:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

447. vydání (26.9.2002 )

Foto IAN/Jiri Dusek Někdy si říkám, že je ta naše malá brněnská hvězdárna ukrytá mezi stromy Monte Boo prachobyčejná továrna. Továrna na lidi, podobně jako fascinující scéna z legendárního filmu The Wall, ve kterém žáci základní školy -- zbaveni obličejů -- pochodují po běžícím pásu k mlýnku na maso, s nímž otáčí fanatický učitel.

Na první pohled představa poněkud přitažená za vlasy. Ale jenom na první pohled. Pořady pro veřejnost i školní omladinu u nás vznikají jako na běžícím pásu. Prefabrikovaný postup je totiž téměř identický: měsíc na napsání scénáře, týden se nahrává a stříhá hudba, mezi tím se připravují diapozitivy. Pak se čtrnáct dní ladí programové příkazy pro planetárium a komplex diaprojektorů a pár dní si to na pódiu zkouší i moderátoři. To už se ale vyvěšují po Brně plakáty, rozesílají reklamní letáčky školám a faxuje tisková zpráva pro novináře.

Kromě nervózní premiéry už následuje jen a pouze naprostá rutina. Obzvlášť v případě pořadů pro školy. Kvůli rychlejšímu odbavení se každé dopoledne reprizuje stejný pořad. O půl deváté, v deset hodin a pak i o půl jedenácté jde tedy na pódium stejný moderátor. Krátce předtím se čeká na dvě až pět tříd z různých škol jihomoravského kraje, pak se spustí projekce a na pódiu i za ovládacím pultem planetária se předvede -- s maximálním, leč profesionálně hraným komentářem totéž show. Následuje slabá půlhodinka pro resetování diaprojektorů a nové nastavení přístroje planetária. Člověk si odskočí na záchod a při zcela běžném skluzu si nestačí ani uvařit kafe. To všechno každý pracovní den dopoledne a několikrát i večer, včetně soboty a neděle. Výsledkem je sedmdesát tisíc návštěvníků ročně odbavených na brněnské hvězdárně dvěma desítkami zaměstnanců. No a pak, že nepracujeme v továrně.

Jiří Dušek

 

 

 

Druhý Měsíc planety Země

V minulých týdnech proběhla v denním tisku zpráva o objevu druhého "přirozeného" satelitu naší planety. Pečlivá astronomická pozorování však ukázala, že se zase o tak velikou senzaci nejedná. I když...

 Celý příběh začal třetího září tohoto roku, kdy si amatérský pozorovatel, Američan Bill Yeung, všimnul drobné hvězdičky v souhvězdí Ryb. Měla 16. velikost a na snímcích pořízených CCD kamerou připojenou k půlmetrovému dalekohledu se rychle pohybovala směrem na severovýchod. Šťastný objevitel neváhal a zprávu o zvláštním objektu poslal e-mailem do planetkového centra v Cambridge (známé Minor Planet Center), kde ho zařadili mezi potenciální blízkozemní tělesa s provizorním označením J002E3. Po několika dnech dalšího pozorování se však ukázalo, že se jedná o skutečně netradiční událost: TO se nepohybovalo kolem Slunce, nýbrž kolem Země, navíc po velmi vzdálené dráze s periodou oběhu kolem padesáti dní! Viz přiložená animace zhotovená Bradley Timersonem 12. září 2002.

Na první pohled bylo hodně pravděpodobné, že se jedná o standardní "kosmické smetí" -- vyhořelou nosnou raketu či větší družici. Háček byl ale v tom, že se alespoň z počátku nepodařilo zjistit, o co se skutečně jedná. Experti těleso J002E3 s žádnou vesmírnou observatoří neztotožnili, přesná měření jasnosti pak neukázala ani markantní změny jasnosti, které by se u kovového, válcového předmětu (tj. rakety) bezesporu objevily. Přesto všechno guru současné planetkové astronomie, Brian G. Marsden, i nadále tvrdil: "Šance, že se jedná o přirozený satelit, je skutečně hodně malá. To, že se ho dosud nepodařilo identifikovat ještě neznamená, že nepochází ze Země. Navíc. Pokud by kolem Země obíhal delší dobu, nejspíš by už dávno uvízl v síti robotizovaných dalekohledů, které každou noc prohledávají oblohu.

