:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

441. vydání (23.7.2002 )

 V sobotu večer jsme s Pavlem stáli na střeše hvězdárny, popíjeli Ferneta a tlachali o životě, vesmíru a vůbec. Dokonce nás možná napadla i ta důležitá otázka, po které prahnou všechny myši. Ale asi ne, protože jsme hlavně jen tak stáli a koukali na Měsíc. Jako nedomrlé rybí oko se pomalu šinul disk Luny za věží kostela k obzoru a tu a tam ho překryl nějaký ten mráček.

Nevím jak Pavel, ale já jsem se v duchu přesunul přímo doprostřed osvětlené strany a rozhlížel se kolem sebe. Nad hlavou mi žhnulo Slunce a já hlasitě dýchal do mikrofonu ve svojí přílbě. Houstone, stojím přímo v Moři klidu. Dívám se na otisk boty skafandru Neila Armostronga a v uších mi zní slabá ozvěna jeho hlasu: "I'm giong to step off the Lunar Module. That's one small step for a man -- one giant leap for mankind. Píp.

Z představy mě vyrušil Pavel s další rundou Ferneta. Chvíli jsme debatovali o tom, zda je vůbec možné si představit ten pocit. Po obloze se honily mraky a daleko nad nimi bylo vidět pár jasných hvězd. Foukal teplý vítr a z noci se tu a tam ozvaly kroky milenců, putujících Kraví horou. Přesně před třiatřiceti lety -- tou dobou, co my jsme tu pili Ferneta, mačkali se dva vyslanci lidstva v těsném lunárním modulu a připravovali se na první výstup člověka na měsíční povrch. Na Zemi se zatím tiskly u televize či rozhlasu milióny lidí a se zatajeným dechem doufaly ve šťastný návrat celé posádky. Panečku to musela být doba.

Ale neměnil bych. Pavlův Fernet příjemně hřál a zatímco jsme tam tak stáli a snili, řítil se dál po své dráze k Saturnu Cassini, o něco blíž zas pořizoval data Galileo, někde na Zemi lidem zrovna přelétl nad hlavou Vesmírný teleskop. Každá doba má to svoje a možná, že jednou budeme s Pavlem vzpomínat na to, jak jsme tenkrát vzpomínali na něco, co jsme vlastně nezažili...

Oba jsme se však shodli na jedné věci. Máme úžasné povolání. Díváme se kolem sebe a když je vidět něco zajímavého, povídáme nebo píšeme o tom lidem, které to zajímá. Díky Internetu jsme u většiny objevů takřka on-line a děje-li se něco zajímavého, můžeme se juknout přes NASA TV přímo do kuchyně těchto objevů. Navíc nás za necelé dva týdny čeká nesmírně příjemná pracovní cesta. Vydáme se do Úpice, kde se sejde víc než šedesát lidí s podobnými zájmy... Inu, nevybrali jsme si špatně. Snad naše radost z práce bude znát i z toho, co děláme. Pokud si budete chtít vesmíru užít, zajděte si v létě na blízkou hvězdárnu. Nějaké kristovo výročí pro to může být dobrá záminka. A ono se určitě ještě letos nějaké najde. Něco se totiž děje takřka pořád a důvodů k oslavám je dozajista víc, než je zdrávo.

Rudolf Novák

 

Zamáčkli jste v sobotu 20. července slzu? (220 odpovědí)

  • ano (25%)
  • ne (56%)
  • až v neděli (20%)

 

 

Flash: Srážka v roce 2019?

Planetka 2002 NT7, objevená 9. července 2002 projektem LINEAR v Novém Mexiku, je momentálně pro Zemi nejnebezpečnějším asteroidem. K Zemi se nebezpečně přiblíží 1. února 2019. I když nepřesnost určení polohy planetky až na rok 2019 zůstává poměrně velká, nesmíme toto nebezpečí zanedbat.

 Jde totiž o první těleso, které se dle tzv. Palermské škály nebezpečnosti dostalo ve svých hodnotách do kladných čísel, na hodnotu 0,06. Toto více než dvoukilometrové těleso by při eventuelní srážce se Zemí mohlo zdevastovat území o rozloze kontinentu a vážně ohrozit i existenci života na naší modré planetě.

