:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

444. vydání (3.9.2002 )

Foto J. Dusek "Je to neuvěřitelné, ale přes veškeré pohromy, které pronásledují jih a západ Česka, máme na Astronomické expedici v Úpici relativně "dobré" počasí. Pouze je zde trvale zataženo." Takto zněla poslední zpráva, která se skrz úpickou hvězdárnu dostala na stránky IAN. Kdybychom tenkrát věděli, že se na sever našeho zpravodaje taky valí voda...

Musím se přiznat, že můj vztah k Instantním astronomickým novinám prošel za uplynulých pět roků značnými změnami. Nejdříve jsem tento internetový zpravodaj bral jen jako hezkou hračku, prostřednictvím které lze tu a tam někoho o čem informovat. S rostoucím obsahem a snad i pod tlakem událostí, kdy v České republice neexistoval žádný profesionálně dělaný astronomický časopis, začal jsem IAN brát jako projekt, jenž takový papírový zpravodaj může nejen částečně nahradit, ale dokonce v lecčem překonat. Není přece nezávislý na předem daném počtu stran, může obsahovat animace, zvukové záznamy i videa a především dokáže na dění kolem sebe reagovat více než aktuálně. V takovém okamžiku jsem to začal skutečně "žrát". Noviny vycházely dvakrát týdně, v pondělí a ve čtvrtek večer, a já si nedokázal představit, že by tomu mohlo být jinak. Když se někde něco zadrhlo -- vypadnulo spojení, zkolaboval server, většina členů redakce odjela pryč z Brna i dosahu Internetu, nemohl jsem jít spát dříve než když vyšlo nové vydání.

V průběhu roků se však kyvadlo přehoupnulo na opačnou stranu. Tyhle astronomické noviny stále dělám rád, navíc mám konečně pocit, že už stojí "za to", ale na druhou stranu mi technická zaváhání žaludeční vředy dávno nedělají. To však neznamená, že bych měl z posledního, v historii IAN zřejmě nejdelšího výpadku, radost. Naopak. Doufejme proto, že se nějakou dobu podobně smutná událost opakovat nebude.

Jiří Dušek

 

Chyběly vám minulé tři týdny IAN? (531 odpovědí)

  • ano (82%)
  • ani ne (9%)
  • konečně nevycházely (9%)

 

 

Meteorit Neuschwanstein

Příběh čtvrtého fotografovaného pádu meteoritu v historii aneb setkání na Zemi po milionech let odloučení.

 V sobotu dne 6. dubna 2002 ve 22 hodin 20 minut a 14 sekund letního středoevropského času ozářil na pět sekund území prakticky celé střední Evropy velmi jasný bolid. Upoutal velkou pozornost především v západní části Rakouska a v Bavorsku, kde jeho světelné, zvukové a dokonce i seismické projevy byly nejmohutnější. Byl též dobře pozorovatelný i z našeho území, ale na rozdíl od západní Evropy, v Čechách a na Moravě bylo v tu dobu převážně zataženo a tak zpráv nepřišlo zase až tolik.

Mnoho pozorování náhodných svědků vzbudilo i zájem médií především v Německu (dokonce i v našem zpravodajství se v pondělí objevily o tomto úkazu převzaté informace, i když jak už to bohužel v takových případech bývá, dosti zkreslené) a tak bylo hned jasné, že se nejedná o nějaký "tuctový" bolid, ale o mimořádnou událost. To, že tentokrát letělo něco opravdu velkého, bylo nakonec již vidět z množství emailů, které jsem dostal, ale hlavně z radiometrických záznamů z Ondřejova a Kunžaku, kde byl krásný záznam od bolidu, přestože na obou místech bylo v době přeletu bolidu zataženo.

Byl to první kamínek do mozaiky informací, které jsme začali shromažďovat -- znali jsme už tedy přesný čas a měli jsme podrobnou světelnou křivku. Okamžitě jsem se spojil s vedoucím německé části bolidové sítě Dietrem Heinleinem a jeho informace mě také velmi potěšily. V Německu bylo jasno a velký bolid byl zachycen, jak mi postupně upřesňoval, na osmi jejich stanicích Evropské bolidové sítě (viz obrázek). Případnou se též ukázala jeho poznámka, že by se konečně mohlo jednat o bolid, na který jsme již dlouho čekali. Moje odpověď to jen rozšířila ve smyslu, že by to mohla být druhá "Příbram", když už oba bolidy letěly prakticky ve stejný den v roce. Následující týdny tuto předtuchu více než potvrdily.

