:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

427. vydání (27.5.2002 )

Foto J. Dusek Malta je podivuhodný ostrov. Na první pohled jde "jenom" o kus vápence uprostřed Středozemního moře, který sehrál několik epizodních rolí v pestrých dějinách lidstva a na pár století zajistil útočiště jednomu slavnému křesťanskému řádu dekorovanému poněkud kontroverzními činy. Ve skutečnosti se ale na tomto třicetikilometrovém kousku pevniny ukrývá celá řada podivuhodných památek, počínaje velkolepými katedrálami a konče nesmírně starými megalitickými stavbami, které krásou i významem soupeří s anglickou Stonehege.

Skutečně, na Maltě, kterou jsem měl tu čest již podruhé navštívit, najdete celou řadu tajemných stop z šerého úsvitu lidověku. Podle toho mála, co dnes víme, přišel člověk na tento ostrov kolem roku pět tisíc roků před naším letopočtem. Tehdejší zemědělci zde v průběhu věků vytvořili naprosto svébytnou kulturu, jejíž součástí se staly komplikované chrámy pro krvavé obřady doprovázející zvířecí a možná i lidské oběti. To všechno v době, kdy člověk neznal kolo, kovové nástroje a dost možná měl potíže i s udržováním ohně.

Tím nejpodivuhodnějším výtvorem, který nám před třemi tisíci roky tamní lidé zanechali, však představují nepochopitelné stopy -- koleje ve vápenci s roztečí jeden a půl metru, které se nacházejí prakticky po celé Maltě, dokonce i na sousedním ostrově Gozo. Na délku mají až stovky metrů, místy je spojují zvláštní výhybky (na snímku) a v několika případech dokonce vytváří komplikovaná nádraží...

Jelikož nemají žádnou logiku, ani jednoznačné vysvětlení, váží se k těmto výtvorům nejrůznější fantasmagorie. Pomineme-li za vlasy přitaženou dannikenovštinu -- důkaz existence mimozemských civilizací, které se v minulosti kolem nás proháněli, naskýtají se dvě možnosti: Jde o vydřené stopy po přesunech kamenných kvádrů využívaných ke stavbě svatyní, nebo představují důmyslná koryta, v nichž lidé drtili olej z oliv.

Jestli jsou tato vysvětlení pravdivá či nikoli nevíme a s největší pravděpodobností se to ani nikdy nedozvíme. Když jsme ale mezi těmi kamennými kolejemi hopkali, napadlo mého kamaráda ještě další vysvětlení: Nad kolejemi si někteří lámou hlavu jenom proto, že si nikdo z nás nedokáže představit, proč by lidé takovou blbost vůbec dělali.

Jiří Dušek

 

 

 

Patří planetáriím astronomická budoucnost? - díl druhý

Název tohoto článku končí otazníkem. Nepsané pravidlo novinového titulku praví, že pokud končí titulek otazníkem, správná odpověď na něj zní: "Ne!" Dovolil jsem si vytvořit výjimku potvrzující pravidlo, odpovídám: "Ano, patří!" Můj názor však nelze pokládat za nestranný, takže si sami vytvořte vlastní...

 Jak to začalo
Asi bychom měli definovat, co budeme rozumět pod pojmem planetárium. Budeme jím rozumět co nejdokonalejší napodobení hvězdné oblohy optickými, mechanickými a elektronickými prostředky. Bez ohledu na denní dobu a aktuální počasí jím můžeme v uzavřené místnosti simulovat většinu astronomických úkazů, které jsou viditelné z libovolného místa na Zemi (mnohdy i děje a úkazy minulosti nebo budoucnosti). Planetárium je svým způsobem nejdokonalejší astronomická názorná pomůcka.

Je to do jisté míry "hardware", použitelný nejen ke vzdělávání a popularizaci v oboru astronomie, ale i pro řadu ryze kulturních aktivit. Velmi záleží na "software", čili pořadech, které jsou v planetáriích návštěvníkům nabízeny. Počet planetárií i míra unifikace je mnohem menší než ve světě PC. Existuje sice pár "planetárnických Intelů" (Zeiss, Spitz, Goto, Digistar), ale ve svém důsledku je každé planetárium na světě původní, protože zařízení je vždy upraveno na místní podmínky dané většinou originální architektonickou koncepcí celé stavby. V oblasti tvorby pořadů skutečně neexistuje žádný "planetárnický Microsoft", možná nás v budoucnu příchod nějakého Billa Planetaria Gatese teprve čeká.

První projekční přístroj, který znázorňoval pohyb planet kolem Slunce (dnes bychom jej nazvali "projekční telurium") zkonstruoval v roce 1912 profesor Hindermann. Nazval jej "orbitoskop" a byl tvořen pouze dvěma planetami obíhajícími kolem Slunce. Zařízení bylo poháněno mechanickým pružinovým strojkem.

