Podívejte se na Geminidy! 
Voda na Európě? Proč? 
Jak si stojí Galileo... 
Rentgenová konkurence 
Připravte se na poslední úplněk! 
  
Přílohy IAN: 
Prohlídka Měsíce 
Amatérská prohlídka oblohy 
Slunce 99 
Rozcestník IAN 
Diskuze čtenářů
 
  
Podívejte se na Geminidy! 
  
Je pondělí 23:14 a my jsme z hvězdárenské střechy, na světlé brněnské obloze, během uplynulé čtvrt hodiny spatřili desítku Geminid. Nejsou nijak výrazně jasné, ale létají. V jednom okamžiku dokonce hned tři po sobě. Takže se taky podívejte!
  
Kresba JPLVoda na Európě? Proč? 
  
Kulečníková koule ozdobená sítí jemných prasklin, Jupiterův měsíc Európa, ukrývá pod tenkou kůrou největší zásoby vody široko daleko. Opravdu? Kde vůbec astronomové a geologové berou takovou jistotu? Co když je to všechno úplně jinak? 
Po celá staletí nebyla Európa ničím jiným než drobnou tečkou doprovázející největší planetu sluneční soustavy. Teprve v šedesátých letech dvacátého století prozradil podrobný rozbor odraženého slunečního světla, že je oplácaná ledem tvrdým jako kámen: Stejně jako mnoho jiných vzdálených těles je totiž velmi chladná. Na rovníku má povrchovou teplotu 110 kelvinů, na pólech ještě o šedesát stupňů méně. Několik následujících desetiletí museli hvězdáři opět čekat: Snímky popraskané Európy, které nám na sklonku dvacátého století přinesly meziplanetární sondy, však daly průkopnickým měřením nejen za pravdu, ale -- jak už tak bývá -- s sebou přinesly i řadu dalších otázek. Tvoří ledový make-up kompaktní až sto kilometrů mocná vrstva ledu, nebo je nitro měsíce natolik teplé, že se pod povrchem ukrývá tekutý oceán? Zde jsou odpovědi: 
Vědci do nitra Európy poprvé "nahlédli" během návštěvy sond Voyager v roce 1979. Z dálky vypadala jako velká sněhová koule, záběry z menší vzdálenosti však ukázaly podivuhodný svět: Tmavé linie, přímé či mírně zakřivené, rozvětvené i komplikovaně do sebe propletené, pokrývají celý povrch měsíce. Tu a tam světlé proužky, místy naopak tmavé skvrnky. A naprosto nečekaně jen málo impaktních kráterů... 
Záběry zprostředkované sondami Voyager a samozřejmě i sondou Galileo přinesly celou řadu indicií o přítomnosti tekuté vody. Pomineme-li fakt, že podobně vypadají ledovcová pole u nás na Zemi, malý počet impaktních kráterů svědčí o neustálém "omlazování" povrch měsíce. Podle statistických odhadů se totiž Európa každý jeden a půl milionů roků střetne s tělesem, které na povrchu zanechá kráter o velikosti alespoň deset kilometrů. Na celém satelitu však bylo nalezeno jenom 45 stop po takových kolizích, takže se stáří kůry nutně pohybuje mezi deseti a dvě stě padesáti miliony roky. V geologických i kosmických měřítcích tedy okamžik více než krátký... 
Možná vás napadne, odkud se bere teplo nezbytné k roztátí ledové krusty. Klíčem je mírně výstředná dráha. Díky tomu se družice slapovými silami Jupiteru neustále mačkána a natahována a třením v jejím nitru tak vzniká dostatečně velké teplo k rozpuštění veškerého ledu od hloubky deset až třicet kilometrů pod povrchem. (Je to podobné, jako když při opakovaném ohýbáním zahřejete kus silného drátu.) 
K ověření této teorie posloužila sonda Galileo. Dnes už je značně domlácená a během několika měsíců pravděpodobně ukončí svůj provoz, od prosince 1995 však jednou za několik měsíců prolétla kolem některého ze čtyř velkých měsíců. A i když  sonda nepořídila jediný záběr, technici v řídícím středisku pečlivě sledovali od ní přicházející signál. Sféricky nesymetrické gravitační pole v okolí protažené družice by se totiž podepsalo na Podivuhodne ryhy najdeme prakticky po celem povrchu Europy (foto Galileo, JPL/NASA)jemném (dopplerovském) posuvu frekvence vysílače na observatoři. Z takových změn dnes odborníci vydedukují nejen podobu tělesa, ale i jeho anatomii. 
Je evidentní, že Európa není tělesem z ledu: Vzhledem ke střední hustotě 3,04 gramu na kubický centimetr ji z větší části tvoří "solidní" horniny. Nepříliš vysoká hustota, stejně jako měření gravitačního pole však ukazují, že horniny s obsahem křemíku, hořčíku, kyslíku atd. tvoří jakousi prostřední slupku kolem centrálního železného jádra, z vnějšku obalenou kůrou složenou především z vody. Tloušťka této svrchní vrstvy se odhaduje na 80 až 170 kilometrů, při střední hodnotě kolem sta kilometrů. Pokud by její větší část byla v tekutém stavu, pak by ukrývala větší část vody než všechny pozemské oceány dohromady. Měření z Galilea však -- bohužel -- nedokázala rozhodnout, zda se jedná o kompaktní led, či zda je jeho část i v kapalném stavu. 
