:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížeč PDF souborů

 

Odyseova křídla

 Nechtěli byste někdy zpovzdálí alespoň na chvíli sledovat první kroky satelitu na oběžné dráze? Vyklopení antén, slunečních panelů, plošiny s detektory… Pokud vaše odpověď zní ano, a já o tom nepochybuji, pak určitě vezmete za vděk záběrům malé kamery upevněné na povrchu telekomunikační družice Galaxy 11. Ta nám totiž v minulých dnech zprostředkovala pomalé rozevření komplikovaně poskládaných slunečních baterií, které dodají životodárnou energii největšímu a nejvýkonnějšímu dosud vypuštěnému komerčnímu satelitu od firmy Hughes Space and Communications Company (pomocí rakety Ariane 21. prosince 1999). Celá videoukázka zrychleně ukazuje otevření jednoho křídla o délce 33 metrů v průběhu zhruba třiceti minut. Boční zrcadla slouží k větší koncentraci světla a tedy i zvýšení celkového výkonu. (140 kB, QuickTime, zdroj Hughes Space and Communications)

soubor

Poslední výlet amerického raketoplánu

 Přesně podle plánu, ale to vám zřejmě nemusíme připomínat, dosednul večer 22. února 2000 raketoplán Endeavour na ranvej Kennedyho kosmického střediska slunné Floridy. Pomineme-li několik vzrušení -- například v podobě nefunkční orientační trysky či špatného počasí -- dopadla celá mise na jedničku s hvězdičkou. Mikrovlnný radar totiž během jedenáctidenního letu osahal 99,858 procenta plánované oblasti, z toho 95 procent hned dvakrát. Data uchovaná na 332 dvou velkokapacitních páskách se nyní dostanou do vojenských laboratoří a zhruba za rok, dva se promění ve skvělou třírozměrnou mapu valné části naší planety. Přiložené videozáznamy (ve formátu QuickTime) proto považujte za krátkou vzpomínku po zajímavé výpravě.

  • Šest astronautů, mezi nimi jeden Evropan a Japonec, nastupují za mohutného aplausu k odpalovací rampě 39A odkud se za nedlouho vydají do vesmíru.
  • A už je to tady. Jedenáctého února v 18:43 našeho času se zapálily motory Endeavouru a ten se líně vznesl na svoji výjimečnou misi a zamířil nad severovýchodní Atlantik.
  • Neméně zajímavý záběry pořídila i kamera umístěná na střeše pět kilometrů vzdálené Servisní budově (VAB), která má výšku jako padesátiposchoďový panelák.
  • Krátce po startu se otevřely dveře nákladového prostoru a posádka z něj vysunula na šedesát metrů dlouhou mikrovlnnou anténu, která přijímala signál vysílaný z útrob letounu.
  • Letoun, šťastná posádka i informacemi nabité magnetické pásky dosedly bez problémů na Kennedyho kosmickém středisku. Asistovalo jim krvavě zabarvené, zapadající Slunce.

soubor

Poslední výlet amerického raketoplánu

 Přesně podle plánu, ale to vám zřejmě nemusíme připomínat, dosedl večer 22. února 2000 raketoplán Endeavour na ranvej Kennedyho kosmického střediska slunné Floridy. Pomineme-li několik vzrušení -- například v podobě nefunkční orientační trysky či špatného počasí -- dopadla celá mise na jedničku procent hned dvakrát. Data uchovaná na 332 dvou s hvězdičkou. Mikrovlnný radar totiž během jedenáctidenního letu osahal 99,858 procenta plánované oblasti, z toho 95 velkokapacitních páskách se nyní dostanou do vojenských laboratoří a zhruba za rok, dva se promění ve skvělou třírozměrnou mapu valné části naší planety.

  • Šest astronautů, mezi nimi jeden Evropan a Japonec, nastupují za mohutného aplausu k odpalovací rampě 39A odkud se za nedlouho vydají do vesmíru.
  • A už je to tady. Jedenáctého února v 18:43 našeho času se zapálily motory Endeavouru a ten se líně vznesl na svoji výjimečnou misi a zamířil nad severovýchodní Atlantik.
  • Neméně zajímavý záběry pořídila i kamera umístěná na střeše pět kilometrů vzdálené Servisní budově (VAB), která má výšku jako padesátiposchoďový panelák.
  • Krátce po startu se otevřely dveře nákladového prostoru a posádka z něj vysunula na šedesát metrů dlouhou mikrovlnnou anténu, která přijímala signál vysílaný z útrob letounu.
  • Letoun, šťastná posádka i informacemi nabité magnetické pásky dosedly bez problémů na Kennedyho kosmickém středisku. Asistovalo jim krvavě zabarvené, zapadající Slunce.

soubor

Zničená krajina

 Na snímku, který pořídila v dubnu 1991 posádka amerického raketoplánu Atlantis, je zničená poušť Kuvajtu po úmyslném zapálení ropných vrtů na příkaz iráckého diktátora Sadáma Husajna v únoru téhož roku. Vpravo je část Perského zálivu. Černý kouř vychází z více než sedmi stovek nalezišť a směřuje na jih. Město Kuvajt se nachází na jižní straně Kuvajtského zálivu, v horní části záběru je delta řek Tigris a Eufrat. Požáry byly, naštěstí pro okolní přírodu, uhašeny dříve než se čekalo a nestačily v přilehlé oblasti Perského zálivu napáchat příliš veliké škody. I tak se člověk chová k naší planetě. (jpg, 3,6 MB, zdroj NASA)

soubor

Bouřka nad Středozemním mořem

 Ve druhé polovině září 1991 se spolu s pěti astronauty na palubě raketoplánu Discovery do vesmíru dostalo několik citlivých televizních kamer. Z nákladového prostoru bedlivě sledovaly pozemské bouřky a především pak nádherné blesky. Výsledkem byla celá řada unikátních šotů, z nichž jeden najdete i ve dnešním překvapení (mpeg, 5,8 MB). Z kosmického letounu byl tehdy pěkný výhled na pobřeží France (v levé části záběru), později se objeví i hlavní město Alžír. Měsíc prakticky nesvítil, takže mraky bouřkové oblasti nejsou patrné, samozřejmě vyjma okolí blesků. Průměrná velikost jednotlivých oblastí elektrických výbojů se pohybuje kolem 35 kilometrů, přičemž v ní uhodilo na 130 blesků za minutu.

soubor

Agónie neúspěchu

 Ambiciózní projekt komerčního kosmodromu Sea Launch, ze které měly na oběžnou dráhu levně startovat umělé družice, dostal tvrdou ránu pod pás. Celý neúspěch začal v neděli v 15 hodin 49 našeho času, kdy se z upravené vrtné plošiny umístěné přes dva tisíce kilometrů jižně od Havaje zvednula raketa Zenit 3SL. Z počátku všechno běželo jako na drátkách. První stupeň dohořel a dle programu odpadl aerodynamický kryt ukrývající satelit. O dvě a půl minuty později, po zážehu druhého stupně, však začaly problémy. Nejdříve vypadlo spojení zprostředkované pomocí sítě satelitů TDRSS. Závady však pokračovaly i v deváté minutě, kdy měl zahájit práci třetí stupeň. Raketa nedosáhla patřičné rychlosti, naopak ztrácela výšku, zcela přestala komunikovat s řídícím střediskem a z dosud neznámých důvodů se zřítila asi 4300 kilometrů od startovací plošiny Odyssey. S sebou si do vodního hrobu vzala i stomilionový telekomunikační satelit společnosti ICO Global Communications, který měl být prvním článkem v nové síti mobilních telefonů a globálního přenosu dat. Umělá družice byla připravena pro rozsáhlou sérii zkoušek na jejichž konci měla být sklonkem roku 2002 komerční síť. Společnost Sea Launch doufala, že letos zprostředkuje start další tří či čtyř misí, včetně satelitu firmy PanAmSat či komunikačního satelitu Spojených arabských emirátů. Do velkých problémů se však dostává především projekt ICO Global Communications, kterému od loňského léta hrozí bankrot a kterého v poslední době zachránilo spojení s dalším investorem. Jednalo se o třetí start z plošiny Odyssey (dva předcházející byly úspěšné) a odborníci se domnívají, že jeho neúspěch ovlivní ceny na americkém trhu telekomunikací. Sea Launch drží ze 40 procent firma Boeing Co. o zbytek se dělí ruské firmy a norská společnost Kvaerner Group (QuickTime, 235 kB, zdroj Sea Launch)

soubor

Agónie neúspěchu

 Ambiciózní projekt komerčního kosmodromu Sea Launch, ze které měly na oběžnou dráhu levně startovat umělé družice, dostal tvrdou ránu pod pás. Celý neúspěch začal v neděli v 15 hodin 49 našeho času, kdy se z upravené vrtné plošiny umístěné přes dva tisíce kilometrů jižně od Havaje zvednula raketa Zenit 3SL. Z počátku všechno běželo jako na drátkách. První stupeň dohořel a dle programu odpadl aerodynamický kryt ukrývající satelit. O dvě a půl minuty později, po zážehu druhého stupně, však začaly problémy. Nejdříve vypadlo spojení zprostředkované pomocí sítě satelitů TDRSS. Závady však pokračovaly i v deváté minutě, kdy měl zahájit práci třetí stupeň. Raketa nedosáhla patřičné rychlosti, naopak ztrácela výšku, zcela přestala komunikovat s řídícím střediskem a z dosud neznámých důvodů se zřítila asi 4300 kilometrů od startovací plošiny Odyssey. S sebou si do vodního hrobu vzala i stomilionový telekomunikační satelit společnosti ICO Global Communications, který měl být prvním článkem v nové síti mobilních telefonů a globálního přenosu dat. Umělá družice byla připravena pro rozsáhlou sérii zkoušek na jejichž konci měla být sklonkem roku 2002 komerční síť. Společnost Sea Launch doufala, že letos zprostředkuje start další tří či čtyř misí, včetně satelitu firmy PanAmSat či komunikačního satelitu Spojených arabských emirátů. Do velkých problémů se však dostává především projekt ICO Global Communications, kterému od loňského léta hrozí bankrot a kterého v poslední době zachránilo spojení s dalším investorem. Jednalo se o třetí start z plošiny Odyssey (dva předcházející byly úspěšné) a odborníci se domnívají, že jeho neúspěch ovlivní ceny na americkém trhu telekomunikací. Sea Launch drží ze 40 procent firma Boeing Co. o zbytek se dělí ruské firmy a norská společnost Kvaerner Group (QuickTime, 235 kB, zdroj Sea Launch)

soubor

Rotující Jupiter

 Jednou z nejvýraznějších ozdob současné večerní oblohy je bezesporu největší planeta sluneční soustavy: Jupiter. Schválně se na něj někdy podívejte větším dalekohledem, třeba na některý z blízkých hvězdáren. Přesvědčíte se stejně jako hrst sond, které se dostaly do jeho blízkosti, že jeho atmosféru zdobí celá řada nejrůznějších útvarů. Asi nejnápadnější jsou dva tmavé pásy rovnoběžné s rovníkem. Na jejich okrajích, ale také přímo v nich jsou zřetelné nejrůznější světlé i tmavé skvrny. Ovály, z nichž největší je na jižní polokouli Velká červená skvrna, představují rozsáhlé cyklony a anticyklony. Mnohé z nich jsou rozsáhlejší než celá naše planeta. A všimněte si také, že je Jupiter vlivem rychlé rotace zploštělý. To, že jeho jednotlivé části rotují různou rychlostí. Zatímco rovníkovým oblakům trvá jedna otočka 9 hodin a 51 minut, střední šířky jsou o něco pomalejší 9 hodin 55 minut. Nádhernou animaci, která vznikla poskládáním záběrů ze sondy Voyager (avi, 4 MB), snad netřeba nijak zvlášť komentovat.

soubor

Nový přírůstek kosmického home-videa

 Firma Boeing, jejíž pobočka ovládá valnou část trhu komerčních raket i telekomunikačních družic, dala v posledních dnech k dispozici netradiční záběry: Pomocí malé kamery na dopravní plošině se ji podařilo natočit odlet satelitů společnosti Globalstar, které se prostřednictvím rakety Delta 2 dostaly z Mysu Canaveral na nízkou oběžnou dráhu 8. února. Úspěšně tak uzavřely budování nové celosvětové sítě mobilních telefonů, jenž se na podzim tohoto roku stane rivalem skomírajícího Iridia a ICO. Přiložené video ukazuje, jak plošinu opustil první satelit -- ve výšce 920 kilometrů nad Austrálií. Kamera ho sledovala více než minutu, takže je zřetelný pohyb planety v pozadí. Podobné záznamy pomáhají při diagnostikování nejrůznějších problémů, na rozdíl od dřívějších případů je však nedoprovázel tak pěkný výhled na Zemi. Rakety Delta 2 během sedmi startů vynesly v minulosti celkem 28 sond Globalstar z celkového počtu 52 exemplářů. Zájemcům z celého světa mají zajistit přenos hlasu, krátkých zpráv i dat za relativně přijatelné ceny (Quick Time, 210 kB, zdroj Boeing TV).

soubor

Ganymedova symfonie

 Galileo sice trpělivě vyčkává na přílet Cassini, který si to kolem Jupiteru prosviští na sklonku letošního roku, nicméně rozhodně nesložil ruce do klína. Především se připravuje na dvě setkání s Ganymedem, největším měsícem sluneční soustavy, ke kterým dojde 20. května a 28. prosince. S průměrem 5 268 kilometrů je tohle těleso dokonce větší než Merkur či Pluto a směle soupeří i se samotným a u nás v Novinách tak oblíbeným Marsem. Možná vás to překvapí, ale tentokrát vám žádný jeho záběr neukážeme: zcela netradičně si ho totiž můžete poslechnout! Ale abychom vás příliš nemýlili. Když si kliknete na "bonus" vpravo dole, uslyšíte záznam plazmového experimentu při průletu sondy v roce 1996. V podstatě jde o radiové vlny vysílané nabitými částicemi v magnetickém poli Jupiteru i samotného měsíce. Tým, který má na starosti tento experiment, stlačil padesátiminutový záznam na jednu minutu a jeho frekvenci upravil tak, abychom ji mohli uslyšet na vlastní uši. (Na spektrogramu roste frekvence směrem nahoru, červená barva odpovídá oblastem s vyšší intenzitou, modrá naopak s nižší.) Výsledek svým způsobem animuje cestu sondy: prvních deset sekund představuje šelest a prskání Jupiteru, poté následuje crescendo úderů při vstupu do magnetosféry Ganymeda (o intenzitě 500 nanotesla), zvyšující se a opět klesající tón, v pozadí s bručivým rachotem, při průletu kolem měsíce a opět finále u návratu do sféry vlivu planety (QuickTime, 3,9 MB, zdroj JPL/NASA). Podobné studie slouží především k měření intenzity magnetického pole a hustoty nabitých částic.

soubor

Erotova přehlídka

 Možná si říkáte, co asi teďka dělá sonda Shoemaker? Že ji neznáte? A když vám připomeneme její starší název NEAR? Takže, co se momentálně děje u blízkozemní planetky Eros? NEAR Shoemaker posílá na Zemi jeden snímek za druhým a také pomalu sestupuje na stále nižší a nižší dráhu. Rozlišení a citlivost jeho přístrojů je tudíž také neustále lepší. Při jednom ze svých průletů sonda sedmého března pořídila nádhernou videosekvenci s výhledem na Sluncem ozářenou stranu. Ostatně přesvědčete se sami: Tak, jak se měnilo natočení planetky, vykreslovaly stíny i ty nejjemnější detaily. Sonda se nacházela 205 kilometrů nad povrchem a celý nyní čtyřiadvacetisekundový záznam pořídila během hodiny a půl. (mpeg, 3,5 MB, The Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory) Prvního dubna, na apríla, Shoemaker NEAR sestoupí na dráhu ve výšce 100 kilometrů.

soubor

Meziplanetární telefon

Armstrong: That would be an honor.

McCandless: All right. Go ahead, Mr. President. This is Houston. Out.

Nixon: Hello, Neil and Buzz. I'm talking to you by telephone from the Oval Room at the White House, and this certainly has to be the most historic telephone call ever made. I just can't tell you how proud we all are of what you (garbled). For every American, this has to be the proudest day of our lives. And for people all over the world, I am sure they, too, join with Americans in recognizing what an immense feat this is. Because of what you have done, the heavens have become a part of man's world. And as you talk to us from the Sea of Tranquility, it inspires us to redouble our efforts to bring peace and tranquility to Earth. For one priceless moment in the whole history of man, all the people on this Earth are truly one; one in their pride in what you have done, and one in our prayers that you will return safely to Earth.

Armstrong: Thank you, Mr. President. It's a great honor and privilege for us to be here representing not only the United States but men of peace of all nations, and with interests and the curiosity and with the vision for the future. It's an honor for us to be able to participate here today.

Nixon: And thank you very much and I look forward...All of us look forward to seeing you on the Hornet on Thursday.

Aldrin: I look forward to that very much, sir.

Videozáznam NASA ve formátu QuickTime má velikost 7,7 MB.

soubor

Roztrhaná galaxie

 Některé galaxie mají natolik komplikovaný tvar, že se řadí mezi tzv. nepravidelné. Příkladem může být M 82 ze souhvězdí Velké medvědice, v jejíž blízkosti leží velká spirální galaxie M 81 (mimo snímek). Obě soustavy se v průběhu milénií zásadním způsobem pozměnily. Gravitační vazba u jedné stimulovala vznik nádherných spirál (M 81), u druhé naopak vedla ke zborcení původně veliké diskové galaxie. V temných mračnech M 82 existuje řada hvězdných porodnic, kde se překotně rodí nové stálice. Mnohé z nich končí explozí supernovy, jejichž rozpínající se obálky podporují další tvorbu. Odhaduje se, že zde v průběhu posledních deseti milionů roků zaniklo několik milionů hmotných stálic. M 81, M 82 a několik dalších tvoří malou skupinu galaxií vzdálenou asi 11 milionů světelných roků. Komponovaný záběr nepravidelné galaxie, jeden z nejlepších, jaký jsme měli kdy k dispozici, pořídil japonský dalekohled SUBARU vybavený osmimetrovým zrcadlem. Světle modrý pás táhnoucí se z horního levého rohu do spodního pravého je světlo nespočetného množství jednotlivých hvězd. Na něj kolmý červený výtrysk má na svědomí ionizovaný vodík. Sahá asi 10 tisíc světelných roků od středu M 82. Do mezigalaktického prostoru jej vyhání supervítr stimulovaný překotnou tvorbou nových hvězd a samozřejmě i neustále explodujících supernov. Snímek poskládaný z řady záběrů v různých filtrech vzniknul 2. února. (jpeg, 840 kB, Subaru Telescope, National Astronomical Observatory of Japan)

soubor

Podivuhodná mlhovina

 Každá hvězda dříve nebo později v nitru vyčerpá veškeré zásoby vodíku. Zahřeje se a začne spalovat další prvky. Vývoj u stálic do hmotnosti do osmi až jedenácti Sluncí končí v okamžiku, kdy si vytvoří kyslíkouhlíkové jádro. Poté hvězda odhodí vnější obálku, která se může rozplynout v planetární mlhovinu. (Název je však zavádějící, s planetami nemají tyto objekty nic společného.) Uprostřed leží bílý trpaslík: chladnoucí kyslíkouhlíkové jádro. Tyto objekty sice mají velikost srovnatelnou se Zemí, svou hmotností však soupeří se Sluncem. Kávová lžička vyhořelého paliva bílého trpaslíka by proto vážila kolem čtvrt tuny! Jejich povrchová teplota dosahuje až několika desítek tisíc stupňů, avšak vzhledem k malým rozměrům trpaslíci nemají velký zářivý výkon a nejsou tedy příliš nápadní. Z jejich povrchu unikající ultrafialové fotony však ohřívají okolní plyn, jenž se pomalu mísí s mezihvězdnou látkou. Příkladem takové umírající hvězdy je mlhovina NGC 6751 ze souhvězdí Orla. Shodou okolností se na ni v průběhu tři čtvrtě hodiny skrz několik barevných filtrů podíval 21. dubna 1998 Hubblův dalekohled, která nám tak odkryl řadu podivuhodných útvarů, z nichž mnohé nedokážeme stále ještě uspokojivě vysvětlit. Na komponovaném záběru modré oblasti odpovídají nejteplejšímu plynu, který kolem vyhasínajícího jádra (budoucí trpaslík) tvoří přibližně kruhový prsten. Oranžová a červená popisuje rozložení chladnější látky. Zajímavé je, že chladný plyn má tendenci vytvářet dlouhé radiální proudy a že zároveň vytváří roztrhaný vnější prstenec. Původ těchto chladných oblaků není zcela jasný, avšak proudy na sobě nesou jasné stopy po záření a hvězdném větru, jenž vane od centrální hvězdy. Její povrchová teplota se odhaduje na 140 tisíc stupňů Celsia. Jelikož NGC 6751 leží zhruba 6500 světelných roků daleko, má skutečný průměr 0,8 světelného roku, tedy zhruba 600krát větší než Sluneční soustava. Hubble se však na planetární mlhovinu podívá ještě jednou, v roce 2001. A pokud se na základě dvojice záběrů podaří odhadnout rychlost její expanze, pak vzdálenost této skvrnky zjistíme s výrazně větší přesností. (jpeg, 480 kB, NASA, The Hubble Heritage Team (STScI/AURA)

