Velký projekt
 
Klid před bouří dokáže vaše nervy setsakramentsky pocuchat. Už se vidíte v akci, tam dole, uprostřed mnoha nástrah a dobrodružství, a zatím sedíte úplně poklidně v pohodlném sedadle, lehce upnut širokými pásy, lenošíte v beztížném stavu a okénkem lodě se občas pokukujete po cíli své cesty. Když se napojíte na velitelský komunikační kanál, slyšíte jen samé "oukej", "potvrzuji", "je to v normě". Pozemské podzimní večery na venkovském statku nemohou být ospalejší.
Mozek ale pracuje na plné obrátky. Ne, teď určitě neusnu, ubezpečuje se Wilson. Hlavou mu prolétává všechno, co zažil v poslední době, ale i dávnější události, jejichž svědkem být nemohl. Historie pro Wilsona začínala dnes už legendárním přistáním Vikingů. 
Pak přišly dva pokusy, k nimž se po delší odmlce odhodlaly tehdejší kosmonautické velmoci -- Rusové a Američané. Oba skončily fiaskem. Ruská mise Fobos údajně kvůli tomu, že pozemská obsluha vyslala k sondě chybný povel, neúspěch velmi nákladného amerického projektu Mars Observer se nakonec svedl na vadný elektronický čip, který znemožnil navázat spojení se sondou těsně před rozhodujícím příletovým manévrem. Pro Rusy pak za pár let, při dalším neúspěšném pokusu vyslat sondu plnou drahých přístrojů na Mars, kosmický výzkum planet nadlouho skončil. Smolná doba. Jenže kdoví, jak to tenkrát vlastně bylo. Vtipálci si samozřejmě pospíšili s tvrzením, že všechna ta selhání zosnovali Marťané, aby zabránili invazi ze Země.
Další roky patřily bezesporu mezi léta hubená. Nejen pro kosmonautiku. Byla to hubená léta téměř pro všechny. Po velkých politických změnách z konce dvacátého století přišla -- nikoli nečekaně a bez varování -- doba obtíží a úpadku.
Ještě dost dlouho na počátku nového století se mnozí lidé spokojovali s dvojakým postojem vlivných politiků. Ti na četných vrcholných politických schůzkách nezřídka a dokonce i se zvláštním potěšením proklamovali naše závazky k budoucím generacím, dané nepsanými úmluvami. Nemůžeme bez rozmyslu měnit svět, který nás obklopuje. Všichni jsme odpovědni za nenapravitelné poškozování atmosféry, oceánů a země. Chceme-li přežít, musíme ihned změnit normy našeho chování. 
Taková prohlášení význačných osobností zněla bezesporu sympaticky, pozorovatel z jiné planety by určitě nabyl dojmu, že tak osvícené politiky nám seslal sám bůh. Oni jsou však jen jedněmi z nás, a přiznejme si, jak nám samým je jakékoli omezování nepříjemné. Navíc: má vůbec někdo zaručený recept na léčení neduhů tohoto světa? Nedivme se, že praktické kroky každodenní politiky vznešeným proklamacím příliš neodpovídaly; nebylo síly, která by zabránila hazardnímu celosvětovému experimentu, o jehož konečných následcích raději nikdo ani příliš nerozvažoval. Zemské ovzduší se nebývalým tempem zamořovalo škodlivinami, které měly původ v lidské činnosti; vytrvale, neúčinně a marnotratně se spalovala fosilní paliva. Nikdo nebyl schopen zastavit překotný populační růst v mnoha oblastech světa.
Je to opravdu zvláštní, uvědomoval si Jack Wilson, že mne teď přepadají právě takové myšlenky. Procházejí mou hlavou téměř automaticky. Jack nemohl nijak zabránit tomu, aby se mu nevybavovaly zrovna nyní, na počátku kritické fáze příletu k Marsu. Zprvu se ani nesnažil je nějak zaplašit. Možná, že to byl samotný Mars, rostoucí před očima hodinu od hodiny, jenž ho provokoval k příliš mnoha otázkám a srovnáním se Zemí. Wilsona chvílemi přepadaly i hodně kacířské myšlenky o postupné přeměně Země v Mars; jistě ne svou velikostí a polohou, ale -- svým nevlídným prostředím.
Na Zemi se nyní, v první čtvrtině jedenadvacátého století, už docela nápadně projevují důsledky jevu, který vědci již dávno označili nálepkou "globální oteplování planety". Zpočátku se příliš mnoho sluchu dopřávalo těm, kteří tvrdili, že k oteplování Země vlastně vůbec nedochází, to prý jen naše modely klimatu jsou nedokonalé. Jde pouze o statisticky náhodné výkyvy teploty, prohlašovali, jednou směrem nahoru, podruhé směrem dolů. Takových krátkodobých oscilací bylo v minulosti už bezpočet, a všechny se nakonec vyrovnaly do normálu. Mělo se vyčkat až do doby, kdy budeme s to předpovídat nadcházející klimatické změny s vysokou určitostí. Jak se zdá, čekalo se přespříliš dlouho.
