:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

476. vydání (10. 3. 2003)

Cassini se loučí s Jupiterem a pádí zvesela k Saturnu. Gůd Spýd!Kraví hora načítá nesměle do své operační paměti beta verzi programu Jaro 2003. Včera večer dokonce po dlouhé době svlažil nevábně vyhlížející travnaté plochy první déšť. Nemůžu se dočkat na Release Candidate tohoto ročního období, protože na jižním svahu našeho kopce pokvetou pampelišky a to je nádherný pohled. Než se ale budu ochoten ,,vyknedlit'' někde v přírodě Slunci tváří v tvář, přijdou otravné dubnové výstřelky a poslední záchvěvy šedivé zimy. Fuj. Do té doby si ale můžeme společně ukrátit čas s dalším z vydání našeho zpravodaje.

Jiří Grygar se vrací k výsledkům sondy WMAP, o kterých se zde už zmiňoval Jirka Krtička. Nový článek jsme doplnili pohyblivým obrázkem, do komentářů k článku můžete napsat, co si o tom myslíte. Otravuje vás to? Považujete to za užitečné a rádi byste další takové? Už teď se těšíme na vaše názory. Tomáš vás seznámí se zajímavým výsledkem sbírání hvězdného prachu v zemské atmosféře, Viktor pak nastíní problém simulování složitých gravitačně vázaných soustav. Dokonce si pro vás připravil malé překvapení, takže vesle čtěte. Nakonec se ještě ohlédneme za projektem Pioneer 10, který nyní putuje ve vší tichosti ke hvězdám.

Málem bych zapomněl (to je tím, že myslím na ty krásné věci, co se dají na jaře dělat…). Tohle Jaro 2003 bude velmi štědré (zdravím Alici) na několik zajímavých úkazů. Přes sluneční disk se nenápadně přesune Merkur, budeme moci pozorovat východ zatmělého Slunce. Byť se k těmto úkazům ještě dostaneme, navštivte už nyní tyto stránky, kde se dočtete detaily a užitečné tipy, jak se s touto nadílkou vypořádat. Přeji vám Slunce nejen v buši, ale také na obloze. Je to příjemná změna po těch pošmourných týdnech…

Rudolf Novák

 

Chtěli byste jako součást článků animované obrázky, pokud to bude vhodné? (528 odpovědí)

  • No proč ne... (35%)
  • Ne, k ničemu to není (20%)
  • Jasně, jdeme s dobou :) (46%)

 

 

Galaktické stíny

O tom, že nástupem počítačů nastal ve vědě obrovský pokrok asi nemá cenu se dlouze rozepisovat. Snad jen, že pro astronomii to platí dvojnásob.

Začaly se ve velkém studovat složité systémy bez analytického řešení, jejichž tajemství se dalo odkrýt pouze intenzivními numerickými studiemi. Málokdo si uvědomuje, co všechno lze studovat pomocí křemíkového zázraku, který mu leží na stole a jenž je ve většině případů využíván pouze jako psací stroj. Výhodou počítače totiž je, že dokáže provést obrovské množství matematických operací za sekundu. Mnozí by asi byli hodně překvapeni tím, jak vypadaly tehdejší první počítače, na kterých byly studovány palčivé problémy astrofyziky.

Svým vybavením a výkonem to byly opravdoví chudáci. Vědci museli formulace svých problémů velmi zjednodušit, zanedbat spoustu efektů, aby mohli vůbec úlohu spočítat. Na druhou stranu si ale malý výpočetní výkon počítačů vynutil efektivní psaní algoritmů, které šetřily s každým kouskem paměti a užívaly nejlepší numerické postupy pro daný problém.

Ve srovnání s nimi jsou dnešní osobní počítače superpočítači. Na monitoru můžete spatřit výbuch supernovy, srážku galaxií, složitý pohyb hvězd ve hvězdokupách, roztodivné obrazce odfouklých hvězdných obálek a mnoho dalších simulovaných jevů. Podívejme se tedy na celou záležitost trochu podrobněji.

