:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

438. vydání (11.7.2002 )

foto archiv autora S nápadem uveřejňovat jednotlivé kapitoly připravované publikace Pod vlivem Měsíce ještě předtím, než spatří světlo světa její papírová verze, přišel Jirka Dušek. Mám sice drobné podezření, že ho k tomu vedla spíše snaha přečkat bez úhony nudnou okurkovou sezónu prázdnin, kdy většina potenciálních autorů přežívá úmorná vedra někde u vody, ale i přesto to byl od něj opravdu velmi prozíravý, ne-li geniální tah. Už první kritiky a ohlasy na úvodní kapitolu s názvem "Špinavý soused" mě přesvědčily o tom, že čtenáři IAN skutečně fungují jako velmi účinný virtuální mozek. I když jsem text k první kapitole několikrát pročítal, přesto mi nějaké chybičky unikly. Potvrzuje se tím známé pravidlo, že sám autor si ve svém textu jen stěží všimne vlastních chyb, pokud si neschová text do šuplíku a nepodívá se na něj znovu až s dostatečným časovým odstupem. Doufám proto, že následující kapitola věnovaná fázím Měsíce, jejíž poslední úpravy se odehrály jen pár hodin před vypuštěním do světa, bude obsahovat chyb a nepřesností co nejméně a že se vám bude líbit.

A ještě drobná poznámka k obrázkům: Všechny snímky a kresby, které jsou zde na stránkách Instantních novin uveřejňovány jako obrazový doprovod k jednotlivým kapitolám, nebudou součástí připravované publikace. Ty skutečné snímky od autorů roztroušených po celém světě se teprve prokousávají změtí serverů do autorovy e-mailové schránky.

Pavel Gabzdyl

 

 

 

Pod vlivem: Od úplňku do úplňku

Ještě v roce 1988, kdy se i v knižních stáncích na letištích začala prodávat populárně naučná kniha Stručná historie času od Stephena Hawkinga, považovala většina obyvatel naší planety globální počítačovou síť za naprostou báchorku. Doba se však změnila a dnes už používáme Internet stejně samozřejmě, jako třeba fritovací hrnec.

 Přesto si i dnes málokdy uvědomíme, že jediným stisknutím tlačítka myši můžeme snadno stahovat data nejen z druhého konce kanceláře, města, kontinentu, ale stejně pohodlně i z opačné polokoule planety. Podobně nejspíš přemýšlel i jeden internetový serfař z Jihoafrické republiky, který navštívil české stránky věnované Měsíci. Zarazila ho přitom jedna jediná věc: U snímků, kde měl Měsíc podobu písmene D byl popisek, že jde o dorůstající srpek. To považoval za chybu, protože na jižní polokouli má dorůstající Měsíc tvar přesně opačný -- písmene C. Občan Jihoafrické republiky si zkrátka neuvědomil, že zrovna prohlíží snímky pořízené z místa, které se nachází pod jeho nohama.

Zmíněný Afričan sice opomenul při svém brouzdání po Internetu kulatost Země, ale rozhodně musel mít ponětí o tom, jak má dorůstající srpek vypadat. Obloha velkoměst, která je rozdrobená hustou zástavbou na drobná políčka, nám poskytuje jen velice málo příležitostí k tomu, abychom si mohli lépe všímat podob našeho souseda a snadněji porozumět jeho změnám. Autor této publikace se dokonce setkal s představou, že náš soused je pouze bílou polokoulí z druhé strany dutou a tmavou, která se k nám různě natáčí. Takové bizarní těleso by bylo jistě zajímavé, ale v předcházející kapitole jsme si přece řekli, že Měsíc je šedivou koulí, která pouze odráží světlo sluneční. Právě sluneční světlo spolu s oběhem Měsíce kolem Země mají na svědomí jeden z nejnápadnějších, pravidelně se opakujících dějů v přírodě -- změny měsíčních fází.

Celý úchvatný cyklus měsíčních proměn začíná novem nebo také novoluním, kdy se Měsíc nachází mezi námi a Sluncem. Jeho osvětlená polokoule v té době míří ke Slunci, takže při pohledu ze Země je Měsíc neviditelný. Jednak se díváme na jeho temnou polovinu, jednak se zdržuje na denní obloze příliš blízko zářivého Slunce. Zásluhou oběhu kolem Země se ale náš soused neustále pohybuje od západu k východu -- tedy opačným směrem než se díky rotaci naší planety pohybují hvězdy.

