:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

486. vydání (19. 5. 2003)

Květen, měsíc lásky a přitom prý není vhodný pro uzavírání manželství. Květen, měsíc plný květů a posledních mrazů. Květen, zdá se být měsícem plným protikladů... Ovšem ten letošní je korunován dalšími dvěma protiklady: světlem a tmou, letošní květen je měsícem stínů.

Mnozí z vás (včetně mě) měli tu velkou možnost být u toho, vidět přechod Merkuru přes sluneční disk - já byl úplně unešen, protože něco podobného jsem viděl poprvé v životě, i když už nepatřím mezi ty životem méně zkušené.
A tak ještě víc nažhaven vydávám se na nedlouhou cestu na brněnský kopec, znovu za stíny, aktéři zůstávají skoro stejní, Slunce, Země, Měsíc. Chladné, vlhké ráno rozrážím teplým vzduchem vydechovaným  plic, kopec se blíží k vrcholu, avšak to pravé ořechové teprve přijde. Odsunutá hvězdárenská střecha a zraky všech zúčastněných směřují do jednoho skorobodu, ať už pouze na vlastní oči či upravené pohledem do nějakého toho "přibližovadla".
I já zaujímám pozici u menšího "zvětšovadla" obdařeného přimontovaným digitálem. Spoušť klape do ticha, zachycuje to zemské pojídání měsíčního povrchu, velkolepé zatmění Slunce pozorovatelné z Měsíce se z našeho stanoviště jeví jako zatmění Měsíce, jakoby nestačilo, že ten je připoután k Zemi na věky, nyní musí pocítit i její stín. Měsíce ubývá, fotek přibývá, pomalu se vše chýlí ke konci, Měsíc všem kýčomilům poskytuje ideální podmínky, neboť potemnělý zapadá za domečky, stromečky, anténky a jiné -ky či záda nejednoho Jerryho, který mi vstupuje do záběru. Nekompromisní rotace však úplně zatmělý Měsíc skrývá za obzor a místo toho nabízí stereotypní východ Slunce.
Úplné zatmění Měsíce Brno nezažilo. Pusinkové Hády komentují dnešní úkaz krátce "poté". Zůstávají dojmy, metry kinofilmů a stovky mega barevných pixelů, (některé vám v tomto vydání nabízíme ke shlédnutí).
A já si cestou do práce jen tak pro sebe dumám, že ač se mi už dávno podařilo vystoupit z vlastního stínu, není tak úplně od věci občas vstoupit do stínu jiného... A propos, už za 14 dní si to výše uvedená trojka rozdá znovu, jen role se pozmění v zatmění Slunce.

lifelike

 

 

 

Za humny je ... SO25300.5+165258

Člověk by si řekl, že nejbližší okolí Slunce astronomové v průběhu věků zmapovali téměř dokonale. Tedy, ono nebylo prakticky co mapovat. Kromě osmi planet sluneční soustavy a drobných těles, které se kolem nic hemží, odborník o nic zajímavého nezakopne.

Teprve více než čtyři světelné roky daleko leží další zajímavá hvězda: i když se ve skutečnosti jedná hned o tři tělesa, dvě stálice podobné Slunci a jednoho červeného trpaslíka, moc vzrušení neskýtají. Propastnou vzdálenost, která nás od alfa Centauri dělí, přitom názorně dokumentuje tento model: Kdyby se Slunce scvrklo do velikosti grapefruitu, ležel by náš nejbližší stelární soused na druhé straně planety... Hvězdička SO25300.5+165258 přesto všechny určitě hodně potěší. Je to totiž TŘETÍ nejbližší hvězdný systém. Je tak blízko, že z pomyslného stříbrného místa málem sesadil Barnardovu hvězdu! I tak na něj ale zůstala milá bronzová astrofyzikální medaile. Ale teď vážně.