Samozřejmě jde o předběžné výsledky, a jsou třeba ještě další přesná astrometrická měření 2002 NT7 pro zpřesnění její dráhy (do 24.července se na pozorování tohoto tělesa podíleli nejvíce americký projekt LINEAR, australská observatoř Siding Spring a jihočeská Observatoř Kleť). Tato planetka je v krátké historii pozorování planetek (od 1. 1. 1801 -- poznámka autora) zatím nejnebezpečnějším pozorovaným tělesem. Pokud jde o případnou srážku se Zemí 1.února 2019, byla by její rychlost 28 kilometrů za sekundu. Planetka 2002 NT7 se pohybuje po velmi protáhlé dráze se sklonem k rovině dráhy Země asi čtyřicet stupňů, která ji zanáší až někam za Mars. Kolem Slunce oběhne jednou za 838 dní.

Planetka 2002 MN7 bude pozorovatelná ještě dalšího nejméně jeden a půl roku, a tudíž nehrozí, že by se nám mohla "ztratit". Je ovšem bezpodmínečně nutné jí dále sledovat (případně se pokusit najít předobjevová pozorování ve fotografických archivech), aby bylo možno zpřesnit její dráhu. Jenom tak můžeme případnou srážku v roce 2019 vyloučit (momentální chyba určení polohy planetky 2002 NT7 na rok 2019 je v řádech desítek milionů kilometrů).

Miloš Tichý
Zdroj: www.planetky.cz, upraveno redakcí
 

Pod vlivem: Hon na úzký srpek

Jednou z nejsympatičtějších podob Měsíce, kterou můžeme v průběhu celého cyklu změn měsíčních fází pozorovat, je bezesporu tenký srpek. Právě srpek, pro něhož používají naši východní sousedé milé označení "kosáčik", patří totiž k těm nejpůvabnějším ozdobám pozemské oblohy.

 Podívaná na tenký srpek se nám během lunárního cyklu nabízí vlastně hned dvakrát: krátce po novu a krátce před ním. V prvním případě hovoříme o mladém Měsíci, protože od počátku celého cyklu (novu) uběhlo jen pár hodin. Než však začne být pozorovatelný, musí se nejprve osvobodit ze zajetí slunečních paprsků. Teprve potom se stává lépe viditelným a začíná stále nápadněji zdobit večerní oblohu. V druhém případě, kdy srpek couvá a blíží se k závěru lunárního cyklu, hovoříme naopak o starém Měsíci, neboť od začátku lunace uběhl téměř celý kalendářní měsíc.

Z objevení mladého Měsíce na soumrakovém nebi se radují především muslimové, kterým označuje začátek jejich kalendářních měsíců a především postního měsíce ramadánu, kdy muslimům začíná jejich každodenní půst. Neobyčejná podívaná na měsíční srpek tenký jako nit je však velkou výzvou i pro lovce rekordů. Spatřit Měsíc, kterého dělí od novu méně než dvacet hodin je totiž výkon skutečně velmi obtížný. Není divu, vždyť jasnost takového srpku je menší než dvě tisíciny procenta jasnosti Měsíce v úplňku. Navíc musíme počítat s poměrně světlou oblohou a malou výškou nad obzorem, kde je obraz Luny silně deformován a zeslabován přízemními vrstvami vzduchu. Jestli tedy chceme být při našem lovu úspěšní, měli bychom si najít vyvýšené místo s výborným výhledem až k obzoru. Neocenitelnou pomůckou pro hledání úzkého srpku Měsíce je také lovecký triedr s velkým zorným polem.

Ke spatření úzkého srpku je samozřejmě zapotřebí i skvělý zrak, vhodné počasí, ale mnohdy i několik roků vytrvalosti a nutnou dávku štěstí. Zdaleka ne každá lunace nám totiž nabízí vhodné podmínky ke spatření velmi tenkého srpku. Novoluní totiž musí proběhnout v optimální době vůči místnímu času. Tak například, když dojde k novu ráno daného dne, jen stěží bychom mohli ještě tentýž večer spatřit jen několik hodin starý Měsíc. Následující večer se však už jeho stáří bude blížit čtyřiceti hodinám a to už je srpek pro změnu docela obtloustlý.