Kromě německých snímků se nakonec bolid podařilo nalézt též na naší nejzápadnější stanici Přimda, kde byl bolid velmi nízko nad oborem a navíc z velké části skrytý za stromy. Jak se ale později ukázalo, pro vlastní výpočet polohy atmosférické dráhy to byl snímek vlastně nejdůležitější. Ostatní naše stanice měly bohužel zataženo. Poslední snímek jsme obdrželi z rakouské stanice Gahberg a tak byl bolid vyfotografován celkem z deset stanic bolidové sítě, přičemž pro vlastní výpočet bylo použito jen sedmi nejvhodněji položených. Kromě fotografických záznamů a též již zmíněných záznamů z radiometrů byl bolid zachycen také na třech zařízeních registrujících infrazvuky (po jedné v Německu, Holandsku a dokonce až v severním Švédsku); osvícení krajiny a následné silné zvukové jevy byly zaznamenány dvěmi průmyslovými kamerami v německém Murnau, pouze čtyřicet kilometrů severně od nejjasnější části dráhy bolidu a nakonec interakce rázové vlny se zemským povrchem byla registrována mnoha seismickými stanicemi v Německu, Rakousku a Švýcarsku.

I když tyto další registrace nejsou ještě úplně zpracovány, již nyní víme, že podstatně přispějí k lepšímu pochopení všech dějů spojených s průletem meziplanetárního tělesa o rozměrech řádově desítek centimetrů zemskou atmosférou. Z hlediska instrumentálních záznamů se tak jedná o jeden z nejkomplexněji zaznamenaných bolidů vůbec (viz obrázek).

Okamžitě po obdržení snímků byly všechny postupně proměřeny paní Ing. J. Keclíkovou, jejíž dlouholeté zkušenosti se ukázaly být velmi podstatné pro spolehlivé určení atmosférické dráhy. Měření nebylo tak rutinní a jednoduché jako v případě našich snímků, které jsou pořízeny kamerami vybavenými objektivy typu rybí-oko, neboť všechny německé a i rakouská stanice jsou vybaveny méně přesnými zrcadlovými celooblohovými kamerami. Vše probíhalo velmi rychle a tak již týden po přeletu bolidu jsem mohl provést základní výpočty, které ukázaly první velmi významný výsledek -- mé počáteční tušení se plně potvrdilo -- heliocentrická dráha se prakticky přesně shoduje s dráhou bolidu Příbram, prvního fotografovaného pádu meteoritu v historii. Elementy drah obou bolidů spolu s polohou radiantů a rychlostmi jsou uvedeny v tabulce. To samozřejmě přidalo celému případu na důležitosti, neboť již toto samo o sobě implikuje velmi pravděpodobnou existenci mnoha takových těles na "příbramské" dráze. Abych ale nepředbíhal příliš, vrátím se k atmosférické dráze.

Poloha radiantu
(pozorovaného a geocentrického) a heliocentrická dráha bolidů Příbram a Neuschwanstein ve sluneční soustavě (J 2000,0)
Neuschwanstein
Pribram

aR (st.)

190.59 ą 0.08
190.121 ą 0.010
dR (st.)
22.03 ą 0.12
20.425 ą 0.001
voo (km/s)
20.95 ą 0.04
20.886 ą 0.005
aG (st.)
192.33 ą 0.09
192.343 ą 0.011
dG (st.)
19.58 ą 0.13
17.461 ą 0.002
vG (km/s)
17.51 ą 0.05
17.427 ą 0.006
vH (km/s)
37.46 ą 0.04
37.451 ą 0.005
a (aj.)
2.40 ą 0.02
2.401 ą 0.002
e
0.670 ą 0.003
0.6711 ą 0.0003
q (aj.)
0.7931 ą 0.0009
0.78958 ą 0.00007
Q (aj.)
4.01 ą 0.04
4.012 ą 0.005
w (st.)
241.1 ą 0.2
241.738 ą 0.015
W (st.)
16.82666 ą 0.00001
17.80285 ą 0.00001
i (st.)
11.43 ą 0.06
10.478 ą 0.004

Jak už jsem zmínil výše, díky pečlivému změření všech snímků a díky velmi propracovaným výpočetním metodám ať už redukce snímků či výpočtu atmosférické dráhy včetně řešení dynamiky, fotometrie (ta je pro tento bolid založena jen na našich radiometrických záznamech) a temné dráhy, bylo možné se solidní přesností určit všechny parametry průletu bolidu ovzduším (viz druhá tabulka). To vše bylo možné udělat velmi rychle a spolehlivě jen díky desítky let trvající předchozí práci nejen mé, ale především Dr. Zdeňka Ceplechy, který naprostou většinu používaných metod a programů vytvořil a také Dr. Jiřího Borovičky, který se též na jejich tvorbě významně podílel.

