:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

456. vydání (11.11.2002 )

Foto J.Dusek/IAN Když jsem předminulý týden na ruzyňském letišti nastupoval k letu do Londýna, míchala se mi v mozku trochu zvláštní směs nálad: Na jednu stranu jsem se sice moc těšil na svoji přítelkyni, která v Anglii momentálně studuje, na stranu druhou jsem ale od britské megapolis příliš neočekával. Mnohem raději bych totiž vyrazil na blízký a nebo dálný Východ, kde moje srdce před řadou roků zakotvilo. Celkový, lehce nahořklý dojem pak už předem umocnily přemrštěné ceny za londýnské cokoli...

To byla ale pěkně blbá chyba! Londýn je FANTASTICKÉ město, které by měl každý z nás alespoň jednou v životě navštívit. Ostatně, hoďte do jednoho kotle tisíciletou tradici britské aristokracie, koloniální expanzi posledních staletí, stovky národů celého světa, tvrdou libru a ty nejmodernější technologie. Výsledkem nemůže být nic jiného než Londýn.

Za těch pár dní, kdy jsem tuboval, doubledeckroval a walkoval britskou metropolí, mne míjel jeden údiv za druhým. Dech mi však vyrazily ty fascinující sbírky. Snad jenom londýnské Přírodopisné muzeum u South Kensington disponuje tak ohromnou sbírkou fosilií, že může kostrami vyhynulých živočichů ozdobit i šatnu a záchod. V Britském muzeum pro změnu narazíte na hliněnou mapu hvězdné oblohy zanechaných dávnou civilizací u řeky Eufrat a Tigris, v Greenwich na dalekohled, s nímž James Bradley nezávisle dokázal konečnou rychlost světla, a v Národní galerii na Slunečnice od Vincenta van Gogha. Pokud bych si však měl vybrat jednu jedinou věc, která mne v Londýně dostala, pak to bylo představení Space Station v kině IMAX, na které jsme narazili v Muzeu vědy.

Nevím, zda jste někdy o této technologii slyšeli, ale v podstatě jde o ne-obyčejné kino, kde se na zhruba patnáct metrů vysoké plátno promítá film s vysokým rozlišením (natáčený speciálními kamerami), doplněný dokonalým zvukem. V těchto hi-tech kinech přitom dokáží vykouzlit i vcelku věrný dojem prostorového obrazu. IMAX má sice řadu chyb, nicméně i tak představuje velmi věrnou iluzi, která vás vtáhne do děje.

Jakkoli jsem skeptik, právě v Londýně jsem se poprvé prošel útrobami Mezinárodní kosmické stanice, uhýbal před úlomky ze startující rakety Proton, vznášel se s raketoplánem nad matičkou Zemí a zcela spontánně se pokusil polknout lentilku, kterou nám do hlediště poslala jedna odvážná astronautka. Jó, za těch sedm liber ta Space Station stála. Apropo, už slyšeli jste, že od jara příštího roku bude IMAX i v Praze?

Jiří Dušek

 

Už jste někdy navštívili kino IMAX? (222 odpovědí)

  • ano (29%)
  • ne (71%)

 

 

Stardust - test vyšel na dvě stě procent

Když se sonda Stardust přiblížila minulý víkend k planetce Annefrank, mělo jít především o ověření funkčnosti důležitých systémů sondy, jejímž primárním úkolem je sběr prachu v blízkosti komety Wild 2 a v meziplanetárním prostoru. Přesto kamery přinesly mnoho zajímavého, byť ne nic převratného.

