:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

430. vydání (6.6.2002 )

Foto D. Farinic Nevím jak vy, ale já osobně mám v neuronech zadrátováno několik slepých uliček, které vedou k zatuhnutí, resp. zpomalení mého operačního systému. Stejně jako si někteří pravidelně pletou levou a pravou stranu a obzvlášť při jízdě pak dávají za vznik kuriózním situacím, já osobně mám problémy s násobilkou.

Tedy násobit, sčítat i odečítat umím vcelku brilantně už od prvního stupně základní školy. Přesto všechno existují dva okamžiky, kdy se zadrhnu. Pokaždé, za celých dvacet roků, co mi paní učitelka zadrátovala tyto vztahy do mozku, nikdy z hlavy okamžitě nevychrlím tři součiny: 7x7, 7x8 a 8x8.

Sám nevím proč. Dokonce i teď, když píšu tento úvodník, musel jsem si tyto násobky pracně odvodit tak, že jsme si vybavil 6x7, tj. 42 a k výsledku postupně přičetl jednu sedmičku, čímž jsem dospěl ke 49, pak druhou sedmičku -- k 56 a nakonec třetí sedmičku -- 63. Nejhorší je to se 7 krát 8. Tento prostý výpočet mi způsobil už řadu nepříjemností a v pár případech i vyhazov od písemky na vysoké škole.

Zajímavé je, že všechny ostatní části násobilky mi problémy nedělají. Navíc je zvláštní, že se vždy odpíchnu od 42, která je -- jak nám prozradil Stopařův průvodce po galaxii -- pádnou odpovědí na otázku života, vesmíru a vůbec. Proč tomu tak je, zná nanejvýš Velký křečopažout, který před dvanácti miliardami roků vysmrkl celý náš svět.

Jiří Dušek

 

 

 

Kleť: kapitální kousek

V noci z 1. na 2. června 2002 objevili astronomové na jihočeské Observatoři Kleť dosud neznámou planetku pohybující se v blízkosti Země.

 Těleso naši planetu minulo o pouhé 0,02 astronomické jednotky, tj. o tři a půl milionů kilometrů, a dnes už se od nás bezpečně vzdaluje do vesmíru. Patří mezi velmi vzácné planetky typu Apollo, které křižují dráhu Země. Takových těles zatím známe jenom necelých devět stovek, zatímco počet všech už někdy zaznamenaných planetek se blíží dvou set tisícům a absolutní většina takových objevů připadá na velké americké hledací projekty.

Pozoruhodná planetka byla objevená na Kleti s pomocí nového dalekohledu KLENOT. Ten má průměr hlavního zrcadla 106 centimetrů a v provozu je od letošního března. Jeho název KLENOT je zkratkou pro kleťský teleskop pro sledování asteroidů a komet s neobvyklými drahami. Novou planetku nalezli astronomové Miloš Tichý a Jana Tichá na snímku původně určeném pro měření jiného zajímavého blízkozemního asteroidu. Protože se však všechny pořízené snímky kontrolují, aby nebyla přehlédnuta žádná neznámá planetka či kometa, zaznamenali v zorném poli druhé, velmi rychle se pohybující těleso.

Objev ohlášený do centrály Mezinárodní astronomické unie v americké Cambridge potvrdili tu samou noc astronomové z Nového Zélandu a Kanady. Právě kombinace pozorování z tak vzdálených míst na zeměkouli umožnila spolehlivý výpočet dráhy planetky i její vzdálenosti od Země. Další noc přispěl ke sledování planetky i pozorovatel z Astronomického ústavu v Ondřejově u Prahy.

Nová blízkozemní planetka dostala mezinárodní označení 2002 LK. Z dosavadních pozorování lze odhadnout její rozměr na asi 70 metrů, tedy asi tolik jako těleso, které způsobilo známou tunguzskou katastrofu.

Astronomové na jihočeské Kleti tak už ověřili, že jejich nový přístroj skutečně přispívá k hlubšímu poznání planetek a komet kroužících sluneční soustavou a vhodně doplňuje mezinárodní síť zaměřenou na identifikování těch, které by mohly ohrozit naši Zemi.

