Rudý pochod do vesmíru 
Čína ve vesmíru 
Dvě stě vzdálených balvanů 
Amundsen a Scott na Marsu 
Setkání Amatérské prohlídky oblohy 

Přílohy IAN: 
Amatérská prohlídka oblohy 
Slunce 99 
Rozcestník IAN 
Diskuze čtenářů

 

  
Navratovy modul Senzhou, jeho jmeno v cinstine (zdroj Xinhua)Rudý pochod do vesmíru 
  
Kosmické lety s lidskou posádkou byly po čtyři uplynulá desetiletí monopolem dvou států: USA a Sovětského svazu/Ruska. Není divu, vždyť k takovým výpravám je nezbytná nejen dokonalá technika, ale i značné finanční prostředky a invence celé armády odborníků. Proto má stát, který dokáže vydržovat skupinu kosmoplavců, patřičnou mezinárodní prestiž a respekt. Téměř čtyřicet let se na vesmírných vavřínech hřály jenom dvě supervelmoci, nyní se však pomalu a jistě objevuje nový člen elitního klubu: Čínská lidová republika. Plánované lety s lidskou posádkou, které patří do přísně tajného "Projektu 921", přitom v minulých dnech poskočily o notný kus dopředu: V sobotu 20. listopadu se podařilo vypustit do vesmíru a poté opět vrátit zpět na zem prototyp budoucí lodi s lidskou posádkou. 
Nový typ nosné rakety Long March 2F (Dlouhý pochod, obdoba ruského Sojuzu) odstartoval z odpalovacího střediska Ťiou-čchüan v poušti Gobi v pátek 19. listopadu 23:30 našeho času a na oběžnou dráhu vzápětí úspěšně vynesly orbitální modul Šenzhou (v překladu "nebeská loď", avšak výslovností zní podobně jako Čína). Podle zveřejněných informací je podobný lodi Sojuz: Na délku má asi deset metrů a dokáže zajistit přijatelné životní podmínky až pro tři kosmonauty. Stejně jako ruský model má tři části: orbitální, přístrojovou a návratovou.  
Šenzhou strávil ve vesmíru asi 21 hodin a po čtrnácti obězích ve výšce dvě stě až pět set kilometrů přistál v centrální části Vnitřního Mongolska. Jeden z prvních pokusů, které je potřeba uskutečnit před letem s lidskou posádkou, tak úspěšně skončil. Na celým experimentem se však vznáší rouška státního tajemství: Dlouho očekávaný let byl oznámen až po úspěšném konci, oficiální státní televize pak ukázala jenom několik málo záběrů ze startu, animaci přistávacího modulu na padácích s brzdícími raketami. Ostrou zkouškou současně prošla i nová monitorovací síť, včetně čtyř námořních lodí. 
Start rakety Dlouhy pochod 2F 19. 11. 1999Takže kdy se dočkáme čínského kosmonauta? Někteří experti ještě nedávno sázeli na letošní podzim, kdy se uskutečnily velkolepé oslavy padesátého výročí založení Čínské lidové republiky. Pro komunistický stát by to bylo jistě typické. Několik málo zpráv, které se dostaly na světlo světa, včetně trosek po velké havárii na kosmodromu Ťiou-čchüan, však svědčí o tom, že první výprava s lidskou posádkou nebude tak jednoduchá. 
Oficiální čínské stanovisko počítá s rokem 2005, nicméně jisté indicie naznačují, že by to mohlo být již dříve, snad v roce 2001. A to přesto, že politický tlak na Projekt 921 slábne. Podstatné je i to, že se jedná především o výzkumný a vojenský experiment,  propaganda komunistické strany je až na druhém místě. Takže z velké části podléhá utajení: Let s lidskou posádkou by totiž výrazně zdokonalil čínské možnosti vojenského využití vesmíru a upevnil její mezinárodní postavení.  
Specialisté na problematiku vesmírných letů počítají, že v průběhu roků 2010 až 2020 bude Čína disponovat vesmírnou stanicí na bázi Miru. Nedlouho poté bude vlastnit nejen raketoplány, ale pravděpodobně zvládne i bezpilotní meziplanetární lety.  Ozvali  se také hlasy pro budoucí spolupráci Číny se Spojenými státy, vzhledem k současným vztahům, především pak průmyslové špionáži Číny, jde o hodně vzdálenou budoucnost. Takže jediné, co můžeme s jistotou přiznat, je brzké členství Číny v exkluzivním klubu kosmoplavců. 
 

