:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

491. vydání (30. 6. 2003)

Už jsem slyšel, že poledne je odbíjeno v jinou než dvanáctou hodinu, ale neslyšel jsem doposud, že by nějaké hodiny odbíjely jaro, léto, podzim a zimu. A tak nezbývá než opravdu věřit, že léto začalo. Těšme se tedy na přeplněná plivátka polonahými i zcela obnaženými svůdnými (či méně) lidmi, kteří s rostoucí koncentrací nabývají na nervozitě, kterou umocňuje ještě tělesný pot smíchaný s různými dermatologickými přípravky, které mají zabránit slunci proniknout dokonaleji pod kůži, ačkoliv já myslel, že právě o to při opalování jde. Na akustickou i vizuální šou v podání letních bouřek, které se nevyrovná jakýkoliv komerční mutlivizualista, na trávníky, vyprahlé a sežehlé slunečními světelnými děly, pokud nepoužíváte ty správné z reklam, a na noční dusna, která nám nedají spát. Ještě že máme zahrádky, kam se můžeme jít odreagovat pěkně do stínu vrostlých stromů či slunečníků, opět další prostředek, jak zabránit slunku k cestě k nám. Pivo zase zdraží, aspoň to zahrádkářské, majonézové výrobky se stanou najednou neprodejnými a zmrzlinka se bude točit v proudech či přihazovat v kopečcích za nekřesťanské love, a to tu euro ještě není. Možná to vidím špatně, ale každý se na léto těší, a pak všichni jen úpí, jak je vedro, jak je dusno, jaké jsou bouřky, že je všude draho... Avšak léto má taky tu výhodu, že noc se prodlužuje, takže budu zase větší hrdina, když řeknu, propařil jsem celou noc a ubudou ony deprese, že za světla jsem na akci odešel i se z ní vrátil. A další výhoda je nasnadě, s příchodem léta se přiblížil podzim, který mám mnohem radši třeba už jen pro jeho barevnost a pestrost a hřiby.

lifelike

 

Když jsem propocený, smradlavý a ožehnutý (519 odpovědí)

  • Slunci blahořečím (23%)
  • Slunce proklínám (28%)
  • Piju pivo (32%)
  • Hovořím a kouřím... (18%)

 

 

ASTRONOMICKÝ TÁBOR

Už jsi se někdy podíval nad hlavu a říkal si, co to tam svítí? Máš rád přírodu, jídlo, různé hry, koupání, kytary u ohně, trochu spánku a tajemná pozorování noční oblohy (nejen) dalekohledy? Pokud jo a ještě se k tomu rád něco dozvíš o astronomii, tak neváhej a jeď s námi na ASTRONOMICKÝ TÁBOR.

Vše se odehraje od 13.7. do 26.7.2003 u obce Vlčková u Zlína (odjezd ze Zlína). Předchozích znalostí netřeba - můžou jet i úplní začátečníci. Věková hranice od 12 let nahoru. Spí se ve stanech s podsadou, jí se 5x denně. A jak vypadá typický astroden? V 9 hod. budíček, dopoledne volitelné povídání nejen o astronomii, odpoledne a večer hry, koupání, kytary, a v noci (po 2. večeři) pozorování noční oblohy (za jasného počasí dlouho do noci).

Máš-li zájem o další informace, piš na tabor@zas.cz nebo volej na 604 129 726 (hlavní vedoucí Jirka Trnka). Cena akce je 2 490 Kč. Astrotábor pořádá Zlínská astronomická společnost - www.zas.cz

NABOROVY LETACEK VE DVOU VERZICH:

  • ve verzi MS Word: http://www.zas.cz/download/astrotabor03.doc
  • ve verzi PDF: http://www.zas.cz/download/astrotabor03.pdf
  • OBECNE INFO A ODKAZ: http://www.zas.cz/tabor.php

    Miroslav Pavel
     

    Tyfloastronomie míří do zahraničí

    6. května 2003 se v košické Hvězdárně a planetáriu Centra volného času Domino konalo pracovní setkání "Astronómia pre nevidiacich a slabozrakých".

