Vánoce na hvězdné obloze 
Co nás čeká a možná i mine 
  
Přílohy IAN: 
Prohlídka Měsíce 
Amatérská prohlídka oblohy 
Slunce 99 
Rozcestník IAN 
Diskuze čtenářů
  
  
Repro ABCNewsVánoce na hvězdné obloze 
  
Zamýšleli jste se nad tím, co všechno patří k Vánocům? Určitě je toho dlouhý seznam, však jen vzpomínejte! Pro mne do tohoto seznamu určitě patří také lehce zasněžená krajina, k tomu měkká tma za brzkého podvečera, a především -- obloha plná jiskřivých hvězd. Věřím, že noční hvězdné nebe vždycky uchvátí (pravda, pokud zrovna nestojíte pod pouliční lampou, která vám přezáří i ty nejjasnější objekty), ale vánoční obloha plná hvězd -- to bývá skutečná nádhera. 
Zimní obloha je bohatá na výrazné objekty, a ani letošní vánoční nebe nebude jiné. Během u nás nejdelších možných nocí (ano, slunovrat letos připadá na 22. prosinec) se představí všechny jasné planety. Hned zvečera to je načervenalý Mars na jihozápadě. Nepřehlédnutelný je Jupiter: naplno září nad jihem takřka po celou noc, zapadá až nad ránem. Poněkud východněji (vlevo) od Jupiteru spatříte Saturn, planetu podstatně méně jasnou než je Jupiter. Už před pátou hodinou ranní vychází Venuše, která svým svitem předčí i Jupiter a oživí východní část oblohy až do bílého rána. 
Nezapomínejme ani na jasné hvězdy: v Orionu jsou to například Rigel a Betelgeuze, v Býku Aldebaran, pak je tu velmi jasný Sirius, ale také Procyon, Castor a Pollux, Capella nebo Regulus. Pociťujete také onu zvláštní exotiku, když si ta jména poctivě a nahlas přečtete? Ano, tady se doopravdy přenášíme do časů začátků naší civilizace, v těch starých arabských a řeckých názvech se to naplno odráží. 
Všímavému pozorovateli neujdou na nočním nebi ani další pěkné objekty. V Býku, nedaleko hvězdy Aldebaran, se můžete potěšit pohledem na hvězdokupu Plejády. Pět-šest hvězd uvidíte vždy, a bude-li průzračný vzduch, určitě spatříte i o nějakou hvězdičku víc. Nebo třeba Velká mlhovina v Orionu, přímo pod pásem tří hvězd v jeho středové části. Nebo další hvězdokupa v Raku, pojmenovaná zcela vánočně -- Praesepe, tedy Jesličky. 
Co ještě schází k dokonalému obrazu vánoční noci? Jistě: hvězda Betlémská. Je to neodmyslitelná astronomická ikona Ježíšova zrození, a dodnes se historici a astronomové přou o to, co bylo oním úkazem, popsaným velice spoře v Matoušově evangeliu. Je to spor starý několik století, začal jej již Johannes Kepler. Od té doby bylo zveřejněno mnoho "zaručených" výkladů: šlo o konjunkci (tedy úhlově blízké seskupení) jasných planet Jupiter, Saturn a Mars, výbuch novy či supernovy, byla vidět jasná kometa (a speciálně Halleyova kometa), došlo k zákrytu Jupiteru Venuší. Už tato pestrá paleta možných vysvětlení budí podezření -- bude asi těžké doopravdy dokázat, jak tomu tenkrát bylo. Zvlášť, když se nedávno objevil odborně podložený názor, že s hvězdou Betlémskou to mohlo být docela jinak. 
Klaneni tri kralu podle Giotta doprovazela kometa (foto ESA)Názor je to zajímavý, už proto, že nás nutí k hlubšímu zamyšlení. Pročetl jsem si rozsáhlou referenci Bradley Schaefera o pozoruhodné knize Michaela Molnara: Betlémská hvězda -- odkaz Tří králů. Autor knihy Molnar je erudovaným vědcem, zabývajícím se starověkými kulturami. Jádro jeho sdělení, podložené řadou přímých i nepřímých důkazů, je jednoduché: pokusy o ztotožnění Betlémské hvězdy s nějakým astronomickým úkazem jsou zajímavé jen z pohledu moderní astronomie. Avšak Tři králové byli astrologové, a ty samozřejmě nezajímaly jevy, které my považujeme za vzrušující. Věnovali se jen svým matematickým propočtům a spekulacím a k obloze vzhlíželi zřídka. Úkazy jako komety a exploze hvězd ve svých horoskopech ignorovali, a také planetární jevy (konjunkce či jiná seskupení) interpretovali rozdílně v různých dobách, podle různých zvyklostí. Michaelu Molnarovi se podařilo vystopovat, na jakých základech se jejich astrologické předpovědi budovaly. Zjistil tak, že 17. dubna roku 6 před naším letopočtem došlo z astrologického hlediska ke zcela mimořádné události. To můžeme interpretovat (podle Molnara) tak, že moudří muži předpověděli tímto způsobem zrození velkého židovského krále, cestovali do Jeruzaléma a pak i Betléma, kde byli 17. dubna roku 6 př.n.l. svědky narození Ježíše Nazaretského. Druhým extrémním názorem by mohlo být tvrzení, že celý příběh s mudrci byl vymyšlen okolo roku 70 našeho letopočtu, aby se poněkud zmírnilo tenkrát objevené zlé znamení, připisované Ježíšově narození. 
Ať tak či onak, Michael Molnar svou knihou vzkazuje: příběh s Betlémskou hvězdou je nadále záležitostí historiků a teologů, nikoli astronomů. Betlémskou hvězdu nehledejme na obloze, ta je skryta ve starověkých astrologických horoskopech. V historických dobách hrála astrologie značnou roli, a pokud to nevezmeme v úvahu, obelháváme se. Existence ohromujícího astrologického horoskopu na 17. duben roku 6 př.n.l., ohlašující narození židovského krále, bude nyní vyžadovat hodně dalšího studia. Bude třeba se jen vyvarovat jedné základní chyby: posuzovat starou společnost moderními pohledy na věc. Co myslíte: stojí tato myšlenka za trochu zamyšlení? 
 