 Meziplanetární sonda Stardust (v překladu "hvězdný prach") byla vypuštěna v únoru roku 1999 s účelem nasbírat částice prachu v meziplanetárním prostoru a u komety Wild 2 a dopravit je k analýze zpět na Zem. Ještě před tím -- na sobotu 2. listopadu letošního roku, byl naplánován průlet okolo víceméně tuctové planetky z vnitřních oblastí hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem -- (5535) Annefrank. Jeho cílem bylo ověřit, zda navigační software sondy funguje správně a bude schopen bezchybně snímkovat určený cíl. Průlet okolo vesmírného tělesa se totiž obvykle odehraje v tak krátké době, že by zásah ze Země nebyl možný a celá procedura musí proběhnout automaticky. Vzhledem k malé velikosti planetky (podle měření jasnosti z pozemských dalekohledů asi 4 km) a velké vzdálenosti sondy v době průletu (asi 3000 km) astronomové ani neočekávali, že by bylo na snímcích možné rozlišit dost detailů. Soubor povelů nutný k řádné funkci přístrojů během průletu byl na sondu vyslán v průběhu 29. října.

Software ani přístroje sondy nezklamaly, dokonce překvapily pozemní personál tím, jak vše proběhlo bez nejmenších závad. Navíc se podařilo získat celkem 72 snímků, přičemž vlastní planetka se vyskytuje nejméně na 71 z nich. Jejich vysílání z paměti sondy na Zem ovšem trvalo ještě celý týden. Planetka rovněž překvapila svou velikostí -- je téměř dvakrát větší, než udávaly odhady -- a tudíž i množstvím detailů, které je na snímcích viditelné.

Velikosti planetek se určují na základě jejich absolutní jasnosti a odhadu tzv. albeda -- odrazivosti povrchu. Ukázalo se, že planetka Annefrank má albedo přece jen o něco nižší, než se předpokládalo, namísto 4 procenta pouhé 2 procenta. Proto byla její velikost podhodnocena.

To, že má planetka temnější povrch, než se očekávalo, začalo být zřejmé již při přibližování. Planetku se totiž nedařilo zachytit pomocí navigační kamery, ačkoliv podle výpočtů tam již měla být. A proto se astronomové rozhodli ještě šest hodin před nejtěsnějším přiblížením nahrát do sondy novou sérii příkazů, které prodloužily expoziční doby snímků. Snaha se vyplatila a tak nám do nepříliš početné rodiny z blízka vyfotografovaných planetek přibyla další.

Petr Scheirich
 

Naposledy...

V úterý 4. listopadu v 7 hodin 19 minut našeho času k tomu došlo: sonda Galileo minula ve vzdálenosti 160 kilometrů maličkou Jupiterovu družici Amalthea. O třicet minut později se přepnula do "bezpečného módu", kdy jsou všechny důležité přístroje mimo provoz a tak jsou ochráněny před ničivými účinky vysoké radiace, která je tam všude.

 "Věděli jsme, že pro Galileo to bude zcela mimořádné setkání," prohlásil dr. Eilene Theilig, ředitel projektu z Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně. "Proto nás nijak nepřekvapilo, že některé věci dopadly jinak než jsme mysleli. Nezapomínejme, že kosmická sonda proletěla místy, kde dávky radiace čtyřikrát převyšovaly dávky plánované, a aparatura pracuje téměř o pět let déle než se původně předpokládalo."

Byl to poslední z 38 těsných průletů sondy Galileo kolem některé planety, planetky a pak především Jupiterových satelitů, k nimž došlo během uplynulých 13 let od startu sondy. Připomeňme si některé důležité okamžiky z historie tohoto projektu: Galileo odstartovalo 18. října 1989 z raketoplánu Atlantis. Po průletu kolem Venuše a dvou těsných setkáních s naší Zemí sonda zamířila k Jupiteru. Tehdy se však zjistilo, že hlavní telekomunikační anténa se zasekla -- silně handicapovaná sonda byla schopna předávat data na Zemi jen prostřednictvím náhradní antény, samozřejmě velmi pomalu a pouze ze záznamu na palubním magnetofonu.