    Miniseminář se zabýval problematikou vzdělávání a popularizací astronomie nevidomým a slabozrakým. Účastníci se seznámili s haptikou, tyflografikou a jinými informačními prostředky k problematice nevidomých v astronomii. Součástí střetnutí byla i výstava reliéfních obrázků.

    Na setkání jsem přednášel obecně o tyfloastronomii, poté jsem se více zaměřil na možnosti hmatového planetária. Vedle mne vystoupil s přednáškou o reliéfech pan prof. Róbert Hončariv.

    Seminář se velice povedl, ačkoliv se nám nepodařilo přes celnici převést hmatové planetárium a představit jej tak přímo. Účastníci měli spoustu dotazů a projevovali o téma živý zájem, jenž povede k prvním tyfloastronomickým experimentům ve Slovensku. Podařilo se mi také navázat perspektivní spolupráci s univerzitou v Košicích a Hvězdárnou a planetáriem Centra volného času Domino.

    Zaujala mne práce botanika prof. Róberta Hončariva, který se vzděláváním zrakově handicapovaných věnuje. Pan profesor je skvělý člověk, plný nápadů a se srdcem na správném místě.

    Pracovníci Hvězdárny a planetária Centra volného času Domino byli neobyčejně příjemní a plni neocenitelné ochoty, s níž mne provedly úžasným světem pestré tvůrčí činnosti CVČ Domino. Uchvátilo mne neobyčejné množství stvořených hodnot, divadlo, keramická dílna, práce s handicapovanými atd.. Po semináři mi pan RNDr. Kimák představil město Košice a také mne jím provedl - je to uchvacující multikulturní město plné různých pocitů, hudby, architektur, …

    Co jsem pociťoval, když jsem odjížděl? Jistě vím, že jsem byl neobyčejně šťastný. Asi ztěží nalézt vhodná slova. Super dny i noci, slunce v hlavičce, pláč ze smíchu, pestrý svět, modré nebe plné květů, bouře v níž toužíš jen tak nahý stát a smát se na svět, louka plná hvězd, na které toužíš zabloudit - a v ní tráva neuvěřitelně šťastných brouků, pláč z toho všeho, zaťaté pěsti proti všemu zlému, objetí dobrým lidem, rosa v pavučinách, vůně akátových květů, cvrkot smyčců geniálních houslistů, prstíků klapot šílených klavíristů a z toho koncert v dušičce, která tolik krásného prožila.

    Petr Závodský
     

    Třírozměrné obrázky Slunce

    Astronomové odpradávna touží po poznání skutečné podstaty nebeských objektů. Tato cesta je dlážděna tolika úskalími, kolik si jich jen dovedeme představit. Jak s oblibou říká jeden nejmenovaný vysokoškolský pedagog a vynikající astronom: ,,Matka příroda je pěkná potvora a kde může, hodí nám klacek pod nohy."

    V případě výzkumu Slunce je situace úplně stejná. Jen přijmout fakt, že naše mateřská hvězda, častokrát to předloha pro božstva, je prachsprostá "koule žhavých plynů" -- to nějakou dobu trvalo. S narůstající dokonalostí pozorovací techniky a s padáním dogmat, která fakticky neumožňovala přijetí na tehdejší dobu možná bizarních teorií, které se později ukázaly realistickými. Dnes jsme v úplně jiné situaci. Nejen ve sluneční fyzice existuje na vysvětlení nejrůznějších astronomických jevů mnoho teorií, mnohdy se zcela od podstaty k projevům vzájemně lišící a co chybí, je observační podpoření nebo vyvrácení.

    A tak jsme se již přehoupli od dvojrozměrných obrázků fotosféry Slunce a od dvojrozměrných modelů povrchové konvekce a slunečních skvrn k trojrozměrným. Zde je však veliký problém. Na to, že bychom zvládli Slunce pozorovat ve velkém rozlišení skutečně třírozměrně nemůže být řeč. Jednoduše proto, že tato hvězda je od Země příliš daleko na to, aby budila trojrozměrný vjem, byť bychom ji pozorovali simultánně ze dvou dostatečně vzdálených observatoří. Lidstvo také doposud nezkonstruovalo žádnou sluneční kosmickou sondu, která by s velkým rozlišením poskytovala výrazně úhlově odlišný pohled, než máme ze své rodné hroudy.

