:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

440. vydání (18.7.2002 )

 Nedávno, když jsem byl na návštěvě svého rodného Havířova, mně při nočních procházkách městem spolu s mými starými přáteli zaskočila jedna neuvěřitelná věc. Možná je to tím, že příliš mnoho času trávím v přesvětleném Brně, kde noční obloha vypadá spíše jako nepovedená karikatura, ale v Havířově si mi zdála obloha naprosto fantastická! Přímo z centra města jsem obdivoval velké množství hvězd a Mléčnou dráhu, to vše na pozadí skutečně temné oblohy, nikoliv vybledlého žlutého mlíka jako v případě Brna. Dokonce i přímo od stolu hospodské zahrádky s dobře vychlazenou dvanáctkou bylo možné zahlédnout nějaký ten obláček v krásných souhvězdích léta.

Chvíli jsem přemýšlel, čím to vlastně je, že obloha v Havířově je tak přitažlivá a krásná, vždyť pouličních světel a světelných reklam je tam docela hodně? Stačilo se však zhluboka nadechnout a ucítit vzduch provoněný bezpočtem kvetoucích stromů. Bohaté vrby, vzrostlé břízky, vysoké topoly a lípy, toho všeho je v Havířově tolik, že občas máte pocit, že stojíte spíše na okraji lesa než poblíž hlavní tepny téměř stotisícového města. Nelze říct, že byste v noci neviděli na chodník, většina světla lamp, které míří do stran a nahoru (tedy tam, kde je skutečně nikdo nepotřebuje a kde je světlo spíš na obtíž) se však utopí v košatých stromech. Léta jsou tedy v Havířově skutečným rájem milovníků přírody, vždyť při cestě domů jsem viděl chomáčky otevřených hvězdokup v Perseu nebo galaxii v Andromedě. Nejde jen o astronomii, ale o opravdu hezkou podívanou! Škoda jen, že až se vrátí Zima a listí ze stromů opadá, nebude noční obloha v Havířově o moc jiná, než ta brněnská.

Pavel Gabzdyl

 

 

 

Pod vlivem: Starý Měsíc v objetí nového

Zvláště za jarních večerů nebo za podzimních rozbřesků, kdy z našich zeměpisných šířek máme příležitost zastihnout měsíční srpek vysoko nad obzorem, lze často rozeznat i Sluncem neosvětlenou část našeho souputníka. Tento zvláštní, ocelově šedivý nádech temné strany měsíčního disku nazýváme docela příhodně popelavým svitem.

 Řecký astronom a geograf Posidonius (135-51 př. n. l.) si popelavý svit vysvětloval tím, že Měsícem prosvítalo Slunce podobně jako skrze oblaka. Posidonius si totiž myslel, že náš přirozený satelit je částečně průsvitný. Pravou podstatu tohoto zvláštního a neobyčejně půvabného jevu odhalil až známý renesanční všeuměl Leonardo da Vinci začátkem šestnáctého století. Správně se domníval, že se jedná o světlo sluneční odražené Zemí. Ke škodě da Vinciho ale bylo jeho vysvětlení publikováno v rukopisech, které vyšly o téměř tři století později -- v roce 1797. Často je proto jako první učenec, který rozluštil tajemství popelavého svitu, uváděn astronom Johannes Kepler, jenž stejné vysvětlení podal v roce 1604.

Podobný případ předávání slunečního světla mezi planetami a jejich satelity v jinak temné Sluneční soustavě určitě není ojedinělý. Například Americká sonda Voyager 2 zjistila v roce 1979 ze vzdálenosti 1,2 milionů kilometrů popelavý svit u měsíce Ió, jehož noční stranu v tomto případě osvětluje obří planeta Jupiter.

Vraťme se ale zpátky k našemu Měsíci: když se alespoň v myšlenkách odpoutáme od Země a podíváme se na obě tělesa s patřičné vzdálenosti, snadno pochopíme, že k intenzitě popelavého svitu přispívá především jejich vzájemné postavení. Z povrchu Měsíce bychom totiž pokaždé viděli naši Zemi v opačné fázi, než v jaké ve stejnou chvíli vidíme ze Země Měsíc. Když je tedy Měsíc blízko novu, Země je při pohledu z Měsíce naopak kolem úplňku a osvětluje přivrácenou měsíční polokouli nejintenzivněji.

