažujete o černých dírách? O konci našeho Slunce? Chcete se seznámit s bílými trpaslíky? Jestliže zní vaše odpověď ano, pak vás určitě potěší, že redakce Instantních astronomických novin spolu s Hvězdárnou Valašské Meziříčí zahajuje nový virtuální seminář na téma: Jak umírají hvězdy? Na vaše dotazy, týkající se konkrétně bílých trpaslíků, neutronových hvězd a černých děr, bude odpovídat známý popularizátor Jiří Grygar, ředitel brněnské hvězdárny Zdeněk Mikulášek a Zdeněk Stuchlík ze Slezské univerzity v Opavě. Otázky prosím posílejte do redakce, odpovědi budeme průběžně uveřejňovat ve zvláštní příloze našich novin. Takže ještě jednou: Viruální seminář Instantních astronomických novin, který začíná tímto dnem, věnujeme bílým trpaslíkům, neutronovým hvězdám a černým dírám. Těšíme se na vaše dotazy a ještě více na odpovědi trojice odborníků.
 
 
 
Servisni modul, stav z roku 1997. (Foto NASA)S novým rokem, staré problémy 
   
Už je to tak. Bublinky z šampaňského skutečně vyprchaly, nesnědené chlebíčky skutečně okoraly a magický rok 2000 je skutečně úplně obyčejný stejně jako všechny předcházející. Nic se nezměnilo ani v případě Mezinárodní kosmické stanice. Nad jejím osudem se pořád vznáší veliký otazník. 
Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku má letos v kalendáři místo pro sedm cest raketoplánů na oběžnou dráhu Země. Při pohledu do minulosti nejde o nic výjimečného, vždyť každý rok od 92. až do 97. ze startovního komplexu číslo 39 na mysu Canaveral odlétalo sedm až devět kosmických letounů. Astronauti vypouštěli a chytali umělé družice, dvakrát opravili Hubbla, provedli řadu biologických experimentů a dokonce se devětkrát spojili se stanicí Mir.  
Při pohled do letošních plánů se může zdát, že pro raketoplány chybí práce: ze sedmi misí padne šest na oltář Mezinárodní kosmické stanice. Posádky sem postupně dopraví některé důležité systémy, spojovací uzel, sluneční panely a americkou laboratoř "Destiny". Celý tento projekt však stojí a padá s klíčovou částí orbitální základy: ruským servisním modulem Zvezda, který jako černá díra pohlcuje další a další prostředky všech šestnácti států. Nejdříve měli Rusové dlouhodobé problémy s penězi, od loňského podzimu start zdržuje fatální Soucasna podoba ISS (Zarja a Unity), foto NASAnehoda rakety Proton, která má modul vynést na oběžnou dráhu. Minulý týden dokonce Jurij Grigorev, zástupce ruské strany, prohlásil, že by se Zvezda neměla do vesmíru vydat dříve než koncem léta. (Proton zřejmě explodoval v důsledku nekvalitní výroby motoru druhého stupně. Ověření kvality si proto vyžádá několik startů s "obyčejnými" sondami a teprve pak přijde na řadu servisní modul.) 
To ovšem znamená, že pravidelné lety k zárodku velké stanice, nezačnou z Kennedyho kosmického střediska dříve než ve druhé polovině roku. Do té doby se uskuteční jenom dva starty: koncem ledna mise k dálkovému průzkumu Země a někdy na jaře mimořádná, na sklonku minulého roku ještě neplánovaná, servisní výprava k Mezinárodní stanici. Tehdy astronauti vymění akumulátory a dožívající navigační systém Zarjy, jenž slouží od sklonku roku 1998. Zajímavé je, že úplně stejná posádka vyrazí ke stanici hned při následujícím stratu, po připojení Zvezdy. (Něco takového se stalo v historii NASA jenom jednou, v roce 1997. Tehdy v dubnu byl pro závadu původně šestnáctidenní let Columbie zkrácen na pouhé čtyři dny. V červenci si posádka se stejným úkolem i letounem celou cestu zopakovala.) 
NASA má prostě jedinou možnost: Tlačit na ruskou stranu jak politicky, tak i po technické stránce, donutit je k urychlenému vypuštění servisního modulu a poté minimalizovat jejich další vliv na stavbu stanice. Jinak riskuje ztrátu životně důležitého zájmu daňových poplatníků a tedy i neslavný konec celého ambiciózního projektu. 
 