    Na děje ve fotosféře s vysokým rozlišením se stále díváme úplně stejně, jako na fotografii. Přestože je nesporné, že jevy jako je granulace nebo sluneční skvrny mají své projevy i ve třetím (radiálním) rozměru a přestože by nás tyto projevy sebevíce zajímaly, prozatím jsme neměli tu šanci.

    Až doposud. Situace se změnila minulý rok výstavbou nového slunečního dalekohledu na Kanárských ostrovech (konkrétně na ostrově La Palma). Jmenuje se SST (Swedish Solar Teleskope), má průměr celý jeden metr a využívá dobrodiní adaptivní optiky, což mu umožňuje (ve spojení se špičkovým počítačovým zpracováním obrazu) dosáhnout rozlišovací schopnosti až 0,1", což odpovídá ve vzdálenosti Slunce 75 km.

    Hlavním trikem k pohledu do třetího rozměru je nedívat se přímo, ale bokem. S útvary, které se pohybují na středu disku se tedy nic nezměnilo. Ať chceme - nebo ne, prozatím je budeme pozorovat stejně jako jednoocí. Situace se změnila v oblastech, které jsou blízko slunečního limbu. Do jejich pozorování se doposud pouštěli jen dobrodruhové. Zkreslení způsobené projekcí je totiž velké, informace je tedy více zhuštěna a s úhlovou vzdáleností od středu disku rapidně klesá rozlišovací schopnost. Zatímco na středu disku 1" znamená skutečně těch avízovaných 750 km v rovině (spíše kouli) sluneční fotosféry, 60 stupňů od středu už je to už zhruba dvojnásobek a na 75 stupních již téměř čtyřnásobek.

    Již první snímky pořízené přes SST přinesly vědcům několik překvapení a také mnohé naděje.

    Panuje přesvědčení, že fotosféra je relativně plochá a prakticky bez nějakých zajímavých struktur, vyjma sluneční granulaci (o níž je jasné, že jde o třírozměrný útvar, ale i o nich se předpokládalo, že se v podstatě jen "vylévají") a tu a tam nějaké sluneční skvrny. Od nových 3-D obrázků granulí se očekává, že pomohou rozluštit jejich mnohá tajemství. Jen pro pořádek zopakujme, že jde o nepravidelný konvektivní obrazec, který je důsledkem mohutných konvektivních pohybů v podfotosférických vrstvách. Fakticky jde o vršíčky těch nejjemnějších konvektivních struktur, o konce vzestupných proudů přinášejících z nitra Slunce teplo na povrch (a začátky sestupných proudů ochlazeného plazmatu). Typický rozměr každé granule je 1000 km a střední doba jejich života se pohybuje v pouhých minutách. Všimnout si jí můžete i při pozorování Slunce dalekohledem. Laickou obdobou granulace je hladina vody vařící se v hrnci, jen si musíte odmyslet bublinky.

    Rychlostní pole granulí v rovině fotosféry je stále vděčným cílem pro mnohé studie, třetí složka jejich pohybu (kolmo na rovinu fotosféry) je však prakticky pouze ve stádiu teoretických úvah, jejichž správnost je v podstatě možné ověřit pouze dopplerovým jevem.

    Nové obrázky například ukázaly, že okraje skvrn a nedochůdčata ve skvrnovém vývoji - póry - se ponořují do okolní granulace. To již bylo teoreticky předpokládáno, ale nikdy pozorováno. Ona "vařící se" fotosféra tedy fakticky sluneční skvrny jakoby obrušuje od okrajů.

    Dále se ukázalo, že granulace v oblastech s magnetickým polem (čili v takových, kde se typicky vyskytují právě sluneční skvrny), jsou jakoby vyvýšeny nad své okolí a mají jasnější okraje, než jejich protějšky v klidných oblastech. Magnetická pole je tedy v těchto oblastech spíše "propadlinou" s velmi jasnými stěnami. Přesně tak, jak předpovídala i teorie.

