:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

426. vydání (23.5.2002 )

Foto Mark Vornhusen Minulý týden praskala brněnská hvězdárna ve švech. Není divu. Ty nejnápadnější planety pozemské oblohy se poslušně i s tenkým Měsícem seřadily nad západním obzorem zrovna v době, kdy romantika májových večerů cloumá snad opravdu s každým. Na střeše hvězdárny jsem ale nepotkal jen zamilované páry, které si chtěly jednoduše vychutnat teplý večer, ale hlavně davy lidí, které přilákaly zprávy z novin a televize. Pro ně se zkrátka musely planety nastrkat hezky na jedno místo oblohy, aby si všimli, že tahle jasná světýlka vůbec existují. Některým návštěvníkům proto stačilo jen prstem na obloze ukázat že támhleto je Jupiter a tamto Venuše a už odcházeli se skvělým zážitkem. Celá podívaná by se tedy pohodlně obešla i bez větších dalekohledů: Merkur se marně ztrácel v brněnském smogu, Mars se Saturnem skomíraly nízko nad obzorem a navíc neslušně daleko od Země, Venuše ještě nebyla dost "srpkovatá" a Jupiter bývá v době opozice se Sluncem taky vidět o poznání lépe.

Přesto se nám pro středeční večer dalekohled hodil. Začalo to tím, že se Jeník Hollan rozhodl najít v naší "patnáctce" Merkur. To se mu skutečně podařilo, i když si brzy začal stěžovat, že někdo zapomněl nahodit pohon dalekohledu. Zářící objekt se totiž v zorném poli dalekohledu zvolna pohyboval. Když jsme se ale ujistili, že pohon tiše přede svou monotónní melodii, začali jsme o Merkuru vážně pochybovat. Pohon jsme tedy vypnuli a třpytivý objekt zůstal stát na místě jako rozpláclá moucha na okně. UFO -- už jsou tady! Zvolal Jeník žertovně a s patřičnou dávkou nadšení. Nebyl to Merkur, ale velký balón někde hodně daleko od nás, na jehož povrchu se nádherně lesklo Slunce. Světlý bod jasnější než Saturn jsme zakrátko obdivovali i bez dalekohledu, jak si to zvesela šine mezi planetami. S Jeníkem jsme měli radost, že jsme viděli skutečně parádní "ufo" a návštěvníci nakonec dostali k pěti planetám navíc jednu třpytivou hvězdičku.

Pavel Gabzdyl

 

 

 

Jak na něj?

Na Slunci se momentálně nachází velká sluneční skvrna -- rozlohou přibližně pětkrát větší než naše planeta. Možná by tedy neuškodilo pár rad, jak se na ni vlastně podívat.

 Na úvod jedno důrazné varování: V žádném případě se nesmíte na oslnivý sluneční disk dívat bez speciálních pomůcek. Ať již budete pozorovat pouhým okem nebo dalekohledem, vždy je nezbytné se chránit filtry, které dostatečně zeslabí viditelné i infračervené záření. Pohled na Slunce skrz skutečně dobrý filtr musí být vždy příjemný. Jakýkoli intenzivní zdroj světla, natožpak Slunce, může zpustit tzv. fototoxické reakce, které v extrémném případě vedou až k trvalému poškození zraku. Takže ať už použijete jakoukoli techniku pozorování, vždy zůstaňte nadmíru obezřetní!

Na sledování Slunce bez dalekohledu se v minulosti používala především začouzená sklíčka. V dnešní době je ale doporučit nemůžeme: jsou značně nepraktická (saze lehce setřete) a získat vhodně nepropustnou a stejnoměrnou vrstvu není vůbec jednoduché. Vhodné a především všeobecně dostupné filtry pro pozorování bez dalekohledu jsou "černé" konce vyvolaných černobílých filmů (nikoli barevných), jejichž dostatečnou zásobu si můžete docela jednoduše připravit i sami.

Kupte černobílý film, vytáhněte jej z kazety, ponechejte chvíli na denním světle a poté vyvolejte tak, abyste dosáhli maximální hustoty. Políčka filmu nakonec poskládejte na sebe: Když se budou zčásti či úplně překrývat, získáte vynikající filtr s několika stupni šedi. Jejich kvalitu si přitom lehce otestujete pohledem na sluneční disk či vlákno zapnuté žárovky: V žádném případě nesmí oslňovat!