 Důležité je však i roční období, ve kterém budeme chtít mladý či starý Měsíc vyhlížet. Z našich zeměpisných šířek nastává optimální doba pro spatření mladé Luny poblíž jarní rovnodennosti. Tehdy totiž pomyslná dráha Měsíce mezi hvězdami svírá s horizontem největší úhel. Kolem března a dubna se tedy krátce po setmění může koupat srpek Měsíce vysoko na soumrakovém nebi a strmě klesat k obzoru. I Slunce klesá pod obzor v této době svižněji, takže rychlejší nástup tmy umožňuje nenápadnému srpku, aby se zaskvěl v plné kráse. Podobné pozorovací podmínky nastávají také kolem podzimní rovnodennosti, avšak tentokrát pro starý srpek na ranním nebi. Pro zimní a letní měsíce bohužel není z našich zeměpisných šířek tenká Luna příliš obvyklou ozdobou. Tehdy se totiž srpek se svými růžky nepříliš skloněnými k obzoru utápí jen nevysoko nad horizontem.

Světovým rekordmanem v lovu tenkého srpku je prozatím Američan Jim Stamm, který 21. ledna 1996 spatřil z Arizonského Tucsonu Měsíc jen 12 hodin a 7 minut po novu. Nutno dodat, že Jim se v té době na lov tenkého srpku náležitě připravoval a zdaleka nebyl sám, kdo se tehdy o překonání rekordu pokusil. V lednu 1996 nastaly pro obyvatele Severní Ameriky mimořádně vhodné podmínky a tak z pohledu na podobně mladý Měsíc se radovalo hned několik pozorovatelů. Všichni nadšenci však toho večera spatřili úzký srpek pouze v dalekohledu. Nikomu se tak nepodařilo překonat neuvěřitelný výkon čtyř pozorovatelů z anglického Scarboroughu, kteří v květnovou noc roku 1916 spatřili pouhýma očima Měsíc jen čtrnáct a půl hodiny po novu!

Kdybychom opomněli toto historické pozorování, které však bývá z mnoha důvodů často zpochybňováno, byl by novodobým světovým rekordmanem této zvláštní disciplíny Američan Stephen James O´Meara, o jehož neobvyklých pozorovacích schopnostech kolují celé legendy. 20. května 1990 totiž pouhýma očima spatřil Měsíc, kterého dělilo od novu pouhých 15 hodin a 7 minut.

O´Meara se narodil v roce 1956 v Cambridge ve státě Massachusetts a je nadšeným obdivovatelem přírody, který jako první vizuálně pozoroval Halleyovu kometu při jejím návratu v roce 1985, nebo který odhalil paprskovitou strukturu Saturnových prstenců ještě před sondou Voyager 1. Není divu, že jeho objevům uskutečněným za pomocí výkonných dalekohledů velkých observatoří, byl málokdo ochoten uvěřit. Vždyť všechna svá pozorování prováděl vizuálně, tedy bez kamer, které romantiku astronomie zahnaly do pohodlných křesel u klávesnic počítačů. O´Meara je však znám nejen svými výjimečnými kousky v oblasti astronomie, ale také zájmem o netopýry a aligátory. S manželkou Donou rovněž sdílí společnou lásku k aktivním vulkánům, takže se ani nemůžeme divit, že jejich svatba se odehrála poblíž čerstvého vulkanického kráteru Pu´u´o´o´, nacházejícího se na svahu aktivního vulkánu Kilauea na Havajských ostrovech. Svatební hosté museli být dokonce na toto zvláštní oddací místo sváženi vrtulníkem. Havajské ostrovy se však staly nejen místem svatby tohoto neobvyklého páru, ale také jejich domovem. Právě odtud, ze svahů okolních vulkánů, pořádá O´Meara hony na velmi tenké měsíční srpky.

Stephen James O´Meara ale přece jen jeden světový rekord v souvislosti s pozorováním našeho souputníka drží. Zvláštní disciplínou, která vyžaduje dvojnásobné štěstí, je totiž pozorování starého a mladého Měsíce v co nejkratším časovém intervalu. A právě v tom je O´Mearův výkon, který uskutečnil na přelomu let 1994 a 1995, dosud nepřekonaný. Jako vhodné pozorovací stanoviště pro pozorování starého Měsíce si ráno 31. prosince vybral jižní svah vulkánu Kilauea, odkud z výšky 1 070 metrů nad mořem skutečně zahlédl tenký srpek, kolébající se nad vrstvou temných oblaků. Naposledy jej pouhýma očima spatřil v době, kdy mu zbývalo do novu jen 18 hodin a 24 minut. Pro dovršení zajímavého plánu bylo ale zapotřebí spatřit Měsíc i hned následující večer. Bohužel, předpověď nezněla příliš příznivě, a tak se O´Meara i se svou ženou rozhodli vyrazit nad oblačnou přikrývku -- na jejich ranč v sedle mezi vulkány Kilauea a Mauna Loa ve výšce 1 300 metrů nad hladinou okolního oceánu.

