:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

466. vydání (20.12.2002 )

Foto R. Novak/IAN Cesta za jižní oblohou může mít mnoho podob. Nejjednodušší je návštěva planetária s více či méně zdařilým pokusem o napodobení skutečných obrazů nebe. Složitější cestou pak může být výprava za reálnou jižní oblohou -- po někalikahodinové či několikadenní cestě spatříte všechna doposud neznámá souhvězdí a také krásy, o kterých jste si doposud mohli jen číst v knihách nebo na monitoru PC.

Cesta za pravou jižní oblohou však může mít i svá úskalí -- ale právě v takovou chvíli se poznávání stává o to zajímavější. Může to začít už tak, že vám třeba uletí letadlo, hned na začátku. Ano i takové věci se stávají a to nejen v pofiderních amerických seriálech. Při cestě na druhý cíp planety, řekněme na Nový Zéland, se čirou náhodou ocitnete v Malajsii, Austrálii nebo na ostrově Bali v Indonésii kousek od rovníku. Právě tam se můžete při večerní koupeli v indočínském moři zahledět na oblohu, kde se objevují první hvězdy a s nezvyklým pocitem objevit dosud nepoznané. Zkoušíte nalézt skupinky hvězd, které by měly vykreslovat vám známá souhvězdí, ale místo toho se ztrácíte v chaosu tropické oblohy a vidíte "jen" hvězdy rozhozené mezi mraky. A do toho navíc zjistíte, že to krásně teplé moře obývá plno podivných příšer, jedovatých hadů a hvězdic velkých jako nefalšovaná obři pizza.

Po pěti dnech cestování, mate-li štěstí, se konečně ocitnete pod nefalšovanou jižní oblohou, odkud nemáte šanci spatřit Velký vůz. Někde hluboko pod vámi šumí Pacifik a Magallenova oblaka vás ohromí mohutností i krásou. Třpyt hvězd se najednou zdá mnohem větší než tam daleko na severu, jen ta souhvězdí ne a ne nalézt a smysluplně spojit do charakteristických obrazců. Po několika probdělých nocích se však Magallenova oblaka a Jižní kříž stanou běžnou součástí oblohy, vy pochopíte, že jste opravdu daleko od domova a můžete začít objevovat ty dosud nepoznané klenoty. Vracíte se tak do doby, kdy jste pomocí Velkého vozu bloudili ve změti hvězd severní oblohy.

Cesta za poznáním klenotů jižní oblohy může mít mnoho podob a příchutí. Jsou v tom vzpomínky, vzrušení, dobrodružství. Můžete si vybrat. Stoji to setsakramentsky za to.

Tomáš Havlík, Nový Zéland

 

Už jste se někdy ocitli pod rovníkem, na jižní polokouli? (629 odpovědí)

  • ano (14%)
  • ne (86%)

 

 

Pojďme spólů do Betlémá...

Dudlja, dudlaj, dudlajdááá...

 Jsou všude. Na sloupech pouličního osvětlení i v televizní reklamně na lepivě sladkou kolu. Září nad leckterým umělohmotným stromkem a na přeplněném stánku vietnamského prodavače dokonce vyhrávají importované elektronické melodie. Prostě betlémské hvězdy či ateisticky vánoční hvězdy už dávno patří k Vánocům. Jenže odkud se přivalily? V jakém designérském studiu je navrhli? Vězte, že v tom úplně nejvyšším...

Všechno to rozehrál před dvěma tisíci roky svatý Matouš: "Když se pak narodil Ježíš v Betlémě Judově za dnů Heródesa krále, aj, mudrci od východu slunce vypravili se do Jeruzaléma. Řkouce: Kde jest ten narozený král Židovský? Nebo viděli jsme hvězdu jeho na východu slunce, a vypravili jsme se, abychom se klaněli jemu." Tak zní první z pouhých čtyř krátkých biblických zmínek o "hvězdě", která všem oznámila příchod Spasitele.