Při pozorování bez dalekohledu můžete také s úspěchem využít "brýle", se kterými jste sledovali některé z minulých zatmění Slunce (mnohé z nich však mají nepřirozené zabarvení, navíc obraz často rozostří!). V nouzi nejvyšší lze sáhnout po "vnitřcích" z počítačových disket (obzvlášť z větších "pět a čtvrtek"), stříbrných částí kompaktních disků bez barevného potisku a temných svářečských filtrů (pozor, ať se nepořežete o jejich ostré hrany). Některé z nich ovšem mají jen velmi tenkou vrstvu -- jestliže je CD disk natolik průhledný, že skrz něj vidíte vzdálené pozemské předměty, v žádném případě jej nepoužívejte!

 Jaké "home-made" filtry jsou naopak nevhodné či dokonce nebezpečné? Tmavé konce barevných filmů, černobílé filmy bez sloučenin stříbra, neutrální fotografické a polarizační filtry. Fakt, že skrz ně vidíte zeslabený kotouč Slunce, ještě není zárukou dostatečné ochrany vašich očí!

Mnohé z výše uvedených filtrů -- zejména počítačovou disketu a fotografický film umístěný před objektivem -- lze použít i při sledování Slunce dalekohledem. Trpí však řadou neduhů. Předně nejsou dostatečně opticky kvalitní, navíc se v nich vyskytují mikroskopické dírky či více průhledné části, kterými do dalekohledu vstupuje rušivé množství světla. Obraz pak nelze zaostřit, navíc pohled kazí různé další zdroje světla. Nezodpovězenou otázkou pak zůstává vhodná nepropustnost nejen ve viditelném, ale též infračerveném a ultrafialovém oboru spektra.

Takže pokud hodláte Slunce sledovat častěji, pak si za několik set korun pořiďte některý ze speciálních filtrů. Připevňuje se před objektiv dalekohledu a při rozumné manipulaci je dostatečnou ochranou vašich křehkých očí. Navíc umožňuje ve větších zvětšeních prohlížet i jednotlivé detaily.

V tomto ohledu je zcela optimální BAADER AstroSolar Safety Film z produkce německého planetária v Baaderu. Jedná se o velmi tenkou (0,012 mm), homogenní fólii pokrytou z obou ochranným filtrem, který propustí pouze 0,001 procenta dopadajícího světla. Svými vlastnostmi se blíží téměř dokonalému neutrálnímu filtru, jenž ukáže Slunce v pravých barvách (tedy ne modře nebo oranžově, jak se často stává). Navíc se nabízí v řadě formátů, ze kterých si pomocí nůžek optimální velikost lehce vystřihnete. Cena za fólii formátu běžné A4 je 25 amerických dolarů a za české koruny ji nabízejí i některé domácí firmy.

Recenze řady odborníků, stejně jako zkušenosti amatérských i profesionálních pozorovatelů, nedají na BAADER AstroSolar Safety Film dopustit. Hodí se jak k pozorování pouhýma očima nebo s dalekohledem, tak i před fotografické kamery. Jednoduše ho napnutý připevněte na zvláštní objímku před objektiv tak, aby se do tubusu nedostalo světlo jiným způsobem než skrz filtr. Ujistěte se přitom, že vám nemůže ani náhodou spadnout. No a pak už se můžete dívat.

 Doporučit naopak v žádném případě nemůžeme "speciální" okulárové filtry, které lze pořídit s levnými dalekohledy. Hlavní část slunečního světla totiž nelze odstranit až po průchodu dalekohledem. Filtr za či před okulárem se proto zahřívá a často praská, filtry z fotografického filmu, resp. pokovené folie se rychle protaví.

Velmi snadné je sledovat Slunce dalekohledem pomocí tzv. projekce, kdy si jeho obraz promítnete na kousek bílého papíru. Nehledě na absolutní bezpečnost, může spolu s vámi pozorovat hned několik lidí, navíc lze pohodlně a relativně přesně pořídit i kresbu celého disku.

