Smrtonoš zakousl Mars Polar Lander 
Geminidy -- druhá šance 
Occamova břitva usekla planetu u dvojhvězdy 
Gravitační mikročočka 
Letmý pohled do Magellanova mračna 
  
Přílohy IAN: 
Prohlídka Měsíce 
Amatérská prohlídka oblohy 
Slunce 99 
Rozcestník IAN 
Diskuze čtenářů
 

 
  
Zdroj Warner Bros.Smrtonoš zakousl Mars Polar Lander 
  
"Letecký tým Mars Polar Landeru vytáhl poslední trumf," oznámil v úterý Richard Cook z Laboratoře tryskových motorů. Šance, že se nyní podaří nalézt drobnou sondu na povrchu Marsu, jsou nyní nulové. 
Mars Polar Lander, další z řady inspektorů červené planety, se řídícímu středisku naposledy ozval jen několik minut před přistáním, v pátek třetího prosince večer. Od té doby mlčí a nad jeho osudem visí jeden veliký otazník. Podle plánu, který je dnes pouhým bezcenným cárem papíru, měl krátce po dosednutí, asi osm set kilometrů od jižního pólu, navázat přímé spojení se Zemí prostřednictvím středně-pásmové antény. Nestalo se tak. Lander se v dalších dnech neozval ani prostřednictvím UHF vysílače, který měl komunikovat s orbitální družicí Mars Global Surveyor.  
Tonoucí se i stébla chytá. Proto bude hledání sondy pokračovat i dalších týdnech: Padesátimetrový radioteleskop Stanfordské univerzity se z Kalifornie pokusí zachytit jakýkoli signál přicházející z Marsu. Technici budou současně vysílat k planetě povel, aby Mars Polar Lander zapojil svoji hlavní anténu a systematický začal prohledávat oblohu. Ruku v ruce s tím se zkusí domluvit i přelétající Mars Global Surveyor, který v průběhu několika následujících týdnů také zhotoví detailní záběry místa přistání. Objevit by mohl například padák... 
Opuchlé oči nevyspalých operátorů, kteří v minulých dnech nocovali na chodbách Jet Propulsion Laboratory, bohužel nepomohly ani dvěma experimentálním penetrátorům: Admudsenovi a Scottovi. Podle plánu se měly minisondy volným pádem zřítit zhruba šedesát kilometrů od Landeru a provést zde několik velmi jednoduchých experimentů. Ani ony se neozvaly a zcela jistě už ani neozvou. Malé baterie totiž zajistily energii na zhruba třicet hodin vysílání -- tato doba však uplynula už v neděli večer... 
Kde se stala chyba? Samozřejmě se můžeme spokojit s odpovědí, že za všechno může Mars, jenž naši jazykozpytci kdysi příznačně pojmenovali Smrtonoš. Na věrohodnou odpověď musíme počkat nejméně několik týdnů. Pokud vůbec někdy přijde. Mars Polar Lander totiž nebyl vybaven vysílačem, který by řídícímu středisku umožnil monitorovat jeho sestup atmosférou a přistání na povrchu. Jistým vodítkem však může být selhání všech tří výprav.  
Sonda byla poskládána podobně jako ruská matrojška, z několika do sebe zapadajících částí. První měl odpadnout kruhový prstenec se slunečními panely a vysílačem pro meziplanetární let. Kdyby se tak nestalo, neuvolnily by se z něj vzápětí dva penetrátory a celá sondy s Landerem v aerodynamickém štítu by shořela v řídké atmosféře. Zrada však mohla přijít později, při roztažení padáku a odhození tepelného štítu, konstrukce těchto dvou částí však vycházela z úspěšných misí Viking a Pathfinder, při zapálení raketových motorů těsně před dosednutím a nebo až poté -- kdyby se všechny tři sondy dostaly do špatného terénu. Na sto procent jistou odpověď se však dozvíme až za několik set let, kdy je vyhledá některá z lidských výprav.  
 