 Krásný doplněk přibývajícího či ubývajícího Měsíce fascinoval celou řadu nadšených pozorovatelů. Jedním z nich byl i německý astronom J. F. J Schmidt, který v letech 1859 až 1884 působil jako ředitel Athénské observatoře. V četných zápiscích z pozorování se dokonce zmiňuje o různých zabarveních popelavého svitu -- modravém, žlutém nebo červenohnědém. Zvlášť působivý je jeho popis pozorování, které uskutečnil 8. ledna roku 1867 z pozorovatelny, nacházející se na nevysokém pahorku západně od Akropole. Jakmile se Slunce schovalo za vodami Saronického zálivu, objevil se nad jihozápadním obzorem jen dva dny starý srpek Měsíce. Netrpělivý Schmidt se ihned pustil do pozorování za pomocí patnácticentimetrového dalekohledu. S tmavnoucí oblohou se noční strana Měsíce postupně stávala čitelná jako mapa s mnoha podrobnostmi. Překvapený Schmidt rozlišil světlé paprsky kráteru Tycho a také množství jasných skvrn, kráterů a světlých vrcholků. Když vyšel z observatoře ven, osvětlená část měsíčního srpku se mu schovala za střechu. V tom si všiml, že popelavý svit je mnohem jasnější než většina částí Mléčné dráhy. Ten večer musel být pohled na dorůstající srpek skutečně fascinující až do poslední chvíle jeho západu za vzdálené ostrovy. Vždyť popelavý svit byl zřetelný i pouhé dva obloukové stupně nad obzorem.

Podobný zážitek s Měsícem ozdobeným popelavým svitem není žádnou vzácností. Vyžaduje to však výlet nejlépe někam vysoko do hor, kde je dostatečná tma a také velmi čistý a průzračný vzduch. Za skutečně výborných pozorovacích podmínek lze dokonce spatřit po poslední čtvrti i parádní lahůdku, při níž se jako přízračný oblouk objeví na obzoru nejprve neosvětlená část, kterou až za pár minut následuje její jasná příbuzná.

Každý astronom-amatér jistě dosvědčí, že s pomocí malého dalekohledu lze pozorovat měsíční útvary ozářené jen pozemským světlem docela snadno. Přízračné obrysy měsíčních moří však můžeme rozlišit na noční straně i bez dalekohledu! Mnoho pozorovatelů totiž tvrdí, že při dorůstajícím srpku je občas okraj neosvětlené části měsíčního disku lemován nenápadným světlejším pruhem. Nejedná se o přelud ani optický klam, nýbrž o okraj Oceánu bouří, který v těchto místech ostře kontrastuje s okolní měsíční pevninou a je tudíž zřetelný i při skromném popelavém svitu.

 Pokud sledujeme popelavý svit pravidelně, určitě naši pozornosti neujde ani to, že jeho intenzita podléhá změnám. Nejvíce záleží na momentální fázi a také na průzračnosti ovzduší, jehož kvalita se směrem k obzoru kvapem zhoršuje. Záleží však i na charakteru zemské polokoule, která je přivrácena k Měsíci. Popelavý svit je například jasnější v době, kdy se k Měsíci natáčí Sluncem osvětlená Asie, protože tato velká plocha pevniny odráží více světla než třeba Tichý oceán. To, kolik slunečního světla povrch Země odrazí zpět do prostoru závisí také na množství oblačné a sněhové přikrývky. Atmosférický prach, aerosoly z mohutných sopečných explozí, momentální stav rozsáhlých pralesů -- to vše ovlivňuje množství světla, ve kterém se nakonec koupe k Zemi přivrácená měsíční polokoule. Z intenzity popelavého svitu se tak kupodivu můžeme dovědět mnohé o stavu naší planety, takže náš souputník se už dávno před vypuštěním prvních meteorologických družic stal jakýmsi zrcadlem Země.

