Hubble se konečně dočkal 
Výprava k Hubblu v obrazech 
Fontány lávy 
BUM... ozvalo se za hranicemi vesmíru 
Dolary na oběžné dráze 
Déšť minikomet se nekoná 
  
Přílohy IAN: 
Prohlídka Měsíce 
Amatérská prohlídka oblohy 
Slunce 99 
Rozcestník IAN 
Diskuze čtenářů
 
  
Foto NASAHubble se konečně dočkal 
  
Po řadě nekonečných odkladů se v noci z neděle na pondělí na Kennedyho kosmické střelnici zapálily motory raketoplánu Discovery. Podivuhodný vesmírný letoun se tak pomalu, ale nezadržitelně, za ohromného rachotu a oslnivé záře prořezávající temnou noc, vydal na v pořadí již třetí servisní výpravu k Hubblovu dalekohledu. 
Podle amerických hodinek ještě nedělní start se uskutečnil doslova za pět minut dvanáct. Nejdříve Discovery na několik měsíců zdržely nejrůznější technické závady, poslední dny nepříznivé počasí a nyní má NASA pro změnu obavy s legendárním problémem Y2K. Právě z těchto důvodů bude mise ukončena nejpozději 27. prosince, kdy raketoplán přistane na standardně využívané Floridě. V mezích únosnosti je jedno až dvoudenní zpoždění, v případě špatného počasí je připraveno záložní letiště v Kalifornii. 
Nádherný noční start proběhl bez jediné chyby, hodinu a padesát minut po středoevropské půlnoci. Hubblův kosmický dalekohled se v té chvíli naházel nad Afrikou. Discovery se nyní pohybuje ve výšce přes pět set kilometrů a pomalu se k observatoři přibližuje. Rendezvous a její následné zachycení proběhne v noci z úterý na středu, mezi dvacátou a čtvrtou hodinou ranní. První výprava dvou astronautů do volného prostoru začne další den, kolem 21. hodiny a potrvá zhruba šest hodin. Další budou následovat tak, aby se splnilo velké přání pozemní kontroly o zkrácení původně plánovaných čtyř vycházek na tři. 
Doufejme, že všechny ostatní opravy a výměny proběhnou přesně podle plánu. Nejen hvězdáři celého světa tak v posledním roce s jedničkou na začátku dostanou velmi milý vánoční dárek. 
 
Podle materiálů NASA
  
Výprava k Hubblu v obrazech: 
(QuickTime, NASA TV)
260 kB Zástupce NASA Dave King oznamuje, že první, tedy páteční, start Discovery znemožnilo špatné počasí, déšť a nízká oblačnost. Již deváté zdržení přišlo NASA na palivu a přesčasech na 750 tisíc dolarů.
350 kB Sedmičlenná posádka letu STS-103 (Michael Foale, Claude Nicollier, Scott Kelly, Curt Brown, Jean-Francois Clervoy, John Grunsfeld, Steve Smith) odchází v neděli odpoledne na odpalovací rampu 39B.
610 kB V noci z neděle na pondělí, v 1:50 středoevropského času, se zapálily motory Discovery a začala tak třetí servisní výprava k Hubblovu dalekohledu. Pokud by to nevyšlo ani tentokrát, další pokus by začal až v příštím roce.
220 kB Asi dvě minuty poté se oddělila dvojice pomocných raket na tuhé palivo. Discovery se nacházel ve výšce asi šedesát kilometrů a motory dopadly ve vzdálenosti asi sto kilometrů od kosmodromu.
 