Mohlo se tedy za J002E3 ukrývat létající talíř? "Pokud ano," komentoval tuto va-riantu Paul Chodas z Jet Propulsion La-bo-ratory, "pak to musí být hodně špatní piloti. J002E3 se totiž ocitnulo na chaotické dráze. Obíhá kolem Země s periodou kolem 48 dní, přičemž se ocitne jak uvnitř dráhy Měsíce tak i ve vzdálenosti dvakrát větší..." Dráha se navíc -- pod vlivem Slunce a Měsíce -- neustále mění. Řada "odborníků" přesto spekulovala, že by se mohlo jednat o miniplanetku s průměrem kolem třiceti metrů, která náhodou uvízla v gravitační síti naší planety.

 Oříšek se podařilo nalousknout dvanáctého září, kdy astronomové z Arizonské univerzity pořídili spektrum zvláštního objektu. "Barevné podání se podobá bílému oxidu titaničitému, který je součástí barevného nátěru používaného NASA před třiceti roky k úpravě povrchu raket Saturn," vyřkl klíčový ortel Calr Hergenrother.

Jenže, kde se celou tu dobu J002E3 ukrývalo? A o jaký pozemský předmět se konkrétně jedná? Je zřejmé, že se J002E3 v minulých rocích pohybovalo na dráze kolem Slunce. Astronomové přitom zjistili, že se ze Země nejspíš vydalo na počátku roku 1971, pak asi třicetkrát oblétlo Slunce, aby se pak opět usadilo na dráze kolem Země. Opět se ptáme: co se za objektem ukrývá?

Třicátého prvního ledna 1971 odstartovala z Floridy raketa Saturn V s trojicí kosmoplavců Al Shepardem, Ed Mitchellem a Stuartem Roosou. První dva nosné stupně obří rakety po vyčerpání paliva shořely v zemské atmosféře. Třetí část, nádrž S-IVB a raketový motor, však měla za úkol udělit lunárnímu modulu Apolla 14 nezbytný impuls k cestě na Měsíc. Spolu s nimi letěla i již nepotřebná raketa... Háček je ovšem v tom, že se podle plánu zřítila na Měsíc! Odborníci totiž tímto způsobem vyráběli umělá měsícetřesení, která pak sledovali prostřednictvím několika seismografů. Stejně tak dopadl i lunární modul Antares (další užitečná data pro geology). Naopak velitelský modul Hawk donesl posádku zpátky na Zemi. Z Apolla 14, které je nejpravděpodobnějším kandidátem na tajemné těleso, tedy nechybí žádný větší kus. "S velmi malou pravděpodobností by se snad mohlo jednat o je-den z panelů na spojovacím tunelu," komentoval závěr Paul Chodas. "I když to by nebyl tak jasný objekt." Třetí nosný stupeň S-IVB a také čtveřice rozevřených spojovacích panelů, si můžete prohlédnout na přiloženém snímku.

Výprava Apolla 14 tedy za "nový Měsíc" nejspíš nemůže. Ve hře tak zůstává druhá možnost: Třetí stupeň z Apolla 12, který na Měsíc nespadnul. Když ho posádka 15. listopadu 1969 oddělila od zbytku rakety, byl již prakticky bez pohonných hmot. Jakmile se ocitl v bezpečné vzdálenosti, zažehlo řídící středisko naposledy jeho motory, aby ho tímto způsobem poslali na dráhu do pekel. Došlo však k chybě: manévr trval příliš dlouhou a S-IVB se vydal na cestu ke Slunci. Tu a tam se přitom ocitne tak blízko kolem u Země a Měsíce, že by se za jistých okolností mohl opět vrátit. Tato varianta je však zatím stále ještě hodně spekulativní a podpořit (nebo naopak vyvrátit) ji mohou pouze další pozorování.