Vznik prvního "pravého" projekčního planetária je spojen se jmény zakladatele a prvního ředitele Německého muzea v Mnichově, Oskara von Millera (1855-1934) a Prof. Dr. Walthera Bauersfelda (1879-1956), šéfkonstruktéra a člena vedení firmy Carl Zeiss. Na počátku byla Millerova představa, že by v nově budovaném muzeu měla být nějakým originálním způsobem znázorněna hvězdná obloha, pohyb planet a další astronomické jevy. S předkládanými návrhy stále nebyl spokojen, až v roce 1913 zadal problém k řešení firmě Carl Zeiss. Ta nejprve oslovila známého astronoma Maxe Wolfa (1863-1932) z Heidelberku, který navrhl vytvoření uzavřené sférické místnosti, do které by návštěvníci mohli vejít. "Hvězdy" by opět byly tvořeny otvory ve kulové ploše, která by byla zvenčí osvětlená.

V letech 1918 až 1919 se původní myšlenka rozrostla o další funkce zajišťované především projekčními přístroji. Navíc byla opuštěna myšlenka pevné nebo pohyblivé místnosti. Veškeré pohyby byly přeneseny na projekční přístroj, který měl být umístěn ve středu projekčního sálu. Hlavní práce, které vedly ke zcela nové koncepci přístroje, provedl Wilhelm Finke (1884-1950) z Brém. Pod vedením Bauersfelda byl firmou Carl Zeiss v letech 1919-1923 sestrojen první projekční přístroj (planetárium) pod označením "Zeiss model I".

Poprvé byl projektor představen v srpnu 1923, projekční sféra měla průměr 16 metrů a byla umístěna na střeše tovární haly firmy Zeiss. Později bylo planetárium demontováno a přemístěno do desetimetrového sálu v Německém muzeu v Mnichově, kde se 21. října 1923 konalo první oficiální představení pro veřejnost (stálý provoz byl pak zahájen v květnu 1925). Reakce odborné i laické veřejnosti lze označit za entuziastické. Ředitel kodaňské hvězdárny, profesor Strömgren, napsal: "Je to škola, divadlo a biograf současně ... Planetárium je divadlem, kde roli herců převzala samotná kosmická tělesa."

 Přístroj byl umístěn na pevném stojanu a měl ruční kolo pro nastavení zeměpisné šířky. Horní část planetária tvořila koule se třiceti dvěma projektory hvězdné oblohy, které promítaly asi 4500 hvězd (pozdější typy až 9 000 hvězd). Na ose ekliptiky jsou umístěny projektory planet viditelných pouhým okem, tj. Saturnu, Jupiteru, Marsu, Venuše a Merkuru, dále projektory Měsíce a Slunce.

V následujících letech si i další německá města objednala u firmy Zeiss projekční planetária. Například v Düsseldorfu byl instalován Model I, který byl posléze nahrazen Modelem II (ten už měl podobu "činky", tak charakteristické pro planetária Zeiss). Planetárium bylo umístěno ve třicetimetrové kopuli, největší ve své době. Bohužel bylo zcela zničeno během války.

První planetárium mimo Německo bylo v roce 1927 instalováno ve Vídni, následoval Řím (1928) a Moskva (1929). Rok 1930 znamenal mimo jiné také otevření pěti nových planetárií, ve Stockholmu, Miláně, Hamburgu, nový model ve Vídni a také první mimo Evropu. Již v roce 1928 si jej přijel do Jeny prohlédnout americký filantrop Max Adler z Chicaga (v doprovodu své ženy a svého architekta). Byl tak nadšen, že jej zakoupil a v pondělí 12. května 1930 otevírá v Chicagu první planetárium na západní polokouli (Adlerovo planetárium na břehu Michiganského jezera funguje dodnes). První planetária v Asii byla v Osace (1937) a Tokiu (1938). V Pittsburghu bylo v roce 1939 otevřeno první planetárium, ve kterém byl projekční přístroj umístěn na elevátoru.

Ve 30. letech začala firma Zeiss také výrobu malých planetárií využívaných především k výuce navigace pilotů. Ve stejné době spatřilo světlo světa také první "nezeissovské" planetárium. Navrhli jej a postavili bratři Korkoszové ve Springfieldu. Přístroj promítal asi 9500 hvězd, ale nebyl vybaven žádným projektorem planet.