soubor

Písečná bouře

 Na sklonku února se detektoru SeaWiFS podařilo zachytit podivuhodně rozsáhlou písečnou bouři, která pokryla stovky tisíc kilometrů čtverečních východního Atlantiku. Poprvé ji zahlédnul 26. února 2000, kdy sahala přes tisíc pět set kilometrů od pobřeží. Jejím domovem byla samozřejmě Sahara, kde ohřátý vzduch a silné větry vynesly jemný prach do výše několika kilometrů. Obdobné bouře mohou tu a tam doputovat až do Karibské oblasti, ve kterých poté místní meteorologické stanice vydávají varování o silném znečištění vzduchu. Američtí odborníci dokonce nalezli souvislost mezi odumíráním korálových útesů a zvyšující se frekvencí a intenzitou podobných událostí. Jiné studie pro změnu spojují rozsáhlé saharské bouře s výskytem hurikánů, které se tvoří nad východní částí Atlantického oceánu. Konkrétně tato bouře doputovala 4. března k severovýchodnímu pobřeží Jižní Ameriky. SeaWiFS (Sea-viewing Wide Field-of-view Sensor) je určený ke sledování pozemských oceánů, moří a vůbec veškerých vodních ploch. Pracuje ve výšce asi sedm set kilometrů a pohybuje se tak, aby oblast pod ní byla optimálně osvětlena Sluncem. Každé dva dny tak pořídí mapu celé zeměkoule s rozlišením čtyři kilometry. Navíc se nachází na palubě komerčního satelitu OrbView 2, jenž vlastní společnost Orbital Sciences Corp. Patronát nad celým projekt má v rámci "Mise k planetě Zemi" NASA. (SeaWiFS Project, NASA/Goddard Space Flight Center and ORBIMAGE, jpg 267 kB)

soubor

Apollo 13

 "V 56. hodině letu jsme uslyšeli ránu. Dva dny za námi a najednou bác! Nerozsvítil se žádný poplašný signál, neozvala se žádná siréna. Pouze ta hrozná rána. Otřásla celou kosmickou lodí a vyděsila mne k smrti. Teprve pak se rozsvítila kontrolka elektrického systému," popsal 4. hodinu a 7. minutu 14. dubna 1970 Jim Lowell. Později se vysvětlilo, že došlo k explozi jedné nádrže se stlačeným kyslíkem, vyvolané zřejmě zkratem v elektrických ohřívačích. Loď Odysseus přestala plnit své funkce a proto se 90 minut po havárii posádka nouzově přemístila do malé měsíční sekce Aquarius. Nejkratší cesta k Zemi však vedla kolem Měsíce a zpočátku to vypadalo na ortel smrti, protože předběžné výpočty dávaly kosmonautům naději na pouhých 38 hodin kyslíku, zatímco jejich cesta musela trvat ještě nejméně 70 hodin. Dalším problémem se ukázal nedostatek vody pro chlazení elektroniky. Kosmonauti se však nepoddali osudu a spolu s tisíci specialistů na Zemi analyzovali vzniklou situaci. Jedna improvizace střídala druhou, ke slovu přišly ponožky jako ucpávka spojovací trubičky, vystřižené z tvrdého kartonu… U příležitosti 30. výročí úspěšně neúspěšné mise připravila firma Analytical Graphics zajímavou animaci okamžiků kolem havárie. Zatímco J. Lovell a F. Haise dokončovali kontrolu lunárního modulu a J. Swigert připravoval stelární navigaci, explodovala nádrž s kyslíkem číslo dvě, která tak odhodila kryt na vnější straně servisního modulu. Pozemní kontrola si nehody všimnula prakticky okamžitě, jelikož čidla zachytila rapidní pokles dodávky elektrické energie dvou ze tří palivových článků. Výbuch také poškodil potrubí v první kyslíkové nádrži, ze které začal unikat životodárný plyn. Astronauté tedy do řídícího střediska nahlásili nečekanou závadu: "Houstone, máme problém!" (M. Grün, První den na Měsíci, Analytical Graphics, mpeg, 1,7 MB)

soubor

Velký vůz v pohybu

 I když je na první pohled noční obloha neměnná, pravý opak je samozřejmě pravdou. Nespočet stálic všech velikostí bez přestávky mění svoji jasnost. Kolem nich se donekonečna pohybují jasné planety, Slunce, Měsíc a samozřejmě i zástupy menších těles Sluneční soustavy. Temné nebe tu a tam prořízne meteor či líně se pohybující umělá družice. Tyto události tak říkajíc jednoho okamžiku, však nejsou nic oproti dlouhodobějším změnám. Podívejme se třeba na to, jak svoji podobu v průběhu dvě stě tisíc roků mění známý Velký vůz. Počítačová animace začíná v roce 100 000 před naším letopočtem a končí v roce 100 000 našeho letopočtu. V zorném poli je přitom zachycen v krocích dlouhých tisíc let pohyb všech hvězd do 6,5 magnitudy, tedy na tmavé obloze viditelných bez dalekohledu. (R. Pogge, Ohio State University, mpeg, 480 kB)

soubor

Dejte už pokoj s Cydonii

Cydonia je nenápadný kousek severní polokoule Marsu -- pár kopců, sem tam nějaký kráter či údolí. Úplně jinak se ale na tohle místo dívá celá armáda šarlatánů či blouznivců, kteří ve zdejších povrchových útvarech vidí ruiny dávného města Marťanů. Díky popularitě v řadě knih, časopisů, plakátů, hrníčků i triček je tak Cydonia skutečně výjimečná. Dokonce natolik, že jediná umělá družice Mars Global Surveyor na ni tu a tam zaměří své kamery. (Na vás pak ponecháme úvahu, zda je vhodné, aby vědci ustupovali nátlaku "pokleslého" mediálního tlaku a drahocenný čas svých detektorů věnovali honbě za takovými přeludy.)

Prvním cílem se už v dubnu 1998 stala "tvář", která se objevila na méně kvalitních záběrech z orbitální části Viking 1, jenž v roce 1976 hledala optimální místo pro přistání výsadkového modulu Viking 2. Po úspěšně pořízených snímcích tohoto rozbrázděného kopce se Global Surveyoru poté podařilo ulovit i "město" (skupinu vrcholů jihozápadně od "tváře") a něco jako "čtvercové náměstí" (skupinu čtyř malých kopců, které obklopuje větší "město"). Pozorování sonda zvládnula během jedné z vědeckých fází letu, kdy obíhala po eliptické dráze s periodou dvanáct hodin. Od jara 1999 Mars Global Surveyor sedí na prakticky kruhové dráze, takže oblast snímkuje při každém přeletu. Výsledky s rozlišením dvacet metrů na pixel si prohlédnete, pokud kliknete na odkaz vpravo dole. Vzhledem ke konstrukci kamery s vysokým rozlišením vypadá každý záběr jako úzký pás. Za pozadí kolem (stejně jako horní přiložený snímek) posloužily záběry ze sond Viking. (NASA/JPL/Malin Space Science Systems, gif, 6,7 MB)

soubor

Modrá kulička

 Poskládáním záběrů z několika kosmických detektorů oslavili pracovníci Goddardova střediska kosmických letů již třicátý světový den Země. Kromě hurikánu Linda u západního pobřeží Spojených států si můžete všimnout celé řady zajímavých detailů, včetně našeho věčného průvodce -- Měsíce. Hlavní záběr vzniknul během několika minut 9. září 1997 pomocí jednoho z meteorologických satelitů GOES. Informace o podobě oceánů posbíral na přelomu září a října 1997 vícekanálový snímač SeaWiFS, pevniny naopak v polovině září téhož roku prostudoval radiometr AVGRR na palubě polární družice POES. V celku informace k sestavení tohoto jediného záběru vytvořily úctyhodný balík o velikosti 26 megabytů. Pro lepší představivost přitom specialisté poněkud změnili barevné podání a převýšení povrchových útvarů pak zvětšili zhruba padesátkrát. Navíc počítačově přidaly i stíny všem vyvýšeninám. K dotvoření kompozice nakonec posloužil i Měsíc, zachycený satelitem GOES v září 1994. Oproti skutečnosti byl dvakrát zvětšen. (Zdroj NASA/GSFC/NOAA/USGS, jpg, 3,1 MB)

soubor

Šumění vesmíru

Prostor mezi hvězdami není prázdný, vyplňuje ho řídká mezihvězdná látka bohatá na vodík (Ostatně nejrozšířenější prvek ve vesmíru.) V relativně chladném prostředí s průměrnou teplotou kolem osmdesáti kelvinů tu a tam dojde ke srážce dvou neutrálních atomů a při přechod mezi dvěma metastabilními hladinami v základním stavu pak dochází k emisi fotonu o frekvenci 1420,40575 Mhz (vlnová délka 21,105 centimetru). Výsledné záření má charakter souvislého šumu a lze ho pomocí radioteleskopů sledovat na velmi velké vzdálenosti.

Poprvé se tak podařilo v roce 1951 hned několika skupinám astronomů. Od té doby neutrální vodík poskytuje velmi cenné informace o struktuře Galaxie. Jeho rádiové záření totiž není v podstatě ovlivněno jinak neprůhledným prachem. Z Dopplerova posuvu emisní čáry 21 cm lze studovat rozložení i pohyb vodíkových mračen a tedy i spirální struktury Galaxie. Navíc se tato část elektromagnetického spektra využívá při hledání rádiových stop po vyspělých mimozemských civilizacích. Pokud kliknete na odkaz vpravo dole, můžete si jeden takový šum neutrálního vodíku můžete poslechnout (SETI League, wav 108 kB).

soubor

Návštěva Miru

 Příliš pozornosti tomu nevěnujeme, ale na ruské stanici Mir už třetí týden pobývá dvojice kosmonautů. Výjimečné přitom je, že Sergej Zaljotin a Alexander Kaleri pracují za peníze soukromé společnosti MirCorp a jejího hlavního majitele, ruské organizace RS Energia. Prostředky daňových poplatníků tak zůstávají nedotčeny. A co ti dva dělají? Minulý týden k základně přilétnula dopravní loď Progress s dvou a půl tunami paliva, jídla, čerstvé vody i kyslíku a řady dalších materiálů. Posádka se však věnovala především záplatováním drobných netěsností, kterými z Miru pomalu uniká důležitý kyslík. Zatím jde všechno bez problémů a tak se čím dál tím častěji hovoří o celé řadě dalších komerčních programů, dokonce o druhé výpravě lidské posádky někdy na začátku podzimu. Ředitel Ruské kosmické agentury Jurij Koptev však navzdory tomu zůstává i nadále skeptikem. Obzvlášť pokud se uvažuje o stanici jako o kosmickém hotelu, ve kterém by stál týdenní pobyt 30 milionů dolarů. A protože tlak americké strany na řízený zánik čtrnáct let starého Miru v zemské atmosféře nijak nepolevil, je hodně pravděpodobné, že záběry z příchodu návštěvy 6. dubna 2000 budou skutečně poslední. Dosud shromážděné peníze přitom vydrží jenom do srpna. (MirCorp, QuickTime, 238 kB)

soubor

Gravitační tance

 Dnešní výkonné počítače zvládnout spočítat řadu zajímavých jevů -- z nichž mnohé bychom vlastně nikdy nemohli na vlastní oči ani spatřit. Do této kategorie patří i příběh, který se odehrál krátce po velkém třesku. Dnešní animace totiž ukazuje, jak se možná kdysi skládaly kupy galaxií. Model ukazuje jejich pohyb v průběhu nepředstavitelných deseti miliard roků. Jednotlivé hvězdné ostrovy se na něm nejen potkávají, ale navzájem deformují a postupně i slévají do stále větších gravitačně vázaných celků. Nakonec po třech miliardách roků uprostřed skupiny vzniká jedna veliká, eliptická galaxie, která ovládne hemžení celého okolí. V podobném stavu je například blízká Kupa v Panně, v jejímž centru sedí rozsáhlá galaxie M 87 . Život virtuální skupiny galaxií (ve skutečnosti 5 až 10 milionů jejich jednotlivých částí) v zorném poli o průměru pět milionů světelných roků spočítal John Dubinski. (mpeg, 1,6 MB)

soubor

Seřadiště planet

 Rendezvous velkých planet sluneční soustavy se nevyhnulo ani sluneční observatoři SOHO, která monitoruje dění na povrchu i uvnitř Slunce. V zorném poli jejího koronografu, který jinak sleduje výtrysky horké plazmy v řídké atmosféře hvězdy, se totiž už koncem dubna objevily tři jasné planety: Jupiter, Saturn a Merkur. Záběry z pátého května navíc ozdobila nádherná koronární ejekce. Při sledování přiloženého záznamu záběrů od 24. dubna do 3. května si všimněte, jak planety různou rychlostí měnily polohu. Koronograf má velikost zorného pole patnáct stupňů a oslnivé Slunce zakryl terčík uprostřed. (Bílá kružnice naznačuje velikost viditelného slunečního disku.) V pozadí jsou patrné také některé nejjasnější hvězdy. Vodorovné čárky kolem planet vznikají v detektoru, s děním na obloze nijak nesouvisí. Doleva dolů pak vybíhá upevnění středového terčíku. A pokud vás dění kolem seskupení planet nadmíru zajímá, pak se nezapomeňte za záběry ze SOHO podívat 15. května, kdy se do zorného pole dostane i oslnivá Venuše. (zdroj SOHO/ESA/NASA, mpeg, 520 kB)

soubor

Denní bolid

 V úterý 18. ledna se nad kanadským Yukonem přehnal výjimečně jasný bolid, který zachytili nejen náhodní pozorovatelé, ale i vojenské obranné satelity a seismické stanice. Rázové vlny i následného svistotu si všimnuli zachytili lidé na větší části Aljašky a severozápadní Kanady. Není divu, vždyť energii výbuchu ve výšce 25 kilometrů nad zemí specialisté odhadnuli na dvě až tři kilotuny trinitrotoluenu. Po oslnivě zářícím tělesu, které se rozpadnulo na několik částí, zůstala přes půl hodiny rozplývající se stopa. Přiložená krátká sekvence ukazuje její podobu v průběhu čtrnácti minut. První obrázek, na kterém má jasnou červenou barvu, přitom vzniknul jeden a půl minuty po průletu. Přímo senzační zpráva však přišla až o několik dní později: jeden z tamních domorodců, který si přál zůstat v anonymitě, nasbíral zhruba kilogram malých úlomků kamenného meteoritu. (Původně mělo těleso průměr několik metrů a hmotnost několik tun.) A aby zabránil jejich kontaminaci, zabalil je do čistého igelitového pytlíku a uložil v ledničce. Specialisté pak mohli udělat důkladný mineralogický rozbor posla z vesmíru, včetně řady izotopů s krátkým poločasem rozpadu. Dopadne podobně šťastně i příběh bolidu ze soboty šestého května? Zdá se že ano. Kamenný meteorit o váze čtvrt kilogramu, který spadnul poblíž obce Morávka, je teprve pátým případem, ke kterému existují fotografické či video záznamy bolidu. (Video pořídil p. Gabig v obci Janov poblíž Jindřichova ve Slezku. Zdroj Tomáš Havlík, Hvězdárna a planetárium V3B-TU Ostrava, gif, 1,2 MB)

soubor

Úspěšný Pathfinder

 Čtvrtého července 1997 krátce po devatenácté hodině našeho času propukli operátoři v kontrolní místnosti NASA Jet Propulsion Laboratory o ohromný smích a potlesk. Na Marsu totiž, "v rámci" oslav 221. výročí Dne nezávislosti, úspěšně přistála sonda Pathfinder. Během několika následujících týdnů, kdy několikanásobně překročila původně očekávanou životnost, spolu s malým vozítkem Sojourner vyslala několik tisíc snímků povrchu rudé planety (16 tisíc Pathfinder, 550 Sojourner), pořídila chemický rozbor patnácti kamenů ve svém okolí a bedlivě sledovala meteorologické podmínky. Sedmého října téhož se pak sonda definitivně odmlčela. Připomeňme si ale samotný akt přistání -- jednalo se totiž o unikátní a svým způsobem velmi riskantní kousek: Nejdříve se zhruba 10 tisíc kilometrů nad povrchem oddělil meziplanetární úsek, načež sonda rychlostí sedm a půl kilometru za sekundu vstoupila do řídké atmosféry. V průběhu celého sestupu se přitom nezapomnělo na základní měření, zapisovaná do palubní paměti. Před ohřevem sondu chránil a současně ji i prudce brzdil tepelný aerodynamický štít, který ve výšce kolem deseti kilometrů po rozevření padáku odpadnul. Krátce poté se od sondy oddělil přistávací modul a zůstal viset na třicet metrů dlouhém závěsu. Ve výšce kolem 250 metrů se při rychlosti 60 až 50 metrů za sekundu nafouknuly polštáře airbagů, ve výšce padesát metrů nad povrchem zažehly tři raketové motory, které sondu téměř zastavily tak, aby z této výšky již padala pouze volným pádem. Pathfinder nakonec dopadnul rychlostí menší než 15 metrů za sekundu, jako plážový míč po povrchu několikrát poskočil až do výšky několika desítek metrů a nakonec se zcela zastavil. Polštáře se nakonec pomalu vypustily a na povrchu Marsu zůstal další pozemský vyslanec. (Zdroj M. Grun, Sondy k Marsu, Jet Propulsion Laboratory, ABCNews, QuickTime, 1,5 MB)

soubor

Kočičí oko

 Podívejte se pozorně na přiloženou animaci (gif, 110 kB). Vznikla složením dvou záběrů planetární mlhoviny NGC 6543 v Drakovi, které pořídil v roce 1994 a 1997 Hubblův kosmický dalekohled. Jemné změny polohy, respektive nápadné nafouknutí, má skutečně na svědomí expanze bubliny vnějšího obalu umírající hvězdy. NGC 6543, která se nachází nedaleko pólu ekliptiky, se populárně označuje jako Kočičí oko. Zapadá přitom do kategorie tzv. planetárních mlhovin, tedy pozvolna se rozplývajících pozůstatků po Slunci podobných hvězdách, které po sobě zanechávají chladnoucí bílé trpaslíky (bodový zdroj uprostřed záběrů). Existenci podobných objektů ohraničuje několik desítek tisíc roků. V případe Kočičího oka se pak stáří rozpínajícího se pozůstatku odhaduje na jeden tisíc roků. Kombinací dalších dat vychází vzdálenost NGC 6543 na tři tisíce světelných roků. (Zdroj Arsen R. Hajian, Yervant Terzian, USNO, Cornell)

soubor

Atlantis

Klikni! Čtvrtý kosmický letoun s vlajkou NASA se svého prvního letu dočkal v roce 1985. Díky zkušenostem y konstrukce a testů předcházejících tří lodí Enterprise, Columbie a Challengeru má řadu výhod. Například je lehčí a byl také vyroben v rekordně krátké době. Přesto všechno prošel v posledních letech další přestavbou, během které dostala řídící kabina výrazně lepší navigační elektroniku. Řadu mechanických "budíků" nahradilo devět displejů s tekutými krystaly, čímž se vzhled kokpitu přiblížil výbavě moderních dopravních letadel, především pak Boeingu 777. Pilot a velitel se tak během kritického osm minut dlouhého letu na oběžnou dráhu lépe orientují v záplavě nejrůznějších informací. Přehlednost kromě řady grafických prvků zvyšuje i vhodně vybrané barevné kódování. Tzv. skleněný kokpit, jehož vývoj a testování přišlo na 200 milionů dolarů, je poslední a zatím nejnápadnější změnou flotily raketoplánů, do které patří i nové lehčí vnější nádrže paliva, dokonalejší senzory či účinnější hlavní motory. Tři zbývající letouny se podobné přestavby dočkají v následujících dvou rocích, takže NASA může reálně počítat s tím, že budou v aktivním provozu ještě následujících deset až dvacet let. Připomeňme, že taková Columbia již léta osmnáct roků. Přiložené video ukazuje minutový záznam pátečního startu (QuickTime 480 kB). Pokud kliknete na fotografii nové pilotní kabiny, přehrajete si odlet raketoplánu Atlantis z jiného -- neméně zajímavého úhlu (QuickTime 160 kB). Zdroj NASA/Astronomy Now.