Každopádně je zřejmé, že nová ozdoba naší planety nebude mít dlouhého trvání. V červnu příštího roku se J002E3 opět vydá na cestu kolem Slunce, aby se za tři desetiletí zase vrátilo. Možná se tehdy stane navštěvovanou historickou atrakcí a nebo bude opět prohlášena za nový měsíc Země. Škoda jen, že umělý.

Jiří Dušek
Zdroj: Science@NASA a další
 

Pod vlivem: Pod vlivem Měsíce

Už od samotného úsvitu dějin žijí lidé pod vlivem Měsíce. Jeho přitažlivá síla periodicky vzdouvá hladiny pozemských moří a působí jako účinný stabilizátor sklonu rotační osy Země. Na druhou stranu však bývá vliv Měsíce na některé přírodní jevy často silně přeceňován.

 "Obnažte svá ňadra pod noční oblohou při přibývajícím Měsíci -- podporuje to jejich růst. Nehnojte na zahradě při dorůstajícím Měsíci -- země v té době špatně přijímá tekutiny. Posaďte se za úplňku holou zadnicí do čerstvě vyorané brázdy -- zbavíte se tak hemeroidů." Takové a podobné lidové báchorky najdete v mnoha knihách a lunárních kalendářích, které bez jakéhokoli odůvodnění uvádějí podobné rady. Němečtí autoři Johanna Paunggerová a Thomas Poppe si dokonce na podobných pověrách založili slušnou živnost. Jejich kniha Vom richtigen Zeitpunkt se stala v roce 1996 jedním z nejprodávanějších titulů vydaných v Německu. Vyšla již ve dvaceti světových jazycích a vede si slušně i na ostatních knižních trzích, včetně českého.

Snad největší pozornost je věnována lunárnímu cyklu. Je známo, že biofyzické procesy v lidském těle probíhají v pravidelných intervalech. Někdy jde o milisekundy (nervové vzruchy), jindy o čtyřiadvacetihodinové změny dne a noci (spánek, krevní oběh, tlak) nebo dokonce celých 365 dní (zimní spánek, plodnost). V této souvislosti se může zdát zajímavý zhruba 28denní cyklus tvorby pohlavního hormonu estrogenu, kterému se říká menstruační cyklus -- od latinského slova mensis čili měsíc. Stovky podrobných studií ale ukazují, že délka menstruačního cyklu není se změnou měsíčních fází v přímé souvislosti. Ženy navíc zdaleka nejsou s Měsícem příliš synchronní: Jejich perioda se různí podle věku i kontinentů a liší se od lunárního cyklu nejméně o dva dny.

Proč by se vlastně měla plodnost některých savců řídit podle koloběhu lunárních fází? Existuje domněnka, že by se mohlo jednat o pozůstatek z dob, kdy byli naši předkové primitivními lovci. Tehdy bylo světlo v noci velmi vzácným zbožím, a tak bylo třeba úplňkových nocí beze zbytku využít k lovu. V obdobích tmy, kdy na obloze Měsíc nesvítil, nebo svítil jen málo, si naši předkové naopak krátili dlouhou chvíli spíše rozplozovacími aktivitami. Vlivem adaptace se tak možná vytvořil tělesný cyklus s chemickou periodicitou, která odrážela proměny Měsíce.

Zachováme-li si chladnou hlavu a nenecháme se unést "měsíční horečkou", zjistíme, že to s vlivem Měsíce opravdu není tak vážné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Lékařské výzkumy ukazují, že dokonce s ním nesouvisí ani náměsíčnost neboli somnambulismus. Jedná se totiž o poměrně běžnou poruchu spánku, při které náměsíčník převážně v první třetině spánku vstane z postele a několik minut se strnulým výrazem v obličeji bezcílně bloudí po pokoji nebo dokonce (což je nejnebezpečnější) mimo něj. Podle dnes široce přijímané teorie je náměsíčnost vyvolána příliš rychlým probuzením z fáze hlubokého spánku.