Podle zpráv Jet Propulsion Laboratory
Která sonda jako první úspěšně přistála na Marsu?
Viking 1
Mars 3
Mariner 9
 
 
  
kresba IANGeminidy -- druhá šance 
  
Pokud jste se letos těšili na Leonidy a za pozorovací stanoviště si vybrali střední Evropu, s největší pravděpodobností vás matka příroda pěkně zklamala. Zvlášť při pohledu na téměř bezmračné nebe následující večer. Pro všechny Leonidami zdrcené nebo naopak Leonidami namlsané hvězdáře však obloha v závěru roku nachystala ještě jednu slibnou podívanou: maximum meteorického roje Geminid. 
Meteory tohoto roje začaly oficiálně zářit na obloze už sedmého prosince, samotné maximum a s ním spojená zvýšená aktivita se však očekává o týden později: v úterý 14. prosince ráno. Maximum Geminid potrvá téměř celý den, takže může být pozorovatelné na různých místech planety. Tím se také roj výrazně liší od Leonid: Měly velice ostré maximum, kdy se během pár desítek minut prudce zvýšil a následně opět snížil počet meteorů. Za ideálních podmínek Geminidy nabídnout až jeden meteor každých třicet vteřin. 
Většina nejznámějších rojů, například Perseidy a Leonidy, je velmi stará a každoroční podívanou přinášejí už stovky let. Naproti tomu Geminidy jsou poměrně mladé, první padající hvězda tohoto druhu zazářila v souhvězdí Blíženců až v polovině sedmnáctého století. V té době roj dosahoval v maximu kolem deseti až dvaceti meteorů za hodinu. V posledních letech se ale každoroční aktivita roje výrazně zvýšila, minulý rok dokonce pozorovatelé naměřili zenitovou hodinovou frekvenci 140 Geminid za hodinu. 
Draha planetky Phaethon (zdroj NASA)Tak jako každý roj i Geminidy mají své mateřské těleso, které při své cestě do vnitřních částí sluneční soustavy doslova "drobí" do okolního prostoru velké množství prachových částic a větších zrnek materiálu. Pokud Země projde touto zaprášenou řekou, máme možnost pozorovat meteorický roj, kdy jednotlivé částice postupně dopadají do naší atmosféry a v drtivé většině případů neškodně shoří.  
Pátrání po tělesu zodpovědného za roj Geminid však úspěšně skončilo až v roce 1983, kdy bylo pomocí infračervené družice IRAS objevena kamenná planetka Phaeton. Asteroid obíhá po protáhlé dráze kolem Slunce s periodou 1,4 roku a nejblíže se k nám dostal v roce 1997, kdy byl 0,3 astronomické jednotky od Země (tj. stokrát dál než Měsíc). Fakt, že se Geminidy zrodily z pevné planetky a nikoli, jak je tomu v drtivé většině případů, sněhové komety, vyvolal u odborné veřejnosti značné překvapení. Jedním z vysvětlení mohly být srážky s jinými planetkami. Tato myšlenka se ale po nejrůznějších analýzách ukázala jako nesprávná a kromě toho dokonce podle některých náznaků Phaeton uvolňuje největší množství částic při průchodu perihéliem... Což je vlastnost typická pro komety. 
Otázka, zda je Phaeton kometou nebo asteroidem, zůstane podle všeho ještě nějakou dobu nerozřešena. To ale nic nemění na faktu, že se jeho meteorický roj řadí mezi nejzajímavější vůbec a že rozhodně stojí za shlédnutí. 
 
Podle materiálů NASA
 
 
  