soubor

Přehlídka Mléčné dráhy

 Studium vzdálených částí vesmíru už dávno není výsadou bílých límečků nejrůznějších akademií věd. Tu a tam se mu oddávají i zelené límečky utajovaných vojenských laboratořích. Lépe se jim zaměřují smrtící zbraně a opačně i brání před podobnými výpady řady nejrůznějších protivníků. Naštěstí pro nás, sponzory obou výzkumných linií, tu a tam něco z obálek "přísně tajné" vypadne i na světlo denní. Příkladem je infračervená prohlídka roviny Galaxie s dosud nejvyšším dosaženým úhlovým rozlišením zorganizovaná jednou laboratoří amerických vzdušných sil. Průzkum provedl v letech 1996 až 1997 Midcourse Space Experiment (MSX), jenž s 35krát lepším rozlišením než legendární IRAS (Infrared Astronomical Satellite) z osmdesátých let nasnímal 15 procent celé oblohy podél Mléčné dráhy. (Důvod takového pozorování byl jediný, infračervené zdroje matou senzory vyhledávající nejrůznější potenciální cíle...) Jedním z výsledků se kupodivu stalo veřejnosti dostupné video oblasti o délce 30 stupňů a šířce 4,5 stupně kolem středu Galaxie. (Zorném pole má na šířku 12 průměrů Měsíce.) Záznam reprezentuje 27 individuálních pozorování detektoru o délce 90 minut, přičemž jednotlivé barvy naznačují různé vlnové délky: modrá od 6,8 do 10,8 mikrometru, zelená 11,1 až 15,9 mikrometru, červená 18,2 až 25,1 mikrometru. V první sekundách animace je nejzřetelnější mlhovina Omega (M 17) a Orlí (M 16). Později se objeví známá Laguna (M 8), střed Galaxie a řada oblastí ionizovaného vodíku a oblastí, kde se rodí nové hvězdy. Infračervené záření totiž přichází od mezihvězdného prachu, mikrometrových částic (červená) křemíku, uhlíku či uhlovodíků (modrá), které ohřívá viditelné a ultrafialové fotony okolních stálic. (Zdroj Air Force Research Laboratory (AFRL), QuickTime, 1,8 MB)

soubor

Ničivý tajfun

 V listopadu 1991 se v Tichém oceánu objevil ničivý tajfun Jurij. Pohled z boku, pořízený 28. listopadu 1991 z paluby raketoplánu Atlantis, ukazuje středové oko bouře v době, kdy se nacházel západně od souostroví Severní Mariany. Oblačné stěny oka cyklony mají výšku necelých čtrnáct kilometrů a sahají až k mořské hladině. V tomto případě ho sice vyplňují mraky, ale u mnoha jiných tajfunů jím lze dohlédnout až k hladině. Jurij se později stal tzv. supertajfunem doprovázeným bouří o rychlosti větru až 270 kilometrů v hodině. Sám urazil až 320 kilometrů v hodině, naštěstí se ale vyhnul všem větším pevninám. Největší škody napáchal na americkém ostrovu Guam. Prolétnul západně od Filipín a poté zanikl nad severní částí Tichého oceánu. Tajfuny jsou tropické cyklony vznikající v západním Tichomoří. Vyskytují se zhruba dvacetkrát ročně a nezřídka mají na svědomí rozsáhlé přírodní katastrofy. (Zdroj NASA, jpeg, 5 MB)

soubor

Intimně s NEARem

 O sondě Shoemaker- NEAR, která již řadu týdnů krouží kolem nedaleké planetky Eros, se na první pohled slehla zem. Ostatně není divu. Po fantastických záběrech z přiblížení a navedení na oběžnou dráhu totiž nastalo období pilné práce sběru informací, jejichž analýza zabere mnoho následujících měsíců a let. Na rozsáhlejší závěry a shrnutí si tudíž musíme ještě nějakou dobu počkat. (Z některých dílčích sdělení snad jenom čerstvá zpráva, že má Eros podobné složení jako tzv. chondrity, primitivní meteority se stejným zastoupením těžších prvků jako Slunce a tedy i jako zárodečná mlhovina, ze které vznikla naše soustava. Planetka tedy nejspíš nikdy nebyla součástí žádného většího tělesa.) Jako malé připomenutí o úspěšném působení drobné sondičky, která se zasnoubila s planetkou, tentokrát přinášíme záznam přeletu nad severní částí Erosu, zhotovený z výšky dvě stě kilometrů (dole je uveden světový čas). Celé video -- oproti skutečnosti značně zrychlené -- ukazuje řadu typických povrchových útvarů, jejichž podoba se mění v souvislosti se změnou směru osvětlení. Nejdříve se do zorného pole dostane "sedlo", poté se ze stínu vynoří nápadný hřbet, který se táhne přes třetinu planetky, která má průměr něco přes třicet kilometrů. Po průchodu velkého, asi pětikilometrového kráteru se nakonec proletíte nad zvláštní poďobanou krajinou. V současnosti se Shoemaker-NEAR pohybuje ve výšce jenom padesát kilometrů, počátkem července začne sestupovat na pouhých 35 kilometrů. (Zdroj The Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory, mpeg, 8 MB)

soubor

Adaptivní optika

 Přestože si hvězdáři na Zemi postavili mnohem větší dalekohledy než jaké mají k dispozici ve vesmíru, trpí jejich detektory velikým handicapem: nacházejí se na dně vzdušného oceánu. Světelný paprsek přicházející z vesmíru se tak láme na rozhraních mnoha vzdušných vrstev, jež mají různou teplotu, vlhkost a hustotu. A jelikož se skladba těchto oblastí mění, paprsek neustále v jistém rozmezí mění svůj směr. Výsledkem je, že svoji jasnost a také svoji polohu mění i sledovaná stálice. Pozemské dalekohledy tudíž mají mnohem horší úhlové rozlišení než ty kosmické, omezené pouze ohybem světla. Teoreticky by čtyřmetrový dalekohled dosáhl rozlišení 0,04 úhlové vteřiny (pod takovým úhlem uvidíte korunovou minci na vzdálenost sto kilometrů), ve skutečnosti je ale jeho ostrost běžně pětadvacetkrát horší, kolem jedné vteřiny. K oblafnutí neklidné atmosféry se však v posledních rocích začíná úspěšně používat tzv. adaptivní optika. Skrývá se za ní speciální systém zrcadel, které velmi rychle korigují veškeré nepřesnosti obrazu. Pomocí zvláštního detektoru se měří podoba referenční hvězdy ve směru, kam se zrovna dívá dalekohled. Počítačový algoritmus pak několiksetkrát za sekundu vypočítá, jak musí být pro kompenzaci opraven obraz, což se následně provede deformací malých zrcadel, která stojí v cestě světelného paprsku. Jinou možností je také sledovat stav atmosféry pomocí laserového paprsku, který vytvoří vlastní "pozemskou" hvězdu -- stejnou metodu používají i americké špionážní družice (právě odtud pochází tato metodika). Ostatně podívejte se na záznam dokumentující změnu obrazu jedné anonymní stálice, pozorované s vypnutou a poté zapnutou adaptivní optikou Kanadsko-francouzsko-havajském dalekohledu (zdroj Olivier Guyon, mpeg, 4,7 MB).

soubor

Hopkající astronauti

 Cílem programu Apollo nebylo jenom vysazení člověka na Měsíci, ale též srovnání americké kosmonautiky se sovětskou. Díky značně přiškrcenému rozpočtu se ale nakonec NASA podařilo realizovat jenom projekt orbitální základny Skylab, postavené na základě prázdného stupně rakety Saturn. Stanice měla hmotnost 87 tun, průměr až 6,7 metru (bez slunečních panelů), délku 36 metrů (včetně dopravní lodě Apollo) a trojici odvážlivců poskytla prostor o objemu 365 metrů čtverečních. Hlavní obytný prostor tvořila původní vodíková nádrž, kyslíková sloužila jako smetiště. Přepažena byla dvěmi mřížovými podlahami, v dolním patře byla lékařsko-biologická laboratoř, kuchyň, ložnice, v horním sklad materiálu. Počítalo se též s výstupem do volného kosmického prostoru. Na Skylabu se nakonec vystřídaly tři trojčlenné posádky, které zde strávily tehdy rekordních 28, 59 a 84 dní. Z výsledků projektu pak NASA čerpala několik následujících let, vlastně až do doby, než v roce 1982 nastoupil do provozu raketoplán Columbia. (Zdroj Malá encyklopedie kosmonautiky, NASA, mpeg, 2,5 MB)

soubor

Největší stavba na světě

 Rekordně velké stavby kupodivu nestaví lidé ale koráli. Největším a nejdelším útvarem vytvořeným na naší planetě živými organismy je totiž Velká útesová bariéra u severovýchodního pobřeží Austrálie, kterou tvoří stovky jednotlivých korálových útesů o celkové délce dva tisíce kilometrů. Záběr pořízený z raketoplánu Atlantis 8. srpna 1992 ukazuje některé z největších útesů u severního konce, na východním pobřeží Yorkského poloostrovu. Mnoho z útesů má své vlastní jméno. Největší na snímku, zhruba dvacet kilometrů od pobřeží, se nazývá "Zlodějský". Netřeba zdůrazňovat, že království řady mořských živočichů značně ohrožuje rychle rostoucí znečištění, takže je dost možné, že časem "největší stavba zanikne", a na její místo se tak dostaví úplně jiné "skvosty". (Zdroj NASA, jpg, 6,3 MB)

soubor

Život slunečních skvrn

 Sluneční skvrny jsou nejnápadnějším projevem aktivity naší hvězdy. Jejich poloha i podoba se mění jak díky rotace Slunce, tak i s ohledem na jejich dočasnost. Dlouhodobé studie naznačují, že jde o rozsáhlé plochy fotosféry o průměru až 20 tisíc kilometrů, jejichž teplota je snížena asi o 1200 kelvinů oproti okolí, zřejmě jako důsledek potlačení přenosu energie silným magnetickým polem, které brání postupu horkého plazmatu z nitra na povrch napříč magnetických siločar. Zpravidla u nich můžeme vysledovat temné jádro (umbru) obklopené polostínem (penumbrou). Penumbra má zřetelnou vláknitou strukturu, ve které vlákna směřují z temného jádra k okraji neporušeného povrchu. Teď si představte, že nafilmujete vývoj jedné skvrny na film, který pak pustíte s vhodným zrychlením. Najednou se ukáže, že i tato na první pohled strnulé jevy žijí vlastním fascinujícím a dosud ne zcela pochopeným životem: spatříte vlny nižší jasnosti proudící podél vláken penumbry směrem ven. (Big Bear Solar Observatory, mpeg, 0,3 MB)

soubor

Marťanská kronika

 Mars Global Surveyor, který už tři roky bedlivě sleduje dění na povrchu sousední planety, má další zářez na pažbě zajímavých úlovků. V polovině května loňského roku (přesně to bylo 16. 5. 1999) pořídil malebný portrét prachové bouře u rokle Ius a Melas, které patří do rozsáhlého Údolí Marinerů. Oblak pokrývá dolní třetinu záběru. Jenom pro představu, kráter Perrotin nad středem zorného pole má na šířku devadesát pět kilometrů. Modrobílá oblaka patrně obsahují vodní led a leží ve větší výšce než růžovo-červená mračna prachové bouře. Kromě estetiky samotného záběru je také zajímavé, že v této části Marsu byla pozorována podobná bouře přesně před jedním marsovským rokem, 2. července 1997, těsně před příletem legendárního Pathfinderu s vozítkem Sojourner. V té době byla na jižní polokouli zima, takže v Údolí Marinerů byla podobných bouří celá řada. Nechejme se tudíž překvapit, zda se opět -- na začátku dubna 2001 nebo v polovině února 2003 objeví. Mars Global Surveyor na oběžné dráze ve výšce čtyři sta kilometrů sedí již od září 1997. Všechny jeho přístroje pracují zcela bez problémů, takže je pravděpodobné, že nám pořídí celou řadu dalších podobně malebných obrázků. Těšme se na ně! (Zdroj Jet Propulsion Laboratory, jpeg, 100 kB)

soubor

Medové zrcadlo

 Ještě před nedávno by to vypadalo jako návštěva technologické sci-fi povídky, ale dnes už skutečně existuje řada dílen, kde se běžně připravují skleněná zrcadla o průměru až k deset metrů, která se stávají základním kamenem nových hvězdářských očí. Jednu takovou optickou laboratoř vlastní i Steward Observatory, která náleží Arizonské univerzitě. Právě tahle instituce vyrábí revoluční, velmi lehká zrcadla pro novou generaci optických a infračervených dalekohledů. Celá finta je v tom, že se vloží kusy borosilikátového skla do speciální rotující pece, materiál se poté roztaví a za medově tekutého stavu jeho hladina dostane požadovaný tvar rotační paraboly: výsledkem je dramatické snížení hmotnosti nezbytně nutného skla a tedy i samotného zrcadla, včetně mnohem snazšího leštění ideální plochy. Teleskopy se tak staví výrazně jednodušší a levnější (na druhou stranu ale musí odraznou plochu neustále korigovat řada servomotorků…) Dílna si v minulých letech na svůj štít připsala řadu úspěšných projektů: V roce 1992 vyrobila zrcadlo o průměru šest a půl metru, v lednu 1997 dokonce o dva metry větší oko pro Large Binocular Telescope na americké hoře Graham. Přiložená animace vám ukáže, jak probíhá tavení skleněných hrudek. Kamera se otáčí spolu s pecí (proto není její pohyb příliš zřetelný) a samozřejmě jde o značně zrychlený záznam. Na jeho konci si všimněte, jak hladina medového skla zaujme patřičnou polohu. (Zdroj University of Arizona, CCIT Scientific Visualization Lab, mpeg, 2,4 MB)

soubor

Přechod Merkuru přes sluneční kotouč

 Patnáctého listopadu loňského roku proběhla zajímavá konstelace: Merkur se natolik přiblížil ke spojnici Slunce-Země, že se v podobě temného kolečka promítl na oslnivý disk naší denní hvězdy. Celé setkání v unikátním videozáznamu zachytili mimo jiné i pracovníci známé sluneční observatoře na jezeře Big Bear. Jednotlivé portréty skrz speciální filtr Halfa, který propouští světlo v jedné ze základních emisních čar vodíku, vznikly s odstupem dvaceti sekund mezi 21:11 a 22:10 světového času. V záběru je oblast o velikosti 340 tisíc krát 125 tisíc kilometrů, přičemž jeden pixel má úhlovou velikost jedna vteřina. Putující Merkur určitě snadno poznáte. (Zdroj Big Bear Solar Observatory, mpeg, 2,3 MB)

soubor

Z granulace čouhaj zrna!

 Těsně pod sluneční fotosférou, viditelným povrchem Slunce, leží mocná, neklidná vrstva, v níž se teplo přenáší konvekcí. Tato, tzv. konvektivní vrstva se ve fotosféře připomíná granulací -- konvektivními zrny o velikosti 700 až 1000 kilometrů. Jde zřejmě o vrcholky výstupných konvektivních proudů o několik set kelvinů teplejších než okolí, které se pohybují rychlostí pět až deset kilometrů za sekundu. Granulace přetrvává řádově minuty a její kypící pohyb je zřetelně viditelný na zrychleném záznamu 65centimetrového vakuového dalekohledu sluneční observatoře Big Bear. Každé políčko záznamu v blízké infračervené oblasti se exponovalo desetinu milisekundy. Zorné pole má velikost 62x47 úhlových vteřin a rozlišení 0,25 vteřiny na jeden obrazový element. Video ve skutečnosti zachycuje dění v průběhu jedné hodiny 12. března 1999. (Zdroj Big Bear Solar Observatory, mpeg, 0,5 MB)

soubor

Slavné exploze - Delta II

 Ne vždy se raketýrům podaří vše na jedničku. Chyby jsou osudové a tu a tam vedou až ke ztrátě nosné rakety spolu s pořádně drahou umělou družicí. V bonusové příloze Instantních astronomických novin se v následujících týdnech seznámíme s několika takovými neúspěchy.

Sedmnáctého ledna 1997 explodovala ve výšce pět set metrů nad rampou, zřejmě pro závadu na jednom z pomocných motorů na tuhá paliva, třináct sekundu po startu raketa amerických vzdušných sil Delta 2. Tak nízko nad zemí k podobné nehodě došlo naposledy v sedmdesátých létech. I když hořící trosky zasypaly rozsáhlou část základny na Mysu Canaveral, nikomu z přihlížejících se nic nestalo, zničeno bylo jenom na tři desítky zaparkovaných automobilů a pár opuštěných budov. Drtivá část rakety dopadla do přilehlého Atlantického oceánu. Oblak mírně toxických zplodin se rozptýlil až za hodinu a půl. Jelikož v ohnivé výhni skončila i čtyřicetimilionová sonda systému GPS, vyšplhaly se celkové ztráty na zhruba 120 milionů dolarů. Nehoda se také stala pořádně velikou kaňkou na kabátu osvědčeného dodavatele McDonnell Douglas. (Kdo by si ale tehdy pomyslel, že přijdou ještě horší rány...) Start v lednu 1997 měl být první z 21 plánovaných vojenských letů s novou generací navigačních satelitů, které například umožní americkým bombardérům kdekoli na světě zasáhnout speciálními bombami cíl z výšky třinácti kilometrů s chybou jenom několik metrů... Nosič Delta 2 je obecně považován za spolehlivý, ostatně asistoval na začátku marťanských výprav v roce 1996, 1998 a 1999. Pokud klinete na odkaz vpravo dole, podíváte se na prvních několik sekund letu Delty 2. Pokud si vyberete obrázek nahoře, shlédnete inferno, které se po explozi odehrálo kolem raketové střelnice. (Zdroj Florida Today, QuickTime, 2 MB)

soubor

Kosmické exploze - Vanguard

 Atmosféra ve druhé polovině roku 1957 byla více než napjatá. Sovětský svaz slavil jeden triumf za druhým. Nejdříve v rámci mezinárodního geofyzikálního roku čtvrtého října vypustil první umělou družici o váze 84 kilogramů. "Amerika prohrála bitvu mnohem důležitější a větší než v Pearl Harboru," komentoval tehdy situaci jaderný fyzik Edward Teller. A aby toho nebylo málo, už třetího listopadu následovala dokonce pětkrát těžší sonda, s prvním živým pasažérem. Dlouho očekávaná (avšak zdá se uspěchaná) protiakce byla naplánována na 6. prosince 1957, kdy Američané shlédli start vojenské rakety Vanguard s drobnou stejnojmennou sondou o hmotnosti jenom 1,4 kilogramu (na snímku). Odpočítávání proběhlo bez problémů, motory se zažehly, střela vystoupala několik metrů nad povrch a proměnila se explozí v ohromnou žhavou kouli. Samotná sonda (černobílý výřez) přitom celou katastrofu přečkala prakticky bez úhony a z křoví vysílala své pípání… Jízlivé komentáře pak tento pokus nazvaly "Kaputnikem"! Ve světle zdrcující kritiky, možná i hysterie povolal prezident Eisenhower k práci vojenský tým Wernhera von Brauna, který dostal na úspěch šibeničních devadesát dní. Třicátého prvního ledna 1958 se mu to podařilo, raketa Jupiter-C dostala na oběžnou dráhu Explorer 1, jenž vzápětí objevil známe Van Allenovy radiační pásy. Brzo poté vznikla i dnes nedostižná NASA. Záznam neúspěšného startu z 6. prosince 1957 je ve formátu QuickTime a má 580 kilobajtů (zdroj Space.Com).

soubor

Kosmické exploze - Atlas, Juno a Saturn

foto archiv V počátcích kosmických letů se raketýrům moc nedařilo. Čerpadla klíčových motorů se zadrhávala, spalovací komory propalovaly, elektronika přestávala poslouchat. Tu a tam se proto startovací rampa proměnila nejdříve v hořící oblak a krátce poté i oblast posetou řadou trosek. Pro příklady nemusíme chodit daleko (zdroj Space.Com a další).