Na pravdě se nezakládá dokonce ani velmi rozšířená představa, že vlci vyjí na Měsíc. Podle německého zoologa Erika Zimena vyjí vlci vždycky, i bez Měsíce. Společné vytí jim totiž pomáhá upevňovat jejich pospolitost.

Našemu vesmírnému sousedovi se rovněž mylně přisuzuje vliv na pozemské počasí. Gravitační působení Měsíce sice vyvolává periodická kolísání atmosférického tlaku, ale pouze o několik setin hektopascalů, což je změna, která prakticky zaniká ve všeobecném působení mnoha dalších faktorů. Na základě družicového měření energetické bilance Země v letech 1979--1994 dokonce klimatologové R. Balling a R. Cerveny zjistili, že odražené světlo měsíčního úplňku dokáže měřitelně ohřát Zemi. Průměrná teplota Země se však během úplňku zvýší jen o 0,02 stupně Celsia!

Navzdory těmto faktům se však traduje, že je Měsíc v první čtvrti příznakem pěkného počasí. Pranostika však spíše dokládá, jak málo si lidé dějů na obloze všímají. Jasně zřetelný Měsíc ve tvaru písmene D je totiž nejlépe viditelný z večera, kdy lidé sledují oblohu nejčastěji. Jiných fází Měsíce si už lidé tolik nevšímají. Měsíc v poslední čtvrti totiž vychází až kolem půlnoci, kdy většina z nás sladce spí. Představa, že měsíční fáze ovlivňují počasí, je nutně chybná už jenom proto, že by k této změně muselo docházet na všech místech naší planety současně.

Nemůžeme však tvrdit, že pozemský život není s Měsícem spjat. Zvláště přílivy a odlivy způsobené slapovými silami našeho souputníka a Slunce jsou důležité pro celou řadu živočichů, kteří obývají pobřeží. Od velikých hejn bahňáků, kteří si za odlivu pochutnávají na červech a měkkýších, až po mořské želvy karety zelenavé, jež využívají přílivu ke kladení vajíček. Při přílivech a odlivech přitom sehrává největší úlohu právě působení Měsíce. Nebýt něj, byl by jejich rozsah o dvě třetiny menší. Zbylá třetina vzdouvání ohromné vodní masy připadá na slapové působení Slunce.

Na několika dalších živočišných druzích byla vypozorována také závislost na lunárních fázích. Jedním z nich je červ Palolo (eunice viridis), který žije v korálových útesech teplého pásma Tichého oceánu. Rozmnožuje se jednou za rok, pokaždé v den, kdy nastává listopadová poslední čtvrť. Toho dne vyplavou zadní části červů, naplněné rozmnožovacími buňkami, v ohromném množství na hladinu moře. Pro obyvatele souostroví Fidži a Samoa pak nastává opravdová slavnost. Domorodci totiž pokládají červy za vzácnou lahůdku, kterou mohou doslova po koších nabírat z vody. Po té vystrojí velkolepou slavnost, při níž se pořádně nacpou čerstvými, dušenými a opečenými červy. Po dvanácti lunárních měsících se rozmnožovací období a tím i lidová veselice opakuje. Ani staří zkušení domorodci však nedovedou určit tento den s takovou přesností jako červi palolo sami.

Podle fází Měsíce se řídí i červi rodu Odontosyllis žijící v Atlantském oceánu. Jejich samičky vyměšují při kladení vajíček zvláštní světélkující sekret, který vábí samečky. Podivné "živočišné" světlo je přitom vidět na nočním moři kilometry daleko, protože červi slaví své zásnuby zásadně hodinu před východem Měsíce v poslední čtvrti, kdy měsíční svit tolik nepřekáží. V této fázi byl Měsíc i 11. října 1492, kdy zmíněnou oblastí proplouval Kryštof Kolumbus. Z kapitánského můstku tenkrát pozoroval jasné světlo, které pokládal za znamení z pevniny. Jenže žádná země daným směrem nakonec nebyla.

