:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

455. vydání (24.10.2002 )

Foto Hvezdarna Upice Nemáte někdo přebytečných 35 tisíc? Vážně, nedělám si srandu. Potřeboval bych totiž sponzora k výpravě za zatměním Slunce, které na začátku prosince nastane v jižní Africe a v Austrálii.

Když jsem se v roce 2001 vracel přes Johannesburg a Zurich z Angoly, kde jsem díky nečekané konstelaci politické náklonnosti, známostí a absolutní náhody, mohl spatřit úplné zatmění Slunce, byl jsem rozhodnutý vyrazit za dalším, podobným úkazem znovu. Jenže člověk míní a peněženka mění… Už od léta tohoto roku mi bylo zřejmé, že za prosincovým zatměním zcela jistě nepojedu. Červíčka do mozkových blan mi však zasadil kamarád. Jednou mi zablikalo ICQ a v něm se objevil vzkaz: Zdar, nechces jet do Australie za zatmenim? Vazne. Kup letenku a o zbytek uz se nejak postaram. Na lákavé nabídce bylo nejhorší, že ji myslel vážně.

Jenže, kde na to vzít? Nemohu obcházet sponzory a říkat jim, že pojedu do Austrálie dělat vědu. Na to nemám ani technické prostředky, ani znalosti a navíc si myslím, že skutečnou vědu v tomto případě dělá jenom několik málo špičkových týmů, za kterými stojí movité univerzity a nebo kosmické agentury. No a příslib exkluzivních reportáží, cestopisu či nějaké reklamy asi uspokojí jenom málokoho. Tohle sice umím dělat dobře, ale žádná velká věda to rozhodně není.

No, co se dá dělat. Letenku do Sydney mám sice zamluvenou, ale zřejmě budu 4. prosince tak nanejvýš v práci na Kraví hoře. Ach jo. Leda, že by se našel nějaký šílený sponzor.

Jiří Dušek

 

 

 

Drobky ve vzdálených končinách -- díl šestý

Na přelomu srpna a září letošního roku uplynulo deset let od objevu prvního tělesa z Kuiperova pásu -- dosud nejvzdálenější domény ve výzkumu Sluneční soustavy. U příležitosti tohoto výročí uveřejňujeme seriál, který by měl shrnout naše dosavadní znalosti nejen o transneptunických objektech, ale i celé vnější oblasti Sluneční soustavy.

 Nová metoda určování drah

Objevy nových těles za drahou Neptunu přinesly novinky i do nebeské mechaniky. Vedle již zmiňované otázky různých rezonancí je to i změna v samotném způsobu určování drah. Tento problém je starý již dvě stě let -- od okamžiku, kdy Piazzi objevil planetku Ceres a geniální matematik Gauss odvodil (prý) za jednu noc metodu na stanovení její dráhy, která je v různých obměnách, zjednodušeních a vylepšeních používána dodnes. Všechny dosavadní varianty Gaussovy metody pro určení drah planetek z napozorovaných pozic vycházejí ze základního předpokladu, že planetky obíhají okolo Slunce po eliptických drahách, jejichž tvar a orientaci hledáme.

U transneptunických těles tomu není jinak -- i ony se samozřejmě řídí stejnými pravidly nebeské mechaniky, jako například planetky hlavního pásu. Značné odlišnosti má ale jejich pohyb, který pozorujeme ze Země.

Především je to fakt, že zdánlivému pohybu TNOs po obloze dominuje tzv. reflexní pohyb -- efekt vyvolaný oběhem Země okolo Slunce, kdy se nám objekty promítají v průběhu roku na různá místa oblohy. Příspěvek jejich vlastního oběhu je malý, protože obíhají velice pomalu. Žádný z objektů Kuiperova pásu rovněž nepozorujeme déle než deset let. Za tuto dobu se v prostoru nestihly posunout ani o dvacetinu oblouku své dráhy. Navíc gravitační síla, kterou Slunce v této vzdálenosti působí, je asi tisíckrát menší, než ve vzdálenosti Země.

