Odchod do penze se odkládá 
Nejzajímavější objevy Galilea 
NGC 4214 stojí za pohled 
Kdo dřív přijde, ten dřív mele 
E. T. volá z domu 
  
Přílohy IAN: 
Expedice Úpice '00 
Prohlídka Měsíce 
Amatérská prohlídka oblohy 
Slunce 99 
Rozcestník IAN 
Diskuze čtenářů
 

  
Kresba NASAOdchod do penze se odkládá 
  
Také vás rozladilo, když jste se dověděli, že by se velice úspěšná sonda Galileo měla 31. ledna nadobro odmlčet jenom proto, že končí naplánovaná doba pro její sledování? Ano, tahle sonda již dlouho přesluhuje. Byla vypuštěna 18. října 1989 z raketoplánu Atlantis a po gravitační urychlení u Venuše v únoru 1990 a dvou těsných průletech kolem Země v prosinci 1990 a pak ještě jednou přesně o dva roky později zamířila k Jupiteru. V prosinci 1995 přiletěla k obří planetě. Od sondy se oddělilo sestupové pouzdro a vniklo 7. prosince jako první lidský výtvor do Jupiterovy bezedné atmosféry. Orbitální část fungovala jako retranslátor. I přes silný handicap -- sondě se nerozvinula hlavní telekomunikační anténa -- mise pokračovala podle plánu (byť objem dat předávaných na Zemi byl pochopitelně menší). V prosinci 1997, když skončila doba původně vyhrazená pro výzkum Jupiteru a jeho čtyř velkých satelitů, byla mise prodloužena o dva roky -- do prosince 1999. Dostala název "Galileo Europa Mission" a sonda se měla zaměřit především na výzkum družic Europa a Ió.  
Zejména poslední dva průlety kolem Ió na sklonku minulého roku měly být vyvrcholením mise (popravdě řečeno, asi jen málokdo očekával, že sonda přežije bez větší újmy tak těsné průlety kolem vulkánů na Ió a v silném magnetickém poli Jupiteru). Jenže sonda vše přestála v relativní pohodě -- a právě teď měl být definitivní konec. 
Ale není, zaplaťpánbůh (či spíš americký daňový poplatník). Vedení NASA rozhodlo, že uvolní prostředky pro další sledování sondy a prodlouží tak dobu její aktivní práce v podstatě na neurčito. Projekt se přejmenoval na "Galileo Millenium Mission" a v nejbližším plánu jsou další průlety kolem družice Ió (22. února), kolem Ganymedu (30. května a 28. prosince) a společné sledování Jupiteru na přelomu let 2000/2001, kdy bude kolem planety prolétat sonda Cassini na své cestě k Saturnu. 
Sonda Galileo si takovou péči určitě zaslouží: i když už byla vystavena asi dvojnásobné dávce radiace než bylo původně plánováno a navzdory potížím s komunikací stále docela dobře funguje. Jak dlouho vydrží pracovat? To si zatím nikdo neodváží odhadnout. Lidé z NASA jsou však odhodláni neopustit sondu dříve, než zcela vypoví své služby. Takže -- mnoga ljeta! 
 