Nehledě na diskusi o faktické existenci Ježíše Krista stal se tento nebeský objekt hitem nejen v kuloárech církve svaté. V následujících staletích Betlémská hvězda v představách umělců rostla a rostla, pak se přizdobila krásným dlouhým ohonem a v poslední době se prostřednictvím elektroniky dokonce i rozblikala. Jenže byla reálná? A pokud ano, co se za ní skutečně skrývalo? Tak tyto otázky si lidé, včetně astronomů, kladou už pěkně dlouhou dobu. Například Johannes Kepler ji považoval za stejnou "novou hvězdu", jakou sám objevil roku 1604 v souhvězdí Hadonoše. Možných vysvětlení se však nabízelo ještě více. Některé byly reálné, jiné méně a především -- žádné nedosáhlo všeobecného přijetí.

Důvod tisíciletých nejistot je více než prostý. Svatý Matouš totiž při popisu Superstar inkoustem hodně šetřil. Fakta jsou následující: Hvězda se objevila velmi nízko nad východním obzorem, z tehdejšího královského Jeruzaléma dokonce nebyla vůbec vidět, a patrná byla jen krátce před východem Slunce. Svou jasností nejspíš předčila všechny ostatní a pozornost tehdejších pozorovatelů musela upoutat nejméně po dobu několika dní či spíše týdnů.

Už v tomto okamžiku je vidět, jak zajímavě celá historka kvetla. Zatímco na v biblickém originálu Hvězdu sledovali kouzelníci či mudrcové, v později převyprávěných příbězích se z nich stali svatí a ještě později skuteční králové: Kašpar, Melichar a Baltazar. Tradice také říká, že byli tři -- a ani k tomu není žádný důvod. Jejich počet se odvozuje pouze z toho, že s sebou nesli tři dary: zlato, kadidlo a myrhu.

Mnohem ostřejší háček je však zaseknutý v tom, že na rozdíl od současnosti byl termín "hvězda" mnohem obsáhlejší. Zahrnoval nejen stálice, ale také planety (tzv. bludné hvězdy), komety (hvězdy s vlasy), meteory (padající hvězdy) a novy či supernovy (nové hvězdy).

Možnou identifikaci s konkrétním jevem pak stěžuje i skutečnost, že datum narození Ježíše Krista rozhodně neproběhlo v "čase nula", tedy v době, kdy se lámal letopočet. Spasitel se totiž narodil někdy v posledních letech vlády krále Heroda, který však zemřel ve čtvrtém roku před naším letopočtem. Chybné datování vzniklo někdy kolem čtvrtého století našeho letopočtu, kdy se tehdejší učenci pokusili na základě útržkovitých záznamů zpětně určit přesný okamžik narození Spasitele. Dnes je ale více než jisté, že pokud se Ježíš vůbec narodil, pak to muselo být někdy v letech deset až čtyři před naším letopočtem. Nuže tedy, co se tenkrát tak zajímavého dělo na obloze?

Díky čínským hvězdářům víme, že se v té době na nebi objevily nejméně dvě nové hvězdy, dnes bychom řekli novy. Jedna vzplála mezi 9. březnem a 6. dubnem roku pět před naším letopočtem v souhvězdí Kozoroha, druhá byla pozorovatelná v Orlovi v dubnu o rok později. Je však hodně nepravděpodobné, že by právě ony mohly být oním "spouštěcím mechanismem". Rozhodně nebyly nijak nápadné a až na Číňany takovým dočasným hvězdám pozornost věnoval jenom málokdo.