Po novu proto začne Měsíc "stárnout". Na obloze se bude vzdalovat od Slunce a zároveň k nám bude stále více natáčet svou osvětlenou polokouli. Již za pár dní se objeví večer nad západním obzorem v podobě úzkého srpku. Den po dni bude náš souputník zapadat stále později a až uběhne od novu zhruba sedm dní, doroste do podoby půlměsíce ve tvaru písmene D. Měsíc se dostane do fáze zvané první čtvrť. Vycházet bude již kolem poledne, zapadat kolem půlnoci a za večerního soumraku ho najdeme viset nad jižním obzorem. Právě v době, kdy oblohu zpestřuje půlměsíc, lze snadno podlehnout klamu, že Slunce nesvítí přímo na Měsíc. Za normálních okolností by měla osvětlená polokoule našeho souseda mířit přesně ke Slunci, ale nyní míří vrchol vypuklé strany někam nad Slunce, takže máme dojem, jakoby se sluneční paprsky ohýbaly dříve, než dorazí k Měsíci. Celý jev má však na svědomí skutečnost, že postavení Slunce a Měsíce pozorujeme na vyduté nebeské klenbě, která nám průmět spojnice obou těles zdánlivě zakřivuje.

Ani po první čtvrti nepřestává náš soused tloustnout. Zhruba čtrnáct dní po novu se zakulatí a dostane se do fáze úplňku. Úplňkový Měsíc zpravidla vychází hned po západu Slunce a rychle zalévá okolní krajinu svým svitem. Říkáme, že Měsíc je v opozici se Sluncem, čili stojí na obloze přímo naproti naší denní hvězdy. Právě období úplňku se těší mnohem větší pozornosti lidí než jiné fáze našeho souseda. Je pravda, že měsíční cyklus se v této chvíli dostává přibližně do své druhé poloviny a že začíná po úplňku ubývat, jinak se ale neděje nic zvláštního. Jestli vás tedy světlo měsíčního úplňku vyruší ze sladkého spánku, je to jen jeho světlem, které se vám během noci vkradlo do pokoje. Otázkou je, kolikrát se jindy budíme a nepřikládáme tomu žádný zvláštní význam. Sporná je však i doba samotného úplňku. Bez pomocí dalekohledu nelze úplňkový Měsíc dobře rozlišit a běžně se stává, že lidé nazývají úplňkem lunu, kterou dělí od této magické fáze i dva dny. Z astronomického hlediska je navíc doba úplňku spíše dílem okamžiku. Proto nepropadejte panice, když podle některých návodů nestihnete přesně za úplňku vyluhovat ani pořádný měsíční čaj.

Největší pozornost měsíčnímu úplňku, nebo spíše období kolem něj, byla patrně věnována v dobách, kdy se svítilo jenom čadícími loučemi, ohněm v krbu nebo svíčkami. Před několika staletími bylo měsíční světlo vzácným zbožím a rozhodně ho neměli rádi lupiči, kteří pod pláštěm tmy obírali pocestné. Za jasné úplňkové noci se dalo i cestovat, což bylo jindy velmi nebezpečné. Na některých místech se dokonce podél cest odstraňovala kůra ze stromů, aby bylo bílé obnažené dřevo lépe vidět i při měsíčním světle.

V době úplňku se však přece jen děje něco zvláštního. Nikoliv však s lidmi, ale s jasem našeho souseda. Je logické, že v této fázi by měl být Měsíc nejjasnější. Skutečně tomu tak je, ale háček je v tom, že při úplňku náhle naroste jeho jas více než o čtvrtinu. Tento zvláštní jev, který je astronomům znám už přes sto let, je přisuzován drsném charakteru měsíčního povrchu. Pokud totiž svítí Slunce na Měsíc jen trochu zešikma, vidíme pořád změť stínů, kterou vrhá nerovný měsíční terén. Jakmile ale zasvítí Slunce přímo "shora", stíny zmizí a Měsíc může odrážet sluneční svit naplno. Ze vzorků měsíčního prachu dovezených kosmonauty do pozemských laboratoří se však zjistilo, že na zvýšení jasnosti úplňkového Měsíce se může podílet také zpětný rozptyl slunečního světla, tj. směrem ke zdroji (ke Slunci), navíc zesílený interferencí.