Představme si například, že astrofyzikové hledají odpověď na otázku, jakým způsobem se vyvíjejí spirální ramena uvažované galaxie? Pokud bychom chtěli napsat pohybové rovnice pro všechny hvězdy galaxie (v tomto případě lze vystačit s klasickou mechanikou), záhy bychom se ocitli v problémech. Typická galaxie obsahuje totiž asi dvě stovky miliard hvězd. Musíme tedy zredukovat jejich množství na únosnou míru, například milion hvězd. Potom zadáme jejich počáteční polohu a nyní již nic nebrání v tom, aby počítač mohl pracovat. Před našimi zraky se na monitoru vynořuje hvězdná budoucnost oné galaxie. Přesto se však musíme mít na pozoru. Obecně úloha výpočtu pohybu tří a více těles patří mezi velmi složité problémy, které vykazují chaotické chovaní. Pro tyto výpočty je charakteristické, že malá změna počátečních podmínek může za miliardu let znamenat podstatnou změnu dynamiky jejich chování.

Žádný počítač zatím ovšem není schopen pracovat bez určité numerické chyby, což znamená, že ve výsledku se může skutečné a numerické řešení velmi lišit. Znamená to snad, že máme smůlu, že se pravdu nedozvíme. Úplně tomu tak není. Donedávna ještě neexistoval postup, kterým v takto složitých systémech ověřit, zda námi spočtené řešení je skutečné, nebo je to pouze výsledek nárůstu chyb. Ale v posledním čísle časopisu Physical Review Letters, prof. Hayes uveřejnil novou metodu, která si dokáže s tímto problémem poradit. Princip metody spočívá v konstrukci a sledování stínových trajektorií, tedy mnoha trajektorií s blízkými počátečními podmínkami. Pokud se budou po dostatečně dlouhou dobu tyto trajektorie držet svého původce, můžeme řešení považovat s největší pravděpodobností za reálné. Metoda má malý háček v tom, že zvyšuje výpočetní náročnost úlohy. Ale naštěstí vývoj nových technologií v oblasti výpočetní techniky se neustále dere kupředu a tak co je problém dnes, nemusí být nutně problémem zítra.

Možná vás láká vyzkoušet si vlastnoručně nasimulovat takový děj na svém počítači. Programů na internetu pro usnadnění vaší práce je obrovská spousta. Jedním z nejpopulárnějších je Octave, což je freewarový klon ještě populárnějšího balíku MATLAB. Funguje jak pod operačním systémem LINUX nebo WINDOWS a ke stažení je na adrese http://www.octave.org.

V tomto programu jsme si pro vás připravili jednoduchou simulaci omezeného problému tří těles. Tak se nazývá úloha, jak určit pohyb hmotného bodu s nekonečně malou hmotou v gravitačním poli dvou těžkých těles, které obíhají po kruhových drahách kolem společného těžiště. Popis problému, konfigurace soustavy, volba souřadnicového systému i počátečních podmínek je popsána v obou souborech. Výpočet spustíte zavoláním skriptu dyn3body v Octavě. Výsledkem výpočtu je graf polohy tělesa v závislosti na čase. A co je vaším úkolem? Pouze si hrát se změnou počátečních podmínek, parametrů soustavy a sledovat, jak se mění chování systémů. Vězte, že tyto numerické pokusy a jejich závěry ještě před třiceti lety patřily k ostře sledovaným vědeckým výsledkům. Pokud nám pošlete do redakce ukázky vašich experimentů, odměníme nejzajímavější řešení sladkou pochoutkou :).

Viktor Votruba
 

Převrat v kosmologii

Když v r. 1965 v krátkém sděleni čítajícím asi 600 slov oznámili dva mladí američtí radioastronomové Arno Penzias (*1933) a Robert W. Wilson (*1936), že Země je ponořena do chladné lázně mikrovlnného elektromagnetického záření kosmického pozadí o teplotě 3 K, málokdo si uvědomoval, že tím odstartovali novou epochu pozorovací kosmologie.

Brzy se totiž ukázalo, že toto záření je výmluvným svědkem klíčových událostí, které se ve vesmíru odehrávaly během prvních stovek tisíc let po velkém třesku a vlastně i jedním z nejsilnějších důkazů, že se velký třesk odehrál tak, jak to předpovídali tvůrci teorie Alexandr Fridman, Georges Lemaitre a George Gamow. Pro chladné záření kosmického pozadí se proto ujal název záření reliktní a o 13 let později si Penzias s Wilsonem jeli do Stockholmu pro Nobelovu cenu za fyziku.