 Protože ani tam nebyl výhled k obzoru ideální, vydal se O´Meara za pomocí terénního džípu ještě o čtvrt kilometru výše, zatímco jeho žena zůstala na ranči. Když vynikající pozorovatel začal netrpělivě vyhlížet Měsíc, ukazovaly hodiny na palubní desce džípu 18:09 místního času. Začal propadat panice, protože podle jeho odhadu měl v tuto chvíli Měsíc být už dávno vidět. Když hodiny ukazovaly 18:32, přece jen nakonec v triedru úzký srpek spatřil. O sedm minut později ho našel i pouhýma očima. Když se však vrátil na ranč, jeho žena mu oznámila, že se kochala pohledem na tenký Měsíc pouhýma očima už v době mezi 18:20 a 18:25 -- tedy minimálně o deset minut dřív než Stephen. Jeho náročná vyjížďka se mu ale přece jen vyplatila. Manželka mu totiž zapomněla říct, že hodiny v autě jdou o 17 minut napřed. Nadšený obdivovatel netopýrů tedy spatřil starý a mladý Měsíc v rozmezí 35 hodin a 50 minut!

Po předchozích odstavcích jste možná nabyli dojmu, že pozorování úzkého měsíčního srpku je jen honbou za rekordy, ale není tomu tak. Pohled na velmi úzký srpek Měsíce je totiž velmi neobvyklý, a všichni nadšenci, kteří se vydávají na jeho lov, to rozhodně nedělají pro místo v žebříčcích, ale především pro velmi vzrušující zážitek. Mimochodem, žádné oficiální žebříčky vlastně neexistují a chcete-li se něco o nejzajímavějších pozorováních dovědět, je to i v době Internetu úkol docela obtížný. Otázkou také zůstává, zda-li je možné popsané rekordy vůbec překonat.

 Francouzský astronom André Danjon -- ředitel hvězdárny ve Strasbourgu, v roce 1931 zkoumal změny jasnosti Měsíce v závislosti na jeho fázi a dospěl k zjištění, že pokud se náš soused dostane na obloze ke Slunci blíže, než na vzdálenost sedmi obloukových stupňů, přestává být měsíční srpek viditelný. Také dosud zaznamenané rekordy nepocházejí z doby, kdy by byl Měsíc ke Slunci blíže než právě zmíněných sedm stupňů. Také Robert C. Victor, dlouholetý pracovník Abramsova planetária v Michiganu a velmi zkušený pozorovatel, tvrdí, že bez pomocí dalekohledu lze vidět Měsíc, kterého dělí od novu alespoň 14,7 hodin. Měsíc se však nemůže v době novoluní "protáhnout" kolem Slunce ve vzdálenosti větší, než pět a půl stupňů, takže se ztrácí zrakům pozemšťanů při každém novu. Je tedy zřejmé, že současné světové rekordy už příliš vylepšit nelze.

Měsíční srpek se nám tedy při novoluní ztrácí, ale přesto náš soused nezmizí z oblohy úplně. K Zemi přivrácenou stranu Měsíce přece v době novu výrazně přisvětluje popelavý svit. Měsíc je ale v té době příliš blízko jasného Slunce, jehož světlo rozptýlené v zemské atmosféře ho bezpečně přezáří. Pro takové zvláštní úkoly ale mají astronomové v záloze komplikované pozorovací techniky. 12. listopadu 1966 se tak podařilo za pomocí dvou koronografů vynesených speciální raketou do výšky 175 kilometrů vyfotografovat Měsíc, kterého dělily od novu pouhé dvě hodiny!

Možná si říkáte, že tady bychom mohli kapitolu věnovanou Měsíci blízko novu ukončit, ale přece jenom nám ještě něco zbývá. Opomněli jsme totiž velmi vzácnou chvíli, kdy se hrbolatý okraj Měsíce zakousne přímo do oslnivého disku naší denní hvězdy. Ano, zatmění Slunce, při kterém se nám přece nabízí jedinečná příležitost spatřit Měsíc přímo v novu. Musíme si však přiznat, že při velkém finále úplného zatmění Slunce přebírá náš souputník roli pouhého stínítka. Teoreticky je sice možné, a fotografie to také dosvědčují, abychom i v této mimořádné chvíli shlédli delikátní obrysy měsíčních moří osvětlených svitem naší planety. V okamžiku, kdy se celá okolní krajina i s oblohou mění v amfiteátr obrovského nebeského představení, však nezbývá člověku příliš mnoho smyslů, kterými by si popelavého svitu stačil všimnout.