Nepravděpodobným představitelem Vánoční hvězdy je i jasná kometa. Byť se v této souvislosti často hovoří o Halleyově kometě, která se objevila na konci léta roku 11 před naším letopočtem. Vlasatice však byly odjakživa považovány za posly špatných zpráv, tedy katastrof, hladomorů a válek. Vždyť i tehdejší průlet Halleyovy komety předznamenal podle římských spisovatelů smrt generála Agrippy, blízkého přítele budoucího císaře Augusta. Stejně tak je téměř jisté, že to nebyla ani nápadná Venuše, jejíž lesk v podobě Jitřenky a nebo Večernice často upoutá pozornost i náhodného kolemjdoucího. Astronomové planety totiž nejen pozorovali, ale také zcela bravurně předpovídali jejich budoucí polohy. A prchavé meteory -- jakkoli by byly jasné - lze škrtnout zcela bez jakýchkoli diskusí.

Logicky tedy zůstává jediná možnost: Pokud vůbec Betlémská hvězda "zazářila", pak šlo o astrologické seskupení několika planet. Takovou událost bylo možné vypočítat s dostatečným předstihem. Jednoduše se objevila v hojně sestavovaných horoskopech a všichni astrologové se na ni mohli pečlivě přichystat. V této souvislosti se spekuluje například o trojité konjunkci Jupiteru a Saturnu v souhvězdí Ryb, ke které došlo v sedmém roce před naším letopočtem. Taková událost se totiž opakuje jednou za osm století!

Tehdejší mágové a stelární kouzelníci skutečně věřili v sílu planet. Jejich nastavení, vzájemné pozice v konkrétní části ekliptiky, vyznačené skupinami hvězd s přesně definovaným vlivem na člověk a svět kolem něj, hrály u vládnoucí hierarchie nesmírně důležitou roli. Hvězdářské pomůcky měli u sebe egyptští faraóni ukrytí v hrobkách Údolí králů. Mezopotamští pozorovatelé nám nechali mapy na hliněných destičkách a Číňané zase záznamy o pohybu nebeských těles vyryté na želvích krunýřích. Znamení, které mělo předpovědět příchod Židovského krále, se tedy nejspíš objevilo v dopředu počítaných horoskopech a vlastně ani nemuselo mít žádnou oporu v pozorovaném dění na obloze. Rozumíte? Vánoční hvězda vlastně nemusela být vůbec vidět! Mohlo ji představovat pouze velmi výjimečné, pro tehdejší astrology důležité postavení všech známých nebeských těles!

Pro příběh Betlémské hvězdy může být vodítkem Ptolemajův Tetrabiblos -- jakási "bible" starověké astrologie, která s tehdejší Judeou spojuje nebeské znamení Berana. Z tohoto úhlu pohledu se jeví nejzajímavějším okamžikem 17. duben roku 6 před naším letopočtem. Právě tehdy se pět známých planet seskupilo do velmi příznivého, jedinečného obrazce: Slunce se ocitlo v Beranovi a dosáhlo tak největšího vlivu. Stejně tak byla umocněna i síla Venuše s Měsícem. V Beranovi se prostě ocitla všechna tři nejvlivnější tělesa a v jejich blízkosti i další planetární průvodci. Jupiter byl v tzv. heliakální pozici, tedy se na nebi objevil těsně před východem Slunce a ke všemu ho tentýž den nakrátko zakryl i Měsíc! To vše -- jak už bylo řečeno -- v Beranovi, astrologicky spojeném s Judeou. Námitka, že "hvězda" nebyla vidět z Jeruzaléma a naopak z Betléma ano, pak není nijak podstatná. Židé v Jeruzalémě až na výjimky astrologii nepraktikovali, takže jim unikátní postavení planet mohlo lehce uniknout.

Nyní se tedy naskýtají dvě možnosti: Buď tehdejší astrologové celou událost s předstihem spočítali a při pohledu na výjimečný horoskop se skutečně vydali za Herodesem s předpovědí o příchodu Mesiáše. A nebo celý příběh s věrozvěsty vznikl až dodatečně, někdy kolem roku sedmdesát našeho letopočtu. V té době totiž vznikala psaná bible a řečtí konvertité mohli dodatečně vyhledat významné nebeské znamení, které by umocnilo důvěryhodnost Ježíše.

