:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

442. vydání (29.7.2002 )

 Minulý týden se naše docela zajímavá knihovna rozrostla o nový exemplář: Dějiny v datech -- Věda. Na první pohled nic moc. Takový encyklopedický soupis nejrůznějších událostí, kterému nelze příliš věřit. Přesto všechno jsem hned na dvanácté stránce narazil na podivuhodnou zajímavost: Všeobecně se soudí, že lidé v šerověku žili v souladu s přírodou. Na rozdíl od současnosti. Jenže pravý opak je pravdou -- lidé zasahují do dějin přírody už strašně dlouhou dobu. Exemplárním a dobře zdokumentovaným případem je zlom, který před deseti tisíci roky přinesli první známí lidé v Americe.

Indiánští předci, tehdy disponující nanejvýš kamennými nástroji -- na nový kontinent dorazili ze Sibiře. V Americe přitom nalezli něco fantastického: mamuty, mastodonty, obrovské lenochody a bobry, šavlozubé šelmy a nebo třeba velbloudy a koně. Tedy něco, co známe z Burianových kreseb a nebo třeba fantastických filmů.

Příchod člověka byl ovšem pro tamní faunu naprosto devastující. Během velmi krátké doby byla většina těchto živých zkamenělin vyhubena a za pár století přišel celá Amerika o dvě třetiny savců. Lidé je jednoduše lovili tak dlouho, až je všechny vyhubili. Zatímco na jiných místech naší planety ten stejný druh zkrotil obilí, vlka, oheň a nebo ostrůvky v Tichomoří, proběhla také jedna exemplární ekologická katastrofa.

Jiří Dušek

 

 

 

Těsný průlet na vlastní oči?

14. července objevil systém LINEAR pro hledání blízkozemních asteroidů další objekt -- 2002 NY40. Tato planetka nás mine 18. srpna tohoto roku a na obloze dosáhne jasnosti až devět magnitud. Pokud počasí nezklame, bude tak snadno pozorovatelná i menšími dalekohledy

Po několika hysteriích okolo těsných průletů planetek, které byly objeveny až po vlastní události, tu máme dalšího návštěvníka, jenž pro změnu přilétá z vnějších oblastí zemské dráhy. Proto byl také objeven s náležitým předstihem. Planetka 2002 NY40 proletí okolo Země 18. srpna ve vzdálenosti asi 520 tisíc kilometrů, tedy v 1,5-násobku měsíční dráhy. K nejtěsnějšímu přiblížení dojde v jedenáct hodin našeho času, avšak během noci se na obloze rozzáří natolik (nejjasnější bude okolo pěti hodin ráno, asi 9 mag), že ji budeme pohodlně sledovat i menšími dalekohledy s průměrem objektivu kolem deseti centimetrů. A bude se na co dívat -- neuvidíme nic víc než "jen" pohybující se "hvězdičku" uhánějící po obloze rychlostí 4 úhlové minuty za minutu. A to bude v dalekohledu snadno rozeznatelné.

Ve středně velkých dalekohledech bude planetka pozorovatelná již od 14. srpna, kdy dosáhne jasnosti 13 mag a líně propluje souhvězdím Vodnáře. Jedenáctou velikost bude mít večer šestnáctého, projde souhvězdím Koníčka, Delfína a odpoledne sedmnáctého dosáhne jasnosti 10 mag. Pak během noci doslova prolétne přes Šíp, Lištičku a Lyru. Následujícího večera, kdy ji ze Země uvidíme jakoby v úplňku, již zeslábne na pouhých 16 magnitud a bude se vzdalovat směrem ke Slunci. Efemeridu planetky získáte na této stránce. Podrobné vyhledávací mapky se objeví na stránkách Amatérské prohlídky oblohy, až bude známa její dráha ještě přesněji.

