:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

437. vydání (8.7.2002 )

Foto JPL/NASA Představte si, že je to už pět roků, co se do Internetu ponořil Instantní bílý trpaslík, elektronický předchůdce těchto novin. Ty chvíle si stále ještě pamatuji. V pátek, čtvrtého července 1997 na nás někdy dopoledne namířili dar přítele Lasera a my se po pár hodinách pokusů napevno zakousli do Sítě sítí. Ba co víc. Na jednom z mála hvězdárenských počítačů jsme hned tentýž večer okusili instantní chuť internetu -- dívali jsme se na přímý přenos z řídícího střediska Pathfinderu, pro našince první on-line sondy na Marsu. Krátce poté, co Američané zatleskali a my snědli pytlík mastných čipsů, přišel déšť -- předzvěst známých záplav, který laserové spojení s univerzitou nemilosrdně přetnul a my šli domů, napjatí vzrušením z báječné drogy. Kolega Rudolf tehdy pod jejím vlivem během víkendu spíchnul první verzi elektronického zpravodaje, jehož nulté číslo vyšlo hned v pondělí, sedmého července. Provolání ustavující redakce se bohužel nedochovalo, naštěstí pro nás, ale část těchto chvil Rudolf zachytil v krátkém příspěvku "Byli jsme přitom". Určitě si ho přečtěte.

I nyní, s odstupem pěti roků můžete být "přitom". Tentokráte ale nepůjde o zrod nového elektronického zpravodaje. Pavel Gabzdyl, můj dobrý přítel a hlavně knihovník z Monte Boo, vám totiž dává možnost podílet se na finální tvorbě jeho nové publikace -- Pod vlivem Měsíce. V následujících týdnech budou na stránkách Instantních astronomických novin postupně vycházet jednotlivé kapitoly z připravované knížky a vy dostanete šanci na ně jakkoli reagovat. Posílejte mu kritiky, náměty do diskuze, výhrady ke srozumitelnosti textu. Prostě zkuste využít jednu z těch báječných vlastností, které Internet nabízí. Být přitom.

Jiří Dušek

 

Jak dlouhou si už čtete IAN? (451 odpovědí)

  • ani ne rok (14%)
  • skoro dva roky (29%)
  • přes tři roky (35%)
  • více než čtyři roky (22%)

 

 

Byli jsem při tom!

Někteří z vás už možná ví, že byla naše milá hvězdárna díky mnoha různým náhodám, nehodám, které provázel zmatek, připojena pevnou linkou k proklatě zrádné Síti sítí (aneb Řiti řití, ale to tam nedávej Jiříku). A byli jsme nejen při tom, ale hlavně v tom.

 Uznávám, že málokdy trávím noci na hvězdárně do dopoledne příštího dne, ale první noc po připojení to prostě jinak nešlo. Než jsem si důkladně prohlédl všechny stránky, které jsem znal - i ty, které jsem ještě vůbec neznal. Já sám jsem se "před Netem" omezil (díky modemu Jeníka Hollana a omezeným financím hvězdárny) pouze na vybírání pošty a tak jsem byl v podstatě nováčkem. Ve škole je totiž u počítačů pořád plno a já naopak většinou velmi málo. Nu což. Není snad potřeba se dále rozepisovat, co ten Internet vlastně obnáší.

Každý ze čtenářů tohoto modrého plátku také jistě zaregistroval zprávu o úspěšném přistání americké sondy Pathfinder na Marsu. Ba dokonce, že vozítko s hrozným jménem Sojourner, vyjelo na povrch válečné planety. A mohu s jistotou tvrdit, že moje maličkost, Juris Dušis, Jeník Hollanů a Roman Kouďák jsme byli jedni z prvních, kteří o výsledku celé mise věděli. Ptáte se, jak je to možné? Inu vězte -- máme Internet!

Autor tohoto příspěvku je ještě tak trochu plný dojmů z celé seance a tak se nesmíte divit, že čtete to, co čtete. Představte si, že sedíte v kanceláři kancelářské krysy (Jiřího Duška), za oknem se schyluje k bouři, na kterou tato republika dlouho nezapomene a popíjíte pivo značky Bernard. (Vzhledem k tomu, jak to tady píšu, bych tu povodeň asi neměl zmiňovat, ale předpokládám, že mi rozumíte a chápete mě.) Před vámi ční obrazovka, která má celých patnáct palců v úhlopříčce a navíc (díky předvídavosti dr. Pokorného) je pod stolem multimediální počítač, který se umí hýbat a přitom na vás roztomile žvaní: This disk will be destructed in five seconds. A za pár minut má začít přímý přenos NASA TV z řídícího střediska Pathfinderu. Nezbývá než se pomodlit, aby fungovala linka (tzn. nezačalo pršet) a pohodlně se uvelebit v teplíčku brněnské hvězdárny.

