:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

449. vydání (3.10.2002 )

Foto IAN/Jiri Dusek Viděli jste někdy ponurý, ale svým způsobem podivuhodný film Dark City? Pokud ne, mohu vám telegraficky prozradit, že se jedná o fantazii, kdy se řada lidí ocitne ve zvláštním, stále temném městě. Vždycky o půlnoci, aniž by si to sami obyvatelé uvědomili, se v jejich ulicích zastaví čas a bizardní mimozemšťané začínají s dlouhavým "vylaďováním". Před očima televizních diváků se v Dark City mění celé ulice i lidské osudy, to vše v režii stvořitelů hrůzného města, ve prospěch pochybného experimentu.

Podobný dojem jsem měl předevčírem večer, kolem půlnoci, na chodbě brněnské hvězdárny. Na rozdíl od sci-fi fantazie se zde ale čas nezastavil. Na chodbě, kde běžně čekají návštěvníci na večerní pozorování oblohy, to vypadalo jako po bombardování. Všude cákance bílé barvy, prach a ohlušující hluk, do toho všeho by vás přes nos praštil zápach chemoprénu, který se používá k připevnění koberců...

Jednoduše řečeno, celá armáda zaměstnanců -- alespoň na možnosti Kraví hory -- vylaďovala brněnskou hvězdárnu. Na stěnách se objevily světelné panely, v nich digitální výstava "Průhledy do budoucnosti", u vchodu malé astronomické knihkupectví, naopak v malém planetáriu nové obložení stěn v bublinovitém schématu muzikálového filmu Rebelové...

Naše stařičká, padesátiletá hvězdárna tak díky příspěvku magistrátu nesměle našlapuje do 21. století. Není to nijak zemětřesné dupání, naopak. Ale na druhou stranu, za novou podobu alespoň některých částí naší instituce se nemusíme stydět. Ostatně přijďte se přesvědčit na vlastní oči.

Jiří Dušek

 

 

 

Hledání nebeských skel

Bláto, zima, vítr a hodiny trpělivého prohledávání čerstvě pooraných polí. To vše a ještě mnohem víc je třeba absolvovat, pokud toužíte najít alespoň malý střípek kosmické události, která se odehrála před 14,8 milióny lety, asi 120 kilometrů východně od Stuttgartu. Vynaložená námaha ale rozhodně stojí za to!

 Jistě jste už někdy slyšeli o vltavínech -- drobných kouscích zeleného nebo hnědozeleného přírodního skla s vráščitým nebo jamkovaným povrchem. Jejich hlavní výskyt spadá do území budějovické a třeboňské pánve v jižních Čechách a na jihozápadní Moravě. Pohledné vltavíny patří spolu s později objevenými podobnými skly z Austrálie a z ostrova Billiton do skupiny tzv. tektitů (řecky tektos znamená tavený). Všechny tektity vznikly s největší pravděpodobností při dopadu velkých meteoritů na zemský povrch. Jestliže si tedy v dlaních vychutnáváte příjemně drsný povrch vltavínů, držíte zároveň povrchovou část horniny, která byla přetavena nepředstavitelnou tepelnou a tlakovou vlnou dopadajícího kosmického tělesa. Zatím ne u všech světových tektitů byl zjištěn jejich zdrojový kráter. V případě vltavínů však ano: Jedná se o kráter Ries s průměrem 25 kilometrů v jehož centru se nachází starobylé městečko Nördlingen.

Meteorit o objemu asi pět krychlových kilometrů dopadl do oblasti dnešního Riesu ke konci třetihor. Byla to skutečně velká přírodní katastrofa a předpokládá se, že v okruhu tři sta až pět set kilometrů od místa dopadu byl zničen veškerý život. Za zmínku stojí také fakt, že přibližně 30 kilometrů jihozápadně od středu Riesu se nachází další impaktní kráter -- Steinheim o průměru 3,4 km. Impaktního původu je nejspíš i kupovitá struktura nedaleko Stopfenheimu. Meteorit se tedy pravděpodobně rozpadl na několik částí už při průletu zemskou atmosférou.

Celková hmotnost vltavínů, které "postříkaly" oblast nacházející se především jihovýchodně od dopadové oblasti (nabízí se šikmý dopad) se odhaduje na asi tři tisíce tun. Do dnešních dnů se přitom podle odhadů stejných autorů zachovalo jen 275 tun vltavínové skloviny. Je pochopitelné, že dnes už vltavíny zdaleka neleží na místech, kam původně dopadly. Do současných nalezišť, která jsou v centru pozornosti sběratelů, je soustředila až síla vodních toků.

Zatímco v jižních Čechách doslova vzkvétá vltavínová horečka a nelegální kopáči doslova plundrují krajinu za účelem finančního zisku, který jim prodej vzácných polodrahokamů přinese, na moravských nalezištích je celkem klid. Není divu. Výskyt moravských vltavínů je mnohem vzácnější a člověk musí vynaložit větší úsilí pro jejich nalezení. Také celková plocha zahrnující jisté výskyty moravských vltavínů je zhruba šestkrát menší než v případě jihočeských lokalit.