Měsíc tedy na nás přece jen působí. Nesmíme však zapomenout, že máme kolem sebe miliony dalších, mnohem silnějších vlivů, které míchají kartami našeho života. Studie, které se snaží najít statistickou souvislost lunárních cyklů se sexuálním apetitem, výskytem depresí nebo případy žhářství bychom měli brát s velkou rezervou. Obdivovat bychom se měli spíše Měsíci samotnému než jeho tajemným, nijak nedoloženým schopnostem.

Náš vesmírný souputník je nádherným klenotem pozemské oblohy a není divu, že je básníky i hudebními skladateli nejopěvovanějším vesmírným tělesem. Změny jeho fází, podivná zabarvení při měsíčních zatměních, neopakovatelné kouzlo úplňkových nocí, zakrývání jasných planet nebo úžasné halové jevy, to vše si zaslouží naši pozornost, obzvlášť pokud chceme okusit chuť odvěkých krás přírody a ochutnat jemnou dokonalost nebeských sfér.

(konec seriálu)
Pavel Gabzdyl
 

Barvy duhy

Je venku zataženo? Nudíte se? Tak si vezměte nějaké starší cédéčko a vyjděte do ulic lovit spektra.

Opatřil jsem si trojboký hranol, abych jím studoval slavný "barevný fenomén". K tomu účelu jsem svůj pokoj zatemnil a ponechal v okenicích jen malou štěrbinku, takovou, aby propouštěla vhodné množství slunečního světla. Umístil jsem hranol paprsku do cesty tak, aby paprsek poté zamířil na protější stěnu. Zpočátku to bylo pouhé milé rozptýlení, takto spatřit živé, jasné barvy, které tímto způsobem vznikaly. Po určité době jsem se však soustředil, abych se na věc zahleděl z větší šíře a hloubky. Překvapilo mne, že barevné skvrny mají protáhlý tvar, ačkoliv měly míti, alespoň podle přijatých zákonů refrakce, tvar okrouhlý.

Tehdy jsem pochopil... že světlo při jednom okraji obrazce jeví větší účin refrakce nežli na okraji opačném, a došel jsem k pravdivé podstatě délky obrazce, spočívající na skutečnosti, že se světlo skládá z paprsků o různé lomivosti, a že tyto, bez ohledu na rozdílnost svého dopadu, se odrážejí podle své lomivosti na různá místa na zdi.

Isaac Newton

 Spektrum části či celého oboru elektromagnetického záření je pro hvězdáře bez debat nejdůležitějším zdrojem informací o vlastnostech vesmírných objektů. Podle jeho vzhledu lze totiž odhadnout povrchovou teplotu, zastoupení jednotlivých prvků, intenzitu magnetického pole, existenci plynné obálky, rychlost vzdalování, rotace, přítomnost neviditelných průvodců a mnoho dalších, neméně zajímavých faktů.

Pokud bychom se omezili jenom na viditelné světlo, pak máme hned dvě možnosti, jak tuto část elektromagnetického spektra rozdělit podle vlnových délek: hranolem -- tak jako to udělal ve druhé polovině sedmnáctého století Newton -- nebo mřížkou. Každý způsob má své pro i proti, v praxi se ale dnes používá především mřížka -- destička s rovnoběžnými vrypy.

Většina laboratorních mřížek (s pěti sty až tisícovkou vrypů na jeden milimetr) je průchozí a spektrum vytváří až za sebou, v některých případech se však využívá i odraz (reflexe). Od takové mřížky se přitom světlo vlnové délky lambda odráží jen v určitých směrech. Je-li alfa úhel dopadu, beta úhel odrazu, d mřížková konstanta (vzdálenost mezi sousedními dvěma vrypy) a m tzv. řád maxima (0, 1, 2, 3 atd), platí jednoduchá rovnice

d.(sin beta - sin alfa) = m.lambda.

(Mřížková konstanta, tzv. perioda mřížky má v případě CD disku hodnotu kolem 1,6 mikrometru.) V nultém řádu (m = 0) úhel odrazu nezáleží na vlnové délce a my vidíme "jenom" obraz původního zdroje. Platí tedy známý zákon odrazu. V dalších řádech (m = 1, 2...) ale na vlnové délce již záleží a původně bílé světlo se rozprskne podle vlnových délek -- vznikne spektrum.