No, samotný přenos nestál vůbec za nic. V okýnku velikosti políčka dia filmu se zmateně pohybovaly jakési postavy, moderátor celkem LaXně komentoval naprosto nesrozumitelnou amerikánštinou, co se děje (dokonce ani Jeník většinou nerozuměl) a občas se celé divadlo zastavilo -- to když první kapky lijavce přelomily laséra. Daleko zajímavější byl pocit, který jsem měl. Dýchla na mě budoucnost a to nedaleká. Jsem šťastný, že jsem se narodil v době, kdy se u nás začaly hýbat ledy a jako velmi mladý jsem se dostal k drobečkům počítačům, protože bez nich si už teď svůj život nedovedu představit. Jsem schopen vnímat nové technologie (Sice amatérsky, ale přibližně chápu k čemu to je a někdy i jak to funguje. Jak vlastně Svět funguje?), které vedou do světa virtuální reality, jenž by snad ruku v ruce s celosvětovou sítí (což asi nemusí být nutně Internet) mohla zbořit hranice států, vymazat pojem vzdáleností. Trošku jsem se nechal unést. Ale vůbec mi to nevadí, s fantazií si hraji rád.

Takže jsme byli přitom. Neviděli jsme však jenom záběry z řídícího centra NASA, ale oknem si nás našel úzký a nesmělý paprsek světla budoucnosti, který si těžce prodíral cestu mezi mraky současnosti, podobně jako paprsky Sluníčka, které mizelo za zlověstnou hradbou mraků...

Rudolf Novák
Zdroj: Vyšlo ve zpravodaji Bílý trpaslík č. 87 (červenec 1997).
 

Pod vlivem: Špinavý soused

Zní to možná trochu opovržlivě, ale se špetkou nadsázky lze tvrdit, že Měsíc je špinavým sousedem naši modré planety. Asi nevěříte, vždyť Měsíc se nám na nočním nebi jeví jako jasně zářící kotouč a pohled na něj může být našemu zraku někdy i docela nepříjemný. Taková zkušenost je však dílem pouhé iluze, kterou má na svědomí kontrast s temnou oblohou.

 Ať se nám tedy zdá měsíční světlo jakkoli jasné nebo dokonce "stříbřité", je jeho celková intenzita milionkrát menší než denní světlo. Náš soused také nesvítí vlastním světlem, ale pouze odráží sluneční světlo a navíc dost mizerně -- pouhou jednu desetinu. Nemalou část měsíčního povrchu totiž pokrývají tmavé horniny, které se svým odstínem podobají spíše pozemskému asfaltu. Měsíc je však špinavý i z bezprostřední blízkosti. O tom se doslova na vlastní kůži přesvědčili kosmonauti měsíčních výprav Apollo, kterým se zarýval velmi jemný měsíční prach úplně všude -- i za nehty.

Právě takovým prachem je pokryt různě mocnými vrstvami (od decimetrů po několik desítek metrů) celý povrch našeho souseda. Tato víceméně souvislá přikrývka (odtud i označení z řeckého regolit čili koberec) je tvořena mikroskopickými úlomky měsíčních hornin, nerostů, drobných skel a také nepatrným množstvím meziplanetárního materiálu, jenž se zde hromadil v průběhu dlouhé historie našeho Měsíce. Vlastnosti regolitu jsou opravdu zvláštní a zcela se vymykají našim stavebním zkušenostem, které jsme jako malá dítka nabyli při hrátkách na pískovišti. Měsíční prach je totiž velmi přilnavý a soudržný, zkrátka chová se jako mokrý písek, i když neobsahuje ani jedinou kapku vody. Zrníčka měsíčního prachu jsou totiž neobroušená, vždyť zde nepůsobí ani voda ani vítr, takže se velmi snadno navzájem zachytávají o své ostré hrany.

I když špinavý, je Měsíc opravdu věrným sousedem Země. V gravitačním objetí naší planety se totiž poslušně pohybuje už od samotných počátků existence Sluneční soustavy. Ta vznikla někdy před 4,6 miliardami roků z beztvarého oblaku prachu a plynu, který se z dosud nezcela známých příčin, zformoval do tvaru rotujícího disku, jehož střed se neustále zahušťoval a zahříval. Materiál v okrajových částech mezitím chladl, kondenzoval a nabýval podoby balvanů, z nichž se začaly vytvářet předchůdci dnešních planet a planetek, kterým říkáme protoplanety.