Možností, jak si moravské vltavíny prohlédnout na vlastní oči nebo dokonce pořídit do vlastní vitrínky je celá řada. Největší světovou sbírku moravských vltavínů můžete shlédnout v Západomoravském muzeu v Třebíči, kde je jich uloženo přes tři tisíce. V Národním muzeu v Praze je kousků zeleného skla z Moravy zhruba 1700, další velké sbírky najdete v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích nebo v Městském muzeu v Týně nad Vltavou. Na nemalé množství moravských vltavínů se však práší také v pečlivě střežených soukromých sbírkách. Přesvědčit se o tom můžete například i na proslulé mineralogické burze v Tišnově, kde se jich nabízejí doslova celé krabice. Jejich cena se zpravidla pohybuje kolem 30,- Kč za gram (v případě vltavínů jihočeských je průměrná cena zhruba poloviční).

Zeleného mazlíčka si však můžete obstarat také tím, že si ho zkrátka sami najdete. Je to skutečně nádherný pocit, když si svůj vltavín sami zvednete z bláta. Teprve potom totiž pochopíte, proč jsou vltavíny a zvláště ty moravské tak ceněny na mineralogických burzách.

Kdybych nestudoval geologii a neseznámil se tak s nadšenými lidmi, kteří lokality s výskytem vltavínů dobře znají, asi bych žádný vltavín v životě nenašel. Znalost vltavínonosných lokalit však sama o sobě nestačí. Musíte strávit dlouhé hodiny mrznutím v rozoraných polích a pečlivě pročesat několik desítek metrů čtverečních, než konečně do ruky chytnete nápadně tmavý kamínek se zřetelnou skulptací. Když se vám pak podezřelý kamínek zbarví při pohledu proti obloze do zelené nebo hnědé barvy, máte vyhráno a můžete se pustit do oslavného tance.

Neocenitelnou pomůckou k výpravám za vltavíny je také auto, které zvládne i trochu horší polní cesty a dopraví vás do zapadlých vesniček, kam se rozhodně autobusem ani vlakem nedostanete. Všechno je však nakonec otázka štěstí. Znám nadšené sběratele, kteří svůj první vltavín našli až třeba po páté výpravě, ale naopak znám i takové, kteří o vltavín doslova zakopnou už při vystupování z auta.

Já jsem měl velké štěstí a svůj vltavín se mi podařilo nalézt už na podruhé. Celá akce se odehrála v zachmuřenou, podzimní středu minulého týdne, kdy každý rozumný člověk raději zůstal doma u dobrého čaje nebo kávy. Já jsem však den spolu s třemi spolužáky navštívil celkem čtyři lokality, které se nacházely v blízkosti jaderné elektrárny Dukovany. Nebyl jsem asi sám, kdo si toho dne myslel, že právě zde se z chladících věží line veškerá oblačnost, postupně zakrývající celou oblohu. Boty už jsme měli řádně obalené vrstvami bahna, když jsme dorazili na poslední lokalitu. Zprvu to vypadalo jen na shnilé makovice a kousky keramiky. Naštěstí však bylo čerstvě po dešti, takže všechny podezřelé kamínky přišly o svou zaprášenou přikrývku. Možná právě díky tomu mi hned padl do oka nápadně tmavý úlomek, který si doslova koledoval o to, abych ho vytrhnul z náruče zabláceného pole. Když jsem ho zvedl k obloze a uviděl nádherné zelené sklo, byla má radost obrovská. Na pokraji vysílení hladem, na pokraji vysílení zimou, ale stálo to za to!

Pavel Gabzdyl
 

Světový kosmický týden

Ve dnech 4. až 10. října 2002 probíhá již potřetí Světový kosmický týden, vyhlášený roku 1999 Valným shromážděním OSN jako každoroční oslava přínosu výzkumu a využívání kosmického prostoru celému lidstvu.

 Je ohraničen dvěma historickými mezníky: 4. října 1957 byla vypuštěna první umělá družice Země Sputnik 1 a 10. října 1967 vstoupila v platnost mezinárodní Dohoda o mírovém výzkumu a využití kosmického prostoru včetně Měsíce a dalších vesmírných těles.

Nad našimi hlavami neúnavně pracují stovky automatických umělých družic, staví se obří Mezinárodní kosmická stanice, člověk stanul na sousedním vesmírném tělese a pokračuje v robotickém průzkumu celé sluneční soustavy. Kosmonautika se stala nedílnou součástí lidské civilizace. Je to metoda, pomáhající nejen vědcům, nýbrž doslova každému z nás. Stačí připomenout revoluci, kterou způsobila v telekomunikacích a v navigaci nebo neocenitelné služby v oblasti meteorologie. Proto je také hlavním tématem letošního kosmického týdne "vesmír a běžný život".

Mezi více než 50 zemí všech světadílů se letos zařazuje rovněž Česká republika. Náš kosmický výzkum, jakkoliv skromný z finančního hlediska, dosáhl mnoha úspěchů -- stačí připomenout přístroje na družicích, orbitálních stanicích a kosmických sondách, pět samostatných družic Magion nebo let prvního "interkosmonauta". V současnosti rozvíjí širokou mezinárodní spolupráci především Astronomický ústav AV ČR, v němž se dokončují i přípravy na start nové české družice Mimosa. Rovněž Hvězdárna a planetárium hl. m. Prahy se podílí na výzkumu kosmického prachu sondou Cassini, letící nyní k Saturnu.

Do akcí Světového kosmického týdne se u nás pod záštitou České kosmické kanceláře zapojují více než dvě desítky institucí, organizací i jednotlivců, aby přednáškami, besedami a dalšími programy pro školní mládež i pro veřejnost připomněly úspěchy a perspektivy světové (ale i naší) kosmonautiky.

Marcel Grün
Zdroj: Podle tiskové zprávy České astronomické společnosti.
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...