Po úplňku se hranice světla a stínu objeví u pravého okraje měsíčního kotouče a začne jeho disk ukrajovat. Tma zvítězí nad světlem a Měsíc začne "couvat". Luna bude vycházet stále později a zapadat až po východu Slunce. Až bude mít náš souputník podobu půlměsíce ve tvaru písmene C, nastane fáze zvaná poslední čtvrť. Měsíc bude vycházet až kolem půlnoci a k západnímu obzoru se začne sklánět za denního světla někdy kolem poledne. Zhruba pětadvacet dní po novu už zůstane z půlměsíce jen úzký srpek, zdobící před svítáním východní obzor. Den po dni bude vycházet později a brzy zmizí v září vycházejícího Slunce. Nastane nov, který Babyloňané považovali za drobnou smrt našeho nebeského souputníka. Koloběh změn měsíčních podob je však bez konce a brzy se opět na večerním nebi objeví "nový" dorůstající srpek.

 Cyklu, během kterého se vystřídají všechny měsíční fáze říkáme lunace. Lunace zvaná také synodický měsíc trvá přesně 29 dní 12 hodin 44 minut a 2,8 sekund, což se blíží dvanáctině našeho roku. Odtud také její pojmenování nejen v češtině (měsíc), ale i v jiných jazycích (Moon -- month, Mond -- monat). Střídání měsíčních fází se také využívalo jako jednotky pro měření času. Muslimové a židé dokonce používají měsíční kalendář dodnes. O dřívější souvislosti mezi měsíčním cyklem a měřením času svědčí i to, že kořen me- našeho slova Měsíc je indoevropského původu a před sedmi tisíci roky označoval "měřidlo" času. K periodě lunace se však blíží i celá řada jiných pravidelných dějů v přírodě. Tím nejznámějším je asi 28denní cyklus tvorby pohlavního hormonu estrogenu, kterému se říká také menstruační cyklus -- od latinského slova mensis čili měsíc. Podrobné studie však ukazují, že délka menstruačního cyklu není se změnou měsíčních fází v přímé souvislosti.

Střídání fází Měsíce zdaleka není jedinou změnou, které si při soužití s oblohou můžeme všimnout. Stačí nahlédnout do děl básníka Karla Hynka Máchy. Tak například v próze Návrat, kde popisuje zimní noc před novým rokem Mácha píše: "... měsíc svítil jasně vysokým oknem na černou podlahu, obraz světla jeho dělily stíny mříží ouzkých a hustých." V proslulé sbírce Máj, která se naopak odehrává v prostředí jarních večerů se dočteme: "na bílé zdě stříbrnou zář, rozlila bledá lůny tvář." Je vidět, že básník si velmi pozorně všímal měsíčního světla a věděl, že v zimě svítí úplněk mnohem strměji (svítí spíše na podlahu) než v létě, kdy ozařuje spíše zeď. Ano, je tomu skutečně tak. Zatímco v létě se dostává úplňkový Měsíc jen nevysoko nad obzor, v zimě na nás svítí pořádně zvysoka. Podstata tohoto jevu je docela jednoduchá. Měsíční dráha je vůči rovině zemského rovníku skloněna zhruba stejně, jako oběžná rovina Země kolem Slunce. Měsíc se tedy po pozemské obloze pohybuje podobně jako Slunce po tzv. ekliptice. Víme, že v průběhu roku Slunce putuje od západu k východu. Jednou na nás svítí docela strmě (v létě) a jindy jen z nevelké výšky nad obzorem (v zimě). Podobně se pohybuje i Měsíc, s tím rozdílem, že nám to předvede v průběhu jednoho měsíce. Oběžná rovina Měsíce je navíc vůči rovině ekliptiky skloněna o úhel asi pěti stupňů. Náš soused se tedy může dostat právě o těchto pět stupňů nad nebo pod rovinu ekliptiky.

To, v které části své měsíční pouti se náš soused zrovna nachází, lze snadno vystopovat i z jeho fáze. Pokud je zrovna v úplňku, musí být přímo naproti Slunci. V létě je tedy měsíční úplněk tam, odkud na nás svítí Slunce v zimě a naopak. Ale toho si ostatně všimne každý, kdo žije s našim sousedem od úplňku do úplňku.

 

 
Právě jste dočetli jednu z kapitol připravované publikace Pod vlivem Měsíce. Autor bude velmi rád, pokud mu prostřednictvím diskuzní skupiny čtenářů IAN pošlete jakoukoli reakci: kritiku, námět do diskuze, výhrady ke srozumitelnosti textu... Dostanete tak šanci zasáhnout do finální podoby chystané knížky, kterou na podzim tohoto roku vydá brněnská hvězdárna. Ty nejzajímavější e-maily navíc odměníme touto novou publikací i s věnováním od autora.