Zhruba dvě stě milionů let po vzniku Sluneční soustavy už kroužila kolem mladého Slunce také planeta, kterou bychom si jen stěží dokázali představit jako budoucí hostitelku pestrého života. Země v té době připomínala spíše pekelný svět, utopený v hlubokém oceánu žhavé lávy, jehož povrch v mnohem větší míře než dnes sužovaly nesčetné srážky s planetkami a kometami. Existuje nemálo indícií, že právě v této ranné fázi vývoje se naše Země srazila s protoplanetou o průměru několika tisíc kilometrů. Obří těleso s rychlostí přes čtyřicet tisíc kilometrů za hodinu se k Zemi přiřítilo z boku a nejprve se o ni pořádně otřelo. Mohlo to připomínat povedený šťouch kosmického billiardu, při kterém se urychlila rotace Země a změnil se sklon její rotační osy. Po prvním střetu se však už kosmický vetřelec z pevného gravitačního objetí nedostal; oblétl Zemi a definitivně se zabořil do její kůry. Pohybová energie tělesa se proměnila v gigantickou explozi, která mohla být registrována až na vzdálenost dvě stě světelných let! Primitivní atmosféra planety se vypařila a povrch se ohřál na teplotu deset tisíc stupňů Celsia. Nepředstavitelná kolize vytvořila kolem Země disk žhavých par a roztavených hornin. Ten se zformoval do rotujícího oblaku, ze kterého se během relativně krátké doby (desítky tisíc let) vytvořil náš Měsíc. Tato epizoda v historii Sluneční soustavy dala za vznik nejen Měsíci, ale s velkou pravděpodobností i příhodným podmínkám pro život na naši planetě. Při srážce byla totiž Země ochuzena o pořádnou část své vnější slupky -- kůry, která je svými vlastnostmi jedinečným fenoménem všech světů, které jsme dosud mohli zblízka poznat: umožňuje pohyb litosférických desek, neustálý koloběh mnoha důležitých prvků a sloučenin a celou řadu dalších jevů probíhajících na naši planetě.

Záhy po tomto velmi dramatickém vzniku, byl náš průvodce k Zemi mnohem blíž. Odhaduje se, že obíhal ve vzdálenosti asi dvaceti tisíc kilometrů, tedy zhruba 20krát blíže než dnes. V ranné historii Země proto musel být výhled na našeho souseda opravdu fantastický, vždyť zabíral na obloze přibližně takový kus, jako cédečko pozorované ze vzdálenosti natažené paže! Vlivem vzájemného gravitačního působení obou těles se ale od nás Měsíc neustále vzdaloval až na dnešních 380 000 kilometrů. Měsíc se ostatně ze stejného důvodu vzdaluje i dnes rychlostí 3,8 centimetrů za rok, tedy zhruba stejně rychle, jako nám rostou nehty. Tak nepatrná změna vzdálenosti Měsíce neušla astronomům zásluhou precizních laserových měření. Během šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století bylo totiž přímo na povrchu Měsíce umístěno několik speciálních odražečů, které sloužily jako jakási zrcátka, odrážející zpět k Zemi laserové signály vysílané z pozemních stanic. Podle doby, za kterou se světelný signál vrátil zpět, šlo následně velmi přesně zjistit vzdálenost mezi námi a měsíčním povrchem.

Kromě těchto skutečně nepatrných změn vzdálenosti Měsíce od Země, dochází v každém okamžiku k mnohem nápadnějšímu vzdalování a přibližování našeho souseda. Měsíc se totiž nepohybuje kolem Země po přesně kruhové dráze, nýbrž po nedokonalé elipse s docela nepatrnou výstředností. V průběhu každého oběhu Měsíce kolem Země se proto od nás pravidelně vzdaluje a přibližuje -- dostává se do přízemí a odzemí, tedy do vzdálenosti, kdy je k nám nejblíže a kdy naopak nejdále.