Podle materiálů na Internetu
  
Čína ve vesmíru
1. října 1960 - dobrý začátek
Čína úspěšně vypustila ruskou raketu R2.
27. října 1966 - jaderná střela
Z raketové základy ve Vnitřním Mongolsku startuje raketa s jadernou hlavicí. Ta u jezera Lob-nor úspěšně exploduje.
24. dubna 1970 - první umělá družice
Ačkoli šlo o první úspěšný start vlastní raketou, měla neobvykle vysokou hmotnost. Vědecká družice "Východ je rudý" totiž vážila 173 kilogramů. Pohybovala se po protáhlé dráze ve výšce 400 až 2200 kilometrů.
26. listopadu 1975 - úspěšný návrat
Vojenský satelit k dálkovému průzkumu Země o hmotnosti asi dva a půl tuny létala na dráze ve vzdálenosti 183 až 483 kilometrů. Její součástí bylo návratové pouzdro, které přistálo na území ČLR (pro závada na padáku se však zřítilo).
29. ledna 1984 - telekomunikační satelit
Na začátku roku 1984 se Čína neúspěšně pokouší dostat na geostacionární dráhu svůj první telekomunikační družici. Experiment překazilo předčasné vypojení třetího stupně nosné rakety. Dnes však disponuje už čtyřmi funkčními družicemi pro televizní a datový přenos.
6. září 1988 - meteorologická družice
První geostacionární meteorologická družice, jež vysílá v reálném čase i ze záznamu záběry zemského disku ve viditelném i infračerveném oboru.
7. dubna 1990 - komerce
První placený start čínské rakety, která na geostacionární dráhu zavěsila telekomunikační satelit Asiasat 1. Zajišťuje televizní a telefonní spojení pro řadu asijských států. Zajímavé je, že byla původně vypuštěna v roce 1984 pod názvem Westar 6, později však zachycena raketoplánem Discovery a dopravena zpět na Zemi.
březen 1995 - odkryté karty
Oficiální místa oznamují vyslání čínského kosmonauta do roku 2002 s využitím (dobře zaplacených) ruských komponentů.
listopad 1996 - trénink začíná
V Rusku začínají cvičit dva oficiální čínští kandidáti na cestu do vesmíru. Experti se však domnívají, že spíše než o kosmonauty, šlo o "průmyslové špiony".
19. ledna 1999 - současnost
Úspěšný experiment s prototypem lodi pro lidskou posádkou. 
 
Vzhledem k na chorobnému utajování jsou informace bez záruky
  
 
  
Momentalni rozmisteni TNO podle Minor Planet CenterDvě stě vzdálených balvanů  
aneb dvě stě transneptunických těles 
  