Jana Tichá
Zdroj: Hvězdárna a planetárium v Českých Budějovicích a s pobočkou na Kleti.
 

Hrozí nám supernova?

Poslední dobou se často setkáváme s příspěvky pozorovatelů blízkozemních planetek, ve kterých nás varují před možným drtivým dopadem. Co když nás ale čeká mnohem elegantnější smrt v důsledku výbuchu supernovy?

 Nedávno se mě doma ptala maminka, jestli vím o tom, že blízko Země vzplane brzo supernova. Samozřejmě jsem neměl ponětí, o čem mluví a požádal ji o zdroj této senzační informace. Dala mi tedy přečíst článek z jakéhosi bulvárního plátku, kde jsem se dočetl zajímavá a šokující fakta. A protože mě zajímalo, o co se jedná tentokrát, rozhodl jsem se trochu zapátrat, jak je to doopravdy.

Hlavním aktérem celého příběhu (možná bych měl spíš napsat story, když to byl bulvár) je těsná dvojhvězda označovaná jako IK Pegasi. Jedná se tedy o proměnnou hvězdu, navíc poměrně jasnou. Systém IK Peg tvoří dvě hvězdy obíhající kolem společného těžiště. Jedna složka je hvězda o málo hmotnější než Slunce, druhá pak degenerovaný bílý trpaslík. Je tedy možné, aby se jednoho dnes stala IK Peg supernovou?

V podstatě ano. Hmotnost bílého trpaslíka je totiž o něco větší než jednoho Slunce a blíží se tak limitní tzv. Chandrasekharově hmotnosti. Je tedy možné, že pokud se na bílého trpaslíka zatíží látka dodaná zvenčí, zahustí se, zahřeje a vznítí se v něm uhlík, což nakonec povede k explozi supernovy typu Ia. Aby ale trpaslík mohl nabalovat materiál, musí být někde jeho zdroj. A v tom je právě ta potíž. IK Pegasi A, tedy primární složka celého systému je hvězdou, která se jednoho dne ve svém vývoji dostane tak daleko, že chemická obroda vrstev u samotného jádra naruší rovnováhu a donutí hvězdu zvětšit svůj objem tak, že může začít přetok látky nutný k dalšímu vývoji bílého trpaslíka.

V takovém případě je možné, že to co zbývá bílému trpaslíku přibrat na váze, dostane darem od své souputnice. Současný odhad hmotnosti degenerované složky je asi 1,15 hmotnosti Slunce, takže stačí získat darem další necelé tři desetiny (hmotnosti Slunce), aby se hvězda zhroutila, zahřála, vznítila se a nakonec explodovala. Aby byla taková supernova nebezpečná i pro nás, musí se nacházet blízko Země. Měření družice Hipparcos nám poskytla docela přesné určení paralaxy dvojice. Zdá se, že světlu trvá asi 150 let, než doletí z těchto končin vesmíru k Zemi. Soudí se, že akutní nebezpečí supernovy typu Ia hrozí asi do vzdálenosti necelých 100 světelných let. Smrtící však není žhavá smršť rozpínající se látky (jak se psalo v bulváru), ale elektromagnetické záření, které se při explozi rozlétne do vesmíru. Při příchodu energetických fotonů totiž dojde k narušení a následnému (až) vymizení ozonové vrstvy, která nás před nebezpečným kosmickým zářením ochraňuje. Nic by pak nebránilo smrtícímu záření v ozařování povrchu a následnému vyhubení života. Dokonce se ukazuje, že se něco podobného v historii možná párkrát odehrálo.

Asi před dvěma miliony lety totiž z neznámých důvodů vyhynula část mořských živočichů planety a soudí se, že k tomu došlo právě výbuchem supernovy vzdálené asi 130 světelných let od Země. Záření, které tehdy Zemi pravděpodobně zasáhlo oslabilo ozónovou vrstvu o celých šedesát procent.

