:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

467. vydání (6.1.2003 )

Zdroj space.com, J. Warren Tak tu máme nový kalendářní rok a tedy i skvělou příležitost prozradit, co nás čeká v nejbližších měsících. Pohled do hvězdářské ročenky ukazuje, že ty skutečně nejzajímavější události proběhnou už za pár týdnů -- v květnu. Bude-li pěkné počasí, uvidíme ve středu 7. května kolem poledne přechod planety Merkur přes sluneční kotouč -- velmi vzácný a netradiční úkaz však bude pozorovatelný pouze velkými dalekohledy, jaké máme třeba na naší hvězdárně. O týden později, v pátek 16. května se v ranních hodinách dočkáme úplného zatmění Měsíce, byť jenom jeho první poloviny. To nejzajímavější ale přijde až v sobotu 31. května -- tehdy se Slunce vyhoupne nad obzor částečně zakryté Měsíce!

A aby toho nebylo málo, o prázdninách nás čeká výjimečná opozice Mars. Sousední planeta se ocitne jenom 56 milionů kilometrů daleko a v dalekohledech tak ukáže řadu zajímavých detailů. Krásu z přiblížení pak umocní celá flotila kosmických sond, které se k ní vydají.

Na druhou stranu nás však čeká i jedna nepříjemnost. T-Mobile chystá na únor -- v rámci "zpřehlednění služeb" (chua, chua) -- zpoplatnění sms zpráv zasílaných z internetu. To však povede ke zrušení IAN alertů pro všechny čtenáře z "paegasým" číslem. Není v našich silách tyto zprávy platit...

Jinak nás však čekají snad jenom samé dobré zprávy. Takže budeme mít opět o čem psát. Kéž nám nevyschne elektronický inkoust.

Jiří Dušek

 

 

 

Připravit ke startu, pozor, TEĎ!

Píše se jaro 2012 a v hlubinách Sluneční soustavy, daleko za pásem asteroidů, probíhá dlouho očekávané setkání. Malý, automatický vyslanec se přibližuje k ohromnému meziplanetárnímu ledovci. Přesně podle deset roků staré předpovědi, ocitla se obě tělesa -- sonda Rosetta a kometa Wirtanen -- v jednom bodě.

 Ano, je to neuvěřitelné, ale na jihoamerickém kosmodromu Kourou se k historickému letu do vesmíru intenzivně chystá raketa Ariane 5, v jejíž špici se ukrývá západoevropská observatoř Rosetta. Pokud půjde všechno bez problémů, které nejsou při tak komplikovaném experimentu nikdy vyloučeny, výprava by měla odlétnout na přelomu do konce ledna. Poslušna zákonům nebeské mechaniky, zhruba po dvou hodinách pobytu na oběžné dráze naší planety zažehne poslední stupeň nosné střely a Rosetta pak odletí pryč, na cestu bez návratu.

A že nepůjde o nic jednoduchého! Přestože Evropská kosmická agentura k počátečnímu manévru použije svůj nejsilnější nosič, jenom jeho impulz by k dosáhnutí vysněné komety rozhodně nestačil. K urychlení a správnému nasměrování nám matka příroda dovolí využít průlet kolem Marsu (v srpnu 2005) a naší planety (v listopadu 2005 a listopadu 2007). Než dorazí k cíli, observatoř hned čtyřikrát obletí Slunce a stihne přitom navštívit dvě planetky: Siwa a Otawara.

Po většinu této doby bude Rosetta v hibernovaném stavu, ušetří tak energii i drahocenné palivo. Navíc, signál od sondy k Zemi poletí téměř tři čtvrtě hodiny, takže on-line ovládání nebude v žádném případě možné a všechno zařídí čtyři palubní počítače. Elektrickou energii dodají rozsáhlé sluneční články, které se rozvinou jako dvě futuristická křídla o rozpětí 32 metrů.