Celý svět sice stále ještě čeká na oficiální zprávu, která se zrovna píše pro prestižní Astrophysical Journal, ale několik informací o novém sousedovi již na veřejnost prosáklo. "Náš nový hvězdný soused je nečekaně příjemným překvapením! My jsme ho totiž rozhodně nehledali," komentoval úlovek Bonnard Teegarden z Goddardova střediska kosmických letů. Spolu s kolegy se totiž věnuje hledání blízkých bílých trpaslíků, pozvolna chladnoucích jader hvězd podobných Slunci, kterých by se mělo v Galaxii toulat nejméně několik desítek milionů. S ohledem na malý zářivý výkon jsou však velmi nenápadní a snadno se ztrácejí v záplavě jiných, zářivějších stálic. Strategie lovu bílých trpaslíků je přitom podobná honbě za blízkozemními planetkami: Na snímcích oblohy se jednoduše hledají pohybující se tělesa. Ostatně na SO25300.5+165258 astronomové narazili právě při prohledávání databáze pozorování pořízených v rámci projektu NEAT (NASA Near-Earth Asteroid Tracking), jehož úkolem je hledat tělesa, která by se mohla v budoucnu srazit se Zemí.

Zatím je o SO25300.5+165258 známo jenom málo. Jedná se o červeného trpaslíka, sedmkrát menšího než Slunce, který má zářivý výkon dokonce třistatisíckrát menší než Slunce. Proto tak dlouhou dobu unikal předcházejícím astronomickým přehlídkám -- vždyť má jasnost pouze 15,4 magnitudy. Takže je stotisíckrát slabší než nejslabší hvězdy viditelné bez dalekohledu. Přitom leží jen 7,8 světelného roku daleko, směrem do souhvězdí Berana. (Je však nezbytné, že se jedná o odhad a že vše mohou ještě řádně změnit astrometrická pozorování z U.S. Naval Observatory. Každopádně je ale jistě, že se jedná o hodně blízké těleso.)

Samozřejmě, že ve vzduch stále visí otázka, zda můžeme narazit i na další tak blízké stálice. Zřejmě ano. Moc jich sice nebude, ale několik málo by jich ještě být mohlo. Každopádně: Vítej do rodiny SO25300.5+165258!

Jiří Dušek
Zdroj: Astronomický deník
 

Body pro astronomii na IX. valném shromáždění Učené společnosti ČR

Ve dnech 19. a 20. května se konalo v budově Akademie věd ČR vPraze IX. valné shromáždění Učené společnosti ČR.

Během zasedání byly mimo jiné předávány výroční ceny Učené společnosti za vynikající vědecké výsledky. V prestižní kategorii seniorů byly uděleny dvě, z nichž jedna připadla poprvé v osmileté historii udělování těchto cen astronomovi - RNDr. Pavlu Spurnému, CSc. z Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově - za výzkum meteorů a meteoroidů, zejména s přihlédnutím k objevu a dráhové analýze meteoritu Neuschwanstein ze 6. dubna 2002. Cenu ve výši 100 tis. Kč sponzorovala a.s. Léčiva, Praha. V závěru zasedání bylo ve dvoukolových tajných volbách zvoleno 21 nových členů Učené společnosti, mezi nimi ředitel Astronomického ústavu UK v Praze Doc. RNDr. Petr Harmanec, DrSc. Současně byli zvoleni 4 zahraniční čestní členové, kromě jiných též vedoucí vědecký pracovník Státních observatoří pro optickou astronomii v Tucsonu v Arizoně a náš krajan RNDr. Ivan Hubený, CSc. Blahopřejeme všem třem znamenitým odborníkům k tak významnému ocenění jejich vědecké práce v astronomii resp. astrofyzice.

Jiří Grygar
 

Potemnělý Měsíc

Po soutěži o nejzajímavější snímek (animaci) přechodu Merkuru přes Slunce přinášíme podobnou přehlídku, tentokráte zatmění Měsíce z minulého týdne. Pokud máte ještě nějaké další fotografie, těšíme se na ně...

Až do vyhlášení vítěze redakcí (to se stane někdy po zatmění Slunce) můžete hlasovat v každém článku s galerií pomocí formuláře ve spodní části stránky. Čiňte tak prosím s vědomím, že nám nejde o to protlačit na vedoucí pozici svého kamaráda, ale demokraticky zvolit toho nejlepšího. Pokud se bude opět množit snaha klikat víckrát pro jednoho kandidáta, donutíte nás používat nějakou ochranu, například hlasování se zadáním e-mailu apod. A to bychom dělali jen velmi neradi (už jen proto, že to je práce navíc pro nás…).

