:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

483. vydání (28. 4. 2003)

Ani už si přesně nevzpomínám, kdy jsem se o festivalu Jeden Svět dozvěděl poprvé. Bylo to někdy před rokem, kdy jsem šel kolem brněnského kina ART a uviděl leták lákající náhodné kolemjdoucí na festival dokumentárních filmů.

ART je typické klubové kino, kde určitě nezavadíte o poslední díl Star Wars, za to máte velkou šanci uvidět celou filmografii Stanleyho Kubricka nebo jiné perly. Podobné to je s festivalem Jeden Svět. Během jednoho týdne nahlédnete do nejrůznějších koutů naší planety a možná s úžasem zjistíte, že být civilizovaný ještě zdaleka neznamená být lidský a tolerantní. Při sledování dokumentu o kvetoucím vězeňském byznysu ve Spojených státech (nevěřili by jste, jak se dá na vydělat na prostém faktu, že někoho zavřete) mě napadla myšlenka uspořádat podobnou akci také u nás na brněnské hvězdárně.

Výběr vhodného termínu a domluva s pořadatelem festivalu Jeden Svět na vypůjčení zajímavých snímků - to vše se dařilo nečekaně rychle. Největší průšvih měl ale teprve nastat. Slizký tlusťoch nacpaný do trička s nápisem BIG TROUBLE zatím jenom seděl v koutě a tiše se pochechtával. Zanedlouho si ale přestal brát servítky a začal se mi smát zcela veřejně. Jestli jste se někdy o podobnou věc pokoušeli, určitě víte, kam teď mířím. Řeč je o shánění sponzorských peněz, živé vody každé kulturní akce. Chápu, že podnikatel ždímaný tlapou sociálního demokrata má asi jiné starosti než přemýšlet, kam jenom proboha nacpe tu spoustu přebytečných peněz. Co ale nepochopím nikdy, je firemní kultura většiny českých podniků. Pokud jsem se náhodou dovolal někomu kompetentnímu, kdo mě vyslechl a nesnažil se mě přepojit do jiné kanceláře, byla mi milosrdnou útěchou okřídlená věta českého podnikání: "Pošlete nám bližší informace, my se Vám ozveme". Chá! To zrovna! Z většiny slibujících se skutečně ozvala jenom nepatrná hrstka, která mě ubezpečila, že tak akorát mohou držet palce. Nic moc, ale aspoň to potěší. Naprostá většina se ale na jakoukoliv odpověď (podotýkám, že odmítnutí je taky odpověď) zvysoka vykašlala. Nemám jiné vysvětlení pro hrobové elektronické ticho, které po zaslání upřesňujícího mailu pokaždé nastalo.

Spousta z vás si teď asi pomyslí, že jsem nic jiného očekávat nemohl. Počítal jsem s tím, ale šokoval mě rozsah celé věci. Všude vytrubujeme o tom, jak se řítíme do Evropy. Pokud se nás ale něco přímo nedotýká, máme myšlení často zamrzlé kdesi ve středověku, rodina Homolkova je zřejmě ideálem. Nechci si hrát na nějakého mravokárce, mentorování je hloupost, ale tohle mi vážně vadí. A přitom by stačilo tak málo - změnit přístup k věcem, ze kterých nemáme přímo nějaký profit. I když ono to asi zase tak málo nebude...

Tomáš Apeltauer

 

Plánujete pozorování úkazů v květnu: (372 odpovědí)

  • Na blízké hvězdárně (27%)
  • Někde v soukromí (49%)
  • Počkám si na zprávy z netu (12%)
  • Budu raději spát (13%)

 

 

Černé Slunce

Od tretiho kvetna 2003 davame v sale brnenskeho planetaria novy multivizualni porad - Cerne Slunce. "Nase nove predstaveni je venovano jednomu z nejzajimavejsich nebeskych ukazu," komentuje reziser poradu Jiri Dusek. "Navstevnici se v nem dozvi, jak vznika zatmeni Mesice a Slunce, jak tyto ukazy zasahovaly do lidskych dejin a zda maji vliv na cloveka jako takoveho."

