:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

433. vydání (17.6.2002 )

Zdroj 2MASS Přenesme se o deset, nebo spíš o patnáct roků nazpátek do minulosti. Dokážete si to vůbec představit? Já ano, zažil jsem to. Tehdy v České republice existovaly dva "odborné" astronomické projekty: pozorovatelé proměnných hvězd a snad ještě více uzavřenější skupina meteorářů. Desítky nadšených dobrovolníků, za podpory řady hvězdáren, sledovali nejrůznější nebeské cíle a na předtištěné papíry zapisovali bezesporu důležité informace o pozorovaných objektech. Zpracování posbíraných dat nebylo jednoduché a v zásadě ho zvládly jenom ty nejprorostlejší mozky.

Není divu, že si prostí pozorovatelé vytvářeli specifický folklór. Vždy, když bylo zataženo, vznikaly legendární meteorářské písně opěvující astronomické expedice, hvězdářské osobnosti anebo ty nejběžnější ptákoviny. Urodilo se i pár skutečných oper, stejně jako divadelních představení. Svým způsobem paráda -- paráda, která se dnes už jenom stěží zopakuje. Inu, socialistická šedivost neskýtala příliš zábavy a tak byl únik mezi hvězdy docela přijatelným řešením.

Zajímavé je, že se "jiné" pozorovací projekty v zažitém prostředí prodíraly jenom s obtížemi. Nikdo pozorovatelům planet klacky pod nohy neházel, ale ve skutečnosti byly "nějací divní"... Totéž se týkalo nadšenců, kteří stopovali zatmění Měsíce a nebo kosmoplavců, kteří se vydávali rovnou do vzdáleného vesmíru.

Nálady se od té doby naštěstí hodně změnily. Tolik proklínaná globalizace přinesla alespoň české astronomii řadu možností, o nichž se nám před patnácti roky ani nesnilo. Každý si pozoruje, na co mu stačí síly nebo chuť, a v mnoha případech dosahuje skutečně špičkových výsledků.

Jiří Dušek

 

 

 

Exotická exoplaneta

Nebude to dlouho trvat a počet známých planet ve vesmíru překročí první stovku. Stojíme na prahu nové planetární astronomie, která nám jednou představí světy, o nichž se nám ani nezdálo. A jak se zdá, i ty co známe, začínají být opravdu hodně pestré ...

 Zatímco k poznávání těsného okolí Slunce používají astronomové a geologové takřka výhradně automatické sondy, ke zkoumání nehvězdných průvodců odlehlých stálic jsme zatím odkázáni výhradně na nepatrné množství fotonů, které polapí ty největší observatoře. Dokonce zatím nejsme schopni nové planety přímo pozorovat, o jejich existenci se dozvídáme pouze díky tomu, že jsou hmotné -- na první snímek exoplanety si tedy musíme ještě nějaký ten pátek počkat.

Zatím nejúspěšnější metodou hledání nenápadných průvodců, je pečlivé vyšetřování světla vybraných hvězd. Pokud totiž v jejich gravitačním sevření existuje nějaká planeta, musí obě tělesa zákonitě obíhat kolem společného těžiště. Menší "David" pak cloumá s větším a zářivějším "Goliášem" a my na Zemi sledujeme periodické změny rychlosti: ať již radiální (ve směru stálice-Slunce), tak i vlastního pohybu (ve směru kolmém).

Celá věc ale není pochopitelně ani zdaleka tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Velmi málo hmotní průvodci totiž způsobují v polohách spektrálních čar hvězd jen velmi malé odchylky a tak je k jejich detekci zapotřebí těch nejlepších pozemských přístrojů. Proto jsme si také museli na první exoplanety od objevu spektroskopických dvojhvězd počkat dalších sto roků.

Dnes známé světy daleko za hranicemi sluneční soustavy jsou navíc silně ovlivněny výběrovým efektem. S dosavadní technikou se totiž daří pozorovat pouze obří tělesa, která obíhají kolem hvězd v nepatrné vzdálenosti. Tento výsledek na druhou stranu svědčí o tom, že výsledná podoba sluneční soustavy je velmi citlivá na počáteční podmínky vzniku samotné hvězdy. Je-li protoplanetární disk obklopující mladou hvězdu bohatý na těžké prvky, trvá mnohem déle než se jej hvězda zbaví, což může mít za následek zkracování vzdálenosti oběhu obřích planet.

Pozemské hledání nových světů přitom nemá příliš dlouhou tradici a tak zatím mohou astronomové spolehlivě proměřit gravitační působení planet, kterým netrvá jeden "rok" příliš dlouho. Vzdálenější a méně hmotné planety tak musí počkat na další zdokonalení našich přístrojů.