Přesto to byla sonda nadmíru úspěšná: 7. prosince 1995 se bez potíží dostala na oběžnou dráhu kolem Jupiteru, do atmosféry vypustila sestupový modul (malé, asi metrové pouzdro s přístroji) a pak bez problémů dokončila celou dvouletou "primární misi". Vzhledem k dobrému technickému stavu projekt pokračoval dál: třikrát byl prodloužen, naposledy šlo o tzv. "misi tisíciletí". Na přelomu let 2000/2001 se uskutečnilo unikátní simultánní pozorování Jupiteru ze sond Galileo a Cassini, která právě tou dobou prolétala kolem Jupiteru na své cestě k Saturnu. Teprve v lednu 2002 vypovídá službu palubní počítač, když byla sonda záměrně navigována na riskantní průlet kolem satelitu Ió.

Nyní tedy došlo k poslednímu průletu. Hodinu a čtyři minuty poté, co sonda těsně minula krátery pokrytý povrch družice Amalthea (mimochodem: ta má nepravidelný tvar podobný bramboru s nejdelší osou asi 270 kilometrů dlouhou), proletěla také kolem Jupiteru. Od horních atmosférických vrstev ji dělilo 71 400 km.

Galileo již nemá dostatek paliva pro korekční motorky, takže prakticky nemůže změnit svou dráhu. O osudu sondy je tak rozhodnuto: nyní obletí planetu naposledy a v září 2003 vlétne do atmosféry Jupiteru, kde shoří. Tato varianta z řady možných byla zvolena proto, že případný dopad nesterilizované sondy na družici Europa, pokrytou ledem, by ji mohl kontaminovat pozemskými mikroorganismy -- a tomu by se mělo za každou cenu zabránit.

Legendární sonda Galileo již žádné snímky nepořídí -- ostatně ani u Amalthei se tak nestalo. Je naprogramována k zániku -- a ke vzpomínání. Věru, že je proč.

Zdeněk Pokorný
 

Rentgenové okno vesmíru dokořán

Slavná éra udělování Nobelových cen za závažné přírodovědecké objevy započala ve Stockholmu roku 1901, kdy vůbec první cenu za fyziku obdržel německý badatel Wilhelm Conrad Röntgen za objev "paprsků X", jenž učinil koncem roku 1895 ve své fyzikální laboratoři na Univerzitě ve Würzburku.

Kresba archiv IAN Jak známo, dnes se paprsky nazývají na jeho počest rentgenovým zářením, neboť se ukázalo, že jde ve skutečnosti o velmi energetické elektromagnetické záření s vlnovými délkami alespoň tisíckrát kratšími než viditelné světlo. To ovšem znamená, že fotony rentgenového záření nesou nejméně tisíckrát vyšší energie než fotony červeného světla. Od chvíle, kdy Röntgen zveřejnil svůj objev (a úmyslně ho nedal patentovat, aby vynález mohl sloužit celému lidstvu), pochopili především lékaři význam rentgenového záření pro diagnostiku a později i pro terapii, ale stejně tak se rentgenová diagnostika uplatnila v technických oborech, při studiu struktury látek v chemii i biochemii, v krystalografii atd. Svědčí o tom i další Nobelovy ceny za výzkum rentgenového záření, udělené německému fyzikovi Maxi von Laueovi v roce 1914 za předpověď difrakce rentgenového záření, otci a synovi W. Henrymu a W. Lawrenci Braggovým v roce 1915 za její experimentální potvrzení na krystalech a Charlesi Barklovi v roce 1917 za studium rozptylu tohoto záření. Konečně roku 1924 obdržel Karl Siegbahn Nobelovu cenu za rozvoj rentgenové spektroskopie.

Trvalo to však celé půlstoletí, než rentgenovému záření přišli na chuť i astronomové. Příčina byla ovšem jednoduchá. Chceme-li zjistit, zda nebeská tělesa či mezihvězdné prostředí vysílají rentgenové záření, musíme dopravit čidla a dalekohledy vysoko nad hranice zemské atmosféry. Dnes už víme, že zejména měkké rentgenové záření je pohlcováno atomy a molekulami ovzduší již ve výškách 80 kilometrů nad zemí, a tam nedoletí ani letadlo ani stratosférický balón.