Uplne zatmeni Slunce napriklad prokazatelne ukoncilo jednu bratrovrazednou valku. "Dvacateho osmeho kvetna roku 585 pred nasim letopoctem staly proti sobe armady dvou mocnosti z Male Asie -- Medeu a Lydskych. Uprostred ohromujici bitvy vsak doslo k necemu zcela necekanemu -- najednou zacalo z oblohy pomalu mizet zarici Slunce," prozrazuje cast z poradu Jiri Dusek. "Vojaci odlozili zbrane a jejich nesmiritelni vudci s hruzou sledovali zlovestne znameni. Alyattes, kral Lydie, a Cyaxares, kral Medee, kratce pote podepsali dohodu uznavajici vzajemne hranice a mir zpecetily snatky svych deti."

Krome techto historickych zajimavosti se samozrejme navstevnici dozvi odpoved i na tu nejdulezitejsi otazku: co se odehraje v sobotu 31. kvetna a jak bude dlouho ocekavane zatmeni Slunce vlastne probihat? To vse za doprovodu hezke hudby, atraktivnich zaberu a zasveceneho komentare. Mimoradny porad Cerne Slunce, ktery doprovazi mimoradny nebesky ukaz, uvadime od 3. kvetna do 25. kvetna kazdou stredu a sobotu vzdy od 19 hodin, od 26. do 30. kvetna pak kazdy den. Nemene dulezite je i to, ze brnenska hvezdarna k tomuto poradu pripravila specialni minipublikaci a take internetovske stranky http://zatmeni.hvezdarna.cz.

Hvězdárna Brno
Zdroj: Hvězdárna Brno
 

GALEX je mezi hvězdami

Dnes bez problémů odstartovala družice GALEX. The Galaxy Evolution Explorer je tak na startu mise dlouhé asi dvacet devět měsíců. Hlavním úkolem má být prohlídka galaxií v ultrafialovém světle.

K vypuštění satelitu bylo použito rakety Pegasus XL, kterou nesl letoun L-1011. Po dosažení oběžné dráhy bude nejprve asi měsíc probíhat testovací provoz observatoře a poté se začne se samotným vědeckým programem sondy. Ten je z velké části zaměřen na ultrafialovou přehlídku galaxií, ale dá se čekat, že do programu se též ,,protlačí'' některé jiné zdroje (horké hvězdy, těsné dvojhvězdy apod.).

Primární zrcadlo má průměr padesát centimetrů a detektory sondy budou pracovat v rozsahu mezi sto třiceti až třemi sty nanometry. Na těchto vlnových délkách bude probíhat přehlídka celé oblohy, další experimenty pak zajistí měření rudých posuvů a mezihvězdné extinkce pro galaxie s limitní hvězdnou velikostí asi 26 magnitud. Ještě dál půjde přehlídka UIS (Ultra-deep Imaging Survey), která na ploše deseti čtverečních stupňů prozkoumá galaxie do téměř sedmadvacáté magnitudy. Samozřejmě budou vznikat také spektra, ze kterých se určí rudé posuvy sledovaných galaxií a nakonec vznikne také mapa ultrafialového pozadí vesmíru. GALEX je nyní teprve na začátku svého výzkumu, ale už dnes počítají astronomové s tím, že mnoho z objektů GALEXem pozorovaných nebo objevených, bude také studovat následovník dalekohledu HST - Webbův teleskop.

Rudolf Novák
Zdroj: NASA News
 

Nejodvážnější stálice aneb první hvězdy ve vesmíru

Krásné počasí posledních dní přímo láká k procházkám pod jasnou noční oblohou. Ve vzduchu je již cítit jaro a na obloze se třpytí stovky hvězd. Mohli bychom něco podobného prožít krátce po vznikuvesmíru? Určitě ne, vždyť tehdy neexistovala ani Země, ale ani hvězdy. Ty se měly teprve zrodit. Jak však vypadaly ty úplně první hvězdy, zrozené z panenské látky velmi mladého vesmíru?