Finální, nejdůležitější manévr přijde v listopadu 2011: Po zážehu korekčního motoru se observatoř vydá přímo k jádru komety Wirtanen. Širokoúhlé a později i detailní kamery nejdříve ukáží velmi nenápadné, extrémně tmavé jádro zachumlané do řídkého oblaku plynu a prachu. Vzdálenost obou těles se bude každý den pomalu zmenšovat a na monitorech v řídícím středisku budou specialisté sledovat čím dál tím větší počet detailů. Relativní rychlost Rosetty a komety Wirtanen nakonec klesne na pouhé dva metry za sekundu, tedy rychlejší chůzi. Nakonec se observatoř osadí na oběžné dráze ledového jádra, ve výšce asi 35 kilometrů. Jejich vzájemná rychlost pak klesne na centimetry za sekundu a začne tak dlouhé období detailního průzkumu povrchu. Kamery budou snímkovat nejrůznější díry, pohoří, zlomy a krátery na povrchu porézního jádra. Data budou sbírat i speciální spektrometry, které provedou jednoduchou chemickou analýzu povrchu, odhadnou množství uvolňované vody, poměr oxidu uhličitého a oxidu uhelnatého, ale také proměří teploty na celém povrchu jádra. Ale to není všechno: Rosetta s sebou nese i čtyři zařízení pro analýzu kometárního prachu.

Kdyby sonda splnila jenom už zmíněné úkoly, byla by přímo skvělá. Faktem ale je, že Rosetta má ještě jedno ohromující překvapení: výsadkový modul!

Zhruba do července 2012 specialisté na povrchu jádra vytipují několik vhodných míst k přistání. Poté sonda sestoupí do výšky pouhého kilometru nad rozbrázděným povrchem a ze svých útrob vypustí malé pouzdro, podobné stokilogramové krychli na pavoučích nohách. Po hodině a půl klesání a nervy drásajícím čekání v řídícím středisku nastane historický okamžik: V gravitačním poli asi 150 tisíckrát slabším než na povrchu Země dojde k setkání...

Rosetta tak vstoupí do neznáma. Pružinový systém zbrzdí náraz, zatímco speciální harpuna zajistí ukotvení. Hned poté se z podstav tenkých noh vysunou tenké šrouby, které spojení navždy zpečetí.

Na fantastický výzkum ovšem příliš času nebude. Palubní baterie totiž zajistí jenom šedesát hodin vysílání. Bez otálení tedy začnou pracovat všechny přístroje, jejichž výsledky se budou přes orbitální část posílat rovnou na Zemi. Půjde o panoramatické záběry, detailní snímky povrchu, výzkum hustoty okolního materiálu, jeho povrchových vlastností a také chemického složení. Pomocí rádiových vln se pokusí prozkoumat i vnitřní strukturu ohromného ledovce.

Jakmile bude energie v bateriích vyčerpána, výsadkový modul utichne. Ne však na navždy. Pomocí slunečních panelů se časem dobije a tak začnou další měření. Kolik takových cyklů nakonec zvládne, v tomto okamžiku samozřejmě nikdo neví. Ale snad by mohl vydržet pracovat až několik měsíců.

Teprve poté, co přistávací modul skutečně ztichne, vyváže se ze svého osudu i umělá družice. Nadále se však bude věnovat studiu kometárního jádra, na které má zhruba jeden rok času. Možná se tak dočkáme předpovědi počasí v atmosféře Wirtanen -- uvidíme gejzíry plynu, nečekané erupce prachu a s pozvolna přibližujícím Sluncem snad i rozsáhlejší povrchové změny. Nakonec rozsáhlá obálka plynu a prachu obklopí obě podivuhodná tělesa.

"Hodláme zůstat blízko dokud to půjde. Jen tak naše přístroje nasbírají dostatek vzorků kometárního prachu," komentoval další osud Gerhard Schwehm, jeden z vědeckého týmu výpravy Rosetta. "Na druhou stranu, jakmile aktivita stoupne a ohrozí družici, přesuneme se do bezpečnější vzdálenosti. Všechno záleží na tom, kolik prachu se bude uvolňovat z povrchu."