V této neurčité době přelomu století se silně prohloubily rozpory mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi světa. Průmyslové státy, přestože svou výrobou nejvíc přispěly k produkci plynů, které zvýšily teplotu na Zemi, upíraly těm chudým a nejubožejším zemím, aby i ony prošly etapou průmyslové revoluce podobně, jak ji prodělaly vyspělé země ve viktoriánské době. Rozvojové státy, namítali státníci bohatších zemí, nemusí přece donekonečna a slepě opakovat všechny neblahé zkušenosti viktoriánské industrializace, která se vyznačovala nejen prudkým průmyslovým růstem, ale i městy zahalenými ve smogu, kyselými dešti a velmi nehospodárnou výrobou energie. Ale ovšem -- v těchto slovech je hodně pokrytectví. Chudé země přece nemají prostředky na nákup vyspělých technologií a zařízení pro efektivní výrobu energie. Tyto krajiny, ať si to přejí či nikoli, jsou přinuceny zůstat u tradičních, ale levných zdrojů.
Ano, na Zemi nyní naplno propuká velká a po léta skrývaná krize. Krize, která dlouho jen doutnala, aby se nyní rozhořela zřetelným plamenem. Prognózy vývoje klimatu z konce dvacátého století se ukázaly podivuhodně přesné. Nepotvrdila se katastrofická vize "zelených" fundamentalistů, jež předpovídala celkové oteplení přinejmenším o pět stupňů Celsia. Ale neměli pravdu ani ti, kdo prohlašovali, že oteplování planety je čirý výmysl, který si nezasluhuje víc naší pozornosti než aprílové žerty. I vtipálkům, a bylo jich věru dost, najednou došel humor. Nastala nejpravděpodobnější alternativa, kterou klimatologové kdysi předpověděli. Celá Země se v průměru oteplila o dva a půl stupně Celsia v porovnání s dobou před půl stoletím.
To je už opravdu alarmující zvýšení teploty. Určitě ne svou velikostí, ale rychlostí. Příroda sama je schopna takto změnit teplotu na Zemi stěží v průběhu deseti tisíc roků, ale člověk toho dosáhl už během pár desítek let! Tak se tedy na Zemi oteplilo o dva a půl stupně Celsia. Přímo se vnucuje slůvko "pouhé" dva a půl stupínky. Jenže to by bylo zavádějící. Příroda je natolik složitý stroj, že zde většinou neplatí zjednodušená úvaha "malé příčiny -- malé následky", "velké příčiny -- velké následky". Velmi často v ní zdánlivě nepatrné příčiny nakonec vyústí do kolosálních proměn. To vědí všichni vědci, i když často nechápou, proč tomu je právě tak.
Zcela markantní důsledky globálního oteplení pocítily všechny přímořské státy. Nebyly to polární ledovce, které zvýšily vodní hladinu o více než půl metru, to jen voda v oceánech zvětšila podle elementárního fyzikálního zákona svůj objem. Takřka před očima tají i mnohé horské ledovce a ustupují vysoko do hor. Zvýšená mořská hladina zaplavuje úrodné rovinaté kraje u pobřeží a vyhání stamiliony obyvatel z jejich dosavadních domovů. Týká se to především těch nejchudších z chudých: jsou to lidé z Bangladéše, Egypta, Pákistánu, Indonésie a Thajska. Ti nejubožejší z lidského plemene se stávají jedněmi z mnoha "ekologických vyhnanců", živořících na pokraji života a smrti. Prohrávají ale i nesrovnatelně bohatší: Nizozemci už vzdali svůj letitý boj s mořem -- jejich území se zmenšilo o čtvrtinu.
Změněné teplotní poměry nacházejí svou odezvu i v zemské atmosféře. Takřka na denním pořádku jsou rozsáhlé záplavy, ničivá tornáda či alespoň silné vichřice, jež sužují obyvatele už téměř všude. Výstřelky počasí nejsou žádnou zvláštností: v subtropických krajinách mrzne, v suchých a horkých oblastech na dlouhou dobu přicházejí období extrémních veder. Všechny pozemské pouště se zřetelně rozrostly a mračna drobného žlutavého písku, rozviřovaná prudkými větrnými smrštěmi, dusí život ve stále větším okruhu.