    Zdá se, že tento jev by mohl významným způsobem korespondovat s jasnými vláknitými strukturami, které jsou pozorovány především v okolí skvrn a také v okrajových částech disku již staletí a které se nazývají fakule.

    Souvisí to s jedním ne tak docela dobře pochopeným jevem sluneční fyziky. Když totiž tato hvězda dosáhne ve svém cyklu maxima, je poměrně hodně pokryta tmavými skvrnami. Přesto je celkový zářivý výkon asi o jedno promile vyšší. Obecně se tento jev přisuzuje právě fakulím, který je statisticky v době maxima také více, dokonce čtyřikrát tolik, co skvrn. Přestože teplotní kontrast není tak výrazný, fakule nejenže se skvrnami ,,uhrajou plichtu``, ale mají dokonce to promile navíc.

    Obecně se předpokládalo, že magnetické pole bude působit jako ,,díra" ve fotosféře a že ,,stěny" tohoto ,,propadliště" budou asi o 400 stupňů teplejší, než granule. Soudilo se, že to je podstatou fakulí. Nyní se zdá, že je to pravda. Z pozorování na SST bylo též odhadnuto, o kolik jsou magnetické struktury vnořeny do fotosféry - ukazuje se, že je to něco mezi 150 a 400 km.

    Zajímavosti se objevily i v obrázkách slunečních skvrn - zejména nádherné jsou světelné mosty klenoucí se v pětisetkilometrové výšce nad skvrnami. Zde je zatím stále více otázek, než odpovědí.

    Brána nových informací o naší nejbližší hvězdě (ale také nových otázek) je tedy otevřena. Nezbývá, než se zhluboka nadechnout a vkročit.

    Michal Švanda
    Zdroj: SST NEWS
     

    Slyšet tak polární záři...

    Oheň vyhoříval -- vítr ve vrcholcích stromů usínal -- a husté šedivé mraky válející se pod oblohou uplývaly jako jednolitá opona. Hvězdy se začaly bíle a kovově třpytit a z dalekého severu sem doléhal slabounce vrzavý sten, jako když ocelové plazy saní kloužou po zmrzlém sněhu co tajemný monotónní hlas severní záře...

    Tak popisuje James Oliver Curwood mrazivou noc na severu amerického kontinentu. V ději knihy znamená jen kratičké uvolnění, poetickou vsuvku v napínavém příběhu. Podvědomě spuštěný myšlenkový pochod ale nelze zadržet: Je opravdu možné polární záři slyšet?

    První pohled mírně poučeného laika je jednoduchý. Literatura uvádí, že polární záře se odehrává ve výškách zhruba 100--1000 km. Hustota hmoty v této vzdálenosti od zemského povrchu je možná vhodným kandidátem pro "plnění" žárovek, ale rozhodně nikoli pro přenos zvukových vln. Závěr se zdá být jasný: pracovala zde autorova fantazie.

    Po nějaké době se mírně poučený laik setkává s přítelem, a hovor se dostává mimochodem na polární záři. "Tu bych chtěl někdy vidět tam, na severu," praví přítel, "to musí být divadlo, a ještě slyšet ten zvuk..." V tom okamžiku je přítel mírně poučeným laikem nemilosrdně vytržen z romantických představ strohým fyzikálním zdůvodněním. Jistě, polární záři lze slyšet , ovšem jen v pásmu rozhlasových vln, žádný skutečný zvuk vydávat nemůže vydávat, protože... (viz předchozí odstavec).

    Přítel je poněkud zaražen a hovor se stáčí jinam. Mírně poučený laik je spokojen, zase vyvrátil jeden nevědecký blud. Podvědomě spuštěný myšlenkový pochod ale nelze zadržet: To už je druhý případ, kdy jsem o něčem takovém slyšel...