Ať tak či onak -- existence Betlémské hvězdy závisí spíše na křesťanské víře v Boha než na detailním rozboru velmi vágních zmínek v bibli. Není to problém astronomů nýbrž historiků a křesťanských teologů. Na dva tisíce roků staré události se prostě nemůže dívat optikou moderního člověka. A to je možná na Vánoční hvězdě to úplně nejkrásnější.

Jiří Dušek
Zdroj: Sky and Telescope, Astronomy Now a další.
 

Kleťský zvířetník II.

Sýkorky střídavě řvou a cpou se slunečnicovými semeny. To je neklamným znamením, přesnějším než teploměr či astronomická ročenka, že začala zima. Ale to už znáte z předloňského článku v Instantních astronomických novinách.

 Když mohou mít série filmy, proč ne články. Nadto sýkorky od té doby zdokonalily svůj systém. Jedna neustále hlídá na keři pod naším oknem a pokud dlouho nic nenasyspeme, tak řve. Romantici si myslejí, že zpívá. Pokud nevydržíme a dodáme další dávku slunečnic (nic jiného nezobou, ptačí zob zahazujou), tak svolá kolegy a kolegyně snad z celého polesí -- koňadry, modřinky pankáčky parukářky i babky. Ty se rozsadí do fronty na keř (pro přesnost, je to šeřík), bleskurychle se střídají, vše vyzobou a celý cyklus se opakuje.

Původním záměrem naší observatoře bylo mít velké auto na dovoz dewarek s kapalným dusíkem na chlazení CCD čipu. Zvířátka míní, že je to na dovoz slunečnic a piškotů. Piškoty sice kradou i sojky, ale jsou určeny hlavně kunám. A co kuny? Ty byly přímo donuceny okolnostmi svůj krmící systém zdokonalit. Tedy okolností jménem KLENOT.

Ovládací počítač původního 0,57metrového zrcadlového dalekohledu se nacházel (a stále nachází) v klasické místnosti s klasickým oknem. Pod ním (či dokonce na něm) bylo lze loudit piškoty celou noc. KLENOT má řídící centrum s cedulí control room, ovšem bez okna. Stav oblohy hlídá hlídací kamera. Stav kuňáků (zatím?) další kamera nehlídá a tak nemají, kde loudit. Jejich chytré šelmí hlavičky brzy vypozorovaly, že po napuštění kapalného dusíku a otevřením kopule na temperaci je třeba vyčkat vychlazení čipu (na nějakých mínus 90 stupňů Celsia). Během té hodinky astronomové ještě nesedí v řídícím centru, alébrž vyhlížejí z pracovny z okna, zda se záludně nezatahuje, a to je ten nejvhodnější čas urychleně vyloudit piškoty na celou noc.

Takže teď, jak slyší kuny z lesa pootevírání KLENOTové kopule, přibíhají. Ten čas přibližně odpovídá občanskému soumraku, takže možná nešpicujou ouška, ale listují za pařezem hvězdářskou ročenkou (no, ony tam mají připojení na kunyQUEST a on-line si to počítají na internetové ročence, ale to na ně nebudeme říkat nahlas).

Že vám tenhle předvánoční článek přijde příliš veselý? Tak jednu srpnové zvířecí setkání. Veverky máme jak kolem kleťské tak kolem budějovické hvězdárny (Tedy veverky nějak vůbec rády obklopují astronomické instituce - znám třeba pražské planetárnické, viděla jsem veverky náležící k Harvard Center for Astrophysics, o proslulých veverkách z Mt. Graham jsem jenom četla. Chtělo by to podrobnější výzkum.).

Ale tahle veverka byla českobudějovická. O srpnových povodních opustila "přízemí" jindy tak pohostinné zahrady hvězdárny, rostlinstvem i zahozenými školními svačinami oplývající, a vylezla na strom. Strom naštěstí ani pětisetletá voda na Vltavě nevyvrátila a tak tam pár dní setrvala.

