Televizni zaber z vystupu A. Leonova"Počkej! Ještě ne!"  
téměř okamžitě uslyšel Beljajeva a uvědomil si, že podle programu má přechodovou komoru opustit v okamžiku, kdy Voschod 2 poletí nad Simferopolem na Krymu. Země se pod ním (anebo nad ním?) pomalu otáčela a naprosto zřetelně viděl zakřivení obzoru, barevné plochy povrchu a modrá moře i shluky bílých mraků nad nimi.  
"Pavle! Pavle! Je kulatá!" neudržel se a vykřikl. Ve sluchátkách se místo odpovědi ozval potlačovaný smích. 
Leonov byl uchvácen nádherným pohledem a není divu, že v řídicím středisku v údajích telemetrie znovu zaznamenali jeho zrychlený tep. Bylo to nad všechny nejfantastičtější představy malířů. Znovu a znovu se vykláněl ven, ale uvědomoval si, že musí dodržet určený program a proto čas, který se náhle nesmírně vlekl, překlenul novou kontrolou výstroje.  
Konečně!  
"Začni s výstupem!"  
Pustil se nejprve jednou rukou a potom opatrně i druhou.  
"Tak já to zkusím!"  
Vzdálil se asi na dvacet centimetrů od okraje přechodové komory a naprosto nepohnutě visel v prostoru. Na chvíli se velice pomalu vrátil a přidržel se rukou okraje výstupního otvoru. Vzápětí se však lehce odrazil a pomalu s roztaženýma nohama a zdviženýma rukama odplouval do prostoru. Měl pocit, že kdyby ho nezastavil kabel upevněný na třech místech jeho skafandru, nejspíš by odlétl pryč do černé hlubiny. Ještě dlouho po tom, co jiní kosmonauti naprosto běžně vystupovali ve skafandrech do volného kosmu, aby tam pracovali, opravovali a montovali nejrůznější konstrukce, byli tito odvážlivci k orbitální stanici i k raketoplánu vždy připoutáni jistícími kabely či lany. Teprve až americký kosmonaut Bruce McCandless usedl jako odvážný průkopník v únoru 1984 do speciálního kosmického křesla MMU, což byla zkratka z anglického označení "Manned Maneuvering Unit", a učinil zcela nový krok. Pomocí dvanácti trysek se zásobou stlačeného dusíku na dvě hodiny velmi intenzivní a čtyři hodiny normální činnosti se odpoutal od raketoplánu Challenger, aby zpočátku opatrně, avšak velice brzy a se stále větší jistotou se vzdálil až na sto metrů a stal se tak prvním skutečným plavcem ve volném prostoru, poprvé svobodným a nezávislým jako nikdy předtím žádný z jeho předchůdců. Následoval ho jeho kolega Robert Stewart. Oba se stali na krátké okamžiky neobyčejnými živými družicemi, které letěly samostatně v blízkosti raketoplánu a oba mohli podle svého uvážení libovolně manévrovat. 
Na něco takového nemohl Alexej Leonov při své první kosmické procházce ani pomyslet. Není ovšem divu, vždyť jeho výstup byl krokem do neznáma!  
Přesto mohl Leonov spatřit loď' Voschod 2 v kosmu tak, jak ji nikdo předtím neviděl. Vypadala zcela jinak, než když k ní přicházel při výcviku v montážním hangáru už na Bajkonuru. Žádný sebedokonalejší trenažér nemohl tu fantastickou atmosféru napodobit.  
Nedobrovolným plavcem ve vesmíru se v prosinci 1977 málem stal Jurij Romaněnko. Původně měl pouze jistit z přechodové komory svého kolegu Georgije Grečka, jenž při výstupu do volného kosmu kontroloval spojovací mechanismus v přední části stanice Saljut 6. Rozhodl se však obejít stanovený program a vyzkoušet, jaké to je být ve volném kosmu. Byl oblečený do skafandru, výstupní otvor před ním otevřený, na oběžné dráze kolem Země byl poprvé a kdo mu mohl zaručit, že se tam opět někdy zase podívá. 
Koho by takové dobrodružství nelákalo, navíc když se všechno dalo zařídit, aby se v řídicím středisku o ničem nedozvěděli?  
Málem však došlo k tragédii. Romaněnko se totiž vysoukal ven ze stanice a lehce se od ní odrazil, aby si vyzkoušel to, co neměl v oficiálním plánu. O chvílích, které následovaly, pak s Grečkem oba dlouho mlčeli. Potom se však velice sdílný Georgij Grečko po mnoha letech uřekl. Nejraději by si dal na pusu zámek, ale už se nedalo nic dělat a musel s pravdou ven a odpovědět na okamžitě zvědavé otázky novinářů. Pokaždé jejich dramatický příběh z oběžné dráhy vyprávěl rozdílně... Jedno však bylo zcela jasné. Jurij Romaněnko se zapomněl upoutat jistícím lanem. Naštěstí si toho oba včas všimli, a protože Grečko byl blízko, mohl po pomalu odplouvajícím kamarádovi rychle sáhnout a zachytit konec jeho jistícího lana.  