Snad všichni lidé trpí nedostatkem vody. Voda chybí všude. Kolem životodárných řek Nilu, Indu, Gangu, Jordánu či Eufratu propukají krvavé konflikty. Nebojuje se zde za ideje náboženské, jako častokrát předtím, ale -- o vodu! Jsou to nelítostné boje o přežití a zdá se, že není síly, která by je dokázala utlumit. Situace se stává výbušnou také na mnoha dalších místech zeměkoule, místní války se rozhořívají i v oblastech tradičně klidných. Válčí se o potraviny, kterých se výrazně nedostává.
Svět se mnohem nápadněji než kdykoli předtím rozdělil na bohaté a chudé. Nové však je, že strádají i ti "bohatí". Jejich životní standard, poměřován si-tuací z konce dvacátého století, začíná nezadržitelně klesat. V největší světové obilnici -- Spojených státech amerických -- se namísto kukuřice stále více pěstuje pšenice, jež je odolnější proti suchu a vedru. Pšenice ovšem dává jen poloviční výnosy ve srov-nání s kukuřicí. Rychle klesá i produkce rýže, protože chybí voda na zavlažování rýžových polí. To je opravdu alarmující: na rýži jako na základní potravinu jsou totiž odkázány dvě třetiny lidí na světě. Zvýšená teplota a rozmary počasí se neblaze podepisují i na zdravotním stavu obyvatelstva. Nejen nedostatečná výživa, ale také srdeční choroby a přenosné nemoci předčasně maří životy nebývale mnoha lidí na zeměkouli.
Civilizace na planetě Zemi se zmítá v těžkostech, na něž sice mnozí prozřetelní upozorňovali již dávno, ale jejich varování většina tehdy vážně nebrala. Za této situace si málokdo troufá dávat nějaké rady, jak situaci řešit. Nicméně všeobecně se odpovědnost za tristní stav naší planety svaluje zejména na nejbohatší, industriální země. A tyto bohaté státy teď nutně potřebují ukázat sobě i chudým, že mají situaci pod kontrolou a jsou s to zabránit rozkladu a zmatku. Politikům je nad slunce jasné, že k takovému důkazu se nejlépe hodí uskutečnění nějakého VELKÉHO PROJEKTU.
Jeden z nich se už řadu let přímo nabízel. Mnozí si s možností jeho realizace pohrávali již od konce století, i když s plynoucími léty se naděje na úspěch zdála být menší a menší. Přesto vyhlášení amerického prezidenta na vrcholné schůzce nejvlivnějších politiků světa v roce 2018 nejednoho překvapilo.
"Dvacátého července 2026 uplyne padesát let od prvního úspěšného přistání kosmické sondy na Marsu, legendární Viking tehdy započal cestu pozemšťanů na tuto planetu. Naším cílem proto je," oznámil tehdy prezident, "dopravit tam do výročního dne lidskou posádku -- vyslance naší planety -- a bezpečně je vrátit zpět na Zemi."
Jack Wilson se při vzpomínce na legendární prezidentův projev jen trpce pousmál. Dobře si ho celý pamatoval, nebyl ostatně nijak dlouhý. Příliš okatě se však podobal pověstnému prohlášení prezidenta Johna F. Kennedyho, kterým v květnu 1961 slíbil celému světu, že Američané za necelých deset let přistanou na Měsíci. Nicméně chyběly v něm věty, kterými tenkrát prezident Kennedy zapřísahal své spoluobčany: "Prosím Kongres a celou zemi, aby daly souhlas k této cestě, k cestě, která bude trvat léta a bude velmi nákladná. Kdybychom chtěli dojít jenom na půl cesty anebo omezit své požadavky tváří v tvář obtížím, bylo by lépe se na tuto cestu vůbec nevydávat." Prezident nyní nic takového neřekl. Byl si skálopevně jist tím, že ho Američané pochopí a podpoří. Ovšem stejně jako tenkrát bylo rozhodnutí letět na Mars rozhodnutím politickým, a jeho účelovost nebylo možné zastřít žádnými líbivými frázemi.
Wilson dnes už věděl, jak ukvapené rozhodnutí to bylo. Když se po dvou letech připojil k projektu, stále ještě nebyly zažehnány potíže s financováním letu. Teprve velkorysá podpora tří mamutích japonských koncernů vyvedla projekt z nejhorší krize. Jednou ze symbolických odměn za tuto podporu se stalo i právo Japonců pojmenovat kosmickou loď, která poletí k Marsu. Ti zvolili označení zcela prosté -- Kasei, což je v jejich rodném jazyce Mars. Mnohým to tenkrát připadlo zvláštní, ale brzy si na toto slovo celý svět zvykl a naučil se je vyslovovat i se správným přízvukem: ká-sej.