    Bude lepší se přesvědčit. Jak snáze a rychleji, než v Síti? A tady mírně poučený laik zjišťuje, že -- jak pravil onen umírající rabín -- ,,všechno je jinak": Polární záře skutečně nemůže vydávat zvuk. Ale skutečně existují svědectví lidí, kteří ji slyšeli. Přesněji řečeno, svědectví lidí, kteří při pozorování výrazné polární záře ve vysokých zeměpisných šířkách slyšeli slabé, leč rozlišitelné, zvuky, popisované jako syčení, svištění, šustění nebo jemný praskot, někdy dokonce cinkání, přičemž intenzita zvuků se zřetelně měnila v přímé souvislosti se změnami v pozorovaném zrakovém vjemu. Takových svědectví je mnoho, i když je zřejmé, že onen sluchový vjem při pozorování polární záře vyskytuje jen zřídka.

    Jak to tedy je? Podrobnější zkoumání těchto svědectví odhaluje několik skutečností: za prvé, změny zvuku souvisely bezprostředně se změnami v uspořádání nebo intenzitě světelného jevu -- zdroj zvuku se tedy musí nacházet v bezprostřední blízkosti pozorovatele, jeho přímým zdrojem tedy skutečně nemůže být to, co se odehrává přinejlepším několik desítek kilometrů nad jeho hlavou. Za druhé, jsou zaznamenány případy, že ve skupině pozorovatelů slyšeli zvukový ,,doprovod" jen někteří, kdežto jiní neslyšeli nic -- zvukový vjem tedy mohl nějak souviset s fyziologickou dispozicí jednotlivců (pomineme-li prostý fakt, že někdo prostě slyší hůře a někdo lépe).

    Odborníci jsou ve vztahu k popisovanému jevu vesměs skeptičtí, zejména proto, že podle některých pramenů existuje jediný zvukový záznam jevu, podle jiných neexistuje žádný... a také proto, že mechanismus vzniku případného zvuku je značně nejasný. Přesto existuje řada teorií. Několik méně pravděpodobných na úvod:

  • ,,zvonění" nebo ,,hučení" v uších: někdy se běžně dostavuje, když člověk nevnímá žádný slyšitelný zvuk -- mohlo by být subjektivně vnímáno jako projev pozorované polární záře
  • mrznoucí dech: svištivý nebo šustivý zvuk, který může doprovázet dýchání v mrazivém vzduchu
  • meteorologické teorie: zvuky produkované tajícím sněhem nebo praskajícím ledem
  • elektrostatický sluchový vjem: pokud polární záře může způsobit prudké rozkmitání elektrického pole ionosféry, mohly by se v důsledku toho rozkmitat v podstatě nevodivé materiály na povrchu nebo uvnitř ucha a tím způsobit zvukový vjem. Přestože pokusy ukázaly, že je možné takovýmto způsobem (prudkými změnami elektrického pole s amplitudou více než 160V/m) vyvolat sluchový vjem rovnocenný akustickému, jeví se tato teorie jako nevyhovující.
  • Jako pravděpodobnější, i když rovněž nejisté, se jeví následující teorie:

    Korónový (trsový) výboj, který by se musel objevovat v důsledku silného elektrického pole v okolí pozorovatele. V takovém poli vzniká na ostrých hranách a hrotech korónový výboj doprovázený syčivým nebo šustivým zvukem. Aby k takovému jevu mohlo docházet, musela by polární záře v okolí pozorovatele vytvářet elektrické pole s intenzitou okolo 1500 V/m. Tento mechanismus by mohl vysvětlit některé zvuky s vyšší frekvencí, popisované v pozorováních, na druhé straně ovšem žádné pozorování nepopisuje tzv. ,,oheň sv. Eliáše", neboli korónový výboj samotný, jak jej lze někdy pozorovat jako projev atmosférické elektřiny. Tato teorie také nevysvětluje, proč by ve skupině pozorovatelů někteří zvuk zaznamenali a jiní nikoli.

