:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

423. vydání (6.5.2002 )

Naoyuki Kurita Tiše jsme stoupali lesní cestou, pod nohami nám křupal těžký sníh a náš dech se za dvacetistupňového mrazu srážel v mikroskopické krystalky ledu, které se pozvolna snášely do okolních závějí. Spolu s kamarádem jsem šlapali do nekonečně dlouhého kopce "Bučín" dvacet kilometrů na jih od Brna, nad Tetčicemi, kde se uprostřed lesů poblíž zapadlé hájenky ukrývala předsunutá observatoř brněnské hvězdárny -- obyčejná stavařská "buňka" doplněná několika palandami, skříní a tím nejoprýskanějším elektrickým vařičem v přilehlém vesmíru, do vzdálenosti jednoho světelného roku od Země.

Jakkoli nás stativy v podpaží a těžké dalekohledy v neforemných krosnách na zádech zahřály a důkladně propotily, bylo nám jasné, že pokud hodláme v této prosincové noci vydržet až do rána, musíme si ihned po příchodu v "miniobservatoři" zatopit. Bohužel, jediným zdrojem tepla byl onen elektrický vařič. A aby toho nebylo málo, chyběla "šťáva", která by ho alespoň trochu ohřála.

Seděl jsem v té hrozné unimobuňce, pomalu se ochlazoval a čekal na Leoše, který se snažil zprovoznit životně důležitý zdroj tepla. Brzo se ukázalo, že chyba musí být někde venku... Vyrazili jsme proto podél drátů chatrného elektrického vedení a hledali jeho konec v nedaleké stáji u hájenky. Ano, někde tam musely být pojistky. Pojistky, od kterých nás bohužel oddělila petlice s bytelným zámkem.

Nedalo se nic dělat. I přes pokročilou hodinu, bylo dávno po půlnoci, jsme vyrazili k hájence a hledali pomoc... V jednom oknu se svítilo, takže jsme sebrali odvahu a zaklepali na něj. Překvapení bylo oboustranné. Venku dvě podivné, ojíněné postavy v odrbaných bundách, uvnitř tak sedmnáctiletý mladík, jenž se vpíjel do obrazovky s erotickými záběry popůlnočně dekadentního, krásně umělého a především naprosto sterilního filmu o kožených kalhotách s odpadávajícím poklopcem a kyprých děvčatech odněkud z Bavorska.

Po chvíli nedůvěřivého okukování jsme se nakonec elektrického proudu dočkali. Obdivovali jsme nádherné mlhoviny, pestré hvězdokupy i delikátní galaxie. Špička nosu nám pravidelně přimrzala mezi okuláry, my se choulili nad tím proklatě nevýkonným vařičem a byli strašně spokojeni.

Jiří Dušek

 

Viděli jste už všech pět planet patrných i bez dalekohledu? (494 odpovědí)

  • ano, samozřejmě (63%)
  • ne, neměl jsem příležitost (31%)
  • ne, nezajímají mne (6%)

 

 

Y5G

Problém spojený s přečíslováním při přechodu počítačových sítí v roce 2000 označený Y2K již dávno zapadl v zapomnění. Jak se ale zdá, lidstvo "již" za necelou miliardu roků čeká problém daleko nepříjemnější a neodvratný, který povede nejen ke kolapsu počítačových sítí (jestli ještě nějaké budou) ale k celkovému kolapsu klimatického systému naši planety.

Hlavním původcem problému Y5G nebude nedůslednost správců počítačových systémů ale změny, ke kterým dospěje naše Slunce. Jakmile totiž naše denní hvězda oslaví pět miliard let své existence nebude už pro nás tak přívětivým dárcem tepla a světla jako doposud. Ostatně, podívejme se na život naši hvězdy ve zrychleném filmu, ve kterém pro nás bude základním krokem jedna a půl miliarda roků.