  • R. Novák (mimo soutěž) - dig. fotoaparát Canon EOS D-60, refraktor Zeiss (60mm x 1000mm)
  • Leon Miš - dig. fotoaparat Olympus Camedia 2040Z (dva snimky pres Somet Binar, prilozeno za okular).
  • lifelike - dig. fotoaparat Canon EOS D60, Zeiss, 60mm x 1000mm.
  • Pavel Kubicek - posílám jeden ze snímků, který jsem dnes ráno nafotil z okna svého pražského bytu pomocí OLYMPUS 2000Z přes triedr 20x60.
  • Jakub Kencl - Dovolil bych si zaslat tez par svesticek ze sve zahradky :-) Je to opet jen pouha ameterina, ale myslim si ze na vyhozeni to neni. Bylo nadherne, mrazivo a fantasticky jasno. Proste to opet vyslo a byla to nadherna podivana. Z te posledni sady bych chtel jeste udelat animaci, ale bohuzel ted nestiham, takze snad pozdeji na mych strankach www.jakub.cz.
  • Radek Ševčík - Zkoušel jsem fotit zatměný Měsíc a pár fotek Vám tady posílám. Světla dost rychle přibývalo, ale Měsíc vydržel hezky viditelný až do samého západu za kopec. Fotil jsem z balkonu s digiťákem Olympus Camedia C2040ZOOM přiloženým k okuláru malého teleskopu Meade ETX-70AT. Pak jsem je už jen převrátil v počítači, aby odpovídaly skutečnému pohledu.
  • Pavel Štys - Cas: 4:45; Misto: Lazne Bohdanec u Pardubic; Pristroj: Olympus E-10 , ISO 80 , clona 2,4 , cas 1/10s; Pocasi: jasno, bezvetri, prizemni mlha. Vytvoreno ve spolupraci s Hvezdarnou barona Artura Krause pri DDM Delta v Pardubicich. Fotografie byly na miste stahovany do notebooku, nyni je nemam k dispozici (jen ty co zbyly na karte). Jeden z poslednich zdarilych snimku, 5 min pote byl jiz mesic ve stoupajici ranni mlze takrka nepozorovatelny. Fotografie je v puvodnim stavu bez uprav.
  • Vladimír Hlupý - Přikládám neumělý pokus o animaci snímků pořízených dnes v Šumperku fotoaparátem Olympus C 720 s přibližnými parametry 320mm, 1/10 sekundy. Rozlišení 320x231/72dpi. Bohužel jsem nestihl začátek, snad až v listopadu.
  • Robert Cimrman - ahoj, posilam foto zatmeni z parize. nic supr, nemaje ani stativ, ani dalekohled - je to jen dukaz ze sem vstal (OLYMPUS C730UZ, 10x optickej zoom (~380mm), iso 100, 1/320)
  • RNDr. Miroslav Lošťák - Krátce po čtvrté hodině raní letního středoevropského času, začalo částečné zatmění Měsíce. Tato fáze zatmění nastala ve výšce necelých deseti stupňů nad jihozápadním obzorem. Obloha již byla poměrně světlá, v nadhlavníku zářila Vega a s ní celý letní trojúhelník. Východně od zatmívajícího se měsíce poblikával Antares a ještě více k východu mezi větvemi sousedního stromu prosvítal Mars. Úkaz jsem sledoval z jižního svahu Sokolského vrchu nad Karlovými Vary asi půl kilometru vzdušnou čarou severně od rozhledny Diana. Protože jsem neměl k dispozici ideální obzor, dala se z částečného zatmění pozorovat zhruba půlhodinka. Na začátku byl takřka absolutní klid, který se postupně změnil v koncert několika desítek kosů, vítajících přicházející rozbřesk. Průběh pozorovatelné části úkazu jsem zaznamenal pomocí analogové videokamery SONY TR511E nastavené na maximální optický zoom, který kamera dovoluje (12x). Nahoře je dvacet vybraných obrázků z několika sérií. Různý jas měsíčního kotouče (i zabarvení) je dán různým nastavením expozice kamery. Na monochromatickém hledáčku se nedá tento efekt příliš kontrolovat. Časy u jednotlivých snímků jsou uvedeny v SELČ. "Západ Měsíce" pro mé pozorovací stanoviště nastal mezi 04:26 - 04:29 SELČ za větvemi asi 300 metrů vzdálených smrků, do nichž se Měsíc stále více oslaben zemským stínem halil. Animace na horním obrázku vznikla složením devíti snímků, se čtvrtminutovým odstupem od 04:25:56 do 04:28:26 SELČ. Interní čas kamery jsem kalibroval 16. května 2003 v 17:00 SELČ s časovým znamením ČRO 2, všechny časové okamžiky jsou uvedeny již opravené.
  • Zvolte nejlepšího:
    výsledky
    redakce
     

    Pracovní nabídka

    Nechcete zkusit práci v Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově? Hledá se fotografický laborant...