Spěchalo se a navíc i šetřilo. Spěch a polovičatost se zakrátko staly průvodci celého projektu. Ovšem pokud měl být splněn termín, mnoho času na přípravu opravdu nezbývalo. K Marsu nelze odstartovat v libovolné úterý nebo čtvrtek, příležitost se otevírá na pár měsíců vždy jen jednou za dva roky. Na tom nic nezmění ani rozhodnutí sebemocnějších politiků, to je prostě dáno neúprosnými zákony nebeské mechaniky. Datum startu bylo tudíž pevně stanovené: aby byl splněn prezidentem vyřčený termín, musí se loď vydat na cestu nejpozději v roce 2024. Poslední startovní okno se otvíralo ke konci roku.
Skeptiků i otevřených nepřátel VELKÉHO PROJEKTU bylo víc než dost. Před těmi nejradikálnějšími a mili-tantními se musely pečlivě chránit tovární haly a střediska přípravy. Podle očekávání odpůrci argumentovali pře-devším obrovskými náklady, které by přece bylo možné vynaložit "na něco užitečnějšího". Hlasité a nevybíravě výbojné demonstrace nebraly konce. V přepestré argumentaci "pro" a "proti" se zcela promíchala zjevná pravda s čirou demagogií, střízlivost s komplikovaností, závažné argumenty se střídaly s naprostými banalitami. Víc než kdy jindy se ukázalo, že u tak složitých projektů jako je tento nelze připustit bezbřehé a nikdy nekončící diskuse a referenda, jež spíš odvádějí od cíle, než aby k němu vedly.
Někteří lékaři byli už během příprav letu dost znepokojeni. Namítali, že tak dlouhý mnohaměsíční beztížný stav kosmonauty těžce poznamená. Jiní ale odporovali: vždyť to nebude první dlouhodobý pobyt lidí ve vesmíru. Podle zkušeností, které máme, sice k řídnutí kostí a úbytku svalů při takových letech v beztíži dochází, ale zatím byla rehabilitace kosmonautů po návratu domů vždycky úspěšná. Nač již nyní malovat čerta na zeď?
K opozici se kupodivu přidali i mnozí astronomové, kteří docela dobře věděli, že projekt není ještě stoprocentně zralý. Šetřilo se na lecčem, i na ochraně kosmonautů před zhoubnou radiací. Právě sluneční fyzikové varovali před možným ozářením posádky nějakým prudce letícím oblakem plazmatu ze Slunce.
Veřejnost vnímala spor mezi astronomy a vedením projektu spíš jen jako spor odborný, a tak do něj ani nezasahovala. Pro normálního smrtelníka to bylo zkrátka příliš složité. Astronomové se nijak netajili tím, že vlastně nejsou schopni spolehlivě předpovědět, kdy takový výron žhavého plynu a nabitých částic vyletí ze Slunce do prostoru, právě do míst, kde bude v tu chvíli kosmická loď. Dříve si mylně mysleli, že za vše mohou mohutné sluneční erupce, pak se ale ukázalo, že i erupce jsou důsledkem něčeho, co se odehrává kdesi vysoko ve žhavé, ale nesmírně řídké sluneční koróně. A ke sledování těchto koronálních jevů jsou zapotřebí přístroje na družicích, ze Země je uvidět nelze. Jenže se šetří. Taková dokonalá síť družic neexistuje a astronomové mohou jen donekonečna připomínat, že riziko ozáření je velmi vysoké právě nyní. Vědí, že v období největší sluneční aktivity a krátce po něm je pravděpodobnost vzniku nebezpečných výronů obzvlášť vysoká. Přitom poslední sluneční maximum nastalo docela nedávno -- koncem roku 2022.
Novináři obvykle komentovali námitky astronomů jako snahu přiživit se na už tak obludně nákladném projektu. Ihned po prvních výpadech astronomů si hlavní ředitel projektu přispíšil s prohlášením (později hojně citovaným), že riziko ozáření posádky nabitými částicemi ze Slunce "bylo taktéž analyzováno a shledáno ... jako poměrně malé. Jsou jiná nebezpečí, která mě znepokojují daleko víc," řekl ředitel doslova, aniž by své obavy nějak upřesnil.
Navzdory mnoha pesimistickým předpovědím pří-pravné práce rychle pokračovaly. V polovině září roku 2024 se z kosmodromů zvedaly jednotlivé kusy budoucí stanice a na oběžné dráze kolem Země z nich zakrátko vzniklo rozměrné kosmické plavidlo Kasei 1. Bez velkých oficialit se v sobotu 12. října vydala zkompletovaná loď na cestu k Marsu.
 
Zdeněk Pokorný, Marťanské písky, dosud nevydáno
 
 
   
Člen systému BillBoard.cz - reklama na Internetu zdarma 
 
 
[Domů] [Novinky] [Archiv] [Čtivo] [Názory] [Pozorování] [Akce] [Přílohy] [Odkazy] [Redakce] [Překvapení]