Možná vás to překvapí, ale jednoduchý spektroskop, který pracuje na principu lomu světla na soustavě vrypů, vlastní téměř každý z nás. Skrývá se totiž za obyčejným kompaktním diskem, tedy cédéčkem, na kterém jsou písničky hudba, resp. počítačová data zaznamenány v podobě bodů nebo čárek umístěných v dlouhé, úzce semknuté spirále. Jednotlivé řádky jsou tak blízko sebe, že CD u jas-ných zdrojů světla funguje jako docela slušná difrakční mřížka. Nevěříte?

 Nejdříve ze všeho si někde sežeňte čisté a nepoškrábané CD, nejlépe hudební se stříbrným povrchem. Nahrávka by měla být dlouhá alespoň sedmdesát minut, aby využila plnou kapacitu média. No a pak už se večer postavte dejme tomu deset metrů od osamocené pouliční lampy, vezměte cédéčko a nastavte ho tak, abyste v něm viděli obraz výbojky -- "spektrum" prvního řádu. Nyní disk pomalu naklánějte směrem k sobě, až se obraz výbojky dostane za horní okraj. V dolní polovině cédéčka se v té chvíli objeví řada barevných oblouků -- spektrum lampy prvního řádu.

Na rozdíl od žárovek, které svítí ve všech oborech viditelného světla, takové spektrum nejspíš nebude spojité, nýbrž v některých odstínech výrazně nápadnější, v jiných méně a některé barvy budou dokonce úplně chybět. To proto, že výbojky, které se dnes nejčastěji instalují v pouličních lampách, nezáří na všech vlnových délkách, nýbrž pouze v tzv. emisních čárách. Obzvlášť názorný je pohled na různé neonové nápisy, které v cédéčku uvidíte několikrát v různých barvách. Nejen v té, ve které svítí při pohledu bez mřížky (viz přiložený snímek).

Drobným "kazem" na kráse je nízká rozlišovací schopnost -- proto jsou zřetelné jenom ty nejjasnější čáry. Sledované objekty jsou totiž úhlově příliš veliké: čím jste blíž, tím je spektrum jasnější, ale i rozmazanější. Velkou vadou jsou i "mléčné" kryty, které doplňují většinu pouličních lamp. Jejich spektrum je neostré a hodně nevýrazné (viz snímek).

Naopak velmi názorné jsou čáry u rovných, tenkých zářivek nebo výbojek s krytem z čirého skla. V takovém případě můžete s cédéčkem při troše umu pozorovat i slabší spektrum druhého a částečně i třetího řádu. Okrajové části se však budou překrývat a pohled to nebude tak hezký.

 Zajímavé jsou i pokusy s počítačovými monitory, resp. jejich třemi luminofory (červeným, zeleným a modrým). Stačí si sehnat jednoduchý obrazový editor, který umí "fullscreen", vytvořit na černé obrazovce čáru příslušné barvy a na ni se podívat "skrz" cédéčko. Nezbytné je však použít "čistou" barvu, tedy třeba červenou v hodnotách RGB 255, 0, 0. Zkušenosti ukazují, že se tak dají provádět nejrůznější kouzla, například s čárou po třetinách ze tří barev apod.

Jednoduše řečeno, brzo zjistíte, že existuje několik principiálně rozdílných zdrojů světla: žárovky se spojitým spektrem bez jakýchkoli emisních čar, bílé rtuťové a žluté sodíkové výbojky, zářivky a neónové nápisy. Při toulkách nočními ulicemi před vámi budou defilovat nejrůznější odstíny duhy a vy získáte pověst výstředného podivína, který se zastavuje pod každým kandelábrem a cosi divného sleduje ve stříbrném tácku.