Zatímco trychtýřová anténa s mikrovlnným přijímačem, která jim k objevu posloužila, umožňovala změřit teplotu reliktního záření s přesností na 0,5 K a její úhlová rozlišovací schopnost byla daleko horší než je rozlišovací schopnost lidského zraku v optické části elektromagnetického spektra, specializované mikrovlnné radiometry měly postupně čím dál tím lepší parametry a tím se z nich staly velmi mocné nástroje pro zkoumání raného vesmíru. V šerém dávnověku vesmíru totiž ještě neexistovaly ani hvězdy ani hvězdné soustavy a navíc byl tehdejší vesmír pro optické záření naprosto neprůhledný, takže ani v budoucnu nám při výzkumu nejranějších epoch vesmírného vývoje nijak nepomohou sebelepší optické dalekohledy. Všechny informace z tohoto období jsou prostě skryty v oné ,,tmě mezi hvězdami``, tj. v reliktním záření.

Do r. 1976 se citlivost radiometrů zvýšila proti původnímu přístroji Penziase a Wilsona o tři řády, tj. na zlomky milikelvinu. To přineslo pozoruhodný objev, že v různých směrech na obloze má reliktní záření nepatrně odlišnou teplotu. Nejteplejší je ve směru k souhvězdí Lva - sice jen o pouhých 1,6 mK, ale i to znamená, že sluneční soustava se vůči pozadí reliktního záření řítí tímto směrem rychlostí asi 370 km/s. Je to vůbec největší rychlost relativního pohybu ve vesmíru, o kterém dnes víme.

Tato měření povzbudila konstruktéry, aby se pokusili o další zvýšení citlivosti a rozlišovací schopnosti radiometrů tím, že je ze Země přenesli do kosmu na umělou družici. V r. 1989 startovala specializovaná americká družice COBE, jež dokázala měřit teplotu reliktního záření s přesností na mikrokelviny, a to vedlo k dalšímu převratnému objevu místních nepravidelných fluktuací teploty reliktního záření v různých směrech na obloze. Existence těchto fluktuací na hladině 10 mikrokelvinů totiž potvrdila, že v době, kdy vesmíru bylo necelých 400 tisíc roků, vesmírná látka v něm byla rozestřena lehce nerovnoměrně - z hustších oblastí vznikly posléze zárodky hnízd galaxií, galaxie i hvězdy.

Od té chvíle bylo zřejmé, že studium podrobností v reliktním záření představuje naprosto nezávislý a velmi mocný způsob, jak získat jedinečné údaje o tom, co se přesně v raném vesmíru dělo. Vyžadovalo to však dále zpřesnit měření oněch fluktuací. Právě proto byla sestrojena americká kosmická sonda MAP (Microwave Anisotropy Probe - sonda pro výzkum anizotropie mikrovlnného reliktního záření), vypuštěná 30. června 2001 raketou Delta II na oběžnou dráhu v soustavě Země-Měsíc. Urychlování měsíčním "prakem" ji postupně katapultovalo do Lagrangeova bodu L_2 soustavy Slunce-Země. V tomto bodě má totiž sonda nerušený výhled do kosmického prostoru a stálou vzdálenost od Země, což zvyšuje přesnost a usnadňuje přenos obrovského množství pozorovacích dat.

V únoru tohoto roku oznámili výzkumné týmy Goddardova kosmického střediska NASA a Univerzity v Princetonu, že se jim podařilo úspěšně zpracovat data z prvního roku práce sondy, přezvané WMAP na počest nedávno zesnulého kosmologa Davida Wilkinsona, jenž jako první poukázal na význam studia jemných fluktuací v teplotě reliktního záření. V porovnání s družicí COBE dosáhla sonda WMAP třicetkrát lepšího úhlového rozlišení a současně se podařilo významně snížit všechny ostatní chyby měření. Výsledkem je doslova převrat v kosmologii, protože rázem máme k dispozici jedinečné údaje, často s přesností až o řád lepší než nač byla dosud kosmologie zvyklá. (Podle jedné prostořeké definice je totiž kosmolog člověk, pro něhož jsou důležité násobky desíti, ale nikoliv násobky dvou.)