Je nepříjemné domýšlet, co by asi dělali, kdyby Grečko lano neudržel, anebo Romaněnka vůbec nechytil...  
Vraťme se zpátky k letu Voschodu 2. Ne všechno bylo totiž v oficiálních zprávách vysloveno. Spíše naopak. Zatímco kremelští propagandisté spustili oslavné fanfáry, probíhal let za velmi složitých podmínek a nakonec skončil jen s velkým štěstím dobře. Na donedávna přísně utajované klíčové okamžiky se podívejme podrobněji. 
První kosmická procházka Alexeje Leonova vrcholila. Kosmonaut dokonce zkusil splnit několik jednoduchých úkolů. Nejprve upevnil filmovou kameru do držáku. Od jeho bělostného skafandru se odrážely ostré sluneční paprsky, pohlcované černým sametem vesmíru i paletou pestrých barev rozhozených po rozlehlé Zemi dole pod ním. Z objektivu kamery odmontoval kryt a chvíli přemýšlel, co má s malým víčkem udělat. Na takovou maličkost instruktoři při jeho výcviku zapomněli. Hodil víčko do prostoru. Díval se za ním a viděl, jak se pomalu převrací, odlétá od lodi a mizí ve tmě.  
Vypustil miniaturní umělou družici!  
Velitel Pavel Beljajev v kabině všechno pozorně sledoval na malém televizním monitoru, na němž bylo vidět obraz z další kamery, upevněné na Voschodu 2. Stejný obraz se přenášel do řídicího střediska, kde panovalo neobyčejné napětí. Své dojmy sděloval Leonov do mikrofonů zabudovaných přímo před ústy v přílbě svého skafandru. Když se jednu chvíli na pětimetrovém kabelu dostal dolů pod kabinu a zmizel ze zorného pole televizní kamery, okamžitě uslyšel Beljajevův starostlivý hlas:  
"Kde jsi? Slyšíš mě, Aljošo?"  
Uklidnil ho a snažil se co nejrychleji vrátit zpátky do místa, které bylo v záběru kamery. Ve volném kosmu byl vlastně nesmírně krátkou chvíli. Pouze několik minut. Stačil však zjistit, že člověk, který volně pluje prostorem, se brzy unaví, a proto se musí naučit úsporně pohybovat, aby zbytečnými pohyby nevyvolával nežádoucí reakci. Jistě si ze školních lavic z hodin fyziky vzpomenete na zákon akce a reakce. Alexej Leonov ho poznal zcela bezprostředně. Zpočátku se dokonce při každém větším pohybu vracel zpátky ke kabině lodi tak prudce, že musel natahovat ruce před sebe, aby přílbou nenarazil do její stěny. Po nárazu se opět vzdaloval a loď se celá rozkývala. Usoudil, že musí hýbat rukama, aby odborníky v řídicím středisku i Beljajeva v kabině Voschodu 2 přesvědčil, že mu nic není a že je s ním všechno v pořádku. Prudké pohyby jej však celého roztáčely. 
V nemotorném nafouknutém skafandru zkoušel různé pohyby, jak si přáli z řídicího střediska. Napodoboval utahování šroubů, přenášel neexistující náklady a taháním za jisticí lano se snažil usměrnit svou plavbu podél kosmické lodi, která svými naježenými anténami a kulovou kabinou připomínala podivného pohádkového brouka.  
Musel si na okamžik odpočinout. Uvolněně se položil do prostoru a pociťoval lehké otáčení. Zkusil jej zastavit mírným pohybem ruky, jak o tom diskutovali už během pozemní přípravy. Skutečně se zmírnilo. V průzoru kosmické lodi se odráželo sluneční světlo, neviděl sice dovnitř, ale věděl, že za pevnou stěnou obalenou tepelnou izolační vrstvou je Pavel Beljajev, připravený přijít mu kdykoli na pomoc. 
"Máš ještě dvě minuty," vyrušil Leonova z odpočinku a rozjímání Beljajev a jeho hlas vrátil snění zpátky do přítomnosti a připomněl, že je třeba dokončit připravený program. Během dvanácti minut urazil Alexej Leonov přes pět tisíc kilometrů nad planetou. I s pobytem v přechodové komoře byl mimo kabinu celkem už 24 minut.
"Je čas se vrátit," vyzval ho Beljajev  
"Okamžik... Nemohu uvolnit kameru!"  
Befjajevův hlas byl stále důraznější:  
"Musíš se vrátit!"  
Ještě jednou se Leonov zadíval na Slunce, na okolní vesmír i blízkou Zemi, která vypadala jako velká barevná mapa. Chtěl si ten neobyčejný pohled chtěl navždy uchovat v paměti. Prudkým švihem ruky se pak pokusil dostat k výstupnímu otvoru komory, ale pouze se dotkl ramenem jeho horního okraje. Při každém dalším doteku před ním loď odskakovala. Chtěl se přiblížit zprava a tak se opřel o plášť kabiny... Odskočila pod jeho rukama vlevo. Situace začínala být nepříjemná. Čas se totiž rozběhl stále rychleji.  
