:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

493. vydání (30. 7. 2003)

Sedím u počítače v provozní budově ondřejovského ,,dvoumetru`` a píšu pár řádků pro úvodník. Napadá mě spousta věcí, jenom ne něco smysluplného. Snad jen, že je mi trochu teskno po jedné bezva akci - astronomické expedici. Vlivem různých okolností jsem ale teď tady a na druhou stranu toho vůbec nelituji. Nejsem tu totiž jednak sám, ale se svoji dívkou a také je tu krásně. Skutečně, kdo jste se tu ještě nebyl podívat, určitě přijed'te. Kopule dvoumetrového dalekohledu i provozní budova stelárního oddělení stojí téměř uprostřed lesa, kanceláře jsou provoněné vůní jehličí a ticho zde narušuje jenom zpěv ptáků. Snad jen tady se vám může stát že cestou do kopule potkáte srnčí rodinku, která si je tak jistá poklidnou mentalitou zdejších pracovníků, že se ani neobtěžuje uhnout z místa, a vy si tak musíte cestu k dalekohledu prodloužit o nemalý oblouk. A právě pro tyhle vlastnosti jezdím do Ondřejova pozorovat hrozně rád, je to oáza pro tělo i pro duši. Venku to zatím vypadá všelijak, zdvihá se vítr a neúprosné satelitní snímky napovídají, že se blíží pořádná bouřka. Ne že bych jim nevěřil ale naděje umírá poslední, a tak vyzbrojen neutuchajícím optimismem jdu vyhlížet jasnou oblohu, abych se mohl i dnes pokusit o nějaký zajímavý úlovek v podobě hvězdného spektra.

Já jsem věděl, že psaní úvodníků mi moc nejde, ale Rudolf byl neoblomný. Tak raději přeskočte úvodník a vrhněte se rovnou na novinky. Když už jste se ale dostali až sem, tak už tu tečku na konci přežijete, že :-)

Viktor Votruba

 

Pokusíte se na vlastní oči spatřit Phobos a Deimos? (395 odpovědí)

  • Ano (64%)
  • Ne (36%)

 

 

Odhalené tajemství hvězdy se závojem

V jednom ze záhybů řeky Eridanus na jižní obloze se nachází nejjasnější z hvězd se závojem, hvězda Achernar. Nejnovější pozorování interferometru, který patří do rodiny dalekohledů VLT (Very Large Telescope), odhalila jedno z jejich tajemství. Tato hvězda je zřejmě nadmíru zploštělá, víc, než doposud astronomové předpokládali.

Hvězdy si asi všichni představujeme jako velké žhavé koule. Tato představa ale není úplně správná. Všechny hvězdy totiž rotují a jejich rotace, ať více či méně, ovlivňuje také jejich tvar. Například naše Slunce patří mezi hvězdy, které rotují jen poměrně pomalu. Kolem své osy se otočí zhruba jednou za 27 dní a povrchová rychlost rotace látky na slunečním rovníku je pouhé 2 km/s.

Proto se nám také Slunce jeví jako koule, sluneční rotace v podstatně neovlivňuje jeho tvar. Pomalá rotace je typická pro hvězdy chladnější, pro hvězdy které mají efektivní teplotu srovnatelnou s naším Sluncem a menší. Naopak horké hvězdy, které mají efektivní povrchovou teplotu podstatně vyšší než naše Slunce, jsou daleko čilejší. Nezřídka je povrchová rotační rychlost na rovníku horkých hvězd i stonásobně vyšší, než je rotační rychlost Slunce. To je skutečně ohromná rychlost, vždyť pokud by rychlovlaky jezdily stejně rychle, jako je rychlost rotace takovýchto hvězd, pak bychom se z Brna do Prahy dostali zhruba za jednu sekundu.

Hvězdy ale nemohou rotovat libovolně rychle. Pro jistou hodnotu rotační rychlosti je odstředivá síla na rovníku hvězdy rovna síle gravitační. V takovém případě je hvězda na povrchu nestabilní. Látka na povrchu hvězdy pak prostě rotuje tak rychle, že ji ani silné gravitační pole hvězdy není schopno udržet.