Do jaké míry se jas noční strany Měsíce blíží té osvětlené, ovlivňuje především jeho fáze. Čím větší díl měsíčního kotouče je osvětlený, tím více přesvětluje svou chudou část utopenou ve tmě. Při zvyšujícím se podílu osvětlené části Měsíce zároveň klesá i intenzita osvětlení Zemí, neboť její osvětlená část při pohledu z Měsíce naopak chudne. Není proto divu, že při "baculatějších" měsíčních fázích je pozorování popelavého svitu velmi obtížné. Také již zmiňovaný Schmidt ve své knize o Měsíci z roku 1878 uvádí, že popelavý svit přestává být viditelný den po první čtvrti. V roce 1949 se však francouzskému astronomu Audouinu Dollfusovi -- objeviteli Saturnova měsíčku Janus, povedlo zjistit popelavý svit pouhých 38 hodin před úplňkem. Je ale třeba dodat, že Dollfus pozoroval tento jev pomocí speciálního dalekohledu (koronografu) na vysokohorské observatoři Pic du Midi ve francouzských Pyrenejích.

Pravidelným sledováním popelavého svitu začal ve dvacátých letech 20. století francouzský astronom André-Louis Danjon (1890-1967). V letech 1928 až 1930 uskutečnil několik stovek měření intenzity popelavého svitu z různých míst Francie, především z oblasti Provance. Danjon měřil intenzitu vizuálně pomocí speciálně zhotoveného fotometru, v němž sledoval jak neosvětlenou, tak i osvětlenou část Měsíce. Jas osvětlené části přitom mohl o určitou hodnotu uměle zeslabovat až do okamžiku, kdy se jeho intenzita vyrovnala neosvětlené části. Právě tak zjišťoval měnící se intenzitu popelavého svitu.

V současnosti se podobná, avšak mnohem preciznější pozorování uskutečňují převážně ze sluneční observatoře Big Bear v Californii, která je obklopena velkým jezerem. Observatoř Big Bear se ukázala pro pozorování popelavého svitu Měsíce jako obzvlášť vhodná lokalita. Více než 300 dní v roce je zde bezoblačných a rovněž průzračnost s čistotou ovzduší jsou zde vynikající. Popelavý svit se zde pravidelně měří pomocí CCD kamery umístěné na patnácticentimetrovém dalekohledu. Napozorovaná data astronomové později kombinují s meteorologickými údaji (velikost zasněženého povrchu, množství oblačné pokrývky) a zjišťují tak úhrnné albedo naši planety -- čili veličinu, která udává kolik procent světla naše planeta odráží zpět do kosmického prostoru.

Z těchto pozorování se zjistilo, že u Země dochází v průběhu dne k asi pětiprocentní odchylce celkového albeda. Při sezónních změnách naši planety však dochází až k dvacetiprocentním výkyvům této hodnoty. Z napozorovaných dat také vyplývá, že průměrné albedo naší Země dosahuje hodnot 0,297 (znamená to, že odráží asi třicet procent slunečního světla). Pro srovnání je albedo Venuše zahalené hustou oblačnou přikrývkou 0,76 a průměrné albedo Měsíce pokrytého převážně velmi tmavými horninami 0,12.

Pravidelné sledování intenzity popelavého svitu Měsíce přineslo rovněž zjištění, že v letech zvýšené sluneční aktivity dochází až k dvou a půl procentnímu snížení albeda Země. To skvěle souhlasí s daty z meteorologických družic, které prozradily, že v průběhu minima sluneční aktivity je Země pokryta o tři až čtyři procenta větším množstvím oblačnosti, než v období maxima.

I když odborná pozorování popelavého svitu mají svou hodnotu v poznávání naši planety, neměli bychom zapomínat, že popelavý svit je skutečně zajímavou ozdobou úzkého srpku. Vždyť tak máme jedinečnou šanci spatřit odražený svit našeho kosmického domova.