Abychom dobře porozuměli tomu, čím se první hvězdy lišily od těch současných, musíme nejprve poznat z jakých prvků je složen náš vesmír. Naše putování za prvními hvězdami proto začneme tady, na Zemi. Ta je složena především ze železa, kyslíku, křemíku, hořčíku a dalších prvků. Chemické složení naší planety se však podstatně liší od průměrného chemického složení současného vesmíru. Mnohem lepší představu o jeho chemickém složení nám poskytne Slunce. Nejhojněji zastoupeným prvkem na Slunci je ten nejlehčí, vodík. Jediným prvkem, který se četností zastoupení alespoň blíží k vodíku, je hélium, zhruba na deset atomů vodíku připadá jeden atom hélia. Ostatní prvky jsou zastoupeny v ještě menším množství, jejich celková hmotnost tvoří asi dvě procenta hmotnosti Slunce.

Po Velkém třesku byly ve vesmíru zastoupeny v podstatě také jenom dva prvky, vodík a hélium, a to dokonce ve velmi podobném poměru jako dnes. Krátce po Velkém třesku vznikly i některé lehčí prvky (například lithium), jejich množství však bylo skutečně zanedbatelné. Těžší prvky se po Velkém třesku ve vesmíru nevyskytovaly. Na první pohled se chemické složení vesmíru od Velkého třesku nijak zásadně nezměnilo, stále převládají dva prvky, vodík a hélium. První hvězdy tedy musely mít přibližně stejné chemické složení jako hvězdy současné. Zdálo by se, že se proto podobaly hvězdám současným. Tak tomu ale není. Ačkoliv prvky těžší než vodík a hélium tvoří pouhý zlomek hmotnosti hvězdy, je jejich přítomnost velice důležitá pro vznik a vývoj hvězd. Například prvky uhlík, dusík a kyslík jsou jakýmsi katalyzátorem nukleárních reakcí, nazývaných jako CNO cyklus, při kterém se v jádrech hmotnějších hvězd slučují jádra vodíku na hélium. A právě uhlík, dusík a kyslík jsou spolu se železem a niklem důležité pro urychlování hvězdného větru, prostřednictvím kterého uvolňují mnohé hvězdy velkou část své hmoty do mezihvězdného prostředí. Proto i relativně malé zastoupení těžších prvků může zásadním způsoben ovlivnit osud hvězdy.

Jak tedy ty první hvězdy ve vesmíru vypadaly? Počítačové modely naznačují, že mezi prvními hvězdami se mohly vyskytovat skutečně nadmíru hmotné hvězdy. Zatímco existence současných hvězd s hmotnostmi většími než sto hmotností Slunce nebyla dosud spolehlivě potvrzena, nebyly zřejmě takto hmotné objekty mezi prvními hvězdami žádnou výjimkou. Důvodem, proč na začátku vývoje vesmíru vznikaly i nadměrně hmotné hvězdy bylo právě odlišné chemické složení oblaků, ze kterých se první hvězdy vytvářely.

Hvězdy stráví největší část svého aktivního života spalováním vodíku na hélium. Méně hmotné hvězdy, jako je Slunce, vytvářejí hélium přímým slučováním jader vodíku prostřednictvím tzv. pp-řetězce, zatímco hmotnější hvězdy vytvářejí hélium pomocí tzv. CNO cyklu, ve kterém vystupují prvky uhlíku, dusíku a kyslíku jako jakési katalyzátory jaderných reakcí. První hvězdy však žádný uhlík, dusík ani kyslík neobsahovaly, proto i u těch hmotnějších probíhala tvorba hélia pouze prostřednictvím pp-řetězce. Hvězdám s hmotnostmi většími než asi 20 hmotností Slunce však tento řetězec nestačil k uspokojení jejich energetické bilance, proto se počáteční smršťování jejich jádra nezastavilo zapálením vodíku a pokračovalo dál, dokud teplota v jejich nitrech nebyla natolik vysoká, než se mohlo zapálit hélium. Při héliových reakcích jako produkty vznikají uhlík a dusík. V okamžiku, kdy jich bylo vytvořeno dostatečné množství, se v jádře první hvězdy udál velký přerod. Mohl se zapálit vodík prostřednictvím zmiňovaného CNO cyklu, ve kterém uhlík a dusík vystupují jako katalyzátory. O takovémto přerodu si současné hvězdy mohou nechat jenom zdát.