A tak astronomové Gary Bernstein a Bharat Khushalami z Michiganské univerzity přišli v roce 2000 v jistém smyslu s bláznivým nápadem -- pohyb transneptunických těles budeme na tomto malém časovém intervalu, po který je pozorujeme, považovat za přímočarý (a případně pro zpřesnění jen mírně rušený slabou gravitační silou Slunce). A tudíž místo hledání šesti elementů eliptické dráhy -- velké poloosy, výstřednosti, sklonu, délky výstupného uzlu, argumentu perihelia a střední anomálie -- hledáme jiných šest parametrů: x, y, z, vx, vy, vz -- polohu v prostoru v okamžiku objevu a složky vektoru rychlosti. Pozdější polohy pak spočteme z těchto parametrů jako výsledek prostého přímočarého pohybu, případně se započtením rušivého vlivu gravitace Slunce (dráha nebude přímka, ale nějaký složitější oblouk v prostoru, jehož tvar nás ale primárně nezajímá).

Tento nápad je celý motivován jedinou snahou: na základě malého počtu pozorování předpovědět co nejpřesněji polohu objektu na obloze pro následující období. Astrometrie slabých transneptunických objektů totiž není levná záležitost a vyžaduje použití velkých dalekohledů se špičkovou technikou. Každé pozorování je zatíženo chybou a tato chyba se promítá i do určení dráhy a následných pozic a navíc s časem nejistota narůstá. Je-li chyba příliš velká, může se stát, že objekt bude úplně ztracen -- na jeho znovunalezení by bylo třeba prohledat příliš velký výsek oblohy a to si nikdo nemůže z časových a finančních důvodů dovolit. Ukazuje se, že metoda vyvinutá astronomy z Michiganu dává pro časové období relativně blízké okamžiku objevu znatelně lepší předpovědi, než klasický způsob určování drah. Ačkoliv se zatím nestala standardem a mnohé observatoře a instituce (např. i Minor Planet Center Mezinárodní astronomické unie) se drží zaběhlých schémat, možná jednou tyto metody zcela nahradí.

Tímto náš seriál končí. Ještě by možná bylo o čem povídat -- jen v průběhu jeho přípravy přišly na svět další novinky, mezi nejdůležitější asi patří nedávný objev dosud největšího objektu (kromě Pluta), velikého asi jako Charon. Ale ty si necháme někdy na příště v podobě samostatných článků.

(konec)
Petr Scheirich
 

Jev zvaný UFO

Před pár roky světem proběhla zpráva o skupinové sebevraždě ve Spojených státech (San Diego, 26. března 1997). Skupina sektářů, neochvějně věřící v reálnou existenci UFO, navíc žijící mystikou putování duší, se vzájemně připravila o život. Sebevrahové tak učinili ve víře, že se znovu probudí na palubě "létajícího talíře", prý provázejícího kometu Hale-Bopp, kterou mnozí z nás na jaře 1997 s okouzlením pozorovali na obloze. UFO takto definitivně přestalo být jen neškodnou zábavou výstředních jednotlivců. A nastal zřejmě vhodný okamžik k zamyšlení nad příčinami, které mohly k této tragédii vést. O co se vlastně jedná? Jsme svědky zrodu nového náboženství a jeho prvních světců? Nebo byla jen osudně překročena již mnohokrát posunovaná hranice normálnosti lidského myšlení?

 Problém pravděpodobnosti

Otázka existence mimozemských civilizací vzrušuje lidstvo již dosti dlouhou dobu. Neexistují důvody, proč by se mimo naši Zemi nemohl rozvinout inteligentní život, jehož představitelé by na vrcholu technického rozvoje byli schopni překonat mezihvězdné vzdálenosti a navštívit například i naši sluneční soustavu, skrytou v jinak docela nezajímavé periferii Galaxie. Problém je však v pravděpodobnosti tohoto jevu, v "hustotě" civilizací ve vesmíru, v jejich časové "trvanlivosti" a souběžnosti. Možná před pár miliony let v okruhu tisíce parseků kolem Slunce taková civilizace existovala. Možná že za pár milionů let vznikne. Jak dlouho se však ještě bude rozvíjet naše vlastní civilizace? Víme, co bude za sto, tisíc, sto tisíc nebo deset milionů let? Nejsou to příjemné otázky, ale nemůžeme je zcela ignorovat, řešíme-li problém kontaktu s mimozemskými civilizacemi. Vesmír možná mlčí jen proto, že se technicky vyspělé civilizace míjejí v čase, zanikají ještě dříve než se mohou vzájemně setkat. A možná dokonce ještě dříve, než se o své existenci mohou vzájemně dozvědět. Nejsem astronom či odborník na vesmírnou dopravu, ale i z prostého fyzikálního názoru je jasné, že mezihvězdná cesta musí být nesmírně náročná na energii i čas.