Tato planetka není žádný drobeček (jako například nedávno blízko prolétnuvší 2002 MN), její velikost je zhruba půl kilometru. Zatím nám od ní však žádné nebezpečí nehrozí, nicméně v roce 2022 existuje riziko srážky s pravděpodobností 1:500 000. Při dosavadním krátkém období pozorování, z něhož je počítána dráha, ale zatím žádné přesné závěry dělat nelze. Mnohem více bude známo až po průletu, kdy se planetka stane cílem i pro 300metrovou radarovou anténu v Arecibu. Nejen za účelem přesné astrometrie, ale též kvůli určení přesných rozměrů, tvaru a periody rotace.

Petr Scheirich
 

Pod vlivem: Krvavý Měsíc

Země a Měsíc spolu vytvářejí skutečně velmi těsný pár. Země je přitom pro našeho souputníka tak významným a blízkým partnerem, že může sluneční světlo k Měsíci nejen odrážet, ale také ho zastínit. V prvním případě se jedná o již zmíněný popelavý svit, v druhém případě o krásný astronomický úkaz, kterému říkáme zatmění Měsíce.

S názorem, že k zatmění Měsíce dochází tehdy, když se jeho disk ponoří do zemského stínu přišel už řecký filozof Anaxagoras před dvěma a půl tisíci roky. Chaldejci přitom již v šestém století před našim letopočtem uměli zatmění Měsíce vcelku spolehlivě předpovídat. To se ostatně dařilo i obyvatelům Havajských ostrovů, kteří však neměli vůbec ponětí, jak vlastně k zatmění dochází. Při pravidelném pozorování oblohy si však všimli, že pokud vychází Měsíc v úplňku přesně uprostřed dlouhého stínu čtyři kilometry vysokého vulkánu Mauna Kea, dojde k zatmění Slunce nebo Měsíce.

Na první pohled se zdá, že by mělo k zatměním Měsíce docházet při každém úplňku, neboť právě tehdy se dostává naše Země mezi Měsíc a Slunce. Už jsme se však zmínili o tom, že oběžná rovina Měsíce je vůči oběžné rovině Země kolem Slunce skloněna zhruba o pět stupňů, a navíc se pomalu stáčí k východu. K tomu, aby k zatmění skutečně došlo, se musí Měsíc dostat do bodu (říkáme mu uzel), ve kterém se obě dráhy protínají. Vzhledem k tomu, že průměr zemského stínu kolísá na obloze od jednoho a čtvrt stupně do jednoho a půl stupně, Měsíc zemský stín většinou podleze nebo nadleze.

Při zatmění se může Měsíc dostat jen do polostínu (polostínové zatmění), kterého si bez dalekohledu prakticky nevšimneme. K tomu, abychom spatřili stopy prvního našedivělého ztemnění levého okraje, se musí jeho kotouč vnořit do plného stínu alespoň polovinou svého průměru. Poté, co se Měsíc zcela dostane do plného stínu, uvidíme ve většině případů cihlově až krvavě zabarvený kotouč zlověstně zdobící noční oblohu. Tak například o úkazu z 2. dubna 1056 se v Belgické kronice píše, že Měsíc byl téměř po dvě hodiny černý jako vyhaslý uhel. Ztmavnutí zemského stínu mohou způsobit zvláště silné vulkanické erupce obohacující vrstvu stratosféry (výška 10 až 45 km) o aerosoly síry, které pohlcují sluneční světlo. Na základě mnohých pozorování bylo také zjištěno, že tmavá zatmění nastávají i po silných meteorických rojích. Meteorický prach dokáže nejvíce atmosféru "zaneřádit" asi 30 dní po maximu roje a za přibližně 60 dní se atmosféra opět vyčistí a dosáhne normálu.