Abychom ale nešířili zbytečnou paniku. Primární složka dvojhvězdy zatím nejeví známky jakékoli změny ve svém zářivém výkonu. Spektroskopická pozorování ukázala, že její atmosféra je obohacena o těžší prvky, které jsou patrně dědictvím po rychlejším vývoji obra, ze kterého dnes pozorujeme pouze degenerované jádro, coby druhou složku dvojhvězdy. Navíc odhad hmotnosti primární složky je velmi nejistý, takže ke změnám může dojít klidně za mnoho desítek milionů roků. A pokud se podobně jako já dočtete, že o celém nebezpečí informovala mladá studentka píšící svou ročníkovou práci, pak vězte, že o IK Peg jako potenciální supernově informovali astronomové veřejnost už asi před deseti lety...

Rudolf Novák
 

Ženy v astronomii

Na první pohled ryze mužská záležitost. Ve skutečnosti se ale v minulosti astronomii věnovaly i ženy -- ba co víc, mnohokrát po sobě zanechaly skutečně nesmazatelné stopy.

 O ženách věnujících se astronomii nacházíme zmínky již ve starověkých pramenech. Vzpomeňme alespoň jednu z nich, Hypatii z Alexandrie (cca 370-415). Stála v čele alexandrijské Novoplatónské filosofické školy a napsala komentáře k Diofantově spisu Arithmétika, k pojednání o kuželosečkách Kónika od Apollónia z Pergé a k astronomickému dílu Klaudia Ptolemaia. Tyto práce se však nedochovaly a víme o nich jen z jiných pramenů. Hypatiá byla zavražděna zfanatizovaným křesťanským davem. Na Měsíci jsou na její počest pojmenovány jeden kráter a jedna brázda.

Z doby renesanční připomeňme Žofii Brahovou, nedoceněnou sestru slavného Tychona Braha. Na Uraniborgu, tedy na observatoři, kde Tycho velkou část svého života působil, se Žofie starala nejen o krásu zahrady, ale byla bratrovi i vydatnou pomocnicí při jeho vědecké práci.

Další významnou astronomkou byla Marie Cunitzová (1610-1664). Překládala a do jednodušší řeči převáděla spisy Johanna Keplera, čímž je zpřístupnila širšímu okruhu čtenářů. Na Venuši je po ní pojmenován kráter.

V Hannoveru se narodila proslulá astronomka Caroline L. Herschelová (1750-1848). Matka se snažila jejímu zájmu o vědění zamezit, zatímco její otec v ní tento zájem podporoval. Zanedlouho po otcově smrti se Caroline i přes matčiny protesty rozhodla odjet do Anglie za svým bratrem Williamem, kde se starala o jeho domácnost a věnovala se hudbě, matematice a astronomii. Pro svého bratra rovněž brousila a leštila zrcadla do dalekohledů a prováděla pracné výpočty související s jeho pozorováním. Stále více se však pouštěla i do vlastních pozorování. Výsledkem bylo, že objevila tři mlhoviny a osm komet. Po smrti svého bratra v roce 1822 se vrátila do Hannoveru, kde dokončila katalogizaci 2 500 mlhovin. V závěru jejího života se jí dostalo mnoha poct a těšila se úctě jak ze strany předních vědců, tak ze strany laické veřejnosti. Na počest K. L. Herschelové je pojmenována planetka Lucretia a měsíční kráter C. Herschel.

Třicet let po narození K. L. Herschelové se ve Skotsku narodila další talentovaná žena, Mary Fairfaxová, provdaná nejprve jako Griegová, později jako Somervilleová (1780-1872). Třebaže členové rodiny její vzdělávání nepodporovali, hojně četla a zajímala se o matematiku. Její časté noční vysedávání nad knihami iritovalo jejího otce, který si jednou své manželce postěžoval: "Tomu musíme učinit konec, jinak budeme mít Mary ve svěrací kazajce."

V roce 1804 byla Mary přinucena se vdát. Její manžel, který neměl pro její badatelské zájmy pochopení a v jehož přítomnosti manželka své knihy raději ani neotvírala, však po třech letech zemřel. Jelikož ovdovělé Mary s dvěma syny zůstalo obstojné dědictví, mohla se nyní naplno, i přes nesouhlas rodiny, začít věnovat svým zájmům. V roce 1812 se Mary vdala podruhé a vzala si muže, který měl o vědu zájem a zároveň manželčiny snahy na tomto poli podporoval. Stýkali se s největšími britskými matematiky a astronomy a při cestě do Paříže se seznámili i se špičkovými matematiky francouzskými.