Atmosférická dráha bolidu Neuschwanstein
Začátek
Maximální jasnost
Konec
Rychlost (km/s)
20.95 ą 0.04
13.5
3.1 ą 0.8
Výška (km)
84.99 ą 0.10
22.2
16.06 ą 0.05
Zeměpisná délka (° E)
11.5544 ą 0.0016
10.916
10.8523 ą 0.0007
Zeměpisná šířka (° N)
47.3042 ą 0.0013
47.506
47.5256 ą 0.0005
Dynamická hmota (kg)
600.
100.
15.
Absolutní jasnost (mag)
-
-17.2
-
Sklon dráhy (°)
49.75 ą 0.07
-
49.23 ą 0.07
Celková délka (km)/Trvání (s)
90.7 / 5.3
EN stanice číslo
11 Primda, 43 Oehringen, 45 Streitheim, 68 Losaurach, 74 Gahberg, 85 Tuifstaedt, 87 Gernsbach

Bolid začal svítil ve výšce 85 kilometrů asi 10 km VSV od rakouského Innsbrucku a celou fotografovanou světelnou dráhu dlouhou 91 km a skloněnou k zemskému povrchu necelých 50 stupňů ulétl za 5 sekund. Největší jasnosti -17,2 magnitudy (absolutní jasnost -- pro meteor 100 km daleko) bolid dosáhl poblíž německého Garmish-Partenkirchenu ve výšce 21 km a pohasl pouze 16 km vysoko nad zemským povrchem v oblasti tyrolských Alp nad masivem hory Geierkopfe. Tak hluboký průnik do atmosféry je velmi vzácný a již tento údaj sám o sobě znamená velmi pravděpodobný pád meteoritů. V naší bolidové síti je to druhý nejhlouběji fotografovaný bolid za celou dobu pozorování.

Během průletu atmosférou se těleso intenzivně brzdilo z původní rychlosti 20,95 km/s na pouhých 3,1 km/s v bodě pohasnutí. Z pozorovaného průběhu brždění též vyplývá, že hmotnost meteoroidu před vstupem do atmosféry byla asi 600 kg a vlivem intenzivního odpařování a fragmentace vychází, že na zemský povrch dopadlo asi tak 25 kg meteoritů, přičemž hlavní kus by měl být asi 15 kg těžký. Celá vypočtená pádová oblast je několik kilometrů dlouhá a kolem jednoho kilometru široká. Nicméně nejistota v poloze hlavního kusu je asi osm set metrů podél dráhy a sedm set metrů napříč.

Z fotografických záznamů sice není vidět přímo fragmentace, protože jak už jsem se zmínil, byl bolid zachycen hlavně méně přesnými zrcadlovými kamerami, ale z tvaru světelné křivky, kde je významné zejména výrazné zjasnění ve výšce 21 km, je evidentní, že přinejmenším v tomto bodě bolid fragmentoval. Odtud je tedy zřejmé, že kromě hlavního kusu, by měly existovat i menší meteority, které se zabrzdily poněkud dříve a měly by tedy ležet více směrem k začátku dráhy. Po získání údajů o směru a rychlosti větru v různých hladinách atmosféry z Mnichova, jsem již mohl vypočítat tzv. temnou dráhu, tj. tu část letu prakticky již meteoritu, kdy nedochází k odnosu hmoty tělesa vlivem odpařování a těleso již nesvítí.