Počáteční hmotnost prvních hvězd podstatně ovlivnila také jejich další vývoj. Zatímco první hvězdy sluneční hmotnosti se mohly dožít stáří několika miliard let, hvězdy s hmotností vyšší než sto hmotností Slunce žily pouhých několik miliónů let a poté vybuchovaly jako mohutné supernovy, kterým se také (díky mohutnosti jejich výbuchu) říká hypernovy. Část astronomů soudí, že právě výbuchy hypernov mohou zapříčinit některé z doposud tajemných záblesků gama záření. Mnohem důležitější je ale fakt, že se při výbuchu hypernov podstatná část látky hvězdy uvolnila do mezihvězdného prostředí. Tak byla poprvé látka mezihvězdného prostředí obohacena o prvky, které vznikají jen v termonukleární peci v nitrech hvězd. Kvasary staré zhruba jednu miliardu let již tyto prvky obsahují. Proto se první hvězdy musely začít utvářet ještě dlouhou dobu před vznikem kvasarů.

Mohlo by se zdát, že první hvězdy patří pouze do pradávné historie vesmíru a že dnes už po nich žádné stopy nenalezneme. To ale naštěstí není pravda. V jádrech prvních hvězd došlo poprvé ve vesmíru k syntéze jader těžších než je uhlík, které pak hrály důležitou roli při vzniku dalších generací hvězd. Energetické záření prvních hvězd také ionizovalo látku ve vesmíru a díky tomu také ovlivnilo záření, které vzniklo krátce po Velkém třesku, tzv. reliktní záření. Proto podrobné studium reliktního záření může odhalit existenci prvních hvězd v mladém vesmíru. To se před nedávnem podařilo astronomům, kteří pozorují reliktní záření pomocí družice WMAP. Její měření potvrdila existenci prvních hvězd krátce po vzniku vesmíru. Ukázalo se, že první hvězdy vznikly již asi 200 miliónů let po Velkém třesku.

Budeme moci někdy první hvězdy přímo pozorovat? Ty nejméně hmotné hvězdy, lehčí než je naše Slunce, by se teoreticky mohly dožít i dnešní doby. Bylo by tedy možné, že někde na hvězdné obloze existují hvězdy, které pamatují ještě doby, kdy se stáří vesmíru počítalo pouze na stovky miliónů let. Někteří astronomové dokonce soudí, že takováto hvězda již byla nalezena. Na konci minulého roku byla totiž objevena hvězda, která měla nesrovnatelně menší obsah prvků, než má naše Slunce. Například relativní zastoupení atomů železa je na této hvězdě více než stotisíckrát menší než na našem Slunci. Někteří astronomové se proto domnívají, že se podařilo objevit jednu z málo hmotných prvních hvězd, která těžší prvky na svém povrchu získala pohlcením mezihvězdné látky. Spatřit málo hmotné první hvězdy (pokud se skutečně dožily až dnešních dob) by tedy nemusel být až zas tak tvrdý oříšek. Mnohem složitější bude hledání těch nejhmotnějších z prvních hvězd. Ty se dožily pouze velmi krátkého věku, proto pokud bychom je chtěli spatřit, tak bychom museli pátrat po těch nejvzdálenějších objektech na samotné hranici viditelného vesmíru. K tomu by nám mohl dopomoci plánovaný nástupce Hubbleova vesmírného dalekohledu, dalekohled NGST. Jedním z hlavních úkolů tohoto nového dalekohledu by mělo být hledání stop po prvních hvězdách. A tak snad právě díky tomuto dalekohledu budeme mít jednou podstatně přesnější poznatky o těch nejodvážnějších hvězdách, které se poprvé přenesly přes nudnou šeď reliktního záření, hvězdách, které poprvé ukázaly, jak krásná dokáže být hvězdná obloha.