Další sonda k Jupiteru je zatím „na rýsovacích prknech“, takže jediné co máme k dispozici, jsou detailní záběry povrchu. Tým odborníků, kteří se zabývají zpracováním detailních záběrů z Galilea, objevil svět jako žádný jiný: terénní vlny, praskliny, zvláštně zabarvené pásy a skvrny. Praskliny mohou být připsány na úkor slapových sil, které rozlámaly ledový povrch. Za pozornost však stojí především všudypřítomné rýhy v podobě páru rovnoběžných hřebenů, uprostřed kterých se ukrývá hlubší údolí. Hypotézy tvrdí, že vznikly vytlačením vody či polotekutého ledu podél rozsáhlých prasklin, eventuálně  může jít o utuhlou kaši vyvřelou prasklinami na povrch.  
Zajímavé jsou také kruhové či eliptické útvary, nazývané latinsky lenticulae, v překladu pihy. Může se jednat o stopy, kde se trhlinou na povrch dostal polotekutý led, jenž ihned zamrzl. Pihy tak mohou být dalším důkazem o přítomnosti tekuté vody pod pevným povrchem. Další indicií jsou "chaotické" oblasti: V těchto místech, totiž pozorujeme neuspořádaně rozházené malé kry, které lze jako podivuhodné puzzle poskládat dohromady do původní podoby. Mohly vzniknout poté, kdy se podpovrchová voda protavila skrz ledovou kůru a poté opět, spolu s ohromnými ledovci, utuhla. 
Sondou pod povrch Európy představuje několik málo impaktních kráterů, které se podařilo na povrchu satelitu nalézt. Mají však naprosto nečekanou podobu. Nejedná se totiž o známé prohlubně, nýbrž o hladké oblasti, obklopené koncentrickými pohořími. Exploze, které je vytvořily, totiž odkryly vnitřní (polotekuté) vrstvy, které kráter znovu zaplnily a nechaly na povrchu jen vystupující valy. 
Galileo s sebou k Jupiteru kromě kamer dovezl i infračervený spektrometr, jenž analyzoval světlo odražené od měsíčního povrchu. Přesně podle předpokladu objevil charakteristické pásy vodního ledu. Ve "tmavých" a "načervenalých" oblastech však nalezl také nejrůznější příměsi, především pak sulfát magnesia. Európa se tak mimochodem stala největším skladištěm projímadla ve sluneční soustavě... Každopádně pokud zde existuje oceán tekuté vody, bude nejspíše slaný. 
Zajímavá jsou i měření dalších dvou přístrojů. Fotopolarimetr/radiometr, který dokázal určit teplotu povrchu, zjistil, že vyšší šířky Európy jsou v noci o něco teplejší v porovnání s rovníkovými oblastmi. Tuto odchylku lze vysvětlit tím, že vyjma slunečního světla se satelit ohřívá u zevnitř. Nečekaný důkaz přinesl i magnetometr: Jednou se mozna dockame i vypravy do vod vzdaleneho oceanu (kresba JPL)Družice má vlastní magnetické pole, které může být výsledkem interakce elektricky vodivého oceánu s magnetickým polem Jupiteru. (Podobné pole objevil Galileo i u měsíce Kallistó.) 
Kombinace těchto teorií i dosud získaných pozorování svědčí ve prospěch existence globálního oceánu pod povrchem Európy. Nicméně skutečný důkaz zatím chybí. Většinu z útvarů dokáže vytvořit i teplý, podpovrchový led. Povrch měsíce je sice hodně mladý, nicméně zatím se na něm nepodařilo objevit žádné dnes probíhající procesy. Je tudíž možné, že kdysi zde existovala tekutá voda, dnes však může být zcela zamrzlá. 
Definitivní odpověď snad přinese teprve další výprava: Europa Orbiter. Pokud na ni budou peníze, vydá se na cestu v listopadu 2003 a k Jupiteru doletí o tři roky později. Následující dvě léta se stane umělou družicí Európy, kterou prostuduje z výšky dvě stě kilometrů. Získáme tak především podrobnou mapu gravitačního pole satelitu: Pokud zde existuje podpovrchový oceán, ukáže se, jak se povrch vlivem slapových sil nadouvá každé 3,6 dne (běžná doba kolem Jupiteru) až o třicet metrů. Pokud ne, objeví se změny výrazně menší... Nehledě na kameru se však klíčovou zbraní stane speciální mikrovlnný radar, který dokáže proniknout pod povrch, až několik desítek kilometrů hluboko. 
 