  • Neúspěch jednoho z prvních nosičů (QuickTime, 2,9 MB) generace Atlas, jehož kořeny sahají až k balistickým raketám vyvíjeným americkou armádou od konce druhé světové války. A tady je druhý příklad. (QuickTime, 1,5 MB)
  • Problémy měly (mpeg, 230 kB) z počátku i později velmi úspěšné rakety Saturn, které dopravily astronauty až na Měsíc.
  • Stejně nešťastně dopadl (QuickTime 1,8 MB) i první z generace později nepříliš užívaných nosičů typu Jupiter (opět odvozených z mezikontinentálních střel). Krátce po startu se dostal do značných problémů, až nakonec povolila jeho konstrukce a raketa se úplně rozpadla.

soubor

Kosmické exploze - Titan 4A

 Ve středu 12. srpna 1998 měla z komplexu číslo 41 na mysu Canaveral odstartovat raketa Titan 4A s tajnou vojenskou družicí Mercury. Stalo se tak, avšak pouhých 42 sekund poté se celé dílo proměnilo v ohnivý oblak. Trosky dopadly do přilehlého Atlantiku, nikdo nebyl zraněn a nedošlo ani k žádným škodám. Dokonce i oblak toxických zplodin utekl nad širé moře, kde se rychle rozplynul. Geostacionární špionážní sonda v ceně jedné miliardy dolarů měla sloužit k odposlechu vládní a vojenské telekomunikace v takových "horkých" místech, jako Rusko, Irák, Indie či Pákistán. Váží pět tun a patří k ní anténa o průměru zhruba sedmdesát metrů. Zajímavé bylo i to, že šlo o poslední model Titan 4A-Centaur, kterého měl v dalším roce nahradit výkonnější typ B. Pětiměsíční vyšetřování ukázalo, že nepříjemnou nehodu (jednu z nejdražších v americké kosmické historii) má na svědomí špatná elektroinstalace. Vibrace po startu daly za vznik zkratu, po kterém se odpojil počítačový systém. Raketa ztratila kontrolu, začala se stáčet směrem dolů a díky aerodynamickému namáhání explodovala. Zkázu dokončil o dvě sekundy později spuštěný autodestrukční systém. Celkem se přitom nalezlo 44 míst, kde k závadě mohlo dojít! Na obranu je ale nezbytné uvést, že to byl teprve druhý případ havárie tohoto typu -- první se díky závadě motoru na pevná paliva stala v srpnu 1993. U modelu "B" byly všechny systémy zdvojené ba i více násobné a tak se obdobné nehody neměly stát. Bohužel staly. O tom však někdy příště. (QuickTime, 710 kB)

soubor

Kosmické exploze - Delta III

 Noc ze středy 26. srpna 1998 na čtvrtek 27. srpna se měla stát průlomem v životě nového komerčního nosiče firmy Boeing, Delta 3, který je konkurencí raketám Atlas, Ariane a Dlouhý pochod. Inaugurační let měl do vesmíru dostat telekomunikační satelit Galaxy 10. Pouhých 72 sekund po startu ale raketa o velikosti dvanáctiposchoďové budovy explodovala a v bezpečné výšce deset kilometrů nad zemí proměnila se v kouli žhavých plynů a trosek. "Ztratili jsme signál z Delty 3," oznámil suše o několik okamžiků později komentátor. Zhruba tři a půl minuty poté se na horizontu objevil červeně zabarvený oblak -- stopy po explozi palivem nadupaného satelitu. O dva dny později firma Boeing přiznala problémy s navigačním systémem, jež vedly k rozkmitání nosiče a vyčerpání hydraulického paliva používaného k manévrování. Raketa se výrazně odklonila od předpokládané dráhy letu a tak se své práce zákonitě ujal autodestrukční systém. Pošramocenou pověst měl napravit druhý pokus z května 1999. Družice Orion 3 se však na oběžnou dráhu opět nedostala, tentokráte vinou druhého stupně. Na rozdíl od softwarové chyby v prvním případě, explozi tentokrát způsobila závada při výrobě spalovací komory. Nezávislá vyšetřovací skupina pak za hlavní chybu označila "špatnou komunikaci mezi jednotlivými týmy a nedostatečnou konstrukční přípravu". Osud Delty 3, přechod mezi starým nosičem Delta 2 a zcela novým Delta 4, je tudíž nejasný. Třetího pokusu se dočkáme již za několik dní. Uvidíme, zda to tentokrát vyjde. Pro jistotu se s sebou ale tentokrát ponese jenom levnou atrapu umělé družice. (Zdroj Boeing TV, QuickTime 600 kB, pokud kliknete na obrázek, podíváte se na záznam exploze zachycený sledovací kamerou, QuickTime, 130 kB)

soubor

Kosmické exploze - Ariane 5

 V našem letmém přehledu videozáznamů neúspěšných startů raketových nosičů, jsme se tak nějak omezili jenom na Spojené státy. Důvod je prostý. Předpisy o svobodném přístupu k informacím prostě nutí NASA a další americké instituce zveřejňovat maximum možných informací. Rakety samozřejmě padaly a padají i na jiných místech. Rusko a dříve Sovětský svaz je však na jakékoli záběry více než skoupé, ostatní kosmické agentury pak v počtu letů předcházejícím dvěma velmocím konkurovat nemohou. Vlaštovkou může být inaugurační let evropské rakety Ariane 5 čtvrtého června 1996. Pouhých čtyřicet sekund po zážehu, ve výšce 3700 metrů, se nosič začal odklánět od trajektorie, zlomil se a nakonec i explodoval. Příčinou byla softwarová závada v naváděcím systému. Do ohnivého hrobu si bohužel vzala i čtyři sondy projektu Cluster určené ke studiu meziplanetárního prostředí. (Umělé družice v ceně půl miliardy dolarů se naštěstí před několika týdny dočkaly reinkarnace.) S Ariane 5, jejíž vývoj stál odhadovaných osm miliard dolarů, hodlá evropská kosmická agentura ESA navázat na úspěšnou Ariane 4 a především udržet si současný šedesátiprocentní podíl na trhu komerčních letů. Karta se naštěstí obrátila. I když se ani druhý let o rok později neobešel bez problémů, ty další už byly v pořádku. Vloni v prosinci tak Ariane 5 vynesla i rentgenovou observatoř XMM-Newton. Nosič dostane na geostacionární dráhu náklad zhruba šest tun a počítá se s ním při budoucím výzkumu sluneční soustavy i obsluze Mezinárodní kosmické stanice. (Zdroj ESA, QuickTime, 220 kB)

soubor

Kosmické exploze - Polaris

 V dnešní příloze se poněkud odkloníme od tématu -- tentokráte se můžete podívat na jeden z prvních testů ponorkové střely Polaris. Raketa, která se nikdy neměla vydat do vesmíru, nýbrž s nůší jaderných raket nad území nepřátelského státu, se už na startu rozpadla na dvě části. Zatímco spodní zaplavila rampu hořícím palivem, horní se vymkla kontrole a volně rotující odlétla několik desítek metrů daleko. Od začátku šedesátých let, kdy se vývoj Polaris oddělil od přípravy raket Jupiter (sehrály krátkou ale důležitou roli v počátcích výzkumu vesmíru), byla první americkou balistickou střelou odpalovanou z ponorky a v průběhu 70. a 80. roků i základní částí výzbroje britského ponorkového vojska. Každá z raket byla asi deset metrů vysoká a v průměru měla metr a půl. Poháněly ji dva motory na pevná paliva. Po několikaletém vývoji byly nakonec v provozu tři modely: A-1 s dosahem 2200 km, jenž nesl megatunovou jadernou bombu, A-2 s dosahem 2700 km s podobnou nosností, a A-3, který nesl 200kilotunovou pumu 4500 kilometrů daleko. Americké ponorky byly vybaveny 16 kusy těchto střel, ale už v letech 1971 až 1978 je nahradil typ Poseidon. Britové pro změnu Polaris doplnili klamnými cíli a elektronikou k proniknutí do sovětského obraného systému kolem Moskvy. Sloužily až do roku 1980, kdy je vyměnili za rakety Trident. (Zdroj SpaceCom, QuickTime, 1,5 MB)

soubor

Kosmické exploze - Brazílie

 O tom, že je cesta do vesmíru hodně trnitá, se několikrát přesvědčili brazilští raketýři. Jejich vlastní raketový nosič, na jehož vývoji strávili patnáct roků, má za úkol dopravovat na nízkou oběžnou dráhu domácí satelity pro dálkový průzkum Země a v neposlední řadě i ušetřit nemalou částku peněz. Doprava vlastním nosičem (Satellite Launching Vehicle) totiž vyjde na pouhých šest a půl milionu dolaru. Skrytou myšlenkou byl určitě i vstup na lukrativní trh komerčních družic -- domácí kosmodrom Alcantara je umístěn blízko rovníku, a proto využívá doplňkové zemské rotace. SLV-1 tak dovoluje na rovníkové i polární dráhy vynést satelit o hmotnosti až 350 kilogramů. První pokus v neděli 2. listopadu 1997 však skončil po šedesáti pěti sekundách, díky nezapálení jednoho ze čtyř motorů prvního stupně. Řídící středisko tak muselo dálkovým povelem raketu ve výšce tří kilometry zničit. Trosky spadly do přilehlého Atlantického oceánu. Špatně dopadl i druhý pokus v polovině prosince loňského roku, kdy vzhledem k závadě na druhém stupni došlo po třech minutách a dvaceti sekundách k další explozi. Je zřejmé, že země, která zápasí s řadou nemalých problémů, nebude mít cestu do vesmíru jednoduchou. Ambice Brazílie jsou však stále velIké. Kromě toho, že má vlastní kosmický program, podílí se i na stavbě nové orbitální základny, spolupracuje s Čínou a uvažuje o menším nosiči pro mikrosatelity. (Zdroj CNN, QuickTime, 2,8 MB)

soubor

Kosmické exploze - končíme

konec cinske rakety V nejlepším je třeba skončit, říká známý a vskutku pravdivý příkaz. Jistě, na řadu katastrof raketových nosičů se nedostalo. V důsledku utajování, či teprve počínajícím rozmachu Internetu (na kterém je skoro všechno), tohoto o moc víc, než co jsme vám v průběhu minulých týdnů předložili, nedostaneme. Jistě. Padaly i čínské rakety Dlouhý pochod (jedna z nich -- viz snímek -- si to v únoru 1996 spolu s americkou telekomunikační sondou Intelsat namířila na obydlené město a přinesla smrt řadě civilistů). Stejně tak tu a tam neslavně skončily indické, japonské či ruské rakety. Bohužel, k těmto "kosmickým explozím" se vrátíme až někdy příště. Až se otevřou archivy a někteří z nadšenců pak obohatí i celosvětovou počítačovou síť -- vlastně náš jediný zdroj takových překvapivých bonusů. Dnes jsme tedy s naším tématem u konce, takže by slušelo rozloučit se nějakou peckou. Tou peckou, i když nepříliš obdivnou, bude několik záběrů z "vládních" amerických filmů o jaderných pokusech. Speciálně jde o projekt Fishbowl, při kterém vojáci nechávali nad Tichým oceánem ve výšce několika desítek až stovek kilometrů explodovat megatunové jaderné bomby. Z dálky pak testovali, jak se projeví na radarech a mimo jiné sledovali i takto na několik desítek minut viditelnou polární záři. Doprovodná hudba je sice optimistická, ale my můžeme být rádi, že mezinárodní dohody tento hazard snad jednou pro vždy zakázaly. (mpeg, 7 MB)

A na úplný konec ještě několik dalších záběrů z neúspěšných startů (zdroj Atomic Galery, NASA TV, Space.com):

  • exploze jednoho z prvních nosičů řady Titan (QuickTime, 990 kB)
  • Titan, ještě jednou a v noci (QuickTime, 850 kB)
  • zkáza rakety Thor (QuickTime, 650 kB)
  • tragická nehoda raketoplánu Challenger (mpeg, 890 kB)
  • a nakonec pár ukázek, jak se rodily střely s plochou dráhou letu (QuickTime, 3,3 MB)

soubor

Space Home video

 Po sérii různých katastrofických explozí jsme se s naší multimediální károu opět dokodrcali na obvyklou půdu "jenom" zajímavých záběrů, snímků a akustických záznamů. Dnes jsme pro vás na Internetu vylovili záběry, které si pořídili američtí technici ve snaze prozkoumat, jak přesně probíhá odhození pomocných raket při startu raketoplánu Discovery v říjnu 1998 (STS-95). Mimochodem na jeho palubě tehdy pobýval i John Glenn. Motory na pevné palivo pracují až do výšky kolem 45 kilometrů, kde se po dvou minutách od startu oddělí a na padácích dopadnou do oceánu ve vzdálenosti asi dvě stě kilometrů od pobřeží Floridy. Po zachycení speciální lodí mohou být znovu naplněny palivem a vydat se tak na další cestu. Na výšku mají 45 metrů a jsou necelé čtyři metry široké. Jde o největší používané rakety na pevné pohonné látky. (NASA TV, mpeg, 1,5 MB)

soubor

Rádio Moskva si dovoluje oznámit...

 Ano, je to už 43 roků, co se naše planeta dočkala nové ozdoby -- umělé družice Sputnik. V rámci tzv. Mezinárodního geofyzikálního roku a především díky nebývalým zbrojním závodům v dobách studené války se 4. října 1957 dostal na oběžnou dráhu ve výšce 900 kilometrů Sputnik 1. Začátek kosmického věku a především sdělení oficiálního propagandistického vysílání Rádia Moskvy, monitorovaného na krátkých vlnách Američany, však pro západní svět působilo jako pořádně ledová sprcha. Start lehce upravené rakety A-1 s devadesátikilogramovým vysílačem v podobě koule se čtyřmi pruty byl totiž především nad Slunce jasným důkazem o vlastnictví kvalitních balistických raket s rudou hvězdou na špici. (zdroj EarthStation, wav, 110 kB)

soubor

Zkáza Hindenburgu

 No, není to astronomie ani kosmonautika, ale svým způsobem to s létáním také souvisí: Předkládáme vám autentický záznam rozhlasového vysílání z přistání vzducholodi Hindenburg v roce 1937 na námořní stanici Lakehurst v New Jersey. Byl večer 6. května, když unikátní dopravní prostředek o délce tří fotbalových hřišť vyplněných sedmi miliony kubíky vodíku končil přelet Atlantiku. Na palubě se nacházelo 61 členů posádky a 36 pasažérů, kteří cestovali rychlostí až 135 kilometrů v hodině. Na luxusní pýchu nacistického Německa však čekala smrt. Přistání u jezera Lakehurst pozorovaly stovky lidí a nechyběl ani rozhlasový reportér, jenž v přímém přenosu pro celý americký kontinent komentoval přílet překrásné vzducholodi. Při shozu kotevních lan však došlo ke katastrofě. Ba jedné straně vyšlehly plameny a zeppelin se zakrátko proměnil v inferno. "It's burst into flames....Get out of the way, please, oh my, this is terrible, oh my, get out of the way, please...Oh, the humanity and all the passengers!" Křičel hystericky redaktor u rádia. Hindenburg dopadl na zem o půl minuty později a do hrobu si s sebou vzal 36 lidí, včetně kapitána Ernsta Lehmanna, jenž zemřel na rozsáhlé popáleniny o den později. Pravou příčinu fatální nehody se vysvětlit nepodařilo (hovoří se o atentátu stejně jako o výboji statické elektřiny či konstrukční závadě), v důsledku však vedla ke konci krátké, ale nesmírně zajímavé vládě těles lehčích než vzduch. Budoucnost byla zasvěcena letadlům. (Zdroj EarthStation, wav, 460 kB)

soubor

Blesk!

zasah bleskem při misi STS-8 Přímý zásah bleskem dostala v úterý v noci, během bouřky nad Kennedyho kosmickým střediskem, špička raketoplánu Atlantis. Stroj za bratru dvě miliardy dolarů však trefu přestál bez většího poškození. Ostatně nebylo to poprvé, co letoun či startovací rampa slízla podobný úder. Proto také existuje speciální ochranný systém jakýchsi kovových sítí po celé konstrukci rampy, které brání, aby blesk pronikl až k citlivé elektronice. Mnohem nepříjemnější událost se například stala před sedmnácti roky, kdy byl na stanovišti připraven k odletu raketoplán Challenger (na snímku), již zcela naplněný palivem a s pěti astronauty na palubě. Ale ani tehdy k žádné nehodě nedošlo. Stejně tak lze připomenout start Apolla 12, kdy raketa Saturn 5 krátce po startu dostala zásah bleskem. Ale ani tehdy nebyla aparatura nijak zvlášť poškozena. Na přiloženém videozáznamu (zdroj NASA, QuickTime, 150 kB) si můžete úder z 5. září 2000 prohlédnout ze tří různých směrů.

soubor

Návštěva Halleyovy komety

 Mezi bezesporu nejzajímavější záběry, které se podařilo ve dvacátém století natočit, patří i zrychlená sekvence snímků z průletu západoevropské sondy Giotto kolem jádra komety Halley 13. března 1986. I když statečná observatoř dostala osm sekund před největším přiblížením (600 km) zásah částice o hmotnosti kolem jednoho gramu, které díky vzájemné rychlosti kolem 70 kilometrů za sekundu vedlo ke ztrátě orientace a spojení a ve výsledku i ke značnému poškození, Giotto sesbíralo velmi zajímavé informace z do té doby velmi neznámého prostředí. Přiložené video zachycuje několik posledních minut průletu. Z počátku se objevuje "jenom" nezřetelné jádro, pak se ale zaostří celá plejáda podivuhodných detailů: Na Sluncem osvětlené straně řadu velmi aktivních oblastí s gejzíry prachu chrlící do prostoru tuny prachu a plynu, neobyčejně tmavé jádro nepravidelného tvaru, snad podobné burskému oříšku o velikosti 16x8x8 kilometrů, velký kráter a možná i nějaká pohoří. Bohužel záznam končí ve vzdálenosti kolem jednoho tisíce dvou set kilometrů, kdy Giotto dostalo osudný zásah. Spojení s ním se podařilo navázat až o půl hodiny později, ale to už mělo jádro daleko za zády. Takže snad až příště. (zdroj ESA, mpeg, 1,3 MB)

soubor

Berany, berany - DUC!!