    Nabídku si můžete prohlédnout coby PDF soubor přiložený k tomuto článku.

    redakce
     

    Sluneční piha II

    Do naší soutěže o snímky Merkuru přišla další várka příspěvků. Tož pojďte hlasovat o dalšího výherce.

    Jaká jsou vlastně pravidla? Každý dejte prosím jen jeden hlas autorovi, jehož snímek se vám nejvíc líbí. Z vaší volby tak vyplynou dva autoři, kterým pošleme dárek (krom ,,signované'' Antiročenky to také bude archivní CD/DVD, které právě vzniká). Redakce pak vybere jednoho autora navíc. To se stane po zatmění Slunce, ještě se dočtete další informace, právě jednáme o sponzorování hlavní ceny, která by mohla být docela zajímavá. Takže posílejte svá pozorování, fotografie, dojmy. Teď už pokračujeme v druhém díle snímků z přechodu Merkura přes Sluneční disk:

  • Zdeněk Tarant, Hvězdárna dr. A. Bečváře (Most-Hvěvín) - Přechod planety Merkur přes Slunce je mimořádný úkaz, těch lze v průměru napočítat jen asi 13 za století, a z téhož místa na Zemi je možné jich spatřit pouze zhruba polovinu. Poslední dobře pozorovatelný přechod Merkura u nás nastal 10. listopadu 1973 (nepočítáme-li přechod 13. listopadu 1986, který u nás byl pozorovatelný pouze v závěrečné fázi, těsně po východu Slunce) a na další si budeme muset počkat až do 9. května 2016. Přechod Merkura 7. května 2003 byl u nás pozorovatelný v celém svém průběhu. Začal prvním dotykem okrajů obou těles v 7h 12min a skončil ve 12h 32min středoevropského letního času (SELČ). Projevil se jako malá skvrnka o průměru pouhých 16" (1/160 průměru Slunce), pohybující se pomalu přes sluneční disk, který proťal zhruba v jedné osmině jeho průměru od horního okraje. Hvězdárnu navštívilo více než 60 dětí i zájemců z řad veřejnosti.
  • Peter Delinčák
  • František Klacek - Posilam taky jeden kousek, sice ne vyherni, ale jen tak. Jedna se o slozeninu 10-ti snimku s expozicemi od 1/250 do 1/500 sec. Fotografovano pres Cassegrain 150/2250 + Nikon F60, Fomapan 100, fólie Baader Astro solar. Snimky "srovnany" v Picture Window a poskladany v Photoshopu.
  • Milan Kment - posílám foto přechodu Merkura přes sluneční disk, snímek byl pořízen kolem 7.30 ráno po začátku úkazu, dalekohled Meade ETX90EC, digifoto C3000, okulár 24mm, Baader Solar Filter.
  • Martin Myslivec - Krom snimku doporučujeme také precist reportáž, kterou jsme spolecne se snímkem obdrzeli. Najdete ji zde (PDF).
  • Pavel Rezek, ZŠ Cerekvice na Lučnou - Fotografie byla pořízena při školním pozorování žáků ZŠ Cerekvice nad Loučnou digitálním fotoaparátem OLYMPUS C720-UZ. Obraz vznikl projekcí při použití Newtonova dalekohledu D=119mm, f=900mm, okulár 20mm.- 7.5.2003- 9:41
  • Petr Kolář - Posílám pár fotek z velkolepého přechodu planety Merkur přes Slunce. K focení jsem tentokrát využil astronomické přístroje hvězdárny v Prostějově. Jednak to byl Somet binar 25 x 100 a Meade 10" LX200 Schmidt Cassegrain, d=254mm, f=2500mm, zvětšení 100 krát. Oběma přístroji jsem fotil za okulárem pomocí fotoaparátu Carena 1000FX 3,5/35-70mm. Tuto metodu jsem musel zvolit z důvodu, že na hvězdárně bylo poměrně dost návštěvníků a nebylo možné některý z dalekohledů vyhradit jen na focení. Výsledky nejsou ideální. Hlavně fotky Meadem mají hodně zmenšené zorné pole. Musím říct, že mě příjemně překvapil obraz v binaru. Výhodou bylo, že zobrazoval celý sluneční kotouč. Jen je škoda, že filtr v něm není trochu silnější, protože se zvyšující se výškou Slunce nad obzorem už nestačil dostatečně tlumit jas slunečního disku.