V roce 1831 vychází její překlad Laplaceovy Nebeské mechaniky. Nešlo však jen o pouhý jazykový převod, publikace obsahovala i podrobné vysvětlení matematického aparátu užitého Laplacem. Tento matematický aparát byl totiž v Anglii znám jen ojediněle. Publikace zaznamenala okamžitý úspěch. Ve své další knize věnovala Somervilleová jednu její část problematice hypotetické planety, která svým gravitačním působením vyvolává poruchy dráhy Uranu. Tyto její úvahy vedly J. C. Adamse k objevení planety Neptun. V roce 1848 vydala jednu ze svých nejúspěšnějších knih -- Fyzickou geografii. Závěr svého života trávila M. Somervilleová v Itálii a zemřela jeden měsíc před svými 92. narozeninami. Přitom ještě den před svou smrtí korigovala matematický článek, který ovlivnil Maxwella.

 Mary Somervilleová se rovněž vehementně zasazovala o právo žen na vzdělání a o hlasovací právo bez rozdílu pohlaví. V roce 1835 se společně s K. L. Herschelovou staly jako první dvě ženy členkami Královské astronomické společnosti. Jelikož však ženy v té době neměly ani volební právo, ani nemohly získávat univerzitní tituly, nebylo jim tehdy uděleno členství řádné, nýbrž pouze čestné. Po M. F. Sommervilleové je pojmenována Somerville College na Oxfordské univerzitě a měsíční kráter Somerville.

První profesionální astronomkou ve Spojených státech se stala Maria Mitchellová (1818-1889). Zájem o astronomii ji zřejmě vštípil její otec. Když jednou v roce 1847 spolu pozorovali hvězdy, Maria, tehdy pracující jako knihovnice, objevila kometu. Za objev byla odměněna medailí dánského krále a mezinárodním věhlasem. Rok nato byla zvolena do Americké akademie umění a věd. Když v roce 1857 cestovala do Evropy a vezla s sebou první fotografii hvězdy (zhotovenou Georgem Bondem), vítali ji jako kolegyni věhlasní evropští astronomové. Po návratu jí bostonské ženy věnovaly dalekohled, který zakoupily za peníze získané ve veřejné sbírce.

V roce 1865 začala Mitchellová učit na nově založené vysoké škole pro ženy (Vassar Female College), kde prosadila náročné matematické kursy jako podmínku k zápisu do jejího kursu astronomie. Počin to byl zajisté odvážný, uvážíme-li, že tehdejší vcelku běžné mínění říkalo, že ženy by na univerzitu neměly chodit, jelikož by z duševní námahy mohly onemocnět. Vychovala řadu vynikajících odbornic -- dvacet pět jejích bývalých studentek je zapsáno v knize "Kdo je kdo v Americe".

V tomto výčtu nelze nevzpomenout na Agnes M. Clerkeovou (1842-1907). Narodila se v Irsku, část svého života strávila v Itálii a od roku 1877 se usídlila v Londýně. Světového věhlasu dosáhla po publikování své monografie "A Popular History of Astronomy During the Nineteenth Century". Za jejího života kniha vyšla ve čtyřech vydáních a je vydávána dosud, naposledy vyšla v roce 2000. Mezi další díla Clerkeové patří "The Systems of the Stars" (1890), "Herschels and Modern Astronomy" (1895), "Problems in Astrophysics" (1903) atd. V roce 1893 jí bylo společně s M. Hugginsovou uděleno čestné členství v Královské astronomické společnosti. Této pocty se předtím dostalo toliko dvěma ženám, C. Herschelové a M. Somervilleové.

 Margaret L. M. Hugginsovou (1848-1915) vzdělával v astronomii její dědeček. Její vášeň pro astronomii vedla k setkání s movitým amatérským astronomem W. Hugginsem (1824-1910), jenž se zabýval zejména spektrografií. Jejich seznámení vyústilo ve sňatek a společně pak vytvořili jedny z prvních spekter astronomických objektů, kupříkladu Velké mlhoviny v Orionu.