Asi tam bylo co jíst a po dešti i co pít. Veverky to mají přece jen jednodušší než my. Pak se konečně rozhodla prozkoumat terén. Opatrně slezla po kmeni k zemi a položila pacičku do blátem pokryté trávy. Nejenže to bylo mokré, ale hlavně velmi velmi smradlavé. Rozhodně jí to nenadchlo. Uraženě se rozhlédla. V celém parku jsme byli jen my z hvězdárny a dvě městské policistky. Asi nás všechny znala z dřívějška od vidění, ale přesto nad námi zakroutila hlavičkou, co to máme v tom parku najednou za nepořádek (kdyby nepořádek ... přímo jí to bylo vidět na čumáčku, co si o nás myslí), a rychle se vrátila "do vyšších pater". Uchlácholilo jí teprve, když k nám opět začaly chodit školní exkurse. To už bylo poměrně sucho i čisto. A navíc dětský obdiv. A svačiny.

Tak ať žijí veverky. Veselé vánoce.

Jana Tichá
 

Blíží se dvojice jasných komet

Začátek roku 2003 nám přinese možnost sledovat dvě jasné komety, které budou zřejmě natolik nápadné, že je bude možné pozorovat i pouhým okem, zejména pak na tmavší obloze mimo města. Podobně jasné komety jsme mohli pozorovat naposledy v letech 1996, 1997 a na jaře letošního roku. Tentokrát však bude zcela výjimečná situace: obě komety dosáhnou maximální jasnosti krátce po sobě -- v rozmezí necelého měsíce.

 Každý rok astronomové sledují mnoho desítek komet, většinou se však jedná o objekty velmi slabé, na jejichž spatření často nestačí ani dalekohledy značných rozměrů. Jen několik z nich bývá za příznivých podmínek pozorovatelných běžnými triedry. V průměru jedenkrát ročně pak máme možnost sledovat kometu, která dosáhne viditelnosti pouhým okem, bez nutnosti použití dalekohledu. K jejímu spatření je však ve většině případů potřeba zkušený zrak astronoma a především tmavá obloha nerušená světelným znečištěním.

Snadno viditelná kometa se vyskytne jen jednou za několik let. Za poslední desetiletí nás navštívily tři takto jasné vlasatice a vbrzku, během ledna a února 2003, budeme mít možnost sledovat další dvě. Pro Zemi tyto komety samozřejmě nebudou představovat žádné nebezpečí. Naopak nabídnou pěknou podívanou pro její obyvatele.

První z nich bude kometa C/2002 X5 (Kudo-Fujikawa), kterou objevili 13. prosince 2002 japonský astronom Tetuo Kudo pomocí dvanácticentimetrového binokulárního dalekohledu a o den později nezávisle Shigehisa Fujikawa šestnácticentimetrovým dalekohledem. Měla by postupně zjasňovat a podle současných předpokladů by již na začátku roku 2003 mohla dosáhnout hranice viditelnosti pouhým okem. Vidět bude večer mezi 17:30-18:00 nad severozápadním obzorem a ještě o něco lépe ráno mezi 6:00-6:30 nad severovýchodním obzorem na pomezí souhvězdí Herkula a Lyry jako mírně "zamlžená hvězda" s ohonem, který bude nápadný zejména při pohledu triedrem. Ten bude dobré použít i pro její vyhledání na hvězdné obloze.

Odtud se bude kometa dále přesouvat jihovýchodním směrem do souhvězdí Orla, kde by mezi 10. - 20. lednem měla být poměrně dobře viditelná pouhým okem. A to jak ráno nejlépe těsně před půl sedmou nízko nad východním obzorem, tak i večer těsně před osmnáctou hodinou nad obzorem západním. Při pohledu pouhým okem se nebude zřejmě svým vzhledem výrazně lišit od podobně jasných hvězd, pohled triedrem však ukáže "mírně zamlženou hvězdu" s ohonem.