Prvním vhodným nosičem pro astronomické rentgenové přístroje se proto staly až ukořistěné německé balistické rakety V-2, jichž roku 1949 použil americký fyzik Herbert Friedman (1916-2000) se svým týmem k sondážním několikaminutovým letům nad hranici atmosféry a pomocí jednoduchého Geigerova-Müllerova čítače na jejich palubě tak odhalili, že zdrojem rentgenového záření je naše Slunce. Čítače ovšem neuměly Slunce ani nahrubo zobrazit, takže k přesnějšímu určení polohy rentgenových zdrojů na slunečním kotouči se daly využít jen krátké okamžiky slunečních zatmění. Pokud jde o ostatní oblohu, vypadalo to zcela beznadějně, pokud bychom logicky předpokládali, že i ostatní hvězdy na nebi mají podobný rentgenový zářivý výkon jako Slunce. První detektory byly rentgenově téměř slepé, a slabší než sluneční záření nedokázaly zachytit vůbec.

Tehdy však přichází na proslulý MIT v americké Cambridži italský fyzik Bruno Rossi (1915-1993), jenž se během druhé světové války podílel na projektu Manhattan, a po návratu do civilu se zde začíná věnovat výzkumu kosmického záření a od roku 1958 formuje americký vědecký program kosmického výzkumu. V roce 1959 se do projektu zapojuje další Ital, který roku 1954 vystudoval fyziku na milánské univerzitě, Riccardo Giacconi (*1931), jenž dostává na starost výzkum v oboru rentgenového záření.

Rossi a Giacconi již roku 1960 navrhli skutečný rentgenový teleskop, který využívá tečných odrazů (klouzání) rentgenových paprsků na vyleštěných kovových plochách k zobrazování a mezitím pokračovali v přípravě raketových výstupů s jednoduchými čítači. Po dvou marných pokusech startuje 18. června 1962 raketa s půvabným názvem Aerobee, která má při svislém výstupu změřit případné rentgenové záření z povrchu Měsíce. To se nedaří, jelikož se raketa kolébá, ale díky tomu kolébání objevuje během 350 sekund pobytu nad zemskou atmosférou první mimosluneční rentgenový zdroj, jenže nikdo neví, kde se na obloze nalézá. Chyba v určení polohy totiž dosahuje +/-10 obloukových stupňů, tj. 20 úhlových průměrů kotoučku Měsíce.

Až o pět roků později se podaří určit polohu tohoto jedinečně jasného zdroje v souhvězdí Štíra, takže dostává označení Sco X-1. V tom směru slabě září hvězda, jejíž jasnost pravidelně kolísá během 19 hodin. Odtud a z dalších pozorování astronomové zjistili, že jde ve skutečnosti o dvě hvězdy, obíhající kolem společného těžiště ve vzdálenosti 9 tisíc světelných let od Země. Pokud je tak vzdálený objekt rentgenově druhý nejjasnější po Slunci, znamená to, že dvojhvězda vysílá možná milionkrát více rentgenového záření než Slunce, a že to tedy vůbec není obyčejná dvojhvězda. Teplota zářícího plynu musí pak totiž být alespoň 10 milionů kelvinů, zhruba 1700krát vyšší než teplota na povrchu Slunce!

Tyto údaje přesvědčily astronomy, že rentgenová astronomie má skvělou budoucnost a Giacconi proto navrhl první rentgenovou umělou družici Země, která byla vypuštěna z plovoucí raketové základny u břehů Keni v říjnu 1970. Družice dostala název Uhuru ("svoboda" ve svahilštině) a jelikož pracovala nad hranicemi zemské atmosféry plné dva roky, mohla postupně zmapovat celou rentgenovou oblohu. Družice odhalila téměř 340 jednotlivých rentgenových zdrojů, jejichž polohy přibližně určila, a tak se je v desítkách případů podařilo i opticky či radiově ztotožnit se známými astronomickými objekty. Ve všech případech se ukázalo, že jde o objekty více než pozoruhodné, s naprosto nečekanými fyzikálními vlastnostmi.