V roce 1876 se ředitelem Harvardské univerzitní observatoře stal Edward C. Pickering. Potřeboval zpracovávat údaje o spektrech velikého množství hvězd. Jako levnou pracovní sílu si najímal na tuto práci ženy. Jeho týmu se pak žertem říkalo "Pickeringův harém". Mezi těmito ženami vynikly Williamina P. Flemingová (1857-1911), Annie Jumpová Cannonová (1863-1941) a Henrietta S. Leavittová (1868-1921). Flemingová v roce 1878 společně se svým manželem imigrovala do Spojených států ze Skotska. Rok nato, když byla těhotná, ji její muž opustil. Flemingová si pak našla místo jako placená hospodyně v Pickeringově domácnosti. Pickering jednou, když byl nespokojen s prací svých podřízených, prohlásil, že jeho služka by tuto práci dělala lépe. Flemingová vskutku projevila vědecké nadání, rozvinula spektrální hvězdnou klasifikaci a zkatalogizovala přes 10 000 hvězd, stala se na Harvardu správkyní astronomických fotografií a vydala studii o 222 proměnných hvězdách, které objevila.

Cannonová vytvořila konečnou verzi spektrálního klasifikačního systému a zařadila do devíti svazků Draperova katalogu bezmála čtvrt miliónu hvězd. Objevila rovněž zhruba 300 proměnných hvězd a pět nov. Dostala celou řadu čestných doktorátů, z nichž nejcennější byl pravděpodobně čestný doktorát z Oxfordské univerzity, udělený poprvé ženě.

Další významnou ženou z Pickeringovy líhně je Henrietta S. Leavittová, která objevila vztah mezi zářivým výkonem a periodou proměnných hvězd zvaných cefeidy. Tento objev se stal neobyčejně významným pro měření vzdáleností ve vesmíru. Leavittová rovněž objevila čtyři novy a 1 777 proměnných hvězd v Magellanových mračnech.

Astrofyzikou se celý život zabývala Cecilia Payneová-Gaposchkinová (1900-1979). Narodila se v Anglii a v roce 1923 dokončila studium na Cambridgeské univerzitě, nicméně akademický titul nezískala, jelikož ženám tehdy Cambridgeská univerzita tituly neudělovala. Protože v Anglii jako žena nemohla ukojit svůj neobyčejný zájem o astrofyziku, poradil ji její učitel, aby odešla do liberálnějších Spojených států. Payneová začala pracovat na Harvardské universitní observatoři. Tam v roce 1925 dokončila svou disertační práci, v níž ukázala, že atmosféra Slunce a dalších hvězd je složena zejména z vodíku a z hélia, což bylo vcelku překvapivé, jelikož se v té době předpokládalo, že Slunce má podobné chemické složení jako Země. Payneové byl na podkladě této práce udělen jako první ženě v historii Harvardu doktorát. Ačkoli tato badatelka napsala řadu cenných publikací, jako žena se plnoprávnou zaměstnankyní Harvardské university stala až v roce 1938. V roce 1956 byla jmenována profesorkou (opět jako první žena v historii Harvardu) a od téhož roku zastávala i funkci vedoucí katedry astronomie. Se svým mužem, astrofyzikem S. Gaposhkinem, vychovala tři děti.

 Další ženou s astrofyzikálním zaměřením je Anglo-Američanka E. Margaret Burbidgeová (1919), která je spoluautorkou významné publikace o nukleosyntéze prvků ve hvězdách. V této práci je ukázáno, že všechny prvky (s výjimkou nejlehčího vodíku) vznikají prostřednictvím nukleárních reakcí v nitru hvězd. Burbidgeová rovněž studovala spektra galaxií a určovala jejich rotaci, hmotnost a chemické složení. Znamenitého úspěchu dosáhla i ve spektroskopii kvasarů a svůj podíl má také na přístrojovém vybavení Hubblova kosmického dalekohledu. Říká se, že v dobách, kdy se ženám nedovolovalo pozorovat na vědeckých observatořích, podepisoval žádosti o pozorovací čas její manžel, teoretický fyzik Geoffrey Burbidge. Zatímco pak Margaret celu noc pilně pozorovala, Geoffrey se v řídicí místnosti oddával četbě astronomických časopisů anebo spánku.