 

 
Právě jste dočetli jednu z kapitol připravované publikace Pod vlivem Měsíce. Autor bude velmi rád, pokud mu prostřednictvím diskuzní skupiny čtenářů IAN pošlete jakoukoli reakci: kritiku, námět do diskuze, výhrady ke srozumitelnosti textu... Dostanete tak šanci zasáhnout do finální podoby chystané knížky, kterou na podzim tohoto roku vydá brněnská hvězdárna. Ty nejzajímavější e-maily navíc odměníme touto novou publikací i s věnováním od autora.

Pavel Gabzdyl
 

Překvapení v eliptických galaxiích

Řekne-li se eliptická galaxie, vybaví se každému asi obrovské a staré hvězdné ostrovy, které svým vzhledem nebývají nijak zajímavé. Ve srovnání s krásnými spirálními galaxiemi by se dokonce chtělo použít přídavné jméno ošklivé. Možná jsou skutečně ošklivé, nezajímavé však rozhodně nejsou...

 Zoologická zahrada galaktických světů je velmi pestrá. Dokonce i v malých dalekohledech jsou tyto rozlehlé útvary velmi rozmanité. Jeden mlhavý obláček je protáhlý, druhý vypadá jako mlhavá hvězdička. Máte-li štěstí a cestujete na jih, můžete si zaměnit galaxii s mlhovinou (Magellanova oblaka tedy určitě...).

Je to pochopitelné -- většinu hvězd, které vesmír obsahuje, totiž najdeme právě v galaxiích. Kolem zhrouceného časoprostoru se kupí prach a plyn a v černém vesmíru jsou jednotlivé hvězdné metropole podobné svíčkám na venkovském hřbitově. Protože Slunce leží v poměrně odlehlém koutě jednoho z takových ostrovů, můžeme vcelku nerušeně sledovat roztodivné galaktické světy také v okolním prostoru. Jedním z typů objektů, které jsme zatím ve vesmíru poznali, jsou útvary označované jako eliptické galaxie.

"To, zda je ta či ona galaxie eliptická či spirální, závisí na jejich specifickém momentu hybnosti (moment hybnosti připadající na kilogram)," charakterizoval tyto útvary docent Zdeněk Mikulášek, pracovník Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. "Zatímco svižně rotující spirály mají tento moment relativně velký, galaxie eliptické mají tento moment malý nebo takřka nulový. Jestli vám pak splyne postupně takových pět, šest a více spirálních galaxií, pak nejspíše dojde k tomu, že se jejich momenty vzájemně vyruší a výsledně dojde ke snížení specifického momentu hybnosti. Z pohledných spirál vzniknou nudné eliptické galaxie.

Za své jméno mohou poděkovat tomu, jak vypadají na fotografiích. Mohlo by se zdát, jsou velmi fádní. Stelárně vyhlížející jádro je obklopeno symetrickou obálkou a hejnem kulových hvězdokup. Pokud bychom zkoumali nějakou eliptickou galaxii v prostoru jako celek, připomínala by nám většina z nich šišku ruggbyového míče. Jedním z dalších rysů eliptických galaxií jsou také hvězdy, které v nich najdeme. Donedávna se soudilo, že se takřka výhradně jedná o velmi staré stálice a že tvorba nových hvězd je "dnes" pro eliptické galaxie víceméně tabu. "Mezihvězdná hmota se v eliptických kanibalech ukládá jinde, než ve spirálách," odpověděl nám Zdeněk Mikulášek na otázku, proč je v eliptických galaxiích tak málo mezihvězdné látky nezbytné pro tvorbu nových stálic. "Vzhledem k tomu, že eliptické galaxie prakticky nerotují, má mezihvězdná hmota dvě možnosti -- buď spadne dovnitř, do centra galaxie, kde buď napadá do centrální černé díry, nebo z ní povstane nová generace málo svítivých hvězd, nebo je vypuzena ven, do mezigalaktického prostoru. U spirálních galaxiích, se naproti tomu plyn a prach usazuje v rovině galaxie, a to relativně daleko od jejího centra. V této relativně tenoučké vrstvě hmoty pak mohou vzniknout zajímavé děje, které tuto látku uspořádávají do tolik obdivovaných spirálních ramen. Právě zde vznikají mimořádně hmotné a tudíž i mimořádně svítivé hvězdy, které uspořádání mezihvězdné látky do spirál prokreslují a zviditelňují.