 

Historické intermezzo
O tom, že i tehdejší československá astronomická obec se zájmem sledovala dění kolem planetárií svědčí článek z pera Dr. Maška, který byl publikován v roce 1925 v časopise Říše hvězd (číslo květen-červen). Kromě ohromné touhy po planetáriu, jsou v článku patrné i některé úvahy nadčasového charakteru. Abych byl přesný, nikoliv úvahy, ale postesknutí nad stavem astronomické vzdělanosti u nás.

 Je vskutku potěšitelný fakt, zvláště v době silně inklinující k požitkářskému materialismu, že astronomické zjevy a výsledky z nich odvozené budí i v širší veřejnosti dříve nebývalý zájem. Není to vždy jen planá touha po sensaci, jak by se snad mohlo souditi z astronomických zpráv denního tisku leckdy velmi neúplných a dokonce i chybně informujících. Dokladů toho -- někdy velmi humorných z novin domácích i zahraničních by bylo možno uvést pěknou sbírku. Ovšem správné pochopení úkazů astronomických (a zvláště to platí o nejnovějších objevech) předpokládá, jak tomu je v každém lidském vědění, znalost aspoň základů této vědy. Je pravda, že takovou průpravu podávají školy -- zejména naše střední školy osnovou i učebnicemi po této stránce se příznivě liší od některých cizojazyčných -- dále dobře vedená popularizační činnost, nehovící přílišnou měrou módě, a konečně vskutku dobré populární spisy. Ale nejlepší cestou k poznání, která dovede trvale zaujmouti a poskytuje milovníku nebe nejvíce radostí a uspokojení, je vlastní pozorování, třeba nejprostšího rázu. Této stránce popularizace zejména v Americe dobře rozumějí. Avšak přes všechny školy, extense a popularizaci setkáváme se -- až na čestné výjimky -- u inteligentů se žalostnou znalostí astronomické abecedy, dosud ku podivu často. Budeme snad jednou míti také lidovou hvězdárnu, mluví se o ní už odedávna a jakési přípravy k tomu se již staly. Přihlížeti k správné popularizaci astronomických vědomostí v širších kruzích na základě autopsie, pokud je to arciť možno, bude po našem soudu jedním z nejdůležitějších jejích úkolů, kdežto vědecké bádání jako příslušející specialistům bude ne-li vyloučeno, tož aspoň velmi omezeno.

Důvěrné obeznámení s oblohou a zjevy nebeskými je nezbytnou podmínkou k správnému pochopení základů astronomických i pro laika. Kulturnímu člověku kladou se však v cestu, zejména ve větších městech, sčetné překážky. Člověk primitivní, žijící v krajinách s průzračným ovzduším, kde stávala kolébka nejen astronomie, ale vůbec kultury, byl na tom mnohem lépe. Maně byl nutkán všímati si oblohy, která mu nahrazovala hodiny i kalendář. Naproti tomu najíti si ve velkém městě pohodlné stanovisko pro pozorování, nerušené zvědavci i okolními světly, je věc velmi nesnadná. To všechno až příliš dobře zná každý učitel fyziky, který své žáky vodíval na večerní vycházky astronomické. A mimo to ještě, takové bezprostřední studium vyžaduje času, neboť na úkazy třeba trpělivě čekati a leckdy teprve dlouholeté soustavné pozorování by vedlo ke konečnému výsledku. Vzpomeňme jen na složitý pohyb Měsíce, po případě i planet. Jsou sice pro vyučování astronomie po ruce pomůcky jako hvězdné globy, různé stroje (z nejlepších např. známý Mangův universální stroj), dále nejrůznější diagramy, modely i obrazce atd. -- ale to vše je jenom náhražka.

Veliký krok kupředu pro usnadnění základních znalostí astronomických učiněn byl novou znamenitou pomůckou -- Zeissovým optickým planetáriem. Tato firma světového jména vynaložila veškeré jí po ruce jsoucí prostředky a zkušenosti, aby po mnohých předběžných pokusech uskutečnila dílo hodné jejího jména. Název nevystihuje náležitě věc samu. Planetáriem se rozumí obyčejně takové zařízení mechanické, kterým má se objasniti soustava buď Ptolemaiova nebo Koperníkova, zejména oběh planet kolem Slunce a zároveň oběh Měsíce kolem Země. Takových planetárií vzpomíná historie astronomie. Ve starověku už Archimédes i Posidonius prý stroje tohoto druhu sestrojili. Planetária pro heliocentrickou soustavu dosud najdeme v odborných museích; jejich kopie -- namnoze velmi primitivní a zřídka v řádném stavu -- se chovají dosud v kabinetech některých starých středních škol. Valné ceny však tyto pomůcky neměly pro vyučování a lépe by jim bylo, pokud jsou ještě cenné a zachovalé, v některém z muzeí.