    Údaje k jednotlivým fotkám (časy v SELČ, f - ohnisková vzdálenost fotoaparátu):
    1. Binar, 7:34, f=50mm, exp. 1/1000s
    2. Binar, 8:28, f=70mm, exp. 1/1000s
    3. Binar, 9:26, f=70mm, exp. 1/1000s
    4. Binar, 11:36, f=70mm, exp. 1/1000s
    5. Binar, 12:18, f=70mm, exp. 1/1000s
    6. Meade, 8:44, f=60mm, exp. 1/60s
    7. Meade, 12:30, f=50mm, exp. 1/60s

  • Petr Pivoňka

  • Zvolte nejlepšího autora...

    výsledky
    redakce
     

    Japonská "dumání"

    MUSES-C se takto přeložit nedá, nejsou to ani dumání ani múzy, antož je to zkratka Mu (z řeč. mju - po našemu "mí") Space Engineering Spacecraft C (jako třetí v řadě). Ale při pohledu na poněkud si odporující zprávy o tomto projektu si říkám, že to zas až tak od věci býti nemusí a trochu nadsázky snad v následující rekapitulaci neuškodí. Navíc po úspěšném startu a nasměrování k planetce byla MUSES-C přejmenována na HAYABUSA (česky sokol)- tak se na toho ptáčka podívejme zblízka a po pořádku.

    Malý historický úvod bych započal informací, že japonský ISAS (Institute of Space and Astronautical Sciences) vypustil první družici OHSUMI za pomoci rakety L (jako Lambda) v roce 1970. Za zmínku jistě dále stojí připomenutí družic SAKIGAKE (MS-T5) a SUISEI (PLANET-A), které podílely na výzkumech Halleyovy komety, ale sledujme další zápis do historie kosmonautiky sondami MUSES-A Hiten a dále MUSES-B HALCA. Zatím co první dopadla na Měsíc 11. 4. 1993, druhá sloužila k radioastronomickým experimentům. Třetí sondu MUSES-C vynesla nejsilnější nosná raketa řady M (označovaná i jako řada Mu) na oběžnou dráhu kolem Země a dál dne 9.5.2003 ve 4:29 GMT z Kagoshima Space Center. Potud je vše OK, jenže sem tam je vidět označení nosiče M-V a někde zase M-5. A to jsme na začátku. Sami Japonci na webu občas uvádí MUSE-C, asi jim to v té anglické verzi připadá dostačující.

    Kostka o hmotnosti 530 kg s rozměry 1,5x1,5x1,2m měla původně určeno následující poslání - zaparkovat na oběžné dráze vybraného asteroidu, pečlivě ho zmapovat, vysadit na jeho povrchu miniaturní vozítko, odebrat vzorky z povrchu a dopravit je zpět na Zemi. Inu ambice jako hrom a tak se člověk těšil, jak to za pomoci japonských miniaturizací a dalších technologií bude pěkně všechno odsýpat. Jenže se začalo vše protahovat, testy se množily a k tomu přišel ještě neúspěšný start nosné rakety - závada na prvním stupni při startu 10. 2. 2000 způsobila nejen zničení sondy Astro E, určené pro rentgenovou astronomii, ale pochopitelně i odklad startů raket M. A jak se měnil i časový plán projektů, protože start neproběhl ani v červenci 2002 ani na podzim, tak se cílem nestal ani asteroid Nereus ani 1989ML. A to se do toho ještě před tím zapojila NASA a JPL, kde si v roce 1999 řekli, že by se sonda mohla označovat jako MUSES - CN (N jako NASA, že) a že to s tím vozítkem o hmotnosti 1,2 kg (hezky označovaný jako nanorover) je dobrý nápad a pak zas že to až tak dobrý nápad není (ač byl téměř z poloviny dokončen a to se na něm ještě měla vyřádit JPL za 21 M\$ - inu šetří se), a že raději, kdyby se povedla ta střelba do povrchu a odběr vzorků a hlavně jejich návrat. Mimochodem - původně měla na planetce poskakovat malá kostka MINERVA, ale ISAS to nakonec zrušila a navrhla vozítko. Pak se uvažovaly obě možnosti a pak se obě zavrhly. Ale vůbec bych se nedivil, kdyby tam ta MINERVA poskakovala tak nějak mimochodem…