Během dalšího týdne by měla kometa rychle zjasňovat, neboť se bude rychle blížit ke Slunci, kolem kterého projde ve vzdálenosti přibližně 27 milionů kilometrů 28. ledna 2003. Díky této malé vzdálenosti bude kometa velice jasná, dosáhne pravděpodobně jasnosti nejjasnějších hvězd, ale zároveň to znamená, že v tu dobu bude velmi blízko oslňujícímu slunečnímu kotouči a tudíž pouhým okem nepozorovatelná. Poslední šance na její spatření bude ráno pravděpodobně kolem 21. ledna, necelou hodinu před východem Slunce velice nízko nad východním obzorem.

 Nedaleko od komety si bude možné povšimnout i planety Merkur. Na velmi světlé obloze a těsně nad obzorem však kometa nebude o mnoho nápadnější, než o týden dříve. Sledovat ji však budeme moci i nadále, a to na internetu díky záběrům koronografů (přístrojů, které slouží na zobrazování těsného okolí Slunce) umístěných na družici SOHO, viz http://sohowww.nascom.nasa.gov/. Pokud kometa přežije průlet kolem Slunce a udrží si podobnou aktivitu jako má nyní, měla by se nám kolem 5. března 2003 opět vynořit ze sluneční záře večer nad jihozápadním obzorem v nevýrazném souhvězdí Pece, ze kterého se postupně bude přesouvat do souhvězdí Eridana. K jejímu vyhledání bude již zřejmě potřeba použít triedr, ale to je nemožné nyní spolehlivě předpovědět. Její večerní viditelnost se bude nadále zlepšovat, ovšem bude již rychle slábnout.

V posledních lednových dnech však dosáhne viditelnosti pouhým okem další kometa nesoucí označení C/2002 V1 (NEAT), která byla objevena 6. listopadu 2002 pomocí stodvaceticentimetrového teleskopu vyhledávacího systému NEAT. Předpovědět spolehlivě jasnost této komety je však v současné době ještě těžší úkol, než u komety předešlé. Koncem ledna bude viditelná večer nad západním obzorem na pomezí souhvězdí Pegasu a Ryb. Bude rychle zjasňovat, ale bude každý večer stále níž a níž nad obzorem, protože se bude přibližovat ke Slunci.

Kolem 10. února 2003 se přesune do severní části souhvězdí Vodnáře. V tuto dobu by měla být nejnápadnější kolem 18. hodiny, kdy by již mohla být jasnější než hvězdy Velkého vozu, ale v nevelké výšce nad západním obzorem. Viditelná by mohla být až do asi 14. února, kdy by již mohla být velmi jasná, asi jako planeta Jupiter, ale bude večer jen těsně nad obzorem. Nejlepší čas na její spatření bude v tu dobu půl až tři čtvrtě hodiny po západu Slunce. Maximální jasnosti by měla dosáhnout 19. února, kdy bude v těsné blízkosti slunečního kotouče viditelná opět na snímcích pořízených družicí SOHO. Jaké maximální jasnosti dosáhne, však nyní nikdo neumí přesně předpovědět. Odhady se liší v poměru větším než 100:1. Po průchodu kolem Slunce ve vzdálenosti 15 milionů kilometrů se vynoří na obloze viditelné pouze z jižní polokoule.

Kamil Hornoch
Zdroj: Společnost pro meziplanetární hmotu, vyšlo jako tisková zpráva České astronomické společnosti.
 

Šípková Růženka ve vzdálenosti 138 milionů kilometrů

Takové podmínky bych opravdu žádné princezně nepřál! Ač by spánek netrval 100 let, ale jenom necelé roky dva, ta tma a teplota -170 stupňů Celsia, navíc v takové vzdálenosti, to by si i stateční princové rozmysleli. A přitom tam ani nejde o trní; nehledě na erotický nádech celé záležitosti.