0 miliardy roků: Příběh Slunce stejně jako u jiných hvězd začal poměrně rychlým zhroucením chladného oblaku mezihvězdné látky. Uvnitř mračna se zformoval zárodek Slunce, vně pak celá planetární soustava včetně Země. Když se toto praslunce smrštilo asi na devět desetin současné velikosti, vznítily se v jeho centru termonukleární reakce a další smršťování se zastavilo. Život hvězdy zvané Slunce byl odstartován.

1,5 miliardy roků: V čase jsme postoupili o půl druhé miliardy roků; Slunce ve svém nitru poklidně spaluje vodík na hélium. Naše hvězda svítí a poskytuje teplo nově vytvořeným planetám. Povrch oběžnic je stále hojně bombardován množstvím meziplanetárního materiálu, který se ještě nestačil uložit do planet a jejich měsíců.

3 miliardy roků: Výkon centrální hvězdy sluneční soustavy pozvolna roste. I když je geologický vývoj většiny planet ukončen, zůstává Země nadále aktivní planetou. Povrch pevnin je prozatím bez života, nicméně pod bezpečným příkrovem vod oceánů se již objevují první odvážné jednobuněčné organismy.

4,5 miliardy roků: Jsme v současnosti. Slunce je zrovna hvězdou v nejlepších letech. V průběhu 4,5 miliardy roků se na Zemi stačily vyvinout rozmanité formy života. Bujarého života si však příliš dlouho užívat nebudou. Zářivý výkon Slunce totiž pozvolna roste. Za necelou miliardu roků dojde na Zemi ke katastrofickému rozvratu křehké ekologické rovnováhy. Teplota na povrchu vzroste natolik, že se vypaří veškerá voda a naše planeta se stane zcela neobyvatelnou.

6 miliard roků: Slunce v průběhu našeho dalšího časového skoku opět zvětšilo svůj zářivý výkon. Vyspělá lidská civilizace, bude-li ještě nějaká, už Zemi nejspíš opustila. Dříve životem překypující planeta se totiž dávno stala vyprahlým místem bez potřebné atmosféry a životadárné vody.

7,5 miliard roků: Životní dráha Slunce se přehoupla do druhé poloviny. I když se navenek stále ještě velmi podobá dnešnímu Slunci, v nitru hvězdy se pomalu hromadí stále více vyhořelého paliva - helia. Merkur, Venuše, Země i Mars jsou zcela vyprahlými tělesy, jejichž tvář mění nanejvýš vzácné dopady planetek a komet.

9 miliard roků: Poloměr Slunce postupně narostl až o 50 procent a jeho zářivý výkon se dokonce ztrojnásobil. V centrálních částech Slunce se spotřeboval takřka všechen vodík. Hvězda se začíná zvolna nadýmat v červeného obra a v jeho ohnivé náruči mizí jemu nejbližší planeta Merkur.

10,5 miliard roků: Povrch červeného obra, ve kterého se Slunce proměnilo, dosahuje skoro až za oběžnou dráhu dnešní Země. Z povrchu Slunce vane žhavá vichřice a hvězda se zahaluje do stále houstnoucího závoje prachu. Venuše i Země se díky změně gravitačních poměrů stěhují do bezpečné vzdálenosti od soptící hvězdy a podivuhodné inferno tak jako zázrakem přežívají.

12 miliard roků: Jádro hvězdy se obnažilo, jaderné reakce v něm ustaly. Na místě našeho Slunce zbyla jen jeho chladnoucí vnitřní část -- bílý trpaslík. Kolem něj se rozpíná mlhovina, která s sebou odnáší poslední zbytky řídkého obalu. Země zbavená ovzduší a vody, zcela nepodobná dnešní živé planetě, stále krouží kolem bílého trpaslíka. Život Slunce pozvolna dohasíná.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Z připravovaného pořadu "Zapomenutá hvězda" pro brněnské planetárium.
 

Je to jako astronomii na stěnu házet

Fejeton o atraktivních modelech a někdy málo atraktivní realitě.