Loď pod jeho rukama znovu odskočila. Pak Leonova napadlo, aby si jisticí kabel omotal kolem ruky, což se mu podařilo a pomalu se přitahoval až k otevřenému výstupnímu otvoru komory. Nejprve dovnitř spustil kameru, ale když se za ní začal soukat nohama napřed, uviděl jak kamera kolem něj pomalu proplouvá zpátky ven do prostoru. Znovu ji strčil zpátky. Přechodová komora mu náhle připadala užší než předtím. Přidržoval se jejího okraje a snažil se nasunout hlouběji dovnitř. Stále se mu to nedařilo. Při dlouhých hodinách nácviku zvládl na trenažéru na Zemi návrat do těsné přechodové komory doslova poslepu a v čase kratším než jedna minuta, ale v kosmu na oběžné dráze bylo všechno náhle mnohem obtížnější. Měl na sobě nafouknutý nemotorný skafandr, loď před ním odskakovala a jistící lano se mu pletlo do cesty. Byl už nesmírně unavený.  
Přece nezůstane nakonec venku! V té chvíli si Pavel Beljajev vzpomněl na slova Sergeje Koroljova. Jak dodnes tvrdí pamětníci, měl mu hlavní konstruktér krátce před letem říci:  
"Jestli Alexej vystoupí do kosmu, ale nebude se moci vrátit, víš co máš dělat?"  
Co měl na mysli?  
Alexej Leonov se například mohl zamotat do lana. Mohlo se mu stát cokoli jiného... Mohl pod tlakem silných emocí dokonce ztratit sám nad sebou jakoukoli vládu. Co potom? Co by měl dělat Beljajev? Zakrýt výstupní otvor, odstřelit výstupní komoru a vrátit se na Zemi sám bez svého kolegy? Prý tehdy odpověděl:  
"Když se nevrátí, tak se nevrátím ani já."  
V jiném případě by tato takřka románová slova romantického hrdiny novináři jistě ochotně citovali, ale uvést je v roce 1964 by současně znamenalo připustit, že snad neexistovala absolutní jistota v sovětskou techniku. A to by podle tehdejších strážců ideologické čistoty bylo neodpustitelným rouháním.  
Někteří pamětníci poznamenávají, že Beljajeva prý dokonce vybavili pistolí... Pro všechny případy. 
Stalo se však něco, s čím skutečně nikdo nepočítal. Leonovův skafandr jako by se příliš nafoukl. Už předtím si kosmonaut stěžoval, že tlak ve skafandru je patrně vyšší, než by měl být a než ukazoval tlakoměr, a že se tím Interier Voschoduznačně omezuje jeho pohyblivost. Dostal proto souhlas ke snížení tlaku. Příliš to však nepomohlo. Nikoho z konstruktérů skafandru a výstupové komory taková překážka ani v nejmenším nenapadla. Nakonec však s účinným řešením přišel sám Leonov. Vydýchaný vzduch se ze skafandru vypouštěl regulačním ventilem a tak ho napadlo, že by pomocí tohoto ventilu mohl tlak snížit ještě o něco víc, než mu předtím z řídicího střediska povolili. Nebylo to bez rizika. Jenže co udělat jiného?! Leonov tedy snížil tlak ze 40 kPa na 27 kPa a posléze dokonce možná ještě o něco víc. Vždyť šlo jen o pár okamžiků, než se dostane dovnitř do komory!  
Ukázalo se, že to bylo dobré řešení, protože po další obrovské námaze se již fyzicky značně vysílenému kosmonautovi přece jenom podařilo zcela se nasunout do těsného prostoru komory. Ovšem hlavou napřed! Pak jako artista v cirkusu dal v neohrabaném skafandru nohy co nejvíce k hlavě a s vynaložením nesmírného úsilí se otočil. Kdo má dnes šanci v továrním kosmickém muzeum sdružení Energija v bývalých Podlipkách a dnešním Koroljovu prohlédnout si dochovanou vskutku již historickou skládací a nafukovací komoru, musí jen žasnout, jak se v tom neobyčejně těsném prostoru Leonovovi něco podobného vůbec podařilo. Třebaže byla komora zhotovena z poddajného materiálu, byla to v podstatě jen nevelká a velice těsná roura!  
Alexej Leonov se tedy obratně otočil o sto osmdesát stupňů a zavřel nad sebou horní poklop. Pak komoru rychle napustil vzduchem. Tlaky se vyrovnaly Zbývalo otevřít vstup do kabiny ozářené bílým světlem zářivek. Z otevřeného poklopu Leonov ještě sejmul ochranný kryt průzoru s optickým orientátorem "Vzor" a z komory odmontoval dvě malé filmovací kamery. Pak se konečně přesunul do svého křesla. Byl vysílený a celý propocený, ale byl také nesmírně rád, že nejnáročnější část celého letu už má za sebou.  
Kdyby však v těch chvílích jen tušil, že nejdramatičtější okamžiky letu naopak na ně oba teprve čekají!  
  
Pavel Toufar, Kosmické skandály, Regia, Praha 1999