Jiří Krtička
 

Měsíc stínů I - přechod Merkuru sedmého května

Zatímco zatmění Slunce, během kterého nám sluneční disk nakrátko zakryje blízký Měsíc, můžeme vidět až několikrát do roka (samozřejmě z různých míst planety), okamžik, kdy se mezi Zemi a Slunce postaví jiná planeta, patří mezi vzácné nebeské úkazy.

V úvahu totiž přichází pouze dvě tělesa: Merkur a Venuše. Pokud se některé z nich ocitne na spojnici Země-Slunce, můžeme jeho temný kotouč spatřit na pozadí zářivého slunečního disku. Dojde tedy k "malému" zatmění, kdy úhlově menší planeta zakryje pouze část Slunce. Výjimečnost celé události dokresluje i suchá řeč čísel. Merkur přejde přes sluneční disk v průměru třináctkrát za století. Venuše pak v asymetrické frekvenci: Mezi dvěma takovými událostmi uplyne osm roků, následuje více než sto roků dlouhá pauza a pak se přechod Venuše opět opakuje s osmiletým odstupem.

Jedna taková událost přitom proběhne už ve středu 7. května 2003. Jenom pár sekund po sedmé hodině a jedenácté minutě letního středoevropského času se u severovýchodního okraje Slunce (při pohledu bez dalekohledu u levého horního okraje) objeví černý kotouček planety Merkur, jenž bude následující hodiny pomalu postupovat směrem na západ (doprava). Slunce opustí až o půl jedné odpoledne. Vzhledem k úhlové velikosti planety (150x menší než Slunce), však bude celý úkaz pozorovatelný pouze velkými dalekohledy. Merkur bude mít totiž úhlový průměr jenom 12 vteřin! Pod stejným úhlem vidíme korunovou minci ve vzdálenosti asi 350 metrů! Přesto všechno lze Merkur poznat. Na rozdíl od slunečních skvrn, které představují chladnější místa na povrchu Slunce, bude tato ,,umělá skvrna`` symetricky kruhová a také zřetelně temnější. Alespoň tak popisují hlavní rozdíl očití svědkové. ,,Existenci" Merkuru pak samozřejmě prozradí i pozvolná změna polohy, zřetelná s odstupem několika desítek minut. (Na rozdíl od slunečních skvrn je Merkur skutečně chladný, a proto je skutečně černý. Sluneční skvrny jsou totiž spíše červené a temné se nám jeví díky kontrastu se zářivějším okolím.)