Až doposud astronomové většinou předpokládali, že hvězdy rotují jako pevná tělesa, že se každá část hvězdy otočí kolem rotační osy za stejný čas. Pokud by tomu tak bylo, pak by se tvar rychle rotujících hvězd podstatně od kulového neodlišoval. Ověření tohoto předpokladu ale není vůbec jednoduché. Na přímé zjištění tvaru hvězdy potřebujeme dalekohled s velmi vysokou rozlišovací schopností. Na pomoc ale přichází interferometrie, která je schopná určit tvar hvězdy kombinací světla ze dvou oddělených dalekohledů.

Nový interferometr vyrostl nedávno v blízkosti čtyřčat dalekohledů VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře v Chile. Tvoří ho soustava poměrně malých 40cm dalekohledů, které jsou od sebe vzdálené několik desítek metrů. Jedním z nejzajímavějších úkolů tohoto interferometru bylo určit jaký tvar mají rychle rotující hvězdy, zda jsou skutečně zploštělé pouze tak, jak by odpovídalo rotaci hvězdy jako pevného tělesa.

Jedny z nejrychleji rotujících hvězd na obloze jsou hvězdy se závojem, Be hvězdy. Astronomové se domnívají, že v jejich okolí se nachází rozlehlý disk. Hvězdy se závojem jsou skutečně tajemné hvězdy, protože se astronomové dosud neshodli, proč disk v jejich okolí vzniká.

Není proto divu, že si astronomové pro studium vlivu rychlé rotace na tvar hvězdy zvolili právě jednu z hvězd se závojem. A nejen to, astronomové si vybrali dokonce tu nejjasnější hvězdu se závojem, hvězdu Achernar ze souhvězdí Eridanus. Výsledek pozorování, provedených interferometrem Evropské jižní observatoře na sklonku minulého roku, všechny překvapil. Hvězda Achernar je totiž zřejmě silně zploštělá, víc než by odpovídalo případu, kdy by rotovala jako pevné těleso. Její rovníkový poloměr je více jak jedenapůlkrát větší, než je její poloměr na pólech. Zdá se tedy, že běžný předpoklad, že hvězdy rotují podobně jako pevná tělesa, pro tuto hvězdu neplatí. Musíme zřejmě připustit, že povrchové části Achernaru se kolem osy otočí za delší dobu než vnitřní části, jinak by hvězda v důsledku rychlé rotace odhodila látku na povrchu.

Achernar nám tak odhalil jedno ze svých tajemství. Je docela dobře možné, že to bude astronomům sloužit jako horká stopa pro odhalení tajemství dalších, zejména toho, proč se v okolí některých hvězd, hvězd se závojem, vyskytuje disk. Ale o tom, doufejme, někdy příště.

Jirka Krtička
 

Chcete odradit dívku? Balte ji na hvězdy!

Jedním z nejvíce používaných způsobů při lovu dívčích srdcí je mezi námi muži mylně rozšířená představa, že dívka je tvor něžný a křehký, a nejúčinnější taktika, jak dosáhnout vytouženého cíle (rozuměj srdce), vede skrz omamování noční oblohou. Jakkoliv je tento způsob zavrhnutý praktickými zkušenostmi našich předků, my, kteří toho skutečně kromě noční oblohy mnoho nemáme, ho tvrdohlavě prosazujeme již po staletí.

Já sám razím teorii, že strůjcem těchto bludů byl samotný W. Shakespeare, který již v proslulé balkónové scéně v dramatu Romeo a Julie prokázal jistou astronomickou zběhlost, např.: "Co to svítá nade mnou, v tom okně východ je a Julie je slunce. Vstaň, slunce spanilé a doraz lunu…" atd., a tím po mnoho dalších generacích vzbudil v mužích názor, že tudy vede správná cesta. Smutnou skutečností zůstává, že nejúspěšnější "lovci-hvězdáři" jsou lidé, kteří o hvězdách a souhvězdích neví vůbec nic, využívajíc hvězdou oblohu jako záminku k nekalým úmyslům.