Podle zprávy NASA/JPL
  
Nejzajímavější objevy Galilea
Neklidná atmosféra a jemné prstence 
Při svém příletu vypustil Galileo do Jupiterovy atmosféry malou sondu, která nám před svým zničením poskytla unikátní informace o podmínkách panujících ve vnějších vrstvách plynného obalu. Podařilo se zachytit blesky mnohonásobně větší než pozemské, rozsáhlé vzestupné proudy suché jako saharská poušť a naopak sestupné proudy bohaté na vodu. Pozorování z Galilea také vedly k závěru, že jemný Jupiterův prstenec tvoří drobná zrnka vyražená při pádech meteoroidů na čtyři největší měsíce.
Svět vulkánů 
Jedním z nejdůležitějších úkolů bylo detailní studium měsíce Ió, geologicky nejaktivnějšího tělesa ve sluneční soustavě. Vulkány zde byly poprvé pozorovány Voyagerem 1 v roce 1979. Dnes víme, že jsou některé sopouchy teplejší než pozemské sopky, takže z nich vytékající lávu pravděpodobně tvoří křemičitany bohaté na magnézium. Povrch Ió je tak aktivní proto, že je deformován slapovými silami Jupiteru. Díky jeho gravitačnímu objetí zde vzniká terénní vlna o výšce kolem sta metrů.
Voda na Európě 
Odborníci mají pádný důvod domnívat se, že se pod ledovým příkrovem měsíce Európa, nachází rozsáhlý oceán slané vody. Galileovy záběry okázaly různě posunuté kry o velikosti několika desítek kilometrů a také dlouhé pukliny zacelené zevnitř vyvřelým teplým materiálem. Minimální počet impaktních kráterů svědčí o skutečnosti, že je povrch měsíce nesmírně mladý. Úvahy o možné existenci živých organismů jsou však v těchto chvílích více než předčasné.
Magnetické pole Ganymedu 
Ukázalo se, že měsíc Ganymedes obklopuje vlastní magnetické pole. Jeho přítomnost tak svědčí ve prospěch myšlenky, že se v minulosti značně zahřál,  pravděpodobně díky slapovému působení Jupiteru. Došlo tak k jeho vnitřní diferenciaci: v centru existuje tekuté či polotekuté jádro bohaté na železu, jehož rotací vzniká zmíněné magnetické pole. Ganymedes je s průměrem 5262 kilometrů největším přirozeným satelitem, takže kdyby obíhal kolem Slunce, byl by prohlášen za planetu.
Oceán na Kallistó 
Existuje podložená, avšak naprosto nečekaná domněnka, že i Kallistó pod kůrou ukrývá menší oceán o hloubce kolem deseti kilometrů. Musí se však nacházet ve větší hloubce než u Európy, jelikož tekutá voda či polotekutý led neproniká až na samotný krátery pokrytý povrch. Hypotéza se zakládá na existenci slabého magnetického pole objeveného Galileem. To by mohlo vznikat průchodem slaného oceánu silným magnetickým polem Jupiteru. Kallistó je ze čtyř velkých satelitů od Jupiteru nejdál (necelé dva miliony kilometrů nad oblačnou pokrývkou).
Zdroj NASA/JPL
 
 
  
Kliknutim se podivate na cely obrazek v plnem rozliseni (foto Hubble Heritage, NASA, STSCI)NGC 4214 stojí za pohled 
  
Třináct milionů světelných let daleko směrem ke hvězdám Honících psů najdete slabou mlhavou skvrnku, kterou lze spatřit i v menších amatérských dalekohledech. Pokud byste se na něj chtěli někdy podívat, berte následující řádky jako pozvánku -- tak krásný pohled, jako nám přinesl Hubblův dalekohled, se vám totiž určitě nenaskytne. 
Galaxie NGC 4214 na první pohled ani jako galaxie nevypadá. Pokud se na přiložený snímek podíváte, možná vám připomene malý výřez Mléčné dráhy někde v souhvězdí Střelce. Může se také podobat něčemu jinému, třeba rozsáhlému komplexu mlhovin v úplně jiném hvězdném ostrově. Pozorným okem asi odhalíte velké množství slabých hvězd pozadí, které dávají útvaru obrys a které svědčí o tom, že se skutečně jedná o samostatnou galaxii. Co je ale na dalším záběrů dědictví rotujícího Hubbla naprosto úžasné? Posuďte sami.  
Pokud jste na nic nepřišli, škoda. Asi už jsme vás za tu dobu co IAN vycházejí, nepatřičně rozmazlili krásnými snímky a je na čase s nimi opět šetřit. Velmi pozoruhodné a úchvatné jsou totiž hlavně oblaka pestrobarevného plynu v okolí jasných hvězdokup, které vznikají hned na několika místech  NGC 4214. 
Nejmladší objekty najdete u pravého spodního okraje: půl tuctu horkých hvězd, které nasvětlují okolní plyn. Nejedná se přitom o žádné bumbrlíčky: Jejich povrchové teploty se pohybují od deseti do padesáti tisíc stupňů Celsia, proto mají modré či modro-bílé odstíny. Díky tomu, že jsou jejich atmosféry zahřáté na vysokou teplotu, svítí především v ultrafialové oblasti spektra. Krom toho jsou to také velmi aktivní zdroje hvězdných větrů, takže v okolí doslova vymetly veškeré pozůstatky původní, zárodečné mlhoviny.  
  
Oblast velmi mladých, 
zářivých hvězd.
Poněkud starší hvězdy, 
které odfoukly okolní plyn.
Superkupa v jádru galaxie
s nejstaršími stálicemi.
  
