:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

439. vydání (15.7.2002 )

 Měl jsem štěstí. V pátek večer bylo pěkné počasí, na hvězdárnu přišla řada lidí a já se dostal domů až hluboko po půlnoci. Poprvé a dost možná naposledy jsem tak v televizi zachytil jeden z prastarých dílů legendárního seriálu Star Trek.

Páni, to byla podívaná! Papundeklové kulisy, blikající žárovky, gumové příšery a toporní herci pobíhají mezi pouťovými petardami... Na první pohled srandovní "béčkový" seriál, který dnešním hollywoodským trhánků nesahá ani po paty. Jenže pak jsem si uvědomil, že tento seriál vznikl před třiceti roky, v době kdy na oběžné dráze létalo několik málo satelitů, planety sluneční soustavy představovaly mokvající koule v zorných polích pozemských dalekohledů a teoretičtí astronomové spekulovali o možném výskytu neutronových hvězd a černých děr...

Prostě a jednoduše. Tahle sci-fi série je naprosto unikátní, vizionářská podívaná. Podívaná mnohem krásnější než dnešní hollywoodské trháky až na výjimky vyplněné virtuální vatou. Co u Star Treku nemohly nahradit kulisy a průhledné triky, musel zachránit příběh. Klobouk dolů před jeho tvůrci, odvedli skvělou práci. Tenhle Star Trek nás všechny přežije. Na to vsadím špičaté uši Komandéra Spocka.

Jiří Dušek

 

 

 

Pod vlivem: Moře bez vody

Je to už velmi dávno, co Země přinutila Měsíc, aby k ní přivracel stále stejnou polokouli. Tento dvorný způsob tance označovaného jako vázaná rotace je ve Sluneční soustavě celkem běžný a každý z vás si ho dokáže snadno představit. Stačí si jen uvědomit, že Měsíc se kolem své osy otočí za stejnou dobu, za jakou oběhne kolem Země.

 Jedna strana našeho souputníka je tedy od zraků pozemšťanů stále odvrácena. Její neznámá podoba se poprvé lidem ukázala až na snímcích pořízených sovětskou sondou Luna 3 v říjnu 1959. Zato ta druhá, přivrácená polokoule, se obyvatelům Země nastavuje už po stovky milionů roků téměř v nezměněné podobě. Když navíc uvážíme, že Měsíc je snad nejlépe pozorovatelnou ozdobou pozemské oblohy a že tmavé skvrny na jeho povrchu lze snadno spatřit i bez dalekohledu, měli bychom dospět k závěru, že tvář našeho souputníka musí být pozemšťanům přímo notoricky povědomá.

Skutečnost je však poněkud odlišná: Jen málokdo dnes rozezná pravou podobu Měsíce od nepovedených fotomontáží nebo snímků pořízených automatickými sondami. Vždyť pokud se dnes setkáme s nějakou fotografií našeho souseda, pak je to nejčastěji snímek pořízený při obletu jeho odvrácené strany posádkou Apolla 11 v červenci 1969. Tato zvláštní podobizna s polovinou odvrácené a s polovinou přivrácené strany zdobí většinu televizních reklam, filmových plakátů, obálek knih nebo přebalů cédeček...

Když tedy sledujeme okolní svět spíše prostřednictvím pestré palety médií než vlastníma očima, můžeme mít o podobě našeho souputníka mnohem zkreslenější představy než naši předkové.

Vzhled skutečného Měsíce by nám měl být povědomý především zásluhou tmavých skvrnek, kterých si lidé všimli už velmi dávno. Snad nejstarší dochované kresby měsíčního úplňku pocházejí z více než pět tisíc roků starých rytin v Irském Knowthu. Mnohem lépe než kresby nebo rytiny se však do dnešních dnů dochovaly historky o tom, co vlastně temné skvrny na měsíčním disku představují. Nejčastěji se asi setkáme s představou ušatého králíka nebo zajíce, která se objevuje například v mexických říkánkách, čínských báchorkách nebo jihoafrických legendách. Mnohým lidem připomínají tmavé měsíční skvrny také lidskou tvář, která se stala i symbolem Měsíce dodnes užívaným v kalendářích.

Skutečný původ tmavých měsíčních skvrn je skryt v podobných srážkách, jaké daly za vznik měsíčním kráterům. V tomto případě byla však tělesa střetávající se s našim souputníkem spíše planetkami než velkými kusy skal. Dopady takových těles vytvořily na měsíčním povrchu obrovské kotliny. Později, v době vulkanické aktivity našeho souseda, byly tyto rozsáhlé prohlubně vyplněny čedičovými lávami, které se na povrch Měsíce vylévaly v obrovských fontánách žhavé lávy. Právě utuhlé lávové příkrovy lávy složené z minerálů bohatých na železo a hořčík vytvořily uvnitř kotlin tmavé pláně, kterým dnes říkáme moře.

Proč ale tmavé skvrny na Měsíci přezdíváme moře, jezera, bažiny a nebo třeba zálivy, když ve skutečnosti nemají tyto plochy s vodou nic společného? Odpověď na tuto otázku musíme hledat už počátkem sedmnáctého století, v době prvních teleskopických pozorování. Tehdy se světem potulovaly dva názory: první Plutarchův (asi 40 - 125), který stejně jako italský hvězdář Galileo Galilei (1564 - 1642) věřil, že vodní plochy viděné z dálky se nám jeví tmavější než okolní pevnina. Druhý, zcela opačný názor pocházel z díla Dioptrice (1604) od hvězdáře Johannese Keplera (1571 - 1630). Po přečtení Galileových zpráv o jeho pozorování Měsíce dalekohledem však Kepler své tvrzení založené na pozorování řek a pevnin z vysokých kopců opravil a v roce 1610 napsal: "připouštím, že skvrny jsou moře (maria) a že jasné oblasti pevniny (terrae)."

Možná zásluhou této zápletky se často traduje, že pojmenování "moře" dostal na Měsíc právě Galileo Galilei. Ukazuje se však, že Galileo ve spojitosti s tmavými měsíčními plochami nikdy tohoto slova nepoužil a sám v existenci vody na Měsíci nevěřil, stejně jako řada jiných astronomů. Ještě před vynálezem dalekohledu bylo totiž jisté, že kdyby na povrchu našeho souseda vodní plochy skutečně existovaly, museli bychom v období kolem úplňku pozorovat v měsíčních mořích Slunce odražené od jejich hladiny -- obyčejné prasátko.

Ať už to bylo jakkoliv, název moře se díky trojice průkopnických selenografů (Van Langrena, Hevelia a Riccioliho) dostal i do prvních měsíčních map, na kterých přetrval až do dnešních dnů. Samotná jména moří má na svědomí italský astronom Giovanni Riccioli (1598 -- 1671), která odvodil podle tehdy předpokládaných vlivů Měsíce na počasí a duševní stavy lidí. Krásná ukázka toho, jak vážně brali dříve hvězdáři působení Měsíce na naši planetu.

 

 
Právě jste dočetli jednu z kapitol připravované publikace Pod vlivem Měsíce. Autor bude velmi rád, pokud mu prostřednictvím diskuzní skupiny čtenářů IAN pošlete jakoukoli reakci: kritiku, námět do diskuze, výhrady ke srozumitelnosti textu... Dostanete tak šanci zasáhnout do finální podoby chystané knížky, kterou na podzim tohoto roku vydá brněnská hvězdárna. Ty nejzajímavější e-maily navíc odměníme touto novou publikací i s věnováním od autora.

Pavel Gabzdyl
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...