K urychlení velkého dopravního prostředku na rychlost potřebnou k efektivnímu překonání mezihvězdných vzdáleností je zcela určitě nutno spotřebovat nesmírné množství energie, energie drahé a nebezpečné, která může být získána jedině z atomových jader nebo elementárních částic. A i potom i z těch nejbližších hvězd je nutno cestovat desítky nebo stovky let. Někdo namítne, že pár set let může být pro jinou životní formu to stejné co pro nás několik týdnů či měsíců. Je to možné, ale málo pravděpodobné -- pokud fyzikálně chemické procesy probíhají v okolním vesmíru podle stejných zákonů jako na naší planetě a pokud se i mimozemský život odehrává na základě uhlíkatých sloučenin, které jsou málo stabilní, citlivé na vnější fyzikální i chemické podmínky. Na jiném než uhlíkatém základě si zatím život nedovedeme představit.

Cesta nesmírnou propastí Vesmíru musí mít nějaký smysl. Nabízí se snaha o kolonizaci, avšak v takovém případě by se stěhovaly miliony jedinců a já bych neměl šanci napsat tento článek, protože lidstvo by v takovém případě přestalo existovat nebo by se dostalo do područí, ze něhož by nebylo úniku. Na romantické představy virtualizované ve filmu "Den nezávislosti" můžeme klidně zapomenout. K prostému navázání kontaktu by naopak nemuseli být vysláni žádní živí tvorové, automatická sonda by potřebnou úlohu sehrála stejně dobře. Jiné důvody? Získání nedostatkových surovin? Sotva. Výroba gramu nějakého prvku pomocí urychlovače nebo snad nějakou budoucí účinnější technologií bude asi podstatně levnější než dopravit toto množství ze vzdálenosti desítek, stovek, tisíců nebo i více světelných let. Získání genetického materiálu? Ten jsme již dnes víceméně schopni syntetizovat na objednávku a za pár desítek let budou jakékoliv genetické manipulace s lidským "materiálem" otázkou čistě etickou či finanční.

 Navíc, pravděpodobnost, že mimozemský život bude molekulárně slučitelný s životem na Zemi, je mizivá. Stačí nepatrná odchylka v genetickém kódu a nastanou problémy větší, než kdybychom se snažili křížit pavouka s turem domácím. Tito dva živočichové jsou z molekulárně biologického hlediska jen nepatrnou obměnou téhož. Jsou to dvě knihy napsané stejným jazykem nukleové kyseliny, se stejnou gramatikou, a dokonce i osnova zapsaného příběhu, hlavní dějová linie je stejná.

Nové, dosud neobjevené fyzikální zákony, které by umožnily překonat mezihvězdné vzdálenosti mrknutím oka, jsou velkou nadějí skalních ufologů. Žel, již nějakou dobu platí, že staré fyzikální zákony se od těch nových liší jen jistým omezením své platnosti na určité specifické podmínky. Einstein nepopřel svou teorií relativity platnost Newtonových zákonů, nýbrž pouze vymezil oblast jejich uspokojivé platnosti. Tělesa se budou nadále pohybovat pohybem rovnoměrným a přímočarým, pokud na ně nebudou působit nějaké síly. Hmotnost těles nadále poroste, bude-li se jejich rychlost přibližovat k rychlosti světla. Stejně tak poroste i množství energie potřebné k jejich dalšímu urychlování. Na tom s téměř dokonalou jistotou nic nezmění ani jakákoliv teorie obecnější než teorie Einsteinova.