Stejně jako na přiložené fotografii nejdříve dalekohled na stativu opatrně namiřte na Slunce (u triedru ale nezapomeňte zakrýt jeden objektiv, u větších přístrojů hledáček) Pomoci si můžete vrženým stínem tubusu, nikdy se však na Slunce nedívejte přímo! Potom zhruba dvacet, třicet centimetrů za okulárem přidržte čistý bílý papír -- světlé kolečko, které se vám na něj promítne, je obraz Slunce. Jestliže nebudou jeho okraje ostré, zkuste papír přiblížit či oddálit a pohrajte si i s ostřením. Pokud budete mít trochu štěstí, pak se v kotoučku objeví více či méně nápadné skvrnky: ano, sluneční.

Budete-li metodu projekce využívat u větších dalekohledů, které poskytují různá zvětšení, dbejte na čistotu okulárů. Jestliže jsou zaprášené, mohou se při delší expozici zahřát natolik až prasknou. Nápor slunečního světla nemusí vydržet ani umělohmotné clonky, které řada okulárů také obsahuje.

Pro dostatečně komfortní pozorování se navíc osvědčilo zahalit okulárový konec s projekční plochou do tmavé látky tak, aby se odstínilo světlo z okolí. Lépe pak vyniknou drobné detaily. (Pozor, aby se vám látka nepropálila.) A jestliže se tomuto druhu pozorování oddáte častěji, určitě pro vás nebude těžké vyrobit jednoduchý držák papíru připojený k dalekohledu.

Co to vlastně jsou sluneční skvrny? Nic jiného než chladnější místa ve fotosféře -- viditelné tenké slupce Slunce, které se díky kontrastu se zářivějším okolím zdají temné (mají asi čtyřikrát menší jas). Zatímco teplota Slunce je zhruba pět tisíc pět set stupňů Celsia, u slunečních skvrn klesá na čtyři a půl tisíce stupňů, zatímco u světlejších ploch je asi o pět set stupňů vyšší.

Zajímavé je, že mění nejen polohu -- díky rotaci Slunce, ale že se také vyvíjejí: velká skupina se může během několika dní rozpadnout na menší a postupně zcela zmizet. Kromě četnost sluneční skvrn kolísá ve zhruba jedenáctiletých cyklech. Zatímco v roce 2000 jsme prožívali tzv. maximum sluneční činnosti, kdy bylo každý den vidět hned několik velkých skupin, nyní bude až do roku 2005 až 2006 jejich počet klesat. V době tzv. minima sluneční činnosti pak nemusíme i několik týdnů na povrchu zahlédnout jediný detail.

Sluneční skvrny ovšem nejsou jedinou ozdobou. Kromě nich mohou být na okrajích kotouče patrné i nevýrazné světlé skvrny -- tzv. fakulová pole, která představují světlejší oblasti horní fotosféry. Za dobrých podmínek -- především klidného vzduchu -- je viditelné i zrnění po celém disku Slunce, tzv. granulace. Jedná se o vrcholky vzestupných proudů teplejšího plazmatu, jež přinášejí energii z vnitřních oblastí k povrchu. Na snímcích, ale též při pohledu dalekohledem, si můžete všimnout i okrajového ztemnění, kde sledujeme chladnější fotosféru. Ve středu disku se totiž díváme zhruba sto kilometrů hluboko, na okraji dohlédneme fotosférou rovněž tak daleko, avšak podél okraje, nikoli do hloubky. A jelikož s rostoucí hloubkou vzrůstá i teplota sluneční atmosféry, je obraz Slunce uprostřed světlejší.

Jiří Dušek
Zdroj: Návod na použití vesmíru (http://rady.astronomy.cz)
 

Patří planetáriím astronomická budoucnost?

Název tohoto článku končí otazníkem. Nepsané pravidlo novinového titulku praví, že pokud končí titulek otazníkem, správná odpověď na něj zní: "Ne!" Dovolil jsem si vytvořit výjimku potvrzující pravidlo, odpovídám: "Ano, patří!" Můj názor však nelze pokládat za nestranný, takže si sami vytvořte vlastní...