 Dvanáct hodin usilovných pokusů o navázání spojení s odpočívající sondou NEAR/Shoemaker zatím nedalo odpověď, jak se daří přístrojům na palubě po 22 měsících chladu a tmy. Připomínám, že se sonda zapsala do dějin kosmonautiky úspěšným průzkumem planetky Eros a neplánovaně i měkkým přistáním na jejím povrchu 12. února 2001, odkud ještě dokázala do konce měsíce února 2001 vysílat. Planetka se v té době nacházela přibližně 316 milionů kilometrů od Země. Pak se dostala do mrazivého stínu (zdrojem energie byly solární panely) a nezbylo než počkat na nový "den" či "sol" -- chcete-li, v místě přistání.

Ředitel mise NEAR Robert Farquhar uvedl, že si je vědom nepatrné naděje a celý pokus o znovunavázání spojení se sondou chápe spíše jako příležitost získat nové informace a neztratit tak jedinečnou šanci. Desátého prosince se tedy operátoři z Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory pomocí soustavy Deep Space Network opět pokusili o navázání spojení. Sonda je už přitom tři měsíce opět vystavena slunečním paprskům a přístroje se nad i "zahřály". První pasivní náslech vlastního signálu sondy nepřinesl žádný výsledek a tak se k sondě vydal z pozemské goldstonské sedmdesáti metrové antény signál s příkazy k odeslání dat, které ještě mohla sonda během předchozího "nočního" období získat. Technici neví, který ze dvou palubních počítačů byl naposledy v činnosti a tak se střídavě snaží "probudit" alespoň jeden z nich.

Na odpověď zatím stále marně čekáme a je jen otázkou peněz, jak budou případné další oživovací pokusy pokračovat. Každopádně sonda mnohonásobně předčila vědecká očekávání a její případný věčný spánek je zasloužený.

Ivo Míček
 

Poslední naděje pro sondu CONTOUR

Byl by to jistě milý dárek k vánocům, kdyby se podařilo technikům Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory pomocí signálů antén Deep Space Network rozchodit sondu CONTOUR, která se odmlčela 15.srpna 2002, právě v době, kdy měla nabrat směr k Enckeově kometě. Jak se ukázalo, zážeh motoru byl neúspěšný -- lépe řečeno -- trval kratší dobu než měl, sonda přestala na signály ze Země reagovat a navíc se kolem tělesa objevily úlomky.

 Z pozorování pozemních dalekohledů SPACEWATCH se podařilo stanovit novou trajektorii sondy a snad i identifikovat její hlavní část. Pokud se nezměnila orientace sondy v prostoru tak právě nyní bude sonda natočena tak, aby mohla její anténa zachytit pozemské volání.

Ve dnech 17. 12. a 20. 12. tedy nastane 16 hodin pokusů kdy lze zaslat příkazy na všesměrovou anténu sondy, ale i z pohledu manažera projektu CONTOUR Edwarda Reynoldse je naděje této poslední příležitosti nepatrná.

Právě v srpnu 2002 měla sonda opustit oběžnou dráhu kolem Země, aby se k ní mohla zase v srpnu 2003 vrátit a díky těsnému průletu se nechat nasměrovat ke kometě Encke. Zde se měla prosmeknout v listopadu 2003, provést detailní snímkování jádra a pak se měla po třech návratech k Zemi a nových gravitačních usměrněních v srpnu 2004, únoru 2005 a opět únoru 2006 dostat do blízkosti komety Schwassmann Wachmann-3 v červnu 2006. Další osudy sondy měly být spojené s předpokládanou další kometou, která se do té doby mohla objevit a ke které by sonda pokračovala díky dalším působením pozemského gravitačního praku. Čekala nás tedy pěkná honička a je velká škoda, že to už po šesti týdnech ve vesmíru CONTOUR vzdal.

Ivo Míček
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...