    A tak byl stanoven další cíl, asteroid 1998 SF36 o velikosti přibližně 700x300 metrů, jeho oběžná doba je přibližně 1,5 roku. Po průletu kolem Země v květnu či červnu 2004 si to sonda pošupajdí k planetce, kde je setkání plánováno na léto 2005 - přesněji v červnu. Tady začne několik měsíců trvající intenzivní měření, pak odběr vzorků, rozloučení a odlet v zimě roku 2005 k rodné hroudě. Pravda, i ta bude jinde díky vstupní rychlosti do atmosféry - pouzdro bude vlétat rychlostí 12 km/s a přetížení při zbrždění dosáhne 25 g. Japonsko se jako "úzký" ostrovní stát dohodlo s Austrálií, že by ta návratová kapsle mohla přistát někde u nich (poušť u kosmodromu Woomera) někdy v létě 2007 - že by zase v červnu? Máme se tedy nač těšit, ale ještě bych se měl vrátit k těm technologiím.

    Tak tedy za zmínku stojí iontový pohon sondy o tahu 20 mN - v motoru se elektrickým polem urychluje ionizovaný xenon (sonda ho veze 65 kg), na cestu k asteroidu ale sondu nejprve urychlila nosná raketa, na zabrždění u asteroidu, manévrování nad povrchem a na cestu k Zemi poslouží vzácný plyn a chemické orientační motorky (50 kg paliva) s tahem 22 N. Iontový motor bude nastartován až někdy koncem května či začátkem června 2003.

    Další lahůdkou je navigační systém. Sondu napájí sluneční energie a tak je udržována orientace slunečních panelů nezávisle na pozemském řídícím středisku, holt víme své a než doletí nějaký signál ze Země, může být pozdě. Optický navigační systém bude též bdít nad sledováním povrchu asteroidu a za pomoci lidaru a laseru se budou sestavovat 3D model a detailní mapy či vyhledávat orientační body pro odběr vzorků. Nelze mi nepřipomenout výzkum planetky Eros a následné měkké přistání sondy NEAR-Shoemaker, tento průzkum bude velmi podobný a bude znamenat pro sondu pohyb ve výšce asi 10 - 20 km nad povrchem po dobu asi 5 měsíců. Vedle zmapování povrchu, určení gravitačních vlastností planetky a rotačních os se bude také sledovat složení povrchu za pomoci rentgenového a infračerveného spektrometru.

    Protože signál ze Země by potřeboval asi 10 minut, bude i přistání a odběr vzorků záviset na přístrojích sondy. Před naplánovanou oblastí sonda přibrzdí a snese se do výšky asi 100 m nad povrch, ke kterému vypustí značkovač cíle. Snad je to koule o velikosti 10 cm s vysokou odrazivostí, protože na ni bude směřovat laserový paprsek, který bude sloužit pro kalibraci vzdálenosti sondy a navigační systém tak bude moci zahájit přiblížení k povrchu. Na obrázcích je ovšem vidět kulička v nějaké látce a jinde zase kruhový terč - tak snad se pak sonda strefí. Aby se zabránilo kontaminaci povrchu, těsně před přistáním sonda vypne motory a bude volně "padat" (jestli se to tak dá při tak malé gravitaci 10-5g planetky říci). Po doteku "sací" trubky s povrchem se touto trubkou jako hlavní vystřelí do povrchové vrstvy 10-ti gramový projektil rychlostí 200-300 m/s. Povrch se nárazem rozvíří a několik zrníček se vznese trubkou vzhůru k sondě lapače návratového pouzdra - není to vůbec jednoduché, jsme ve vakuu a tato metoda byla vybrána jako nejlepší. Očekává se zisk 1 až 10 gramů horniny. Celý kontakt tak potrvá asi 1 sekundu a sonda se pak okamžitě vzdálí do bezpečné 100 m výšky nad povrchem. Pokud se vše povede, pak by se sonda mohla pokusit tento postup ještě dvakrát zopakovat ( říkají tomu touch-and-go contact), ale na Verdun to nevypadá. Náboje jsou jen 3 (slovy tři), ale jinde píšou že je jich několik, tak hlavně nezapomenout na poslední pro sebe…

    A trocha kosmického vandalismu nakonec - značkovače cíle obsahují jména 877 490 lidí, řekl bych že košile je v tomto případě bližší než kabát a pořád je to lepší, než vyrývat "BYL JSEM TADY" do nějaké památky. A snad to pomohlo či pomůže i komerčně.