 Recky buh Atlas, jenz nese na svém hrbetu cely svet Co předcházelo
Samotné slovo "planetárium", řečeno s klasikem: "...zdá se mi poněkud nešťastným...", protože vyvolává nesprávné asociace. Podobný osud má však řada jiných názvů jako skleníkový efekt, jarní bod či hvězdná velikost... Navíc slova podobná svou stavbou vždy představují něco reálného -- delfinárium delfíny, akvárium ryby, oceánium podmořskou faunu a flóru, kalendárium přehled historických událostí, klubárium spolek přátel časopisu Koktejl a konečně kolumbárium obsahuje urny se skutečným popelem zemřelých. Jak vidíte, jen planetárium je o iluzi, je to takový "cukerin moderní astronomie". Jenže pokud jím je skutečně, není to málo! Co by fyzikové dali za fyzikárium nebo inženýři za technikárium. Podobnou službu jakou astronomii poskytují planetária, poskytují biologům dobře fungující zoologické zahrady nebo botanikům arboreta či zahrady botanické.

Za předchůdce planetárií lze za ně považovat mapy hvězdné oblohy, hvězdné glóby, orloje a teluria. Historie přesných hvězdných map není nijak dlouhá (pokud pomineme umělecká ztvárnění nočního nebe). Ve starověku byly častěji používány glóby a katalogy. Výjimkou je reliéfní zobrazení oblohy v egyptském chrámu bohyně Isis v Denderah. Kromě symbolů egyptských bohů Slunce a Měsíce jsou zde také symboly souhvězdí Lva, Raka, Štíra, Blíženců a Býka. Reliéf z Denderah pochází asi z roku 2000 př. n. l. Do kamene byla rovněž vytesána mapa hvězdné oblohy, která vznikla v Číně roku 1247. Jsou na ní znázorněna jednotlivá souhvězdí, Mléčná dráha, severní pól, světový rovník a ekliptika.

V Řecku se hvězdáři Timocharis, Aristilos a později Hipparchos a Menelaios zabývali měřením poloh hvězd a určováním jejich jasností. Klaudios Ptolemaios podstatně rozšířil údaje hvězdných katalogů a shrnul je ve známém díle Megalé syntaxis (Almagest), jenž byl počítán pro rok 138. Almagest byl stále doplňován a přepisován. Hvězdáři španělského krále Alfonse sestavili nový katalog pro rok 1252. Podobně arabští hvězdáři Al Sufi a později Ulugh Begh sestavili katalog k roku 1432. Známý je ještě katalog Tychona Brahe a pak katalog Edmonda Halleye z roku 1718, v němž polohy hvězd byly poprvé určeny dalekohledem.

Na podkladě katalogů byly kresleny hvězdné atlasy, jichž je celá řada. Mnohými přepisy atlasů a novými souhvězdími se během doby nahromadily četné nesrovnanosti ve vymezení hranic souhvězdí.

Další názorné pomůcky zobrazují hvězdnou oblohu na povrchu koule. První byly hvězdářské glóby. Nejstarším z nich je glóbus připevněný na bedrech mramorové sochy bájného Atlase. Byl nalezen ve vykopávkách v Římě a jeho datování odpovídá asi druhému století př. n. l. Zachovalo se i několik glóbů arabského původu, nejstarší pochází z roku 1080 n. l. a byl vyroben ve Valencii. Potřeba glóbů vzrostla vlivem mořeplaveckých objevů koncem 16. století. Mezi jejich zhotoviteli proslul zejména Martin Behaim, jehož předkové pocházeli z Čech.

Glóbus však dostatečně neodpovídá skutečnosti. Pozorujeme-li oblohu ve volné přírodě, v žádném případě se na ni nedíváme z ptačí perspektivy, jak je tomu při pohledu na mapu nebo glóbus. Důkladněji se tímto problémem zabýval ve druhé polovině 17. století Eberhard Wiegel v Jeně. Do velkého glóbu vyřezal několik větších otvorů v místech s malým počtem hvězd. Pozorovatel těmito otvory sledoval vnitřní stěnu glóbu. Do stěn byly vyvrtány otvory jako hvězdy a ty byly zevně osvětleny. V roce 1670 zhotovil Wiegel třímetrový glóbus, do kterého mohlo vstoupit několik osob. Glóbus byl z pergamenu, hvězdy byly vyřezány ve stěně a zevně ozářeny.

 Na hvězdné mapy a glóbusy navázaly přístroje, které znázorňovaly složitý pohyb planet mezi hvězdami mechanickým způsobem (klikami a pákami). První mechanismus tohoto druhu zřejmě sestrojil slavný Archimédes. Podle některých zpráv stačilo otáčet rukojetí, aby Slunce, Měsíc i planety byly uvedeny do pohybu kolem Země. Měsíc přitom ukazoval fáze, dokonce prý bylo možno znázornit zatmění Slunce a Měsíce. Podle jiných zpráv byl celý mechanismus uváděn do pohybu využitím vodní energie. Archimédes vytvořil toto dílo v Syrakusách na Sicílii. Po dobytí města pak bylo převezeno do Říma.