Avšak mám teď na mysli nás, erudované nadšence, kteří s nudlí u nosu tráví bezesné noci u dalekohledu, trpělivě zapisují jasnosti proměnných hvězd, či čekají na svůj vysněný meteor. Cítíme se jaksi v oprávněné výhodě vůči neznalým amatérům, jejichž znalosti končí u Kasiopeje, mylně jí pokládajíc za souhvězdí Krakatice. Tu vytáhneme rozhořčeně do boje, vyzbrojení všemi těmi magnitudami, rektascenzemi, deklinacemi, meridiány a ostatními hovadinami. Konec je stejně zřejmý jako neodvratný, a tím je naprosté fiasko.

Po jistém čase zjistíme, že pro příště by bylo lépe se vyvarovat všech odborných termínů a soustředit se na slovník bližší neastronomickému, tudíž normálnímu člověku. Jisté úspěchy zprvu skutečně zaznamenáme: dívka již neutíká po pěti minutách, a neloučí se s vámi máváním na taxi, v těch opuštěnějších končinách voláním po zásahu policie. Ale i zde vyvstává jisté riziko, vystavujete se totiž nebezpečí záludných otázek. Loni v létě jsem na firemní párty, která se koná pravidelně v jednom hotelu u rybníka za Kladnem, vykládal své kolegyni svůj oblíbený příběh o hvězdě Aldebaran. Nutno čestně podotknout, že na začátku července kolem půlnoci sice vůbec vidět nebyl, ale konec konců je to jedna z mála hvězd, jejíž jméno si pamatuji, a účel světí prostředky.

Seděli jsme na břehu rybníka, prsty zaryté do písku, v dlaních sklenky s božkovským jablkem, a tu jsem vytušil, že nastala správná chvíle pro přímý boj zblízka.

"Tak si představ, že světlu trvá z té hvězdy dva tisíce let, než k nám doletí," vytáhl jsem svůj oblíbený trumf a prstem ukázal na Vegu. Kolegyni tato představa kupodivu vůbec nenadchla, což jsem dopředu předpokládal, a proto přišel zlatý hřeb večera: "Zrovna teď ti do očí padá světlo, které ta hvězda vyzářila v době, kdy Marcus Antonius šolichal Kleopatru!" Potajmu jsem sledoval její zamyšlený pohled. Nevím sice, jestli přemýšlela o tom, o jak propastnou vzdálenost se jedná, či o tom, kdo to byl Marcus Antonius, avšak po chvíli mě vytrhla z dalšího přemítaní následující větou:

"Můžu se tě na něco zeptat?", podívala se na mě nejistě.

"Samozřejmě.", usmál jsem se.

"Nebudeš si o mě ale myslet, že jsem hloupá, viď?"

"Ale kdepak."

"Proč vlastně ty hvězdičky nespadnou na zem?", skoro se mě pohledem omlouvala za tak prajednoduchou otázku. Trochu jsem se zamyslel, a poznal jsem, že jsem nahraný jako Baťa s dřevákama. Odpovědět, že jsou moc daleko, to by pravděpodobně její zvědavost příliš neukojilo, to muselo být jasné i jí. `Gravitační síla je nepřímo úměrná čtverci vzdálenosti.' Díky zkušenostem z mládí jsem tuto odpověď jsem zavrhl tak rychle, jak mě napadla. A tak tedy, zatímco jsem vraštil čelo pod tíhou šalamounské otázky, kolegyně vstala, očistila si kalhoty a usmála se na mě: "Ty těm hvězdám zase tak nerozumíš, že?", a odešla se ladným krokem bavit na diskotéku za ostatními.

Příště na sebe navlíknu počuranou, motorkářskou bundu, týden se nebudu holit, hodím do sebe osm piv a vyrazím na lov. Hůř už totiž dopadnout nemohu.