Astronomové jsou ale nyní v hodnocení hvězdných populací eliptických galaxií o něco opatrnější. Díky společné práci týmů evropských (ESO) a amerických (NASA) hvězdářů se totiž podařilo v jedné eliptické galaxii nalézt velmi nečekaně mladé a na těžké prvky bohaté hvězdy. Díky skvělé technice, kterou ke svému pozorování použili dnes víme, že alespoň galaxie označovaná jako NGC 4365, tvoří čestnou výjimku.

Podle součastných představ proběhlo hlavní období tvorby hvězd v eliptických galaxiích krátce po jejich vzniku. Hvězdy, jejichž světlo pozorujeme, tak byly přibližně stejně staré jako celý hvězdný ostrov. Relativně mladé hvězdokupy obsahující těžší prvky v NGC 4365 ale mohou znamenat také to, že naše představy o životě eliptických galaxií nejsou úplně přesné. Samozřejmě je možné i jiné vysvětlení -- například galaktický kanibalismus. Obří eliptická galaxie mohla pohltit některou menší spirální galaxii. V takovém případě by se ale následky nelítostného gravitačního tance projevily také na celkovém vzhledu eliptického ostrova. Pozorování, která prováděli astronomové vesmírným teleskopem, jedním o obřích teleskopů VLT (konkrétně to byl ANTU) a spektra z Hawajského Kecka, však nic podobného nenaznačily. Vypadá to tedy, že mladé hvězdy v NGC 4365 jsou důsledkem vývoje relativně nové generace hvězd. Právě to však vrtá astronomům hlavou a lze očekávat, že dalekohledy nové generace, které umožní stejně důkladný průzkum dalších eliptických galaxií, budou použity také k těmto úkolům. Otázka vývoje hvězd a galaxií po Velkém třesku je totiž jedním z klíčových problémů soudobé astrofyziky.

Rudolf Novák
Zdroj: ESO News
 

Pod vlivem: Ve společnosti hvězd

Jistě jste už někdy zahlédli Měsíc ve společnosti jasných hvězd nebo dokonce planet. Náš vesmírný soused je totiž neúnavným poutníkem, který se bez přestání toulá pozemskou oblohou a občas navštíví nejen třpytivé stálice, ale také jasné planety. Spolu s nimi pak může vytvořit především na ranní nebo večerní obloze tak nápadná a podivuhodná seskupení, že zaujmou snad opravdu každého.

 Při večerních procházkách pod oblohou ozdobenou Měsícem si asi stěží uvědomíme neslyšitelný tikot nebeského orloje, který každou sekundu posouvá našeho souputníka zhruba o kilometr směrem k východu. Tento docela svižný pohyb způsobený oběhem Měsíce kolem Země si však snadno uvědomíme, když budeme pozorně sledovat jeho měnící se polohu vůči okolním hvězdám. Za jednu hodinu se totiž Měsíc na obloze posune směrem k východu o celý průměr svého kotouče, tedy přibližně o půl obloukového stupně.

Společnost hvězd, které může náš soused na pozemské obloze navštívit, je ale dosti omezená a ne každá stálice má příležitost ocitnout se občas v blízkosti Měsíce. Již v úvodních kapitolách jsme si řekli, že měsíční dráha svírá s rovinou ekliptiky (dráha Slunce na obloze) něco málo přes pět stupňů. To znamená, že Měsíc se pohybuje po obloze v pásu o šířce přibližně dvanácti obloukových stupňů. V tomto pásu se nachází zhruba 2 330 hvězd, které lze spatřit pouhýma očima za vynikajících pozorovacích podmínek. Jen hrstka z nich je však tak nápadných, aby byly zřetelné i blízko jasného měsíčního disku. Zvláště v době kolem úplňku je totiž Měsíc natolik jasný, že i ty nejjasnější stálice se v jeho blízkosti ztrácejí jako kostky cukru v šálku horké kávy. Vybranou společnost hvězd vhodných k pozorování zákrytů Měsícem bez dalekohledu tedy zastupují jen čtyři jasné stálice: Spica z Panny, Regulus ze Lva, Aldebaran z Býka a Antares ze Štíra.