Podobných zařízení bylo v minulých stoletích vyrobeno velké množství. Ještě na počátku minulého století byly na školách všeobecně používány různé druhy telurií, u nichž Slunce nahradila svíčka, později žárovka, a malý reflektor umístěný za ní vrhal světlo na obíhající Zemi, která byla upevněna na dlouhém otáčivém ramenu. Telurium bylo doplňováno pohybem menší koule představující Měsíc, jež byl upevněn v patřičném sklonu na drátě. Tato zařízení byla v anglicky mluvících zemích označována také jako "planetária".

V roce 1758 zhotovil profesor astronomie v Cambridge, Roger Long, glóbus o průměru 5,4 metrů, kterým se dalo ručně otáčet. Nazval jej Uranium a vešlo se tam 30 lidí. Koule byla ze slabého plechu a "hvězdy" byly tvořeny otvory ve stěnách. Jejich průměry přibližně odpovídaly hvězdným velikostem. Dalším krokem vpřed byla Atwoodova klenba z roku 1912. Zkosená koule, kterou poháněl elektrický motor, měla průměr pět metrů. Byla otáčivá v základním prstenci a mohla znázornit východy i západy hvězd v neměnitelné zeměpisné šířce. Dnes je součástí expozice Adlerova planetária v Chicagu.

(pokračování příště)
Tomáš Gráf
Zdroj: Autor je vedoucím pracovníkem Hvězdárny a planetária Johanna Palisy v Ostravě.
 

Kdo hlídá NEO?

V nepříliš povedených katastrofických filmech pohlédne hrdina okem do okuláru dalekohledu a zvolá: "Hle, za čtrnáct dnů do nás narazí asteroid, který jsme právě objevil." Blízkozemní asteroidy a možnost jejich střetu se Zemí však už nejsou jen záležitostí sci-fi, ale regulérním vědním oborem, který funguje poněkud jinak, než ve filmu. Potenciálně nebezpečné blízkozemní asteroidy nehlídají filmoví hrdinové, ale široké veřejnosti nepříliš známé týmy odborníků, v astronomickém světě označené zvláštními zkratkami jako LINEAR, MPC, CLOMON, SENTRY či třeba KLENOT.

 To, že nové planetky se nehledají prostřednictvím zírání do okuláru, leč že jsou výsledkem scanování oblohy pomocí elektronických detektorů CCD velkých hledacích projektů je z celého systému veřejnosti asi nejznámější. Jména projektů LINEAR či NEAT pronikla k veřejnosti i v názvech jimi objevených komet. Méně známe je, co se s nově nalezenými blízkozemními planetkami děje dál. Z prvních poobjevová pozorování potvrdí pracovníci MPC -- celosvětového centra pro pozorování planetek, zda se jedná skutečně o tělesa s dráhou přibližující se k Zemi (ang. NEO). Planetky dostanou své označení a jsou zařazena do katalogů blízkozemních asteroidů. Ale co potom?

Teprve teď začíná další, nenápadná, leč velmi důležitá fáze výzkumu. Planetka nemusí mířit k Zemi přímo, ale její těsné přiblížení může nastat až při několikátém návratu. Budoucí těsná přiblížení lze předem vypočítat, přesnost výpočtu ovšem závisí na počtu a kvalitě dostupných astrometrických pozorování dané planetky. Zatímco ještě před několika lety byly výpočty budoucích těsných přiblížení velmi ojedinělou a speciální záležitostí, dnes monitorují data o blízkozemních planetkách hned dva spolupracující, leč nezávislé automatické výpočetní systémy -- CLOMON a SENTRY. Evropský CLOMON provozují na univerzitě v italské Pise a americký SENTRY na Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně. Jejich autory jsou odborníci na nebeskou mechaniku, jejich úkolem propočet drah blízkozemních planetek do budoucnosti. Jejich výsledkem pak upozornění na planetky, které by mohly naší Zemi ohrozit srážkou v průběhu následujících sto let.