Foto J. Dusek Končí multimediální pořad pod umělou hvězdnou oblohou planetária. Téměř stovka dětí byla po dobu téměř padesáti minut ohromována zrychleným zdánlivým otáčením hvězdné oblohy, oslňována atraktivními diapozitivy se snímky z kosmických sond i Hubblova teleskopu, úžil se jim dech při sledování videa se slunečními protuberancemi a trhala se jim bránice při legračním poskakování amerických hochů po Měsíci. Podle předpokladu tvůrců pořadu se jim v intencích Komenského zásady "Škola hrou" dostalo i řádné porce astronomického i širšího přírodovědného vzdělání, chuti studovat poznané i motivace zkoumat nepoznané.

Hrdina show-lektor planetária zvolna nechává doznít hudbu, pomalu rozsvěcuje a zapíná mikrofon. Jak avizoval při úvodním slovu, po pořadu zbude ještě chvilka času na zvídavé dotazy stran astronomie a vyjasnění problematiky, která by i po shlédnutí programu snad některému nepozornému žáčkovi mohla zůstat nejasná.

Lektor má zatím dobrou náladu, pořad se mu opravdu povedl. V části, kde se hovořilo o životě za polárním kruhem správně promítl lední medvědy, ne jednohrbé dromedáry jako minule, snad i dobře ukázal souhvězdí Havrana a dokonce ani nerozlil kafe, které si i přes zákaz nošení nápojů do sálu planetária vzal sebou, aby neusnul.

 Foto J. Dusek

"Tak co, děti, líbil se vám pořad?" troufale huláká do davu a vstupuje do světel ramp. "Anooóóó!!!" burácí stovka žáčků, kterým se nejvíce líbí, že jim dnes díky návštěvě planetária odpadla desetiminutovka z matematiky. "A teď se můžete ptát. Co chcete vědět o vesmíru? Co vás zajímá z astronomie?" ztrácí lektor poslední zbytky soudnosti.

"Prosím, pane, kolik stál ten přístroj?" ptá se první žáček, nejodvážnější z třídy.

Lektor (v duchu): "Ale chlapče, tebe nezajímá třeba kolik je ve vesmíru hvězd? A kromě toho, jak to mám vědět?"

Lektor (nahlas): "Tento přístroj byl opravdu velmi drahý, pod stromeček by ti ho Ježíšek asi nepořídil." Hurónský smích, lektor má šalebný pocit, že prolomil ledy. "Drahý je proto, že umí spoustu zajímavých věcí." Následuje výklad o možnostech projekčního planetária, který byl podán již během úvodní řeči. Lektor má tentokrát oprávněný pocit, že ledy tuhnou.

"Prosím, pane, a co je ten modrý přístroj uprostřed?" vyzvídá další žáček a tváří se, že to myslí vážně.

Lektor (v duchu): "Chlapče, tebe by doma měli více řezat, abys dával pozor."

Lektor (nahlas): "Myslím, že o tom jsem se již zmiňoval." Následuje stále ještě trpělivý výklad o možnostech projekčního planetária.

Hlásí se chytře vypadající dívenka, jistě se znovu nezeptá na projekční planetárium: "Prosím, pane, a to jsme se točili my, nebo ta střecha?"

Lektor přechází do protiútoku: "Děti, víte proč se u nás střídají roční období? Proč je v létě teplo, zatímco v zimě bývá chladno a mráz?"

 Foto J. Dusek

Ticho, které ovládne planetárium, přímo řve. Lektor si najednou připadá velmi unavený. "Co si to ten chlap dovoluje, nás tady zkoušet? Jeli jsme sem přece na výlet, tady nejsme ve škole," zní němá výčitka v dětských očích.

Budu na ně hodný rozhoduje se lektor: "Ale děti, vždyť o tom byla skoro celá půlka pořadu. Vzpomeňte si na ten diapozitiv, jak... Následuje podrobný výklad o sklonu zemské osy vůči rovině oběhu Země kolem Slunce, sál začíná nespokojeně hučet.