Setkání jasných hvězd je docela pěknou podívanou, přesto jim chybí nádech napětí a dramatičnosti, který by nám dovolil zažít pohyb našeho souputníka skutečně na vlastní oči. Právě takové pocity však můžeme zažít v případě, že disk Měsíce některou z jasných hvězd zakryje. Jedno takové setkání Měsíce s hvězdou Aldebaran ostatně docela zamíchalo kartami středověké astronomie. V březnu roku 509 pozorovali v řeckých Aténách na večerní obloze výstup Aldebaranu zpoza Měsíce. Ovšem když se na počátku osmnáctého století pokusil známý astronom Edmund Halley (1656-1742) úkaz zrekonstruovat, vyšlo najevo, že nejjasnější hvězda souhvězdí Býka musela být v době zákrytu o několik úhlových minut severněji. Podobné nesrovnalosti v polohách stálic objevil Halley i v případě Siria a Arktura. Stálice tak pozbyly stálosti a vesmír se dal do pohybu. Dnes spolehlivě víme, že se Aldebaran pohybuje téměř přesně na jih, rychlostí tři a půl úhlové minuty za tisíc roků.

 V létě roku 1054 se právě v souhvězdí Býka odehrálo jiné rendezvous Měsíce s jasným objektem. Tentokrát však nikoliv s oranžovým obrem, kterým hvězda Aldebaran je, ale rovnou se supernovou. Záznamy o "hvězdě -- hostu", která se 4. července 1054 náhle objevila jihovýchodně od hvězdy zéta Tauri, pocházejí od čínských astronomů dynastie Sung. Pokud jsou záznamy z čínských kronik správné, musela se tato mimořádně jasná hvězda objevit ráno 5. července 1054 pouze dva stupně jižně od tenkého srpku Měsíce, kterého dělily od nadcházejícího novu jen tři dny. Právě s tímto úkazem, který musel být opravdu nezvyklou podívanou, jsou rovněž často spojovány mnohé piktogramy objevené na stěnách a v jeskyních v Novém Mexiku, které obývali někdy mezi 11. a 13. stoletím severoameričtí indiáni. Na piktogramech je skutečně často vyobrazován ubývající srpek ve společnosti jasné hvězdy. Jestli však skutečně mají tyto piktogramy znázorňovat neobvyklé setkání Měsíce se supernovou, to už se asi nikdy nedovíme. Nicméně motiv "srpku a hvězdy" je u nejrůznějších kultur mnohem častější, než by se mohlo na první pohled zdát. Kromě známého symbolu islámské víry jej najdeme například na státních vlajkách, sumerských pečetích, křižácké výzbroji a nejrůznějších erbech. Ostatně jeden takový piktogram z Nového Mexika se srpkem a jasnou hvězdou se stal inspirací pro znak Hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka v Brně.

Ať už to bylo s Měsícem a supernovou z roku 1054 jakkoliv, stejně tak mohou znázorňovat všechny zmíněné symboly i setkání našeho souputníka s jasnou planetou. Měsíc se dostává do společnosti planet nebo celých jejich seskupení docela často. Například v květnu roku 2002 byl dorůstající srpek na večerní obloze poblíž pěti nejjasnějších planet: Venuše, Jupitera, Saturnu, Merkuru a Marsu. Obzvlášť zajímavé jsou však zákryty planet Měsícem. Na rozdíl od hvězd totiž nedojde ke zmizení nebo objevení zpoza měsíčního disku najednou ale postupně. Planety mají totiž na pozemské obloze nezanedbatelný průměr a tak chvíli trvá, než se celé schovají za měsíční disk.

 

 
Právě jste dočetli jednu z kapitol připravované publikace Pod vlivem Měsíce. Autor bude velmi rád, pokud mu prostřednictvím diskuzní skupiny čtenářů IAN pošlete jakoukoli reakci: kritiku, námět do diskuze, výhrady ke srozumitelnosti textu... Dostanete tak šanci zasáhnout do finální podoby chystané knížky, kterou na podzim tohoto roku vydá brněnská hvězdárna. Ty nejzajímavější e-maily navíc odměníme touto novou publikací i s věnováním od autora.

Pavel Gabzdyl
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...