Vypočtená místa pádu bolidu Neuschwanstein a souřadnice nalezeného meteoritu (označené hvězdičkou). V prvním sloupci je vypočtená hmota meteoritu, následuje výška pohasnutí, poté trvání temné dráhy a posun od průmětu světelné dráhy způsobený větrem (znaménko mínus znamená směrem na jih). Pouze první řádek pro hlavní kus je založen přímo na pozorováních, ostatní údaje jsou výsledkem modelování.
Mm (kg)
Hend (km)
TDf (s)
Wtr (km)
Souřadnice místa pádu
Zeměpisná délka
Zeměpisná šířka
15.
16.06
94.
- 0.67
10.7952
47.5366
1.
20.16
184.
- 1.17
10.8517
47.5142
0.5
22.25
220.
- 1.33
10.8724
47.5062
0.1
25.24
311.
- 1.77
10.9088
47.4904
1.75*
-
-
-
10.8093
47.5250

Z aerologických dat vyplývá, že vítr mohl významně ovlivnit dráhu tělesa ve výškách mezi 8-13 km, kdy dosahoval rychlosti až 20 m/s a směr měl od severozápadu až severu. To způsobilo posunutí nejpravděpodobnější trajektorie na níž by mohly ležet meteority asi o 1 km směrem k jihu od průmětu vypočtené světelné dráhy pro meteority o hmotnosti řádově jeden kilogram a větší (viz třetí tabulka). Z toho je vidět, že vítr hraje velmi podstatnou úlohu ve výpočtu pádové oblasti. A právě nejistota ve znalosti přesných aerologických dat pro dané místo a čas, ve spojitosti s neznámým tvarem padajícího meteoritu a možnými bočními rychlostmi, které vznikají při náhlé fragmentaci tělesa, to jsou hlavní neznámé, které významně ovlivňují velikost předpověděné pádové oblasti.

Pojďme ale od teorie zase zpět do reality. Již od samého počátku bylo jasné, že celá pádová oblast leží ve vysokohorském terénu, kde jen stěží bude možné provádět systematické hledání. Nicméně němečtí kolegové byli od samého začátku velmi nadšení a vidina nálezu meteoritu jim dodávala neustálý optimismus, který jsem přeci jen s nimi tolik nesdílel, protože jsem si více než oni uvědomoval mnohá úskalí výpočtů znásobené navíc již několika neúspěchy ve hledání dřívějších nadějných případů. Jedno bylo jasné ale i mně, že tady jde přece jen o řádově větší koncovou hmotu než pro všechny předchozí případy, a tak proč by se přece jen štěstí jednou nemohlo přiklonit na naší stranu.

A tak téměř neuvěřitelné se stalo skutečností krátce po poledni v neděli 14. července 2002, kdy dvojice "hledačů" vybavená naší předpovědí, našla krásný 1751 gramů těžký kamenný meteorit uvnitř předpověděné oblasti pro meteority odpovídající velikosti. Velmi předběžně to vypadá, že se jedná o stejný typ, jako jsou všechny čtyři příbramské meteority, tedy obyčejný chondrit H5. Dá se tedy říci, že naše dlouholeté zkušenosti a pečlivý přístup jak k měření tak i k výpočtům spojené s pověstnou německou vytrvalostí a houževnatostí slavily úspěch.

 Vše jsem se dozvěděl právě v okamžiku, kdy jsem dokončoval přípravu svojí přednášky týkající se tohoto mimořádného bolidu na konferenci Asteroids, Comets, Meteors 2002, která se konala od 29. 4ervence do 3. srpna v Berlíně. Velmi mě potěšilo, že na již připravené prezentaci nemusím nic měnit, ale pouze přidat jeden velmi podstatný bod -- nález meteoritu. Režie tedy byla dokonalá a tak hned v pondělí odpoledne, jsem celý tento neuvěřitelný příběh mohl sdělit vědecké komunitě. Tak jako příbramské meteority byly pojmenovány po nejbližším větším městě, tento fotografovaný pád meteoritu vejde do dějin meteorické astronomie pod jménem Neuschwanstein. Je to název velmi známého a krásného sídla bavorských králů, které leží pouhých pět kilometrů západně od místa nálezu meteoritu.

Na závěr bych ještě rád shrnul některé výjimečnosti tohoto případu. Rozhodně samo o sobě je výjimečné, že se podařilo vyfotografovat další pád meteoritu a na základě těchto snímků nalézt meteorit ve vypočtené oblasti. V současné době je to čtvrtý takový případ v historii na celém světě a pro nás je potěšitelné, že druhý v rámci programu, který jsme založili a jehož činnost od samého počátku koordinujeme. Co je však už naprostým světovým unikátem je fakt, že oba středoevropské případy, Příbram i nově Neuschwanstein, mají velmi podobné dráhy ve sluneční soustavě a tudíž s největší pravděpodobností i společný původ v jednom větším tělese.