 Vulkanické exploze, při kterých se dostává do oblačné přikrývky naší Země obrovské množství aerosolů oxidů siřičitého, dokážou skutečně velmi výrazně ovlivnit vzhled zatmělého Měsíce. Jeden z prvních historických záznamů o souvislosti sopečného výbuchu s tmavým zatměním pochází z 14. dubna 1642, kdy mnoho pozorovatelů shlédlo velmi tmavé zatmění. S velkou pravděpodobností ho měla na svědomí sopka Avoe, která v roce 1641 silně "zaneřádila" atmosféru. 10. června 1816 dokonce luna z oblohy zmizela úplně a bez dalekohledu nebyla vůbec pozorovatelná. Na jaře předešlého roku totiž došlo k silné erupci sopky Tambora, která do ovzduší vyvrhla 150 kilometrů krychlových prachu! V žádném případě bychom neměli opomenout ani velmi tmavé zatmění ze 4. října 1884. Tehdejší pozorovatelé měli ještě v živé paměti zprávy o ničivém výbuchu sopky Krakatau ze srpna 1883. Prudké erupce rozpoutaly obrovské příbojové vlny (tsunami), které připravily o život 36 000 lidí na pobřeží Sumatry a Jávy. Podle některých odhadů se při katastrofickém výbuchu Krakatau uvolnilo do atmosféry asi 18 kilometrů krychlových popela. Oblak sopečného popela se rozprostřel po celé zeměkouli a projevil se i při zmíněném zatmění, při kterém dokonce několik očitých svědků vidělo pyramidovitý výstupek ve stínu Země.

Jednu nejsilnějších sopečných explozi dvacátého století způsobila filipínská sopka Pinatubo počátkem roku 1991. V květnu se po zrození nové vrcholové kaldery objevil nad vulkánem stratosférický oblak sahající až do výšky 27 km, který se později rozprostřel převážně po jižní polokouli. V dubnu 1992 začaly vzdušné proudy čistit rovníkovou oblast a nejhustší část oblaku se přesunula na třicátý stupeň severní šířky. Odhaduje se, že při explozi se tenkrát dostalo do ovzduší asi 20 milionů tun oxidu siřičitého. I když k prvnímu úplnému zatmění po této silné erupci došlo až 9. prosince 1992, přesto se stalo jedním z nejtmavších a nejpodivnějších v průběhu celého dvacátého století. Podle mnohých pozorovatelů bylo zvláštní již polostínové zatmění, které obvykle nelze bez dalekohledu vůbec rozeznat. Při zmíněném zatmění se však údajně nazelenalý polostín dal rozeznat i pouhýma očima. Největší překvapení nastalo při úplném zatmění: Téměř všem pozorovatelům se zatmělý Měsíc zcela ztratil z oblohy. Viditelný byl až v malých dalekohledech, ve kterých se jevil jako bezbarvý kotouč.

Podivné zabarvení zatmělého Měsíce může způsobit také jiná příčina. Zajímavý je například záznam o zatmění z 26. září 1950, které pocházejí z Nové Anglie uprostřed Atlantského oceánu. Tehdy byla obloha zakalena zlověstnou clonou dýmu z mohutných lesních požárů a červeně zabarvený zatmělý Měsíc se údajně získal nachovou barvu.

Proč jsou však měsíční zatmění vlastně tak barevná, vždyť plný stín Země by měl být úplně tmavý? Kdyby naše planeta byla podobným mrtvým světem jako je náš Měsíc, skutečně by vrhala temný stín, ve kterém by disk našeho souputníka zcela zmizel, ale Země je obklopena rozsáhlou plynnou obálkou - atmosférou. Při průchodu zemskou atmosférou se sluneční paprsky lámou a dostávají se tak i do plného stínu. Protože se navíc lámou nejvíce v modré a fialové barvě, zůstává už jen červená složka slunečního světla, která atmosférou prochází bez citelných ztrát.

 

 
Právě jste dočetli jednu z kapitol připravované publikace Pod vlivem Měsíce. Autor bude velmi rád, pokud mu prostřednictvím diskuzní skupiny čtenářů IAN pošlete jakoukoli reakci: kritiku, námět do diskuze, výhrady ke srozumitelnosti textu... Dostanete tak šanci zasáhnout do finální podoby chystané knížky, kterou na podzim tohoto roku vydá brněnská hvězdárna. Ty nejzajímavější e-maily navíc odměníme touto novou publikací i s věnováním od autora.

Pavel Gabzdyl
 

Kdy se opalovat?