Napsáno rpo noviny Rovnost
  
 
  
Repro IANCo nás čeká a možná i mine 
  
Magnetický rok 2000 už přede dveřmi oklepává sníh z botou a chystá se zazvonit. Co všechno nám přinese i odnese, dnes samozřejmě zcela jistě nevíme. Některé okamžiky pozemské kosmonautiky, stejně jako zákony nebeské mechaniky jsou však narýsovány do posledního detailu. Podívejme se proto, alespoň letmo, co všechno nás čeká. 
Samozřejmě, že nás může překvapit výjimečně jasná supernova, nečekaná vlasatice, či pořádný bolid, největší lednovou událostí však zcela jistě bude úplné zatmění Měsíce. V noci ze čtvrtka 20. na pátek 21. ledna určitě nepůjdete spát. Úkaz začíná vstupem do nenápadného polostínu o půl druhé ráno. Částečné zatmění začne krátce po čtvrté hodině, kdy se u levého horního okraje Měsíce objeví plný zemský stín. V něm zmizí v 5 hodin 5 minut, aby se opět objevil v 6 hodin 22 minut. Z plného stínu náš vesmírný soused, nízko nad obzorem, zcela vystoupí před půl osmou ráno. Tou dobou však bude už hodně světlá obloha, Slunce totiž vyjde jenom o půl hodiny později. 
Pokud pomineme částečné zatmění Slunce, viditelné pouze z Antarktidy, bude únor kosmonautický.  K rentgenovým observatořím XMM a Chandra se totiž připojí japonská družice dosud formálně označovaná jako Astro E. S sebou poveze hned pět dalekohledů: První čtyři se CCD kamerami, pátý s rentgenovým mikrokalorimetrem. Ten bude měřit nárůst teploty chlazeného křemíku po absorpci rentgenových fotonů, tedy pořizovat velmi dobré spektra této části elektromagnetického spektra. Pokud experiment s novým zařízením dopadne dobře, určitě se s ním setkáme i na dalších budoucích observatořích. Bez zajímavosti není ani to, že detektor podobné konstrukce byl původně i ve výbavě Chandry. (Vyškrtnut pro nedostatek doláčů...) 
V pondělí 14. února se NEAR už po druhé pokusí dostat na oběžnou dráhu planetky Eros. O vánocích 1998 se to pro softwarovou závadu nepodařilo, letový tým podle poslední zprávy ale přísahá, že to tentokrát určitě vyjde. Můžeme se tak připravit na více než jeden rok dlouhé, detailní studium jedné skály toulající se poblíž Země. V těchto chvílích je asi osmdesát tisíc kilometrů daleko od cíle a pohybuje se vůči němu rychlostí jenom sedmdesát kilometrů v hodině. O týden později, v úterý 22. února, zřejmě naposledy proletí Galileo nad Jupiterovým měsícem Ió. Do hvězdářských dějin však vstoupí parádním kouskem: protáhne se totiž jenom dvě stě kilometrů nad jeho povrchem! 
  
