:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

436. vydání (27.6.2002 )

Foto Jimmy Herrera and Lonnie Pacheco Minule jsem na tomto místě psal o premiéře našeho nového školního pořadu v planetáriu, pod umělou oblohou. V té souvislosti mne na mysl vytanul můj (ale nejen můj) vnitřní boj, který vedu při sepisování každého scénáře nového představení. Jak moc přesně se vyjadřovat a jak moc se nořit do hloubky problému? Tím nemám na mysli svár mezi dvěma extrémy: tedy nic neříkajícími laserovými představeními brnkajícími pouze na efektní strunu a stejně bezobsažnými odbornými přednáškami "s panem profesorem", jenž na všechny strany křečovitě mává laserovým ukazovátkem.

Myslím si, že poučení -- poučení v přírodovědném slova smyslu, by nemělo v žádném z našich pořadů chybět. Musí však být zabaleno do krásného obalu pěkné podívané. A navíc, čím dál tím víc se přesvědčuji v názoru, že pokud hodláme masově popularizovat astronomii i kosmonautiku -- a chceme, aby si z představení návštěvníci odnesli alespoň desetinu prezentovaných poznatků -- musíme se orientovat na ty největší triviality. Nikoli nadýchané komplexní problémy. Čím jednodušší a menší tok informací, tím lépe.

Svým postojem nechci shazovat ani posluchače, ani sebe, ani nikoho jiného. Jen mám čím dál tím utkvělejší pocit, že v záplavě nejrůznějších faktů lidé hledají pevné, záchytné body své vlastní zkušenosti, ke kterým se mohou ukotvit jenom proto, aby se v klidu dívali do dosud nepoznaných krajin. Současný euroamerický člověk se topí v ohromující záplavě informací ze všech vědní oborů, navíc s tíživým závažím všudypřítomné reklamy. Smyslem moderních popularizátorů by mělo být poskytnou všem návštěvníkům hvězdáren dokonalou oporu, solidní záchranný kruh a nebo alespoň dobře fungující šnorchl.

Jiří Dušek

 

 

 

Iridium stále žije

Revoluční síť satelitů Iridium prožila v průběhu posledních několika málo roků skutečně bouřlivý život. Od fantastického startu, přes drtivý pád a nečekanou reinkarnaci až k současnému, pomalému ale docela úspěšnému rozvoji. Svědčí o tom nedávný start rakety Rockot z ruského kosmodromu Plesetsk, který roj Iridií doplnil hned o dvě nové spojové družice a pojistil tak provoz celého systému nejméně do roku 2010.

 Iridum určitě není nutné představovat. Jedná se o prvek, jehož jádro obklopuje 77 elektronů. Stejné jméno pak dostala síť 77 umělých družic na šesti různých polárních dráhách, které umožňují spojení prostřednictvím mobilních telefonů. Projekt firmy Motorola byl sice krátce po založení omezen na 66 satelitů, nicméně jméno na prvek Dysprosium již změněno nebylo.

Takový byl původní plán. Nakonec se ale do vesmíru vydalo v průběhu 22 startů celkem 95 speciálních umělých družic. Stavba začala v květnu 1997 a celkem 60 družic vynesly střely Delta 2 firmy Boeing, 21 exemplářů se svezlo pomocí tří ruských nosičů Proton, 12 letělo na šesti čínských Dlouhých pochodech a poslední dvě startovaly minulý týden z ruského kosmodromu Plesetsk.

Sondy se pohybují vždy po 11 na šesti dráhách, ostatní vykrývají slepá místa a především tvoří zálohu v okamžiku, kdy by některá ze starších vypověděla službu. Podle analýz expertů je nyní zálohování natolik kvalitní, že celoplanetární síť bude v provozu nejméně do roku 2010. Tedy mnohem déle než se původně očekávalo. "Úspěšný start a navedení dvojice záložních družic dokazuje, že Iridium představuje životaschopnou společnost se solidními základy a značnou perspektivou," komentoval tuto událost Gino Picaso ze společnosti Iridium LLC.

 Iridium vstoupilo na komerční trh v listopadu 1998. Bohužel nepříliš šťastně. Noční oblohu sice satelity ozdobily krásnými umělými meteory, ale zájem o jejich služby nebyl nijak výjimečný. Telefon stál tři tisíce dolarů a za minutu hovoru se platilo kolem sedmi dolarů. To všechno v době drtivého nástupu běžných mobilních telefonů. Konsorcium řady firem si tak vedlo od desíti k pěti až v srpnu 1999 vyhlásilo bankrot. Na jaře 2000, kdy se nepodařilo sehnat žádného investora, padaly dokonce návrhy na stažení všech satelitů zpátky do atmosféry.

Systém za pět miliard dolarů se začal oživovat v prosinci 2000, kdy jeden soukromý investor koupil všechny umělé družice a navíc i celou pozemní infrastrukturu za směšných 25 milionů dolarů(!). Zázrak znovuzrození pak dokonalo obnovení komerčního provozu v březnu 2001. Nová společnost nabízí nižší ceny a pestrou škálu služeb pro velké podniky. Mezi stálé zákazníky patří například americké Ministerstvo obrany, které má k neomezenému používání na dvacet tisíc telefonů. Zjasnění Iridií tudíž z oblohy jen tak nezmizí a my se na ně můžeme dívat i letos v létě.

Jiří Dušek
Zdroj: Spaceflight Now
 

Obrovská Země

aneb Problémy s velikostí

Říkáme si, jak je naše planeta obrovská. Vzdálenosti mezi městy jsou pro nás obtížně překonatelné a dlouhé cestování je úmorné. Ale ve vesmírných měřítcích se vlastně "nehýbeme z místa".

Srovnejme to s tím, co můžeme pozorovat relativně za humny a co vidíme na obloze každý jasný den.

Porovnání velikosti planety Země se sluneční granulací. Sluneční granulace je nejmenší konvektivní mód, který na Slunci existuje. Rozměry jednotlivých granulí jsou řádově tisíc kilometrů a žijí jen několik minut. Vznikají úplně stejně, jako například vlnitý povrch vody vařící se v kastrolu.

Země na pozadí nejenergetičtějšího jevu ve sluneční soustavě -- sluneční erupce. Při jednom takovém výbuchu se uvolní 1046 joulů energie (pro srovnání -- aby tolik energie uvolnil jeden blok Temelínu, musela by elektrárna bez přerušení běžet 3x1032 let). Snímek je pořízen v úzkém spektrálním okolí červené čáry H-alfa.

Sluneční skvrny -- fenomén ve výjimečných případech pozorovatelný pouhým okem. A jak jsou velké ve skutečnosti. Račte nahlédnouti. Na fotografii je skupina NOAA 9393, která byla na jaře loňského roku krásně pozorovatelná i pouhým okem.

A perlička na závěr -- nemýlíte se, barevné kolečko poblíž středu obrázku je stále ta samá matička Země. Tentokrát na pozadí sluneční protuberance, řídkého a chladného vodíkového plazmatu, které zůstalo uvězněno ve stabilních místech siločar magnetického pole Slunce.

Už je to tak. Naše planeta je stejně nicotná, jako člověk samotný. Myslete na to, až budete někde číst, že člověk je pánem Přírody. Doufám, že vy, to už nikdy říkat nebudete.

Michal Švanda
Zdroj: BBSO, SoHO, Apollo
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...