 
  
Kliknutim se podivate na snimek v plnem rozlisen (jpg, 54 kB)Fontány lávy 
  
Poslední průlet kosmické sondy Galileo kolem družice Ió byl bezesporu dramatický. Stejně strhující jsou ovšem i první záběry, které již dorazily na Zemi, byly zpracovány a zveřejněny. Jsou na nich zachyceny nádherné lávové fontány, vystřelované několik kilometrů nad povrch této Jupiterovy družice. "Konečně se nám podařilo zachytit vulkanickou erupci na Ió v akci,“ prohlásil Torrence Johnson z vědeckého týmu JPL v Pasadeně. "Vyvržená láva byla tak horká a jasná, že beznadějně přeexponovala část snímku, takže uprostřed je jen jakási mlhavá skvrnka." Výtrysk lávy byl tak horký, že se jej podařilo zaregistrovat i na pozemní observatoři na vrcholku havajské hory Mauna Kea infračerveným dalekohledem NASA. Lávové fontány známe i ze Země, například z Havajských ostrovů, ale jen zřídka fontány dosáhnou výšky několika stovek metrů.  
Kamera sondy a mapovací spektrometr objevily v severních šířkách Ió oblast s řadou obřích kalder (tedy vulkanických kráterových depresí). Ty nejsou ve viditelném světle pozorovatelné, bylo zapotřebí použít přístrojů pracujících v infračervené oblasti spektra. 
Sonda Galileo věnovala pozornost také nejmohutnější sopce ve sluneční soustavě -- vulkánu Loki. Kombinací s pozemskými pozorováními se zjistilo, že tepelný tok z oblasti sopky se během času silně proměňuje. Počátkem září začalo období zvýšené aktivity sopky; v říjnu sonda Galileo zjistila, že jedna ostře definovaná část povrchu je výrazně teplejší než ostatní povrch. "Myslíme si, že tato horká oblast je právě tím místem, kde v září začala erupce," řekl John Spencer z Lowellovy observatoře ve Flagstaffu, který se též podílí na projektu Galileo. "Nakonec nová láva může překrýt zbytek kaldery." 
Těsný průlet sondy Galileo kolem satelitu Ió byl riskantní, už také pro nebezpečí poškození elektroniky vysokou radiací. Dnes je ale již zřejmé, že se tento risk vyplatil; odměnou pro vědce i širokou veřejnost budou skvělé záběry aktivních vulkánů a možná i lepší pochopení toho, proč a jak se tak malé těleso, jakým je Jupiterův satelit Ió, zmítá v náporu obřích sopečných erupcí. 
 
Podle tiskové zprávy NASA/JPL
 

  
Kresba NASABUM... ozvalo se za hranicemi vesmíru 
  
Cesta astronomů  k počátkům našeho vesmíru dostala v minulých dnech nový směr: zřejmě se totiž podařilo odhalit nové specifické vlastnosti gama záblesků, na základě kterých lze odhadnout vzdálenost těchto podivuhodných zdrojů. 
Gama záblesky jsou poměrně častým jevem, každý den naše kosmické observatoře pozorují alespoň jeden. Bohužel pro nás intenzita gama záření velmi rychle slábne, takže se tyto úkazy zaměřují jen s největšími problémy. Přestože byly poprvé pozorovány někdy na začátku sedmdesátých let, o jejich  povaze a především vzdálenosti astronomové dodnes vedou vášnivé diskuse. Většina se alespoň shoduje v tom, že se zdroje tohoto záření nalézají ve velmi velkých, tzv. kosmologických vzdálenostech. Pozorované spršky jsou tudíž stopy po nepředstavitelných explozích, při kterých se uvolňuje -- nějakým dosud zcela neznámým způsobem -- ohromující množství energie. Jedním z klíčů k jejich původu je samozřejmě vzdálenost. A to není všechno. Alespoň některé zdroje gama záblesků se nalézají mnohem dál než kam dohlédnou dnešní elektronické oči teleskopů, dál než se nalézají pozorovatelné kvasary. Jejich vlastnosti nám tudíž mohou leccos napovědět i o vlastnostech raného vesmíru.  
Příliš krátký průběh jevu hvězdářům stěžuje a mnohdy zcela brání odhadnout tzv. červený kosmologický posuv optického protějšku. K zábleskům dochází čistě náhodně, v různých okamžicích dne, zcela bez varování a vždy trvají od několika sekund po pár minut. Kosmologický posuv je přitom standardní měřítko objektů ve velmi velkých vzdálenostech, na jejichž světle se při cestě k nám podepsalo rozpínání vesmíru, takže je jejich spektrum posunuto do dlouhovlnnější oblasti. (Čím větší má tedy objekt kosmologický posuv, tím větší je jeho vzdálenost.) 
Doktor Jay Norris, astrofyzik z Goddardova střediska kosmických letů, však objevil jednu zajímavou vlastnost: Gama fotony různých energií přicházejí ze vzdáleného zdroje do našich detektorů se zpožděním. Ty energetičtější, tedy krátkovlnnější, přitom o něco dříve. Prodleva je v přímém souvislosti s absolutní svítivostí a tedy i vzdáleností zdroje. Takže na rozdíl od menšího počtu záblesků, u kterých se podařilo nalézt a prozkoumat optický protějšek, máme nyní šanci studovat i jiné podivuhodné zdroje, zdroje, které leží za hranicemi dnes pozorovaného vesmíru. 
 