Jedná se tedy o objev meteoritového roje, který jsme nazvali "Příbram stream", neboť si lze jen těžko představit, že v této dráze by byla pouze tato dvě tělesa a ta se srazila se Zemí v téměř zanedbatelně krátkém časovém intervalu pouhých 43 let a navíc prakticky na stejném místě na Zemi. Je tedy velmi pravděpodobné, že ve stejné dráze takových poměrně velkých těles musí být velmi mnoho, a navíc ani nemusí být vyloučeno, že se ve stejné dráze může nacházet i podstatně větší těleso -- asteroid, detekovatelný již dlouho před vlastní srážkou. Pokud by opravdu bylo takové těleso objeveno, pak to může také znamenat, že tato dráha může být i potenciálně velmi "nebezpečná".

Zajímavé výsledky se dají očekávat i z analýz nového meteoritu, které právě započaly v Německu, a které přinesou informace nejen o klasifikaci meteoritu, ale i o expozičním stáří (udávající dobu na samostatné dráze), chemickém složení, apod. Nejzajímavější však bude srovnání těchto výsledků s odpovídajícími údaji o příbramských meteoritech. Je velmi pravděpodobné, že tyto výsledky "poopraví" náš současný pohled na stabilitu a vývoj drah či na tzv. expoziční stáří meteoritů.

Snad na úplný závěr bych chtěl uvést, že tento případ názorně dokumentuje opodstatněnost dlouhodobého provozování takového pozorovacího programu, jako je Evropská bolidová síť, jejíž vznik inicioval právě bolid Příbram a jejíž činnost od samého počátku koordinuje Oddělení meziplanetární hmoty v Ondřejově. Navíc je to krásné potvrzení výjimečného postavení naší skupiny v tomto oboru výzkumu meziplanetární hmoty.

A ještě jeden dodatek týkající se obou nezávislých pádů meteoritů. Dá se říci, že se kruh uzavřel a po milionech let odloučení se obě tělesa dostala opět téměř k sobě a jejich příběh pokračuje dále zase společně na naší Zemi.

Pavel Spurný
Zdroj: Autor je pracovníkem Astronomického ústavu Akademie věd České republiky v Ondřejově u Prahy.
 

Pod vlivem: V náruči obzoru

Jen málokdy nám Měsíc nabízí tak napínavou podívanou, jako ve chvíli, kdy se při svém každodenním putování oblohou střetne se vzdáleným horizontem. Východy nebo západy našeho souputníka jsou jedinečnými příběhy, které režíruje především momentální stav ovzduší. Bez zemské atmosféry by Měsíc nad obzorem rozhodně nevzbuzoval takovou pozornost televizních kameramanů a lovců nevšedních fotografií: Měsíční kotouč by se v průběhu dvou tří minut jednoduše vyloupl nad hranici obzoru bez jakéhokoli zvláštního zabarvení nebo deformace. Ve skutečnosti se ale světlo přicházející k nám z vesmírného okolí musí nejprve prodrat silnou vrstvou zemského ovzduší, která představuje podobně složité optické prostředí jako špinavé akvárium plné malých rybiček.

 Snad nejnápadnější proměnou nízko ležícího Měsíce je změna jeho jasu. Obraz Slunce, Měsíce, ale i dalších nebeských objektů je nejvíce oslabován nízko u obzoru, protože právě tehdy musí jejich světlo projít skrz nejsilnější vrstvu zemské atmosféry. Tohoto přirozeného vzdušného filtru však můžeme využít například při sledování moří na tváři měsíčního úplňku nebo velkých slunečních skvrn na povrchu naši denní hvězdy.

Odkud se však berou dramatická oranžová nebo červenavá zabarvení měsíčního kotouče? U obzoru se samozřejmě nevybarvuje samotný Měsíc. Vzduch sám o so-bě je sice absolutně bezbarvý, ale zásluhou rozptylu světla na náhodných shlucích molekul se nám jeví jako modrý (právě proto se nám denní jasná obloha chlubí svou blankytnou modří). Pří průchodu měsíčního světla zemskou atmo-sférou se totiž nejvíce rozptylují paprsky modré (krátkovlnné), zatímco červené (dlouhovlnné) procházejí bez citelných ztrát. Ze stejného důvodu také obraz zapadajícího nebo vycházejícího Měsíce postupně "odmodrává" a jeví se nám spíše nažloutlý, oranžový až temně rudý. Stejný jev rozehrává i "kýčovité" západy a východy naší denní hvězdy, které vytvářejí ty nejbarvitější scenérie pozemské oblohy.