První vlaštovka této žně ale možná vylétla před několika dny z dílny astronomů Jet Propulsion Laboratory a Kalifornské univerzity v Berkley. Po patnácti letech soustavné práce totiž ohlásil vědecký tým zkoumající několik tisíc jasných hvězd objev planety, která se vymyká všem známým případům. A pokud si večer pospíšíte, můžete se na hvězdu, která hostí zajímavý planetární systém, podívat sami.

55 Cancri je poměrně jasnou stálicí v souhvězdí Raka (které teď zapadá během večera). Pro milce exoplanet je navíc známa tím, že v její náruči astronomové už jednu planetu objevili. Po mnohaletém úsilí se jim ale podařilo odhalit další a mnohem zajímavější těleso. Nová planeta totiž obíhá ve vzdálenosti pět a půl astronomické jednotky po málo výstředné dráze a svou hmotností převyšuje Jupiter pouze třikrát až pětkrát. A pokud vám z hlavy vypadlo v jaké vzdálenosti od Slunce najdeme ten "náš" Jupiter, tak je to takřka stejně daleko. Na světě je tedy první planeta, která nám trochu připomíná Sluneční soustavu. Dokonce se zdá, že není všem dnům konec, protože ani toto nové těleso ještě úplně nevysvětluje pozorované změny v poloze spektrálních čar mateřské hvězdy. Takže je takřka jisté, že systém 55 Cnc před námi ještě nějaké to tajemství ukrývá.

 Celá soustava je shodou okolností celkem blízko Zemi -- nějaké čtyři desítky světelných let a tak se dnes vzrušeně hovoří o tom, že se zřejmě stane horkým kandidátem pro pozorovací mise satelitu, který hodlá NASA za pár roků vypustit. Terrestrial Planet Finder -- sonda, která by se měla na cestu k novým světům vydat někdy okolo roku 2014, sice nebude putovat od hvězdy ke hvězdě, ale na některé z nich namíří soustavu obřích zrcadel a jako obří vesmírný interferometr s neskutečným rozlišením zobrazí planety velikosti Země do vzdálenosti asi padesáti světelných let. Navíc bude "on-board" spektroskop a prozkoumá tak chemické složení a přítomnost některých sloučeni důležitých pro život.

Inu, zvykejme si na to, že začalo jednadvacáté století. I když to ještě před pár týdny vypadalo na jadernou válku mezi Indií a Pákistánem, dokáží dnes lidé zázraky (alespoň někteří). Přestože jsou zatím napozorovaná data dost nepřesná, zdá se, že planetární soustava není ve vesmíru vůbec ojedinělý jev. Jsou-li ale na těchto planetách žáby taky...

Rudolf Novák
Zdroj: Podle NASA News a ADS
 

Shalom!

Za minimálního zájmu sdělovacích prostředků vyslal Izrael před čtrnácti dny do vesmíru vlastní umělou družici vlastní nosnou raketou z vlastního kosmodromu.

 Faktem je, že pokud někdy zabrousíte do kosmonautických zpráv, pak se na vás sesype celá řada informací především o amerických umělých satelitech. A je to tak zcela správně. NASA spolu s dalšími agenturami "tam za mořem" totiž skutečně udává rytmus dobývání vesmíru. Může se nám to líbit, nemusí, ale Evropskou kosmickou agenturu trápí nedostatek financí i komplikovaná multinárodnost a neméně ambiciózní Japonce pak na kolena sráží jedna havárie za druhou. Přesto všechno bychom neměli ostatní státy opomíjet. Jakkoli nejsou na první pohled patrní, v mnoha případech si cestu na oběžnou dráhu dláždí skutečně hodně originálním způsobem. Příkladem může být třeba Izrael.

Všechno začalo zhruba před dvaceti roky, kdy vznikla Izraelská kosmická agentura. Jejím prvním cílem bylo několik vědeckých experimentů, které se měly odehrát na palubách amerických raketoplánů. Bohužel v roce 1986 došlo k osudné havárii Challengeru a vzápětí i k neúspěchu dvojice klasických raketových nosičů Delta a Titan. Zdrcující dvouleté zastavení veškerých amerických letů do vesmíru vedlo Izrael k radikálnímu kroku: Stopnul prakticky všechny plánované experimenty a začal usilovat o vlastní, zcela nezávislý dopravní prostředek.