Podle tiskové zprávy NASA
 
 
  
Modul Enterprise, kresba SpaceHab, IncDolary na oběžné dráze 
 
Americká firma SpaceHab, Inc. oznámila podepsání strategické dohody s ruskou společností RSC Energia, která umožní nepřetržitou přítomnost komerční společnosti na oběžné dráze kolem Země. Podle dohody vytvoří rusko-americké konsorcium obytný modul, pojmenovaný příznačně Enterprise (v překladu "obchodní podnik"), jenž se stane součástí vznikající Mezinárodní kosmické stanice (International Space Station, zkr. ISS). Podle autorů celého projektu se tak otevírají nové možnosti pro komerční využití kosmického prostoru, na Enterprise vznikne první televizní stanice a zkrátka nepřijdou ani vášniví zastánci internetu. Enterprise zajistí komplexní systém kosmického zpravodajství, vzdělávacích programů a obchodních aktivit, který bude z paluby modulu vysílán každých devadesát minut.  
SpaceHab se tak stává první čistě soukromou společností podnikající na poli obytných kosmických modulů, poskytujících dostatečné zázemí pro pobyt a práci kosmonautů. K tomuto cíli však vedla dlouhá cesta obtížného výzkumů, jehož součástí byl také americký senátor a jeden z posledních žijících hrdinů kosmických letů John Glenn během svého návratu do vesmíru v roce 1998. 
RSC (Rocket Space Corporation) Energia je na poli kosmonautiky veteránem, zajišťuje starty satelitů, kosmických sond a servisních misí prakticky od dob startu Sputniku, spolupracovala při provozu nyní už klinicky mrtvé stanice Mir a v současné době se podílí na budování jejího nástupce, stanice ISS. 
Nový modul Enterprise bude připojen k ruské části ISS a poskytne prostor pro zpravodajskou stanici a výzkumnou laboratoř. Tato laboratoř bude pracovat zejména v oblasti vývoje nových materiálů v prostředí s nulovou nebo velice malou gravitací. Výsledky z velké části pokryjí nálady na vývoj a stavbu Enterprise, které pravděpodobně dosáhnou 100 milionů dolarů. Samotnou stavbu zajistí americká SpaceHab, údržbu a případné servisní mise ruská část společnosti ve spolupráci s Ruskou kosmickou agenturou (RSA). Podle autorů projektu je spojenectví obou firem prvním velkým krokem na poli obchodního podnikání v kosmickém prostoru. 
 