Tak se s dvoustovkami roztrhl pytel. Minulý týden jsme si připomněli překročení hranice počtu dvou set objevených potenciálně nebezpečných asteroidů, a hned po nich následovalo dosažení počtu dvou set objevených transneptunických těles (TNO). 
Transneptunická tělesa, nazývaná také členy transneptunického pásu, Kuiperova pásu či Edgeworth-Kuiperova pásu jsou tělesa obíhající kolem Slunce ve vzdálenostech o něco větších než je oběžná dráha planety Neptun. Objevů transneptunických těles dramaticky přibývá v posledních letech, polovina z nich byla objevena v posledních dvanácti měsících. Za první známé TNO můžeme považovat těleso z roku 1992 a známé pod označením 1992 QB1. Pokud ovšem budeme považovat za člena Kuiperova pásu též Pluto, posouvá se tato časová hranice už do roku 1930. "Transneptunickou" velmocí jsou Havajské ostrovy, kde David Jewitt, Jane Luu a další jejich kolegové objevili jak 1992 QB1, tak velké množství z oněch zmíněných dvou set. Následuje čtyřmetrový reflektor na Cerro Tololo, observatoř na La Palma, ESO, pětimetrový dalekohled na Mt. Palomaru. 
Transneptunická tělesa se obvykle dělí do dvou základních skupin. První z nich jsou "klasické objekty Kuiperova pásu" nazývané též "cubewanos" podle anglické výslovnosti předběžného označení prvního z nich "kjůbíwan" 1992 QB1. Pohybují se po drahách s malou výstředností, se sklonem do cca 30 stupňů a střední vzdáleností od Slunce mezi 42 a 47 astronomických jednotek. Druhou velkou skupinou jsou takzvaná "plutinos", pochopitelně nazvaná dle Pluta, které je jejich prototypem. Jejich střední vzdálenost od Slunce je 39 astronomických jednotek a pohybují se v rezonanci 3:2 s Neptunem, což je chrání před těsným přiblížením k Neptunu samému, s výstředností dráhy více než 0,3 mohou křižovat dráhu Neptunu. Z TNO s dobře určenou dráhou jich je téměř padesát procent klasických TNO neboli cubewanos, a téměř čtyřicet procent plutinos. Kolem dalších pěti procent má oběžné doby dvojnásobné než Neptun a tedy jejich střední vzdálenost od Slunce 48 AU. Následuje několik objektů v dalších rezonancích s Neptunem.  
Poslední, zato možná nejzajímavější kategorií TNO, jsou objekty většinou označované jako součást "rozptýleného disku", anglicky se nazývají "scattered-disk objects" a je otázka, jaký je nejvýstižnější český ekvivalent tohoto označení. Jediným objektem tohoto typu, který byl dosti dobře pozorován, je známé těleso 1996 TL66, které se v přísluní dostává až na 35 astronomických jednotek ke Slunci, v odsluní se však nachází 135 dál od Slunce než Země. Letos v únoru byly objeveny čtyři další TNO s podobným typem dráhy s velkou excentricitou kolem 0,5 a dá se předpokládat, že také některé ze ztracených TNO mohou mít podobné dráhy a bude třeba to brát v úvahu pro jejich znovunalezení. 
Potíž s transneptunickými tělesy spočívá v tom, že jsou velmi slabá, jasnost mnohých z nich je hluboko pod 20 magnitudami, mnohé kolem 23 mag, takže jejich pozorování obecně vyžaduje použití velkých dalekohledů s průměry kolem dvou metrů či více. Výjimkami jsou "jasnější" z nich kolem 20,7 - 21,0 mag, které byly pozorovány dalekohledy s průměrem 0,6 - 1,0 metru. (Kleťský 57centimetrový reflektor, s nímž bylo pozorováno právě těleso 1996 TL66, byl v té době nejmenším přístrojem na světě, s jakým byla pořízena přesná astrometrická měření transneptunického tělesa). Pro mnohé z TNO není dostatek přesných měření pro určení dráhy. Jenom 34 procent dosud známých TNO bylo pozorováno ve více opozicích, a dráhy mnohých z nich, pro než existuje jenom několik pozorování v krátkém oblouku dráhy, jsou stále jen odhady. Největší hádankou pak jsou ani ne tak cubewanos či plutinos, ale právě tělesa onoho podivného třetího typu. S tím souvisí i otázka, kde se vzala tělesa nazývaná Kentauři na dráhách mezi velkými planetami. 
První z objevených Kentaurů známý Chiron spořádaně obíhá kolem Slunce mezi drahami Saturnu a Uranu. Mnohá další "kentaurovitá" tělesa však nejsou tak jednoznačná. Třeba 1995 SN55 má přísluní v 8 astr. jednotky a odsluní v 39 astr. jednotky, mohli bychom ho tedy v podstatě považovat jak za Kentaura, tak za TNO typu TL66, čili součást rozptýleného disku. Podobnou "obludou" je nedávno objevené těleso 1999 TD10. A zbývají ještě potíže kometárního rázu. Už zmíněný Kentaur (2060) Chiron/95P Chiron projevuje jakousi kometární aktivitu. Široká fronta autorů považuje Kentaury a TNO za jakési protokomety. Jiní Kentauři kometární aktivitu neprokazují. 
Prostě, jak v závěru tiskové zprávy Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics poznamenal Brian Marsden, můžeme sice oslavovat a pyšnit se překročením hranice dvou set známých transneptunických těles, ale nevíme vlastně, co jsou přesně zač. 
 