    Někdy to fakt není vůbec jednoduché, medvídek Pú by řekl, že ve včelách se jeden nevyzná… A možná si řeknete, že v některých kosmických projektech rovněž. Alespoň tak se to jeví, když se podíváte na webové stránky, které jsou tomuto projektu věnovány. Aktuálnost není jenom naším problémem. Ovšem to už je zase jiná pohádka. Po měsíčních horninách však budeme moci na Zemi analyzovat další materiály nepoznamenané horotvornými procesy či průletem zemskou atmosférou a nahlédneme tak do minulosti naší soustavy, blíže k okamžiku jejího formování. Tož hodně štěstí!

    Ivo Míček
    Zdroj: Podle materiálů ISAS,NASA a NASDA.
     

    Chaos ve Sluneční soustavě

    Jedním z nevyřešených problémů planetární fyziky dlouho zůstával mechanismus, kterým v minulosti došlo ve Sluneční soustavě k zachycení malých měsíců gravitačním polem planet. Do složitého problému vnesla řád paradoxně až teorie chaosu.

    Satelity ve Sluneční soustavě můžeme v zásadě rozdělit podle jejich oběžné dráhy do dvou skupin. V té první najdeme měsíce obíhající po přibližně kruhových drahách, jejichž původ je většinou přímo spojen se vznikem mateřské planety. Příkladem je náš Měsíc, který má svůj počátek v dávné gigantické srážce čerstvě zrozené Země s planetou o velikosti Marsu. Narozdíl od druhého tělesa Země kolizi se štěstím přežila, ale náraz uvolnil do okolního prostoru velké množství materiálu. Ten se později na oběžné dráze kolem Země spojil do zárodku budoucího Měsíce.

    Druhou skupinou jsou měsíce, které mají s mateřskou planetou pramálo společného. Obíhají po velice výstředných drahách a pravidelně se dostávají do vzdálenosti mnoha milionů kilometrů od povrchu planety. Taková tělesa původně putovala na oběžné dráze přímo kolem Slunce, aby byla později zachycena některou z velkých planet a ze sevření její gravitace se už nevymanila. Podobné případy najdeme v hojném počtu například kolem Jupitera nebo Saturnu.

    Objev "adoptovaných" měsíců značně rozhoupal soudobé teorie o vzniku Sluneční soustavy. Vědci totiž nedokázali dostatečně spolehlivě vysvětlit mechanismus, kterým došlo právě k onomu přechodu budoucích měsíců z oběžné dráhy kolem Slunce na oběžnou dráhu kolem velkých planet. Druhou velkou neznámou byla zvláštní nerovnoměrnost ve způsobu rotace. Drtivá většina podobných těles totiž rotuje ve stejném směru jako centrální planeta, opačné případy jsou pouze ojedinělé. Průlom ve zdánlivě neřešitelném problému přineslo až zajímavé spojení matematiků Stephena Wigginse a Andrewa Burbankse z univerzity v Bristolu a teoretických chemiků Davida Farrelyho a Sergeye Astakhova z univerzity v Utahu. Oba chemici používají ve svých výzkumech teorii chaosu a stejný přístup se čtyřčlenný tým rozhodl použít také v případě planetární fyziky.

    Zveřejněné výsledky jsou více než slibné. Použité matematické modely skutečně odpovídají existujícím drahám, na kterých obíhají známé "adoptované" měsíce ve Sluneční soustavě a aby toho nebylo málo, dokáží předpovědět polohy dalších, dosud neobjevených těles. To by mohlo značně ulehčit práci astronomům, kteří tak budou moci ve svém pátrání po dalších objektech kolem velkých planet jít prakticky najisto. Dalším zajímavým závěrem je vysvětlení nepoměru ve směru rotace satelitů velkých planet. Tělesa, které rotují ve stejném smyslu jako centrální planeta, se totiž na své dráze často dostávají do její těsné blízkosti. Zde se ale vystavují akutnímu riziku srážky s některým z velkých vnitřních měsíců, například u Jupitera jsou to čtyři známé tzv. Galileovské měsíce, a případná kolize pak samozřejmě skončí zničením nezvaného hosta. Měsíce s touto rotací se proto staly doslova ohroženým druhem.

    Tomáš Apeltauer
    Zdroj: Spaceflight Now
     

    © INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
    ...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
    redakce...