 Ano, už je to na spadnutí. Gravitační astronomie -- vlastně boj o její zrod -- se chystá udělat pořádný skok dopředu. Na přelomu roku projde "první světlo" novou observatoří LIGO (Laser Interferometer Gravitational Wave Observatory). Dvojice detektorů (v Hanfordu a Livingstonu) -- sestávající vždy ze dvou čtyřkilometrových tunelů o průměru čtyři metry -- má šanci ověřit Einsteinovu obecnou teorii relativity, která předpovídá existenci gravitačních vln. Jaká je pravděpodobnost úspěchu? Tak to vám nikdo s naprostou jistotou neřekne. Výpočty řady teoretiků, kteří dostali k dispozici špičkové superpočítače, jsou však značně optimistické. Jestli se strefili, uvidíme již během několika následujících roků. Do té doby musíme vzít za vděk alespoň jedné z řady nádherných animací. Ukáže vám, jak mohou splynout dvě neutronové hvězdy rychle obíhající kolem společného těžiště (ovšem spočítané v mezích Newtonovy fyziky). Modrá a zelená barva popisuje rozložení hustoty u povrchu neutronové hvězdy, červená a žlutá pak odpovídá teplotě vyvrženého materiálu a následně vytvořeného plynu. Celá akce zabírá pouhých devět milisekund a pro fyziky je vzrušující proto, že právě v těchto chvílích vzniká pořádná sprška gravitačních vln, kterou může ulovit i LIGO. A jak často? Odhady se pohybují od jednoho za pár roků až několika do roka. (Zdroj Malcomb Tobias, Washington University, mpeg 950 kB)

soubor

Šum svistu

 Jak už jste se na této stránce dozvěděli minule, ve Spojených státech se velmi intenzivně připravuje zprovoznění dvojice velmi citlivých detektorů LIGO (Laser Interferometer Gravitational-Wave Observatory], které budou čekat na krátké spršky gravitačních vln. Je otázka, co všechno, jak často a zda vůbec něco naměří. Přesto již odborníci disponují řadou nejrůznějších simulací, které předpovídají průběh sledovaných úkazů. Snad nejzajímavější jsou modely, při kterých byl elektrický signál zachycený detektory LIGO převeden do akustické podoby (zvukové vlny mají stejnou frekvenci jako simulovaná sprška gravitačních vln). Takže pokud máte zájem, můžete si poslechnout srážku dvojice neutronových hvězd (hmotnost 1,4 Slunce), které obíhaly kolem společného těžiště. Ukázka trvá osm sekund a k dispozici je buď v ideální kvalitě bez jakéhokoli šumu, a v podobě, v jaké by přišla od zdroje v blízké galaxii M 31. Tahle známá soustava je od nás 0,6 megaparskeu daleko, LIGO by přitom mělo detekovat srážku neutronových hvězd, která se odehraje až třicetkrát dál. A pokud by vám to nestačilo, je k dispozici i záznam kolize dvou černých děr o hmotnosti 10 Sluncí. (Zdroj California Institute of Technology, vždy 131 kB).

soubor

Vesmírná rosnička

 Ve čtvrtek 21. září se naše planeta dočkala další meteorologické družice. NOAA-L, krátce poté pokřtěná na NOAA-16, přišla na 210 milionů amerických dolarů a na polární dráhu ve výšce 750 kilometrů ji dopravila z kalifornské základny ve Vandenbergu raketa Titan 2. Na jakékoli místo naší planety nahlédne dvakrát za den a pro meteorology je skutečným požehnáním: Díky minimální výšce jim totiž zprostředkuje prostorový pohled na dění v zemské atmosféře. NOAA-16 je druhou ze série pěti nových meteorologických satelitů, které budou pod americkou taktovkou v následujícím desetiletí sledovat Zemi a její nejbližší okolí. Kromě teploty a relativní vlhkosti spolehlivě rozliší mraky od sněhové pokrývky a řadu dalších pro meteorologické předpovědi důležitých jevů. Krátký průběh startu pro nás zachytila NASA TV (QuickTime, 265 kB).

soubor

Slunce v pohybu

 Pamatujete si ještě na květnové seskupení několika planet, které nám mělo -- jak už bývá v některých kruzích zvykem -- přinést celou řadu katastrof? Jestli ano, pak vás určitě potěší přiložený záznam z dílny Solar and Heliospheric Observatory, který vznikl na základě záběrů jednoho z koronografů L3 mezi 28. dubnem a 19. květnem 2000. Jako první se u levého okraje zorného pole objeví Jupiter, následovaný Saturnem. Poté zprava přicestuje Merkur. Třináctého května vstoupí na scénu Venuše (zatímco pozvolna zmizí Merkur), jenom chvíli předtím se přitom na opačné straně zorného pole objeví i hvězdokupa Plejády. Celé zátiší tu a tam oživí rychle se rozpínající koronární ejekce. Z pohledu družice SOHO, která se nachází na dráze kolem Slunce, jeden a půl milionu kilometrů od Země, byly planety k sobě úhlově nejblíže 15. května. (Zdroj ESA/NASA, mpeg, 2,1 MB)

soubor

Bouvetoya

 Tento zapomenutý plácek pevniny sice podle papírů náleží k Norsku, ale ve skutečnosti ho v náruči pevně třímá drsná Antarktida. Celková plocha vulkanického ostrova o výměře 58 čtverečních kilometrů přitom poskytuje domov jedinému obyvateli -- automatické meteorologické stanici. Není divu, vždyť se považuje za jeden z nejizolovanějších kousků pevniny na této planetě. Z devíti desetin ho pokrývá led, průměrná teplota se pohybuje kolem nula stupňů Celsia a nejčastěji je zde zataženo, nebo alespoň hustá mlha. Zajímavé je, že mezi tímto a vzdáleným ostrovem Marion, zřejmě v září 1979 uskutečnila Jihoafrická republika tajný, nikdy nepřiznaný pokusný jaderný výbuch. Bouvetův ostrov se však dostává do zorného pole i z jiných důvodů. Nejvyšší -- hora Olavtoppen, která se tyčí do výšky osm set metrů nad mořem, totiž tu a tam zajímavým způsobem proráží nízko položená oblaka. Názorně to dokumentuje sekvence osmi záběrů zhotovených 27. března 2000 geostacionární meteorologickou družicí Meteosat. Pozvolna se uzavírající brázda v nízko položeném stratu (typu oblaků) je více než zřetelná. (Zdroj Eumetsat, gif, 570 kB)

soubor

Krása stvoření

 R Coronae Australis je komplex mladých hvězd a mezihvězdného plynu, který se nachází asi pět set světelných roků daleko v souhvězdí Jižní koruny. Jedná se tak o jednu z nejbližších stelárních porodnic. Její širokoúhlý portrét, který jsme si vám tentokrát dovolili nabídnout, zhotovil 30. srpna tohoto roku dvoumetrový dalekohled Evropské jižní observatoře na chilské hoře La Silla. Právě na něm je totiž zavěšena speciální CCD kamera s ohromujícími 67 miliony pixely (8000x8000 pixelů). Snímek vznikl kombinací dvanácti záběrů pořízených skrz fotometrické filtry B, V a R (vždy šlo o čtyři pětiminutové expozice v každém z nich, pokaždé však mírně posunuté, aby se eliminovaly technické nedostatky kamery). Zorné pole záběr centrální části systému je při dané vzdálenosti 4,7x4,7 světelného roku. Ukazuje dvojici mladých hvězd, které v okolí osvětlují řadu plynoprachových mlhovin (nejsou totiž dostatečně horké na to, aby rozsvítily okolní vodík). V okolí je zřetelné i temné molekulové mračno, jenž má na svědomí temné zálivy a které stíní vzdálenější hvězdy (především v levém dolním rohu). Samotná R Cornae Australis leží uprostřed snímku a v těsném okolí nasvětluje načervenalou mlhovinu. (ESO, jpg, 275 kB)

soubor

Spousta práce,

 žádná nuda -- tak lze charakterizovat současnou výpravu raketoplánu Discovery se sedmi astronauty k Mezinárodní kosmické stanici. Stá výprava amerického kosmického letounu k základně dopravila menší modul se stabilizačními gyroskopy a řídící elektronikou, který zajistí lepší orientaci pozvolna se rozrůstající umělé družice a v neposlední řadě ušetří i drahocenné palivo. Během čtveřice výstupů do kosmického prostoru navíc vysunuli novou hlavní komunikační anténu, instalovali úchyty pro rozsáhlé sluneční panely, které se zde objeví v prosinci, a mimo jiné otestovali záchranný raketový systém, jenž lze považovat za jakousi "poslední" obranou linii astronauta, jenž by se dostal z náruče stanice. Právě z této zkoušky je naše video (NASA TV, QuickTime, 312 kB)

soubor

Noční start rakety Proton

 se na ruském kosmodromu Bajkonur odehrál tuhle sobotu 22. října. Osvědčený nosič, jenž se v několika modifikacích používá již přes tři desítky roků měl na špici telekomunikační satelit American GE-6, jenž mimo jiné zprostředkuje přímý televizní přenos pro řadu uživatelů severní a jižní Ameriky. Zavěšen byl po šesti a půl hodinách letu, jako každá správná geostacionární družice, nad rovníkem, více než třicet tisíc kilometrů nad Kolumbií. Videozáznam startu je ve formátu QuickTime, má přijatelnou velikost 312 kilobajtů a pořídila jej mezinárodní společnost International Launch Services.

soubor

Erotův lásky čas

Tak pokud dnes kliknete na odkaz dole, podíváte se na sekvenci záběrů ze sondy Shoemaker-NEAR, které vznikly v úterý 19. září. Kamera ukazuje bezpočet kráterů a krátce před přerušením sekvence i ohromné sedlo, které vévodí planetce Eros. Poté se objeví několik portrétů podél terminátoru: rozhraní Sluncem osvětlené a temné strany. Finální sekvence je zasvěcena panoramatickému pohledu na druhou stranu tělesa, kde se také nalézá největší kráter.

Přiložená mapka ukazuje, že řada význačných objektů na povrchu planetky už dostala své jméno. V duch tradice jde o známé milovníky: ať již historické či skutečné, z kultur celého světa. Před očima nám tak defiluje Don Juan, Dulcinea, Valentino, Lolita, Psyché… Největší struktura Himeros, zvěčnila řeckého boha lásky a průvodce Erose. (zdroj JHU/APL, QuickTime, 3,3 MB)

soubor

Letí!

Foto NASA Fakt, že se americký raketoplán dostane do vzduchu nejen při startu a přistání, zůstává veřejnosti poněkud opomíjen. Neprávem, i tehdy se jedná o báječnou podívanou. Kosmické letouny, jak známo, nemají žádné atmosférické motory a tak nemohou létat jako běžná letadla. Pokud tedy raketoplán přistane jinde než na Floridě (dosud jenom na záložním letišti v Kalifornii) je nezbytné ho na Kennedyho středisko dopravit na hřbetu jednoho z upravených, komerčně vyráběných letounů Boeing 747. Ty se používají i tehdy, když je nutné kosmickou loď dostat na jiné, vzdálenější místo -- třeba do opravárenské dílny. Výpravu se stotunovým nákladem zajišťuje na dvě stě lidí a přijde na takový jeden milion dolarů (cena nákladu je však o tři řády vyšší). Před Boeingem s náskokem 20 až 30 minut létá průzkumné letadlo, které vybírá ideální trasu bez mraků či deště. Zajímavostí je i to, že oba dopravní letouny nepatří mezi nejnovější: První byl od běžné letecké společnosti odkoupen už v roce 1974 a sloužil především při testech s Endeavourem. Druhý přišel v roce 1991 ze stáje Japan Air Lines. (Space.Com, QuickTime, 940 kB)

soubor

Kolize neutronových hvězd

 Existují animované simulace, které jsou pro našince prakticky nesrozumitelné, ale na první pohled bezesporu krásné. Do této kategorie spadá i dnešní příloha -- na superpočítačích vykreslený model splynutí dvou běžných neutronových hvězd. Kompaktní, velmi masivní objekty zprvu obíhají v těsné blízkosti kolem jednoho těžiště. Díky vyzařování gravitačních vln se však k sobě rychle přibližují, až ve zlomku sekundy splynou a vytvoří nové těleso -- černou díru. Spršku gravitačních vln by přitom měla zachytit i nová observatoř LIGO, která se už v průběhu příštího roku dostane do běžného provozu. Podivuhodné záběry připravili pracovníci National Center for Supercomputing Applications ze Spojených států. Barvy popisují hustotu látky od 1015 (zelená) po 108 (modrá) gramů na centimetr krychlový. (mpeg, 2,1 MB)

soubor

Přelet nad Marsem

 Z nepřeberné pokladnice videozáběrů, slušivých animací, zvukových záznamů a malebných fotografií, které se toulají po Internetu, jsme tentokrát vybrali krátkou počítačovou simulaci průletu nad jedním z nejpodivuhodnějších útvarů sluneční soustavy -- Údolím Marinerů. Tuhle soustavu brázd, bočních ramen, fantastických strží, samozřejmě najdete na Marsu. Na délku má několik tisíc kilometrů a sahá do hloubky až několika kilometrů. Procesy, které vedly k jeho stvoření, lze jenom stěží domyslet. Animace vznikla v dílně NASA a má jeden megabajt (formát avi).

soubor

Phobos

 Vnitřní a větší ze dvou satelitů Marsu, stejně jako Deimos dost možná náhodou zachycená planetka, vypadá jako obouchaná koule o průměru kolem deseti kilometrů. Ve výšce 9380 kilometrů obíhá kolem planety s periodou 0,3191 dne (tedy jenom sedm a půl hodiny). Na povrchu tohoto měsíce se vyskytuje rozsáhlá soustava rýh, které jsou pravděpodobně pozůstatkem po vzniku největšího kráteru Phobosu. Ten se jmenuje Stickney a má deset kilometrů v průměru. Přiložená, velmi zdařilá animace, modelu měsíce pochází z dílny Tayfun Onera: Fiktivní kamera shlíží na rovník pod úhlem dvacet stupňů, sever nahoře. (A. Tayfun Oner, mpeg, 780 kB)

soubor

Slunce v pohybu

 Sluneční a helioseismická observatoř SOHO, která oslavila před několika dny už páté narozeniny, pořídila nepřeberné množství krásných a poučných záběrů Slunce a jeho nejbližšího okolí. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že ze záplavy dat jsou nešťastni i sami organizátoři... Prostě a jednoduše si ji nestíhají přebrat. Záznam nádherného výtrysku koronární hmoty z 6. března roku 1999 byl však prostudován více než důkladně. Ostatně pokud si přehrajete pořízený videozáznam, sami pochopíte proč. (zdroj NASA/ESA, mpeg, 120 kB)

soubor

Nebe v pohybu

 Za těch několik posledních pár roků, co připravujeme IAN, nás překvapí jenom málokdo. Krátké videozáznamy, na které na Internetu prezentuje Stefano Sposetti, nás však dostaly. Přiložená animace vznikla poskládáním 370 CCD záběrů jednoho kousku oblohu, ve kterém se nachází sedm geostacionárních družic Astra. Expozice každého z nich se pohybovala kolem sto dvaceti sekund -- dalekohled byl nehybný, proto jsou stopy hvězd protažené. Autor začal snímkovat 10. ledna 1998 večer a skončil 11. ledna nad ránem, takže výsledný záznam pokrývá období dlouhé 12 hodin a 40 minut. Běhen něj Astry opsaly podivuhodné oblouky -- viz poslední komponovaný snímek. Jasnost satelitů kolísala mezi 12 a 14 magnitudami, zorné pole má velikost 12,8x10,5 úhlové minuty. (Zdroj Stefano Sposetti, mpeg, 430 kB)

soubor

Vánoce na Měsíci

Slunce se za chvíli objeví za okrajem měsíčního disku. Celý svět poprvé sleduje šedivou krajinu ubíhající o něco více než sto kilometrů pod první umělou družicí našeho vesmírného souseda, která na své palubě nese tři astronauty. Je Štědrý den 1968.
Ano, je to už více než třicet let, co se uskutečnil sen Julese Verna: Dvacátého prvního prosince 1968 vynesla na oběžnou dráhu Země a vzápětí i na cestu k Měsíci raketa Saturn 5 kosmickou loď Apollo 8. Šedesáti šesti hodinový let proběhl prakticky bez závad, jen veliteli musel lékař na vzdálenost 200 tisíc kilometrů ordinovat pilulky proti průjmu a mořské nemoci. Na Štědrý den dorazili k cíli. Po dvou obězích kolem Měsíce byla parkovací dráha upravena na téměř kruhovou ve výšce kolem 110 kilometrů, ze které astronauti získali množství barevných i černobílých fotografií. Při devátém oběhu pak začal první přímý televizní přenos pro obyvatele naší planety z Měsíce. Ze všeho nejdříve se dostalo na podobu podivuhodné měsíční krajiny, která pozvolna ubíhala pod drobnou kabinou:

 "Měsíc je vlastně takový šedý, bezbarvý," hlásil turistický průvodce Jim Lovell (wav, 930 kB). Povrch popsal jako "Povrch je jako z pálené sádry nebo něco jako šedavá písečná pláž." William Anders pak pospal pozorované barvy. A nakonec došlo i na ono známé "vánoční" poselství (890 kB, wav):

William A. Anders: Za chvíli začne svítat. A my, posádka Apolla 8, máme pro všechny lidi na Zemi vzkaz, který bychom vám rádi poslali.

Na počátku stvořil Bůh nebe a Zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastmi a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. A viděl Bůh světlo, že bylo dobré, i oddělil Bůh světlo od tmy.

 James A. Lovell, Jr.: A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první. Řekl také Bůh: Buď obloha uprostřed vod, a děl vody od vod! I učinil Bůh tu oblohu, a oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou. A stalo se tak. I nazval Bůh oblohu nebem. I byl večer a bylo jitro, den druhý.

Frank Borman: Řekl také Bůh: Shromážděte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché. A stalo se tak. I nazval Bůh místo suché zemí, shromáždění vod nazval mořem. A viděl Bůh, že to bylo dobré.

A od posádky Apolla 8: Dobrou noc, hodně štěstí, krásné Vánoce a Bůh vám žehnej, vám všem na dobré Zemi.

Ať už jste křesťané, či nikoli, poslední vyřčené přání vás určitě nemůže urazit. Připojuje se k němu i redakce Instantních astronomických novin.

soubor

Vánoce na Alfě

 Jasně, Štědrý den, Jolka či Santa Klaus -- u mezinárodních výprav, aby se v tom čert vyznal -- navštívil i tříčlennou posádku Mezinárodní kosmické stanice -- Alfu. Velitel Bill Shepherd a jeho Sergej Krikalev a Jurij Gidzenko dokonce řídícímu středisku poslali zprávu, že pod sebou zahlédli jakéhosi tlustého chlapíka na saních, který táhl spoustu dárků… Nakonec ale trochu zvážněli a poslali všem obyvatelům naší planety jedno čtyřistapadesátikilové quicktimové poselství.

soubor

Nebe v pohybu II

 Nedalo nám to, abychom se opět nevrátili k pozorováním Itala Stefana Sposettiho, který v lednu 1998 namířil dalekohled se CCD kamerou do míst, kde lze spatřit sedm geostacionárních družic Astra. V pravidelných intervalech snímkoval po celých 12 hodin a 40 minut a záběry poté poskládal do krátké, ale obdivuhodné animace, ostatně podívejte se sami. Dalekohled byl po celou dobu nehybný -- proto se hvězdy protáhly v dlouhé čárky. Jednotlivé satelity, jejichž hvězdná velikost se pohybovala mezi 12 a 14 magnitudami, pak po složení všech záběrů vykreslily zajímavé světlé křivky. (Autor S. Sposetti, mpeg, 2,2 MB)

soubor

Kam mizí Měsíc?