Podle materiálů na Internetu
 
Která otevřená hvězdokupa je k nám nejblíže? 
Otevřené hvězdokupy jsou skupiny desítek až stovek hvězd,  
které vznikly společně a díky gravitační interakci  
zůstávají po desítky milionů let pohromadě.
Skupina Velké medvědice
Plejády
Hyády
 
  
Jakou barvu bude mit zatmeni tentokrat? Foto archiv IANPřipravte se, zatmění už klepe na dveře 
  
V noci ze čtvrtka 20. na pátek 21. ledna určitě nepůjdete spát. Touhle dobou, tedy za pouhých deset dní, se totiž dočkáme možná největší hvězdářské události roku dva tisíce: úplného zatmění Měsíce. 
Zatmění Měsíce nastává po splnění dvou podmínek: Náš vesmírný soused musí být v úplňku a zároveň musí procházet ekliptikou, či být v její těsné blízkosti. Podle okolností pak může nastat úplné zatmění, vstoupí-li Měsíc celým svým kotoučem do stínu Země, částečné, padá-li úplný stín jen na část Měsíce, nebo nenápadné zatmění polostínové, když projde jen polostínem. Všechny úkazy jsou každopádně pozorovatelné z celé polokoule, kde je Měsíc zrovna nad obzorem. (Zatmění nenastává při každém úplňku proto, že Měsíc zemský stín v drtivé většině případů nadleze nebo podleze.) 
Mluvit o plném stínu Země však není správné. Při pohledu z Měsíce je sice Země velká dva stupně, ale Slunce za ni nikdy úplně nezapadá. Nachází-li se za ní, změní se v několik úhlových vteřin tenký oblouček či prstýnek světla lomeného zemskou atmosférou. Na tom, kolik je v daných oblastech na okrajích Země mraků a jak čisté je tam ovzduší, pak záleží jas a barva obloučku (je to, jako když zapadá Slunce na Zemi, jen se musí paprsky prodrat dvojnásobnou vrstvou vzduchu -- k povrchu Země a zase ven).  
Proto je Měsíc vidět i v době úplného zatmění -- někdy je velice nápadný a kouzelně obarvený, jindy je patrný jen stěží. Příkladem temných zatmění jsou ty, k nimž dochází po velkém sopečném výbuchu: 16. června 1816, po erupci indonéské sopky Tambora, 4. října 1884 po Krakatoa nebo 30. prosince 1982, kdy byl aktivní mexický vulkán El Chichón. Naopak, je-li atmosféra čistá, je Měsíc velmi jasný i uprostřed zemského stínu a může být například celý červenohnědý, s jasným okrajem a celým obvodem zabarveným do červena.  
   
kresba IAN
  
Poslední úplné zatmění Měsíce jsme mohli z České republiky naposledy spatřit v září 1997, na to další si počkáme až do ledna 2001, resp. listopadu 2002. Lednový úkaz začíná vstupem do nenápadného polostínu o půl druhé ráno. Částečné zatmění začne krátce po čtvrté hodině, kdy se u levého horního okraje Měsíce objeví plný zemský stín. V něm zmizí v 5 hodin 5 minut, aby se opět objevil v 6 hodin 22 minut. Z plného stínu náš vesmírný soused, nízko nad obzorem, zcela vystoupí před půl osmou ráno. Tou dobou však bude už hodně světlá obloha, Slunce totiž vyjde jenom o půl hodiny později. Redakce Instantních astronomických novin bude samozřejmě držet celonoční hlídku a o průběhu úkazu vás budeme pravidelně informovat. 
 
Podle materiálů na Internetu