Do kosmického prostoru byly proto vypouštěny čím dál dokonalejší rentgenové družice a R. Giacconi se zasloužil právě o ty nejvýznamnější: družici Einstein z roku 1978, která docílila úhlového rozlišení 2 obloukové vteřiny, což umožnilo rozpoznat tisíce rentgenových zdrojů v blízkém i dalekém vesmíru, a dosud funkční družici Chandra v ceně 2 miliard dolarů, vypuštěnou v červenci 1999, která představuje vrchol současné kosmické techniky v tomto oboru, a která přináší nové objevy doslova na běžícím pásu. Dnes už se počet objevených rentgenových zdrojů na nebi blíží milionu.

 Díky kolektivnímu úsilí armády techniků, fyziků i astronomů mnoha vyspělých států světa se podařilo za 40 let rentgenové éry mimosluneční astronomie odhalit ve vesmíru především zhroucené neutronové hvězdy, kde hmotnost 1,4 Slunce je napěchována do koule o poloměru 10 km(!), a tato suprahustá hvězda rotuje kolem své osy až stovkami otáček za sekundu, aniž by ji roztrhala odstředivá síla. Dále jsme tak získali přesvědčivé důkazy, že některé rentgenové dvojhvězdy obsahují hvězdné černé díry s hmotností alespoň trojnásobku, leč i desetinásobku hmotnosti Slunce při poloměrech od 9 do 30 km, které svou mocnou gravitací do sebe doslova vsávají plyn a prach z okolí, a ten přitom mocně rentgenově září (to je patrně případ i onoho prototypu Sco X-1). Stejnou cestou jsme se však dozvěděli i o supermasivní černé díře v jádře naší Galaxie. Tento objekt-kanibal má dle nejnovějších měření hmotnost 2,5milionkrát vyšší než Slunce a svou gravitací do sebe vtahuje celé hvězdy ze svého okolí, které ovšem nejdříve ohřeje a roztrhá slapovými působením na menší sousta -- asi aby mu přitom nezaskočilo. Ve vzdáleném vesmíru však byly nalezeny ještě stokrát až tisíckrát mocnější černé díry v jádrech obřích galaxií nebo kvasarů.

Rentgenová astronomie se zkrátka stala ukazovátkem, upozorňujícím pozemské astronomy i fyziky na nejgrandióznější fyzikální děje ve vesmíru a tak nejnověji udělená polovina Nobelovy cena za fyziku je v případě Riccarda Giaconniho zajisté ve správných rukou, neboť se rozhodující měrou zasloužil o vývoj přístrojů, které otevřely rentgenové okno do vesmíru, ale zároveň stihl učinit pomocí těchto speciálních zařízení klíčové objevy v novém oboru astronomie.

A jen tak mimochodem: Prof. Giacconi se stal prvním ředitelem Ústavu pro (Hubblův) kosmický teleskop (1981-1993) a hned poté převzal vedení Evropské jižní observatoře v Chile, kde působil do roku 1999 a vedl tak budování komplexu největšího optického dalekohledu na světě (VLT, Mt. Paranal). V současné době je prezidentem americké Univerzitní asociace, která pro změnu spravuje největší radioteleskopy na světě. Není divu, že ve své oslnivé kariéře konstruktéra, astrofyzika a vědeckého manažera posbíral snad všechny prestižní vědecké ceny v astronomii i ve fyzice. Je po něm také pojmenována planetka číslo 3371.

Jiří Grygar
Zdroj: Vyšlo v Hospodářských novinách. Uveřejněno s laskavým svolením autora.
 

Poslední rok pro Leonidy

Podle předpovědí odborníků je letošní rok na dlouhá desetiletí posledním, kdy bude možné pozorovat meteorický déšť z roje Leonid. Pro pozorovatele v Evropě nastane maximum v pět hodin ráno v úterý 19. listopadu. Třebaže pozorování bude rušeno svitem Měsíce v úplňku, mělo by být v případě jasného počasí viditelných více než 10 meteorů za minutu.