 Celé dnešní -- monotematické -- číslo Instantních astronomických novin je věnováno blížícímu se zatmění Měsíce. Nejinak tomu bude i v dnešní multimediální příloze. Klikněte na odkaz dole a shlédnete úplné zatmění Měsíce z 26. září 1996. Animaci zhotovil vynikající španělský astrofotograf Antonio Cidadao pomocí snímků CCD kamerou ST-6 s 500mm teleobjektivem za desetipalcovým dlakohledem LX200 typu Schmidt-Cassegrain. (gif, 360 kB)

soubor

Rozhlédněte se

 Dnešní příloha ani nemluví, ani se nehýbe. Tentokráte se porozhlédnete kolem startovní rampy 39A ve stavu z 3. ledna tohoto roku: Raketoplán Atlantis se tehdy pomocí pásového transportéru rychlostí jeden a půl kilometru v hodině pohyboval směrem od montážní budovy k rampě. (Jenom tak pro zajímavost: Kosmická loď, dopravník a plošina dohromady váží asi tři miliony kilogramů!) Směrem k Mezinárodní kosmické stanici by měl odlétnout už 19. ledna. (Zdroj Spaceflight Now, QuickTime VR, 330 kB)

soubor

Země v noci

 Takhle samozřejmě naši planetu nikdy neuvidíte, přesto všechno je to pohled velmi poučný. Názorně nám totiž ukazuje, jak aktuální je světelné zenčištění. Nad všemi většími městy, průmyslovými aglomeracemi východní části Spojených států amerických, Evropy a Japonska do prostoru září ohromující světelné čepice. Naopak nad vnitřními oblastmi Afriky, Asie, Australie a Jižní Ameriky, které jsou jenom řídce obydlené, se stále ještě klene tmavá obloha zdobená stovkami jasných a především slabých hvezdiček. Obrázek, který si můžete stáhnout ve velmi slušném rozlišení, vznikl na základě mnoha menších záběrů amerických vojenských satelitů. (NASA/GSFC, jpeg, 550 kB).

soubor

Zvuk pulsaru

 PSR B0329+54, který leží na hranicích Persea a Žirafy, patří mezi "typické" pulsary. Tedy silně zmagnetizované neutronové hvězdy o průměru 10 až 15 kilometrů a hmotností srovnatelnou se samotným Slunce. Záření, které z nich vychází a které usměrňuje magnetické pole, z nich dělá podivuhodné rádiové majáky, obdobně jako světelné majáky na pobřeží. Pokud se jejich pulsy převedou do slyšitelného oboru -- znějí impozantně. Pulsar PSR B0329+54 se otáčí s periodou 0,714519 sekundy, tj. každou sekundu zvládne 1,4 otočky (zdroj Jodrel Bank Observatory, au, 220 kB).

soubor

Návrat Discovery

 Starty amerických raketoplánů, často přenášené v přímém přenosu do celého světa, jsou bezesporu nádhernou podívanou. Méně sledované, ale mnohdy stejně zajímavé, jsou však i jejich pravidelné návraty. Let atmosférou, doprovázený dlouhatanánskou kondenzační stopu, jsou samozřejmě pro nás Evropany, mimo dohled. Avšak Američané, obzvlášť ti z východního pobřeží, se tu a tam na podobný úkaz podívají. Příkladem může být videozáznam návratu výpravy STS-103 v prosinci 1999, která přes vánoce opravovala Hubblův kosmický dalekohled. Není nijak malý -- 12 megabajtů -- ale na druhou stranu velmi realisticky ukazuje, jak se raketoplán pohyboval na nebi. Ruku na srdce, myslíte si, že byste si ho nespletli s něčím tajemným? (zdroj James E. Byrd, mpeg, 12 MB)

soubor

Challenger

 Silný, ale křehký. Letoun s aerodynamikou padajících kleští. A tak podobně nazývají americký raketoplán. Pokud kliknete na odkaz dole, můžete si poslechnout záznam vysílání řídícího střediska při odpočítávání, startu a po několika sekundách ticha i oznámení o katastrofě letounu Challlenger. Unikátní vysílání má délku čtyř minut, začíná 30 sekund před zážehem a končí oficiálním potvrzením fatální nehody, které zaznělo zhruba minutu po explozi (Zdroj Space.com, aiff, 2,8 MB)

soubor

Challenger v obrazech

Záběry, které vám přináší několik přiložených videozáznamů, ukazují poslední okamžiky sedmi astronautů a raketoplánu Challengeru -- alespoň na tomto světě. Klobouk dolů před všemi odvážlivci, kteří navštěvují vesmír. Cesty to nejsou jednoduché, lemovány utrpením, neúspěchy a tu a tam i těžkými prohrami (zdroj Astronomy Now, formát QuickTime).

  • Sedmičlenná posádka se vydává na cestu k raketoplánu Challenger. Je ráno 28. ledna 1986, kosmická loď čeká na odpalovací rampě 39B (500 kB).
  • Vybrané záběry přenášené při katastrofě kanálem NASA TV (2,0 MB).
  • Nenápadný tmavý obláček, který se při startu objevil u pravého pomocného motoru na pevná paliva. Nikdo si ho nevšiml, byl však první předzvěstí katastrofy (1,1 MB).
  • Postupně se rozšiřující požár spodní části pravého motoru rakety na pevná paliva tak, jak ho zachytila jedna ze sledovacích kamer (750 kB).
  • Detailní rozbor průběhu exploze, včetně názorných modelů (830 kB).
  • Zpomalené záběry dokumentující průběh rozpadu letounu Challenger a osud kokpitu, ve kterém se nacházela posádka (720 kB).
  • Ohromený personál řídícího střediska, který nevěřícně hledí na monitory s přímým přenosem celé zkázy (580 kB).

soubor

Vítr na Měsíci

 Před třiceti lety, 31. ledna 1971 se k Měsíci vydalo Apollo 14. Role posádky ve složení Alan B. Shepard, Jr., Stuart A. Roosa a Edgar D. Mitchell nebyla jednoduchá. Jejich výprava přece následovala po něšťastné třináctce, jejíž přistání muselo být vzhledem k explozi nádrže se stlačeným kyslíkem odloženo. Lunární modul Apolla 14 ale 5. února úspěšně dosedl do oblasti kráterové formace Fra Mauro. Stejně jako v případě předchozích expedic tedy mohla být i nyní vztyčena další americká vlajka, oznamující triumf kosmonautiky "západního světa". Ta se pochopitelně na Měsíci těžko může třepetat ve větru, proto ji napíná prut. Při startu se však vlajku podařilo přece jen pořádně rozevlát... (NASA, mpeg, 2 MB)

soubor

Na rozloučenou

 Ne, nebojte se. O planetce Eros ještě hodně uslyšíme, avšak nových záběrů ze sondy Shoemaker-NEAR ale nejspíš do archivů příliš nepřibude. Čekání na okamžik, kdy se tahle úspěšná sonda zřejmě rozbije o povrchu planetky, vám zpříjemní přiložená animace, která vznikla mezi 3. a 4. prosincem loňského roku. Observatoř se tehdy pohybovala ve vzdálenosti dvě stě kilometrů a měla tak výhled praktický na celý Eros. Sekvence zažíná pohledem na rozedraný okraj planetky a sedlovitou oblast pojmenovanou Himeros. Pokračuje výhledem na oblast Shoemaker vedle Himera až k největšímu kráteru o průměru pět kilometrů Psyché. Poté se záznam vrací zpět k oblasti hustě pokryté krátery (zdroj JHU APL, mpeg, 3,1 MB).

soubor

Ve výhni žáru

 Přiložený videozáznam je poněkud netradičním pohledem na start amerického raketoplánu. Jedna z citlivých videokamer, navíc vybavených výkonnou optikou, se v noci ze středy na čtvrtek podívala na trysky letounu Atlantis. Záběr končí krátce potom, co se od hlavní palivové nádrže odpojují pomocné motory na pevná paliva. K tomu dochází ve výšce asi 45 kilometrů nad zemí a rakety se pak na padáku snášejí na hladinu Atlantického oceánu asi sto kilometrů od kosmodromu. Dál letoun pokračuje jenom pomocí svých tří hlavních motorů (NASA TV, QuickTime, 1,5 MB).

soubor

Mravenec

 Planetární mlhoviny jsou skutečně fascinující. Umírající hvězdy podobné Slunci ve svém okolí vyfukují roztodivné útvary -- někdy jsou krásné svoji jednoduchostí a ladnou symetrií, jindy až rafinovanou komplikovaností. Mlhovina -- katalogově označovaná Menzel 3 -- například vypadá jako mravenec. Leží v souhvězdí Pravítka, asi 3 tisíce světelných roků daleko. Na pozemské obloze má úhlový průměr kolem jedné minuty, v reálu tedy jeden a půl světelného roku. Zvláštní symetrie -- na snímku zachycená Hubblovým kosmickým dalekohledem -- má na svědomí buď druhá hvězda, se kterou umírající stálice žije v páru, nebo silné magnetické pole. Ať tak či onak, jde o velmi hezký záběr (zdroj NASA, ESA, The Hubble Heritage Team, STScI/AURA, jpeg, 500 kB).

soubor

Konec jedné legendy

 Ne každé kosmické zařízení končí v muzeu. Pokud ho nepotká smutné vypnutí, nebo nečekaná katastrofa, tu a tam doslova a do písmene vyletí i do povětří. Dokonce i úmyslně. Jedním z takových případů je, tedy byla, čtyři desítky roků stará odpalovací rampa na střelnici v kalifornském Vandenbergu. Nezachránil ji ani fakt, že se z ní vydalo do vesmíru 81 raket, převážně vojenských. Stačilo jenom pár kilogramů plastických trhavin a čtyřistatunový komplex šel rychle k zemi. A jak neopomenuli poznamenat v tiskové zprávě, většina materiálu ze startovací rampy byla pak recyklována.

soubor

NEAR u Země

 Už je to tři roky, co se sonda NEAR -- na své cestě za planetkou Eros -- protáhla kolem Země: 23. ledna 1998 ji od jihozápadního Iráku dělilo jenom 540 kilometrů. Gravitační manévr však neposloužil jenom k přesnému zacílení observatoře (a nezbytné úspoře paliva), ale také k letmému studiu naší planety a kalibraci některých přístrojů. Jedním z pohledných výsledků je i animace záběrů naší planety (a letmý pohled i na Měsíc), které vznikly jedenáct až patnáct hodin po nejtěsnějším průletu. Tehdy pobývala ve vzdálenosti 100 tisíc až necelý jeden milion kilometrů (Zdroj The Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory, mpeg, 8,2 MB).

soubor

Velmi mladý Měsíc

 V sobotu 24. února budeme mít skvělou příležitost pozorovat poměrně velmi mladý Měsíc. Novoluní nastane 23. února v 9 hodin 21 minut a tak se příští večer na obloze objeví zhruba třicet hodin starý srpek. Měsíc zapadne až krátce před sedmou hodinou večerní, takže budeme mít dost času, abychom "kosáčik" na večerní obloze vyhledali. Pohled na velmi mladý Měsíc je přitom opravdu hezkým zážitkem a není divu, že mnoho astronomů-amatérů v této disciplíně dokonce ustanovuje rekordy (viz.moon.astronomy.cz). Dosavadním českým rekordmanem je Pavel Pithart, který 31. ledna 1996 spatřil Měsíc pouze 17 hodin a 23 minut po novu. Jak takový velmi mladý Měsíc vypadá, se můžete přesvědčit na kompilaci snímků z Fénixu, která zachycuje všechny mladé Měsíce minulého roku.

soubor

Jak zní meteor

 Skutečně, meteory se nepozorují jenom očima, ale také prostřednictvím radarů. Zvláštní disciplinou je pak naslouchání odrazu rádiových vln vzdálených krátkovlnných vysílaček od ionizovaných stop drobných meteorů. Většinou se ovšem jedná o velmi slabé meteory, kterým daly za vznik malé kousky meziplanetární látky. Američané Rob Suggs a Bill Cooke ale při posledním návratu Leonid osmnáctého listopadu 2000 na videokameru zachytili jak průlet jasného meteoru, tak i rádiový signál, který přenesla jeho stopa. Ostatně podívejte se sami (Zdroj Spaceweather, avi, 1,5 MB).

soubor

Ramínko

V Lištičce, kousek od hranic se souhvězdím Šípu, najdete známou skupinku hvězd šesté velikosti seskupených do tvaru Ramínka na šaty. V literatuře je kromě tohoto názvu také uváděna pod označením Bronchiho kupa či Cr 399. Jako o malém oblaku severně od dvojice hvězd na konci Šípu se ale o objektu zmiňuje v Knize stálic již starověký arabský astronom Al-Súfi. Jedná se o blízkou a řídkou otevřenou hvězdokupu, či jenom o náhodné seskupení jasnějších hvězd? Hvězdáři se po dlouhá léta přikláněli tu k první, tu k druhé možnosti. Gordický uzel rozsekla až sonda Hipparcos. Měření vlastních pohybů a vzdáleností jasně ukázalo, že hvězdy k sobě nepatří a že pohledné "ramínko na šaty" vytváří jen dočasně a úplnou náhodou. Názorně vám to předvede i animace zhotovená Lukášem Králem, ve které vykreslil podobu tohoto nebeského zákoutí v průběhu několika desítek tisíc roků. (gif, 65 kB)

soubor

Mir v ohnivé náruči

 Někdy po 12. březnu, asi padesát minut před definitivním koncem, uskuteční dopravní loď Progress poslední brzdící manévr. Stanice poletí po sestupové dráze nad Kaspickým mořem, Ruskem, Japonskem, do hustých vrstev zemské atmosféry vstoupí rychlostí 17 metrů za sekundu někde nad Indonésií. Jako první se ve výšce kolem 110 kilometrů utrhnou antény a sluneční panely. K rozpad jednotlivých modulů dojde ve výšce 90 až 80 kilometrů a skončí o třicet kilometrů níže. Při téměř vodorovném letu většina menších částí shoří, ovšem zhruba třicet až padesát tun trosek, především ohořelých nosníků a částí pláště, průlet atmosférou přežije, největší z kusů budou mít až tři čtvrtě tuny. Vzhledem k velmi rozdílným aerodynamickým vlastnostem -- některé budou velmi rozměrné a relativně lehké, jiné budou kompaktní -- se trosky rozptýlí do značně velkého prostoru, protaženého ve směru letu. Rozměry tzv. dopadové elipsy se odhadují na 6000x200 kilometrů, se středem mezi Novým Zélandem a pobřežím Chile (Zdroj Stk.com, mpeg, 4,1 MB).

soubor

Uran před 220 roky

 Bylo 13. března 1781 večer, když si William Herschel v souhvězdí Blíženců všiml nenápadného objektu asi šesté velikosti. Původně si myslel, že jde o kometu, ale po několika dnech došel k revoluční myšlence: je to nová, dosud nepoznaná planeta. Sluneční soustava se tak stala výrazně větší a William Herschel nesmrtelný. Pohyb planety Uran před 220 roky vám nakrátko zprostředkuje animace z dílny Space.com a jednoho z řady počítačových planetárií. Prozraďme snad, že Herschel nové těleso chytře pojmenoval "Georgium Sidus" (Hvězda Jiřího) -- to podle anglického krále Jiřího III. Označení se sice neujalo, ale William se stal královským astronomem a mohl se -- velmi úspěšně -- věnovat dalšímu pozorování hvězdné oblohy (zdroj Space.com, QuickTime, 45 kB).

soubor

Ió v noci

 Pokud kliknete na odkaz dole, prohlédnete si sekvenci 48 záběrů Jupiterova měsíce Ió, které 1. ledna tohoto roku pořídila prolétající sonda Cassini. Laboratoř se tehdy nacházela deset milionů kilometrů daleko, takže dosáhla "jenom" rozlišení 61 kilometrů na pixel. Na druhou stranu se ale na vulkanický měsíc podívala v době, kdy se nacházel ve stínu planety. Jasné body pozorované na disku tudíž pochází z míst, kde se v okolí aktivních vulkánů vylévá horká láva. Tím nejjasnějším je Pelé. Vpravo od něj (a mírně nahoru) je dvojice slabších skvrnek -- sopky Pillan, jejíž rozsáhlou erupci v roce 1997 sledovala jak sonda Galileo, tak i některé pozemské observatoře. Kromě bodových zdrojů si všimněte i slabé záře, která obklopuje celé Ió. Jde o polární záři, kdy se nabité částice sráží s částicemi velmi řídké atmosféry měsíce. (Zdroj NASA/JPL/University of Arizona, mpeg 940 kB).

soubor

Koňská hlava

 Koňská hlava je známá temná mlhovina v souhvězdí Oriona. Pod jeho opaskem se nachází velmi hmotná a především horká hvězda signa Orionis, která dává ve svém okolí za vznik rozsáhlé plynné mlhovině. Na jednom z jejích okrajů přitom leží menší, neprůhledný oblak prachu, jenž na zářícím pozadí vykresluje siluetu koňské hlavy. Jeho vzhled erodují pronikavé ultrafialové fotony blízké sigmy. Jak Koňská hlava vypadá ve viditelném světle a jak v ultrafialovém vám nyní předvede krátká animace (zdroj 2MASS, gif, 320 kB)

soubor

Šťastnou cestu!

 Dny ruské orbitální stanice Mir jsou po více než patnáctiletém pobytu v kosmickém prostoru definitivně sečteny. Až na pár kovových úlomků, které s největší pravděpodobností leží na dně Tichého oceánu, po něm zbyly už jenom vzpomínky. Ovšem vzpomínky více než parádní. Několik krátkých videozáznamů vám alespoň v jednoduchosti načrtne historii této vesmírné stanice, pokud kliknete na "bonus", promítnete si i jeho poslední okamžiky (zdroj Space.com, QuickTime, 8 MB).

soubor

Výlet nad Erosem

 Jenom na chvíli si představte, že sonda Shoemaker/NEAR na planetce Eros nepřistála, nýbrž se těsně nad povrchem tohoto blízkozemního tělesa prolétla. Jistě, tak to doopravdy nebylo, Shoemaker/NEAR s sebou žuchla, nicméně fantazie nejrůznějších počítačových animátorů je bezbřehá. O takový výlet nad asteroidem se pokusil i Kees Veenenbos, jenž na základě záběrů pořízených sondou zorganizoval průlet nad krajinou Himeros -- známou rozsáhlou proláklinou, na jejímž okraji observatoř v únoru dosedla. Celá animace trvá více než minutu a rozhodně stojí za to! (Autor Kees Veenenbos, avi, 6,3 MB)

soubor

Konec mostu

 Orientace rotační osy naší Země v prostoru není stálá. Zhruba jednou za 26 tisíc roků totiž opíše tvar kužele. Může za to gravitační působení Slunce a Měsíce, které se snaží zemskou osu rotace "narovnat". Na tzv. precesní pohyb mají vliv i jednotlivé planety. Je to vlastně několik rovnoměrných rotací s periodami od 40 tisíc do několika milionů let. Takovéto složité působení způsobuje malé oscilace zemské osy. Kdybychom neměli Měsíc mohlo by dojít k tomu, že frekvence působení ostatních planet by mohla být blízká precesnímu pohybu. Pak by nastal jev zvaný rezonance, který může sklon rotační osy naší planety změnit v průběhu jen desítek tisíc let. Na rezonanci způsobenou torzním kmitáním zesíleným silným větrem ostatně doplatil i nechvalně proslulý most Tacoma Narrows v Oregonu (zdroj archiv, mpeg, 700 kB).

soubor

Když galaxie požírá galaxii

 Jak by asi mohlo vypadat setkání dvojice spirálních galaxií? Nevíme, ale výpočty na nejrůznějších superpočítačích nám dávají alespoň částečnou odpověď. Příkladem může být simulace kolize dvou hvězdných ostrovů, které kanadský astronom John Dubinsky aproximoval body reprezentující 40 milionů hvězd a 10 milionů částic tzv. skryté látky. Zorné pole celé sekvence má na výšku jeden milion světelných roků a ukazuje události v průběhu 1,2 miliardy roků (autor John Dubinski, mpeg, 3 MB)

soubor

Úvodní díl Marťanské odysei

 Kandidát na novou umělou družici Marsu je už několik dní na cestě. My se ale ještě vrátíme k prvním okamžikům letu. Stejně jako při minulých příležitostech, i tentokrát byla nosná raketa Delta 2 firmy Boeing vybavena několika kamerami, které řídícímu středisku zprostředkovaly naprosto unikátní záběry. Na krátké sekvence se přitom můžete dneska podívat i vy (zdroj Astronomy Now).