Takový "podezřelý" asteroid je pak na příslušné webovské stránce označen jakožto virtuální impaktor tj. těleso u něhož je třeba vyloučit či potvrdit, zda se pohybuje po kolizní dráze mířící k Zemi. Nemusíte se ovšem hned děsit. Teď ještě nenastává ta fáze, v níž v níž NASA hledá Bruce Willise, aby zničil nebezpečný asteroid jadernou náloží. Výpočet je třeba prověřit, proto je dobře, že máme už dva nezávislé systémy. Zároveň je třeba ověřit dosavadní výpočet dráhy dalšími pozorováními.

Zde nastává problém. Blízkozemní tělesa jsou většinou objevena v období nejlepší pozorovatelnosti a jak ubíhá čas od data objevu slábnou. Těleso objevené jako objekt slabý 18 magnitud může mít po dvou týdnech 21 magnitud a pak je na jeho přesná astrometrická pozorování (tzv. follow-up) nutný dalekohled z kategorie jednometrových přístrojů.

Dalekohledů dostupných pro studium planetek je po celém světě kupodivu docela málo a na některých je pro planetky určeno jen několik nocí v lunaci. Patří mezi ně jednometrový reflektor na australské Siding Spring, 1,2m teleskop na arizonském Mount Hopkins, 1,8m Spacewatch II taktéž v Arizoně či občas některý z dalekohledů na Havajských a Kanárských observatořích. Letos v březnu k nim přibyl další, celosvětově významný tím, že je první trvale určený pro sledování planetek a komet s neobvyklými drahami. Jmenuje se KLENOT, má průměr zrcadla 106 centimetrů a nachází se na jihočeské Kleti.

Jedním z hlavních cílů projektu KLENOT je právě následná astrometrie nedostatecně pozorovaných NEO v delším oblouku dráhy včetně virtuálních impaktorů. Od března do května 2002 kletští astronomové J. Tichá, M. Tichý a M. Kočer právě s ním změřili přesné polohy už osmi virtuálních impaktorů (například 2002 HW, 2002 EX12 či 2002 GZ8). Teprve takto získaná přesná astrometrická data umožnila kolegům z Pisy a JPL zpřesnit výpočet dráhy těchto virtuálních impaktorů a vyloučit jejich budoucí srážku se Zemí (alespoň na budoucích sto let).

Poznali jsme tedy dobře dráhy dalších blízkozemních asteroidů typu Aten a Apollo, rozšířili poznání populace blízkozemních asteroidů a následně vzniku a vývoje sluneční soustavy. Získali podklady pro jejich další fyzikální výzkum. Hlavně však víme, že tato tělesa se v určitý okamžik přiblíží k Zemi, ale už nám nehrozí srážkou a jsou vyloučena z kategorie budoucích impaktorů. Spoustu dalších NEO však objevení, propočet dráhy a jeho ověření teprve čeká...

A ten fiktivní filmový astronom z úvodní věty? Ten opravdu nesleduje prolétající asteroidy v okuláru dalekohledu, ale monitory svých počítačů, ať už na nich pracuje s CCD snímky z NEAT či KLENOTu nebo výsledky výpočtů systémů SENTRY či CLOMON.

Jana Tichá
Zdroj: Observatoř Kleť - KLENOT
 

Čerstvý Merkur

Planetu Merkur dosud navštívila jediná pozemská sonda: V polovině sedmdesátých let dvacáté století v rozmezí jednoho roku kolem třikrát proletěla sonda Mariner 10. Vzhledem na geometrické podmínky se ale tenkrát podařilo zmapovat pouze polovinu povrchu -- zbytek byl až do nynějška "terra incognita". Až do nynějška.

 K prvnímu ohmatání celé dosud neznámé poloviny Merkuru posloužil radar Arecibo na karibském ostrovu Portoriko. Jeho třistametrová anténa v průběhu několika dní června a července loňského roku dala dohromady mapu s detaily o velikosti jenom několika kilometrů. Jakkoli se jedná pouze o hrubé zobrazení, které má k dokonalosti kosmických sond hodně daleko, planetárním geologům přineslo celou řadu zajímavých objevů.

Na první místě je třeba zmínit výrazný kráter poblíž Merkurova rovníku. Má průměr asi devadesát kilometrů a obklopuje ho desetkrát větší prstenech světlého materiálu, vyhozeného do okolí při vzniku kráteru. Nápadná skvrna tak zabírá skoro pěti průměru dosud neprozkoumané části planety.