 Meteorický roj Leonidy poutá pozornost odborníků i veřejnosti již několik let. Vždy kolem 18. listopadu se Země setkává s prachovými vlákny, které ve své dráze zanechala kometa Tempel -Tuttle. V tu dobu je možné na obloze sledovat zvýšený počet meteorů směřujících ze souhvězdí Lva (latinsky Leo -- odtud název roje).

Počet meteorů se vyjadřuje tzv. zenitovou hodinovou frekvencí. Je to počet meteorů, který může za ideálních geometrických a povětrnostních podmínek vidět jeden pozorovatel za hodinu. Běžné roje pozorované každoročně, například srpnové Perseidy a prosincové Geminidy, dosahují frekvencí kolem 100. Při frekvenci větší než 1000 mluvíme o meteorickém dešti. Meteorické deště jsou krásnou a vzácnou podívanou. Trvají jen krátce, maximálně několik málo hodin, a jsou vždy viditelné jen z té části zeměkoule, která je v tu dobu natočena k proudu přicházejících částic a zároveň je na ní noc.

Leonidy způsobily v historii již celou řadu meteorických dešťů. V roce 1966 přesáhla maximální zenitová hodinová frekvence sto tisíc. V poslední době nastaly deště v letech 1999 a 2001. V roce 1999 dosáhla frekvence hodnoty 3700 a úkaz byl viditelný z Evropy. V loňském roce nastala dvě maxima, první s frekvencí 1600 bylo viditelné z Ameriky a druhé s 3400 meteory za hodinu nastalo nad východní Asií. Všechna maxima od roku 1999 byla úspěšně předem předpovězena, což dodává věrohodnost i předpovědi na letošní rok.

Na letošek jsou předpovězena opět dvě výrazná maxima. První maximum, způsobené částicemi uvolněnými z mateřské komety v roce 1767, by mělo nastat 19. listopadu v 5 hodin ráno našeho času a bude tedy viditelné z Evropy. Druhé maximum má původ v roce 1866, očekává se o necelých 7 hodin později a bude viditelné z Ameriky. Předpovědi maximálních frekvencí jsou méně jisté a pohybují se od 1000 do 6000 meteorů za hodinu pro první maximum a od 2500 do 6000 meteorů pro druhé maximum. Tato čísla ovšem platí pro pozorování pod temnou oblohou, která bude letos bohužel nedosažitelná. Měsíc téměř v úplňku bude oblohu silně osvětlovat a způsobí, že slabé meteory zůstanou neviditelné. Nicméně součástí meteorického deště by měly být i velmi jasné meteory. Lze proto očekávat, že i za takto ztížených podmínek by mohlo být vidět alespoň 10 meteorů za minutu.

Rok 2002 je naší poslední šancí na pozorování meteorického deště Leonid. Další déšť se neočekává dříve než v roce 2098. Všem zájemcům o noční oblohu proto doporučujeme věnovat noci z pondělí na úterý zvýšenou pozornost. Vysoká aktivita Leonid se očekává mezi čtvrtou a šestou hodinou ranní. Meteory lze vidět na kterékoliv části oblohy, ale doporučujeme dívat se směrem k východu, tj. na opačnou stranu než kde bude Měsíc. Úspěšné pozorování bude samozřejmě možné jen za bezoblačného počasí. I jemná mlha může letos pozorování značně ztížit, protože rozptýlí měsíční světlo.

Pozorování Leonid má i značný vědecký význam a tradičně se na něm budou podílet i čeští astronomové. Ondřejovský meteorický radar bude schopen pozorovat obě maxima, protože měsíční ani sluneční světlo ani případná oblačnost jej neruší. Čeští odborníci se mimoto zúčastní mezinárodní pozemní expedice ve Španělsku a letecké expedice organizované americkou NASA, kdy během letu ze Španělska do USA bude také možné zachytit obě maxima.

Jiří Borovička
Zdroj: Tiskové prohlášení České astronomické společnosti číslo 42 ze 7. 11. 2002.
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...