Lektor to zkusí rázně: "Tak děti, hezky se uklidníme! Proč se u nás střídají roční období? Jak to je s tím létem a zimou? Tak ví to někdo!?"

Hlásí se žáček, který si to chce vyžehlit u paní učitelky, protože ráno ve třídě shodil květináč a hrozí mu poznámka do žákovské: "Prosím, v létě je u nás teplo, protože je Země blíže Slunci, kdežto v zimě je dál." "Ale to snad ne! Vždyť přece..." Následuje další podrobný výklad o sklonu zemské osy vůči rovině oběhu Země kolem Slunce. Sál definitivně ztrácí s lektorem trpělivost.

Děti berou iniciativu do svých rukou a začínají se ptát ony na věci, které zajímají je:

"Existuje UFO?"

"Kdy vyhasne Slunce?"

"Budeme potom muset ještě chodit do školy?"

Po patnácti minutách se lektor sám sobě jeví jako vyždímaný citrón. V ústech má sucho, zato košili má propocenou skrznaskrz. Snaží se křížový výslech zastavit: "Děti, tak toto bude už opravdu poslední otázka. Dole čekají další děti na pořad v planetáriu a my půjdeme na hvězdárnu. Podíváme se na naše Slunce velkým hvězdářským dalekohledem."

Foto J. Dusek

Děti pochopily, že tohle by mohla být bžunda ještě radostnější, odhazují na zem nedojedené keksy, ještě je trochu zašlapou do koberce a řítí se na chodbu. Tu na chvíli promění v kluziště, strhnou alespoň jedny žaluzie a svým giboním řevem rozdrnčí okenní tabulky v celém objektu. Pak se už ale zavěsí na lektora, protože to je pro tuto chvíli hlavní klaun. V planetáriu točil něco o tom, že nejkrásnější pohled je na tu skutečnou oblohu a žádný přístroj, video nebo animace jej nemohou nahradit. Uvidíme... A běda, jestli ne.

Začátek vypadá dobře. Otevření štěrbiny vyvolá uznalé mručení a burácivé pootočení kopule u některých děvčátek dokonce vystrašený jekot. Lektor dokazuje, že opět nepochopil vůbec nic a začíná dělat zase machra: "Děti, představte si, že uvnitř Slunce je teplota patnáct miliónů stupňů!" Ze silně pochybovačných, až ironických pohledů v jinak nevinných dětských očích si uvědomuje, že to přehnal a rychle slevuje: "Jasně, na povrchu je ani ne šest tisíc stupňů. To už je docela chládek, což?" Další pokus o vtip, který nevyšel.

Lektor si uvědomuje, že musí přejít od slov k činům a tak dramatizuje již jen mírně. Výhrůžky o tom, co se stane, když se budeme dívat do Slunce bez filtru už nikoho nezajímají a naučný výklad o slunečních skvrnách teprve ne. Děti chtějí vidět, co je to na tom skutečném vesmíru tak úžasného, že kvůli němu musely absolvovat cestu až sem a ještě celou hodinu poslouchat nějaké akademické pindy. To musí být něco mnohem lepšího než Pokemoni a Vetřelec dohromady. Konečně se k okuláru dostává první z nich. A vidí, co vidí -- tedy jakýsi nemastný, neslaný oranžový kotouček podělaný několika mušinci.

"A to je všechno?", ptá se dost zklamaně, protože za pět korun vstupného mu to připadá dost málo a velkolepá show v planetáriu slibovala více.

"Ano, to je všechno", znaveně odvětí lektor a další poučky o důležitosti Slunce pro život, tajemné kráse hvězdného nebe a dalších vesmírných záležitostech, které ho tolik fascinovaly ve věku těchto dětí a které ho v konečném důsledku přivedly až na toto špatně placené místo, už nedodává, aby celý ten průšvih více nerozmazával.