Patrně nejvýznamnějším výsledkem je dosud nejpřesnější určení stáří vesmíru, navíc zcela nezávislé na dodnes nejistých metodách určování vzdáleností galaxií. Podle sondy WMAP je vesmír starý 13,7 miliardy roků s chybou necelá 2% (dosavadní chyby činily asi 15 %). Díky sondě také víme, že první hvězdy ve vesmíru vznikaly mnohem dříve než se soudilo dosud. Předchozí odhady se pohybovaly kolem stáří 1 miliardy let po velkém třesku, kdežto teď je jisté, že první hvězdy mohly vznikat již 200 milionů po velkém třesku. Tím odpadá nepříjemný rozpor, že stáří některých hvězd vycházelo ,,skoro stejné" jako stáří vesmíru. Za třetí se podařilo zpřesnit údaj o tom, kdy se stal vesmír průhledný pro optické záření - bylo to 380 tisíc let po velkém třesku. To je tedy teoretická mez pro minulost, do které budou moci jednou dohlédnout ideální dalekohledy. Konečně - a to je snad vůbec nejcennější - jsme získali nezávislé odhady o základním složení vesmíru. Běžná látka, složená z kvarků a leptonů (tj. např. hvězdy, planety, mlhoviny, komety, lidé, kopretiny, rosomáci, baktérie, viry...), tvoří pouhá 4% úhrnné hmoty vesmíru. Plnou jednu třetinu úhrnné hmoty představuje zcela záhadná skrytá hmota, kterou sice nemůžeme astronomickými prostředky pozorovat, ale která se nepřímo projevuje svou přitažlivostí mezi hvězdami a galaxiemi. O povaze skryté hmoty existují dosud pouze nejasné dohady. Téměř tři čtvrtiny hmoty vesmíru pak představuje tzv. skrytá energie, projevující se bezmála nepochopitelným urychlováním současného rozpínání vesmíru. O povaze této skryté energie nevíme zhola nic, ačkoliv jde o vůbec nejvýznamnější složku vesmíru.

Převratná pozorování sondy WMAP tak na jedné straně postavila kosmologii na nevídaně solidní základ, ale současně - jak už to ve vědě bývá pravidlem - nastolila obtížné nové otázky o povaze i osudu vesmíru, které se stěží podaří v dohledné době zodpovědět.

Jiří Grygar
 

Šest jehel v kupce sena

Mezihvězdný prostor není zdaleka tak prázdný, jak by se mohlo na první pohled zdát. Krom jiného bychom zde našli mikroskopická prachová zrnka, která nám toho mohou hodně říct o místech svého vzniku - vzdálených hvězdných systémech.

Už dlouho se snažili vědci takové kousky dávného stavebního materiálu zachytit. Naráželi při tom na zdánlivě nepřekonatelný problém. Nebyli totiž schopni cizí prachové částice odlišit od těch "domácích", mající svůj původ v naší Sluneční soustavě. S příchodem nového přístroje pojmenovaného NanoSIMS se ale situace radikálně mění.

Zařízení, které vzniklo v pařížské firmě Cameca, dostali do rukou pracovníci NASA a Washingtonovy univerzity v St. Louis. A zajímavé výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Vědcům se podařilo ve vzorku "kosmického smetí", po dlouhá léta pečlivě sbíraného v horních vrstvách atmosféry speciálně upraveným letadlem, identifikovat několik cizorodých částeček mezihvězdného prachu. Na povrchu některých částic se totiž vyskytují izotopy kyslíku, které v naší Sluneční soustavě vůbec nenajdeme.

Do naší atmosféry za rok napadá až 40 000 tun takového materiálu. Většina má svůj původ v asteroidech a majestátných ohonech komet z naší soustavy, nicméně nepatrný zlomek materiálu k nám přicestoval z okolních hvězdných systémů. Tento materiál mohli astronomové doposud studovat jenom nepřímo pomocí pečlivého rozboru spektrálních záznamů, nyní se ale mohou podívat na objekty svého zájmu přímo. Jedná se přitom o doslova mravenčí práci. Ve vzorku materiálu sesbíraného v horních vrstvách atmosféry totiž vědci objevili pouhých šest cizorodých zrníček. Podle jejich závěrů tři zrnka mají svůj původ ve hvězdách tzv. asymptotické větve obrů, dvě pocházejí ze supernov nebo hvězd relativně bohatých na kovy a jedno k nám naopak doputovalo od hvězdy, která obsahuje kovu velice málo. Na nějaké statistické závěry je to samozřejmě málo, každopádně se ale jedná o slibný začátek.