Měsíční světlo se nemusí rozptylovat pouze na shlucích molekul vzduchu, ale také na drobných prachových částicích, popelu nebo kapičkách vodní páry. Je-li zastoupení vodních par nebo prachu v atmosféře velké, roste i intenzita zabarvení měsíčního kotouče. Východy nebo západy Měsíce jsou proto obzvlášť "krvavé" v oblastech rozsáhlých lesních požárů nebo mohutných sopečných erupcí.

Ve vzácnějších případech se Měsíc může zbarvit i do zelena: stačí, aby jeho kotouč pokryla řídká řasová oblačnost, která je zapadajícím Sluncem zbarvena do růžova. Podle mnohých pozorovatelů se takto zahalený Měsíc jeví jako sytě smaragdový. Zelený odstín Měsíce však může na pozadí doznívajícího purpurového soumraku způsobit i vulkanický popel ve vysokých vrstvách atmosféry.

Měsíční úplněk se také často může při svém východu nebo západu jevit jako šišatý. Tento jev má na svědomí tzv. astronomická refrakce, která díky lomu světelných paprsků zdánlivě "posouvá" Měsíc, Slunce ale i hvězdy výše nad horizont, než ve skutečnosti jsou. Vliv refrakce roste s klesající úhlovou výškou daného objektu nad obzorem. Proto je také často spodní okraj měsíčního kotouče úhlově posunutý více než horní a měsíční kotouč se nám jeví jako oválný či eliptický.

Složité horizontální rozložení vzduchových hmot o různé hustotě má občas na svědomí také docela kuriózní deformace měsíčního obrazu. Srpek se může rozdělit na několik částí, vlnit se svými zubatými okraji nebo nabývat podob, které připomínají spíš kresbu Měsíce neobyčejně roztřesenou rukou žáka u maturitní zkoušky. K různým deformacím měsíčního obrazu dochází zvláště za jasných, bezoblačných dní, kdy jsou jednotlivé vrstvy různě hustého vzduchu jen málo pro-míchány.

Měsíční disk ležící nevysoko nad obzorem lidi fascinuje nejen pro své zabarvení a změny tvaru, ale také pro svou úhlovou velikost. Každý z nás určitě nejednou zažil situaci, kdy se Měsíc zdál u obzoru nepřirozeně velký. Je to pocit opravdu silný a uvažovala o něm celá řada učenců: od řeckého astronoma Ptolemaia, přes arabského astronoma Al-Hazana až po Leonarda da Vinciho a Johanna Keplera.

Ať věříte nebo ne, je tento zajímavý jev pouhou iluzí. Ve skutečnosti je totiž Měsíc u obzoru stejně velký jako jindy. Sami se o tom můžete přesvědčit pohledem do ruličky papíru, jejíž průměr přizpůsobíte na "velký" Měsíc nad obzorem. Až se Měsíc dostane výše nad obzor a bude se vám zdát opět "normální", zjistíte pohledem do ruličky, že jeho průměr se nijak nezměnil. Ještě lépe toto šálení zraku odhalí také dvojice fotografií pořízených v průběhu jedné noci.

 Částečné rozluštění "měsíčního přeludu" kupodivu přinesl až konec dvacátého století. Na zdánlivé zvětšování nejen Měsíce, ale i Slunce nebo celých souhvězdí poblíž obzoru, má podle studií Lloyda Kaufmana a jeho syna Jamese zásadní vliv naše vnímání vzdálených objektů. Velikost objektů totiž umíme odhadnout bez ohledu na jejich vzdálenost. Náš mozek samovolně vnímá zdánlivou velikost a nahrazuje ji geometrickou realitou: obraz vzdáleného objektu, který pozorujeme, je menší, než obraz téhož objektu nacházejícího se blíže. Ve většině případů vidíme právě v blízkosti horizontu mnoho objektů (budovy, stromy apod.), které nám umožňují odhadnout rozměry objektů nacházejících se v různých vzdálenostech. Tak velká vzdálenost, jaká nás dělí od Měsíce, je však mimo vnímání našeho mozku.

V podstatě jde o klam, který již v roce 1913 popsal italský psycholog Mario Ponzo (1882-1960). Je založen na sledování dvou stejně dlouhých úseček, které jsou umístěny uprostřed sbíhajících se linií. Je to podobné, jako bychom sledovali sbíhající se koleje s příčkami a umístili mezi ně dvě stejně dlouhé úsečky. Ta vzdálenější se nám kupodivu bude zdát mnohem delší než ta bližší.