Occamova břitva usekla planetu u dvojhvězdy 
  
Ve vědě existuje jednu velmi zajímavé pravidlo ze 14. století nazývané Occamova břitva: "Přednost mají co nejjednodušší vysvětlení, zahrnující co možná nejširší okruh jevu." Právě tato vědecká zásada v minulých dnech vyvrátila existenci první společné domácnosti jedné planety a těsně dvojhvězdy.  
Začátkem září se na Internetu a současně i v recenzovaných časopisech objevila zajímavá zpráva o soustavě MACHO-97-BLG-41: Dvě stálice s hmotností 0,6 a 0,16 Slunce ve vzdálenosti dvě astronomické jednotky, které v sedmi astronomických jednotkách doprovází planeta o hmotnosti kolem tří Jupiterů. Systém se podařilo objevit díky tzv. gravitační mikročočce. K jevu dochází v okamžiku, kdy se mezi nás a hodně vzdálenou stálici postaví jiné, byť neviditelné těleso. V jeho gravitačním poli však dojde k ohybu světla vzdálené hvězdy a my na Zemi zahlédneme několik jejích obrazů. Ty jsou naneštěstí natolik úhlově blízko, že je jednotlivě nerozlišíme, na druhou stranu ale sledujeme pozvolný nárůst jasnosti vzdálené stálice a poté, jak se bude gravitační čočka vzdalovat od spojnice Slunce--zdroj, i její opětovný pokles na původní jasnost. U hvězdy v centru Galaxie celá událost typicky trvá asi dvě měsíce a v minulosti bylo obdobných jevů zachyceno již několik set. Jejich analýza slouží především ke studiu mezihvězdné hmoty a hledání skryté látky. Z průběhu zjasnění lze totiž vypočítat nejen hmotnost čočkujícího tělesa ale i jeho vzdálenost.  
Na světle vzdálené stálice se však může podepsat také gravitační pole planety, obíhající kolem mikročočky. Jí způsobené zjasnění trvá jen několik hodin, nejvýše dní (v závislosti na hmotnosti) a projeví se jako "hrb" na běžně pozorované světelné křivce. Případné hledání planet pomocí ohybu světla v gravitačním poli je nesmírně náročné, díky rozsáhlé síti observatoří po celém světě se však tu a tam dotáhne až do vítězného konce. Podle posledních zpráv se tímto způsobem podařilo v uplynulých letech sledovat sto takových případů, přičemž dvacet z nich potvrdilo existenci planety typu Jupiter. Ze statistických rozborů tak vychází, že u méně než třetiny všech hvězdných systémů existuje hmotná planeta kolotající ve vzdálenosti 1,5 až 3 astronomické jednotky. MACHO 97-BLG-41 bohužel do této skupiny nezapadá.  
Mikročočku MACHO-97-BLG-41 se podařilo objevit australskému týmu MACHO (zkratka Massive Copact Halo Objects) 19. června 1997. Sledovaná hvězda měla asi dvacátou velikost a ležela třicet tisíc světelných let směrem do středu Galaxie. Mezi ní a nás se pak nakrátko postavila soustava těsné dvojhvězdy a velmi hmotné planety. Alespoň to tak podle rozborů průběhu světelné křivky zprvu vypadalo.  
Astronomové, stejně jako všichni ostatní skuteční vědci, jsou však v jádru značně skeptičtí. Proto mezinárodní tým hvězdářů, jenž se organizuje v síti PLANET (Probing Lensing Anomalies NETwork), spočítal, zda nemohl pozorované dvojité zjasnění způsobit pohyb obou hvězd kolem společného těžiště. Podařilo se. Modelové výpočty ukázaly, že světelnou křivku gravitační mikročočky získáte také v případě, kdy obě stálice kolem sebe obíhají s periodou asi rok a půl roku. Což je samozřejmě mnohem jednodušší vysvětlen텠 
Occamova břitva tedy odsekla myšlenku nehybné dvojhvězdy doprovázené planetou Jupiterova typu a nahradila ji klasickým stelárním párem. Na druhou stranu se ale astronomům poprvé podařilo sledovat oběžný pohyb dvou takových těles pomocí jevu gravitační mikročočky.  
 
Podle zprávy týmu PLANET
  
Gravitační mikročočka 
Přiložená animace má sice dva megabajty, ale určitě stojí za shlédnutí. Jedná se totiž o model gravitační mikročočky (dvojhvězdy s planetou typu Jupiter), které v reálném světě hvězd již několik let sleduje hned několik týmů na světě. 
První scéna vám ukáže dvě hvězdy obíhající kolem jednoho těžiště a jednu doprovázející planetu. Aby byly objekty dostatečně nápadné, jsou zhruba stokrát zvětšeny. Barvy a skvrny na povrchu odpovídají zhruba skutečnosti. Jde o dva trpaslíky spektrální třídy K a M, kteří mají výrazně nižší teplotu než Slunce. Planeta je podobná našemu Jupiteru. V ukázce uvidíte její detailní  záběr. V reálném světě oběh stálic kolem společného těžiště zabere několik let, planety pak několik desetiletí.
Druhá scéna názorně vysvětlí jev gravitační mikročočky: zdrojovou hvězdu, objekt, v jehož gravitačním poli dojde k ohybu světla, a naší planetu, kde žijí všichni známí pozorovatelé. Rozměry i jednotlivé úhly jsou samozřejmě opět zvětšeny. Kdyby tomu tak nebylo, byla by všechna tělesa bodová a ležela by na jedné čáře.
Třetí scéna ukazuje, jak by celý jev gravitační mikročočky viděl pozorovatel u dalekohledu s rozlišením několika mikrosekund, tedy zhruba milionkrát lepším, než jaké dosáhneme současnou technikou. Tak jak čočka přechází přes vzdálenější zdrojovou hvězdu, můžeme pozorovat hned několik různě deformovaných obrazů, které se pohybují po obloze, objevují se i mizí, zjasňují i zeslabují. Při reálném úkazu trvá celé představení asi dva měsíce.
V poslední části je tatáž scéna viděná ovšem s mnohem horším rozlišením, kdy se sečte světlo všech obrazů zobrazené hvězdy. Něco takového vidí i pozemští hvězdáři. Důsledným sledováním podobných změn pak mohou získat nejen světelnou křivku celého úkazu, ale z jejího tvaru také odhadnout podobu čočkující soustavy, její hmotnost a vzdálenost.
 