Kresba IAN
  
Na začátku roku, dost možná už 24. ledna, se na oběžnou dráhu dostane i unikátní družice HETE 2. Název je samozřejmě zkratkou anglického označení High Energy Transient Experiment, dvojka pak připomíná, že původní výprava v roce 1996 ztroskotala po selhání nosné rakety. Sonda se s trojicí detektorů ultrafialového, rentgenového a gama světla pokusí hledat známé gama záblesky a poté i jejich optické protějšky. Drobnou "anomálií" je i to, že poletí na špici rakety Pegasus z nového kosmodromu na tichomořském atolu Kwajalein. 
Někdy po březnu 2000, přesnější odhad se dozvíme jen několik dní předem, shoří v zemské atmosféře orbitální stanice Mir. Tato pýcha sovětské kosmonautiky dnes bržděním o řídkou zemskou atmosféru ztrácí výšku o několik set metrů denně. Zvolna se převaluje v prostoru a její osud je více než nejistý. Odborníci se shodují, že jeden dva roky ještě sloužit může, na její záchranu však zbývá jenom málo času a ještě méně peněz. (To není žert, dokonce se prý v rámci jeho záchrany uvažuje o zvýšení daní ruského alkoholu a tabáku...) Z oblohy nám však v roce 2000 s největší pravděpodobností zmizí jedna zajímavá světluška. 
Pokud nenastane konec světa v prvních minutách 1. ledna 2000, ani v přestupné úterý 29. ledna, pak dostane finální apokalypsa další šanci v květnu. Tehdy se přece seskupí všech pět okem viditelných planet, Slunce a Měsíc na jednu, malou část oblohy, v rozmezí 19 stupňů a 25 minut; dojde k vychýlení těžiště sluneční soustavy a tak i k sérii mnoha dalších pohrom. Bohužel, z představení -- mimochodem nijak výjimečného -- nic Podoba Mezinarodni kosmicke stanice na konci roku 2000. Chua, chua (kresba NASA)neuvidíme. Všechny planety budou natolik blízko oslnivého Slunce, že s největšími obtížemi, v první polovině měsíce zahlédnete večer nad západním obzorem jenom Merkur a Mars. Venuše, Jupiter i Saturn zůstanou utajeny. Pozorovatelné tedy nebude ani intimní setkání Jupiteru s Venuší, 17. května projdou jenom jednu úhlovou minutu od sebe... A mimochodem, v únoru 1962 byla tahle tělesa ve vzdálenosti pouze šestnáct stupňů a stalo se... ...houbelec! 
V první polovině roku se také -- po mnoha odkladech -- dočká jistých změn "spalovač" nepřetržitého proudu dolarů většiny kosmických agentur: Mezinárodní vesmírná stanice. Připojí se k ní ruský servisní modul Zvjezda, na který netrpělivě čeká první lidská posádka (jeden Američan, dva Rusové). Kromě rozšíření obytného prostoru totiž slouží coby přístav pro dopravní lodi typu Progress. Budování této orbitální vesnice pak bude věnována většina letů amerického raketoplánu. 
O letních prázdninách, alespoň dle některých prognóz, nás potěší vlasatice 1999 S4 Linear. Koncem července projde přísluním (0,76 astr. jednotky) a s jasností dvě až tři magnitudy bude viditelná i bez dalekohledu. Tento odhad je však v těchto chvílích extrémně nejistý... Nechejme se tudíž překvapit. 
