:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

465. vydání (16.12.2002 )

Zdroj Universal Jsou prostě věci, bez kterých to nejde. Jak už jsem před časem na tomto místě prozradil, připravuji pro brněnské planetárium nový audiovizuální pořad. Bude se jmenovat Nebeský cestopis a jeho úkolem bude seznámit návštěvníky s moderním pohledem současných astronomů na podobu vesmíru. To vše samozřejmě v nezbytné zkratce.

Příprava takového pořadu je svým způsobem velmi jednoduchá -- pěkná a nekonečná piplačka. Prostě napíšete scénář, vymyslíte si obrázky, natočíte zvuk a nějak to programově smícháte dohromady. Osobně se nyní nachází ve fázi -- mix zvuku a musím přiznat, že existují věci, bez kterých to nejde. Konkrétně mám na mysli zvuky. Například v úvodu potřebuju "hlas telekomunikační družice". Zkoušel jsem všechno možné, ale nakonec jsem zůstal u starého osvědčeného Sputniku 1. Právě jeho legendární pípání mi totiž připadá jako "ony typické kosmické zvuky".

Podobný problém jsem řešil jenom o něco později, když došlo na "hlasy kosmonautů na oběžné dráze". Na internetu, multimediálních cédéčkách i gramodeskách najdete leccos, ale nakonec jsem zůstal u záznamu konverzace astronautů na měsíčním povrchu. U ostatních mi totiž chybělo ono bezvýznamné, ale velmi charakteristické pípnutí. Takže nikoho asi nepřekvapím ani tím, že jsem za rachot startující rakety nakonec použil odlétající raketoplán: Nejdřív odpočítávání, pak srší ohnivé jiskry, zapalují se všechny motory a fantastický stroj se s ohlušujícím řevem vydává k nebesům... Jo, jsou prostě věci, bez kterých to nejde.

Jiří Dušek

 

 

 

Jupiter & Saturn -- ve vašich dalekohledech

Nezapomeňte se podívat na dvě dominanty večerní oblohy.

 Jupiter

Jupiter je největší a na detaily bezesporu nejbohatší planeta, která se kdy zrodila v okolí Slunce. Při pohledu ze Země mívá úhlový průměr až padesát vteřin a trumfnout ho může jen zcela tenký srpek Venuše. Díky rychlé rotaci je navíc tělesem, u kterého lze už během jediné zimní noci pohodlně pořídit mapu celé atmosféry.

Asi první, co vás v dalekohledu zaujme, však nebude Jupiter sám, nýbrž čtyři jeho největší satelity: Ió (čti ijó), Europa, Ganymed a Kallistó. Jako hvězdy páté velikosti jsou totiž patrné i v triedru na stativu.

I když jsou tři z těchto družic větší než náš Měsíc (Ganymed je dokonce největším satelitem sluneční soustavy vůbec), jejich úhlové průměry jsou příliš malé na to, abyste na nich mohli něco zahlédnout. Za pozornost však stojí hry světla a stínu, které v okolí planety bez ustání předvádějí: Začátek nebo konec zákrytu některého z nich Jupiterem, vstup do slunečního stínu či naopak výstup jiného jsou na nočním pořádku.

Pěkně pozorovatelné jsou i přechody satelitů a jejich stínů přes planetu: měsíc vypadá jako světlá, na první pohled nepříliš nápadná kruhová skvrnka, která se v průběhu hodiny, dvou přesune napříč diskem, stín pak představuje temnou tečku, jež ho s mírným předstihem či naopak zpožděním následuje. Předpovědi všech těchto úkazů najdete například ve hvězdářských ročenkách.

V atmosféře planety zahlédnete, dokonce i horším dalekohledem o průměru objektivu kolem pěti centimetrů, hned dva tmavé pásy rovnoběžné s rovníkem: Nápadnost Severního a Jižního rovníkového pásu se v průběhu roků mírně mění, druhý z jmenovaných se dokonce může rozpadnout na dva užší pásy. Navíc lze na jejich okrajích, tu a tam přímo v nich, lze v lepších přístrojích sledovat celou řadu jemnějších detailů: světlé i tmavé skvrny, záhyby i zálivy.

Na jižní polokouli, kterou uvidíte v převracejícím dalekohledu nahoře, navíc leží tzv. Velká červená skvrna. Sice není červená, ani není nijak nápadná, jde však o nesmírně rozsáhlou anticyklonu; několikrát překonává rozměry Země a existuje nejméně několik století. Obdobně jako další oválné skvrny, které přetrvávají "jenom" měsíce či roky, představuje "velká červená" ohromný vír otáčející se jako kulička v ložisku mezi dvěma sousedními atmosférickými proudy.

Více či méně nápadné pásy a skvrny lze vystopovat také mimo rovníkové oblasti. Zdejší Severní a Jižní mírný pás je užší a často přerušovaný, navíc je vzácně doprovází různé světlé či tmavé útvary.