Výprava zřejmě skončí někdy v létě 2013, kdy kometa Wirtanen proletí přísluním a vydá se zpět do Jupiterova království. Během deseti roků tak Rosetta může překonat hned několik ohromujících mezníků:

  • první družice na oběžné dráze kometárního jádra;
  • první sonda letící spolu s jádrem komety do vnitřních částí Sluneční soustavy;
  • první sonda, která bude z blízka sledovat, jak se mění kometární jádro při ohřevu Sluncem;
  • první kontrolované přistání na jádru komety;
  • první záběry z povrchu komety a první analýzy z takové blízkosti;
  • první průlet kolem planetek Siwa a Otawara;
  • první sonda napájená slunečními panely, která se přiblíží k dráze Jupiteru.
Čtrnáct evropských zemí, stejně jako Spojené státy americké, pak budou na co hrdi. Držme Rosettě palce. Stejně jako Rosettská deska v Britském muzeu v Londýně může se i tato elektronická jmenovkyně stát klíčem k poznání dosud tajemných komet. Snad to vyjde.
Jiří Dušek
Zdroj: Astronomy Now a další.
 

Otisk měsíčního záblesku

V roce 1953 byl pozorován a fotograficky zachycen dosud nejjasnější záblesk na povrchu Měsíce, který doprovázel dopad velkého meteoritu. Vše zatím nasvědčuje tomu, že stopu po tomto padesát let starém impaktu se podařilo identifikovat.

 Jeden z nejpozoruhodnějších snímků našeho vesmírného souseda pořídil 15. listopadu 1953 astronom-amatér Leon H. Stuart. Na fotografii, která zachycuje Měsíc v první čtvrti, není na první pohled nic zvláštního. Když si však dobře prohlédnete hranici světla a stínu, zaujme vás poblíž středu měsíčního disku nápadný světlý bod. Tento neobvyklý úkaz sledoval L. Stuart po dobu asi deseti sekund i vizuálně. Pokud ihned zavrhneme existenci měsíčních sídlišť, ze kterých na nás jejich obyvatelé blikají svými výkonnými reflektory, může takový světelný záblesk způsobit jedině dopad velkého meteoritu.

Podobné světelné záblesky pozorovali astronomové-amatéři na různých místech měsíčního povrchu už dříve, ale nikdy se je nepodařilo zachytit fotograficky. Proto se také původ světelných záblesků přisuzoval spíše mžitkám v očích pozorovatelů, než reálným úkazům, ke kterým dochází na povrchu Měsíce.

Stuartova fotografie měsíčního záblesku měla ovšem kromě potvrzení tohoto úkazu ještě jednu velkou přednost: Podařilo se podle ní lépe odhadnout jasnost záblesku a také přesnější definovat oblast, kde k němu došlo.

Dr. Bonnie Buratti z Jet Propulsion Laboratory a Dr. Lane Johnson z Pormona College v Claremontu (Kalifornie) pozorně prostudovali Stuartovu fotografii měsíčního záblesku a odhadli, že těleso, které tento záblesk způsobilo, muselo mít průměr zhruba čtyřicet metrů. Jeho dopad na měsíční povrch potom vyprodukoval energii, která se rovná půl megatuně trinitrotoluenu, což lze přirovnat energii asi 35 hirošimských bomb. Kráter, který po takovém impaktu na Měsíci vznikl, by pak měl mít průměr jeden až dva kilometry.

 B.Buratti a L. Johnson proto začali prohledávat podezřelou oblast (zhruba patnáct kilometrů jihovýchodně od kráteru Pallas) na detailních snímcích, které pořídila sonda Clementine v roce 1994. Jeden velmi čerstvý kráter se jim skutečně podařilo v dané oblasti najít. Má průměr 1,5 kilometrů a obklopují ho světlé paprsky typické pro mladší krátery. Dr. Buratti pro BBC News Online rovněž prozradil, že čerstvý kráter má na multispektrálních snímcích ze sondy Clementine rovněž správnou barvu a odrazivost.

Záblesky impaktů na měsíčním povrchu byly potvrzeny i na videozáznamech při meteorickém roji Leonid v roce 1999 a následně při několika dalších rojích. Pokaždé ale šlo o úkazy mnohem slabší než v případě pozorování z roku 1953. Podle počítačových modelů uvedených v červnovém čísle časopisu Sky and Telescope z roku 2000, proto může průměr kráterů těchto pozorovaných impaktů, dosahovat maximálně několika metrů. Tak malé krátery prakticky není možné podle amatérských videozáznamů ze Země spolehlivě identifikovat.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Podle BBC News Online a dalších zdrojů.
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...