Měsíc ale ve skutečnosti vykonává kolem Země mnohem složitější tanec a tak ani jednotlivá přízemí a odzemí si nejsou rovna. Zkrátka, ne v každém přízemí je k nám Měsíc stejně blízko a ne v každém odzemí je od nás Měsíc stejně daleko. Nejbližší přízemí 21. století tak připadne na 6. prosince 2052, kdy od nás bude Měsíc vzdálen 356 421 kilometrů. Naopak nejdále ve 21. století od nás byl Měsíc 14. března 2002 (406 707 km). Jiná přízemí a odzemí se v tomto století budou pohybovat mezi těmito hodnotami. Měsíc je však při pohledu bez dalekohledu příliš malým objektem a změn, které prodělává v době přízemí a odzemí si jen stěží můžeme všimnout. Dokonce i výjimečně vhodná kombinace přízemí s dobou úplňku, která se přihodila 22. prosince 1999, způsobila pouze čtrnáctiprocentní nárůst jeho velikosti a tříprocentní zjasnění oproti průměrné situaci. Komplikovaný vesmírný tanec si tedy s našim sousedem hází sem a tam, ale my si toho můžeme všimnout jen v případě, že máme po ruce sérii fotografií pro srovnání nebo tabulky z hvězdářských ročenek.

 

Právě jste dočetli jednu z kapitol připravované publikace Pod vlivem Měsíce. Autor bude velmi rád, pokud mu prostřednictvím diskuzní skupiny čtenářů IAN pošlete jakkoli reakci: kritiku, námět do diskuze, výhrady ke srozumitelnosti textu... Dostanete tak šanci zasáhnout do finální podoby chystané knížky, kterou na podzim tohoto roku vydá brněnská hvězdárna. Ty nejzajímavější e-maily navíc odměníme touto novou publikací i s věnováním od autora.

Pavel Gabzdyl
 

Hon na umělé družice Země

Je léto! Tak na nic nečekejte a vydejte se na lov umělých družic Země!

 Člověk pronikl do vesmíru a bohužel stejně jako na Zemi i zde dělá pěkný nepořádek. Od vypuštění prvního Sputniku uplynulo teprve čtyři desetiletí, a přesto se v těsné blízkosti naší planety pohybuje už na deset tisíc těles větších než tenisový míček. Sto až tři sta z nich můžete spatřit i bez dalekohledu, počet těch nejjasnějších, do čtvrté velikosti, se pak odhaduje na zhruba padesát.

Samozřejmě nejde jenom o skutečné, pípající satelity, nýbrž také o poslední stupně nosných raket, nejrůznější úlomky, nosníky a trosky. Vždyť už 4. října 1957 dosáhl na oběžnou dráhu spolu se Sputnikem 1 i poslední stupeň nosné rakety R-7 (jinak vojenské balistické střely), který zazářil jako hvězdička první velikosti. Samotná družice Sputnik, byť leštěná, avšak jenom půlmetrová koule měla šestou velikost. První umělý satelit byl tedy na hranici viditelnosti bez dalekohledu, zatímco první smetí, které ho vyneslo do vesmíru, zvěstovalo všem onu převratnou událost!

Poznat na nebi družici není těžké. Vypadá jako bod, který nehlučně letí mezi hvězdami. Na rozdíl od letadla nejsou vidět navigační světla, nemění směr letu, není slyšet žádný zvuk a nezůstává za ním kondenzační stopa. Občas satelit zvolna zmizí při vstupu do zemského stínu, někdy se také otáčí a periodicky nebo neperiodicky mění jasnost. Jindy jsou vidět jen jednotlivé záblesky. Je-li družice orientovaná, mění hvězdnou velikost pozvolna, plynule se zjasní a pak opět zeslabí.

Jelikož jsou umělé družice zpravidla vypouštěny s pomocí zemské rotace, většina z nich se pohybuje ze západní poloviny nebe k východní. V opačném směru, po tzv. retrográdní dráze ze severoseverovýchodu na jihojihozápad, létají pouze výjimečně. V posledních letech se ale často setkáte se satelity na polární dráze (přelétávají nad oběma zemskými póly); příkladem mohou být telekomunikační Iridia, meteorologické a špionážní družice.

Družice samozřejmě nesvítí, nýbrž odrážejí sluneční záření. Proto jich je na severní polokouli nejvíce vidět za soumraku během letních měsíců. Koncem července například Slunce na padesátém stupni severní zeměpisné šířky zapadá o osmé hodině místního času. Za dvě a půl hodiny, kdy už je dostatečná tma, sahá zemský stín do výšky asi sto kilometrů. Tělesa, která proletí v menší vzdálenosti, nejsou Sluncem osvětlena a vy je nespatříte (taková ale prakticky neexistují). Za další hodinu Slunce klesne ještě hlouběji a ve stínu natrvalo zmizí družice s výškou menší než dvě stě kilometrů. Hodinu před místní půlnocí se naše mateřská hvězda dostane nejhlouběji pod obzor, tma se rozhostí až do výšky čtyři sta kilometrů. Převážná většina velkých družic se přitom pohybuje právě ve vzdálenosti tři sta až pět set kilometrů nad povrchem.