Snímky z kosmických sond, ať už Pioneer, Voyager, Galileo či Cassini, sice hýří barvami, avšak barvami umělými. Odborníci tak zvýrazňují i ty nejjemnější detaily. Ve skutečnosti je ale Jupiterův svět mnohem vybledlejší. Pozorované světlé a tmavé variace má na svědomí rozdílné chemické složení mraků v různých výškách, která jsou namíchána krystalky i kapkami vody, metanu a amoniaku. Konkrétní odstíny jsou ale jednou z dosud nezodpovězených astronomických otázek.

 

 Saturn

Na záběrech z kosmických sond je Saturn čarokrásnou planetou opásanou jemným prstenem. Bohužel, co se týká jednotlivých podrobností, je pouze slabým odvarem pestrého Jupiteru. Úhlový průměr Saturnu se totiž pohybuje kolem dvaceti vteřin, pokud započítáme i prstence, pak je dvakrát větší.

Jestliže se na planetu podíváte v kvalitním dalekohledu o průměru objektivu alespoň pět centimetrů, všimnete si za klidného vzduchu jeho drobných prstenů už při padesátinásobném zvětšení. Větší přístroje vám ovšem ukáží ještě více.

I když jsou Saturnovy prsteny složeny z částic vodního ledu, od velikosti obytného domku až po jemný prach mikrometrových rozměrů, při pohledu ze Země se jeví celistvé, pouze rozdělené na tři části. Zhruba uprostřed si můžete všimnout tmavého předělu, tzv. Cassiniho dělení, pojmenovaného podle objevitele, francouzského astronoma Giovanni Domenica Cassiniho (1677-1712). Tato poměrně nápadná mezera odděluje vnější prstenec A od jasnějšího a širšího vnitřního B a její šířka je srovnatelná s Atlantským oceánem mezi Evropou a Amerikou.

Mezi Cassiniho dělením a okrajem prstence A bývá ve větších přístrojích, navíc za klidného vzduchu, na východním a západním okraji pozorovatelné obdobné, avšak méně výrazné Enckeho dělení. Na vnitřním okraji prstence B lze kromě toho tu a tam zahlédnout mlhavý, jemný a nenápadný prstenec C, přezdívaný též krepový. Dělení jsou tmavá a prstenec C nevýrazný proto, že obsahují jen velmi malé částice, naopak prstenec A a B oplývají velkými zrny. Ve spořádaném tvaru je drží zvláštní, tzv. pastýřské měsíce. Navíc jsou neobyčejně tenké: šířka prstenů činí jen několik stovek metrů a při pohledu z boku mají ze Země úhlovou tloušťku pod jednu úhlovou vteřinu.

 Saturnova rotační osa je vůči rovině ekliptiky, ve které se pohybuje Země, skloněna pod úhlem 27 stupňů. Proto můžeme sledovat, jak planeta během oběhu kolem Slunce pozvolna mění rozevření prstenů (jeden Saturnův rok trvá 29,5 pozemských let). Přesně z boku jsme je naposledy spatřili v roce 1995. Od té doby se až do roku 2003 rozevírají, poté se začnou opět zavírat. Dalšího průchodu Země rovinou prstenů se dočkáme až v roce 2009.

V atmosféře planety můžete zahlédnout podobné jevy jako u Jupiteru: Především tu je tmavší Jižní mírný pás a Jižní polární oblast (výhled na severní polokouli nám momentálně zakrývá prstenec). Zřetelný bývá i stín, který vrhají prsteny na planetu. V době několik měsíců před opozicí a po ní je avšak mnohem nápadnější stín, který vrhá planeta na prsteny.

Saturn sice rotuje trochu pomaleji než Jupiter, má ale jenom poloviční hustotu a proto je ještě zploštělejší. Rovníková oblast se kolem dokola otočí za 10 hodin 14 minut, ve středních šířkách o celých 24 minut později.

Obdobně jako ostatní obří planety i tuto doprovází celá suita menších i větších měsíců. Nejjasnější je Titan -- vypadá jako hvězdička osmé velikosti, která kolem Saturnu oběhne jednou za šestnáct dní. V největší východní či západní výchylce se vzdaluje až na pětinásobek úhlového průměru prstenů, tedy tři úhlové minuty. Titan patří mezi největší měsíce -- velikostí předčí nejen Pluto, ale i Merkur. Navíc ho obklopuje mléčná atmosféra, která se v polovině roku 2004 stane cílem přistávacího pouzdra Huygens sondy Cassini.

V menších dalekohledech spatříte i Rheu, satelit desáté velikosti nevzdalující se na více než dvojnásobek velikosti prstenů. Naopak velmi vzdálený je Japetus: Jeho polokoule, která směřuje při letu kolem Saturnu dopředu, je výrazně tmavší, proto má při největší západní výchylce jasnost deset magnitud, zatímco při východní je o celé dvě magnitudy slabší. Tehdy se ale vzdaluje až na dvanáct průměrů prstenů daleko (9 až 10 úhlových minut) a je těžké ho odlišit od běžných stálic.

Jiří Dušek
Zdroj: http://rady.astronomy.cz
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...