 

Historie

Kde se tedy UFO, jejich obdivovatelé a také oběti vlastně vzali? Do konce druhé světové války byla pro ně půda připravena. Pověstná Wellsova "Válka světů", která měla svou rozhlasovou premiéru v USA (30. října 1938 na stanici Columbia Broadcasting System) a o něco později podobnou reprízu v Ekvádoru (13. února 1948), ukázala za cenu lidských životů, jak mohutně působí "mimozemšťané" na lidskou psychiku. Sotva skončila horká světová válka, vypukla válka studená. Řada analytiků problému UFO (nikoliv zakuklení marxističtí ideologové) se přiklání k názoru, že UFO je jejím produktem. Koncem čtyřicátých let, kdy v USA vrcholila první vlna zájmu o "neidentifikované létající předměty", totiž nikdo příliš neuvažoval o nějakých mimozemšťanech. Rozmanitá pozorování úkazů na nebi, ať již byly jakéhokoliv -- přírodního či technického -- původu, byla spojována především s tajuplnými sovětskými zbraněmi namířenými proti USA a jejich spojencům. Nebylo v asi v zájmu tehdejší americké vnitřní i vnější politiky takové domněnky příliš vyvracet. Teprve až dosáhly příliš obludných rozměrů a staly se zdrojem defétismu, začaly být oficiálními místy odmítány. Pozorování různých relevantních úkazů byla ve většině případů uspokojivě vysvětlena a zbytek mohl být s klidem přisouzen přebujelé fantazii, strachu či podvodům. A řekněme i neidentifikovaným přírodním jevům či neobjasněným událostem původu lidského. Sdělovací prostředky, potažmo ufologičtí publicisté a jejich zanícené informační zdroje, však musely být i nadále z něčeho živy. Sovětská UFO se tedy transformovala v UFO mimozemská a marginálně též UFO "podzemská", atlantská a obdobná.

Prostá pozorování UFO a vyprávění o poruchách startérů či rádií při jejich přeletech však brzy přestala táhnout čtenáře a bylo vhodné se poohlédnout po něčem ostřejším. Nejdříve přišla na řadu setkání s posádkami zelených a později hlavně šedých ošklivých tvorečků. Potom přišly na řadu únosy, během kterých byly unesení lidé podrobování potupným prohlídkám, sexuálně obtěžováni, ženy navíc oplodňovány a připravovány o ošklivá embrya či novorozence. Důkazů není. Tato pseudoinformační vlna však dosud trvá. Jsou organizovány celé konference "unesených", na kterých si tito vyměňují svoje poznatky. Přitom dochází k něčemu podobnému, jako je buzení koherentní světelné vlny v laseru. Názory se sbližují, vzájemně podporují a zesilují, jsou publikovány a vytvářejí psychické matrice v jiných lidech, z nichž ti psychicky labilnější najednou počínají vidět a dodatečně prožívat to co ostatní.

 

 Vedlejší proudy

Kolem "tvrdého jádra" ufologie, tj. UFO jako takových, začala postupně vznikat družina spřízněných záhad, jakési specializace, z nichž se pokusím charakterizovat alespoň tři, které jsou v současnosti nejvíce v módě:

Archeastronautika -- vysmívá se současným ufologům, které považuje za blázny či naivky, avšak vynakládá nesmírné úsilí na nalezení stop mimozemšťanů v dějinách lidstva. Každá legenda, ve které je zmiňován ohnivý vůz či cesta do nebe, je považována za důkaz. Každý archeologický nález, jehož původ a smysl archeologové nemohou bezezbytku vysvětlit, je důkazem alespoň nepřímým. Typickými představiteli tohoto proudu jsou pánové von Däniken a v poslední době též von Buttlar.

Kruhy v obilí -- kruhové nebo složitěji tvarované oblasti polehlého či spíše zváleného obilí, pozorované v posledních dvou dekádách zejména v Západní Evropě. Do souvislosti s UFO jsou tyto kruhy uváděny velmi často (vedle jiných pseudovědeckých či magických hypotéz). Přitom je k dispozici řada doznání docela obyčejných lidí, kteří tyto kruhy vytvořili. Technologie je známa. Legenda však stále žije a četní "badatelé" neúnavně cestují po Evropě, fotografují, chodí s virgulemi, nadávají na farmáře vybírající peníze za vstup na jejich pozemky, aby nakonec vydělávali na knihách a článcích ve specializovaných časopisech pro hlupáky.