Jiří Dušek
Zdroj: http://rady.astronomy.cz
 

Seminář majitelů a konstruktérů amatérských dalekohledů

Je potěšením pro organizátory vás opět po roce pozvat na další ročník tradičního "rokycanského" semináře pořádaného pro majitele a konstruktéry amatérských dalekohledů a astronomické techniky, který se uskuteční od 18. do 20. října 2002.

Páteční program se uskuteční na Hvězdárně v Rokycanech a bude především možností pro neformální setkání účastníků. Mohou zde probrat množství témat, na něž se nedostalo místo v oficiálním programu. Postaráno však bude nejen o prostor pro kuloárové diskuse, ale i o kulinární potřeby přítomných. V provozu bude jednoduchý bufet a v případě příznivého počasí i možnost rožnění. Za bezoblačného nebe bude k dispozici též dalekohled hvězdárny.

Jednání semináře v sobotu a v neděli proběhne na stejném místě jako v loňském roce -- v Základní škole T.G.M. Budova základní školy je blízko náměstí a současně nedaleko od vlakového a autobusového nádraží. Programovým zaměřením letošního semináře jsou problémy, s nimiž se může při své práci konstruktér astronomické techniky setkat a především pak způsoby jak se jich vyvarovat. To bude také tématem panelové diskuse, které bude věnován celý dopolední program. Tento blok bude doplněn samozřejmě i řadou videosekvencí a fotografií, které byly z valné části pořízeny na letošní Dovolené s dalekohledem. Hlavními protagonisty tohoto rozsáhlého bloku budou pánové Vladimír Přibyl a Otakar Procházka, ale věřím, že do zajímavé diskuse se zapojí širší okruh přítomných konstruktérů.

Po polední přestávce se odchýlíme od konstruování astronomické techniky a budeme se věnovat žhavé astronomické současnosti. RNDr. Miroslav Randa z pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni pro účastníky semináře připravil informaci o objevech HST ve vzdáleném vesmíru a jejich důsledcích na naše kosmologické názory. Poté bude odpolední program pokračovat oblíbenou astroburzou, na níž bude možno nakupovat astronomické publikace, objednávat brusivo a prodávat či nakupovat cokoliv s astronomií spojeného. Registrace prodávajících na astroburzu bude probíhat již od rána u prezence a pokračovat až do konce polední přestávky (poplatek bude činit 20,- Kč -- netýká se firem). Souběžně s astroburzou bude probíhat i praktické proměřování optiky a posuzování montáží dalekohledů (v rámci technických možností organizátorů). Budete tak mít příležitost dovézt si k proměření optiku a montáže z domova, ale současně se třeba hned přesvědčit, jak výhodně jste nakoupili.

Večerní program je vyhrazen pro příspěvky účastníků, v nichž může kdokoli z Vás seznámit ostatní přítomné s technickými problémy, spojenými se stavbou dalekohledů a dalších astronomických zařízení, ale především s Vaším způsobem jejich řešení. Vítány jsou také ukázky zajímavých pozorování, či k astronomii se vážících událostí zaznamenaných prostřednictvím videozáznamů, diapozitivů, počítačových programů nebo pořadů (organizátoři si vyhrazují právo výběru příspěvků).

V nedělním programu se opět trochu přiblížíme technické problematice. Pan Štěpán Kovář, předseda České astronomické společnosti, se s účastníky semináře podělí o své poznatky, které načerpal při přípravě výstavy Místa astronomického poznávání. Jedná se o pokus zmapovat profesionální i amatérská zařízení v meziválečném Čekoslovensku. I přes zdánlivě historický pohled může přednáška jistě poskytnout mnoho podnětů i pro ty, kteří si svoji hvězdárničku chtějí postavit dnes. Závěr semináře patří letos přednášce RNDr. Pavla Ambrože, který bude hovořit o maximu 23. cyklu sluneční aktivity, které právě doznívá a zhodnotí jeho jedinečnost či tuctovost. Další praktické informace, stejně jako přihlášku na seminář dostanete na adrese Hvězdárna v Rokycanech, Voldušská 721/II, 33711 Rokycany, telefonu 371722622 či e-mailu halir@oku-ro.cz.

Karel Halíř
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...