Právě popsané šálení našeho zraku ovšem nevysvětluje skutečnost, proč je "měsíční přelud" pozorovatelný nad hladinou moře nebo z paluby letadel, která se pohybují ve velkých výškách. V obou případech nelze při obzoru rozeznat žádné objekty, které by mohly zmíněný efekt způsobit. Na zvětšování Měsíce se proto bude podílet i zvláštní vnímání oblohy nad námi. Tu totiž nechápeme jako polokouli, nýbrž jako zploštělou klenbu. Ze stejného důvodu také nedokážeme určit přesně místo přímo nad našimi hlavami (zenit).

  

Právě jste dočetli jednu z kapitol připravované publikace Pod vlivem Měsíce. Autor bude velmi rád, pokud mu prostřednictvím diskuzní skupiny čtenářů IAN pošlete jakoukoli reakci: kritiku, námět do diskuze, výhrady ke srozumitelnosti textu... Dostanete tak šanci zasáhnout do finální podoby chystané knížky, kterou na podzim tohoto roku vydá brněnská hvězdárna. Ty nejzajímavější e-maily navíc odměníme touto novou publikací i s věnováním od autora.

Pavel Gabzdyl
 

Planetárium mezi Vltavou a Malší...

Českobudějovická hvězdárna a planetárium ležící přímo na soutoku řek Vltavy a Malše byla, podobně jako další veřejné budovy v centru města, postižena povodní z 13. srpna 2002. Vodní živel úplně zaplavil a zničil kotelnu a dílnu v suterénu. V přízemí, kde se nachází vlastní planetárium, kinosál a výstavní hala, vystoupala voda do výšky půl metru. Většina cennějších předmětů a přenosného vybavení byla vynesena do vyšších pater či odvezena z ohrožené oblasti.

Okamžitě po opadnutí vody začali pracovníci hvězdárny usilovně vlastními silami pracovat na likvidaci škod, úklidu naplaveného bahna, následné dezinfekci a vysoušení. Zároveň organizují odborné revize a kontroly zabudovaných zařízení, které nebylo možné při evakuaci vystěhovat, včetně vzduchotechniky a unikátního přístroje planetária, a doufají v co nejmenší škody.

V neposlední řadě bychom rádi z hvězdárny a planetária poděkovali všem pracovníkům povodňových komisí a krizových štábů, kteří zavážením vymílaného pravého břehu Vltavy lomovým kamenem v Háječku mezi zimním stadionem a planetáriem zachránili budovu planetária před zničením proudem rozvodněné řeky.

Českobudějovické planetárium je jediným zařízením svého druhu v Jihočeském kraji, a je navštěvováno školními exkurzemi i ze sousedních regionů, které podobné unikátní zařízení nemají (Vysočina, Západní Čechy). Pracovníci hvězdárny a planetária doufají, že se jim po nutných opravách podaří uvítat své návštěvníky na nových pořadech, přednáškách a výstavách ještě během letošního podzimu; o přesnějších termínech budou včas informovat. Příznivci astronomie mohou zatím do konce srpna navštívit naší pobočku hvězdárnu na Kleti. V provozu jsou též všechny internetové stránky spravované hvězdárnou a planetáriem včetně serveru www.planetky.cz přinášejícího novinky a zajímavosti ze světa planetek i komet.

Hvězdárna a planetárium České Budějovice 13.srpna 2002 odpoledne
Foto Š 2002, Petr Znachor

Hvězdárna a planetárium České Budějovice 13.srpna 2002 odpoledne
Foto Š 2002, Petr Znachor

Planetárium po opadnutí vody.
"Původní" výše hladiny v sále 45 cm.
14.srpna 2002 dopoledne
Foto Š 2002, Jana Tichá

Vstupní hala planetária po opadnutí vody.
"Původní" výše hladiny v hale 45 cm.
14.srpna 2002 dopoledne
Foto Š 2002, Jana Tichá

Kotelna planetária po opadnutí vody
"Původní" výše hladiny v kotelně 170 cm
14.srpna 2002 odpoledne
Foto Š 2002, Jana Tichá

Kotelna planetária po opadnutí vody
"Původní" výše hladiny v kotelně 170 cm
14.srpna 2002 odpoledne
Foto Š 2002, Jana Tichá

Zaměstnanci HaP uklízejí.
14.srpna 2002 odpoledne
Foto Š 2002, Jana Tichá

Zaměstnanci HaP uklízejí.
14.srpna 2002 odpoledne
Foto Š 2002, Jana Tichá

Jana Tichá
Zdroj: Autorka je ředitelkou Hvězdárny a planetária České Budějovice s pobočkou na Kleti. Vyšlo jako tiskové prohlášení 18. srpna 2002.
 