Mimozemšťané mezi námi -- mrtví nebo živí. Tyto názorové proudy jsou dnes shromážděny především pod hesly "Roswellský případ (pitva)" a Area 51. Roswell získal svou zvýšenou popularitu díky údajné pitvě mimozemšťana -- tentokrát nafilmované. Nebyla prokázána pravost filmu, který má pocházet z roku 1947 a objevil se za podezřelých okolností teprve před několika lety, o pravosti mimozemšťana ani nemluvě. Početné skupiny specializovaných ufologů však přesto rozebírají každý záběr a vyvozují z něj fantastické hypotézy. Stačí se podívat na několik míst v Internetu. Area 51 má být supertajnou oblastí, ve které americká armáda skladuje havarované létající talíře, vzorky mimozemských materiálů a části těl mimozemšťanů. Tu a tam se objevují tvrzení, že jsou tam přítomni i mimozemšťané živí, v službách amerických.

Tvář na Marsu -- působivý artefakt získaný počítačovým zpracováním snímků povrchu Marsu. Slouží dobře především archeastronautické odrůdě ufologů, je však vnímán jako samostatná kategorie a dnes již poněkud ustupuje ze slávy.

 

 Důkazy

Vraťme se ještě k problematice únosů a ukažme si jakým způsobem je získáván "důkazní" materiál. Důkazy v pravém slova smyslu neexistují. Všechny údaje vycházejí ze slovních popisů jednotlivců nebo skupin osob. Fotografie jsou nezvykle nejasné a rozmazané. Podvrhy jsou více než časté, což přiznávají i sami ufologové. Svědectví jednotlivých svědků (pokud je jich více) se rozcházejí. Proto se musí objevovat důkazy náhradní, které mohou působit i poměrně věrohodně. V případě únosů například výpovědi svědků v hypnóze. Mnozí si na všechno vzpomněli až po řadě hypnotických seancí. V hypnóze je člověk veden hypnotizérem, může podlehnout sugesci. Ve Spojených státech již byla zaznamenána řada dosti tragických justičních omylů - již dospělé děti si například po dvaceti letech v hypnóze vzpomínaly na sexuální obtěžování ze strany některého z rodičů. Potom se ukázalo, že z různých důvodů bylo něco takového vyloučeno. Proto v mnoha státech Unie tyto výpovědi ztratily svou právní platnost. Jak je to pak s platností vzpomínek na únosy, i když předpokládáme relativní poctivost hypnotizéra a údajné oběti a pomineme krajní nepravděpodobnost obsahu vzpomínek?

 

Selektivní myšlení

Všechna odvětví "záhadologie", včetně "ufologie", stojí na zvláštním psychologickém fenoménu zvaném selektivní myšlení. Jde o způsob uvažování, kdy se člověk řídí svou utkvělou představou a snaží se jí přizpůsobit veškeré svoje argumenty a známá fakta, bez ohledu na nepatrnou pravděpodobnost své představy. Potká-li na ulici obvyklým způsobem uvažující člověk malou postavičku s hlavou podoby dýně, začne přemýšlet nad tím, zda se někde v blízkosti nekoná maškarní dětská besídka. Selektivním myšlením postižený "ufolog" bude takovou postavičku považovat za mimozemšťana, i když mu bude známo, že v okolí se konají tři maškarní besídky. Bude přesvědčovat své okolí, že přece každé dítě po odchodu z besídky svou masku odloží. Pokud se současně objeví nečekaný větrný vír, zableskne se a navíc soused nebude schopen nastartovat auto, můžeme se těšit na přírůstek další historky do análů "ufologie".

 

 Cui bono?