Luboš Novotný
Zdroj: vlastní zkušenost :)
 

Cesta do království slizu a temna

Co se vám vybaví, pokud uslyšíte slova jako tma, zima a sliz? Někomu možná nedávná cesta do sklepa pro uhlí, jinému snad některý ze čtyř filmů o Vetřelcích. Obvzlášť v posledním díle bylo toho slizu skutečně požehnaně. Dvojice biologů Diana Northrup a Penny Boston má ale zmíněná tři slova spojena s výpravami do hlubokých jeskyní a hledáním bakterií, zdejších miniaturních obyvatel.

Obě bioložky a jejich kolegové, kteří sami sebe nazývají slime-team, což by v překladu mohlo být něco jako slizparta, mají totiž opravdu zvláštní pracovní náplň. Podnikají výpravy do hlubokých jeskyní, kde po stěnách hledají zvláštní slizkou substanci. Ve skutečnosti se jedná o tenkou vrstvu, kterou zde žijící bakterie vytvořily jako ochranu proti nepříznivým vlivům okolí. Přestože prakticky každé jeskynní prostory představují téměř ideální prostředí, kde se během roku nemění vlhkost ani teplota, nemají jeskynní bakterie zrovna na růžích ustláno. Některé minerály, obsažené v hornině jeskyně, mohou totiž vzájemnou chemickou reakcí vytvářet slabou kyselinu sírovou. Samotný metabolismus bakterií navíc produkuje další kyselé sloučeniny. Bakterie jsou tak donuceny vytvářet si kolem sebe slabou vrstvu, která je nezávislá na okolí a dokonale je chrání před nepříznivými vlivy prostředí.

Tato slizká látka pak v některých případech pokrývá obrovské jeskynní prostory. Kyselé látky vytvářené bakteriemi mohou dokonce naleptávat některé minerály hornin a po čase tak vznikne typický pórovitý a drolivý materiál, který velmi dobře znají právě jeskyňáři. Podobné jeskyně s ohromnými koloniemi jeskynních baterií můžeme najít například na Havajských ostrovech.

Podrobné studium jeskynních bakterií má několik důvodů. Předně se vědci snaží o hledání stále nových druhů a jejich zařazování do biologického systému. V tomto případě je klíčové podrobně analyzovat DNA nově objevené bakterie. Nicméně informace o metabolismu, životním cyklu a dalších parametrech mohou vědci získat jenom pokusy živými bakteriemi, kdy jim v laboratořích vytvářejí umělé jeskynní prostředí se stálou teplotou a vlhkostí. V tomto místě přichází čas pro další snahu, kterou je hledání nových účinných látek pro farmaceutický průmysl. Podobně jako se vědci v současnosti zaměřují na mořské dno, kde po miliardy let probíhá nesmiřitelný boj nejrůznějších organismů o životní prostor pomocí silných chemikálií, jsou jeskyně dalším možným úkrytem nejednoho účinného léku. A kupodivu nejenom na Zemi.

Primitivní život totiž disponuje ohromou přizpůsobivostí a zasahuje do oblastí, které jsou pro všechno živé extrémně nehostinné. Podobným místem je také planeta Mars, respektive oblasti skryté pod jejím povrchem. Jeskynní tým se proto zaměřil na zkoumání podmínek, jaké mohou panovat v podobných prostředích na jiných planetách. Vědci připravili sadu experimentů, které zanedlouho poputují ruskou lodí Progress na stanici ISS. Výsledky podobných studií zřejmě hodně napoví o šancích na nalezení alespoň toho nejprimitivnějšího života mimo naši planetu.

Tomáš Apeltauer
Zdroj: NASA's Astrobiology Magazine
 

Danka putuje Francií aneb Hvězdopis z Meudonu

Tak jsem dneska prošmejdila sluneční oddělení. Mají tady spektrograf, kterým dělají snímky v čáře H alfa a čáře vápníku K. Potom taky heliostat, s jehož pomocí snímají Slunce s velkým rozlišením a refraktory pro bílé světlo. No ale radši po pořádku.