Všechno přitom šlo jako po drátkách: Už devatenáctého září 1988 odstartovala z vojenské základny Palmachin u pobřeží jižně od Tel Avivu raketa Shavit (Kometa), která na oběžnou dráhu ve výšce několik set kilometrů zavěsila drobnou družici Ofeq, v překladu Horizont. V průběhu následujících čtyř měsíců si technici otestovali základní přístroje a Izrael se stal osmou zemí disponující "home-made" nosičem.

Nikoho asi nepřekvapí, že raketa Shavit nebyla nic jiného než upravená vojenská střela Jericho. Sestává ze tří nebo čtyř stupňů na pevné pohonné hmoty a do vesmíru zvládne vynést zhruba půl tuny materiálu. S ohledem na mezinárodní právo však musí startovat zcela atypicky severozápadním směrem nad Středozemní moře, kdy přelétává Gibraltarskou úžinu. Pokud by totiž Izrael nechtěl vynášet sondy na nevýhodnou retrográdní dráhu, musely by startující rakety přelétávat přes území arabských států, což bylo a zřejmě i dlouho bude zcela nemožné... Vynucená strategie startu nosné rakety však bohužel redukuje její možnou kapacitu a omezuje i její manévrovatelnost.

 Nikoho asi nepřekvapí, že kosmický program státu, kterého svírají do kleští nepřátelé, má zcela jednoznačný program: obranu. Ofek 2, který se do vesmíru dostal v roce 1990, sice vysílal jenom čtyřicet dní a opět byl podroben pouze nejrůznějším testům, třetí družice ale už sloužila k dálkovému průzkumu Země. Ofek 3 vážil zhruba 250 kilogramů a na dálku sledoval "nebezpečné" sousedy Izraele: nad Iránem, Irákem a Sýrií přelétával několikrát denně. V provozu byl od roku 1995 a zřejmě dokázal ve viditelném světle pořizovat záběry s rozlišením kolem dvou metrů. Tehdejší prohlášení o čtení poznávacích značek v Bagdádu byla totiž zcela jistě přehnaná. Každopádně se tak Izrael vymanil ze závislosti na službách poskytovaných vládou Spojených států.

Počátkem roku 1998 měla Ofek 3 nahradit vylepšená verze Ofek 4. Bohužel, pro závadu na druhém stupni nosné rakety byl let přerušen a sonda shořela v zemské atmosféře. Přetržku spojenou s vyšetřováním po nějakou dobu nahradila dosluhující "trojka". I když nakonec pracovala dvakrát déle než se předpokládalo, na sklonku roku 2000 sestoupila příliš hluboko do atmosféry a bezezbytku shořela. Od té chvíle se musel Izrael spolehnout na záběry komerčního satelitu Eros, jenž vycházel z konstrukce úspěšného Ofeku 3 a který na oběžnou dráhu vynesla ruská raketa v prosinci 2000. (Eros z větší části vlastnili izraelské firmy.) V této souvislosti je třeba zmínit, že americký Kongres v roce 1997 vydal zákaz, aby firmy provozující soukromé "špionážní satelity" poskytovaly za úplatu snímky Izraele s lepším rozlišením, než jaké jsou dostupné na světovém trhu od zahraničních společností. Tato hranice se dnes pohybuje kolem jednoho metru, je však jisté, že se během několika málo roků dál posune a k dispozici budou záběry s detaily malými jenom půl metru.

 Důležité je i to, že na sklonku dvacátého století došlo v Izraeli k rozvoji také civilních projektů. Většina se orientuje na menší umělé družice k dálkovému průzkumu Země nebo na telekomunikační vysílače, ale došlo i na vědecké přístroje u velkých, mezinárodních observatoří. Například v červnu 1998 putoval na oběžnou dráhu TechSat II, jenž byl skutečným klenotem miniaturizace. Vážil jenom třicet kilogramů a vypadal jako kostka, kterou pohodlně ukryjete v šuplíku. Přesto všechno měl v sobě několik kamer, počítačů a dalších nezbytných zařízení, včetně detektoru nabitých částic…

V tisku také proskočily zprávy, že Izrael vyrobí pro Čínu tři telekomunikační satelity, které budou asistovat při datových přenosech v době olympijských her v roce 2008. Hebrejská kosmická agentura dokonce nyní koketuje s myšlenkou komerčního využití nosiče Shavit.

Poslední v řadě -- Ofek 5 je ale opět vojenský projekt. Od 28. května 2002 se ve výšce kolem pěti set kilometrů. Rozměrově je srovnatelný s menší telefonní budkou a na palubě má řadu kamer s vysokým rozlišením. Kam se budou dívat nejčastěji je přitom více než zřejmé.

Jiří Dušek
Zdroj: Nejrůznější internetové zdroje.
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...