Aneb kdo má ze všeho prospěch. Tato metoda zjišťování viníků je sice nepopulární, ale velmi účinná. Většina těch, kteří propadli klamům své obrazotvornosti z toho jistě příliš velký prospěch nemá. Žijeme však ve společnosti, jejíž dominantou je byznys. Dříve se říkalo kšeft. Každý se druhému snaží prodat, co může. Někdo prodává potřebné zboží a práci. Někdo vytváří umělé potřeby a snaží se je uspokojovat bez ohledu na následky svého počínání. Masmédia přece musí z něčeho žít. Papír je nutno něčím potisknout za každou cenu. Někomu budou konvenovat historky o milostných avantýrách silikonen vylepšených div, někoho nesmírně zajímá osud paní Trumpové, jiný počítá Lendlovy milióny. A hodně lidí se také vzrušuje četbou o lidech, kteří nejsou lidmi.

Jednoho dne se potom může stát, že se některým z nich objeví na zahrádce létající talíř, vylezou z něj Malí Šedí a pustí se do svého díla. V tomto okamžiku se však stala ze zábavy plnokrevná psychická porucha a ve stejném okamžiku ti, kdo na všem tak dobře vydělávali (autor, vydavatel, distributor), prohlásí, že vše je jen nevinná zábava, že redakce nezodpovídá za obsah publikovaných článků, že máme svobodu slova a že to je přece mnohem lepší, než ji nemít. V případě San Diega si s takovými prohlášeními hned pospíšili i lidé od Internetu a ufologické společnosti.

Nemohu se smířit s tím, že svoboda slova je zaměňována se svobodou lži, se svobodou vydávat subjektivní klamy za objektivní pozorování, se svobodou ohlupovat lidi, kteří nemají dostatek znalostí a rozumu, aby se mohli před rafinovanými výmysly chránit sami. V úvodu zmiňovaný konec skupiny "ufologů" by snad mohl být dostatečně silným varováním.

Vojtěch Mornstein
Zdroj: Vyšlo ve revue Masarykovy univerzity Universitas 3/1997. Uveřejněno s laskavým svolením autora i redakce.
 

Rychlé občerstvení kdesi ve vesmíru

Nebojte, nebudu vám líčit, jak vypadá jídelníček zelených mužíčků -- zvu vás do rychlého občerstvení. A co si dáme? Přímo specialitu šéfkuchaře: Gomézův hamburger v podání Hubblova kosmického dalekohledu.

 Arturo Goméz objevil tento hamburger na fotografiích pořízených na Cerro Tololo Inter-American Observatory v Chile. Na snímcích byla patrná mlhovina rozdělená tmavým pásem na dvě poloviny. Ovšem kvůli neostrosti pozemských fotografií, způsobených turbulencemi zemské atmosféry, nemohli astronomové říct o vlastnostech tohoto objektu zhola nic -- to umožnil až snímek z širokoúhlé kamery Hubblova kosmického dalekohledu.

Jaký je tedy Gomézův hamburger? Jedná se o protoplanetární mlhovinu, vývojovou fázi hvězdy o hmotnosti zhruba našeho Slunce, která předchází vytvoření planetární mlhoviny. Hvězdy, které osvětlují protoplanetární mlhoviny, se již zbavily svých svrchních vrstev, ale ještě nedosáhly fáze bílého trpaslíka -- svítí zejména ve viditelném světle, které je rozptylováno na prachových částečkách mlhoviny.

Jak ale vysvětlit tmavý pás, který mlhovinu dělí na dvě části? Jednoduše: jedná se o prachový disk, skrz který se světlo centrální hvězdy nedostane. Mnohem těžší je vysvětlit původ disku. Jedna z možných teorií říká, že centrální objekt je ve skutečnosti dvojhvězda. Většina materiálu, který uniká z jedné z hvězd, se hromadí v rovině oběhu dvojhvězdy a tvoří opticky neprůhledný disk. To, co můžeme z celé mlhoviny pozorovat, je malá část hmoty, která se dostala nad a pod neprůhledný disk.

Dostali jste chuť na tuto delikátní mlhovinu? Tak si pospěšte -- během necelého tisíce let začne centrální hvězda zářit v ultrafialovém oboru, většina prachových částic se vypaří a my místo Gomézova hamburgeru uvidíme čerstvou planetární mlhovinu.

Martin Netolický
Zdroj: STScI News
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...