Pavel Gabzdyl
 

Zážitky z konference Lisa IV

Minulý týden jsem měl možnost zúčastnit se mezinárodní konference astronomických knihovních a informačních služeb Lisa IV (lisa4.cuni.cz), konané v pražském Karolínu.

foto archiv autora Několik století stará budova s moderním vybavením byla důstojným hostitelem konference, na které se sešla více než stovka knihovníků a astronomů z celého světa, aby se seznámila s nejnovějšími pokroky v oboru, navázala nové plodné vztahy a prezentovala svoji práci. Tento příspěvek obsahuje můj subjektivní náhled na konferenci. Jsem astronom, i když do knihovnictví fušuji také, takže se nedivte, že to, nad čím ti praví knihovníci slintali, mě nechávalo chladným. A naopak.

Z mého hlediska astronoma byl největší peckou hned první příspěvek, který měl Jean-Charles Cuillandre, pracující na 3,6metrovém Kanadsko-francouzsko-havajském dalekohledu na Mauna Kea. Po lehkém knihovnickém úvodu do práce s digitálními snímky, ve kterém líčil, jak skládá několik snímků dohromady nebo dělá barevné kalibrace, přistoupil k zajímavějšímu tématu. Popisoval, jak lze sestavit film bez kamery, pouze s digitálním foťákem. Je pochopitelné, že na rychlé děje, jako je třeba otevírání kopule nebo cesta autem, to není nic moc, přestože jsme se tak dozvěděli, jak vypadá krajina v okolí tohoto přístroje. Nicméně na pomalejší objekty, jako je změna oblačnosti nad nočním Honolulu, byla tato technika bezkonkurenční.

Před očima užaslých účastníků tak na promítacím plátně proplouvala trhlina v mracích odhalující vzdálená světla velkoměsta (tzv. světelné znečištění), v mlze nebo ve sněhu se topící kopule observatoře, západy a východy nebeských objektů a samozřejmě hvězdy. Záplava animovaných nebeských objektů podbarvená skvělou hudbou. Vskutku mistrovský výběr.

Není divu, že další příspěvky tak trochu zapadly. To, jak knihovníci učí fyziky, vyrábí PDF na webovské prezentace nebo přemýšlí nad tím, jaký je rozdíl mezi čítárnou a knihovnou, vyvolalo sice bouřlivé diskuse v sále (trochu přeháním), ale nějak se mi nedaří pochopit proč... Snad jen, že knihovník může podstatně přispět k prezentaci skvělého projektu, jako je stavba osmimetrových dvojčat na Havaji a v Chile. Prezentace, za kterou stojí menší tým asi 6 lidí, si s materiály od vyhlášené reklamní agentury vůbec nezadá.

Peter J. Quinn velmi zajímavě popisoval důvody vzniku projektu Astrophysical Virtual Observatory - AVO. Dnešní stav techniky a rozvoje lidstva už dospěl do stavu, že lidé produkují v oblasti astronomie tolik informací, že je jejich objem roste výrazně rychleji než výkon počítačů. Projekt AVO se snaží z tohoto nedostatku udělat ctnost. Snahou je zapojit do projektu co nejvíce samostatných jednotek (počítačů, observatoří), kteří by své zdroje sdílely, a tak byly schopni neuvěřitelný nárůst informací využít. Příkladem může být známé SETI .

Na konferenci též bylo přítomno několik lidí ze všeobecně známých informačních center: F. Genova ze Strasbourgu informovala o ADS a CDS, sympatický 'cowboy' v stylovém oblečení a s kloboukem G. Eichhorn pak povídal o pozadí ADS, kde mají například 60 tisíc kliků za den, o tom, že největší zájem je o články z posledního roku, tedy o články, které jsou tak tak uvolněny pro publikaci na ADS (lenost astronomů? no comment...).

Kromě přednášek bylo na konferenci také řada posterů (psaných příspěvků). Musím říct, že mě z nich asi nejvíc zaujala práce italských knihovnic, snažící se jejich zdroje zpřístupnit prostřednictvím technologie XML upravené pro knihovny. Pokud vládnete italštinou můžete zkusit knihovnu v Bologneském CNR. Protože už dlouho hledám nějaký pěkný universální katalog nejen do knihovny samotné, ale i třeba na naše snímky, velmi mne tato práce zaujala. Taktéž je pěkně vidět, jak daleko už je Evropa před Amerikou. Italové předkládají návrhy v XML v době, kdy Američané vážně uvažují o konverzi svých databází z MACu do Execlu.

Z mého pohledu to stálo za to...

Filip Hroch
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...