Tomáš Apeltauer
Zdroj: NASA News
 

Opuštěný, odpojený…

Některé kosmické projekty skončí v plamenech krátce po stratu, jiné naopak přežijí déle, než se čekalo. Jedním z takových byl i Pioneer 10. Byl.

Americké sondy Pioneer patří bezesporu mezi nejznámější kosmické projekty vůbec. Není to tak dávno, co zdobily snímky Jupitera či Saturna mnohé obálky knih nebo časopisů. V mnoha ohledech byly jednotlivé mise Pioneer novátorské a v mnoha směrech se podařilo americké NASA získat prvenství. S končící zimou však také skončil jeden z Pioneerů.

Sága kosmické sondy Pioneer 10 začala druhého března 1972 startem třístupňového nosiče Atlas-Centaur. Poslední stupeň rakety urychlil sondu na neuvěřitelných 51 810 km/h, takže za pouhých jedenáct hodin prosvištěl Pioneer 10 kolem Měsíce a za dalších dvanáct týdnů pak zkřížil dráhu Marsu. Na své cestě k Jupiteru se ještě setkal z pásem planetek, tento průlet se naštěstí obešel bez srážky, která by jej poškodila (Pravděpodobnost byla relativně malá, ale vzájemné rychlosti sondy a těles pásu mohly mít fatální následky, pokud by k ní došlo.). Kolem největší planety sluneční soustavy prolétl Pioneer velmi těsně (ve výšce 130 354 km nad vrchní vrstvou atmosféry) třetího prosince 1973 a silným gravitačním polem planety byl znovu urychlen (rychlost po průletu vzrostla na 132 000 km/h!). Prostor vymezený pohybem planet kolem Slunce opustil 13. června 1983 a vydal se na osamělou pouť vstříc hvězdám. Pokud vše dobře dopadne, měl by se Pioneer 10 dostat do míst, kde dnes vidíme hvězdu Aldebaran (souhvězdí Býka) za více než dva miliony let.

Pioneer 10 byl vůbec první sondou, která se vydala k Jupiteru (tedy do vzdálených končin sluneční soustavy), navíc také jako první zdolal pás planetek mezi Marsem a Jupiterem. Právě tato část letu dělala projektantům starosti, kvůli možné srážce. V současné době je zároveň jedním z nejvzdálenějších lidských poslů - světlu (tedy i radiovému signálu) trvá víc než jedenáct hodin, než se dostane ze Země k sondě. Dnes však putuje Pioneer 10 vesmírem bez další perspektivy komunikace. Články dodávající sondě energii totiž postupně nestačí zásobovat vysílač a i pro ty nejvýkonnější radioteleskopy světa je přicházející vysílání příliš slabé, než aby bylo možné určit potřebné informace. Vůbec poslední úspěšná komunikace s Pioneerem 10 proběhla 27. dubna roku 2002, kdy byla odečtena data vysílaná sondou. Od té doby se ještě několikrát podařilo odlišit vysílání od šumu, ale bez další informace o stavu sondy. Vůbec poslední vysílání Pioneeru 10 bylo zachyceno 23. ledna 2003 a do budoucna už se další ,,Pioneer Session`` neplánuje.

S pohybem Pioneeru ze sluneční soustavy souvisí také záhada postupného a velmi malého urychlování sondy. Dodnes vědci neví, co přesně za zrychlování může. K vysvětlení jevu pozorovaného také u jiných vzdálených poslů (Ulysses, Pioneer 11) bylo sice předloženo několik teorií, žádná však uspokojivě nevysvětlila pozorovaná data. Je také pravděpodobné, že se Pioneer 10 ve vzdálených partiích sluneční soustavy setkal s větším tělesem Kupierova pásu. Vyplývá to totiž z analýzy pohybu sondy. Pokud by se podařilo objev tělesa potvrdit i dalším astronomům, bude to teprve druhý případ objevu nového člena rodiny těles obíhajících Slunce. Tím prvním byl objev Neptunu na základě gravitačních poruch v dráze planety Uran.