Další děti ve svižném sledu přistupují k dalekohledu, přiloží oko k okuláru a tak rychle, že snad ani nestačí nic zaregistrovat, natož si něco pořádně prohlédnout, zase ucuknou a zaraženě odchází. "Ten pán, co tu tak pytlíkuje, bude asi docela hodný," myslí si v duchu, "ale zcela jistě to bude úplný blázen." A velmi hbitě a již potichu opouští hvězdárnu a s ní pro tento život i celou astronomii.

Pavel Kapoun
Zdroj: Hvězdárna a planetárium J. Palisy v Ostravě
 

Rendezvous na večerní obloze

Počátkem května se na večerní obloze odehraje vzácné představení. Krátce po západu Slunce, po půl deváté večer, bude nad západním obzorem viditelných hned pět jasných planet: Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. V polovině května je pak navštíví i úzký měsíční srpek.

Nestává se často, abychom mohli během jediného okamžiku shlédnout všech pět planet sluneční soustavy viditelných bez dalekohledu. V první polovině května však takovou vzácnou příležitost dostaneme -- tato nápadná tělesa se totiž shromáždí v relativně omezené části nebe patrné po západu Slunce. Nejvýraznější bude Venuše, která je po Měsíci tím nejjasnějším objektem na obloze. V její blízkosti se ocitne o něco slabší Saturn a zřetelně naoranžovělý Mars.

Ostatně v neděli pátého května na obloze vytvoří nápadný trojúhelník. Stejný večer najdete vpravo dolů pod Venuší planetu Merkur, jehož jasnost bude srovnatelná se Saturnem, a naopak vysoko na nebi výrazný Jupiter.

Planety se po obloze pohybují, takže ani tohle seskupení nebude nijak statické. Do bezesporu nejpohlednější sestavy se seřadí mezi pondělím 13. května a čtvrtkem 16. května. Pokud se tehdy podíváte po západu Slunce nad severozápad, spatříte nízko nad obzorem Merkur. Nad ním bude jasný Saturn, naoranžovělý Mars a výjimečně nápadná Venuše. Kolem všech planet přitom vzápětí projde Měsíc. Jeho úzký srpek můžete poprvé zahlédnout 13. května v blízkosti Merkuru. V úterý 14. května se objeví poblíž Venuše a ve středu 15. května se ocitne přibližně uprostřed mezi Venuší a Jupiterem.

Podobné seskupení planet sice není příliš výjimečné, ale na druhou stranu není ani příliš časté. Naposledy se takto planety seřadily v květnu roku 2000. Tehdy se však uprostřed ocitlo Slunce, takže rendezvous nebylo bez speciálních přístrojů na obloze vidět.

Je také zcela nemyslitelné, aby takové seřazení planet nějakým způsobem ovlivnilo dění na Zemi -- jakkoli někteří lidé hlásí opak. Stačí si ostatně představit následující model: Kdyby se Slunce scvrknulo na kouli o velikosti obyčejného pomeranče, vypadala by naše planeta jako zrnko máku, které by se pohybovalo ve vzdálenosti asi patnáct metrů. Při pohledu z této hypotetické Země bychom planetu Merkur sledovali ve vzdálenosti sedmi metrů a v našem modelu by ji vytvořilo drobné smítko prachu. Planeta Venuše má srovnatelnou velikost jako Země, takže by ji opět nahradilo zrnko máku, které by leželo asi 14 metrů daleko. I Mars by v našem modelu vydal jako zrnko máku, nacházel by se však téměř dvacet pět metrů od Země. Jupiter by se "proměnil" v třešeň a pohyboval by se asi šedesát metrů daleko, o něco menší Saturn ozdobený prsteny by se pak ocitl asi sto metrů daleko. Taková by tedy byla situace 14. května 2002.

Je tedy zřejmé, že vzdálenosti mezi jednotlivými planetami jsou více než propastné a že tudíž nemohou nijak ovlivňovat život na Zemi. Zemětřesení, záplavy a nejrůznější neštěstí v první polovině května určitě budou, s děním na obloze však nijak souviset nebudou.

Jiří Dušek
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...