Podle SpaceDaily
 
 
Kdy bude v České republice opět viditelné zatmění Slunce?
7. října 2135
31. května 2003
5. února 2000
 

  
Kombinace nekolika zaberu a pocitacove Zeme ma ukazovat jednu rozpadajici se minikometu. (Zdroj Dr. Louis A. Frank, The University of Iowa a NASA)Déšť minikomet se nekoná 
  
Existuje teorie, která naprosto vážně tvrdí, jak je naše planeta nepřetržitě bombardována proudem drobných sněhových koulí. Odhady dokonce hovoří o několika desítkách tisíc minikomet o průměru jen několika metrů, které se každý den vypaří v naší atmosféře. Na první pohled za vlasy přitaženou hypotézu s úspěchem napadlo několik renomovaných vědců, poslední ranou se však staly výsledky intenzivní prohlídky zveřejněné před několika dny. Devítiměsíční hon na podivuhodný kosmický déšť totiž skončil naprostým fiaskem. 
Představa o minikometách bombardujících naší planetu říká, že se každou minutu střetneme s dvacítkou sněhových koulí o hmotnosti do čtyřiceti tun. Jejich malé rozměry, do deseti metrů, však brání, abychom je spatřili na vlastní oči či zachytili prostřednictvím současných dalekohledů. Jako výrazné meteory je pak nepozorujeme proto, že se pro malou soudržnost rozpadnou ještě před vstupem do atmosféry, takže dál klesají v podobě pomalu se rozšiřujícího mraku vodních par. Dvacet pět tisíc komet denně tak na Zemi přinese tolik vody, že každých 20 tisíc let stoupne hladina moří o jeden centimetr. V průběhu několika miliard let se tak dokonce staly hlavním zdrojem životodárné kapaliny na naší planetě. 
Na první pohled bláznivá myšlenka nevznikla jen tak, v hlavě nějakého pomatence. Otcem je Louis Frank, mezinárodně známy odborník, a John Sigwarth z University of Iowa. Prvním podkladem jim byly záběry ze satelitu  Dynamics Explorer 1 a definitivním potvrzením pak pozorování sondy Polar. Úkolem této umělé družice je sledovat polární záře. K tomu je mimo jiné vybavena speciální kamerou vyvinutou týmem spolupracovníků Louise Franka. Detektor především umožnil poprvé sledovat celé okolí severního magnetického pólu Země, na jeho záběrech se však objevily i zvláštní tmavé skvrnky, "díry" v atmosféře. Jejich počet kolísal a jejich poloha byla zcela náhodná. 
Poté co tým odborníků eliminoval všechny možné příčiny, včetně výrobní vady, došel Frank (mimochodem se podílel na stavbě více než čtyřiceti družic) se Sigwarthem k závěru, že jde o rozsáhlá oblaka vodních par vznikající rozpadem malých komet vysoko nad zemí. V květnu 1997 dokonce ukázali sérii záběrů rozpadající se sněhové koule o velikosti rodinného domku. 
Temne skvrnky pozorovane sondou Polar (Dr. Louis A. Frank, The University of Iowa a NASA)Každá vědecká myšlenka však musí projít obvyklým recenzním řízením, během kterého se jí snaží ostatní kolegové takříkajíc rozcupovat na drobné kousky. Přežít může jenom v tom případě, kdy odolá bez jediného škrábnutí. Každou hypotézou, která není nezbytně nutná, je přitom nezbytné prohnat meč! 
Jednu takovou bitvu svedl i John Fix a Robert Mutel: analyzovali na tři tisíce záběrů pořízených od září 1998 do června 1999 robotizovaným dalekohledem v arizonském Tucsonu. Zařízení má průměr půl metru a slouží jak k výuce tak i k odbornému pozorování studentů univerzity. V daném období pořídil dalekohled 6148 snímků, z nichž 2718 zachytilo všechny objekty jasnější 16,5 magnitudy. Dalekohled přitom mířil na fiktivní místo v rovině ekliptiky ve vzdálenosti 55 tisíc kilometrů. Statisticky vzato tak měl odhalit alespoň osmdesát minikomet řítících si to nitra naší atmosféry. Nic takového se ale nepodařilo. 
Existence minikomet je ve světle výsledků této i jiných prohlídek více než nejistá. Pokud nejsou pozorované temné skvrnky v zemské atmosféře pouhý šum, musí být sněhové koule mnohem menší, snad o průměru jeden dva metry. Zdá se, že Frankova hypotéza dostala definitivně na frak. 
 

Podle zpráv na Internetu