Pokud se někdy v budoucnu setká Pioneer s malými zelenými mužiky, může podat malé svědectví o naší rozporuplné civilizaci. Podle návrhu slavného Carla Sagana (viděli jste skvělý film Kontakt?) a Franka Drakea byla totiž sestrojena zlatá destička nesoucí na sobě některé základní informace o lidech. Najdeme na ní schematický nákres sluneční soustavy, polohu Slunce vztaženou ke 14 vybraným pulsarům a středu Galaxie, schematický nákres neutrálního vodíku a obrázek sondy jako měřítko pro dvě postavy. Muže a ženu tak, jak je stvořil počítač coby ,,průměrné`` zástupce lidstva. Není bez zajímavosti, že kresbu stvořila manželka Carla Sagana - Linda. Stejnou plaketu nesla také sonda Pioneer 11.

Ta byla vypuštěna o rok později a sloužila jako náhrada pro případ, že by Pioneer 10 z nějakého důvodu umlkl. Poté, co se podařilo desítce zdárně proletět kolem Jupiteru (i když byla průletem sonda poškozena silnou radiací planety), byla dráha jedenáctky upravena tak, aby se mohla sonda vydat také k Saturnu. To se jí podařilo v září roku 1979.

Za zmínku také stojí osudy Pioneerů 1-10. Vůbec první ze série těchto sond byl vypuštěn v roce 1958 a jeho úkolem bylo doletět k Měsíci. To se však nepodařilo a sonda se pohybovala po balistické dráze tak, že nejdále se dostala na 113 000 kilometrů a pak se vrátila k Zemi, kde shořela někde nad jižním Pacifikem. Stejný osud potkal také dvojku a trojku. Obě se po neúspěšném pokusu dostat k Měsíci vrátily vstříc žhavému konci ve vzdušném oceánu. To se podařilo až čtvrtému Pioneeru, který proletěl kolem Měsíce 4. března 1959. Poté byla sonda navedena na oběžnou dráhu kolem Slunce, kde je dodnes. Pětka měla za úkol zjistit vlastnosti meziplanetárního prostoru mezi Zemí a Venuší, což se jí podařilo a po posledním přenosu dat z 26. července 1960 zůstala na dráze kolem Slunce. Šestý Pioneer dodnes krouží kolem Slunce (poslední úspěšný kontakt proběhl osmého prosince roku 2000) a jeho hlavním úkolem bylo měření slunečního větru a vlastností meziplanetárního prostoru. Stejně tak tomu bylo i se sedmičkou a osmičkou. Devítka vypověděla poslušnost v roce 1983. Do rodiny Pioneerů také patří úspěšná sonda Pioneer Venus, která byla v roce 1992 zničena po průletu atmosférou Venuše poté, co kolem ní 14 let obíhala a sbírala data. Během této doby také pořídila sonda několik pozorování komet ultrafialovým spektrometrem (OUVS).

Dnes můžeme hodnotit mise Pioneer jako velmi úspěšné. Většina vědeckých přístrojů mnohonásobně přežila plánovanou životnost a krom ,,pionýrských`` pozorování obřích planet sluneční soustavy přinesly sondy také zajímavé informace o meziplanetárním prostoru. Technologie však pokročila a vědecké výsledky Pioneerů jsou dnes nahrazeny modernějším sondami (to byl také důvod, proč se s Pioneery komunikovalo během posledního desetiletí jen příležitostně). Zatímco Galileo právě dokončil své úkoly u Jupitera, Cassiny se na naplnění svých povinností u Saturnu teprve ,,zahřívá`` testováním přístrojů během své pouti. Doufejme, že bude stejně úspěšný, jako většina Pioneerů. Pokud tedy desítko nebo jedenáctko potkáte malé zelené mužiky, pozdravujte. A pokud ne, užijte si alespoň dobrodružnou pouť naší Galaxií. Takový výlet vám asi mnozí z nás mohou jenom závidět.

Rudolf Novák
Zdroj: NASA
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...