Takže jak se na tento úkaz podívat? Rozhodně ne bez dalekohledu. I když budete disponovat speciálními brýlemi od posledního zatmění Slunce. Na to bude Merkur skutečně hodně malinký. Pokud máte jenom triedr, pak můžete zkusit bezpečné přímé pozorování. Tedy: vezměte si kvalitní filtr, jenž dostatečně zeslabuje nebezpečné ultrafialové a infračervené sluneční záření a umístěte ho před oba objektivy triedru na stativu. Ujistěte se přitom, že vám filtry nemohou ani náhodou spadnout. Jako relativně bezpečné filtry můžete v nouzi použít například "černé" konce vyvolaných černobílých filmů (nikoli barevných). Tyto filtry však trpí řadou neduhů. Předně nejsou dostatečně opticky kvalitní, navíc se v nich vyskytují mikroskopické dírky či více průhledné části, kterými do dalekohledu vstupuje rušivé množství světla. Obraz pak nelze zaostřit, navíc pohled kazí různé další zdroje světla. Takže pokud chcete mít svůj zrak skutečně v bezpečí, pak si za několik set korun pořiďte speciální filtr. V tomto směru je zcela ideální BAADER AstroSolar Safety Film z produkce německého planetária v Baaderu. Jedná se o velmi tenkou fólii pokrytou z obou stran ochranným filtrem, který propustí pouze 0,001 procenta dopadajícího světla. Svými vlastnostmi se blíží téměř dokonalému neutrálnímu filtru, jenž ukáže Slunce v pravých barvách (tedy ne modře nebo oranžově, jak se často stává). Hodí se tudíž jak k pozorování pouhýma očima nebo s dalekohledem, tak před fotografické kamery. Jednoduše ho napnutý připevněte na zvláštní objímku před objektiv tak, aby se do tubusu nedostalo světlo jiným způsobem než skrz filtr. Ujistěte se přitom, že vám nemůže ani náhodou spadnout. No a pak už se můžete dívat.

Doporučit naopak v žádném případě nelze "speciální" okulárové filtry, které lze pořídit s levnými dalekohledy. Hlavní část slunečního světla totiž nelze odstranit až po průchodu dalekohledem. Filtr za či před okulárem se proto zahřívá a často praská, filtry z fotografického filmu, resp. pokovené folie se rychle protaví. Merkur přecházející přes sluneční kotouč možná nebude v triedru viditelný. A to i případě, kdy si ho připevníte na stativ. Téměř jistotu ale získáte například s čočkovým dalekohledem o průměru objektivu alespoň šest centimetrů, jenž poskytuje něco mezi čtyřicetinásobným a osmdesátinásobným zvětšením. S takovým přístrojem můžete Slunce opět pozorovat přímo s filtrem před objektivem, ale navíc můžete využít i tzv. projekce, kdy si sluneční obraz promítnete na kousek bílého papíru. Dalekohled na stativu (bez filtru před objektivem) jednoduše namíříte na Slunce. Potom zhruba dvacet, třicet centimetrů za okulárem přidržte čistý bílý papír -- a světlé kolečko, které se vám na něj promítne, je obraz Slunce.

Jestliže nebudou jeho okraje ostré, zkuste papír přiblížit či oddálit a pohrajte si i s ostřením. Pokud budete mít trochu štěstí, pak se v kotoučku objeví více či méně nápadné skvrnky -- ty sluneční -- a samozřejmě i silueta Merkuru. Budete-li metodu projekce využívat u větších dalekohledů, které poskytují různá zvětšení, dbejte na čistotu okulárů. Jestliže jsou zaprášené, mohou se při delší expozici zahřát natolik, že prasknou. Nápor slunečního světla nemusí vydržet ani umělohmotné clonky, které řada okulárů také obsahuje. Pro dostatečně komfortní pozorování se navíc osvědčilo zahalit okulárový konec s projekční plochou do tmavé látky tak, aby se odstínilo světlo z okolí. Lépe pak vyniknou drobné detaily. (Pozor, aby se vám látka nepropálila.) Ve všech případech bude Merkur vypadat jako ostrá, výrazně tmavá kruhová skvrnka.

V různý více či méně seriozních publikacích se můžete dočíst, že i Merkur, resp. jeho ,,tajemné" přechody přes sluneční kotouč, ovlivňují dění na Zemi... Nezbývá, než souhlasit -- a vzápětí dodat, že ne ve všech případech. Existuje třeba názor, že série květnových úkazů (tj. přechod Merkuru, zatmění Měsíce a Slunce) souvisí s příletem planety Nibiru, která se po několika tisíci letech opět vrací do náruče Slunce a Merkur 7. května poletí v jejím závěsu. Existují také vážně míněné statistiky o souvislosti s řadou katastrof... Bohudík, to všechno je naprostý nesmysl. Na druhou stranu nám ale pozorování přechodů ,,ohnivé planety" přes sluneční kotouč přinesla celou řadu důležitých poznatků...