Nušlova cena za rok 2002

Česká astronomická společnost ocenila Nušlovou cenou za rok 2002 slunečního fyzika doc. RNDr. Zdeňka Švestku, DrSc. Slavnostní předání ceny proběhne 5. září od 16:30 hodin v budově Akademie věd ČR v Praze. Laureát při této příležitosti přednese přednášku na téma "Družice, počítače a naše nejbližší hvězda". Předání ceny i přednáška jsou přístupné veřejnosti.

 Nušlova cena České astronomické společnosti je nejvyšší ocenění, které uděluje ČAS badatelům, kteří se svým celoživotním dílem obzvláště zasloužili o rozvoj astronomie. Je pojmenována po dlouholetém předsedovi ČAS prof. Františku Nušlovi (1867-1951). Česká astronomická společnost obnovila její udělování po padesátileté přestávce v roce 1999.

Zdeněk Švestka se narodil v roce 1925 v Praze. Uzavření českých vysokých škol způsobilo, že ke studiu matematiky a fyziky na přírodovědecké fakultě UK v Praze se mohl přihlásit až po skončení II. světové války v létě 1945. Na univerzitě ho nejvíce ovlivnil doc. František Link, který vedl jeho první kroky v pozorování Slunce na ondřejovské hvězdárně u proslulého spektrohelioskopu. Ještě během vysokoškolských studií byl Z. Švestka 1. července 1948 přijat na hvězdárnu do pracovního poměru, formálně jako pomocný zahradní dělník. Byl tedy prvním mladým zaměstnancem tehdy nevelké hvězdárny a brzy vynikl jako vůdčí osobnost v rozvoji zdejší sluneční fyziky. V roce 1949 získal na UK akademický titul RNDr., v roce 1956 patřil mezi první nositele tehdy nově zřízené vědecké hodnosti CSc., roku 1965 se na Univerzitě Karlově v Praze habilitoval a v roce 1966 byl mezi prvními astronomy, kdo získali vědeckou hodnost DrSc. Od roku 1956 byl vedoucím slunečního oddělení Astronomického ústavu ČSAV, které se pod jeho vedením vypracovalo na přední evropské pracoviště zvláště ve výzkumu slunečních erupcí a vztahu Slunce-Země. Švestkovy zásluhy byly brzy oceněny v národním i mezinárodním měřítku.

Koncem roku 1970 dostal Švestka nabídku ke dvouletému pobytu na pracovišti ESTEC v Holandsku a když byl po roce vedením tehdejší ČSAV předčasně odvolán, rozhodl se roku 1972 emigrovat i se svou manželkou RNDr. Lídou Fritzovou, rovněž odbornicí ve výzkumu Slunce. V následujících letech postupně pracoval ve Freiburgu v SRN, v laboratořích firmy American Science and Engineering v Cambridge v USA a od roku 1977 v Laboratoři pro výzkum kosmického prostoru v Utrechtu v Holandsku, kde se usadil natrvalo. Ve věku 76 let je stále vysoce produktivním vědcem, ačkoliv formálně odešel do důchodu v roce 1990. Má navíc částečný úvazek v CASS v Kalifornii.

Své kontakty s domovem však nikdy nepřerušil a po převratu roku 1989 se do Prahy a Ondřejova často vrací, neboť úzce spolupracuje při kosmickém výzkumu Slunce především se skupinou RNDr. Františka Fárníka z observatoře v Ondřejově. V roce 1995 se též podílel na mezinárodním posuzování kvality výzkumu Astronomického ústavu AV ČR v evaluační komisi, kterou vedl přední holandský astrofyzik Prof. C. de Jager.

Doc. Švestka se věnoval také výuce a popularizaci astronomie. Velký vliv na tehdejší studenty astronomie měla jeho monografie Hvězdné atmosféry (NČSAV Praha, 1954) a Mezihvězdná hmota (společně s V. Vanýskem, NČSAV Praha, 1956). Společně s doc. J. Kleczkem publikoval Astronomický a astronautický slovník (Orbis Praha, 1963).

Zdroj: Podle tiskové zprávy České astronomické společnosti.
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...