Samozřejmě, že dokud mají nabité částice dostatek energie, vymetají také vzdálenější a vzdálenější okolí mladých hvězdokup, čili ve finále se pozůstatky po původním materiálu téměř vytratí. To si můžete prohlédnout vlevo od první skupiny. Tam už krom několika cárů obklopujících nové hvězdy, nenajdete téměř nic. Všechno bylo odfuněno pryč. (Látka samozřejmě nezmizela, ale z části se rozptýlila a není už osvětlena hvězdami, takže ji nevidíme.) 
Asi nejbouřlivěji probíhají všechny změny poblíž centra. Zdejší kupa obsahuje stovky hmotných hvězd, z nichž každá má desettisíckrát větší zářivý výkon než naše Slunce. První generace stálic už dokonce stihla dávno opustit hlavní posloupnost a vydat se explozí supernovy do "věčných lovišť".  
Tímto způsobem se současně posunuje a přenáší materiál dostupný v centru i do okrajových partií, kde tak vznikají další a další hvězdy. Poblíž jádra NGC 4214 je však klid. Veškerý dostupný plyn, základní stavební kámen všech stálic, je pryč. Celé divadlo trvá řádově miliony roků a směrem k okrajům galaxie se zpomaluje, takže zde máme možnost pozorovat rozličná stadia vývoje nejrůznějších objektů v jednom, relativně malém kousku vesmíru. A navíc, jsou po celém komponovaném záběru rozsypány slabé, velmi staré hvězdy, pozůstatky po podobném procesu před několika miliardami roků. NGC 4214 prostě stojí za pohled. 
 
Podle Hubble Heritage
 
Která otevřená hvězdokupa je k nám nejblíže? 
Otevřené hvězdokupy jsou skupiny desítek až stovek hvězd,  
které vznikly společně a díky gravitační interakci  
zůstávají po desítky milionů let pohromadě.
Skupina Velké medvědice
Plejády
Hyády
 
 
  
kresba Lynette CookKdo dřív přijde, ten dřív mele 
  
Tohle známé přísloví neplatí jenom ve všedním životě, ale čím dál tím více i ve vědě. Už mnohokrát se totiž ukázalo, že když chcete získat patřičnou slávu za významný objev, nesmíte otálet ani minutu. Takové štěstí měl například tým Grega Henryho, jenž v polovině listopadu loňského roku oznámil pozorovaní zákrytu vzdálené hvězdy její vlastní planetou. S unikátním úlovkem sice na veřejnost vyrukovali jako první, nicméně celý jev už předtím důkladně sledovala úplně jiná skupina. 
V neděli sedmého listopadu stálo štěstí na straně Grega Henryho z Tennessee State University. Astronomové už dříve, na základě spektroskopických pozorování, předpověděli, že v systému hvězdy HD 209458 v souhvězdí Pegase existuje nejméně jedna planeta. Kolem dokola oběhne jednou za tři a půl dne a její hmotnost musí být větší než 0,6 Jupiteru. Rozbor přitom ukázal, že může -- při pohledu ze Země -- pravidelně zakrývat malou část disku mateřské stálice, jejíž světlo se tak o několik procent na krátkou chvíli zeslabí.  
Jednu takovou událost Geoffrey Marcy a Paul Butler, dva špičkoví "jinoplanetníci", předpověděli na počátek listopadu. Na základě jejich upozornění Greg Henry namířil k hvězdičce robotizovaný dalekohled v jižní Arizoně a sedmého listopadu tak zachytil pokles jasnosti HD 209458 o 1,7 procenta. První detekce planety dvěma nezávislými způsoby (měřením radiální rychlosti a jasnosti) byl na světě. Doopravdy? 
Je zřejmé, že Henry a spol. svůj objev publikovali jako první. Stalo se tak 12. listopadu a informovali jsme o tom i na stránkách Instantních astronomických novin. Skutečnost je však taková, že mezitím redakce prestižního Pozorovani z 9. a 16. zari 1999, autor Charbonneau, Brownčasopisu Astrophysical Journal Letters dostala a 23. listopadu také k  publikaci přijala článek jiné skupiny extrasolárních prospektorů: Davida Charbonneau a Tima Browna z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics a National Center for Atmospheric Research. Ti se zmíněnou hvězdou zabývali už od začátku září, 9. a 16. 9. dokonce zachytili průběh celého zákrytu (na křivce). Oproti nim má Henry, díky nepříznivé poloze HD 209458, z poloviny listopadu k dispozici jenom polovinu jevu.  
Takže co o planetě víme? Mnohem komplexnější pozorování Davida Charbonneau a Tima Browna ukazují, že světlo stálice pokleslo o 1,5 procenta na dvě hodiny. Průměr zakrývajícího tělesa je tady 1,27krát větší než našeho Jupiteru. S hmotností 0,6 Jupiteru má tak menší hustotu než Saturn. 
Hvězda samotná se nachází 153 světelných let daleko a její věk je přibližně stejný jako Slunce. Shodou okolností pak -- při pohledu ze Země -- leží nedaleko 51 Pegasi, u které byla odhalena první jinoplaneta. 
Pro média samozřejmě prvním objevitelem planety u HD 209458 tým Grega Henryho. Méně úspěšnější, avšak důkladnější "konkurence" si z toho ale těžkou hlavu nedělá, naopak. Nezávislé potvrzení existence tělesa, dvěma skupinami v přibližně stejné době, je více než cenné. Na druhou stranu je však na místě zamyslet se nad způsobem publikace. Rostoucí medializace vědy nutí odborníky publikovat objevy a nejrůznější teorie v nejkratším možném čase. Mnohdy ani nečekají, až jejich sofistikované práce projdou patřičným recenzním řízením, které má za úkol upozornit na všechny nejasnosti. Na tiskových konferencích se pak  často dozvídáme jen ne zcela jisté, byť velmi pravděpodobné, závěry. Je tento způsob správný?  
 