D. Maoz, O. Bergman, G. Friedman, Zapa Digital Arts, Wise Observatory, D. Bennett, S. H. Rhie
 
 
 
  
Kliknutim se podivate na (spodni) obrazek z HST v plnem rozliseni (jpg, 237 kB)Letmý pohled do Magellanova mračna 

Z odkazu Hubblova kosmického dalekohledu, jenž už netrpělivě čeká na příjezd zručných opravářů, přišel další nádherný záběr. Vesmírná observatoř se totiž podívala do nitra Velkého Magellanova mračna a svým zvědavým okem prozkoumala rozsáhlá oblak plynu a horkých hvězd: mlhovinu Tarantule.  
Tarantule, zvláštní útvar v sousední galaxii, si svoji porci hvězdářské slávy rozhodně zaslouží. Už pět milionů let zde totiž vznikají nové hvězdy. Vlastně jde o pořádnou hvězdnou porodnici: Vždyť jenom v centru mlhoviny vystačí materiál na 15 tisíc nových Sluncí.  
Hubbla na tuto oblast namířila Sally Heapová a Eliot Malumuth už v roce 1996. K dispozici tehdy měli dokonce dva přístroje: Spektrograf pro slabé objekty se zaměřil na jádro mlhoviny a pokusil se tak poodhalit proces tvorby hvězd, širokoúhlá planetární kamera pak pořídila sérii detailních vícebarevných záběrů okrajů Tarantule. Mohla tak rozlišit velmi slabé hvězdy, které by se v centrálních oblastech ztratily za těmi jasnějšími. 
Snímky z pozemních teleskopů nejsou sice tak detailní ale za povšimnutí také stojí. Už jenom proto, že zabírají úhlově mnohem větší část oblohy než Hubble. Přiložený portrét pořídil  Gary Bernsteinem na Havajské observatoři. V levé části mlhoviny je zřetelné jasné centrum mlhoviny, vpravo dole oblast, kde se rodí nové stálice, jež mohou později explodovat v podobě báječných supernov.  
Druhý snímek zachycuje oblast o velikosti asi 300 světelných let, tedy zhruba pětkrát menší než předcházející. Konečně třetí již pochází z Hubblova dalekohledu. Ten vznikl kombinací tří záběrů v různých barvách (modré, zelené a červené), proto alespoň zhruba ukazuje mlhovinu ve skutečných barvách. Uvážíme-li, že nejslabší hvězdy jsou 100milionkrát slabší než ty, které vidíme pouhým okem, jde o fantastický záběr. Připočítáme-li pak i vysoké rozlišení -- nejmenší detaily mají jen dvě desetiny světelného roku (tj. dvacetkrát méně než vzdálenost Slunce od Proximy Centauri), nezbývá než smeknout klobouk před dokonalou technikou. 
Studium podobných snímků zcela jistě astronomům pomůže při poznávání tvorby nových hvězd. Kromě toho nám také poví spoustu zajímavých informací o životě takovýchto hvězdných společenství. A možná přispěje i k objasnění podstaty sluneční soustavy a zrodu planet jako takových. 
 
Popis snímku z Hubbla: Hvězdné pole ve Velkém Magelanově mračně má vzdálenost 168 000 světelných let, tedy 54ů1 kiloparseku. Úhlová velikost snímku je 1,6 minuty, což odpovídá záběru asi 130 světelných let. Pořídila ho WFPC 2, tj. Širokoúhlá planetární kamera. Celkově sedmihodinová expozice přitom začala 31. ledna a skončila 1. února 1996. Autoři S. Heap, E. Malumuth a P. Plait. Sever nahoře, východ vlevo. 
 

Podle Hubble Heritage