Podíváme-li se do historie, pak nejstarší takový úkaz ,,sledoval" Johannes Kepler. 27. května 1607 si skrz otvory v šindelové střeše promítl na list papíru obraz Slunce a na jeho povrchu pak zahlédl drobnou černou tečku! O pár let později však zjistil, že ve skutečnosti pozoroval ,,jenom" velkou sluneční skvrnu. Merkur totiž nemohl být bez dalekohledu viditelný.

Prvním, kdo skutečně tento zajímavý úkaz sledoval, byl francouzský astronom Pierre Gassendy. Sedmého listopadu 1631 si se svým docela jednoduchým dalekohledem promítl obraz Slunce na kousek papíru a ... a několik hodin pak sledoval drobnou černou tečku, která pomalu měnila polohu. Bez zajímavosti není ani fakt, že tento úkaz -- velmi přesně -- předpověděl právě Johannes Kepler. Sám ale zemřel rok předtím.

Jelikož Merkur vstupuje na sluneční disk jenom několik málo minut, poskytují jeho pozorování velmi přesné a pro odborníky velmi cenné informace o přesné poloze planety. První, takto využitelná pozorování zhotovil v roce 1677 Edmond Halley na ostrově Svatá Hellena v jižním Atlantiku. Při srovnání těchto měření se záznamy z roku 1848 pak pařížský astronom Urbain J. J. Le Verrier zjistil, že se dráha Merkuru zvláštním způsobem mění. Tyto nesrovnalosti nejdřív vedly k domnělé planetě Vulkán, která by svoji gravitací ovlivňovala pohyb Merkuru, nakonec je ale vysvětlil až Albert Einsten v obecné teorii relativity publikované roku 1916. Přesná pozorování přechodu Merkuru přes Slunce tedy umožnila ověřit jeden z největších objevů 20. století!

Již zmiňovaný Edmond Halley také roku 1716 navrhl využít přechodů Merkuru k proměření velikosti sluneční soustavy. Cesta k informaci, že se ,,Země nachází ve vzdálenosti 150 milionů kilometrů od Slunce" totiž nebyla nijak jednoduchá. Vzhledem ke komplikovanosti měření se však takové měření podařilo až ve druhé polovině 18. století, díky pozorování přechodu druhé planety -- Venuše -- přes sluneční kotouč.

Tolik historie. Přechod Merkuru přes sluneční kotouč, který se uskuteční 7. května dopoledne, bude prvním takovým úkazem, který nastane ve 21. století. Naposledy se něco takového odehrálo v listopadu 1999 (další bude v roce 2006). Svým způsobem ale půjde především o předehru k jiné významné události, kterou nezažil žádný v tomto okamžiku žijící člověk: O rok později, 8. června 2004 se totiž před Sluncem objeví planeta Venuše. Její silueta bude více než pětkrát větší než u Merkuru a nakrátko nám tak na obloze vykreslí "umělou sluneční skvrnu"! Přechod Venuše přes sluneční disk se přitom naposledy odehrál v roce 1882!

Jiří Dušek
Zdroj: Astronomický deník
 

Astrotábor 2003

Nemáte ještě program na prázdniny? Možná vás bude zajímat tato lákavá nabídka...

Hledáme zájemce ve věku od cca 12 do 20 let na letní astronomický tábor, který se bude konat 13.7.-26.7.2003 na základně Vlčková, asi 15 km od Zlína. Jedná se o klasický letní stanový tábor, jehož součástí budou pravidelné přednášky z oblasti astronomie a příbuzných přírodních věd a možnost celonočního pozorování hvězdné oblohy pod odborným vedením.

Tábor pořádá Zlínská astronomická společnost - Hvězdárna Zlín Cena pro účastníka činí 2500,- Kč. Pro bližší informace je možno psát či volat: xtrnka3@br.fjfi.cvut.cz, 604 129 726

redakce
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...