Podle Johna K. Harmona a Donalda B. Campbella tyto paprsky skvěle odrážely rádiové impulsy vysílané z Areciba. To svědčí ve prospěch myšlenky, že jde o velmi mladý útvar, mladší než třeba kráter Tycho na povrchu Měsíce, jehož stáří se odhaduje na 109 milionů roků. John Harmon z Národního astronomického a ionosférického centra, které radioteleskop v Arecibu provozuje, navíc poznamenal, že se tento dosud bezejmenný útvar ocitl i při předcházejících pozorováních s desetkrát menší rozlišovací schopností.

Na ještě dokonalejší snímky zvláštního útvaru si každopádně musíme ještě pár roků počkat. Americká NASA plánuje na sklonku desetiletí misi Messenger, za kterou se ukrývá těžká, dokonale vyzbrojená sonda, co se na Merkurovu oběžnou dráhu zavěsí v dubnu 2009. Na stejný rok plánuje Evropská kosmická agentura observatoř BepiColombo. Ta se po příletu rozdělí na oběžnici planety a malé přistávací pouzdro, jenž provede chemický rozbor povrchových hornin.

Jiří Dušek
Zdroj: Sky and Telescope 2/2002
 

Co víme o Merkuru

Planeta Merkur je nejmenší z vnitřních, tzv. terestrických planet (Merkur, Venuše, Země a Mars). S rovníkovým průměrem pouze 4900 kilometrů je menší než Jupiterův měsíc Ganymed a Saturnův Titan. Její vzdálenost od Slunce se pohybuje v rozmezí 45 až 70 milionů kilometrů. Na pozemské obloze tedy bývá vždy ke Slunci blíže než třicet stupňů, i v nejpříznivějších polohách zapadá již dvě hodiny po něm (resp. vychází jen dvě hodiny před Sluncem).

 Merkur se tudíž velmi špatně pozoruje. I ve velkých dalekohledech není prakticky vůbec možné na jeho povrchu spatřit jakékoli detaily. Až do roku 1962 se dokonce předpokládalo, že má Merkur tzv. vázanou rotaci, tj. že se vůči Slunci jedenkrát otočí za stejnou dobu, za jakou oběhne kolem Slunce. (Obdobně jako Měsíc vůči Zemi.) Radarová pozorování však ukázala, že jeden Merkurův den trvá necelých 59 dní, tedy 2/3 Merkurova roku (88 pozemských dní).

Planetu dosud navštívila pouze sonda Mariner 10. Během tří průletů kolem planety (29. 3. 1974 v minimální vzdálenosti 700 km od povrchu, 21. 9. 1974 -- 48 tisíc kilometrů a 16. 3. 1975 -- 330 km) bylo zmapováno jen necelých padesát procent povrchu.

Merkur má relativně velkou střední hustotu (5430 kilogramů na metr krychlový), což ukazuje na to, že má velké železné jádro, které představuje celé dvě třetiny průměru planety. Přítomnost magnetického pole přitom naznačuje, že je dosud alespoň v polotekutém stavu.

 Jádro obklopuje plášť a kůra, která je posetá impaktními krátery, planinami různého stáří a zlomy, prakticky po celém povrchu. Při letmém pohledu je Merkurův povrch prakticky nerozeznatelný od měsíčního. Krátery mají průměr od sto metrů (mez rozlišení Marineru 10) až do obřích několikasetkilometrových pánví. Více než čtyřicet kráterů má průměr nad dvě stě kilometrů, rekord drží pánve Borealis (1530 km) a Caloris (1340 km).

Některé oblasti planety jsou však krátery pokryty mnohem méně a tak se předpokládá, že mohou být obdobami měsíčních moří. Tedy rozsáhlými pánvemi, které byly v minulosti zality lávou. Na některých místech povrchu jsou dokonce stopy po skutečných sopkách (možná podobným těm, s jakými se setkáme na Havajských ostrovech).

Povrchová teplota na planetě kolísá mezi 90 a 740 kelviny. Proto vás možná překvapí přítomnost vodního ledu v oblasti obou Merkurových pólů. Stejně jako v případě Měsíce je do oblastí ve věčném stínu (a tedy i chladu) v minulosti přinesly komety.

Jiří Dušek
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...