Zeissovo planetárium má docela jiný účel. Je to jakýsi druh astronomického divadla, v němž se divákovi předvádějí nebeské úkazy, zejména pohyby nebeských těles tak, jak se skutečně jeví pozemskému pozorovateli na obloze.

Snad v leckterém ze čtenářů vznikne přání, aby také Praha po příkladě jinonárodních velkoměst (Mnichov, Berlín, Lipsko, Hamburk, Kodaň mimo Jenu) měla jednou takové planetárium. Velmi dobře by se hodila k tomu plošina na střeše budoucího našeho Technického muzea, kde podle plánů má býti také zřízena lidová hvězdárna. Povolané kruhy by měly o takovém projektu uvažovat. Že by věc se potkala se souhlasem mnohých a mnohých příznivců vážného poučení, nelze pochybovati. Ani finančního nákladu, jenž je dosti značný -- 1,250 000 Kč -- bychom se nemuseli lekati. Národ, který najde prostředky na stadia, na pomníky a jiné takové podniky, by konečně také tento peníz nalezl. A že by značný kulturní zisk z toho vyplynul, o tom pochybnosti nemůže snad býti. Dočkáme se jednou takového vědeckého divadla také u nás?

(pokračování příště)
Tomáš Gráf
Zdroj: Autor je vedoucím pracovníkem Hvězdárny a planetária Johanna Palisy v Ostravě.
 

Nejtěžší známá hvězda

Nejtěžší známá hvězda ve vesmíru má hmotnost 56,9 Slunce s chybou pouze šest desetin Slunce. Je součástí velmi mladé hvězdokupy R136, která patří do mlhoviny Tarantule ve Velkém Magellanově oblaku.

 Nového rekordmana astronomové objevili s pomocí Hubblova kosmického dalekohledu, jenž v exotické hvězdokupě nalezl hned tři nové zákrytové dvojhvězdy. Z jejich vzájemného pohybu kolem společného těžiště se trojici astronomů P. Masseimu, Julii Vukovich a Lauře Penny podařilo odvodit přesné hmotnosti, rozměry a povrchové teploty všech šesti stálic. Jeden z párů -- R136-38 přitom obsahuje hvězdu spektrální třídy O3 s hmotností 56,9+/-0,6 hmotnosti Slunce. Jméno nese podle velmi mladé hvězdokupy R136, která patří do oblasti, kde se tvoří nové stálice, mlhoviny Tarantule (též 30 Doradus) ve Velkém Magellanově mračnu.

Klíčovým se v celém příběhu stal spektrograf na palubě Hubblova dalekohledu STIS, pomocí kterého se hvězdářům podařilo získat jak světelné křivky zákrytových dvojhvězd, tak i změny jejich radiálních rychlostí. Všechny tři systémy tvoří pokaždé dvě hvězdy, které obíhají kolem společného těžiště. Pravidelné změny jejich poloh prozrazuje cyklické kolísání radiálních rychlostí, kdy se k nám jedna stálice střídavě přibližuje a nebo vzdaluje. Jde tedy o tzv. spektroskopickou dvojhvězdu. Shodou náhod se rovina jejich oběhu ocitla poblíž zorného paprsku, jenž spojuje Slunce s těžištěm pár. Proto můžeme sledovat i vzájemné zákryty, kdy jedna hvězda zakryje druhou. Na Zemi pak sledujeme pravidelné poklesy jasnosti. Systémy jsou tedy i zákrytovými dvojhvězdami.

Kombinace těchto dvou skvělých náhod zprostředkovala astronomům skvělou šanci k vyšetření všech šesti hvězd. Pouze u podobných systémů totiž dokáže na dálku určit přesné vlastnosti jednotlivých objektů systému, tj. průměr, hmotnost, vzdálenost i povrchovou teplotu. Hlavní, tj. rekordní stálici R136-38 představuje objekt o průměru asi devětkrát větší než Slunce a povrchovou teplotou kolem 50 tisíc stupňů. Kolem ní pak obíhá s periodou tři dny a devět hodin menší partner o průměru 6,4krát větší než Slunce a teplotou 42 tisíc stupňů.

Nález takového budulínka nepotěšil jenom lovce Guinessovy knihy rekordů, nýbrž i pravověrné, teoretické astrofyziky. Takto velmi hmotné hvězdy jsou totiž nesmírně vzácné. Ve svých vnitřních termojaderných reaktorech spotřebovávají tolik paliva, že se dožívají skutečně nicotného věku pouze několika stovek tisíc roků. O to vzácnější je, že se podobná hvězda ocitla v gravitačně vázaném páru, který umožnil přesně změřit její hmotnost. Skvělé je i to, že charakteristiky tohoto obra zcela zapadají do teoretických modelů, kterými disponuje současná astronomie.

Jiří Dušek
Zdroj: Sky and Telescope
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...