 

Zajímavé umělé družice Země
Přiložený výčet obsahuje některé satelity, které mají zajímavé světelné charakteristiky (chybí všechna Iridia). Jejich přelety vám snadno spočítá služba Heavens Above. Stačí zadat jméno, mezinárodní označení či označení, jež družicím přiděluje americké kosmické velitelství. Uvedené jasnosti jsou samozřejmě orientační a mohou se značně lišit od pozorované skutečnosti.
jméno
USSpace
Command
International
launch desig.
poznámka
HST
20580
90037A
obecně má kolem +3 mag, tu a tam se zjasní
Lacrosse 2
21147
91017A
+3 mag, načervenalá
UARS
21701
91063B
+3 mag, načervenalá
Spot 3
22823
93061A
poblikává, tu a tam výjimečná zjasnění
Lacrosse 3
25017
97064A
+3 mag, načervenalá
Lacrosse 3r
25018
97064B
+3 mag, poblikává
TRMM
25063
97074A
+2,5 mag
ISS (Alfa)
25544
98067A
čím dál víc se zjasňuje
Okena-Or
25861
99039B
+2,5 mag, tu a tam se zjasní
Kosmos 2367
26040
99072A
+2,5 mag
OCS
26062
00004A
+3,0 mag, nafukovatelná koule
Kosmos 2369r
26070
00006B
+2,5 mag
Kosmos 2370
26354
00023A
+2,5 mag
Lacrosse 4
26473
00047A
+3 mag, načervenalá
Lacrosse 4r
26474
00047B
+3 mag

   

Bohužel, raketoplány se většinou pohybují po dráhách jenom málo skloněných vůči rovníku. Z našich zeměpisných šířek je tudíž spatříte výjimečně, při některých rendezvous s Mezinárodní kosmickou stanicí Alfa. Také u Hubblova kosmického dalekohledu není zeměpisná poloha České republiky nejvýhodnější, mohl by však být pozorovatelný nízko nad jižním obzorem. Nejsnadnějším cílem tak zůstává Mezinárodní kosmická stanice, jejíž nápadnost se ruku v ruce s pokračující výstavbou výrazně zvětšuje.

Konkrétní jasnost ISS závisí na mnoha faktorech: především pak na jejím aktuálním natočení vůči pozorovateli a také vzdálenosti od Země. Proto se hvězdná velikost tohoto umělého satelitu pohybuje od -3 mag (výjimečně) do +2 magnitud. Navíc je základna vhodná i pro dalekohledy. Skutečně, je totiž natolik veliká, že jeví -- na rozdíl od všech ostatních družic -- zřetelné úhlové rozměry.

Přesvědčit se můžete na vlastní oči. Počkejte si na období, kdy bude přelétat nad vaším stanovištěm, a namiřte na ni dalekohled o průměru objektivu kolem deseti centimetrů. (Vzhledem k rychlému pohybu je nezbytná tzv. azimutální montáž a menší zvětšení, které poskytuje větší zorné pole.) Při vhodné konstelaci spatříte drobnou světlou tečku doprovázenou dvěmi oranžovými skvrnkami -- rozsáhlými slunečními panely. Mezinárodní kosmickou stanici přitom pozorujte po co nejdelší dobu; jednak se může měnit její vzhled, jednak barevný odstín.

Budete-li se na nebe dívat častěji, brzo zjistíte, že existuje celá řada kuriózních kombinací. Pokud stíhá raketoplán či ruské dopravní lodě Mezinárodní kosmickou stanici, nebo pokud americký shuttle vypustí větší družici z nákladového prostoru, mohou být patrné dva světelné body (ve větší či menší úhlové vzdálenosti), které se pohybují po prakticky identické dráze. Setkat se ale můžete třeba i s trojicí satelitů letící v trojúhelníkové formaci, podivuhodně blikajícími tělesy a s pomocí dalekohledu i slabými geostacionárními družicemi, které v nehybném dalekohledu pomalu plují mezi stálicemi.