Jana Tichá, Observatoř Kleť
S použitím dat CBAT, MPC a CfA
 
Na co si můžete sáhnout vlastníma rukama?
meteor
meteoroid
meteorit
 
  
Jedna ze sond Deep Space 2, kresba JPLAmundsen a Scott na Marsu 
  
Největší událostí přicházejícího prosince bezpochyby bude přistání americké sondy Mars Polar Lander u severního okraje jižní polární čepičky červené planety. Sonda, jejímž posláním je studium meteorologických podmínek a analýza povrchového materiálu, ovšem neletí sama: veze si s sebou dvě malé mikrosondy. 
Deep Space 2 mají velmi zvláštní poslání: Jde totiž o první test nového způsobu přistání. Před tím, než vstoupí Mars Polar Lander do atmosféry planety, odpojí se od něj obě miniaturní sondy, které vzápětí dopadnou na povrch asi dvě stě kilometrů od přistávacího modulu. Protože nemají žádný brzdný systém, musí vydržet náraz o velikosti zhruba dvě stě metrů za sekundu. Pokud přežijí samotný pád, zaboří se do hloubky jeden až dva metr, přičemž na povrchu zůstane malá, komunikační část. Celá sonda má hmotnost dva a půl kilogramu a průměr 75 milimetrů. Vědecká aparatura je nacpána především do malé válcové sondy (670 gramů), jež obsahuje minipočítač, detektor vody a teploměr (zachytí ochlazování okolí do půl hodiny po dopadu). Spojení se Zemí, via Mars Global Observer, zprostředkuje povrchová část. Ta ukrývá lithiové baterie (na 1 až tři dny provozu), vysílač, akcelerometr a sluneční detektor. Aparatura musí přežít náraz o velikosti 30 tisíc G, přičemž  horní část se udrží na povrchu i při zbrždění 60 tisíc G! 
Pokud všechno dobře dopadne, budou právě tyto penetrátory první, kteří se dotknou povrchu jižního pólu Marsu. Není tedy divu, že společnosti Lockdeed Martin, Boenig a CompUSA zaštítily soutěž o důstojnější pojmenování. Hlavní cenou byly čtyři tisíce dolarů. A pravidla? Jednoduchá: sondy se mohou jmenovat podle dvojice lidí (již nežijících), podle postav z mytologie či fikce, místech nebo předmětech navzájem mezi sebou provázanými, popřípadě po kombinací těchto variant. Svůj výběr však museli účastníci zdůvodnit malou eseji o celkovém počtu asi sto slov. Vítězem a vlastníkem oněch 4 000 dolarů  se stal  Paul Withers, student Arizonské univerzity v Tusconu. Navrhnul pojmenovat obě sondy podle polárních badatelů Amundsena a Scotta, prvních průzkumníků království mrazu, ledu a sněhu. Norwegian Roald Amundsen vedl první úspěšnou výpravu na jižní pól (14. prosince 1911), ještě předtím provedl úspěšný přelet severního pólu. Robert Falcon Scott dovedl anglický tým na jižní pól 21. ledna 1912 a našel zde vlajku, kterou tu zanechal Amundsen. Jeho výprava však na zpáteční cestě podlehla krutým sněhovým vichřicím a hladu,  zachovaly  se však cenné osobní a vědecké zápisky.  
Na jejich počest tedy nesou dvě průkopnické sondy jména Amundsen a Scott. Volba je to bezesporu velmi příhodná, vždyť životním krédem Roberta Scotta, byla věta, kterou má vytesanou i na svém památníku: "Bojuj, hledej a hlavně vytrvej."  Stejný úkol přitom mají i dva penetrátory. Doufejme , že vydrží... 
 
Podle materiálů na Internetu a knihy Kosmické sondy k Marsu
  
  
Amatérská prohlídka oblohy, Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně si Vás dovolují pozvat na 
 
Setkání Amatérské prohlídky oblohy, 
 
které se uskuteční 3. až 5. prosince na Hvězdárně a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně. 
  
pátek 3. prosince
po 20. hodině zahájení setkání
20.00 - 22.00 Zatmění Slunce a Leonidy - večer o proběhlých úkazech 
Tomáš Malý, Pocity, lidé a zatmění 
V případě jasného počasí následuje pozorování místními dalekohledy.
sobota 4. prosince
9.30 - 12.00 Jiří Dušek, A to byl astronomický trhák 
Lukáš Král, Počítačový atlas Guide 6.0
12.00 - 14.30 přestávka na oběd
14.30 - 18.00 Lukáš Král, Bedýnka k pozorování Měsíce 
Jan Hollan, Překvapení 
Viktro Votruba, Můj malý chaos 
Pavel Gabzdyl, Totální bomba 
Rudolf Novák, Něco o proměnce 
Tomáš Havlík, Demoverze CD APO
18.00 - 19.00 Zdeněk Pokorný, Astronomický rok 2000
19.00 - 20.30 přestávka na večeři
20.30 - 22.00 Čajovna u Ožly 
Marek Kolasa, Valná hromada APO 
Tomáš Apeltauer, naše hospodářství 
V případě jasného počasí následuje pozorování místními dalekohledy.
neděle 5. prosince
9.30 - 12.00 Leoš Ondra a jeho iluze
12.05 závěrečné překvapení
  
Kromě uvedeného programu samozřejmě můžete vystoupit i vy -- ať už formou ústního příspěvku a nebo prostřednictvím nějaké nástěnky. Setkání se mohou zúčastnit i nečlenové Amatérské prohlídky oblohy. Je zdarma, musíte si však s sebou přivést spacák a karimatku. Vážní zájemci nás mohou kontaktovat na adrese ozlik@atlas.cz. 
  
Marek Kolasa 
předseda Amatérské prohlídky oblohy
Zdeněk Mikulášek
ředitel brněnské hvězdárny