SPEKTROGRAF

No, nic moc, v Ondřejově máme větší :-) Zrcadla coelostatu mají průměr 40 cm a 50 cm. Snímky Slunce se dělají v centru čáry vápníku K a také na jejich křídlech, aby se dostali blíž k fotosféře. V čáře H alfa potom snímají ve středu a kousek mimo, aby se projevilo rychlostní pole. Měli tam CCD kameru chlazenou kapalinou. Brr, hrozná modrá břečka. V té nádobě s kapalinou byla docela pěkná turbulence. Ale prý to nevadí. No stejně to nedokáže moc vychladit. Měli to nastavený jenom na -15 °C a pak tam bylo ještě další chlazení. No, všehovšudy jenom do -20 °C . Ptala jsem se, jak to je stabilní, a průvodce odvětil , že na Slunce v pohodě, ale když zkoušeli delší expozice, tak se to dost měnilo.

Představte si, že přímo ke spektrografu vodí lidi - jako normální prohlídky. Dokonce tam mají zrcátko, kterým se sluneční obraz promítá na velké plátno. Ale moc velkou radost z toho pozorovatele nemají. Lidi jim do toho prý žduchají. (Já bych je tam teda nepustila. Myslím, že přes moji šavli by málokdo prošel.)

SNÍMKY S VELKÝM ROZLIŠENÍM

Tak tohle se mi líbilo nejvíce. To nemáme. Do přístroje se sluneční světlo dostává přes stařičký heliostat ze 40 let minulého století. To by nebylo ani tak podstatný jako to, že zrcadlo mělo průměr 80 cm. Paráda, když je to v dalekohledu, tak to ani tak moc člověku nepřijde. Tady prostě před vámi trčí v malé dřevěné chatrči zrcadlo, na nějaké velké kovové ose. Za zrcadlem jsou tři objektivy a za nimi začíná teprve chaos. Představte si takový větší stůl, co má člověk v kanceláři a na něm je optika vedle optiky. Přesněji řečeno tam není ani 25cm čtverečních (no, možná těch 25 ještě jo), které by nebyly zaplněny nějakým sklem. To všechno je tam proto, aby se dala dohromady fáze těch tří vln. Kontroluje se to kamerou umístěnou na konci stolu. Na druhém konci (vlastně už za stolem) je kamera, která snímá obraz. Tak nějak mi to nedalo a zeptala jsem se, jak dlouho jim trvá, když se do toho sáhne a přístroj se rozšteluje. Ta holka, co mě prováděla, říkala, že tam zrovna něco přidali a už si hrají s justáží čtrnáct dní. Mají to ale promyšlený, na stole je připevněný docela silný laser a justuje se to z opačné strany (směrem k objektivům). Celý to vypadá strašně srandovně. Velikánský zrcadlo a kousek za tím, asi 2m je tak 1,5m dlouhý stůl plný skleněných nesmyslů.

OSTATNÍ DALEKOHLEDY

Pak už tam měli jenom refraktory. Jeden se žlutým filtrem, co snímá fotosféru a ještě jeden, ale to už nevím v jakým filtru, ale přes něj fotili normálním fotoaparátem. Pak tam měli ještě hračku, kterou jsme vytáhli. Malý čočkový dalekohled ( asi tak 8cm ) s malým ohniskem, který by se dal strčit do kapsy. Ale na něm byl H alfa filtr. No, nádhera. V koronografu vidí člověk jenom protuberance, v Úpici u H alfa filtru tam na něj stále někdo spěchá a navíc to není zas až tak dobře vidět, ale tady... pohodička. Je úžasný vidět všechny věci na Slunci najednou a tak kontrastně. Zatmění se to sice nevyrovná, ale i tak je to nádhera. Byla jsem tam skoro dvě hodiny. Myslím, že měli radost. Ale je to jejich chyba. Nemají tady zvát lidi.

Daniela Korčáková
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...