 Naprosto fantastická jsou ale prasátka, která na nás vrhají družice sítě Iridium, sloužící k mobilní komunikaci po celé planetě. Satelity létají ve výšce sedm set osmdesát kilometrů po šesti polárních dráhách. Na každé orbitě se jich pohybuje jedenáct, jejich přelety tudíž dělí pouze devět minut. Iridia mají výšku asi čtyři metry a jsou doplněny zvláštními anténami, pokrytými kvůli tepelné izolaci pokoveným teflonem. Na pár okamžiků, při vhodném postavení pozorovatele-Slunce-sondy se proto může Iridium zjasnit až na -7. velikost! Typické zjasnění trvá mezi pěti a dvaceti sekundami a může být "stěží postřehnutelné" až "výjimečně jasné". Během nejjasnější fáze urazí na nebi pět až deset stupňů. V ojedinělých případech mohou být s dalekohledem zjasnění některých Iridií viditelná i ve dne! (Takové úkazy najdete i na přiložených záběrech. Jde však o světelnou stopu zaznamenanou nehybným fotoaparátem. Ve skutečnosti zahlédnete pozvolna se zjasňující a poté opět zeslabující světelný bod!)

Konkrétně identifikovat, o jakou družici se jedná (ať už v případě zjasnění Iridia či jiném), lze pomocí předpovědí běžně dostupných na Internetu. Přesné okamžiky přeletů jasnějších satelitů najde například na stránkách Heavens Above. Zde se pomocí lehce ovladatelného menu doklikáte až ke kýžené informaci. Vážným zájemcům pak doporučujeme nahlédnout na stránky Vizuálních pozorovatelů umělých družic Země.

Umělé družice vzácně sehrávají i jiná světelná představení. Pokud vstoupí do hustších oblastí zemské atmosféry, způsobit až nečekaný ohňostroj: Při téměř vodorovném letu ve výšce nad padesát kilometrů lze hořící družici nebo poslední stupeň nosné rakety sledovat až desítky sekund. Postupně se od nich odtrhávají různé části, které letí těsně vedle sebe nebo v závěsu, a s ohledem na různé složení září různými barvami. Za sebou pak často nechávají rozplývající se kouřovou stopu.

Přímo učebnicový byl zánik Sputniku 2 nad Severní Amerikou. Čtrnáctého dubna 1958 během deseti minut zvládnul přelet od New Yorku až k brazilské Amazonce. Jeho barevně hořící trosky přitom sestoupily z výšky 160 kilometrů na šedesát kilometrů nad zemí a nechaly po sobě sto kilometrů dlouhou kouřovou stopu.

 Za takového letu rychlostí větší než je dvacetinásobek rychlosti kulky z běžné pistole většina trosek v atmosféře spolehlivě shoří. Ohnivý průlet přežije nanejvýš čtyřicet procent materiálu, převážně titanových nosníků, nádrží a spalovacích komor. Každý rok sice zanikne sto až dvě stě satelitů, avšak nebezpečí spojené s pády těchto trosek bývá prakticky nulové. Například pravděpodobnost zásahu člověka takovým úlomkem dosahuje jedna ku bilionu, přičemž "šance", že se v přírodě potkáte s bleskem je jedna ku 1,4 milionu a s hurikánem jedna ku šesti milionům. Za čtyři desetiletí se do gravitační náruče planety Země vrátilo na 14 tisíc tun nejrůznějšího materiálu a škody nestály -- až na výjimky -- za řeč.

Stejně vzácné jsou i efekty způsobené látkami (např. zbytky paliva) vypuštěnými z jednotlivých stupňů nosných raket. Ať už jde o spaliny uvolněné během startu, které se často pozorují poblíž kosmodromů, nebo o plánovaný manévr na oběžné dráze, jenž brání explozi nádrže a tak i snižuje množství orbitálního smetí, vždy se jedná o zajímavou světelnou podívanou. Oblak řídkého plynu rozptylující sluneční světlo, event. rozsvícený nabitými částicemi, mění svůj tvar i zabarvení a postupně slábne. Za příhodných podmínek může být viditelný až několik hodin a na vzdálenost mnoha tisíc kilometrů. Například třetího května 1994 vidělo velké množství Evropanů v pozdních večerních hodinách nad západním obzorem mlhavou hvězdu asi nulté velikosti -- zbytky paliva z nosné rakety Centaur, která na oběžnou dráhu dopravila americký špionážní satelit. Oblak se nacházel ve vzdálenosti asi dvacet tisíc kilometrů a měl podobu rozplývajícího se "anděla".

Jiří Dušek
Zdroj: Návod na použití vesmíru (
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...