Podle časopisu Scientific American
  
Dosud nejostrejsi zaber na malou cast mesice Io s detaily tri az deset metru velikymi (foto JPL/NASA)Jak si stojí Galileo... 
  
Zajímá vás, co se právě teď děje s jedinou umělou družicí největší planety sluneční soustavy? Jestliže je vaše odpověď kladná, věnujte pozornost následujícím řádkům. 
Dvacátéhopátého listopadu si to Galileo prosvištěl jen tři sta kilometrů nad vulkány měsíce Ió. (Mimochodem ve stejné výšce nad Zemí se pohybuje americký raketoplán.) Krátce předtím však dostal zásah sprškou nabitých částic, které ho na několik hodin vyřadily z provozu. Podařilo se tak splnit jen část naprogramovaných úkolů. Přenos jejich výsledků je v těchto dnech hlavní náplní stárnoucí observatoře. 
Po dramatickém setkání následoval nejdříve přenos pozorování ledového měsíce Európa. Při průletu ve vzdálenosti asi osm a půl tisíce kilometrů se totiž Galileo podíval na stranu přivrácenou k Jupiteru, která se doposud bedlivým detektorům sondy vyhýbala. Z palubního magnetofonu, náležitě zpracované a samozřejmě i komprimované, tak postupně do řídícího střediska putovaly informace hned z devíti vědeckých přístrojů. První na řadu přišly záběry z kamery: Celkem vzniklo dvanáct globálních pohledů na měsíc, poté následovaly výsledky z fotopolarimetru a infračerveného spektrometru, jež odborníkům prozradí strukturu a tepelné poměry na povrchu Európy. Nakonec se k nám dostaly i záznamy z částicového experimentu zaměřeného na plazmový chvost táhnoucí se za měsícem Ió. Ten však nebyl, pro již zmiňovanou nehodu, dokončen. 
Patnáctého prosince prolétne Galileo tzv. apojovem, kdy se na své současné dráze dostane do maximální možné vzdálenosti od Jupiteru: kolem stovky poloměrů planety. Tento týden nám prostřednictvím sedmdesátimetrových antén sítě Deep Space pošle tři záběry, které se podařilo získat při posledním průletu nad Ió: První bude na Emakong Patera, u které snad zahlédneme lávu vytékající z centrálního kráteru a kombinací s dřívějšími portréty pak získáme prostorový model celého útvaru. Druhý nám ukáže dva dosud nepojmenované vulkány na severní polokouli a poslední některé části sopečné oblasti Culann. Další osud sondy je nejistý. Podle původního plánu má ukončit provoz (už beztak nastavovaný) už za několik dní, na Silvestra. 
  
Jiří Dušek
Která sonda jako první úspěšně přistála na Marsu?
Viking 1
Mars 3
Mariner 9
 