Třebaže opalování už poněkud vychází z módy, je ještě řada lidí ochotna obětovat této pošetilé činnosti spoustu času. Nebudeme teď řešit otázku, zda je toto počínání zdraví prospěšné, to ponecháme k posouzení povolanějším. Spíše se nyní podíváme na proces opalování z hlediska astronomického.

zdroj archiv Při opalování vystavujeme svou pokožku slunečním paprskům. Sluneční záření je směsicí elektromagnetického záření různých vlnových délek. Pro vyvolání žádoucího hnědého pigmentu jsou rozhodující ultrafialové paprsky o vlnové délce kolem 305 nanometrů. Na jejich intenzitě bude záležet, jak rychle začne naše pokožka rudnout a poté kýženým způsobem hnědnout. Před ultrafialovým zářením přicházejícím z kosmu nás velmi účinně chrání zemská atmosféra. Při vstupu do ovzduší se toto záření rozptyluje na shlucích molekul vzduchu, pohlcují jej i částice prachu. Největší překážkou pro ultrafialové paprsky je však vrstva ozonu, rozkládající se ve výšce několika desítek kilometrů nad povrchem Země.

Je-li zemská atmosféra velice málo zaprášená, pak propustí jen čtyřicetinu původního množství ultrafialového záření. Vznáší-li se v atmosféře spousta prachových částeček, pak propustnost poklesne až na jednu stopadesátinu. Zde je tedy první návod. Chcete-li se rychle opálit, vybírejte si k tomu jen takové dny, kdy je atmosféra málo zaprášená. Poznáte to podle toho, že obloha je v takové dny temně modrá a dohlednost je vysoká. Je-li obloha našedlá, pak je opalování jen ztrátou času.

Je tu ještě jedna důležitá okolnost a tou je úhlová výška Slunce nad obzorem. Proč, to se hned ukáže. Předpokládejme teď, že je překrásně jasno, obloha je jako šmolka, po prachu ani památky. Atmosféra pak propustí 1/40 celkové dávky ultrafialového záření. Ale pozor! Tento údaj platí jen v tom případě, že Slunce stojí v zenitu a jeho paprsky dopadají na zemi kolmo. Něčeho takového se však v našich zeměpisných šířkách nedočkáte, to byste se museli vypravit někam k rovníku. U nás vstupují sluneční paprsky do ovzduší vždycky šikmo. To ovšem znamená, že jejich dráha v zemské atmosféře je delší. Atmosféra má tudíž více času na to, aby procházející paprsky pohltila.

Svítí-li nějaký zdroj na atmosféru pod úhlem 30 stupňů, pak je dráha paprsků dvakrát delší než při kolmém průchodu. Jak se přitom změní propustnost atmosféry? Kdo hádal, že na jednu osmdesátinu, prohádal. Ve skutečnosti je ten rozdíl mnohem větší -- propustnost se sníží na 1/1600. Jak je to možné? Sledujme následující úvahu. Předpokládejme pro jednoduchost, že se záření v ovzduší pohlcuje rovnoměrně. Projde-li drahou odpovídající tloušťce atmosféry, zeslábne na 1/40. Projde-li takto zeslabené záření znovu tutéž cestu, pak jeho intenzita poklesne znovu 40krát. Čili 1/40 x 1/40 = 1/1600.

Poučení je tak nasnadě. Chcete-li se vskutku efektivně opalovat, musíte hledět, aby bylo Slunce nad obzorem co nejvýše. A doporučení, která z toto podmínky vyplývají?

  • Odjet na opalovací dovolenou do míst poblíž rovníku. Slunce tam opaluje ještě důrazněji, než by vyplývalo z našich úvah, protože v rovníkových oblastech je menší koncentrace ozonu.
  • Opalovat se jen v období kolem letního slunovratu, čili v červnu a v červenci.
  • Opalovat se v době od 11 do 15 hodin místního letního času.
Budete-li se řídit všemi těmito doporučeními, můžete si být jisti, že se opálíte tak rychle a dokonale, že vám zbude ještě spousta času na léčení spálenin a rakoviny kůže.
Zdeněk Mikulášek
Zdroj: Záludné otázky z astronomie
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...