  • Video kamera namontovaná na vnější straně druhého stupně rakety nejdříve ukáže poslední sekundy odpočítávání a první minutu letu nad Mysem Canaveral. Končí s odpadnutím šestice pomocných motorů na pevná paliva (QuickTime, 550 kB).
  • Po deseti minutách letu se vyčerpaly zásoby paliva v prvním nosném stupni, ten se odpojil a začal pracovat druhý stupeň. Současně odpadl i aerodynamický štít (QuickTime, 225 kB).
  • No a nakonec je tu pohled na třetí stupeň. Video nejdříve ukazuje roztočení sondy, načež následuje oddělení třetího stupně. Krátce před jeho zážehem však bylo ke všeobecné lítosti z kamerou ztraceno spojení. Video kamera byla tentokrát namontována uvnitř druhého stupně. (QuickTime 440 KB).

soubor

Aurora

Že jste dosud žádnou polární záři neviděli? Pak vám může být alespoň slabou náplastí přiložená animace z celooblohové komory Aljašské univerzity. Na její raketové střelnici, která slouží pro výzkum svrchních vrstev atmosféry, je totiž instalována speciální, supercitlivá kamera, která každou jasnou noc snímá dění na obloze. Nejinak tomu bylo i 22. března tohoto roku. Krátké černobílé video (800 kB) ve zrychlené podobě ukazuje světelné hrátky v průběhu dvou hodin. (Zdroj University of Alaska, Fairbanks, mpeg, 800 kB)

soubor

Největší z největších

 Vzpomínáte si na ohromující sluneční erupci z druhého dubna tohoto roku? Na tu, která se udála na okraji slunečního disku v okolí velké skupiny skvrn číslo 9393? Pokud ano, pak si ji možná s radostí i poslechnete... Skutečně, tyto zvláštní a dramatické jevy se neprojevují jenom v podobě spršky nabitých částic, ale též zvýšením rádiového šumu přicházejícího od Slunce. Událost zachytil na frekvenci 50 megahertz Tom Ashcraft, je ve formátu wav a má zhruba megabajt. Jo a nezapomeňte se někdy opět podívat na Slunce. Skupina č. 9393, nyní označovaná také jako 9433, přežila přechod za odvrácenou stranou naši denní hvězdy a opět přechází přes viditelný disk.

soubor

Těžký kuřák

 Mnoho kilometrů pod oceánskou hladinou se nachází zcela bizardní svět, který nikdy nepohladí paprsky Slunce. V těchto nehostinných místech, v oblasti středooceánských hřbetů, které jsou tím nejpřesvědčivějším důkazem o pohybu litosférických desek na naší planetě, najdeme hydrotermální gejzíry, známé pod označením "black smokers" - černí kuřáci. První z těchto útvarů byly objeveny již v roce 1977 východně od Galapážských ostrovů. Naprostým překvapením však bylo zjištění, že v těsné blízkosti těchto aktivních "kuřáků", kde se teplota okolní vody pohybuje kolem stovek stupňů Celsia, žije množství organismů. Na následující videoukázce (2 MB MOV) si můžete prohlédnout jak takový kuřák pod vodou "bafá". Právě do podobně aktivních oblastí v Indickém oceánu se vydala i výzkumná loď Knorr. Ve čtvrtek, 26. dubna se můžete dokonce na palubu této lodi dostat. Přenos má začít v sedm hodin večer našeho času na této adrese.

soubor

Gejzíry na Tritonu

 Neptunům měsíc Triton je tak trochu zapomenutý: A to přesto, že má 2700 kilometrů v průměru a že se jako jediný veliký satelit planety sluneční soustavy pohybuje na retrográdní dráze. Rozeklaný, rozpraskaný povrch vyhlíží jako by zamrzl ve chvíli, kdy se vařil. Brázdy a praskliny svědčí o značném vnitřním neklidu, velkou část jižní polokoule přitom pokrývá světlý ledový příkrov -- polární čepička. Malé množství kráterů svědčí, že na jeho povrchu i těsně pod ním, probíhá tzv. "ledový vulkanismus". Za velmi nízkých teplot, které panují na Tritonu, je vodní led tuhý jako žula. Zmrzlý je také dusík a metan; na Zemi se tyto látky vyskytují běžně jako plyny, zde vytvářejí ledovce. Když se v tomto prostředí vodní led uložený pod povrchem zahřeje, trochu roztaje a vytvoří jakousi čvachtavou břečku, která se tlačí k povrchu a rozlévá se po něm, jako proudy lávy na povrchu naší Země. Pak samozřejmě rychle utuhne. Navíc se Triton halí do atmosféry. Ta je sice v porovnání se zemským ovzduším řiďoučká a skoro nicotná (vždyť tlak u povrchu je pouhou sedmdesátitisícinou zemského), přesto však v ní vznikají jemné oblačné zákaly, v sezónním rytmu je schopna vytvářet na určitých místech jinovatku, součástí atmosféry je i ionosféra. Velmi podivné jsou podlouhlé, tmavé skvrnky, které spatříme na mnoha místech jižní polokoule Tritonu. Vypadá to, jako by vítr zanesl černý kouř na jednu stranu a vytvořil tak několik desítek kilometrů dlouhou stopu. Příčinou by tentokrát mohl být kapalný dusík. Když dusík vytlačený k povrchu exploduje a vytvoří oblak ledových částeček a plynu, působením metanu a kosmického záření ztmavne. I mírný vítr odvane černý mrak jedním směrem a vytvoří charakteristický chvost. Rozdílné velikosti skvrn, které na snímcích pozorujeme, jsou pak důsledkem různé rychlosti, s níž dusík vystupuje na povrch. Jeden takový gejzír možná v činnosti zachytila i sonda Voyager 2, která kolem prolétla v srpnu 1989. Tak se na tu sekvenci také podívejte (text Z. Pokorný, Příběh nesmrtelných poutníků, video Voyager Science Summary, avi, 2 MB).

soubor

Loukotě

 Při průletu sond Voyager 1 a 2 kolem Saturnu, narazily bedlivé kamery na zvláštní, radiální paprsky v prstenci planety. Měly podobu protáhlých paprsků, asi tak deset tisíc kilometrů dlouhých a dva tisíce širokých a směřovaly od středu planety ven. Něco jako drátěné výplety v jízdním kole. Navíc se náhodně objevovaly náhle, zejména u "ranního" okraje planety a ve shodě s rotací vydržely tak tři až čtyři hodiny. Tajemný jev se vysvětluje drobnými prachovými částicemi, které se v prstencích elektricky nabijí. Pak jsou elektromagnetickými silami vyzdviženy nad rovinu prstenců -- a v tomto okamžiku je zpozorujeme. Nejsou však vyzdviženy napořád: po několika hodinách se opět vnoří do prstenců; jakmile se -- dříve či později -- srazí s většími částicemi, ztratí svůj elektrický náboj a stanou se neutrálními. (Zdroj NASA, avi, 1,2 MB)

soubor

Není planetárium jako planetárium

 Bez ostychu můžeme tvrdit že není planetárium jako planetárium. Možná už jste některé navštívili a snad se vám i představení líbilo. Skutečně nevšední podívanou hodnou technických vymožeností naší "matrixové" doby lze okusit na vlastní kůži snad jen v těch nejmodernějších. Jaké pohledy na umělý vesmír vám výkřiky techniky nabídnou si ostatně můžete prohlédnout na této krátké prezentaci systému Digistar II.

soubor

Titan

 Jeden z největších satelitů sluneční soustavy je opředen velkým množstvím nejrůznějších tajemství. Jeho hustá dusíkatá atmosféra nejspíš ukrývá moře tekutých uhlovodíků a rozeklaná skaliska, na které se v podobě jemného sněhu a deště snáší methan. Na odpověď, jak to přesně vypadá v této podivuhodné dílně, která připomíná Zemi před čtyřmi miliardami roků, musíme ještě pár roků počkat. Avšak první "mapy" povrchu tohoto satelitu už k dispozici jsou. Hubblův kosmický dalekohled totiž skrz neprůhledný plynný obal pronikl v infračerveném oboru, na vlnové délce 0,94 mikrometrů. Ze 14 záběrů pak vznikla jednoduchá mozaika, kterou si teď můžete prohlédnout i vy (Zdroj Peter Smith, University of Arizona/NASA, mpeg, 120 kB).

soubor

Vzpomínka na Mir

 Jo, kde jsou ty časy, kdy se nad námi proháněla stanice Mir. Dnes jsou z ní už jenom fotografie a také videozáznamy. Mezi ty bezesporu hodně unikátní patří pozorování Ron Dantowitze z Haydenova planetária v Bostonu. Ten totiž svůj komerčně vyráběný dalekohled Meade LX200 s pomocí speciálního softwaru dokázal navést za prolétající základnou. 16. listopadu 1995 tak pořídil nejen krásné záběry s množstvím detailů, ale též povedenou animaci. Ta je ve formátu gif také přiložena. Kromě panelů slunečních baterií, jsou zřetelné i jednotlivé moduly, orientační systém a řada dalších částí slavného Mir (Zdroj Ron Dantowitz, gif, 275 kB)

soubor

Miranda

Uran se může pochlubit dvěma desítkami satelitů. Dokonce mezi nimi najdeme jednu z nejbizarnějších družic, jaká se ve sluneční soustavě nachází. Je to malá Miranda, se zvláštní soustavou rovnoběžných hřebenů a údolí, které brázdí podivně zmuchlanou krajinu a dosahují hloubky až dvacet kilometrů. Vědci předpokládají, že někdy v raném věku Mirandu rozbila srážka s jiným, podobně velikým tělesem. Trosky se však nerozletěly, ale časem zbalily v jedno těleso. Uranův malý satelit Miranda je tedy jakýmsi slepencem trosek po dávné srážce. Takže neváhejte a proleťte se nad ním! (Zdroj NASA, avi, 7.4 MB)

soubor

Ida

 Planetku číslo 243, známou spíše pod jménem Ida, navštívila koncem srpna 1993 meziplanetární sonda Galileo. Přestože nejmenší vzdálenost mezi oběma tělesy čítala 2400 kilometrů, kamery pozemského vyslance pořídili na sto padesát záběrů, s rozlišením až čtyřicet metrů na pixel. Výsledkem bylo nejen radikální zpřesnění našich představ o tomhle tělesu v oblasti mezi Marsem a Jupiterem, objev netradičního průvodce Daktylu, ale též krásný model Idy jako takové. Ostatně sami se na něj podívejte. Sever je nahoře. (Autor A. Tayfun Oner, mpeg, 300 kB).

soubor

1999 KW4

 Není to tak dávno, co si to kolem Země prosvištěla blízkozemní planetka 19999 KW4. Extrémně blízko se sice nedostala, ale i tak ji pár šikovných pozorovatelů zahlédnulo na vlastní oči. Ještě větší žně měli majitelé CCD kamer. Meziplanetární balvan totiž na nebi urazil až devět stupňů za den a tak se vůči vzdáleným stálicím pohyboval skutečně hóóóódně rychle. Jeden z pohledných záznamů celé události pořídil 29. května John Rogers z Camarillo Observatory nedaleko Los Angeles. Tak se na to taky podívejte (zdroj John Rogers, mpg, 2 MB).

soubor

Namíchejte si vlastní mlhovinu

Víte, co se stane, když smícháte zředěnou kyselinu sírovou s thiosíranem sodným? Zprvu se nic zvláštního nebude dít, po chvíli však čirý roztok získá modrý nádech, pak jasně modrou barvu, která pozvolna vybledne až dostane kalný, mléčný vzhled. Pokud si opatrně ke kapalině přičichnete, ucítíte charakteristický, štiplavý zápach oxidu siřičitého, jenž se během experimentu v mizivém množství uvolnil. A jestliže jste kádinku umístili na zpětný projektor, mohli jste navíc sledovat i obraz na plátně. I on byl na krátký okamžik modrý, brzo však zoranžověl, zčervenal a nakonec téměř zmizel. Pokud nechcete čekat až otevřou v drogerii, můžete si nyní přehrát krátký záznam popsaného experimentu. V záběru uvidíte vlevo kádinku s kyselinou a thiosíranem, vpravo obraz světla procházejícího roztokem (nádoba stojí na zpětném projektoru). Celý záznam je v reálném čase, ve formátu mpeg a má 2,2 megabajtu. Vysvětlení celého jevu a souvislost s děním na obloze se dočtete v Návodu na použití vesmíru (http://rady.astronomy.cz).

soubor

S měsíčním stínem o závod

 Čtvrtek 21. června 2001, očima evropské meteorologické družice Meteosat 6 nebyl jen tak běžným dnem. Ve viditelném světle totiž mezi 9:00 a 13:50 světového času sledovala pohyb částečného a vzápětí i plného měsíčního stínu po povrchu naší planety. Pokud kliknete na odkaz vlevo, načte se vám animace složená ze všech snímků pořízených v inkriminované době s odstupem deset minut (gif, 1,8 MB).

soubor

Brněnské panoráma

 Bylo jedno docela pěkné, i když poněkud chladné odpoledne, a já se nechal Rudolfem Novákem ukecat, abych spolu s jedním z našich techniků vyšplhal na střechu velkého planetária brněnské hvězdárny. Kraví hora, která sama o sobě ční 305 metrů nad mořem, se tak proměnila v docela slušnou rozhlednu. I když je tento pohled na Brno dostupný jen několika vyvoleným osobám, moderní technika a zpracování záběrů digitálním fotoaparátem, které udělal později Rudolf, umožňuje netradiční vyhlídku alespoň trochu přiblížit. Panoráma je ve formátu mov a má necelých 700 kilobajtů (autor Rudolf Novák).

soubor

Letící stíny

 Pokud jste už spatřili nějaké úplné zatmění Slunce, navíc jste měli trochu štěstí, určitě budete souhlasit s faktem, že jedním z nejzajímavějších momentů, který předchází zcela zakrytému Slunci, přísluší tzv. "letícím stínům". Vypadají jako rovnoběžné pruhy světa a tmy -- podobně jako na dně bazénu za slunečného dne -- a má je na svědomí neklidná zemská atmosféra, která tímto netradičním způsobem deformuje obraz velmi tenkého slunečního srpku. Zkušenosti ostřílených pozorovatelů sice dokládají, že ne vždy jsou nápadné, avšak při tom posledním zatmění, z 21. června, několik minut. Jejich krátký videozáznam pořídila i jedna německá výprava v Zimbabwe. Takže klikněte na odkaz dole a nechejte pár vteřin plynout letící stíny. Nejnápadnější jsou na tom bílém hadru ve spodní polovině záběru. (Zdroj Wolfgang Strickling, mpeg, 05 MB)

soubor

2001: Mars Odyssey

 Výprava Mars Odyssey je v polovině cesty! V pondělí 16. července uplynulo 100 dní od startu na Mysu Canaveral, současně zbývá 100 dní do příletu k Marsu. Zatím je všechno zcela bez problémů, i když po minulých zkušenostech člověk nikdy neví... Nová umělá družice se k planetě dostaví v říjnu tohoto roku a po několika týdnech brždění v řídké atmosféře začne mapovat povrch Marsu a také na dálku studovat jeho chemické složení. Než se ale dočkáme zajímavých záběrů, musíme vzít za vděk "jenom" videu, které vzniklo při startu nosné rakety Boeing Delta 2 sedmého dubna tohoto roku. Ukazuje první minutu letu, končí krátce poté, co odpadly pomocné motory na tuhé palivo (zdroj NASA TV, 550 kB, Quick Time)

soubor

Na okraji totality

 Když se blížilo v roce 1999 úplné zatmění Slunce, objevily se zcela oprávněné návrhy, sledovat tento úkaz z okraje pásu totality. Totální zákryt zde sice trvá o něco kratší dobu, ale na druhou stranu -- s ohledem na geometrické poměry -- všechny ostatní zajímavé úkazy mnohem déle: obvykle dvakrát až pětkrát oproti "centrální linii". Například tzv. Bailyho perly, kdy se sluneční srpek rozpadá na několik zářících bodů (naposledy prosvitne skrz nerovnosti na okraji Měsíce -- údolí a zářezy mezi měsíčními horami a krátery). Zatímco ve středu pásu totality je zahlédnete na několik sekund, na okrajích jich bude vidět mnohem více a kromě toho se bude jejich počet a intenzita neustále měnit. Názornou demonstrací je video sestavené s třiceti fotografických záběrů pořízených 21. června tohoto roku v Zimbabwe, těsně u jižního okraje pásu totality. Po jeho shlédnutí budete vědět, kam se vydat příště. (Autor Richard Bareford, mpeg, 3,1 MB)

soubor

Čtvrtstoletí Vikingu 1

 Je to k nevíře, ale v pátek 20. července oslavili pracovníci Jet Propulsion Laboratory 25. výročí přistání Vikingu 1 na povrchu sousedního Marsu. Asi nemá příliš smysl připomínat, co měla sonda za úkol a jak se ho zhostila. Družicová část Vikingu 1 se k planetě dostavila už 19. června 1976. Její televizní kamery vzápětí ukázaly, že původně vybrané místo pro dosednutí biologické laboratoře není vhodné, takže se hledala jiná oblast. Do středu pozornosti se nakonec dostala Chryse Planitia, záplavová planina 23 stupňů severně od rovníku. Viking 1 zde dosednul 20. 7. ve 14 hodin 12 minut letního středoevropského času a 25 sekund později odvysílal i první snímek. Kromě meteorologických měření provedla laboratoř i několik biologických experimentů -- jak známo s poněkud neurčitými výsledky. Aparatura nakonec pracovala až do února 1979. Družicová část pracovala ještě o rok a půl déle (Zdroj NASA/Space.com, QuickTime, 1,8 MB).

soubor

Život sluneční skvrny

 Dnešní animace vznikla 27. dubna tohoto roku prostřednictvím Švédského vakuového slunečního dalekohledu na kanárském ostrovu La Palma. Prostřednictvím tak oblíbené adaptivní optiky zde dosahují skvělého rozlišení, limitovaného vlastně jenom difrakčními vlastnostmi optické soustavy. Video sestává z 108 snímků pořízených v rozmezí 55 minut, rysky na okrajích přitom odpovídají jedné úhlové vteřině, což na povrchu Slunce znamená 700 kilometrů. Na unikátní sekvenci jsou patrné nejen změny v drobných pórech a granulích, ale též přesun hmoty ve dvou světlých mostech v temné umbře a řady dalších detailů. (mpeg, 1,6 MB, G. Scharmer, L. Rouppe van der Voort (KVA) et al., SVST)

soubor

Etna z vesmíru

 Jednou z nejsledovanějších událostí posledních dní je bezesporu nepříjemná aktivita sicilské sopky Etna. Kromě řady pozemních senzorů dění v této části planety sleduje i několik umělých družic. Snímek, který ukazuje stovky kilometrů táhnoucí se oblak kouře, směrem k severní Africe, pořídily detektory SeaWiFS 24. července 2001. O pár dní později, jak dokumentuje menší záběr přímo na této stránce, se navíc k sopečné stopě přidala i jemná písečná bouře, která se nad Středozemní moře vydala z Libye. (Zdroj SeaWiFS, jpeg, 110 kB)

soubor

Ostré Slunce

 Adaptivní optika se nepoužívá jenom k zostření obrazu hvězdných polí. Od roku 1999 je takové udělátko i na Švédském vakuovém slunečním dalekohledu na Kanárských ostrovech. Jak dokázalo vylepšit obraz velké skvrny dokumentuje přiložená animace: Nahoře je záběr se zapnutou adaptivní optikou, dole totéž zátiší ovšem snímané o několik okamžiků později bez jakékoli korekce. (Zdroj Royal Swedish Academy of Sciences, mpeg, 1,5 MB)

soubor

Erotovo poslední movie!