    Geofyzikální zdroje zvuku, definované jako slyšitelné zvuky vytvářené přímou přeměnou elektromagnetických vln s velmi nízkou frekvencí, generovaných různými geofyzikálními jevy. Tato teorie vychází z toho, že vlny s velmi nízkou frekvencí (VLF a ELF) vznikají, když proud nabitých částic směřuje k zemi. Že proudy nabitých částic způsobující polární záři vytvářejí výrazný šum v této oblasti elektromagnetického spektra, je známo už více než čtyřicet let. Teorie předpokládá, že tyto elektromagnetické vlny by při dostatečné amplitudě mohly být přímo přeměněny na akustické, a to v materiálech běžně přítomných na zemském povrchu. Jako jedna z možností se nabízí piezoelektrický jev. Jako měnič by například mohl posloužit i oděv nebo jeho části, brýle, volné vlasy, chloupky v uchu nebo jeho okolí nebo předměty v bezprostřední blízkosti pozorovatele.

    Pokud shrneme pokusy o fyzikální vysvětlení, zvuk by musel pravděpodobně nějak souviset s elektrickým polem, které polární záře vytváří. Že se nejedná o malé energie, o tom svědčí polárním zářím přičítané fluktuace napětí na dálkových energetických vedeních a během masivních polárních září zaznamenaná samovolná činnost ochranných obvodů nebo dokonce proražení transformátorů na vedeních vysokého napětí. Někteří vědci se proto kloní k názoru, že sluchový vjem může vznikat přímým působením změn elektrického pole na nervovou soustavu člověka.

    Posledním typem teorie je pokus o čistě psychologický výklad jevu, který tvrdí, že žádný zvuk ve skutečnosti neexistuje, ale sluchový vjem je vytvářen nevědomými procesy v mozku, kdy dochází k záměně signálů od různých receptorů. Příkladem může být štiplavá nebo krvavá pachuť v ústech, kterou člověk často cítí, když se udeří do hlavy. Podobným způsobem může mozek podle některých odborníků zrakový vjem interpretovat částečně jako sluchový. Tato teorie se jeví jako nejsnáze ověřitelná: až uslyšíte polární záři, zavřete oči. Pokud zvuk zmizí, je to jasné...

    Jako laik mírně poučený o barevnosti světa mám ale ještě jiné doporučení: pokud se někdy octnete daleko na severu a uvidíte polární záři, možná se vám zatají dech, možná vám bude praskat v hlavě, možná pískat v uších - ale co na tom? Prostě se dívejte.

    Použité prameny

  • J.O. Curwood, Vlčák Kazan
  • Alaska Science Forum, University of Alaska, Fairbanks
  • Institute of Space Research, University of Calgary, Alberta
  • diskusní fórum IAN, zejména děkuji pánům Viktoru Votrubovi a Janu Skalickému za jejich příspěvky
  • Martin Slunečko
     

    Nova v galaxii M 31 objevena K. Hornochem!!!

    Kamil Hornoch, nesmírně aktivní amatér, objevil už druhou novu v blízké galaxii.

    Vazeni, o tom, ze se mi vcera nad ranem podarilo objevit dalsi novu v galaxii M31, uz nekteri asi vite. Oficialni zprava o objevu vysla vcera v IAUC, asi 15 hodin po objevu. Dnes v noci na moji zadost poridili snimky teto novy Peter Kusnirak v Ondrejove (65cm) a Ondrej Pejcha v Brne (40cm). Pred chvili se mi podarilo domluvit porizeni spektra s Alexem Filippenkem (zrejme opet na 3-m Shane teleskopu na Lick observatory).

    V priloze najdete 3 snimky. Prvni je snimek oblasti z noci 20/21.6. jeste pred vybuchem novy. Druhy je snimek s expozicni dobou 60 sekund, na kterem jsem novu pri pozorovani 26.02 UT cervna objevil. A konecne treti je slozeny snimek z 15 dilcich 60s expozic, ktere jsem tu noc poridil.

    Vsechny snimky byly porizeny v Lelekovicich pomoci 35 cm dalekohledu kamerou CCD SBIG ST-6V pres R filtr.

    Kamil Hornoch
     

    © INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
    ...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
    redakce...