V extragalaktické astronomii vynikla Vera C. Rubinová (1928). Mezi její největší přínosy patří proměření orbitálních rychlostí mezihvězdné hmoty u mnoha desítek galaxií. Tato práce Rubinové a jejích kolegů se stala prvním zřetelným empirickým důkazem výskytu temné hmoty ve vesmíru. Rubinové byla udělena řada ocenění, například roku 1996 Zlatá medaile Královské astronomické společnosti (předtím byla tato medaile udělena ženě pouze jednou, a to v roce 1828 C. Herschelové).

Ne vždy to však měla Rubinová jednoduché: na střední škole jí učitel od vědy zrazoval, když si chtěla na Princetonské univerzitě vypůjčit katalog, dostala odpověď: "Jelikož ženy nepřijímáme, katalog Vám nezašleme." Když ji jednou vedoucí její doktorandské práce George Gamow pozval do Laboratoře aplikované fyziky, museli se setkat ve vestibulu, jelikož ženám byl vstup do pracoven zakázán. Se svým manželem, fyzikálním chemikem Robertem Rubinem vychovala čtyři děti, z nichž všechny mají doktorát z přírodních věd, dcera Judith z astronomie.

Značného věhlasu dosáhla Carolyn Shoemakerová (1929). Vystudovala historii a zanedlouho po dokončení studia se vdala a věnovala se výchově tří dětí. Když děti vyrostly, začala pomáhat svému manželovi Eugenovi hledat asteroidy a komety. Objevila celkem 32 komet a zhruba 800 asteroidů. Více komet v dějinách snad objevil jen J. L. Pons (1761-1831), který jich má na svém kontě možná až 37, ale jisté to není, pojmenováno je po něm totiž jen 26 komet. Shoemakerová vyvinula fotografickou metodu značně usnadňující detekci rychle letících asteroidů.

Další proslulou ženou je S. Jocelyn Bellová-Burnellová (1943). Jako postgradulání studentka na Cambridgeské univerzitě v Anglii sehrála v roce 1967 stěžejní úlohu v objevu pulsarů. Nicméně Nobelovu cenu za objev a objasnění pulsarů dostal v roce 1974 Anthony Hewish, vedoucí její doktorandské práce. Ozývaly se hlasy (kupříkladu sir F. Hoyle), že Nobelovu cenu měla dostat i Bellová-Burnellová.

V Saigonu se narodila význačná astronomka Jane Luuová (1963). Její otec pracoval jako tlumočník a spojka mezi americkým vojskem a jihovietnamskou vládou. Když do Saigonu v dubnu 1975 vtrhla severovietnamská armáda, otec rozhodl o okamžitém odchodu celé rodiny do zahraničí. Usadili se v Kalifornii. Jane se rychle naučila anglicky a začala se zajímat o fyziku a posléze i o astronomii, až v roce 1990 získala doktorát na prestižním MIT. Dva roky nato, 30. 4. 1992, se svým kolegou D. Jewittem objevila těleso, které obíhá za Plutem. Byl to objev prvního tělesa v této oblasti, v tzv. Kuiperově pásu. V následujících letech objevili ještě přes dvacet těchto těles.

Na závěr tohoto přehledu připomeňme ještě ženy v kosmonautice. První ženou ve vesmíru byla Valentina V. Těreškovová, která v roce 1963 strávila na oběžné dráze kolem Země 71 hodin. První pilotkou raketoplánu se stala Eileen M. Collinsová. Dvakrát řídila raketoplán Discovery (v únoru 1995 a v květnu 1997) a v červenci 1999 se stala první velitelkou raketoplánu. Opět jako velitelka má letět do vesmíru koncem roku 2002.

Jiří Holuša
Zdroj: Jiří Holuša je pracovníkem Hvězdárny a planetária J. Palisy v Ostravě.
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...