 Málem bychom na tuhle šikovnou sondu zapomněli, že? Dvanáctého února tohoto roku dosednula observatoř Shoemaker-NEAR na povrch blízkozemní planetky Eros a při sestupu z parkovací dráhy ve výšce pět kilometrů pořídila hned několik desítek záběrů. Z nich pracovníci Laboratoře aplikované fyziky na Johns Hopkins University poskládali níže přiložené video. Krátký film zachycuje skutečně neskutečnou krajinu rozlámaných balvanů, kráterů vyplněných jemným prachem, puklin… Poslední snímek vznikl ve výšce 128 metrů a černý pás na jeho spodku ukazuje, že ho sonda už nestihla celý odvysílat. Žuchla s sebou na povrch a ztratila kontakt se Zemí. (Zdroj JHUAPL/NASA, RealVideo, 1,8 MB)

soubor

Zatmění Slunce

 Ti z vás, kteří to už vyzkoušeli, určitě potvrdí, že vyfotografovat úplné zatmění Slunce není vůbec jednoduché. Tedy zvolit čas a expozici docela snadné je, avšak výsledný portrét sluneční koróny zpravidla realitě příliš neodpovídá. Fotografický film totiž nemá takový dynamický rozsah citlivosti jako lidské oko: Při delších expozicích se ve světlejších částech koróny ztratí většina detailů, pokud naopak zvolíte kratší časy, zachytíte sice podrobnosti v těsné blízkosti temného měsíčního disku, chybět však bude jemná atmosféra... Jedinou cestou ze začarovaného kruhu "nekvalitní" fotografie je zdlouhavá počítačová úprava řady snímků v komponovaných do jednoho záběru. O jednu takovou se přitom pokusili pracovníci Hvězdárny v Úpici, ostatně klikněte na odkaz dole. Je však nutné přiznat, že i když se tento komponovaný záběr skutečnosti hodně blíží, realitě neodpovídá. Měsíc je při pohledu očima temný, červené protuberance nenápadné a okolní obloha světlejší. (zdroj Hvězdárna v Úpici, jpeg, 125 kB)

soubor

Zatmění podruhé

 V minulém vydání IAN jste se mohli podívat na komponovanou fotografii úplného zatmění, kterou získali 21. června 2001 pracovníci Hvězdárny v Úpici u angolského městečka Sumbe. Ze stejné dílny pochází i dnešní video. Sice není tak "pohledné" ale na druhou stranu ilustruje možnosti běžného amatéra. Podobně totiž můžete zatmění zachytit i vy. Pozorovatel s průběžně měnil expozici, proto jsou patrné různé partie koróny. (Zdroj Hvězdárna v Úpici, mpeg, 2 MB)

soubor

Narozeniny Chandry

 Koho by to napadlo, ale americká rentgenová observatoř Chandra slavila v minulých dnech již druhé narozeniny. Na svátečním dortu se přitom objevily hned dva dárky: Pro hvězdáře velmi příjemná zpráva, že byla tato úspěšná mise prodloužena o dalších deset roků, pro "laiky" pak velmi pohledná mozaika některých zajímavých snímků, které tento dalekohled zatím pořídil. Tu si můžete dneska na svůj počítač stáhnout i vy. (zdroj NASA, jpeg, 250 kB)

soubor

Blue movie

 Když se v roce 1979 přibližovala k Jupiteru sonda Voyager 1, pořídila během čtyř týdnů celkem 66 expozic, vždy s pravidelným odstupem deseti hodin. Tedy zhruba za stejnou dobu, jako se kolem své osy otočí planeta samotná. Výsledkem je podivuhodná animace, nazývaná podle použitého filtru "modrá". Sonda Jupiter sledovala ze vzdálenosti od 58 do 31 milionů kilometrů a nádherně tak ukázala, jak dynamická je tamní atmosféra. (Zdroj JPL, gif, 1,3 MB).

soubor

ISS ze země

 Kde jsou ty časy, kdy pro nás umělé družice představovaly vzdálené světelné body, neslyšně se šinoucí mezi hvězdami. Dnes na nás nejen blikají, ale dokonce -- pokud na ně namíříte dalekohled s videokamerou -- poskytují i nezanedbatelný počet detailů. To, co uvidíte na záznamu pozorování z japonské Toyama Astronomical Observatory, je však téměř neuvěřitelné. Je pravda, že k tomu mají dalekohled o průměru jeden metr, ale na druhou stranu... Ostatně přesvědčete se sami. (Zdroj Toyama Astronomical Observatory, mpeg, 1,4 MB)

soubor

Budoucnost ISS

 V posledních měsících se stále více diskutuje o problémech s dostavbou Mezinárodní kosmické stanice. Původní hlavní kůň -- Američané -- totiž stále bojují s nedostatkem financí a tak se zcela otevřeně hovoří o rušení některých modulů, omezení posádky a dalších restrikcích. Přesto všechno se NASA tváří, jako že se nic neděje. U animace stavby nové orbitální základny však datum chybí (zdroj NASA, mpeg, 1,8 MB)

soubor

Výměna magnetického pole

 Naše planeta -- zatím není úplně jasné proč -- jednou za čas změní polaritu magnetického pole. Jižní pól se prohodí se severním a Země je na poměrně dlouhou dobu prakticky bez tohoto štítu. Jak taková událost může probíhat, ukazuje přiložená animace vzhledu magnetického pole v období dlouhém 36 tisíc roků. K vlastní výměně přitom dojde za pouhých 1200 roků. (Zdroj Gary Glatzmaier, Los Alamos National Laboratory, mpeg, 1,6 MB).

soubor

Východ Měsíce nad Odolovem

 Během letošní expedice na Hvězdárně v Úpici zachytil tamní pracovník Marcel Bělík dramatický východ měsíčního srpku nad vzdáleným obzorem, kde se mimo jiné nachází i věznice pro méně "nebezpečné" trestance. Dvouminutovou podívanou zachytil pozorovatel prostřednictvím digitální videokamery Sony DCR-DX1000E. Během přehrávání doporučujeme nastavit velikost obrazu na 200 procent. (Autor Marcel Bělík, Hvězdárna Úpice, mpeg, 1 MB)

soubor

Laserová hvězda

 Oranžový paprsek uprostřed obrázku, je stopa po výkonném argonovém laseru, který je součástí adaptivní optiky pro jeden z největších dalekohledů na světě -- Gemini south. Snímek vzniknul na Cerro Tololo Interamerican Observatory v únoru tohoto roku. Kromě laseru je u obzoru patrná i kopule ukrývající čtyřmetrový dalekohled Blanco a samozřejmě i Mléčná dráha (např. Jižní kříž, Pytel uhlí a další objekty u protinožců). Argonový laser stimuluje k záření sodíkové atomy v mezosféře, asi devadesát kilometrů nad zemí. Speciální dalekohled pak analyzuje podobu takto vytvořené "umělé hvězdy", kontroluje velikost turbulence atmosféry a koriguje jedno ze zrcadel v optickém systému hlavního přístroje tak, aby poskytoval maximálně ostrý obraz. (Zdroj CTIO/NOAO/AURA/NSF, jpeg, 560 kB)

soubor

Leonidy 1998

 Setříhaný originální záznam pozorování roje Leonid v roce 1998. Kamil Hornoch tehdy na diktafon hlásil průlet meteoru (ono slovíčko 'stop'), jeho jasnost, event. místo na nebi a dobu trvání stopy (následné počítání sekund, některé však vydržely až několi minut). V pozadí se ozývají skřeky dalších pozorovatelů. Oproti skutečnosti byla nahrávka výrazně zkrácena. (mp3, 12 minut, 3,2 MB)

soubor

Buran

 Ruský raketoplán Buran se do vesmíru vydal pouze jednou. Ať už to bylo mrtvě narozené dítě, nedostatek financí, zákulisní pletichy, na hřbetu neméně zajímavé rakety Energija do vesmíru putoval pouze 15. listopadu 1988 a po jednom, jediném obletu naší planety opět přistál na kosmodromu Bajkonur. Jeho konstrukce už na první pohled vycházela z konstrukce amerického shuttlu (jakkoli je těžké vymyslet něco jiného). Orbitální část byla dlouhá 17 metrů, široká 4 a půl metru a dokázala poskytnout místo až deseti kosmonautům. Ve vesmíru přitom mohl pobývat až třicet dní. Nyní je z něho ale jenom "pouhá" atrakce a z jeho slávy zůstalo pro nás obyčejné smrtelníky pár videozáznamů. Na jeden takový -- z jeho startu -- se nyní můžete taky podívat. (Zdroj Molniya Research Industrial Corporation, mpeg, 5,7 MB)

soubor

Buran II

 Zatímco minule jsme se podívali na záznam jediného startu ruského raketoplánu Buran, dnes se podíváme na jeho přistání na kosmodromu Bajkonur. Na rozdíl od amerického shuttlu mohl tento letoun létat i v bezpilotním režimu -- na což při premiéře také došlo. Ostatně těch rozdílů, i když to není na první pohled patrné, bylo mnohem víc: Tím zcela zásadním byla nepřítomnost hlavních motorů na orbitální části. Zatímco americký raketoplán při startu používá tři výkonné motory, které čerpají palivo z přídavné nádrže, Buran se jednoduše přilepil na centrální blok rakety Energija, která dokázala na oběžnou dráhu vynést až 120 tun materiálu. Škoda jen, že oba zajímavé stroje teď někde bez užitku hnijí. (Zdroj Molniya Research Industrial Corporation, mpeg, 5,7 MB)

soubor

Starshine 1

 Na rozdíl od druhé družice projektu, o kterém se zmiňujeme v dnešním vydání Instantních astronomických novin, se Starshine 1 dostala do vesmíru pomocí raketoplánu Discovery. Experimentální satelit byl více méně podobný tomu novějšímu: připomínal půlmetrovou "diskokouli" pokrytou několika stovkami vyleštěných zrcátek. Jeho odlet z nákladového prostoru byl zachycen i několika videokamerami, ze kterých nakonec vzniknulo přiložené video (zdroj NASA, QuickTime, 280 kB)

soubor

Okamžik pro Mars Odyssey

 Jak už vypovídá hlavní článek dnešního vydání IAN, chystá se na Mars zavěsit nová umělá družice: 2001 Mars Odyssey. Jak to celé dopadne, zatím nevíme. Počítačovou představu celého setkání, prokládanou rozhovorem s jedním z tvůrců celého projektu, vám však přiblíží tento videoklip. (Zdroj NASA TV, QuickTime, 4 MB)

soubor

Setkání s ejekcí

 Šestého ledna 1997 došlo k rozsáhlé ejekci koronární hmoty, která k naší planetě dorazila o pět dní později. Výkon polárních září, jež plápoly nad severním i jižním pólem, tehdy odborníci odhadnuli na obdivuhodných 1400 gigawattů, tedy dvakrát více než zvládnou všechny elektrárny ve Spojených státech. Smršť nabitých částic způsobila problémy s rádiovou komunikací u letadel v Antarktidě a se spojovou družicí Telstar 401. Na základě posbíraných dat se navíc celou událost -- tedy setkání oblaku rychlých elektronů, protonů a iontů se zemskou magnetosférou -- podařilo zřejmě poprvé věrohodně zrekonstruovat. Výsledkem je především podivuhodná animace od Chucka Goodricha a jeho kolegů z University of Maryland Space and Plasma Group zobrazující příchod rázové vlny a "plápolání" magnetického pole Země pod náporem bubliny s průměrem přes třicet milionů kilometrů a s hustotou třicetkrát větší než běžný sluneční vítr (ten představuje asi deset částic v jednom centimetru krychlovém). Čelo magnetosféry, přivrácené ke Slunci, tak bylo oproti běžným deseti zemským poloměrům stlačeno na dvě třetiny. Šedou barvou je naznačeno rozložení magnetosféry, ostatními hustota plazmy. (Zdroj Charles C. Goodrich, University of Maryland, Space and Plasma Physics Group, mpeg, 2,8 MB)

soubor

Poslední člověk na Měsíci

 170:41:00 Cernan: Bob, this is Gene, and I'm on the surface; and, as I take man's last step from the surface, back home for some time to come - but we believe not too long into the future - I'd like to just (say) what I believe history will record. That America's challenge of today has forged man's destiny of tomorrow. And, as we leave the Moon at Taurus- Littrow, we leave as we came and, God willing, as we shall return, with peace and hope for all mankind. "Godspeed the crew of Apollo 17."

170:41:55 Parker: Roger, Geno. Thank you very much.

Zdroj NASA, mp3, 880 kB.

soubor

Brno z hvězdárny

 Zatoužili jste se někdy podívat z kopule velkého planetária brněnské hvězdárny po okolí? Pokud ano, můžete si pohled alespoň představit díky Jirkovi Duškovi, který se tam vydal s digitálním fotoaparátem. Fotomontáž ve formátu QuickTime pak vyrobil Rudolf Novák. Výhled je to skvělý, bohužel veřejnosti přístupný moc není. (Zdroj Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně, QuickTime, 500 kB)

soubor

Nové logo SETI Institutu

 Je to k nevíře, ale ve světě existuje skutečný úřad na hledání projevů mimozemských civilizací. Existuje již druhé desetiletí a na jeho provoz přispívá řada společností i soukromníků. V současnosti přijímají a analyzují především signály posbírané radioteleskopem v Arecibu, podporují experimentální detekci optických signálů a podstatnou měrou se podílí i na vzdělávání a popularizaci celé problematiky. K tomu patří i zbrusu nové logo, které tato společnost světu představila před několika dny. Moderní grafická podoba, s níž se budeme v následujících rocích setkávat čím dál tím častěji, se dokonce velmi zajímavě hýbe. Ostatně se sami podívejte na dokonalou animaci. (Zdroj SETI Institute, QuickTime, 4,5 MB)

soubor

Alfa-Monocerotidy

 Popis průletu meteorického roje "alfa-Monocerotid" 22. listopadu 1995, včetně ukázky skutečného záznamu pozorování, pořízený Kamilem Hornochem z Lelekovic. Pokud jste dosud něco takového neviděli, neváhejte a klikněte na odkaz dole. (Zdroj http://rady.astronomy.cz, mp3, 10 minut, 3,2 MB)

soubor

Živá Betelgeuze

 Betelgeuze, načervenalá ozdoba snad nejkrásnějšího zimního souhvězdí, patří mezi tzv. chladné červené veleobry s hmotností kolem dvaceti Sluncí. Teplota její rozsáhlé atmosféry, v průměru 3 tisíce kelvinů, se z mnoha různých důvodů mění a plynný obal dožívajícího obra, jenž by sahal až za dráhu Jupiteru, doslova vře. Stoupají v něm vzhůru rychlostí několika kilometrů za sekundu rozsáhlé bubliny horkého materiálu o teplotě až pět tisíc stupňů, které svoji velikostí soupeří se samotným Sluncem. Rozpínají se, ochlazují a kondenzuje v nich jemný uhlíkový a křemíkový prach, jenž odtéká do vzdáleného mezihvězdného prostoru. Naopak chladný materiál zde podobně jako v hrnci na rozpálené plotně klesá do teplé náruče spodních vrstev. Výsledkem je zcela proměnný a nesouměrný tvar obřího stelárního měňavce a také polopravidelné kolísání jasnosti. (Zdroj Bernd Freytag, Institute for Astronomy and Space Physics, Univ. Uppsala, mepg, 1 MB)

soubor

Slunce

 Naprosto unikátní videozáznam změn vzhledu Slunce v první polovině roku 2001, který je založený na záběrech observatoře SOHO. Na její palubě je totiž tzv. Michelson Doppler Imager (MDI), který dokáže pořizovat záběry disku ve "viditelném světle", resp. něčem, co se tomu hodně blíží. Všimněte si nejen rotace Slunce, ale též změn, kterým skvrny podléhají. Fascinující... (Zdroj the SOHO/MDI consortium. ESA/NASA, mpeg, 3 MB)

soubor

SOFIA

 Jak známo, americká NASA, ve spolupráci s řadou dalších institucí, chystá do provozu létající observatoř SOFIA se zrcadlem o průměru 2,5 metru. Bude na palubě upraveného obřího dopravního letadla B-747 a začne snad fungovat už v roce 2003. V letové výšce 14,5 kilometru, tedy nad vrstvou vodních par, které kazí infračervená pozorování, by měla pracovat po dobu zhruba 20 let (jde o investici ve výši půl miliardy dolarů!). Zatím je však SOFIA na zemi a tak se s ní můžeme seznámit pouze prostřednictvím této počítačové animace. (zdroj NASA, mpeg, 8,1 MB)

soubor

Hyády

 Hvězdokupa Hyády v okolí Aldebaranu z Býka je bezesporu jednou z dominant současné oblohy. Jak by asi vypadal její prostorový model? O to se pokusil tým odborníků, který si hraje s daty pořízenými známou astrometrickou sondou Hipparcos. V animaci jsou všechny hvězdy vyznačeny jako stejně veliké koule, ty větší jsou tedy k fiktivnímu pozorovateli blíže než ty menší. Hyády se točí kolem osy kolmé na rovinu Galaxie, zelenou kružnicí je vyznačen poloměr 10 parseků od středu kupy. Zdroj A. G. A. Brown, ESA, mpeg, 650 kB.

soubor

1998 WT24

 Asteroid, o kterém se píše v dnešním vydání IAN, se ještě neprotáhnul kolem naší planety a už existují docela pohledné záznamy jeho letu mezi hvězdami. Například tohle přiložené video vzniklo 11. prosince 2001, když se planetka nacházela v souhvězdí Raka. Je ve formátu Mpeg a má velikost docela rozumných 1,8 MB. (Zdroj John Rogers, Camarillo Observatory.

soubor

Vánoce na Měsíci

Slunce se za chvíli objeví za okrajem měsíčního disku. Celý svět poprvé sleduje šedivou krajinu ubíhající o něco více než sto kilometrů pod první umělou družicí našeho vesmírného souseda, která na své palubě nese tři astronauty. Je Štědrý den 1968.
Ano, je to už více než třicet let, co se uskutečnil sen Julese Verna: Dvacátého prvního prosince 1968 vynesla na oběžnou dráhu Země a vzápětí i na cestu k Měsíci raketa Saturn 5 kosmickou loď Apollo 8. Šedesáti šesti hodinový let proběhl prakticky bez závad, jen veliteli musel lékař na vzdálenost 200 tisíc kilometrů ordinovat pilulky proti průjmu a mořské nemoci. Na Štědrý den dorazili k cíli. Po dvou obězích kolem Měsíce byla parkovací dráha upravena na téměř kruhovou ve výšce kolem 110 kilometrů, ze které astronauti získali množství barevných i černobílých fotografií. Při devátém oběhu pak začal první přímý televizní přenos pro obyvatele naší planety z Měsíce. Ze všeho nejdříve se dostalo na podobu podivuhodné měsíční krajiny, která pozvolna ubíhala pod drobnou kabinou:

 "Měsíc je vlastně takový šedý, bezbarvý," hlásil turistický průvodce Jim Lovell (wav, 930 kB). Povrch popsal jako "Povrch je jako z pálené sádry nebo něco jako šedavá písečná pláž." William Anders pak pospal pozorované barvy. A nakonec došlo i na ono známé "vánoční" poselství (890 kB, wav):

William A. Anders: Za chvíli začne svítat. A my, posádka Apolla 8, máme pro všechny lidi na Zemi vzkaz, který bychom vám rádi poslali.

Na počátku stvořil Bůh nebe a Zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastmi a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. A viděl Bůh světlo, že bylo dobré, i oddělil Bůh světlo od tmy.

 James A. Lovell, Jr.: A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první. Řekl také Bůh: Buď obloha uprostřed vod, a děl vody od vod! I učinil Bůh tu oblohu, a oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou. A stalo se tak. I nazval Bůh oblohu nebem. I byl večer a bylo jitro, den druhý.

Frank Borman: Řekl také Bůh: Shromážděte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché. A stalo se tak. I nazval Bůh místo suché zemí, shromáždění vod nazval mořem. A viděl Bůh, že to bylo dobré.

A od posádky Apolla 8: Dobrou noc, hodně štěstí, krásné Vánoce a Bůh vám žehnej, vám všem na dobré Zemi.

Ať už jste křesťané, či nikoli, poslední vyřčené přání vás určitě nemůže urazit. Připojuje se k němu i redakce Instantních astronomických novin.

soubor

Geminidy

 Vzpomínáte ještě na prosincový návrat meteorického roje Geminid? Že docela neradi? Měli jste zataženo? Pak si alespoň poslechněte originální záznam pozorování těchto známých meteorů, které nám prostřednictvím diktafonu zanechal Kamil Hornoch z Lelekovic. Sice to není bůhvíjaký trhák, ale na druhou stranu jde o nesmírně poučnou nahrávku. (Zdroj K. Hornoch, mp3, 5,8 MB)

soubor

Žhavý výstřel

 Pokud kliknete na odkaz vpravo dole, přehraje se vám po načtení záznam rozsáhlé ejekce koronární hmoty, která se odehrála v poledne 4. ledna tohoto roku. Konkrétně jde o záběry pořízené koronografem C2 na palubě Sluneční a heliosférické observatoře SOHO. Oslnivé Slunce zakrývá centrální terčík (je o něco větší, disk naznačuje bílá kružnice) a celá událost se odehrála "na desáté hodině". (Zdroj SOHO/EIT, SOHO/LASCO, ESA & NASA, mpeg, 240kB)

soubor

Návštěva

 V minulých dnech se kolem Slunce protáhnula netradiční kometa: 96P/Machholz. Nejmenší vzdálenost -- 0,12 astronomické jednotky -- dělila obě tělesa v úterý 8. ledna. Kometa obíhá kolem Slunce s periodou 5,24 roků a na rozdíl od jiných sebevražedných vlasatic alespoň tohle setkání nejspíš přežije. Pokud kliknete na odkaz, přehrajete si záznam třídenního průletu 96P/Machholz z pohledu sondy SOHO. Celé rendezvous navíc doplní pohledná koronární ejekce a jasná Venuše na pravé straně. (Zdroj NASA/ESA/SOHO, gif, 1,1 MB)

soubor