Podle materiálů na Internetu
 
 

repro Emil BrezinaE. T. volá z domu 
  
"Ahoj lidi, možná vás a vaše čtenáře bude zajímat, jak vypadá silný signál v SETI@home (i když nepochybuji, že řada z vás již něco takového ve svém SETI také viděla). My jsme se taky divili :-) Už jen tomu, že ten balík byl zpracován za 2 minuty 15 sekund :-o Mimozemšťani? Asi ne. Ale bylo by zajímavé vědět, co takhle krásně infikovalo příjem." Napsal nám tento týden Emil Březina ze vsetínské hvězdárny. Určitě půjde o signál z nejbližšího okolí Země, nicméně krátký dopis nás inspiroval a my se podívali, jak si v novém roce stojí fenomenální projekt SETI@home. 
Připomeňme si v krátkosti základní informace. Největší celistvý radioteleskop na světě, Arecibo v Portoriku, během své vědecké práce také naslouchá šumu kolem vlnové délky 21 centimetrů. Záznam putuje na Kalifornskou univerzitu v Berkeley, kde je rozsekán na 350kilobajtové kousky a poslán prostřednictvím Internetu k analýze dobrovolníkům z celého světa. Ti mají na svých osobních počítačích instalován speciální screensaver, jenž během několika hodin až dní, provede jednoduché ohledání a výsledky poté zašle zpět do amerického ústředí (aby si současně vzal další balíček dat). Zde jsou podezřelé objevy, jako například silné signály v úzkém rozsahu vlnových délek, katalogizovány a připraveny pro další zkoumání. 
A jak vypadá současnost? SETI@home, sponzorovaný řadou nadací a soukromých organizací, začal 17. května 1999 a během několika dní rozbujel na největší počítačový projekt všech dob. Dosud se do něj zapojilo více než jeden a půl milionu uživatelů z 224 zemí celého světa. Mimochodem Organizace spojených národů sdružuje jen 188 členů. Dohromady tak na hledání věnovali přes 150 tisíc roků počítačového času a do databáze už uložili ke sto milionů podezřelých signálů, které není čekají na další ověření. "Objevíme vysílání mimozemšťanů? Kdo ví?" prohlásil před časem výkonný ředitel Planetární společnosti Louis Friedman. Za drtivou většinou úlovků se samozřejmě ukrývají pozemské zdroje a naše vlastní umělé družice... Nikdo však nemůže říci, že v celé té záplavě není ani jediná perla, perla, jež shodí Zemi z trůnu jediné živé planety ve vesmíru. 
A když se nic neobjeví? Nevadí. V nejbližší době bude k dispozici nová verze screensaveru SETI@home. V následujících měsících a létech se pak uvažuje o rozšíření frekvenčního pásma a také o průzkumu oblohy jižní polokoule. Držme si palce! 
 
Podle zpráv SETI@Home