 

 
Právě jste dočetli jednu z kapitol připravované publikace Pod vlivem Měsíce. Autor bude velmi rád, pokud mu prostřednictvím diskuzní skupiny čtenářů IAN pošlete jakoukoli reakci: kritiku, námět do diskuze, výhrady ke srozumitelnosti textu... Dostanete tak šanci zasáhnout do finální podoby chystané knížky, kterou na podzim tohoto roku vydá brněnská hvězdárna. Ty nejzajímavější e-maily navíc odměníme touto novou publikací i s věnováním od autora.

Pavel Gabzdyl
 

Velký kosmonautický podvod

Čtvrtého září 1998 vyťukaly dálnopisy severokorejské tiskové agentury překvapivé sdělení o úspěšném vypuštění malé umělé družice Kwangmyongsong-1. Háček byl v tom, že ji nikdo nikdy nepozoroval a že si ji totalitní stát na východě Asie také nejspíš zcela vymyslel.

 Celý kuriózní příběh začal už v poledne 31. srpna 1998, kdy Severní Korea úspěšně odpálila svoji první balistickou střelu středního doletu Teapo Dong 1. Zkušební hlavice lehce překonala japonský ostrov Honšu a dopadla do hlubokých vod Pacifiku. Političtí analytici se tehdy shodli, že start nové vojenské střely měl hned několik důvodů: Pro obyvatele totalitního státu byl poněkud drsnou oslavou 50. výročí založení Severní Koreje a také připravovaného nástupu diktátora Kim Jong-Ila do čela stalinistického vedení. Okolním zemím, především pak Japonsku měl experiment demonstrovat kvalitu výzbroje a v neposlední řadě upravil pozici Severní Koreje při tehdy klíčovém vyjednávání se Spojenými státy kvůli vývoji jaderných zbraní.

Zprávy ze Severní Koreje říkaly, že k odletu do vesmíru využili tamní vědci a technici několika stupňovou raketu, která byla odpálena z vojenské základny u čínských hranic. První stupeň pracoval minut a půl s dopadl do vod Východního moře, druhý stupeň se po dalších čtyřech minutách zřítil do Pacifiku a malý satelit na oběžnou dráhu nakonec pošťouchl poslední, třetí stupeň. Kwangmyongsong-1 (v překladu Jasná hvězda) se měl pohybovat na velmi protáhlé dráze s oběžnou dobou přes dvanáct hodin a na jeho palubě se ocitl tajemný akustický experiment, jenž "přispěje k vědeckému výzkumu mírového využití vesmírného prostoru." Naši planetu pak zaplavil "vysíláním nesmrtelnými hymnami Píseň generála Kim Il Sunga a Píseň generála Kim Jong Ila" a vzkazem "Juche Korea" v morseovce.

Háček byl pouze v tom, že nikdo na naší planetě takové vysílání nezachytil. Veškeré civilní i vojenské zpravodajské služby se přitom shodly v názoru, že Korea žádnou umělou družici nevypustila. Americké kosmické velitelství sice prohlásilo, že se z druhé stupně "cosi oddělilo" a že se také snažilo o další let. Nicméně eventuální satelit musel být velmi, velmi malý. Jinak by byl zcela jistě zaznamenán.

Pochybnosti se vzápětí vyrojily i kolem "nosné rakety". Taepo Dong 1 byla nejspíš poskládána ze staré ruské střely R-13 (první stupeň), na kterou vojáci postavili modifikovanou raketu SCUD. Její nosná kapacita tak bude menší než nosnost Jupiteru-C, který dopravil na oběžnou dráhu první americký satelit. Vanguard 1 měl přitom velikost grapefruitu a lehce byste ho odnesli v jedné ruce.

Přesto všechno se státní tisková agentura nezdráhala 14. září 1998 oznámit, že satelit -- nápadně podobný první čínské umělé družici a také ještě starší americké sondě Telstar -- ukončil už stý oblet Země. K dispozici pak byly i video záběry startu rakety, umělé družice a animace demonstrující její let na oběžné dráze. Severní Koreji se tudíž 31. srpna 1998 podařil nanejvýš test nové vojenské rakety, které při pokusu o vynesení umělé družice selhal poslední nosný stupeň. Nic víc, nic míň. Žádný satelit tento orwellovský stát zatím nevypustil.

Jiří Dušek
Zdroj: Space Policy Project a další
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...