Během roku začne také pracovat první skutečný gravitační dalekohled LIGO. Jde o dva detektory na území Spojených států, které snad zachytí nejintenzivnější spršky gravitačních vln. Skutečná, vědecky cenná pozorování, však začnou až v následujícím roce. 
V říjnu se splní velký sen mnoha relativistů. Z Vandenbergovy vojenské základny v Kalifornii se na polární dráhu kolem Země dostane Gravity Probe B. Po několika desítkách let vývoje se tak uskuteční jeden z experimentů potvrzujících, nebo nedej bože vyvracejících, obecnou teorii relativity. Podle ní rotující tělesa kolem sebe strhávají prostoročas a tak i okolní tělesa do kruhového pohybu. Celý jev lze nejsnadněji pozorovat pomocí setrvačníků umístěných v okolí tělesa, například na oběžné dráze Země. Gravity Probe B si s sebou vezme hned čtyři kvalitní gyroskopy, chráněné před vnějšími vlivy velkou devardovou nádobou. Pokud platí naše teorie, pak se během jednoho roku pootočí o vskutku nepatrný úhel 0,0042 vteřiny.  
Draha komety 199 S4 Linear v prostoru (kresba JPL, Dale Ireland)Neméně interesantní bude i listopad, kdy se na cestu vydá Microwave Anisotropy Probe. Jako vůbec první sonda, zkráceně nazývaná MAP, se usídlí v Lagrangově bodu L2, tedy jeden a půl milionů kilometrů daleko na spojnici Slunce-Země. Vybavena bude dvojicí velmi zvláštních jeden a půl metru velkých uší, které uslyší drobné nuance v reliktním záření. To vzniklo záhy po velkém třesku a jeho spektrum odpovídá vlastnostem záření dokonale černého tělesa o teplotě 2,73 kelvinu. Citlivá měření kosmických sond, především COBE, však ukázala, že není zcela rovnoměrné, nýbrž že kolísá v rozmezí několika desetitisícin stupně. Jeho fluktuace odpovídají nejstarším a nejvzdálenějším strukturám v našem vesmíru. MAP nám pořídí mapu zbytkového záření s rozlišením kolem poloviny úhlové minuty (COBE sedm stupňů) a s přesností 0,00002 kelvinu. 
Po zkušenostech s předpověďmi z roku 1998 i 1999 většina fanatických pozorovatelů bude i tento listopad čekat na Leonidy. Podle předpovědi Ashera a McNaughta, která vyšla i letos, se můžeme v noci ze 17. na 18. listopadu 2000 dočkat zenitové hodinové frekvence až pět tisíc meteorů. Tedy stejně jako letos. Ve výhodě jsou kupodivu opět Evropané. 
V roce 2000 se nedočkáme jediné nové výpravy do meziplanetárního prostoru. Poslední zajímavá událost v závěru druhého tisíciletí se však poněkud symbolicky odehraje u Jupiteru. Třicátého prosince, necelých jedenáct milionů kilometrů daleko, kolem něj proletí sonda Cassini, která se zastaví až prvního července 2004 u Saturnu. 
Ty z vás, kteří dočetli pohled do křišťálové koule až do konce, pak pozvu na první nebeské představení roku 2000. V ranních hodinách úterý 4. ledna 2000 se totiž můžete podívat na meteorický roj Kvadrantidy, jejichž ostré maximum trvá jenom několik hodin. Roj je pojmenován podle dnes již neužívaného souvězdí Quadrans Muralis a jeho radiant najdete jihovýchodně od oje Velkého vozu. Není nad to, zabalit se do teplého spacáku a dívat se na báječné padající hvězdy. Ať máme hodně podobných zážitků! 
 
Podle zpráv všude možně.