  
XXM v predstavach malire (kresba ESA)Rentgenová konkurence 
  
Vypadá to tak, že největší sláva jedinečné Chandry, definitivně pohasla. Rentgenová observatoř má totiž od pátku 10. prosince konkurenta: X-ray Multi-Mirror satellite, nový projekt Evropské kosmické agentury.  
Dalekohled s velkou slávou odstartoval z vesmírného střediska v Kourou na Francouzské Guianě  v 15:30 našeho času. Už v tomto okamžiku přitom dosáhla několika prvenství: S hmotností necelé čtyři tuny jde o zatím největší evropský satelit. Současně je prvním komerčním nákladem obří nosné rakety Ariane 5. Cena 145 milionů dolarů 
V čem však XMM skutečně vyniká, je přístrojové vybavení: Hlavním úkolem nové pozorovatelny je rentgenový průzkum vesmíru. K jeho splnění je proto vybavena třemi teleskopy, z nichž každý je poskládán z 58 navzájem do sebe zapadajících tenkých kónických zrcadel. Díky celkové ploše 120 metrů čtverečních, tedy zhruba o velikosti tenisového kurtu, zachytí až šedesát procent dopadajícího rentgenového záření. Zásadním způsobem tak vzroste především citlivost: Předchůdce současných detektorů v tomto oboru elektromagnetického záření, satelit ROSAT, zachytil 120 tisíc rentgenových zdrojů, možnosti XMM pak budou mnohanásobně vyšší. Předpokládá se, že se v jeho dosahu ocitne, více než jeden milión objektů. 
Speciální pozlacená zrcadla jsou natolik dokonale vyleštěná, že kdybychom je zvětšili do velikosti Atlantického oceánu, pak by největší odchylky od ideálního tvaru nepřesahovaly jeden milimetr. Dohromady tvoří asi deset metrů dlouhý tubus... 
K bádání v hlubinách rentgenového vesmíru poslouží tři přístroje: Prvním je EPIC, kamera se speciálními silikonovými čipy, která dokáže zachytit extrémně slabé objekty a analyzovat jejich rychlé změny v intenzitě záření. Díky ní se dozvíme spoustu nových informací o vzdálených galaxiích a kvasarech nacházejících se na samých hranicích pozorovatelného vesmíru. 
Jedno ze tri zlatych oci XXM (foto ESA)Dále je tu dvojice mřížových spektrometrů (Reflection Grating Spectrometers) analyzující záření posbírané dvojicí dalekohledů. Umožňuje tak stanovit přítomnost jednotlivých prvků v daném zdroji, zjednodušeně řečeno provede chemickou analýzu. 
Posledním zařízením je třiceticentimetrový dalekohled cassegrainova typu, který pořídí snímek sledovaného objektu ve viditelném a ultrafialovém světle. Přes svoje malé rozměry, dosahuje rozlišení sedm desetin úhlové vteřiny, a velmi dobře poslouží k identifikaci či dalšímu průzkumu nových rentgenových zdrojů. 
Posledním zařízením, které už vlastně s rentgenovým zářením příliš nesouvisí, je radiační detektor. Satelit totiž bude kolem Země létat po eliptické dráze ve výšce od sedmi po sto čtrnáct tisíc kilometrů a po jistou dobu se tak ponoří do radiačních pásů kolem Země. Ty však mají nepříznivý vliv na citlivost CCD čipů a detektor tak poslouží k odhadu stupně radiace. 
A co Chandra? Bude to přátelské rivalství nebo jen čistě komerční souboj? Přestože schopnosti XMM Chandru mnohonásobně převyšují, je zhruba šestkrát citlivější, bude jejich vzájemná spolupráce velmi užitečná. NASA má s Chandrou už nemalé zkušenosti, především pak ví o vlivu škodlivé radiace na její detektory... Výsledkem rentgenového kamarádství tak budou nové poznatky o skryté hmotě ve vesmíru či poodhalení roušky mnoha dnes tajemných jevů ukrývajících se v hlubinách nekonečného vesmíru. Vědecké informace začnou z XMM téct už čtvrtého prosince. 
 
Podle materiálů ESA
 
 
  
Foto archiv autoraPřipravte se na poslední úplněk! 

Zdá se, že konec psaní letopočtu s jedničkou na začátku s námi chce patřičně oslavit i náš nejbližší nebeský soused. Poslední úplněk v tomto roce totiž nebude jen tak ledasjaký. Jak jistě víte, Měsíc se kolem Země nepohybuje po přesně kruhové dráze, nýbrž po elipse s výstředností 0,0549. Díky tomu je k nám jednou blíž (přízemí) a jednou zase dál (odzemí). Ve skutečnosti ale náš soused kolem Země vykonává mnohem  složitější tanec, protože do hry vstupuje ještě třetí těleso -- Slunce. Když to velmi zjednodušíme, znamená to, že jednotlivá přízemí a odzemí, kterými Měsíc prochází, nejsou vždy stejně daleko od Země. A právě přízemí, které nastane  22. prosince 1999 ve 12 hodin středoevropského času bude nejbližší z celého roku. To ale není všechno, neboť milou shodou okolností nastane pár hodin po této události (18h 31min SEČ) úplněk. Nabídne se nám tedy pohled na největší úplněk v roce, který bude mít na obloze průměr 33,7 obloukových minut. Sami si toho určitě nevšimnete, ale na snímku by to už patrné bylo. Pokud Lunu 22. prosince vyfotíte, neměl by vám proto chybět do série úplněk, který nastane 16. července 2000, kdy bude Měsíc naopak v odzemí a jeho úhlový průměr bude 29,6 minut. Jakoby té úplňkové horečky nebylo dost, bude nanejvýš zajímavý i ten následující (první v roce 2000), který nastane 21. ledna. Při něm totiž budeme moci nad ránem sledovat úplné zatmění Měsíce. Nabijte tedy své fotoaparáty a připravte se náležitě na nadcházející úplňky, budou  skutečně parádní!  
 

Podle časopisu Astronomy
 
TOPlist